Mýtinka 12 – Svatební noc

Toto je 12 díl z 16 v seriálu Mýtinka
Read Offline:

Odbočili jsme ze silničky a sjížděli k naší broučkové chaloupce. Řidič se s námi rozloučil a vracel se zpět. Já jsem odemkl, otevřel doširoka dveře, rozsvítil, Janu zvedl do své náruče a přenesl přes práh. Dal jsem jí velkou pusu a slavnostně řekl:
„Tak vás vítám doma paní Karešová.“

Přitulila se, slzičky jako hrách se jí koulely z šedavých kukadel a přisála se na má ústa. Jak je povinností řádného manžela, slíbával jsem víle, dračici, slzičky, které se znovu a znovu spouštěly z očí. Tiskla se ke mně a polohlasem zpovídala:
„Kolik jsi toho u toho baru vypil? Chlapi se kolem tebe rojili jako motýli.“
„To víš,“ řekl jsem, „chlapi ví, kde najít nektar.“
„Jestli z toho nektaru usneš, tak to teda něco uvidíš,“ vyhrožovala. Sjela z náručí, rovnala si kostýmek a hned: „Podívej jak jsi ho upatlal, to sis nemohl umýt ruce?“
„Nemohl,“ zasmál jsem se, „kdo by tě přenesl přes práh?“
Milostivě uznala můj argument a ohlásila, že se jde umýt a převléci.
„A ty se taky převleč,“ přísně přikazovala.

S úlevou jsem ze sebe shodil kalhoty a sako, přehodil přes pohovku, přidal košili i vázanku a jen ve slipech a triku jsem se odebral do kuchyňky, dát si něco k pití. Nejraději bych si dal oroseného pivečka, ale když jsem si uvědomil odpor mé víly k vůni chmele, načepoval jsem si do sklenice sifon a pomalu s chutí ředil alkohol v mé krvi.
Pojednou na mě dračice skočila zezadu, přitiskla se, líbala za krkem a šimrala hroty ňader. Já leknutím na sebe vylil zbytek sifonu. Sjela z mých zad a rozhořčeně kontrolovala rozsah způsobených škod.
„Ješišmarja, já mám za manžela čuně, podívej se jak vypadáš, to triko, vždyť se to dá ždímat. To nemůžeš dát pozor když piješ. Honem to sundej.“
A horečně mně stahovala triko dolů, aby mě mohla na prsou jemně kousat a lechtat.

Její zrak sklouzl na moje slipy a začalo to znovu:
„Jak v tom můžeš chodit? Vždyť vypadáš jako počuraný, shoď to prosím tě dolů, já mám s tím mým manželem kříž, to je hrůza.“
A já pojednou zjistil, že mě víla takticky připravuje na rej svatební noci. Začala se přede mnou točit v průsvitné, krátké košilce, kde pod okrajem prosvítaly kučery mušličky. Okolo prsou to měla nějak narafičené, aby v košilce vynikaly, a od krku jí visela šňůrka.
„Prosím tě, na co to máš?“ udiveně jsem se zeptal a ona že jí to musím pochválit, že to stálo hříšné peníze.
„Taky je to k hříchu,“ řekl jsem, „tak pojď, já pozhasínám.“
Skočila mně okolo krku a že to ne, že musím pannu nevěstu sám odnést na svatební lože.
„Já ti dám pannu, potvůrko vílo z Mýtinky,“ říkal jsem si v duchu.

Držela mě okolo krku jako klíště, tak jsem ji podebral pod zadečkem, zdvihl a jako náhodou nasměroval můj palec na její skulinku.
Jakmile zjistila, co jsem udělal, zaječela mi do ucha:
„Né, prosím né, jsem ještě panna!“ a začala se skulinkou na palci vrtět. A hned mlsně plánovala: „Jsem jako panna a ty, jako novomanžel, ze mě uděláš ženu. A pěkně pomaloučku a polehoučku, jsem holka nezkušená, mě musíš opatrně vést.“
Tak toho se jí zachtělo!
Věcně jsem se zeptal:
„Mám vzít s sebou kečup?“
„Na co?“ vytřeštila na mně šedá kukadla, uvědomujíce si, že něco ve scénáři pozapomněla.
„Jak má potom novomanžel slíbat krev z lasturky, no? Teď poraď.“
Zamyslela se, zlákána vidinou líbání, ale potom  zavrtěla hlavou, protože  se kečup špatně vypírá z prostěradla. A já jsem si nezapomněl rýpnout:
„Jak to víš, že se špatně vypírá? Už jsi to zkoušela?“

Přitiskla se ještě víc a vyhrožovala:
„Přestaň s tím rejpáním, nebo za trest budeš tuto noc stokrát opakovat.“
Ta představa mi vůbec nepřipadala hrozná, ale raději jsem to přešel mlčením. Odnesl jsem svoji vílu do ložnice, uložil na postel, položil jsem se vedle ní a řekl:
„Shoď ten průsvitný nesmysl, copak se můžu přes to s tebou mazlit?“
Zakňourala hláskem, jako když jsme se poprvé milovali:
„Musí to být?“
Posadila se a hned mě začala zaučovat do tajů mechanizmu její košilky:
„Víš, to mě musíš vášnivě dlouho líbat a pak zatáhnout tady za tu šňůrku.“
V zápalu vysvětlování chtěla to řádně prakticky ukázat a za šňůrku zatáhla. Opravdu, s tichým zašustěním se košilka otevřela a sjela jí podél boků. Nešťastným zrakem se na to podívala a zakvílela: „Jejda, to mělo být až potom.“

Tak jsem ji položil, Jana zavřela oči a přikazovala:
„Né abys něco vynechal! Musí to být přesně tak, jako poprvé.“
„To nejde,“ oponoval jsem, „chybí tady Eva,“ a oba jsme vyprskli smíchem.
Začal jsem ji pomalu líbat na ouškách, čelíčku, tvářičkách, ve vlasech, na nosíku a ona mlsně šeptala:
„Přidáváš, to poprvé nedělals.“
Potvůrka, jak si takové detaily pamatovala. A já si myslel, že byla strachy bez sebe.
Když jsem jí zlíbal místečka na krku a vracel se pomalu nahoru, přitáhla si moji hlavu a dlouze mě začala líbat, lechtala mě v ústech j jazýčkem a nakonec se snažila kousnout mě do nosu. Zasmál jsem se škodolibě:
„Teď zase přidáváš ty, miláčku. Tohle jsi poprvé taky nedělala.“
„To víš, ty můj mužíčku, technika kráčí mílovými kroky vpřed.“
„A stejně máš ve scénáři chybu,“ přidal jsem si, „poprvé jsi byla červená jako rak.“
„Já se snažím,“ zakňourala, „ale nejde to.“

Mohlo by vás zajímat  Moničino studium 01 - Divoký sen

Pomalu, pod taktovkou režie víly, jsem pokračoval a líbal ňadra, která se jen o malinko oproti prvnímu milování zvětšila a Jana se vzrušeně dostávala do varu, ale nikde zatím nevypadla ze své vymyšlené role. Tiskla mě na ňadrech až jsem tajil dech, zmítala se pode mnou v rozkoši a nebylo to hrané, Jana to opravdu cele prožívala. Přesunul jsem se s líbáním na bříško a rukou jí hladil zlatavé chloupky lasturky. Povolila nohy, ruku mi zasunula na horkou lasturku a sevřela ji pevně mezi stehýnka.
„To tam nebylo,“ zvedl jsem vyčítavě hlavu.
„Nebuď detailista a pokračuj,“ slastně vzdychla a stlačila mou hlavu na pupík.
Rukou v sevření jsem hladil lasturku a dráždil růžového kamaráda. Jana to už nevydržela a roztáhla doširoka nohy. Stehýnkem začala pomalu hladit kolík.
Mazlil jsem se s lasturkou, kroužil prstem okolo dírky, hned se vracel ke kamarádu, který ve víru Janiny vášně tvrdě čněl na vrcholu krásné lasturky. Vlhký okraj jeskyňky se ke mně vzpínal a Jana sténala:
„Opatrně miláčku, bojím se, že to bude bolet.“
„Ty potvůrko,“ řekl jsem si v duchu, „já tě vytrestám.“

Posadil jsem se na nohy, Janin zadeček posunul na ně, až co nejblíže ke kolíku a lehce začal masíroval kamaráda. Sténala rozkoší a vzpínala se jeskyňkou proti němu. Nasadil jsem ho na okraj jeskyňky, nahnul jsem se dopředu a zatlačil. Jana, dle svého scénáře, když ucítila, že vklouznul dovnitř, vykřikla a já jsem ji zalechtal na žebrech.
To jste neviděli, Jana, která nic takové neočekávala, zaječela, vymrštila se i se mnou směrem ke stropu a svíjela se v nekontrolovaném záchvatu smíchu. Odhodila mě ze sebe, přitiskla se a s odpuštěním, řehtali jsme se, až z toho byla Jana červená jako rak.
„Bolelo to hodně, miláčku?“ ptal jsem se starostlivě.
„Strašně,“ vzdychla, „ale všude jinde. Já bych tě v tom okamžiku zakousla,“ řekla a začala mě vášnivě líbat a kousat. Převalila mě na záda a že pokračujeme podle scénáře. Přitiskla se, přisátá na ústa a ruka si to namířila do mého klína.
„Tak to nebylo,“ zakňourala, „já jsem ho musela hladit.“
„Já ti říkám, že tady chybí Eva,“ namítl jsem.

Opět jsme oba vyprskli smíchem, Jana se přesunula nad můj klín a už podle scénáře se přitlačila a začala se po něm lasturkou pomalu kroužit. Hladil jsem krásná ňadra, mazlil jsem se ze ztvrdlými hroty, krouživými pohyby je masíroval a Jana zrychlila své pohyby a trhaně dýchala. Vykřikla a sténajíc se přitiskla do klína, svalila se a třesoucí se prosila:
„Miláčku, prosím, pomož mu tam.“

Potvora, přestože byla ve víru svého vyvrcholení, nevypadla z role. Opatrně jsem nazvedl zadeček a nasměroval kolík do jeskyňky. Nebyla to ta tehdejší uzounká dírka, ve které se lámal, jak se dral dovnitř. Teď to byla rozpálená, mokrá dírka, křečovitě se stahující vášní a láskyplně obepínající ve­ličenstvo. Oba, už ve vášni vzrušení, jsme spolu řádili, Jana hlasitě sténala celá napjatá a kmitala se na něm rychlostí, že kolík vyjel z dírky ven. Vykřikla a rukou mu honem pomáhala na správné místo. Já jsem se už neudržel, strhl jsem ji na sebe, líbal zvlhlé tvářičky a plnil skulinku ve vlnách mužskou vlhkostí. Křečovitě se tlačila do klína a pomalu se uklidňovala.
„Jsme to ale dva blázni,“ vydechla.

Položila se na bok, znovu se přitiskla a přisála na ústa. Potom se zavrtala hlavičkou pod moji tvář a zašeptala:
„Jsi dobrý milenec, můj choti. Myslím, že to s tebou vydržím.“

 

Všechna přečtení
Všechna přečtení
323
Přečteno dnes
Přečteno dnes
3
Navigace v seriálu<< Mýtinka 11 SvatbaMýtinka 13 – Den poté >>
Read Offline:
Hodnocení: 5.0. od 2 uživatelů
Please wait...

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz