Seděl u PC a mořil se s úpravou povídky, která mu před chvílí došla do emailové schránky. Protože z vlastní zkušenosti věděl, jak nedočkavě autoři čekají na zveřejnění svých výplodů, snažil se korektury dělat operativně, aby text šel na sklo co nejdříve. . Někdy mu úpravy šly téměř samy, to když pracoval na povídce svého oblíbeného autora. Jindy se ale do toho musel nutit, zejména pokud to byla povídka z kategorie, která mu nechutnala.
Musel však být nestranný a zpracovat vše, co přišlo, pokud to ovšem neodporovalo Zákonu o šíření pornografie. Čtenářská obec je široká a jak se říká, někdo má rád holky, jiný vdolky. Proto jde na sklo vše, co neodporuje zákonu a ať si to lidé přeberou. Mnohdy se mu ale stávalo, že když schválil a zveřejnil povídku upravenou tak, aby nedělala stránce ostudu, ozval se autor a tvrdě mu vyčítal, že korektorskými zásahy text vlastně znehodnotil a připravil povídku o veškerou „šťávu“.
Venku bylo příšerné vedro a nedalo se dělat nic jiného, než sedět ve stínu slunečníku. Sice se snažil chvíli sekat trávník motorovou sekačkou, ale brzy toho nechal. Přesunul se do bazénu, trochu si zaplaval a když potom oschnul, uchýlil se do baráku a zasedl k PC. Měl dobrou snahu udělat pár korektur, ale brzy zjistil, že má dneska Den Blbec. Přispěla k tomu i povídka na které pracoval. Byla od mladého, ambiciosního a velice sebevědomého autora.
Námět byl sice zajímavý, ale zpracování bylo pod psa. Gramatika mizerná, sloh téměř primitivní. Nebyl to první autorův pokus a korektor věděl, že když na povídce tak dvě hodiny mákne, bude výsledek uspokojivý a bylo téměř jisté, že povídka zaujme. Problém však byl jinde. Po zveřejnění mu autor poslal email, ve kterém důrazně protestoval proti úpravám textu. Proto se rozhodl, že až bude hotov, pošle výsledek autorovi ke schválení.
Seděl nad sporným textem, u kterého se daly očekávat stejné peripetie. Najednou si uvědomil, že jej ta práce vůbec nebaví a že se cítí unaven.
„Co naděláš, věk neokecáš. Jsi unavený z nicnedělání,“ pomyslel si znechuceně a opřel hlavu o opěradlo ušáku. Pokusil se o jednoduchý relax. Protože na vejšce studoval psychologii a ze zájmu sledoval metody meditace, vybavil si základní poučku:
„Zaujměte polohu v leže, zcela se uvolněte a snažte se na nic nemyslet!“
„To bych rád věděl, který blbec tohle vymyslel. Rád bych ho viděl, aby mi předvedl, jak na povel na nic nemyslí! Ale šíří se to jako mor a jednotliví vědátoři to opisují, jako kdysi mniši bibli. Také se doporučuje myslet na něco hezkého. To už je lepší a skutečně se občas podaří, že to pročistí hlavu.“
Podobné myšlenky mi probíhaly hlavou, když zavřel oči. Ani si neuvědomil, že se zvolna propadá do jakéhosi meziprostoru.
Jel autem neznámým městem. Hledal adresu přítele v neoznačených úzkých uličkách. Pak se rozhodl, že zastaví a někoho se zeptá. Leč v liduprázdných uličkách se nevyskytoval živáček, ani mrtváček. Vybíral místo, kde by nepřekážel a proto se rozhodl, že zabočí do nejbližší uličky. Jel trochu rychlejším krokem, hodil blinkr a začal odbočovat. A potom se to stalo! Nejdřív viděl barevný míč, který se z uličky vykutálel do cesty a hned za ním malá dětská postavička. Běžela bezhlavě za míčem a vrhla se mu rovnou před auto. Nejel rychle, reakce měl dobré a brzdy spolehlivé. S protivným skřípěním zastavil těsně před děckem. Jen díky upínacím pásům neskončil na volantu a na předním skle.
Ulehčeně vydechl, uvolnil pás, vystoupil a chvatně se téměř vrhl před předek vozu. Děvčátko asi tříleté drželo v náručí míč a usilovně plakalo z prožitého leknutí. Hned nato se z uličky vyřítila ženská postava. Uchopila dívenku do náruče, couvla na chodník a zasypala jej hysterickými výkřiky.
„Kam čumíš, ty blbče? Si mi málem zabil dítě, debile!“
Její rozhořčení bylo tak pochopitelné, že se rozhodl neoplácet stejnou mincí.
„Tady je na místě asertivita,“ rozhodl se a smířlivým tónem odpověděl: „No já si spíš myslím, milá paní, že byste si svoje dítě měla líp hlídat!“
Při tom si ženu pozorně prohlédl. To, co viděl, bylo vskutku hezké na pohled. To stvoření nebyla typická panička, nebo mamina, ale spíše čerstvě dospělá, hezká dívka, ve věku tak okolo 20 let. Zrovna nabírala dech k dalšímu výpadu, ale zároveň si uvědomovala, že ten cizí pán vrchovatě středního věku, má asi pravdu a že by mu měla spíš poděkovat za jeho duchapřítomnost.
„Promiň, asi to byla opravdu moje chyba. Hrabala jsem se v kabelce a spustila Báru na okamžik z očí. Kdybys jel rychlej a nebyl tak pohotovej, tak by to asi dopadlo opravdu velmi zle.“
S pobavením sledoval, jak mu v rozrušení tykala a rozhodl se toho využít.
„No, zaplať Bůh, že se vlastně nic nestalo. Shodou okolností jste tady s Bárou jediné živé bytosti, kterých se mohu zeptat na cestu. Hledán Neklanovu ulici. Nevíš, kde to je? Cedule s pojmenováním ulic tady jaksi postrádám.“
Žena, která mezitím zklidňovala plačící děcko se rozmýšlela nahlas:
„Neklanka, no ta je tady kousek. Pořád do vršku. Víš co? Nechej auto tady, ona je ta ulička úzká a slepá. Měl bys potíže při cestě zpátky. Já to mám při cestě, tak tě ten kousek doprovodím.“
Na souhlas ani nečekala, pokynula do mírného vršku a vykročila. Holčičku, která mezitím přestala plakat, vedla za ruku. Chvilku zaváhal, ale pak vykročil naznačeným směrem. Několika rychlými kroky ji došel a vykročili bok po boku.
„Tady chcípnul pes. Však to vidíš sám, samá stará zástavba. Dělnická kolonie,“ pravila s despektem. A zcela samozřejmě, jako by se znali dlouhá léta, jej objala volnou rukou zezadu kolem pasu. Lehce strnul, ale nedal to na sobě znát. Po malé chvíli se zachoval stejně a tak spolu, bok po boku zvolna kráčeli do mírného vršku.
„Co by tomu řekl manžel, kdyby viděl, jak si tady tak spolu vykračujeme?“ neodpustil si rejpnutí.
„Já žádného nemám,“ dostalo se mu odpovědi.
„No tak třeba tvůj přítel,“ sondoval situaci.
„Což o to, přítele mám, ale je ženatý. To víš, tady je přebuchtíno a všichni zdejší chlapi jsou od Drážďan, nebo od Libeznic, ale žádný od Berouna.“ Sama se tomu starému vtipu zasmála a hned pokračovala: „Jsem matka samoživitelka, takže socka, protože jsem odkázaná na dávky. Žiju sama, v haluzně na spadnutí a ten můj vometák si ke mně občas, když ho stará pustí, přijde vypustit přetlak. A taky mi trochu pomáhá vylepšit rodinný rozpočet. Když to vím dopředu a povede se mi sehnat někoho na pohlídání Báry, tak mě občas někam vyvede na večeři a nějaký to posezení. Jak sám říká, abych byla víc povolná. Jde mi pěkně na nervy, ale z druhý strany jsem zase ráda, že vůbec někoho mám. To moje kámoška, taky socka, žije s mámou, ale co mi povídá, to je děs. Bába ji do všeho kecá, vše za ni rozhoduje a vůbec ji všestranně terorizuje.“
Rozpovídala se a nebyla k zastavení. Bylo vidět, že se potřebuje vykecat. Využil toho, jak je zabraná do svého líčení a rukou, kterou měl na jejím boku zvolna prozkoumával tu příjemnou křivku. Holčička, která se dosud držela mámy z druhé strany, ji náhle pustila, dvojici oběhla a vzala ho za ruku.
„No jo,“ komentovala její počínání matka, „ona nemá tátu a tak si hned každého chlápka přivlastní. Když občas přijde k nám na návštěvu některý kámoš, tak ho hned zajme a musí si s ní hrát.“
„jistě k velké radosti maminky, které dcerka tak zabraňuje, aby s s návštěvou pohrála sama,“ pomyslel si pobaveně. „Kdo ví, kolik takových kámošů k ní chodí vypouštět přetlak a také ji přispívá na domácí rozpočet.“
Ušli spolu několik set metru, když se náhle zastavila před nízkým, přízemním baráčkem.
„Tady bydlím. Nechceš se na skok zastavit? Je děsný vedro a já mám v ledničce vychlazenou Colu. A trocha rumu na vylepšení se taky najde.“
Tázavě na něj hleděla a on hned rádoby vtipně odpověděl:
„Inu, každému trvá skok jinak dlouho. A u mne je to fakt trochu delší. Však bych mohl být tvým dědečkem.“
Doufal, že tohle vyzní jako zdvořilé odmítnutí, ale to se mýlil.
„Nááááhodou, jsi fešák. A já jsem jako dělaná na starší pány. Mladí klucí jsou sobecký a koukaj jen na sebe. Párkrát hejbnou, udělaj se a než holka začne, je vlastně konec. Se starším chlápkem je to mnohem lepší a já si to docela užívám.“
To už byla jasná výzva a její otevřenost jej ohromila. Měl sice už léta potíže s erekcí, ale představa toho, že by mohl mít po dlouhém čase na ocasu mladou holku byla lákavá.
„Nemám sebou kondom,“ pokusil se o poslední výmluvu. „A taky nemám Viagru,“ pomyslel si v duchu posmutněle. Tento malý zázrak medicíny měl vyzkoušený a věděl, že vskutku funguje. Ale při ceně téměř 500 Kč za tabletu si jej z důchodu dopřát nemohl.
Dívka mezitím odemykala vstupní dveře domku a tázavě na něj hleděla:
„Tak co? Zajdeš?“
Už správně nahlodaný přikývl:
„Ale jó, zajdu. Ostatně, všichni musíme jednou zajít!“ pokusil se znovu být vtipný. A v duchu se utěšoval, že i když to nedopadne, aspoň se pobaví, až se bude dychtivka marně snažit.
„Víš, se mnou je to tak, že už pomalu stahuji roletu. Ač nerad, dostávám se pomalu o 4. stádia.“
„4. stádium? To neznám, co to je?“
Bylo vidět, že opravdu neví, o čem je řeč a tak se rozhodl, rozšířit ji obzory a sám si tak dopředu připravit alibi pro selhání, s kterým stoprocentně počítal.
„S těmi stádii je to tak: Kdysi, již dávno, stanovili sexuologové 3 stádia sexuálních aktivit u mužů.
1. stádium: je plný potence a nemá možnost ji uplatnit. Čili může a nemá možnosti.
2. stádium: Může a má možnosti, takže si dává často a co nejvíc.
3. stádium: Moc by chtěl, ale už nemůže.
No a já k tomu přidávám ještě
4. stádium: Nemůže, ale už ani nechce.“
Vedla jej ztemnělou chodbou do jakéhosi pokojíku a na jeho výklad reagovala tím, že přes rameno prohodila:
„S tím si hlavu nelámej! To je moje starost. A kondom nepotřebuješ. Mám nasazenou Danu.“
Usadila jej do hlubokého křesla u nízkého konferenčního stolku a s omluvou zmizela do kuchyně, aby připravila studený, osvěžující nápoj. Ještě na ni stačil zavolat, aby do Coly pro něho nedávala rum, protože bude ještě řídit.
Než se vrátila, stačil si prohlédnout zařízení bytu. Vzorný pořádek naznačoval, že uživatelka není žádná cuchta. Starožitný nábytek, poctivá řemeslnická práce. Několik obrazů, které nedovedl, ani neuměl posoudit. Celkově přívětivý dojem.
Dál se již nedostal, protože hostitelka se vracela. Nesla podnos a na něm 2 půllitrové sklenice Coly, ve kterých plavaly kostky ledu. A k tomu načatá lahev Rumu, vlastně nyní, díky EU, Tuzemáku .
„Máš to tady útulné,“ pochválil dívku a ani to nebyla zdvořilostní fráze. „Ten nábytek bude mít za nějaký čásek cenu jako starožitnost, pokud ovšem není sežraný červotočem.“
„To už mi také kdosi říkal, že ani nevím, co mám.“
Podala mu sklenic s Colou a zeptala se:
„Opravdu si tam nedáš ani kapku rumu?“
Když odmítl, sama si do své sklenice uštědřila notnou dávku „ochucovadla“ a usadila se mu s plnou sklenicí na koberci u nohou.
„Tak na zdraví a na seznámení,“ natáhla k němu ruku se sklenicí na přiťuknutí. „A jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Hanka.“
„Já jsem Filip,“ přiznal neochotně svoje málo rozšířené jméno.
„A co pusa, ta nebude?“ natáhla se k němu nahoru a zaklonila hlavu.
Jemu stačilo, aby se trochu předklonil a jejich rty se setkaly. Chvíli se nedělo nic, ale v příští vteřině to bylo, jako by se odpálila nálož. Děvenka Hanka byla buď hodně nadržená a nebo měla náruživost od Boha. Vsunula mu jazyk do úst, tlumeně sténala a v tom podivné poloobjetí se mu kroutila jako had.
Chvíli se cítil poněkud trapně a znepokojeně koutkem oka sledoval malou Báru, která si, 2m od nich, u stolu cosi malovala pastelkami na čtvrtku.
„Holky si nevšímej, ta tomu nerozumí a ještě ani nemluví, takže nemůže nic vykecat,“ uklidňoval jej Hanka, když si všimla jeho pohledu.
„Když do pekla, tak na pěkném koni,“ pomyslel si a hodil vše za hlavu.
Pokračování mělo celkem standardní průběh. Rajcovačka, oboustranná svlíkačka a průzkum těla partnera. Filip s potěšením hladil a hňácal hebké, příjemně teplé a pružné trojky, zatímco Hanka se pustila do kříšení nebožtíka. Dlužno podotknouti, že se vyznala. Protože se přesunuli na prostornou lenošku, měli na tyto hrátky mnohem víc místa. Hanka ještě několikrát odběhla do kuchyně pro chlazený nápoj a sama sobě dopřávala rum s Colou, zatímco Filip konzumoval pouze nealko.
Při neobyčejně rajcovní 69, kdy měl přímo před očima nádherně upravenou, krátce zastřiženou kundičku náhle vnímal, že Hančina ústní péče na jeho ptáku začíná nést ovoce. Jeho neposlucha zvolna přecházel do polotuhého stavu. Ještě pár minut úsilovné snahy a Hanka nadšeně vydechla:
„Páni, to je kousek!“a hned se chystala nasednout. Uchopila těšitele a snažila se jej navést na okraj rozdychněné chlácholinky.
Tady se ale objevil první problém. Kundička byla těsná a dobyvatel sice velký, ale do kamenné tvrdosti měl daleko. A tady se projevila zkušenost a vynalézavost mladé mrdavky. Opustila úmysl rovnou se napíchnout a místo toho poskytla lenochovi kundí masáž. Nasedla na stále ještě povadlého namlouváka a jezdila po něm dopředu, dozadu. Tím současně masírovala sama sobě pysky a ani frajtřík nebyl ošizen. Navíc Filipovi před očima kmitaly její krásně pevné prsy a to vše dohromady způsobilo, že další pokus o vniknutí byl úspěšný. Hanka se začala pohupovat na špízu a spokojeně při tom kňučela. Filip vnímal nádherné sevření ptáka těsnou kundou a stále nemohl věřit tomu, co právě prožívá. Krásně svědivý pocit pohlavní křeče se stále stupňoval…..
Melodie skotské hymny, kterou měl nastavenou na mobilu mu oznamovala, že přišel čas na jeho večerní dávku léků. Rozmrzele se protáhl a zalitoval, že ten sen netrval ještě o chvíli déle. Pak se vyštrachal z ušáku, vyklepl do dlaně z lékovky připravené 4 tablety a zapil je zteplalou sodovkou. Snažil se vyvolat z paměti fragmenty právě prožitého snu.
„To by byl docela dobrý námět na povídku,“ pomyslel si. A protože byl spánkem osvěžený, zasedl k PC. Otevřel si nový soubor, chvíli přemýšlel a pak napsal nadpis:
Loňské sněhy
