„Věrko, představ si, že se ozval,“ řekla Monika, když vešla do jejich pokoje na kolejích a uviděla tam Věru.
„Kdo se ozval?“ zeptala se Věra.
„Inzerát. Poslal mi na vyplnění dotazník a dnes večer mi řekne co dál.“
„Nevypadáš, že bys chtěla skákat radostí do stropu.“
„Těžko říct. Na jednu stranu se těším, na druhou nevím, co mám čekat. Přesně v osm mám být na mailu. Prý mi dá další informace.“
„Hmmm, já jsem si na sedm domluvila doučování Adama u nás na pokoji. Zítra máme psát test z těžiště nehomogenního tělesa a on v tom docela plave. Snad to do osmi zvládneme.“ pokrčila rameny Věra.
„Ach jo. Co to je za Adama? To nemůžete být u něj?“ řekla zklamaně Monika.
„No Adam – Scifipako. A u něj to prý nejde.“
„Jo Scifipako. To máš říct hned. A nemůžeš to přesunout nebo zrušit?“ zeptala se s nadějí v hlase Monika.
„Zrušit ne. Slíbila jsem mu to a zrušit to těsně před písemkou? Tak taková svině nebudu. Ale že jsi to ty a ten tvůj INZERÁT, tak mu zavolám a zkusím to posunout na šest,“ řekla Věra a vzala do ruky telefon.
Monika slyšela jen: „Ahoj Adame, nemohl bys přijít už v šest? … Aha. … No, moc by mi to pomohlo. … Tak jo, nedá se nic dělat. … Budu čekat. Zatím čau.“
„Tak v šest to určo nestihne, ale bude se snažit přijít co nejdříve,“ oznámila Věra a dodala: „Tak se s noťasem zavřeš v ložnici.“
Osmá hodina večerní se blížila a Monika začínala být nervózní. A nebylo to jen z očekávání mailu. „Scifipako“ přišel sice před půl sedmou, ale přestože se mu to pokoušely vysvětlit obě, pořád to nechápal. Ve tři čtvrtě na osm to Monika vzdala, omluvila se, vzala si notebook a šla do ložnice.
Ve 20:01 se v mailu objevila zpráva:
–Dotazník byl přečten a vyhodnocen. Dnes máš poslední možnost si to ještě rozmyslet, ale než se rozhodneš definitivně, je tu pár věcí, které musíš vědět.
1. Sloužit mi budeš bez nároku na finanční odměnu. K některým úkolům ti ale dodám potřebné vybavení a to si budeš moci nechat.
2. Budeš plnit přesně a do detailu příkazy, které dostaneš. Jestliže ti přikážu, že pojedeš z Hlavního nádraží v 17:43 tramvají č. 8 na zastávku Poliklinika, tak pojedeš přesně touto tramvají. Jízda jiným spojem je hrubé porušení pravidel a to bys asi brzy ve funkci mé hračky skončila.
3. Jako moji hračku tě mohu, a také budu, půjčovat svým přátelům.
4. Vím jak vypadáš, ale ty nepotřebuješ vědět, kdo jsem já.
Napiš mi, kde přibližně bydlíš a kdy budeš mít čas plnit úkoly.
Můžeš si vybrat jméno, kterým tě budu oslovovat. Mě budeš oslovovat Q.
Pokud máš nějaké dotazy, ptej se. Bohužel mi do toho něco padlo a teď musím odejít. Vrátím se asi za hodinu a pak budeme pokračovat.–
Monika si to přečetla a jen to v ní vzbudilo více zmatku. Aby si trochu přerovnala myšlenky, šla si nalít něco k pití. V kuchyni/pokoji se zrovna Adam loučil u dveří s Věrou.
„Něco nového?“ zeptala se Věra Moniky, když za Adamem zavřela dveře, na které se ale vzápětí ozvalo zaklepání.
„Ále nic zvláštního. Říká si Q. Co to je za jméno?“ odpověděla Monika ve chvíli, kdy Věra otevírala dveře.
„To je ze Star Treku, Next generation,“ vložil se do hovoru Adam, který zaslechl jen Q a jméno. „Jedná se o bytosti nadřazené lidské rase, alespoň dle jejich přesvědčení. V prvním díle první série jeden z nich jedinou myšlenkou dokázal uvěznit Enterprise a pak soudil lidstvo, protože je prý nedokonalá rasa, jenž se v minulosti dopustila mnoha zločinů. Kapitán Picard argumentuje, že lidé se již ze své minulosti poučili. Navrhuje Q, aby tedy lidský rod otestoval – testem má být jejich první mise. Q souhlasí a přenese všechny zase na loď. Mise dopadne dobře a Q uzná, že prohrál. Nejznámějšího Q hrál John de Lancie. Prosím tě Věro, nechal jsem si na stole mobil,“ dokončil Adam svou sci-fi vložku.
Monika jen převrátila oči, protože toto byl přesně ten důvod, proč měl Adam přezdívku Scifipako. Věra mu ten mobil podala, zavřela za ním a podívala se významně na Moniku.
„Já nevím,“ řekla Monika. „Chce mě půjčovat svým přátelům, ale co když to nejsou opravdu jeho známí a on si ze mě udělá štětku? Co když pak zjistí kdo jsem a bude mě vydírat?“
„Tak s tím ti neporadím,“ pokrčila rameny Věra.
Monika se vrátila do ložnice, dlouho si dodávala odvahu, ale nakonec Q napsala:
–Co když nebudu souhlasit s půjčováním přátelům? A proč nemám vědět kdo jste? Takto jsem ve velké nevýhodě.–
Přibližně ve tři čtvrtě na devět přišla odpověď.
–Ty máš být moje hračka. Předpokládám, že jsi submisivní, když jsi odpověděla na můj inzerát a tak je samozřejmé, že musíš být v nevýhodě.
Pokud nebudeš souhlasit s půjčováním, můžeme tento rozhovor ukončit. Pokud se bojíš, že budeš pracovat jako eskort, tak se neboj. Budu tě půjčovat úzkému okruhu mých přátel, což je asi 20 lidí. Většinou budou jednotlivě, ale vyzkoušíš si i grupáč a rozhodni se rychle. Pokud do toho nejdeš, mám tu další holku, co má zájem.–
Monika zavolala Věru, dala ji to přečíst a zeptala se: „Co si o tom myslíš?“
„Já nevím. Může to být pravda, ale taky nemusí. Ty se musíš rozhodnout.“
„Tak to jsi mi teda opravdu pomohla,“ ušklíbla se Monika.
„Na mě se můžeš spolehnout,“ odvětila jí Věra a zakřenila se.
„Ty bys do toho šla?“
„Já? Já ne. Mě by to vůbec nenapadlo. Já na nějaké úchylárny nejsem.“
„Vždyť já taky ne. Byla jsem jak cep, když jsem odpovídala na ten inzerát.“
„Tak se na to vyprdni,“ řekla Věra a rozhodila rukama.
„Jenže, když jsem si představovala, co by mohlo být, tak… Prostě jsem se udělala rychle.“
„Detaily opravdu nepotřebuji slyšet,“ odvětila Věra a dala si ruce na uši.
Monika si povzdechla a začala psát odpověď.
–Bydlím na kolejích a čas mám od pondělí do čtvrtka, vždy večer. A chtěla jsem se zeptat na to svlíkání a sex na veřejnosti. Nešlo by to nějak vynechat? Jméno jsem si vybrala…
„Věrko, jaké si mám dát jméno?“
„Hlavně něco co si zapamatuješ. Třeba Princezna Consuella,“ odpověděla Věrka a cukaly jí u toho koutky úst.
„Ty jsi husa. Dneska mi vážně moc pomáháš,“ odsekla naštvaně Monika.
„Vyber si něco podobného Monice, ať si pak uvědomíš, že na tebe někdo mluví.“
„Hmm, to máš asi pravdu. Třeba Mona?“
„Nebude lepší Nika?“
Monika se zamyslela, dopsala Nika a mail odeslala.
Téměř okamžitě přišla odpověď.
–Pondělí až čtvrtek není zrovna žádná výhra. Lepší by byly víkendy, ale uvidíme. Podle fotky, kterou jsi mi poslala, máš pěknou postavu a bylo by škoda, kdyby ji lidé nemohli vidět, takže se určitě budeš předvádět. Na druhou stranu nebudu chtít, abys chodila přes den nahá po náměstí. Na kterých kolejích bydlíš? Která budova a kterým směrem máš okna?–
–Bydlím na Komenského, budova A, čtvrté patro a okna mám směrem do parku.–
–Popiš mi, jak vypadá bydlení.–
–Skládá se ze dvou místností a koupelny se záchodem. V první místnosti je napravo od dveří kuchyňka a nalevo vchod do koupelny. Kuchyň od zbytku pokoje odděluje pult, který slouží i jako jídelní stůl. Hned za ním je na levé straně vchod do ložnice. Od dveří do ložnice k oknu je podél stěny psací stůl a druhý je na protější straně. V ložnici jsou dvě postele, jedna podél stěny s koupelnou a druhá u stěny naproti dveřím, dva noční stolky u hlav postelí a dvě šatní skříně z obou stran dveří.–
–Máš počítač, notebook nebo píšeš z telefonu? Jak daleko přesahuje psací stůl do okna? Když u něj sedíš, vidíš pohodlně ven, nebo se musíš naklonit?–
–Mám notebook. Ven vidím pohodlně. Stůl zasahuje asi 10 cm do okna.–
–Výborně. Mám pro tebe první úkol, ale budeš potřebovat něčí pomoc. Potřebuji, abys zajistila někoho s foťákem, kdo na chvíli vyjde ven a bude fotit tvoje okno.–
„Věrko, chápeš to?“ zeptala se Monika.
„Možná. Jestli chceš, tak tam půjdu. Náhodou mám tady foťák, protože se chceme s Martinem podívat do Zoo na ty čerstvě narozené opice,“ odpověděla Věra, kterou to začalo zajímat.
Monika tedy odepsala:
–Moje spolubydlící půjde.–
–Výborně. Před parkem je, pokud se nepletu, takový plac s fontánkou. Ať jde k ní a za 10 minut začne fotit vaše okno. Popros ji, aby tam vydržela aspoň 5 minut a pak může jít zpět na pokoj.–
Věra vzala foťák, oblíkla si bundu a vyrazila ven, zvědavá, co se bude dít. Bylo sice už po deváté večer, ale teď v půlce dubna už bylo celkem teplo. Přišla k fontánce, opřela se o zídku, která byla kolem ní a čekala.
Sotva za Věrou zaklaply dveře, přišel Monice další email:
–Dej si notebook na stůl k oknu, uvař si vodu na čaj a roztáhni záclony. Potom se svlékni do kalhotek a přines si čaj k počítači. Potvrď mi, že jsi splnila příkaz.–
Monika začala lehce panikařit. Venku je tma a ona bude u okna nahá!!! Co kdyby zhasla? Šla k vypínači, ale zarazila se. Tak to Q asi nemyslel. Zapnula varnou konvici, přenesla počítač, roztáhla záclony, zalila si čaj a šla se svléknout do ložnice. Potom vzala z pultu hrnek s čajem a šla k oknu. Byla tak nervózní, že ten čaj málem vylila. Co když zrovna teď půjdou nějací studenti z parku a uvidí ji? A co Věrka? S tím foťákem na ni jen upozorní. Krev se jí nahrnula do hlavy a celá zrudla. Přesto k počítači došla, aby napsala zprávu, že je úkol splněn. Ale mezitím už tam měla další mail. Sice byl prázdný, ale předmět – V žádném případě si nesedej– byl jasný. Zůstala tedy stát, naklonila se nad klávesnici a poslala potvrzení, že úkol splnila.
Mezitím Věra čekala, co se bude dít. Za chvíli uviděla jak Monika v jejich okně roztáhla záclony a odešla. Letmo se podívala na hodinky a zjistila, že má ještě dvě minuty čas. Vytáhla foťák a zkoušela si zaostřit na okno a testovala různá nastavení. Nebyla sice profesionální fotografkou, ale focení ji bavilo a před rokem dokonce obsadila druhé místo v soutěži amatérských fotografů.
Za chvíli se v okně objevila Monika a Věra, která okno sledovala, se začala škodolibě usmívat. Myslela si, že v tom bude něco takového. Monika na sobě nic neměla. Tedy aspoň na horní polovině těla. Vše pod pupíkem bylo skryto pod oknem.
Věrka stiskla spoušť a udělala první fotku. Na displeji se podívala jak to vypadá. Nic moc. Bylo to daleko a vzhledem k tomu, že světlo bylo za Monikou, tak byl vidět jen obrys. Vyzkoušela bodovou expozici, ale výsledek na tu vzdálenost nesplnil očekávání.
Monika mezitím čekala na odpověď. Přišla.
–Upřesníme si jednu věc. Když mi chceš něco napsat, tak s úctou, kterou ke mně budeš chovat. Takže žádné strohé „Úkol splněn“, ale „Váš úkol jsem splnila Q“. Uvědom si, že jsi mi podřízená a podle toho se chovej.
Jak se teď cítíš?–
Monika si pomyslela něco o tom, že je kráva blbá a po pravdě odpověděla, že se stydí, je nervózní a nejraději by ten úkol už ukončila.
–To je hloupé, ale neboj zapracujeme na tom. Teď se otoč k oknu, protáhni se a podívej se, jestli je tam ještě spolubydlící.–
Zatím Věra udělala pár fotek a čekala na nějaký dobrý záběr. Najednou se Monika otočila čelem k oknu a protáhla se. Věrka to poctivě dokumentovala, ale pak uslyšela z parku nějaké hlasy, tak rychle schovala foťák, aby ji ještě někdo nenařkl, že je šmírák. Požadovaných 5 minut už asi uběhlo, tak rychle vyrazila zpět.
Monika pěkně propnula ruce nad hlavou, protáhla se a snažila se zahlédnout Věru. Pak ji zahlédla, jak odchází od fontány směrem ke kolejím. Otočila se ke klávesnici a napsala:
–Váš úkol jsem splnila Q. Věra zrovna odchází od fontány.–
Jen co to odeslala, uvědomila si, že prozradila, jak se jmenuje její spolubydlící. Opět si vynadala do blbých krav, ale už se s tím nedalo nic dělat.
–Výborně. Než přijde, klidně si u okna dopij čaj a prohlížej si park. Až se vrátí, stáhněte fotky a pošli mi je. Pak jí poděkuj za pomoc a nabídni jí, že jí za odměnu vylížeš mušličku. Pokud bude souhlasit, tak to udělej.–
Monika byla v šoku. Vzala hrnek, otočila se k oknu a místo pozorování parku přemýšlela, jak to Věrce říct a hlavně, co bude dělat, pokud s tím bude Věrka souhlasit. V tom její pozornost upoutala parta pěti kluků. Stáli nedaleko fontány u lampy a mávali na ni. Monika jim zamávala taky a až pak si uvědomila, že je nahá. Opět celá zrudla, ale celá ta situace ji najednou začala vzrušovat. V tom se otevřely dveře a vešla Věra.
„Fotky budou bídné. To světlo za zády je na houby. Líp by to vypadalo, kdyby bylo světlo tady nad stolem, aby tě osvětlovalo z boku,“ vysvětlovala Věra, kterou to focení pohltilo tak, že cestou přestala přemýšlet o tom co fotí, ale jak nastavit světla, aby byla Monika na fotkách lépe vidět.
„Ještě to tak, už tak to pro mě bylo hrozné,“ odpověděla Monika, „doufám, že máš kabel, musím ty fotky poslat Q,“ dodala a ušklíbla se.
„Takže do toho definitivně jdeš?“
„Ano.“
„Dobrá, ale nemysli si, že s tebou budu někde courat a fotit tě tam v tomto oděvu,“ mávala rukou Věra. Pak přinesla kabel, připojila foťák k notebooku a spustila přesun fotek.
Monika se styděla i před Věrkou, ale její vzrušení pomalu rostlo a kundička se začínala hlásit.
Věra najednou vstala a se slovy: „Je fajn, že tam máš fanklub, ale já o něj nestojím a Q ať si klidně trhne nohou,“ zatáhla záclony.
„Věruš, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptala se nesměle Monika.
„Jasně,“ odpověděla překvapeně Věra.
„Teda díky, že jsi mi dnes pomohla. Nechceš ji za odměnu vylízat?“
„Cože? Zbláznila jsi se!? Nebo to je další úkol?“ zeptala se zprvu šokovaná Věra.
„Ano. Je to úkol,“ odpověděla Monika, jejíž obličej měl barvu sovětské vlajky.
„Co bys dělala, kdybych řekla ano?“
„Udělala bych to. Q mi to přikázal.“
„To jako vážně?“
„Rozhodla jsem se, že do toho jdu a bylo by blbé nesplnit hned první den úkol nebo dokonce lhát.“
„Pokud vím, tak jsi to nikdy nedělala?“ chtěla se ujistit Věra.
„Ne, bylo by to poprvé,“ potvrdila Monika.
„Tak si to poprvé nech na jindy. Já na to fakt nejsem. Mi stačí už to, že tu jsi skoro nahá,“ odpověděla Věra.
Monika se cítila zmatená. Ještě nedávno ji jen myšlenka na sex s ženou připadala odporná a teď snad cítila zklamání, že byla odmítnuta? Naštěstí se Věra věnovala fotkám, které se snažila zmenšit do odeslatelné velikosti, a tak neviděla Moničin lehce zklamaný výraz v obličeji. Jakmile to měla hotové, oznámila, že už toho má dost a jde se osprchovat a spát.
Monika ji ještě jednou poděkovala a začala připojovat fotky k rozepsanému mailu. Fotek bylo nakonec skoro 30. Pak dopsala:
–Vše jsem splnila dle vašich pokynů Q. Fotky jsou v příloze a Věra mě odmítla.–
Na odpověď čekala asi 5 minut.
–Škoda. Napiš mi rozpis, kdy ti končí výuka. A ještě jedna věc. Od teď tvé tělo patří mně a já rozhodnu, nejen kdy, kde a s kým budeš mít sex, ale taky kdy a kde si ji vyhoníš. Jasné?–
Toto si nepřečetla ráda. Kundička ji dost svrběla a doufala, že si ji před spaním promasíruje. Poslala rozpis a potvrdila, že příkazu rozumí.
Věrka vyšla z koupelny a s potutelným úsměvem prohodila: „Dobrou noc, moc neponocuj a chovej se slušně.“ Potom se zavřela v ložnici.
Vzápětí Monice přišla zpráva, která ji potěšila.
– Jelikož jsi byla dnes poslušná, můžeš si to před spaním udělat. Další příkazy pošlu zítra dopoledne a očekávám, že budou splněny hned po škole. Dnes končím Q.–
–Děkuji za dnešní lekci Q.–
Později večer, před usnutím, přemýšlela, proč to poděkování napsala. Asi ji probleskla hlavou vzpomínka na jednu S/M povídku, kterou si přečetla někde na netu. Tam otrokyně vždy pánovi poděkovala. Ale to bylo až později. Hned po odeslání posledního mailu se totiž co nejpohodlněji posadila na židli, naslinila si ukazováček a zajela rukou pod kalhotky. Tam našla svůj poštěvák a začala si ho hladit. Prostředníčkem druhé ruky vklouzla do kundičky. Pomalu začala vevnitř kroužit a užívala si pocity, které to v ní probouzelo. Zavřela oči a vzpomínala na to, jak musela stát nahá u okna a ti kluci se na ni dívali.
Zatímco její vzrušení rostlo, představovala si, co by se stalo, kdyby Věra řekla ano. Šly by do ložnice? Možná by se Věra jen odsunula a ona by si před ní klekla, rozepla by jí kalhoty, stáhla je i s kalhotkami a objevil by se Věřin klín. Věděla, že není vyholená, ale že má krátký sestřih.
Pak by se k ní přiblížila a políbila by ji na kundičku. Potom by ji jazykem projela mezi závojíčky. Jak asi chutná? Když kouřila některému ze svých bývalých po tom, co ji ošukal, nechutnalo ji to, ale teď vytáhla své prsty z kundičky, začala si je cucat a představovala si, že ochutnává Věru.
Najednou to nebylo tak špatné. Strčila si prsty zpátky do kundičky a pokračovala v masírování zevnitř.
Myslela na to, jak se pokouší strčit jazyk co nejhlouběji. Potom by začala jazykem kroužit kolem poštěváčku, a když už by byla Věra hodně těsně před vyvrcholením, začala by ho sát. Udělala se ve chvíli, kdy si představovala Věřino vyvrcholení.
Za chvíli se zvedla, vypnula počítač a šla se osprchovat. Zhasla v pokoji a potichu, aby nevzbudila Věru, šla do ložnice. Noční košili si naštěstí nechala na posteli, tak si ji oblékla a lehla si.
„Říkala jsem ti, že se máš chovat slušně,“ zabručela Věra a zachumlala se víc pod deku.
