Toto je 57 díl z 57 v seriálu Kristýnka

V neděli vyvstala otázka, kdy pojedeme domů. Představa, že pojedeme opět přeplněným vlakem, ani jednoho z nás nijak nelákala.
Domluvili jsme se tedy na dřívějším obědu a odjezdu kolem poledne.

Volné dopoledne jsme chtěli využít ještě k procházce po pouti.
„To jsem zvědavá, v čem pojedu,“ hořekovala Kristýna, když se oblékala, že půjdeme ven.
„Proč? Co je?“ ptal jsem se nechápavě.
„Že se tak blbě ptáš. Kalhotky, co jsem měla s sebou jsou už k nepotřebě, punčochy a tričko ze včera také. Sukně je celá zmačkaná a v tomhle počasí naostro v kalhotách jet nemůžu, to by nemuselo dobře dopadnout.“
„Tak to abys jela nahá.“
„Skoro to tak vypadá. Anebo mi budeš muset ještě něco koupit, stejně za to můžeš ty.“
„Já? A kdo to včera večer prohlásil ‚Bože, musím ho mít v sobě‘? A kdo mě celé odpoledne vzrušoval?“
„A kvůli komu pořád jen myslím na sex? A mám neustále vlhké kalhotky?“
„No jasně… Taková slušná a nevinná holčička to bývala…“
„Jo přesně, dokud jsem nepoznala tebe. To tys mě takhle zkazil.“
„Zkazil? Ještě řekni, že se ti to nelíbí… A kdybych to nebyl já, tak by to udělaly tvoje sestřičky…“
To už jsme nevydrželi a museli jsme se smát.

Nakonec Kristýna na sebe něco natáhla a mohli jsme vyrazit aspoň na tu pouť.

Bylo to takové smutné, spousta stánkařů už pomalu uklízela a balila. Tam, kde ještě včera byly přeplněné stánky, dnes bylo poloprázdno.
Kristýnka se zastavila u stánku s knížkami, zatímco já pokračoval dál.
Když jsem zjistil, že jsem sám, stál jsem u stánku s oblečením. Nekoukal jsem po ničem konkrétním a jen se tak rozhlížel. Najednou mi do oka padl jeden věšák. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to jsou šaty nebo delší tričko. Ze zvědavosti jsem popošel blíž a dal se do zkoumání.
„Tady si,“ ozvala se za mnou Týnka. „Já tě hledám a ty se tady prohrabuješ oblečením.“
„No jo, přemýšlel jsem, co tohle má být. Jestli delší maxi triko nebo mini šaty,“ odpověděl jsem a otočil se.
Kristýna měla v ruce tašku nacpanou knížkami.
„To záleží, na koho to navlékneš.“
„Na tebe přeci, říkala si, že ti budu muset něco koupit, když kvůli mně nemáš co na sebe.“
„Tak mi tohle podrž,“ vyzvala mě. „A který by se ti líbily?“
„Ty, které ti budou slušet,“ vzal jsem tašku a nechal ji se prohrabovat stojanem.

Ze stojanu sundala jedno ramínko a to, co na něm viselo, na sebe natáhla.
„Tak nevím,“ prohlásila.
„Co nevíš?“
„Co to je? Vždyť to mám sotva do půlky stehen. Jít jen v tomhle, to už bych rovnou nemusela na sobě nic mít.“
„A to by vadilo?“
„Je mi jasný, že tobě rozhodně ne, ale zase by mě mohl každý očumovat.“
„To je fakt, ale doma by to vadit nemuselo. Tak zkus to vedle, to jsou opravdu šaty.“
„Dobře. A které? Tyhle s těmi kytkami?“
„Klidně.“

Natáhla na sebe šaty a trochu je porovnala.
„Až na to oblečení pod tím by to šlo,“ poznamenal jsem.
„V tom případě mám vybráno,“ řekla a zatočila se kolem dokola.
Lem šatů se krásně přizvedl. Jediné, co drželo šaty na místě bylo zavazování za krkem.
„Takže obojí?“ ujišťoval jsem se.
„Klidně, to triko bude na doma fajn a šaty budu mít aspoň na cestu.“

Zaplatil jsem požadovanou částku a mohli jsme jít dál.
Rychlý pohled na hodinky změnil naše plány. Nějak jsme se tím nakupováním zdrželi a jestli jsme chtěli jet domů v poledne, byl nejvyšší čas vyrazit zpět k našim na oběd.

„To je dost,“ uvítala nás mamka mezi dveřmi, „už jsem myslela, že nepřijdete.“
„Neboj, jen jsem se trochu zdrželi nakupováním,“ odpověděl jsem.
„Tak honem, ať to stihnete, už budu nandávat oběd.“
„Už jdeme.“

Sotva jsme zasedli ke stolu, už před námi přistály plné talíře.
Najedli jsme se a šli si sbalit věci.
Zaslechl jsem, jak mamka v kuchyni něco říká. Nechal jsem tedy balení a šel za ní.
„Říkala si něco? Přes zavřené dveře jsem tě neslyšel.“
„Jo říkala. Že vám nemám s sebou co dát. Nechcete alespoň nějaký řízek a salát?“
„Nic nám dávat nemusíš. Navíc salát by asi v tomhle počasí nedopadl dobře.“
„Hmm, to je fakt. A co nějaký salám, co tu zůstal, co jsem měla na chlebíčky…?“
„Mami neblázni, vždyť to nemá cenu. Čeká nás cesta vlakem a pak ještě městskou nebo pěšky. Než dorazíme domů, tak to můžeme rovnou vyhodit.“
„No jo, ale co vám dám?“
„Nic, stejně už musíme jít.“

Kristýna už byla i s věcmi na chodbě a obouvala se.
„Máme všechno?“ zeptal jsem se jí.
„Máme.“
„Fajn.“
Otočil jsem se k rodičům.
„Tak se tady mějte hezky,“ loučil jsem se s nimi.
„Vy taky. A hlavně se ozvi, až dojedete,“ udílela pokyny máma.

Zaklaply za námi dveře a už jsme mířili na nádraží. Koupit lístek a nastoupit do vlaku. Nějak jsme se s tím prázdným vlakem přepočítali, zřejmě stejný nápad mělo víc lidí.
„Chceš si k někomu přisednout, nebo zůstaneme stát?“ zeptal jsem se.
„Jak chceš,“ odpověděla Kristýna.
„Tak se ještě koukneme do vedlejšího vagónu a pak se uvidí.“

Zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil procpat do vedlejšího vagónu, jsem něco zaslechl.
„Ahoj hrdličky, tak koukám, že jste návštěvu ve zdraví přežili.“

Byla to zase ta samá Kristýnina kolegyně, která s námi jela v pátek.
„Ahoj, jo přežili.“
„Vidím, vidím. Vypadáš líp než v pátek. Nové šaty ti taky sluší…“
„Dík.“
„Tak pojďte, ať tu nebrzdíme provoz,“ řekla a vedla nás rovnou do služebního oddílu.

Zapadli jsme do vyhrazeného kupé. Holky se hned daly do řeči, tedy spíš kolegyně vyzvídala.
„Neměla bys náhodou jít?“ zeptala se Kristýna kolegyně.
„No jo, máš pravdu. Tak se tu mějte… A chovejte se tak, ať nemusíte chovat,“ dodala a zavřela za sebou dveře.

Týnka poposedávala po sedadle.
„Co je? Zase ti není dobře?“ ptal jsem se starostlivě.
„To ne, všechno je v pohodě,“ odpověděla a raději si stoupla. Na sedadle po ní zůstala vlhká skvrna.

Jak tam přede mnou stála, rukama jsem zajel pod šaty. Pohladil jsem ji po stehnech a jel až k zadečku. Hnětl jsem v dlaních její půlky a občas prstem zajel i mezi ně.
Tam jsem narazil na šperk z dovolené. Přitáhl jsem si ji blíž k sobě a opřel hlavu o její bříško. Okamžitě mi zajela prsty do vlasů.
Zvedl jsem hlavu, abych se na ni podíval. Jen se usmívala.
Přitáhl jsem ji k sobě na klín. Obkročmo mi seděla na nohách, šaty se jí pěkně vyhrnuly a já tak zaregistroval barevnou šňůrku visící z její pičky.
„Kuličky?“ ujišťoval jsem se.
Jen přikývla.

Rukama jsem jí sáhl za krk a šaty rozvázal. Dva proužky látky se snesly dopředu a odhalily ňadra. Neváhal jsem a okamžitě mezi ně zabořil hlavu. Musel jsem je líbat a lízat, vztyčené bradavky jsem bral do úst a sál je jako malé dítě.
Týnka vzdychala blahem. Jakmile jsem jí dal trochu prostoru, začala se zabývat tvrdolínem napínajícím látku kraťasů.
Ani já nezahálel a tahal za šňůrku od kuliček. Vždycky jen trošku povytáhnout a nechat je vklouznout zpátky. Zachvěl jsem se, jak stiskla nalitý ocas ve své horké dlani, a zatáhl trochu víc až jedna kulička vyklouzla ven.

Na chodbičce se ozval šramot a někdo vzal za dveře, naštěstí pro nás zamčené.
Oba jsme se hrozně lekli. Jak jsem sebou cukl, vytrhl jsem z Kristýny kuličky a ty spadly na zem. Týnka se vzpamatovala, okamžitě si přesedla na druhou stranu a roztřesenýma rukama si snažila zavázat šaty za krkem.

Dveře se otevřely a stála v nich Kristýnina kolegyně. Zkoumavě se na nás podívala, my byli celý rudí a zpocení.
„Jen jsem vás přišla zkontrolovat, abyste náhodou nezapomněli vystoupit.“
„Tak děkujem,“ řekla Kristýna s nádechem nezastírané ironie.

Vlak začal brzdit a z pod sedačky se vykutálely kuličky.
„Koukám, že právě včas,“ prohlásila s pohledem upřeným na předmět doličný. „Ještě chvíli a udělali byste tady z toho doupě neřesti.“
„Jen se nedělej,“ reagovala na to Kristýna. „Je mi jasný, jak to vypadá, když úplnou náhodou jede tvůj manžel stejným vlakem.“
„Co tím myslíš?“
„Nebo to nebyl manžel? Jednou, když jsem tě střídala, jsem chtěla něco hodit do koše a zahlédla jsem tam jistou krabičku.“
„To jsem… vyklízela kabelku…,“ řekla dost nepřesvědčivě, „a seber si to a už raději jděte, za chvíli bude odjezd.“

Kristýnka rychle hrábla po kuličkách, já popadl tašky a už jsme nadržení a neukojení mizeli ven z vlaku.

Navigace v seriálu<< Kristýnka 56 – Pouť – sobota
4.3 17 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělé pokračování. Těším se na další pokračování, i když vím, že to bude zase chvilku trvat, ale já si počkám. 😀

Milda

Je to super, ale chtělo by to nějakou změnu nebo přiostření. Zase by se mohly ukázat ségry.

Lukasei

Skvělá minisérie na pouti! Čte se to úplně samo je to skvěle napsáno. Jsem zvědavý na další pokračování v příběhu, které nás určitě zase něčím překvapí. Moc děkujeme za skvělé příběhy, jen tak dál!