Mýtinka 16. Řítíme se do maléru

Kategorie: 

Ráno sněhu opět přibylo a já po snídani vytáhl frézu a začal před boudou dělat úklid za  pomoci zachumlané víly, která rozjařeně poskakovala a pokoušela se mně trefit sněhovou koulí. Zaparkoval jsem frézu, očistil a vytáhl sněžný skůtr.
„Chceš se svést?“ lákal jsem ji.
Ona chodila kolem a pak se rozhodla:
 „Na tom jezdit nebudu, to nemá volant.“
Nastartoval jsem, nasedl a zavolal na ni:
„Sedni za mě a drž se!“
V mžiku jsem ji měl přilepenou na zádech.

Rozjeli jsme se a já ji vezl až k hřebenovce, tam to stočilo kolem vysílače, sjel zpátky dolů, k naší boudičce a tam zastavil. Jana, rozzářená vykřikovala, poskakovala kolem a najednou ji napadlo,  že ji to musím naučit, aby na tom mohla  jezdit za Bětkou. Poklidili jsme venku a šli se naobědvat.
Po obědě jsme se dali do práce a doháněli resty. Jana si tiše cosi pozpěvovala, ale pak zmlkla  a zeptala se:
„Z čeho dělals ten oběd?“
„Normálně, proč?“ udiven jsem zvedl hlavu.
„Mě se  z něho nějak udělalo špatně,“ řekla a vyběhla do koupelny.

 Rozpačitě jsem přemýšlel. Mě nic není a oběd jsem taky dělal normálně. Jana se vrátila bledá z koupelny a já se zeptal:
„Nejde na tebe tvůj zákaz vjezdu?“
„Ale ne,“ Jana na to, „já ještě…“ zarazila se a  třesoucím hláskem pokračovala, „Jaroušku, já nevím ale měla jsem minulý měsíc zákaz?“
„Já to nehlídám,“ pokrčil jsem rameny.
Jana se přesunula na pohovku a vážným hlasem řekla:
„Jaroušku, pojď za mnou!“
„Milá vílo,“ namítl jsem, „ještě jsem neskončil s prací a ty už mě lákáš ke svým hrátkám?“
Až jsem se lekl, když Jana ostrým hlasem nařídila:
„Řekla jsem, abys šel sem!“
Poslušně jsem vstal a šel za ní.

Jana začala třesoucím hlasem líčit, že když byla u gynekologa, tak ji upozornil, že v malém množství případů může její ochrana selhat a tak má strach, že zrovna tohle  se nám  stalo.
„Nemá cenu panikařit,“ chlácholil jsem ji.
„Ale já to opravdu minulý měsíc nedostala,“ zakňourala.
„Do kdy má ordinaci ten tvůj gynekolog?“
„Nevím, prý se odstěhoval, máma to říkala,“ Jana stále bezradnější, na mě vyděšeně zírala.

Vzal jsem telefonní seznam a našel, že kousek od městečka je soukromé sanatorium a zavolal tam. Domluvil jsem se, že tam manželku  další den přivezu.
„Tak Jani, doktor říkal, že nemáš dělat paniku a zítra  tě vyšetří.“
Sedli jsme si znovu na pohovku a Jana se třesoucím se hláskem zeptala:
„Co budeme dělat, jestli to bude děťátko?“
„No, tak toi budeš maminka a já tatínek,“ usmál  jsem se, „to jsi nevěděla?“
„Ty si ze všeho děláš srandu, ale sám jsi říkal že tady vychovávat dítě nejde,“ Jana už popotahovala.
„Neřekl jsem nejde, ale že je to těžké a to je rozdíl.“
„Jestli budeme mít děťátko, tak se budeme muset s tím vypořádat,“ provedl jsem mé víle kázání. „A vůbec, vždyť to není jisté.“
Jana se uklidnila a hned strkala mojí ruku do svých kalhotek,
"Dívej, cítíš jak kope?“
Sjel jsem ještě kousek níž a polechtal ji v  klínu.
Vypískla a ruku mi vytrhla ven.
„To se dělá mamince?“

Připravil jsem lehkou dietní  večeři, protože  se bála, že všechno znovu vyhodí a potom jsme zalezli do postele. Byla nezvykle vážná a svými kukadly rengenovala strop. Tak  jsem si vzal knížku, že si budu chvíli číst. Hlavou se mi honily myšlenky, jak to všechno přeorganizovat, pokud bychom měli mít přírůstek. Jana usnula a tak jsem po chvíli zhasl lampičku a usnul také.

 Ráno byla moje víla v rozverné náladě, pokoušela mě, tiskla se ke mně, tak jsem ji zahnal do koupelny ať se připraví, že pojedeme do toho sanatoria na vyšetření.
Silnička byla prohrnutá a tak po chvíli  Modrásek zakotvil  na parkovišti před sanatoriem. Ohlásili jsme se,  sestra nás usadila v čekárně a omlouvala se, že  pan primář má ještě vizitu. Rozhlíželi jsme se po krásné čekárně, všude měkké sedačky, na zdi televizor, u oken květiny.

Sestra zavolala Janu do ordinace, já se uvelebil a čekal. Za hodnou chvíli se objevila Jana za doprovodu primáře. Celá zrůžovělá na mě koukala a  primář mě potřásl rukou.
„Gratuluji vám, budete tatínkem.“
Tak jsem hned za tepla poprosil pana primáře, zda by mohla Jana zde v sanatoriu porodit. Prý bez problémů, ale má to háček.  Pojišťovna jeho sanatorium nehradí.
„To nevadí,“ řekl jsem,   "hlavně když bude moje žena  v dobrých rukou."
Usmál se a rozloučil se s námi s tím, že Jana už ví jak upravit jídelníček, aby jí nebývalo špatně.  Pokud by byly nějaké potíže,  máme hned volat.Tak jsme se rozjeli k domovu a samozřejmě jsem musel odbočit na Vyhlídku.

Když Bětka a Rudla uslyšeli tuto novinu, zapomněli na chvíli na hosty. Jana se s Bětkou objímaly a kropily se slzičkami, Rudla mě mlátil po zádech a vyřvával na celý lokál:
„Ty bejku.“
Když jsme dorazili  domů, Jana mi předala takovou knížečku, cosi jako strava pro těhotné, nebo co. Podle toho se od teď bude u nás vařit a to pro oba.
„Ale já nejsem těhotný,“ namítl jsem.
„To nevadí,“ Jana  vyprskla, „když si tě představím s pupíkem.“

Uvařil jsem večeři dle knížky, sledován ostřížím zrakem nastávající maminky. Chutnalo to snesitelně a vůbec jí nebylo špatně.
Zalezli jsme do postele a Jana, které otrnulo, mi potěšeně sdělila, že pan primář jí řekl, že se zatím nemusíme krotit s milováním, jen mám být opatrný a něžný.
„Copak někdy nejsem?“ ohradil jsem se.
Vyprskla, že by nechtěla počítat kdy a jak jsem řádil. Chytil jsem ji do náruče, přitiskl a namítl:
„Není to tím, že jsi mě provokovala?“
Chvíli jsme se přitisknutí k sobě líbali a hladili, když Jana to rozhrábla poznámkou:
„Tatínku, pozor na moje bříško!“
Převrátila se na záda, strhla mě na sebe a mlsně konstatovala:
„Tak tatínku a teď můžeš opatrně plnit trest, který jsem ti uložila.“
Druhý den pak  zavolala rodičům, aby si začali zvykat,  že budou dědeček a babička.

 Plynuly dny, týdny, měsíce, Janička se kulatila a s pýchou tlačila bříško před sebou, když jednou se objevili na pravidelné inspekci Bětka s Rudlou. Ženské se kamsi zašily, a já s Rudlou jsme se usadili na verandě, popíjeli pivečko. Kecali jsme o všem, ale náhle zvážněl a zeptal se:
„Járo, máš představu, jak to budete dělat, až to malý bude na světě?“
„Popravdě řečeno, dělá mi to starosti,“ řekl jsem zamyšleně, „Janu odvezu do sanatoria včas, ať tam raději počká. Může se cokoliv vymrvit a já ji odsud nemusím dostat.“
Rudla chvíli otálel a pak povídá:
„V Městečku je na prodej pěkný malý domek, teda mnohem větší, než tato tvoje bouda. Tak jsme s Bětkou uvažovali, jestli by pro vás nebylo lepší, domek koupit a než Jana bude schopná být s malým tady nahoře, bydlet v domku. Do práce bys jezdil autem, však to není daleko. Protože si nedovedu představit, jak by se odtud  ten váš kluk dostával do školy?“
„Jak víš, že to bude, kluk, že to nebude holka?“
„To je jedno,“ řekl, „kluk nebo holka, ten problém tady zůstává. Když můžou mít lufťáci chaty, tak proč ne ty? A jestli potřebuješ peníze, kllidně si řekni, já ti půjčím.“
„S penězi si starosti nedělám, ale jak přesvědčím Janu?“
„O to se nestarej,“ šklíbil se Rudla, „co myslíš že teď Bětka dělá? A ten domek jsem ti na realitce prozíravě  zablokoval, ale jenom na týden, tak se musíte rychle rozhodnout.“
Rozloučili se s námi a jeli domů.

Jana byla unavená, rychle nakrmila sebe i to v bříšku a šla si lehnout.Pozavíral jsem, pozhasínal a šel také do postele.
Ležela na posteli ve své pozorovací poloze a já viděl, jak se jí v makovici točí kolečka. Bětka asi zdárně zapracovala.Natáhl jsem se, poctivě absolvoval maratón kontroly, jak v Janě to malé kope a dělal, že budu spát.Jana nevydržela a začala.
„Jaroušku, ale jak to uděláme, s tím malým tady? To bude obtížné, později snad, ale jak to vyřešit?“
„No tak si koupíme ten domek v Městečku, co říkáš?“ překvapil jsem ji.
Vypískla radostí, ale pak zvážněla.
„Kde vezmeme peníze? To bude asi drahé.“
„To nech na mě bývalá vílo,“ řekl jsem.  „A žádné ponocování, to malé už má spát.“
Přitiskla hlavu ke mně a slastně vzdychla:
„Já jsem se uměla narodit.“

Druhý den jsem Janu  nechal v péči Běty a  s Rudlou jsme vlítli do realitky. Vyzvedli jsme  klíče a v doprovodu asistenta jeli domek omrknout. Byl velice zachovalý, vyhovoval vcelku všemu co jsme potřebovali, dokonce pro potomka tam byl dětský pokojík.
Chtělo to vymalovat, novou linku, sporák, předělat koupelnu, ale to byly jednoduché věci. Zajeli jsme do realitky, podepsal jsem kupní smlouvu, dostal fakturu, kterou jsem od Rudly přes internet hned proplatil. Rudla začal mezitím  žhavil telefon a sháněl řemeslníky.
Jana byla nešťastná, že nás nemohla obskakovat a do všeho se plést, ale nakonec musela uznat, že se svým bříškem by ještě mohla utrpět nějakou úhonu.

Nebudete mi to věřit, ale za čtrnáct dní jsem moji nastávající maminku uvedl do našeho nového domova. Rychle jsme se zabydleli a  Jana si všechno pochvalovala. Vonělo to tam čistotou a novou malbou. Také se již blížil její čas. Žertem jsem říkal, že spím v botách a s klíčky od auta v ruce, abych nepropásl  odvoz do sanatoria.
Když ten čas nastal, Jana mělo všechno sbalené. Stačilo popadnou tašku, nastoupit a jet.
Když jsem Janu předal sestřičkám a dostal jsem  příslib, že mě budou hned o všem informovat,  obrátil jsem Modráska k domovu.
Brzy jsem si uvědomil, jak mi najednou chybí její šibalství, a  láska.
Štěstí, že každodenní povinnosti na boudičce  trochu rozptylovaly moji samotu a večer se kamarádi  starali o  mou zábavu.V sanatoriu se nic nedělo, Jana mě uklidňovala, ať čekám a tak uplynul skoro celý týden. Až konečně,  skoro o půl dvanácté v noc,i zazvonil telefon a vlídný  ženský hlas mi sdělil:
„Tatínku, máte dcerušku, maminka je v pořádku. Pozdravuje vás a  obě se těší domů.“
Pravdou je, že ještě hlásila nějaké míry, ale já vnímal jen to, že jsou obě v pořádku.

 Položil jsem telefon, chvíli rozčileně chodil od ničeho k ničemu a pak jsem se vrhnul na telefon. Volal jsem  Rudlovi, ani mi nenapadlo, že jej probudím. Prostě jsem potřeboval sdělit svoji radost a komu jinému, než právě jemu.  Ozval se jeho rozespalý hlas a já do telefonu zařval:
„Holku, máme holku“ a hned jsem v telefonu slyšel,  jak Rudla to stejné řve na Bětku.
Praštil jsem telefonem a přiměl se k rozumné úvaze, že rodičům to zavolám až ráno.
V  6,30 jsem se dovolal a tchánovi  slavnostně sdělli:
„Dědečku, máte vnučku.“

 

Líbí se povídka?