Dubnové počasí těchto dnů dávalo za pravdu názvu Aprílové počasí. Chvíli svítilo studené sluníčko, chvíli se snesly spršky ledového deště.

Pepa Vostrý, penzionovaný policajt a trafikant v jedné osobě zapnul v kamrlíku, který nazýval kanceláří, kamínka a začal na prodejně doplňovat zboží.
Jak se tak točil kolem pultu, padl mu zrak na nejbližší peron autobusového nádraží u kterého jeho trafika stála.
„Co tam ta ženská stále okouní?“ zabručel a natahoval krk mezi vyskládanými novinami. Podíval se na jízdní řád linek, které z peronu odjížděly.
„Vždyť tam už nic nejede, až třiadvacet patnáct,“ zapřemýšlel. Viděl, jak se ta ženská choulí do kabátu, u nohou kufr.
Vylezl ven a zavolal: „Hele paní, nechcete se ohřát? Teď od tam už nic nejede.“
Poděkovala, sebrala kufr a šla za ním do trafiky.
„Budu si dělat kafe, chcete také?“ zeptal se.
„Děkuji, ale nedělejte si se mnou starost,“ odvětila a ohřívala si ruce nad kamínky.
Pijete kávu?“ optal se. Když přisvědčila pokračoval: „Pověste si kabát a sedněte si do toho rozvrzaného křesílka, já hned kafe udělám. A kam jedete, smím-li se zeptat?“
„Nikam nejedu, čekám na svého přítele, napsal, že přijede z Prahy odpoledním autobusem a zatím nepřijel,“ vzdychla si ustaraně.

Opatrně sundal konvici z vařiče a zalil dva šálky vodou. Odnesl je ke stolku, nabídl cukr a přisedl si.
„Zavolala jste mu, mohlo mu do toho něco vlézt?“ zeptal se.
„Volala jsem několikrát, ale prý to číslo neexistuje,“ ustrašeně se na něj podívala.
Zpozorněl, něco se mu připomnělo, něco, co slyšel od kolegů, když se u nich včera zastavil.
„Poslouchejte, ten váš přítel, neráčkoval trochu?“
„Vy ho znáte?“ s nadějí se zeptala.
„Ráčkuje a je inženýr ekonom?“
„Ano, vy se s ním znáte? To je ohromné,“ zaradovala se.
Jste paní, nebo slečna?“ zeptal se smutně.
„Slečna,“ udiveně se na něj podívala, „proč se ptáte?“
„Kolik jste mu půjčila na ten nový barák?“ zeptal se a míchal si kávu.
Zčervenala, pátravě se na něj podívala: „Proč se ptáte, to je naše soukromá věc.“
Položil lžičku a povzdechl si: „Nejste jediná, kdo mu nalítl, je to sňatkový podvodník. Naši po něm jdou už půl roku, ale je fikaný, nenechá se chytit.“

Viděl, jak pobledla a zoufale se na něj dívá.
„Musíte to nahlásit na služebně, zařadíte se do štrůdlu jeho obětí. Máte kde bydlet? Myslím tady.“
Dívala se do země: „V Praze jsem podnájem zrušila, chtěl to a i z práce jsem dala výpověď.“
„Zkusím vám zajistit nocleh v hotelu,“ nabídl.
Zakroutila hlavou. „Mám jen stopadesát korun, všechno jsem mu dala.“
Povzdechl si, umyl a uklidil šálky od kávy.
„Tak se oblečte, kufr si můžete tady nechat a půjdeme na služebnu. Čas letí, třeba se tentokrát chytí.“ Pomohl jí do kabátu a vedl na služebnu.

„Ahoj Pepo, co u nás hledáš?“ ozval se dozorčí hned jak vešli.
„Kdo má Lojzo operačního? Vedu mu klientku.“
„Radek, mám ho zavolat?“
„Budeš muset,“ řekl a slečně dodal, „nachystejte si občanku, ať si vás Lojza zapíše.“
Operační si ji odvedl, a tak s Lojzem seděli a klábosili.
„Co se stalo?“ zeptal se Lojza.
„Další oběť toho podvodníka z Prahy, tentokrát ji nasměroval k nám.“
„Zase ji oholil do mrtě?“
Pepa přikývl. „Nemá kde spát, nevím co s ní, přece ji nenechám na ulici.“
Pak si povzdechl: „Je mi ji líto, asi bude muset přespat u mě doma.“
„Aha, křepeličky se ti zachtělo, co?“ začal rýpat Lojza.
Tak po něm střelil výhružným pohledem: „Znáš něco lepšího?“
Po půl hodině přivedl operační slečnu zpátky.
„Tak jsem to Praze poslal, ale co uděláme tady se slečnou, přece nemůže zůstat na ulici.“
„Už se o ni Radku postarám, pojďte slečno, půjdeme pro váš kufr.“

Rozloučili se a šli k trafice. Šla mlčky, zamyšlená vedle něho.
„Jak vám říkají? Já jsem Pepa,“ začal, aby ji přivedl na jiné myšlenky.
„Anna, Anička,“ řekla mechanicky, „je čekárna na nádraží přes noc otevřená?“
„Snad nechcete přespat v čekárně?“ podivil se.
„Asi mi nic jiného nezbývá,“ odvětila.
„Tak to ne, vezmeme váš kufr a přespíte u mě.“
Zčervenala: „To přeci nejde, co na to řekne vaše paní?“
„Nic, žádnou nemám,“ odvětil a odemykal dveře od trafiky.
„To přeci nejde,“ začala znovu.
„Bojíte se, že vám něco udělám? Nebojte se, jenom vás nenechám na pospas ulici. Budete spát v ložnici a já si ustelu v obýváku.“
Okamžitě oponovala: „Když, tak v obýváku budu spát já, je to vaše ložnice.“
Zasmál se: „To byste se moc nevyspala, jsem invalida a musím často přes noc vstávat, budil bych vás.“

Došli ke vchodu jednopatrového řadové baráčku, který sousedil s vedlejším obchodem. Odemknul, rozsvítil a vedl ji dále.
„Po schodech do patra,“ řekl.
Pomohl pověsit kabát a zavedl do obýváku.
Zespodu z chodby se ozval hlas: „Pepo, pojď se navečeřet!“
Vrátil se na chodbu: „Ahoj sestřičko, ale my jsme dva.“
„To nevadí, tak pojďte oba,“ zavolala.
„Tak pojďte Aničko, ať poznáte druhou půlku naší rodiny,“ pobídl ji.
„Ale to se nehodí,“ zčervenala, „nemůžu vás vyjídat.“
„Pojďte a bez řečí,“ zavelel.

Dole v kuchyni se sestra točila kolem sporáku a když se otočila, zůstala zkoprnělá stát v údivu, že brácha si vede dámskou návštěvu.
Neztratila však duchapřítomnost a podala jí ruku: „Vítám vás, já jsem Pepa,“ a když viděla její bezradný pohled, který klouzal od ní k bratrovi dodala, „oni rodiče asi jiné jména neznali, tak jsme Josef a Josefka.“
Usadil Annu u stolu a zeptal se sestry: „Kde máš vládce rodinného krbu?“
„Ještě bourá maso na zítřek,“ odpověděla a když uviděla její udivený pohled dodala, „víte máme tady malé řeznictví.“
„Tak to jsme od fochu, zasmála se Anna, já jsem také vyučená řezník, uzenář.“
„Neříkejte a kde děláte, smím-li se zeptat?“ žasla Pepička.
Uviděl Aniččin zoufalý pohled: „Sestřičko, o tom si můžeme povykládat potom, jo?“

Přišel manžel, stejně udivený, koho si to Pepa přivedl. Pojedli, ženské poklidily nádobí, sedli si, a tak začal vykládat, co se Aničce přihodilo.
„A kde jste předtím pracovala?“ zeptal se manžel.
„V Praze v obchoďáku, na výrobě lahůdek a uzenin,“ odvětila červenající se Anička.
Rozhrábla to Pepička: „Nechcete jít k nám? Potřebujeme někoho právě na výrobu uzenin, my dva to nestiháme?“
„Já… ráda,“ zajíkla se Anička, „ale kde budu…“ bezradně se dívala na Pepu.
„Hele, to je jednoduchý, budete bydlet u Pepy, vždyť se podívejte, jak na vás kouká,“ zasmála se Pepička šťouchla do bráchy.
„No, no, no, ty si jaksi troufáš,“ zavrčel. „My už se s Aničkou nějak domluvíme, teda pokud bude chtít.“
Rozloučili se dole, vyšli nahoru a usadili se v obýváku. Donesl dvě skleničky a láhev načatého likéru.

„Já nesmím moc pít, jen tu jednu skleničku za den, tak připijeme si na setkání, co říkáte?“
Podívala se na něj, pousmála a rovnou se zeptala: „Můžeme si tykat?“
„Jistě,“ zajásal, „tak si na to přiťukneme.“
Zčervenalá se zeptala: „Pepo a ty žiješ sám?“
„Sám, byl jsem ženatý, ale co jsem měl ten úraz, tak nepřenesla, že už není paní kapitánová, ale žena trafikanta. Rozvedla se.“
„Já,“ zajíkla se, „já jsem poznala akorát toho podvodníka.“
Dopili.

„Pojď, ukážu ti, kam si můžeš složit věci,“ řekl a zavedl ji do ložnice.
Opět zčervenala: „Pepo, kde spáváš?“ zeptala se.
„Tady u dveří, proč se ptáš?“ udivil se.
„Tak si lehneš pěkně na svoje a já vedle,“ prohlásila rozhodně, „nebudeš se krčit v obýváku na pohovce.“
„Aničko, to přece… to si nemůžu dovolit,“ začal rozčileně, „co si o mě pomyslíš?“
„Přestaň o tom debatovat,“ uťala jeho koktání.

Převlékli se, zalezli každý na svoje lůžko.
Zhasnul a po chvíli ucítil, jak ho chytila za ruku.
Přisunula se blíže a začala sondovat: „Pepíčku a po tom úraze, můžeš mít děti?“
Usmál se: „Trefilo mě to do břicha, ne níže, tak to odnesl jen žaludek.“
„Co tě trefilo?“
„Ále, jeden gauner to do mě napálil při zatýkání.“
Starostlivě se zeptala: „Bolelo to moc?“
„Nevím, já jsem omdlel a probudil jsem se až v nemocnici po operaci, proč to zkoumáš?“
„Pojď sem za mnou,“ poprosila sevřeným hlase a nazvedla svoji deku.
Vklouzl za ní a sevřel ji v náručí. Začal pomalu líbat obličej, nosánek až nakonec skončil u přisátých úst.

Vymanila se z náruče, lehla si na záda a začala si rozepínat knoflíčky pyžamového kabátku.
Hladově se přisál na úbočí ňader, líbal, mazlil se s nimi a pomalu se stěhoval na vrcholek k trčícím hrotům. Hladil tělo rukou a přisátý na růžový vrcholek ji dráždil až do okamžiku, kdy prudce vydechla a vzepjala se v záchvatu orgasmu. Posadil se a začal jí stahovat pyžamové kalhoty.
Nazvedla se a zaprosila: „Buď opatrný, nemáme ochranu.“
Vklouzl mezi roztažené nohy a začal líbat stehýnka, přešel na kudrnatý pahorek, tyčící se nad rozvášněnou lasturkou a poté se s rozkoší do ní zavrtal obličejem. Opájel se vůní a jazykem dráždil malinkatý hrášek vášně.

Sevřela mu hlavu nohama, vzepjala se a s tichým výkřikem a sténáním se svíjela. Povolila sevření, vysvobodil svého dobyvatele z kalhot a rozvášněný se vnořil do vlhkého a horkého lůna. Přitáhla výše nohy, vzepjala klín a s tichým sténáním přijímala vášnivé přírazy. Uvnitř jeskyňky přibylo vlhkosti, a tak každý příraz doprovázel mlaskavý zvuk.

Pohlcen vášní zrychloval, když ucítil sevření uvnitř jeskyňky a jeho milá se zmítala v nekontrolovatelné vlně rozkoše.

Byl čas jít ven. Jemně se vysunul a zachytil výstřik do kapesníku. Potom pokryl rozvášněnou lasturku polibky a pomalu se přesunul k hlavě a přisál se na její ústa.
„Miláčku, mně je s tebou tak krásně,“ vydechla roztouženě.
„Zůstaneš tady se mnou?“ otázal se tiše a dostal potvrzení v podobě dlouhého polibku.
Přitisknuti k sobě usnuli a ani nepoznali, že spí odkryti. Až k ránu se zvedl a natáhl na oba deku.

J.R.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1572
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na