Toto je 1 díl z 3 v seriálu Matěji, proč tě holky tak chtějí

Tak jsem nedávno nechtíc zaslechl prohlásit o jednom pánovi, kterého jsem mimochodem vůbec neznal, že je to děvkař. Aniž jsem chtěl, přimělo mě to k zamyšlení.

Děvkař.
Je to asi převážně hanlivé až opovrhující označení muže, i když možná to někdo může vyslovit jako obdiv či závist, že sám ty úspěchy u žen nemá. Podle mého není děvkař jako děvkař. Já bych asi dělil na dvě skupiny.
Do té první bych zařadil ty muže, kteří na ženy útočí cíleně, svádí je a každý úspěch je pro ně pouhým zářezem na pažbě.
Do druhé skupiny bych pak řadil ty muže, kteří v tomto směru nic nepodnikají, jen mají tu „smůlu“, že po nich ženy letí a lepí se na ně jako smůla na paty. A bylo by přinejmenším divné, kdyby toho patřičně nevyužili. Tím pádem se u ostatních také stávají „děvkaři“, i když za to vlastně ani nemohou.

A právě takovým „děvkařem“ byl i jeden můj kamarád, říkejme mu třeba Matěj, jehož dávný příběh vám teď předložím.
Matěj byl od malička milý a hezký kluk. Už na základce po něm holčiny pokukovaly, ale to bylo jen takové to „hihihi“ a „chichichi“ a o nic vlastně nešlo.
Matějovi to v té době bylo spíše protivné a nepříjemné.

Až na průmyslovce se zaměřením na textilní stroje, kam se vydal studovat, se to změnilo.
Jak pomalu dospíval, rostlo i jeho libido i sexappeal, které těch několik málo studentek čím dál víc přitahovalo. Odolával statečně až do posledního ročníku. Přesněji řečeno až do jeho závěru, kdy se nechal jednou odvážnější a důslednější spolužačkou svést k návštěvě chaty jejích rodičů.
Byla to katastrofa! Stačili se sice oba svléknout, ale sotva se k ní přiblížil s úmyslem přijít o panictví, vystříkl jak gejzír a ohodil chtivou dívčinu od shora dolů semenem.
Nejprve ztuhl úžasem a hned poté zrudl hanbou. Beze slova se bleskově oblékl, vyrazil z chaty jak rozzuřený divočák, a deset kilometrů do města uběhl na jeden zápřah.
Od té doby se všem spolužačkám vyhýbal a hlavně té, která tu jeho blamáž zažila osobně. Každé z nich na očích viděl, jak se mu vysmívají, ale byla to jen jeho panická představivost, protože dívenka, kvůli které se to všechno stalo, byla slušně vychovaná a nechala si to pro sebe a nikomu nic nevykládala.

Po úspěšně složené maturitě nastoupil v místní textilce jako seřizovač textilních strojů. Jeho příchod způsobil mezi převážně ženským osazenstvem hotové pozdvižení. Jeho sexuální aura, které si vůbec nebyl vědom, na ně působila jako světlo na můru.

Než se však stačil zorientovat v onom babinci, vojenští páni ho povolali do služby vlasti.
Těžko říct, zda to bylo řízením osudu, ale dostal se k průzkumákům. Vůbec netušil, co to bude obnášet, a když to zjistil, nedalo se s tím nic dělat, i kdyby to šlo.
Jako bažant si prožíval hotové peklo a přemýšlel, jak z toho ven. Když pak viděl, že několik málo o dost statnějších hochů bylo pro naprostou neschopnost převeleno a když dokonce došlo k jedné sebevraždě, protože dotyčný nemohl unést náročný výcvik, najednou se zatvrdil a řekl si, že všem ukáže, že není žádná baba.

Sice s vypětím všech sil, ale vydržel to. Jako mazák to už měl jednodušší, i když zůstal jen obyčejným vojclem, jelikož na poddůstojnickou školu ho nevybrali. Nevadilo mu to, nebyl z těch, kdo by chtěl poroučet.
Sice bažanty proháněl stejně tvrdě, jako rok předtím proháněli jeho, ale to bylo tak vše. Nikdy se nesnížil k tomu, aby někoho zbytečně buzeroval nebo dokonce šikanoval, jak se občas stávalo jemu. To bylo prostě pod jeho úroveň.

Jedné únorové noci jim pískli poplach. Během několika minut stáli všichni na buzerplace a poslouchali velitele pluku, jak jim uděluje rozkazy.
Mezitím přijely vétřiesky, do kterých spořádaně nalezli. Mělo to být někde dost daleko, ale jen řidiči vozů věděli kde. Na místě pak měli dostat další rozkazy.
Matěj dostal příkaz jet s autem s municí. Sotva se vyhrabal se na korbu, auto se rozjelo. Nejelo však dlouho.
Asi půl kilometru před výjezdem z města silnice dost klesala.
Řidič se rozhodl přeřadit a brzdit motorem, protože vozovka byla trochu namrzlá. V okamžiku přeřazení došlo k tomu, že se zablokovala převodovka a tím i kola. Vůz dostal smyk a, vzhledem k okolnostem i relativně vysoké rychlosti, narazil bokem o betonový sloup. Náraz byl tak prudký, že se uvolnila jedna z výše uložených beden s municí.
Během svého letu prostorem se střetla s hlavou Matěje s takovou silou, že Matěj přerazil postranici a zůstal bezvládně viset mezi zadními koly vétřiesky.

Dva dny Matěj nevěděl o světě. Když se probral, vůbec netušil kde je. Ležel na lůžku a snažil se prohlédnout jakousi mlhou, jež ho obestírala.
Když se mu to podařilo, uviděl proti sobě jen velké okno, za kterým kdosi byl. Snažil se pohnout, aby se ujistil, že je naživu.
Postava za oknem zaregistrovala jeho pohyb a okamžitě zareagovala. Do místnosti vstoupila nemocniční sestra. Připadala mu jako anděl z nebe.

„Tak jste se nám konečně probudil? Jak se cítíte?“ zeptala se sestřička starostlivým hlasem.
„Já… nevím,“ zamumlal. „Kde to sem?“
„V nemocnici. Měli jste havárii.“
„Aha,“ zahuhlal a upadl zpět do posilujícího spánku.

Když se Matěj vzpamatoval natolik, aby byl schopen plně vnímat, dozvěděl se, že měli při poplachu autohavárii, že má těžký otřes mozku, dvě zlomená žebra a pravděpodobně i posttraumatický šok.
O něco později se ukázalo, že má i částečnou ztrátu paměti, neboť si o nějakém poplachu nepamatoval vůbec nic. Prostě byla večerka a pak se probudil tady.

V nemocnici si ho nechali jen pár dní na pozorování a také proto, aby mu stačila aspoň částečně srůst žebra, která se naštěstí zlomila tak šikovně, že mu nemuseli dávat krunýř.
Když doktoři usoudili, že je možný převoz, poslali ho neprodleně na útvarovou marodku, neboť vojenská nemocnice není zaopatřovací ústav.

Na marodku ho přijímal místní lapiduch. Byl to skutečný doktor, žádný narychlo přeškolený záklaďák. Mohlo mu být tak čtyřicet a zdál se být sympaťák.
„Měl si, hochu, z prdele kliku. Když jsme tě viděli, mysleli jsme, že je po tobě. Byls celej v krvi. Naštěstí to pro tebe dopadlo moc dobře. Takže teď budeš mít leháro, žádný namáhání, a to aspoň dva měsíce. Vobčas se na tebe zajdu kouknout, aby ses necejtil tak sám. Jinak za tebou příde krizová psycholožka, aby ti pomohla s tou amnézií a s tím posttraumatickým šokem. Kapišto?“ zeptal se Matěje s úsměvem, při kterém odhalil svůj dokonalý chrup.
„Ale mně už nic není,“ zaprotestoval Matěj.
„Jestli ti něco je či není, vo tom rozhodnu já a ta doktorka, jasný! Na, tady máš seznam knih v naší knihovně. Tak si něco vyber, ať máš co dělat a nemusíš si honit péro. Já ti to pak přinesu.“
Hodil Matějovi na postel brožurku se seznamem knih a rázným krokem odešel.

Týden na to se dostavila za Matějem ta psychologická doktorka. Určitě jí nebylo víc jak třicet, možná spíše méně, a byla navíc děsně hezká, což Matěje přivedlo do rozpaků. Byl zvyklý na doktory vyššího věku a před ní se cítil nesvůj.
Přesunula si k jeho posteli židli a přisedla si. Mile se na něj usmála a příjemným, melodickým hlasem na něj promluvila: „Tak Matěji, jmenuji se Zuzana Mášová, jsem psycholožka a moc ráda bych si s tebou popovídala.“ Odmlčela se a čekala, jak Matěj zareaguje.
Matěj nic.
„Víš,“ pokračovala po chvíli, „abych ti mohla pomoci s tou amnézií, potřebuji se o tobě něco dozvědět. Ale to musíš chtít i ty, jinak to nepůjde.“
Matěj chvíli přemýšlel a pak s odevzdaným povzdechem souhlasil: „No tak jo.“

Hodinu se vyptávala na všechno možné. Na jeho dětství, mládí, a ke všemu si dělala poznámky.
Když jí řekl, že se mu nelíbí, že si všecko zapisuje, odpověděla, že to je profesní nutnost a že nemusí mít obavy, že to nikdo mimo ní nebude číst, neboť zákon jí zakazuje komukoliv sdělovat údaje o jejích pacientech.
Pak se zvedla, s milým úsměvem mu popřála hezký den, a že za týden opět přijde.

Přišla, a vše probíhalo jako poprvé. Po třetí už to mělo trochu jiný průběh. Po psychologickém „výslechu“ mu sdělila, že mluvila s doktorem a ten jí sdělil, že Matěj už opustí marodku, neboť od pondělka je převelen na telefonní ústřednu, kde mu nehrozí žádné velké fyzické vypětí a kde zřejmě zůstane do konce vojny.
Z toho důvodu za ní bude každý čtvrtek v 17 hodin docházet do její soukromé ambulance, kde má přece jenom vhodnější podmínky k práci s pacientem. Zcela samozřejmě Matějovi zařídila, aby se v daný den a v danou hodinu mohl do ordinace dostavit.

Jak bylo rozhodnuto, hlásil se Matěj v pondělí na telefonní ústředně. Přivítali ho dva tak rozdílní spolubojovníci, že si to jeden snad ani vymyslet nemohl.
Mazák Jindřich měl odhadem tak 130 kg, ne-li víc, a mladší holub Karel snad neměl ani 50 kilo. Nicméně byli přívětiví a hned ho začali zaučovat do provozu ústředny a seznamovat s povinnostmi obsluhy. Nebylo to zase tak složité a Matěj měl dobrou paměť, takže si rychle vše zapamatoval, ať už se to týkalo obsluhy telefonů, dálnopisu. Do paměti si vbrzku vštípil i nejdůležitější čísla a tím byl víceméně za vodou.

Na ústředně byla nepřetržitá služba a to tak, aby se obsluha mohla střídat. K technickým místnostem patřila i místnost, kde byly k dispozici dvě postele, stůl, dvě židle a police s vařičem, konvicí na vodu a hrníčky na čaj nebo kafe, podle toho, na co měl kdo chuť. S tím byl Matěj náramně spokojen, protože nemusel spát na rotě a byl tak více méně mimo dosah lampasáků. Tím pádem se mu tam okamžitě začalo líbit.
S kolegy se poctivě střídal ve službě a ti byli nadšeni tím, že jim de fakto přenechal všechny vycházky, vyjma čtvrtků, kdy musí docházet za psycholožkou.

„Máš tady hovor,“ oznámil Matějovi mazák Jindřich a podíval mu sluchátko. „Volá ti ňáká baba.“
„Mně?“ podivil se Matěj. „Já žádnou ženskou neznám.“
„Asi jo, když ti volá,“ mával se sluchátkem Jindřich, aby si ho už konečně vzal.

„Haló,“ ohlásil se Matěj, když si se značnou nechutí a nedůvěrou sluchátko převzal.
„To je Matěj?“ ozval se ženský hlas.
„Jo. Kdo volá?“
„Tady je Zuzana Mášová. Ty máš za mnou zejtra přijít, že jo?“
„Jo, počítám s tím.“
„Fajn. Tak si vezmi tužku a papír, nadiktuju ti jinou adresu. Přestěhovala jsem se. Počkám.“

Matěj se natáhl pro tužku a papír a řekl: „Můžete.“
Nadiktovala mu novou adresu a vysvětlila, jak se tam dostane. „Pak dole zazvoň,“ dodala a zavěsila.
„Hele, co je to za babu,“ vyzvídal holub Karel.
„To je ta psycholožka, ke který mám chodit,“ obeznámil oba Matěj. „Přestěhovala si ordinaci,“ dodal, aby bylo všem jasno.
„Aha,“ kývl Karel, jako že mu to jako informace stačí.

Ve čtvrtek, ve čtyři odpoledne, se Matěj vydal hledat psycholožku na nové adrese. Sice si popsanou cestu docela pamatoval, ale když se po půlhodině ocitl mezi několika čtyřpatrovými činžáky, znejistěl.
Čtvrt hodiny se jen tak rozhlížel, jestli to nepopletl, ale nakonec se vydal od jednoho k druhému a hledal popisné číslo, které mu Mášová nadiktovala.
U třetího činžáku se trefil. Dlouze si prohlížel zvonkové tablo. Nezdálo se mu totiž, že by zrovna tady měla být její ordinace. Na zvonku totiž bylo jen její jméno, název ordinace však ne.
Ale co, řekl si nakonec, jakou adresu mi dala, takovou jsem našel… a stiskl tlačítko s jejím jménem.

„Ano,“ uslyšel Mášovou z domácího telefonu.
„Matěj,“ zahuhlal do mluvítka a čekal, co bude dál.
„Poď nahoru. Druhý patro vlevo,“ zazněla odpověď a zároveň zabzučel zámek domovních dveří.
Opřel se o dveře, vstoupil dovnitř a odhodlaně vyklusal po schodech do druhého patra, neboť výtah se v těchto domech nepěstoval.
Mášová už ho čekala a zvala dál.

Matěj ji poněkud rozpačitě poslechl, ale hned za dveřmi se k ní otočil a nedůvěřivě se zeptal: „Tady teď máte ordinaci?“
„Ale kdež,“ usmála se Mášová, „tady bydlím. Víš, napadlo mě, že by ses tady mohl cítit příjemněji, než ve strohý ordinaci. Tak sem tě prostě pozvala sem.“
„Aha,“ poznamenal netečně Matěj a zůstal v chodbičce na místě, kde se zastavil.
„No tak pojď dál,“ pobídla ho. „Sedneme si v obýváku,“ řekla a zároveň otevřela dveře do zmíněné místnosti.
Vešli dovnitř. Matěje usadila do pohodlného křesla a sama si sedla do křesla proti němu.
„Dáš si kafe, nebo něco k pití?“ otázala se.
„No, možná sklenici vody,“ odtušil Matěj.

Mášová přinesla sklenici vody, postavila ji před Matěje, a když se posadila, pátravě se na něj zadívala. Cítil se pod jejím pohledem nesvůj a ona to dobře vycítila.
Je načase se do něj pustit, rozhodla se.
„Když jsem za tebou docházela do kasáren, získala jsem pocit, že netrpíš jen tou amnézií a posttraumatickým šokem, ale že máš ještě jinej problém. A já chci zjistit jakej, abych ti mohla pomoct. Tak jsem se na tebe trochu poptala u tvých spolubojovníků. Řekli mi, že jsi, cituju, ,nechutnej samotář, kterej se jich straní, ani na pivo s nima nejde‘, tak se tě ptám, proč?“
„Nemám si s nima co říct, jejich kecy mě nezajímaj.“
„Hmm,“ pokývla hlavou a pokračovala: „Když jsem se jich ptala, jestli máš nějakou holku, tak nevěděli. Máš nějakou holku?“
„Ne.“
„A proč ne?“
„Co já vím? Možná žádnou nepotřebuju,“ zahuhlal Matěj a trochu se stáhl do bezpečí křesla.
„Nepotřebuješ?“ podivila se Mášová. „Jsi snad gay?
„Tfuj! Ještě to tak,“ znechuceně se otřepal.
„Když tedy nejsi gay, a já ti věřím, že ne, měl si někdy nějakou holku?“
Matěj sklopil oči a zamumlal: „Nechce se mě vo tom mluvit.“
„Koukej se mi do očí a dobře poslouchej,“ zavelela Mášová a Matěj váhavě poslechl.

„Víš moc dobře, že cokoliv si tady řeknem, zůstane navždy jen mezi náma dvěma. Mám-li ti pomoct, je nutný abys mluvil a já mohla vyhodnotit informace, který mě poskytneš. Jinak ti nepomůžu a ty budeš pořád pod vlivem nějakýho mindráku či neštěstí, nebo co já vím čeho. Takže mluv. Měl si někdy nějakou holku?“
„Jo,“ zahučel evidentně nerad Matěj.
„A?“
„Co, a?“
„No, měl jsi s ní něco?“
„Ne.“
„Proč ne? Odmítla tě?“
„To né, měla na to docela chuť.“
„Tak proč nic nebylo?“ vytrvale vyzvídala Mášová.

Jak se Matěj na ni díval, jakoby se v něm cosi zlomilo a najednou zahltil Mášovou hotovou záplavou slov.
„Byla to moje první holka, se kterou sem moh něco mít. Šli sme spolu do lesa, do jejich chaty. Hned za dveřma se svlíkla. Já byl v tu ránu nabuzenej jako dynamo. Rozepnul sem punt a vytáh ho ven, ale ani sem se jí nestačil dotknout, a už to ze mě lítalo. Tak sem utek a už s ní nikdy nepromluvil.“

Tak, a bylo to venku. Visel očima na Mášové a čekal, kdy se mu začne smát. Nezačala.
„Podívej,“ začala Mášová s vážnou tváří, „tohle se stane většině kluků, když jdou s holkou poprvý. Jen se to dá řešit i jinak než útěkem. Třeba říct ,Ty seš strašně moc sexy. Tys mě tak vzrušila, že to prostě nešlo zadržet. Tak se nezlob, za chvilku to zkusím znova.‘ Jí bys polichotil a brala by to úplně jinak, než když si utek. Koneckonců, tenhle „problém“ není těžký vyléčit.“
„To bych rád věděl jak?“ zabručel skepticky Matěj.
„To už nech na mně. Mimochodem, viděl si už někdy nahou ženskou? Myslím tím živou ženskou,“ zahájila Mášová frontální útok.

Matěje ta otázka vyvedla z míry. Sklopil oči a neodpověděl.
„Tak viděl, nebo neviděl?“ nedala se Mášová odbýt.
Matěj ještě chvíli neříkal nic a pak záporně zavrtěl hlavou.
„A chtěl bys ji vidět?“ útočila dál.

Matěj po ní loupnul očima, ale hned je zase sklopil.
Měla na sobě těsnou halenku, patřičně zvýrazňující její vnady, a dostatečně krátkou sukni na to, aby v chlapovi vyvolávala patřičné představy. Panebože, jestli se svlíkne, tak vyteču do kalhot, pomyslel si a zarytě mlčel.
„Platí taková zásada, že mlčení je souhlas. Tak dem na to,“ vyhlásila rozmarně a začala se svlékat.
Jednotlivé kousky oblečení odkládala na opěradlo křesla, až zůstala úplně nahá.

„No ták, koukni se na mě. Je řada na tobě, tak se svlíkni,“ pobídla ho Mášová vesele.
Matěj zvedl oči a v tu ránu ztuhl, hlavně tedy mezi nohama.
„Ale to přece nejde! Sem váš pacient a vy moje doktorka a to se přece nesmí,“ zablekotal, nevěda, jak se z toho vykroutit.
„Jo, to máš pravdu. Ale jen v případě, že bys byl jako pacient u doktorky v ordinaci. Jenže tady seš u mě v bytě jako můj kamarád, kterej potřebuje pomoct, a proto tady žádná lékařská etika neplatí.
Tak šup, už ať seš nahatej,“ rozbila s pobídkou jeho námitky. „Nebo ti mám pomoct?“ dodala, když viděla, že se k ničemu nemá.

Matěj lehce zavrtěl hlavou a po vzoru Mášové, v obličeji rudý studem, začal pomalu odkládat svršky na křeslo. Zanedlouho stál proti ní s údem trčícím, jak hlaveň útočné pušky z křoví.
„No vidíš, ani to nebolelo, co?“ spokojeně se usmála. „Tak, a teď to spolu zkusíme jako ty tenkrát s tou slečnou. Musím vědět, jak na tom seš. Ale k tomu si tě oblíknu,“ řekla a došla k zásuvce, ze které vyndala krabičku prezervativů.
Jeden vyjmula a začala ho Matějovi nasazovat. Ještě s tím nebyla hotová, když ucítila, jak se Matějova chlouba škube a zaplňuje kondom semenem.
„To je dobrý, Matěji. Vůbec nic se neděje,“ uklidňovala Matěje, který se jí snažil vyškubnout.
„No ták,“ pohlédla do jeho zrudlého obličeje a pohladila ho. „To je v naprostým pořádku. Pojď, já ti ho pěkně omyju a za chvíli to zkusíme znovu. Uvidíš, že to bude mnohem lepší.“
Opatrně z něj stáhla zaplněnou gumu, kterou cestou do koupelny vyhodila do záchodu.

Matěj jakoby ztratil vlastní vůli. Bez odporu se nechal dovést do koupelny a nad umyvadlem odevzdaně nechal Mášovou, aby se postarala o jeho nádobíčko.
Když dokončila očistu, zavedla ho zpátky do obýváku a spolu s ním se posadila na gauč.
„Co čučíš, jako kdyby ti uletěly včely?“ vybafla Mášová na Matěje, vidouce jeho zasmušilý obličej.
„A jak se mám asi koukat po takovým trapasu,“ ozval se Matěj tiše.

Natočila se k Matějovi, položila mu ruku na rameno a zklidňujícím tónem k němu promluvila.
„Už jsme si řekli, že o nic nejde a že je to úplně normální. Tak to nech bejt a mysli na něco jinýho. Řekla bych, že ti to půjde líp, když mě budeš tykat. Jmenuju se Zuzana. A aby ti to přemejšlení nabralo správnej směr…“ vzala ho za ruku a položila si ji na prso, „tak mě hlaď a mazli se se mnou. Uvidíš, jak tě to povzbudí.“

Uposlechl ji. Dlaní nesměle obkroužil pevné ňadro. Na moment se zastavil, aby vzápětí pokračoval a překvapivě přitom zjišťoval, jak jí tuhne bradavka. Aniž věděl proč, najednou se sklonil, vzal bradavku do úst a začal ji sát. Uvolněnou rukou se bezděčně chopil sousedního dvojčete a začal jej masírovat.
Mášová, vlastně teď už jen Zuzana, si pomalu začala lehat tak, aby zůstal vedle ní. To už Matěj masíroval obě koziska a střídavě dumlal obě bradavky.
„Je to hezký, seš šikovnej,“ pochválila ho. „Ale mám ještě jedno místo, který potřebuje trochu oblažit,“ dodala, chytla ho za ruku a vložila si ji mezi nohy. „Když máš ruce šikovný nahoře, určitě budou šikovný i dole,“ řekla, a vmáčkla mu prostředník do nadržené štěrbiny.
„Já nevím, ještě jsem to neďál,“ ozval se nesměle Matěj.
„Určitě ti to pude samo,“ ujistila ho Zuzana a přírazem proti dala najevo, co má dělat. Pochopil to rychle a zanedlouho měl ruku mokrou od vytékající šťávy.
Byla připravená.

Chvatně mu sáhla mezi nohy, aby zjistila, jak je na tom on.
„Dyť von už ti stojí!“ vykřikla, a samou radostí mu vlepila pusu. „Tak honem pojď. Uděláme to v tý samý pozici, v jaký si to chtěl s tou holčinou, tedy na stojáka. Uvidíš, že ti to pude líp,“ prorokovala.
„Tím bych si nebyl tak jistej,“ zamrmlal skepticky Matěj.
„Nemaluj čerta na zeď a poď!“
Vstala a došla pro další balíček s ochranou.
Matěj se za ní pomalu loudal, jako kdyby tím mohl oddálit (podle něj) svůj další neúspěšný pokus.
Najednou proti sobě stáli zrovinka uprostřed pokoje.

„No ták, netvař se tak vyděšeně,“ uklidňovala ho Zuzana. „Nemysli na to a dívej se na mě, na to, jak vypadám a jak po tobě toužím.“
Při těch slovech Matějovi navlékla prezervativ, aniž by si toho všiml. Přitiskla se k němu a vyšňořeného tvrdolína nasměrovala do ústí své utěšitelky.
„Zrovna teď seš v tý příhodný pozici, tak mě trochu přidrž a pěkně pomalu ho zasuň dovnitř, jak nejdál budeš moct,“ dala mu najevo, co má udělat.

Matěj si teprve nyní uvědomil, že svým tvrdým ptákem nakukuje do zvlhlého doupěte. Zmocnila se ho značná nervozita, avšak za žádnou cenu nechtěl dát najevo, že se mu z toho málem rozklepala kolena. Pomalu se tedy začal dobývat dovnitř. Překvapilo ho, jak snadno do ní vniká a jak relativně rychle tam schoval celého šulína. Dospěl na konec a bál se pohnout, aby opět předčasně nevystříkl.

„No vidíš, jak ti to šlo krásně,“ pochválila ho Zuzana. „Teď se pomalu pohybuj a na nic nemysli. Jen vnímej to posunování tam a zpátky, a nebraň se tomu, až to na tebe přijde. Bude to krátký, ale na tom teď vůbec nezáleží. Tak do toho,“ vybídla Matěje a sama maličko přirazila, aby mu dodala kuráž.

Matěj se pustil do pomalého postrkování oběma směry a snažil se vnímat jen ten to neuvěřitelně krásné vnitřní tření v Zuzanině kundičce.
Vzrušení u něj zvolna stoupalo, ale nijak zvlášť si to neuvědomoval, až najednou ho sevřela křeč a výtrysky semene zaplnily kondom. Než si stačil uvědomit, co se stalo, Zuzana ho zmáčkla v silném objetí.
„No to bylo krásný!“ vykřikla nadšeně. „A pak že ti to nepůjde. Úplná nádhera. Vydržel si to víc jak minutu, což jsem vůbec nečekala. Vezmu si tě teď do parády a uvidíš, jakýho z tebe udělám chlapa,“ jásala a tuhými bradavkami se snažila na jeho hrudi vymačkat důlky.
„Si ze mě děláš srandu,“ zabrumlal Matěj, v duchu však byl pyšný na to, co právě dokázal.
„To vůbec ne. Tohle byl první malej úspěch, přijdou však další a větší, to mi věř. Tak mě tak napadlo, onanuješ ty někdy?“
„To jako jestli si honím péro?“
„Taky by se to tak dalo říct.“
„Ne. Snad jednou, ze zvědavosti.“
„Tak ode dneška budeš. Předepisuju ti onanování dvakrát denně. To proto, abys vydržel víc a dýl,“ zazněl z jejich úst doktorský verdikt.
„To si děláš prdel!“ rozhořčeně se ozval Matěj.
„To ani v nejmenším,“ ujišťovala ho Zuzana. „Potřebuješ uvolnit energii, co v sobě máš, jinak vždycky dopadneš jako poprvé.“
Podívala se na hodinky. „Při tvý síle bysme to možná stihli ještě jednou, jenže má za mnou přijít sestra s manželem a já bych nerada, aby tě tady zastihli.“

To Matěj chápal. Rychle se očistil, oblékl, a před odchodem se pro jistotu zeptal, jestli to s tím honěním ocasu myslí fakt vážně.
Když mu to potvrdila, řekl odevzdaně: „Tak dobře. Já to teda zkusím.“

Navigace v seriáluMatěji, proč tě holky tak chtějí 02 >>
4.8 53 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Výborný začátek. Zajímavá terapie.

Denis86

Souhlasím s Juniorem .
Výborný začátek.Zajímavá terapie.

Trysky

Moc pěknej začátek, takovou psycholožku bych si taky nechal líbit… jestlipak by to proplatila pojišťovna? 😀

Last edited 15 dní před by Trysky