Mýtinka 16 – Řítíme se do maléru

Toto je 16 díl z 16 v seriálu Mýtinka
Read Offline:

Ráno sněhu opět přibylo a já po snídani vytáhl frézu a začal před boudou dělat úklid za pomoci zachumlané víly, která rozjařeně poskakovala a pokoušela se mně trefit sněhovou koulí. Zaparkoval jsem frézu, očistil a vytáhl sněžný skůtr.
„Chceš se svést?“ lákal jsem ji, ona chodila kolem a pak se rozhodla, „na tom jezdit nebudu, to nemá volant.“
Nastartoval jsem, nasedl a zavolal na ni:
„Sedni za mě a drž se!“
V mžiku byla nalepená na mých zádech.

Rozjeli jsme se a já ji vezl až k hřebenovce, stočil to kolem vysílače a sjel zpátky dolů, k naší boudičce. Jana, rozzářená vykřikovala, poskakovala kolem a najednou, že ji to musím naučit, že bude jezdit za Bětkou. Poklidili jsme venku a šli se naobědvat.
Po obědě jsme se dali do práce a doháněli resty.Jana si tiše cosi pozpěvovala, když najednou přestala a zeptala se:
„Z čeho dělals ten oběd?“
„Normálně, proč?“ udiven jsem zvedl hlavu.
„Mě se ti z něho úplně dělá špatně,“ řekla a vyběhla do koupelny.

Rozpačitě jsem přemýšlel, vždyť mě nic není a oběd jsem taky dělal normálně. Jana se vrátila bledá z koupelny a já se zeptal:
„Nejde na tebe tvůj zákaz vjezdu?“
„Ale ne,“ Jana na to, „já ještě…“ zarazila se a třesoucím hláskem pokračovala, „Jaroušku, já nevím ale měla jsem minulý měsíc zákaz?“
„Já to nehlídám,“ pokrčil jsem rameny.
Jana se přesunula na pohovku a vážným hlasem řekla:
„Jaroušku, pojď za mnou!“
„Milá vílo,“ namítl jsem, „ještě jsem neskončil s prací a ty už mě lákáš ke svým hrátkám?“
Až jsem se lekl, když Jana ostrým hlasem nařídila:
„Řekla jsem, abys šel sem!“
Poslušně jsem vstal a šel za ní.

Jana začala třesoucím hlasem, že když byla u gynekologa, tak ji upozornil, že v malém množství případů může její ochrana selhat a že má strach, že zrovna to se stalo nám.
„Nemá cenu panikařit,“ chlácholil jsem ji.
„Ale já to opravdu minulý měsíc nedostala,“ zakňourala.
„Do kdy má ordinaci ten tvůj gynekolog?“
„Nevím, prý se odstěhoval, máma to říkala,“ Jana stále bezradnější se na mě dívala.

Mohlo by vás zajímat  Můj přítel je kretén 04

Vzal jsem telefonní seznam a našel, že kousek od městečka je soukromé sanatorium a zavolal tam. Domluvil jsem se, že tam Janu další den přivezu.
„Tak Jani, doktor říkal, že nemáš dělat paniku a zítra tě vyšetří.“
Sedli jsme si znovu na pohovku a Jana třesoucím se hláskem se zeptala:
„Co budeme dělat, jestli to bude děťátko?“
„No to asi budeš maminka a já tatínek,“ usmál jsem se, „to jsi nevěděla?“
„Ty si ze všeho děláš srandu, ale sám jsi říkal že tady vychovávat dítě nejde,“ Jana už popotahovala.
„Neřekl jsem nejde, ale že je to těžké a to je rozdíl.“
„Jestli budeme mít děťátko, tak se budeme muset s tím vypořádat,“ provedl jsem mé víle kázání. „A vůbec, vždyť to není jisté.“
Jana se uklidnila a hned strkala mojí ruku do svých kalhotek,
„Dívej, cítíš jak kope?“
Sjel jsem ještě kousek níž a polechtal ji v klínu.
Vypískla a ruku mi vytrhla ven.
„To se dělá mamince?“

Připravil jsem si večeři, protože Jana se bála, že všechno znovu vyhodí a potom jsme zalezli do postele. Jana byla vážná a opět svými kukadly rengenovala strop. Tak jsem si vzal knížku, že si budu chvíli číst. Hlavou se mě honily myšlenky, jak to všechno přeorganizovat, pokud bychom měli mít přírůstek. Jana usnula a, tak jsem po chvíli zhasl lampičku a usnul také.

Ráno byla moje víla v rozverné náladě, pokoušela mě, tiskla se ke mně, tak jsem ji zahnal do koupelny ať se připraví, že pojedeme do sanatoria.
Silnička byla prohrnutá a tak po chvíli náš Modrásek zamířil na parkoviště před sanatoriem. Ohlásili jsme se, sestra nás usadila v čekárně a omlouvala se, že jsme přijeli chvíli dřív a pan primář má ještě vizitu. Rozhlíželi jsme se po krásné čekárně, všude měkké sedačky, na zdi televizor, u oken květiny.

Sestra zavolala Janu do ordinace, já se uvelebil a čekal. Za hodnou chvíli se objevila Jana za doprovodu primáře. Celá zrůžovělá na mě koukala, primář mě potřásl rukou.
„Gratuluji vám, budete tatínkem.“
Tak jsem hned za tepla poprosil pana primáře, zda by mohla Jana zde v sanatoriu porodit. Prý bez problémů, ale že se omlouvá za to že pojišťovna jeho sanatorium nehradí.
„To nevadí,“ řekl jsem, hlavně když bude v dobrých rukou.
Usmál se a rozloučil se s námi s tím, že Jana už ví jak upravit jídelníček, aby jí nebývalo špatně a kdybychom cokoliv potřebovali, máme hned volat.Tak jsme se rozjeli k domovu a samozřejmě jsem musel odbočit na Vyhlídku.

Když Bětka a Rudla uslyšeli tuto novinu tak nechali hosty a Jana se s Bětkou objímaly a kropily se slzičkami, Rudla mě mlátil po zádech a vyřvával na celý lokál:
„Ty bejku.“

Kdfyž jsme dorazili domů, Jana mi předala takovou knížečku, cosi jako strava pro těhotné, nebo co. A podle toho se od teď bude vařit a pro oba.
„Ale já nejsem těhotný,“ namítl jsem.
„To nevadí,“ Jana vyprskla, „když si tě představím s pupíkem.“

Uvařil jsem večeři dle knížky, sledován ostřížím zrakem nastávající maminky. Chutnalo to snesitelně vůbec jí nebylo špatně.
Zalezli jsme do postele a Jana, které otrnulo, mi sdělila, že pan primář jí řekl, že se zatím nemusíme krotit s milováním, jen mám být opatrný a něžný.
„Copak někdy nejsem?“ ohradil jsem se.
Vyprskla a že by nechtěla počítat kdy a jak jsem řádil. Chytil jsem ji do náruče, přitiskl a namítl:
„Není to tím, že jsi mě provokovala?“
Chvíli jsme se přitisknutí k sobě líbali a hladili, když Jana to rozhrábla poznámkou:
„Tatínku, pozor na moje bříško!“
Převrátila se na záda, strhla mě na sebe a mlsně konstatovala:
„Tak tatínku a teď můžeš opatrně plnit trest který jsem ti uložila.“
Druhý den Jana zavolala rodičům, aby se smířili s tím, že budou dědeček a babička.

Plynuly dny, týdny, měsíce, Janička se kulatila a s pýchou tlačila bříško před sebou, když jednou se objevili na pravidelné inspekci Bětka s Rudlou. Ženské se kamsi zašily, a já s Rudlou jsme se usadili na verandě, popíjeli pivečko, kecali o všem možném a Rudla se zeptal:
„Járo, máš představu, jak to budete dělat, až to malý bude na světě?“
„Popravdě řečeno, dělá mi to starosti,“ řekl jsem zamyšleně, „Janu odvezu do sanatoria včas, ať tam raději počká. Může se cokoliv vymrvit a já ji odsud nemusím dostat.“
Rudla chvíli otálel a pak povídá:
„V Městečku je na prodej pěkný malý domek, teda mnohem větší, než tato tvoje bouda. Tak jsme s Bětkou uvažovali, jestli by pro vás nebylo lepší, domek koupit a než Jana bude schopná být s malým tady nahoře, tak bydlet v domku a ty bys sem ráno jezdil. A i potom, jak by se ten váš kluk dostával odsud do školy?“
„Jak víš, že to bude, kluk, že to nebude holka?“
„To je jedno,“ řekl, „kluk nebo holka, ten problém tady zůstává. Když můžou mít lufťáci chaty, tak proč ne ty? A jestli potřebuješ peníze řekni, já ti půjčím.“
„S penězi si starosti nedělám, ale jak přesvědčím Janu?“
„O to se nestarej,“ šklíbil se Rudla, „co myslíš že teď Bětka dělá? A ten domek jsem ti na realitce zablokoval, ale jenom na dva dny, tak se musíte rozhodnout.“
Rozloučili se s námi a jeli domů.

Jana byla unavená, rychle nakrmila sebe i to v bříšku a šla si lehnout.Pozavíral jsem, pozhasínal a šel také do postele.
Jana ležela na posteli ve své pozorovací poloze a já viděl, jak se jí v makovici točí kolečka. Bětka asi zdárně zapracovala.Natáhl jsem se, poctivě absolvoval maratón kontroly, jak Janě to malé kope a dělal že budu spát.Jana nevydržela a začala.
„Jaroušku, ale jak to uděláme, s tím malým tady? To bude obtížné, později snad, ale jak to vyřešit?“
„No tak si koupíme ten domek v Městečku, co říkáš?“ překvapil jsem ji.
Vypískla radostně, ale pak zvážněla.
„Kde vezmeme peníze? To bude asi drahé.“
„To nech na mě bývalá vílo,“ řekl jsem ji, „žádné ponocování, to malé už má spát.“
Přitiskla hlavu ke mně a slastně vzdychla:
„Já jsem se uměla narodit.“

Tak jsem Janu druhý den nechal v péči Bětě, s Rudlou jsme vlítli do realitky, vyzvedli klíče a jeli domek omrknout. Byl velice zachovalý, vyhovoval vcelku všemu co jsme potřebovali, dokonce pro potomka tam byl jeho vlastní pokojíček.
Chtělo to vymalovat, novou linku, sporák, předělat koupelnu, ale to byly jednoduché věci. Zajeli jsme do realitky, podepsal jsem kupní smlouvu, dostal fakturu, kterou jsem od Rudly přes internet hned proplatil a Rudla začal žhavil telefon a sháněl řemeslníky.
Jana byla nešťastná, že nás nemohla obskakovat a do všeho se plést, ale nakonec musela uznat, že se svým bříškem by ještě mohla utrpět nějakou úhonu.

Nebudete mě to věřit, ale za čtrnáct dní jsem moji nastávající maminku uvedl do našeho nového domova. Rychle jsme se zabydleli, Jana si všechno pochvalovala, vonělo to tady čistotou a novou malbou a blížil se čas odvést Janu do sanatoria.
Když ten čas nastal,Jana mělo všechno sbalené, tak jsme nastoupili a jelo se.
Janu jsem předal sestřičkám a dostal jsem příslib, že mě budou hned o všem informovat a obrátil jsem Modráska k domovu.
Chybělo mě tady její šibalství, a její láska.
Štěstí, že každodenní povinnosti na boudičce trochu rozptylovaly moji samotu a večer se kamarádi starali o mou zábavu. V sanatoriu se nic nedělo, Jana mě uklidňovala, ať čekám a tak uplynul skoro celý týden, když skoro o půl dvanácté v noci zazvonil telefon a nějaký ženský hlas mě hlásil:
„Tatínku máte dcerušku, maminka vás pozdravuje a obě se těší domů.“
Pravdou je, že ještě hlásila nějaké míry, ale já v záchvatu toho, že je vše v pořádku jsem toto přeslechl.

Položil jsem telefon, chvíli rozčileně chodil od ničeho k ničemu a pak jsem se vrhnul na telefon a zavolal Rudlovi. Ozval se jeho rozespalý hlas a já do telefonu zařval:
„Holku, máme holku“ a v telefonu jsem slyšel jak Rudla to stejné řve na Bětku.
Praštil jsem telefonem, horečně vytáčel číslo k rodičům a tam jsem slavnostně sdělil tátovi:
„Dědečku, máte vnučku.“

Všechna přečtení
Všechna přečtení
219
Přečteno dnes
Přečteno dnes
3
Navigace v seriálu<< Mýtinka 15 – Paní Zima nastupuje
Read Offline:
Hodnocení: 5.0. od 1 uživatele
Please wait...

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz