Kristýnka 39 – Focení

Toto je 20 díl z 21 v seriálu Kristýnka

Po večeři jsme se chystali na procházku po městě a po plážové promenádě. Už jsem s tím tak nějak počítal, takže jsem šel na večeři rovnou nachystaný a se sbaleným batůžkem.
Kristýnka se po večeři potřebovala na pokoji ještě trochu doupravit, což zavánělo zase nějakým překvapením.
Nechtělo se mi někde postávat, tak jsem zamířil k baru. Usadil jsem se k pultu a než jsem se nadál, už se mě mladá a pohledná barmanka ptala, co si dám.
Sotva jsem se stačil podívat na láhve, už přede mnou přistál panáček nějaké místní pálenky. Jen jsem poděkoval, přivoněl, znalecky pokýval hlavou a dál se prohlížel, co bar nabízí.
Barmanka mě neustále pozorovala a čekala, až se konečně napiju. Dodal jsem si odvahy a kopl to do sebe. Abych pravdu řekl, nebylo to vůbec špatné, i když pěkně silné, nějaká pálenka z hroznů, brandy nebo něco podobného. Uznale pokývala hlavou, když jsem řekl, že mi to chutnalo, a hned nabízela, že mi dolije.
Zarazil jsem ji a řekl jí, že místo dalšího panáka si raději dám nějaký koktejl. Natáhl jsem se pro lístek, abych si něco vybral. Koutkem oka jsem zahlédl, jak mě celého přejela pohledem a začala něco lít do šejkru. Zvedl jsem hlavu a zvědavě ji pozoroval. Rozhodně na mě nešetřila. Hbité ručky doslova tančily mezi láhvemi s alkoholem, krabicemi s džusem a kyblíkem s ledem. Každou chvíli se pro něco natáhla a něco dolila.
Pak to promíchala, přelila do skleničky, zalila jakýmsi sirupem a nakonec to posunula přede mě.
„To je pro mě?“ ujišťoval jsem se.
„Jistě.“

Prohlížel jsem tu zajímavou barevnou kombinaci a dodával si odvahu to ochutnat. Nasál jsem brčkem. Podle počtu lahví, které vystřídala, jsem očekával něco extra silného, ale byla to příjemná směsice chutí a vůní, nic se netlouklo a jednotlivé složky se báječně doplňovaly.
„Co v tom všechno je?“ zajímal jsem se.
„To je moje tajemství.“
„Ale je to moc dobré, opravdu mi to chutná.“
„To jsem ráda,“ řekla s úsměvem.

Mohlo by vás zajímat  Síla peněz 02

Pomalu jsem upíjel a pozoroval cvrkot kolem. Lidé z večeře se přesouvali k baru a barmanka se věnovala také dalším hostům.
K baru přišla také docela hlučná parta. Zaposlouchal jsem se do kakofonie hlasů, vykřikujících objednávky. Všiml jsem si, že téměř všem nalévala takový ten obyčejnější chlast ve vrchovaté míře.
Její roztomilý úsměv, kterým obdařila mě, se změnil na vynucenou křečovitou masku „amerického úsměvu“.
Viděl jsem, jak se k ní ta parta chová, žádné prosím a děkuji, jen vykřikování objednávek a oplzlá gesta, když se nedívala, nebo spíš když si mysleli, že se nedívá. Občas jsem zahlédl její útrpný pohled.
Když odcházeli, zaslechl jsem ještě nějaké kecy v němčině. Jediné, co jsem z toho dal dohromady, bylo, že byla pomalá, ale že by si to s ní rádi rozdali, že by jí něco předvedli. Chovali se zkrátka jako neurvalci, co jim všechno patří. Docela jsem ji politoval.

Najednou zase stála přede mnou a ptala se, jestli si dám ještě něco. Ani jsem si nevšiml, že mám prázdnou sklenku. Než jsem stihl odpovědět, zjevila se za mnou Kristýnka.
„No to jsem si mohla myslet, na chvíli tě tu nechám samotného, a kde tě nenajdu. Na baru a ještě ve společnosti ženské. Tak mi snad také něco objednáš, nebo ne?“
„Ale samozřejmě, že jo,“ odpověděl jsem.
„To samé a pro ni také,“ otočil jsem k barmance.
„Pro vás samozřejmě, ale pro ni mám něco jiného.“
„A proč?“ ptal jsem se.
„Ono tohle dámám moc nechutná, pro ně mám jinou kombinaci, ta je zase obvykle moc sladká pro pány,“ odpověděla s úsměvem.

Pomohl jsem Týnce na barovou stoličku a společně jsme koukali na tu symfonii pohybu. Během několika okamžiků před námi stály dvě plné skleničky. Obě dvě hrály všemi možnými barvami, ale každá jinak. Kristýna na to koukala s nedůvěrou, stejně jako já před pár minutami.
„No tak, neboj. Já na tom byl podobně, ale je fakt šikovná a přesně se mi trefila do chutě.“
„Když to říkáš, tak to vyzkouším.“

Opatrně přivoněla a lehce se napila. Bylo zajímavé sledovat její výraz. Nedůvěra, přešla v překvapení a pak naprostému uvolnění a uspokojení. Barmanka se kousek od nás tiše rozesmála.
„Můžu ochutnat to tvoje?“ zeptala se Kristýnka.
„Klidně,“ souhlasil jsem a posunul před ní mou sklenici.
„Zkus to moje, jestli chceš.“
„Fuj, jak to můžeš pít?“ šklebila se nad tím mým Týnka.
„Stejně jako ty piješ tohle, je to hrozně sladký, lepivý a já nevím jaký ještě,“ odsunul jsem od sebe její sklenku a vrátil se raději ke svému nápoji.
„Já to říkala. Každému, co jeho jest,“ prohlásila sebevědomě barmanka, když kolem nás procházela.

Dopili jsme, poděkovali a vyrazili do města. Cestou jsem se snažil zjistit, co všechno má Kristýnka na sobě. Ale vždycky, jakmile jsem se rukama přiblížil k místu, kde bych mohl něco zjistit, tak mě zastavila.
Od pohledu to vypadalo, že nemá podprsenku, o kalhotkách jsem tak přesvědčený nebyl. Sice nebyl vidět žádný proužek, ale jistotu jsem neměl.
„Nech toho,“ zarazila se smíchem můj minimálně desátý pokus něco zjistit.
„A proč?“
„Proto.“
„Hmm, taky odpověď. Když mě to ale zajímá,“ stále jsem ji pokoušel.
„Já vím, ale třeba budeš mít příležitost to zjistit, ale ne teď.“
„No dobře.“
Zrovna jsme procházeli kolem zmrzlinového stánku.
„A co takhle zmrzku,“ navrhl jsem.
„Tak jo, to beru. Třeba tě to zchladí a přivede na jiné myšlenky.“

Stáli jsme před stánkem a stále se nemohli rozhodnout, kterou z těch třiceti druhů si vybrat. Jelikož jsme nebyli jediní, kdo měl zájem, přesunul jsem se za Kristýnku, abych uvolnil místo ostatním. Alespoň jsem měl takhle možnost trochu zkoumat co má na sobě. Nahlížel jsem jí přes rameno do výstřihu, a když jsem měl zakázáno zkoumat rukama, přitiskl jsem se k jejímu zadečku klínem.
Jen otočila hlavu a usmála se,
„Ty si nedáš pokoj, viď,“ konstatovala a schválně zavrtěla zadečkem.
„No jo, když tobě to vybírání trvá tak dlouho.“
„Nevím, co si vybrat dřív.“
„To máš jedno, nejsme tady přeci poslední den, zítra můžeme přijít zase a dát si jinou, nebo třeba rovnou dvě.“
„Tak fajn. V tom případě mám vybráno.“
„To je dobře, já také.“
Zaplatil jsem zmrzku a vydali jsme se na obhlídku promenády.
Nahlíželi jsme do krámků a do stánků a užívali si uvolněnou atmosféru večerního letoviska. Spousta barů, diskoték, pouličních umělců a tak podobně.

Stánků a obchodů najednou začalo ubývat, mizely i hotely a před námi už bylo jen poslední výběžek pevniny do moře a na něm pulzovalo světlo majáku.
Opřel jsem se o zídku, která původně oddělovala promenádu od pláže. Teď už za ní bylo jen pár kamenů, o které se tříštily vlny. Nad tím vším svítil měsíc téměř v úplňku. Taková ta kýčovitě romantická scenérie, která si přímo říkala o nějakou fotečku.

„Nechceš si vyskočit nahoru?“ zeptal jsem se.
„A proč?“ odpověděla trochu nechápavě.
„Když už máme ten foťák s sebou, tak můžeme zkusit udělat pár snímků.“
„Aha, tak to by asi šlo, ale nejspíš mi budeš muset pomoct. V tom, co mám na sobě, tam nevylezu.“
Ochotně jsem ji popadl v pase a posadil nahoru. Sotva se tam usadila, zafoukal větřík.
„Otoč se,“ zavelela.

Poslechl jsem a ukázal jí záda s batůžkem. Rozepnula ho a vyndala takový lehoučký šátek, co nosila přes ramena.
„Vyndej rovnou i ten foťák, prosím.“
Jakmile se ozval zvuk zapínaného zipu, otočil jsem se zpátky.
Vzal jsem si do ruky fotoaparát a rozmýšlel, co by se tak dalo nafotit. Opět to zafoukalo. Šátek zavlál a Kristýnčiny šaty také.
Pohotově jsem zdvihl foťák a několikrát stiskl spoušť, Týnka když to uviděla, zachovala se jako modelka. Začala se otáčet a nechávala větřík, aby si pohrával s jejími vlasy, šátkem i šaty.
Odložil jsem batoh, abych měl větší volnost pro focení.
Ještě chvíli se přede mnou nakrucovala a já dělal jednu fotku za druhou. Samozřejmě jsme zkusili i to typické držení Měsíce v dlaních.

Po chvíli skotačení, pobíhání a poskakování po zídce toho měla Kristýnka dost. Posadila se, zapřela se rukama za zády, natáhla a překřížila nožky a zaklonila hlavu.

Ani fotku jsem neudělal, jen jsem koukal na to, jak si měsíční světlo pohrává s jejím úsměvem, jak jí vlasy povlávají ve větru, jak se jí hrudník zvedá při každém nádechu.
Větřík zafoukal trochu silněji. Týnka se zachvěla chladem, bradavky jí ztuhly a napínaly tenkou, téměř průsvitnou, látku šatů. Poryv větru vyhrnul její šaty téměř až do pasu. Stačilo by málo a odhalil bych tajemství dnešního večera, to jestli má, nebo nemá kalhotky. Natáhl jsem ruku, šaty jí přidržel a urovnal. V tu chvíli to pro mě bylo naprosto samozřejmé gesto a ani mě nenapadlo vsunout ruku pod ně a pohrát si tam.
Jakmile mi tahle možnost proběhla hlavou, zapřemýšlel jsem, proč jsem zrovna tohle neudělal. Pro sebe jsem si to logicky zdůvodňoval, že by to bylo nebezpečné, což by na okraji zídky určitě bylo, že by nás mohl někdo vidět, případně bychom mohli mít konflikt s místní policií, o což ani jeden z nás rozhodně nestál. Odsunul jsem logiku do pozadí a pokusil se to srovnat srdcem.
Přišlo to znenadání, celého mě zalil takový hřejivý a uklidňující pocit. Najednou mi bylo mi jasné, proč jsem to neudělal. Celý ten kýčovitě romantický výjev.
V ten okamžik mi došlo, že nemusím stihnout všechno hned. A proč bych taky měl? Vždyť na to budu mít celý život. Bylo to naprosto jasné – ona a žádná jiná.
Přestal jsem vnímat okolí a před očima mi proběhlo celé naše randění. Všechno do sebe začalo zapadat.

Ono to začalo tím, jak jsem se o ni postaral, když jí nebylo nejlépe. Tehdy jsem mohl zneužít situace a užít si. Místo toho jsem se zachoval jako gentleman a tím investoval do naší budoucnosti.
To, jak se mi pak oddala u nich na chatě. Všechno to spělo až do tohoto okamžiku.
Kristýnka pro mě přestala být jen objektem touhy a nástrojem pro ukojení chtíče, nebyla někým, s kým jsem jen chtěl trávit volný čas, stala se středobodem mého vesmíru, mého života.

„Co je s tebou? Ty mě neposloucháš.“
Když jsem nereagoval, vodopád slov ustal. Ucítil jsem ruku na svém rameni a pohlédl jí do obličeje. Uviděla můj nablblý úsměv a slzy stékající mi po tváři. Posunula se po zídce, tak aby seděla přímo proti mně. Vzala mou tvář do dlaní. Palci setřela vlhké cestičky a nadechla se k otázce.
Proč? vykroužily její rty, ale z úst nevydala ani hlásku.
Zahleděla se mi do očí. Věděl jsem, že pochopila, co se mi honí hlavou. Ani jeden z nás nemusel promluvit, ani nic naznačit.
Ruce se jí roztřásly, oči zalily slzami a dech se zrychlil. Naše rty se přibližovaly, až se dotkly. Byl to úplně jiný polibek, nový a báječný, dalo by se říct, že to byl první polibek nové etapy našich životů.

Propadli jsme jeden druhému. Nedívali jsme se napravo ani nalevo, nezajímalo nás, jestli tam někdo s námi je nebo nás může zahlédnout. Nic nebylo důležitější než ten druhý. Věnovali jsme jeden druhému dlouhý, téměř nekonečný polibek. Nebyl v tom chtíč, jen touha splynout s tím druhým, ne v jedno tělo, ale v jednu duši, a zůstat tak navěky. Čas pro nás přestal existovat. Ten okamžik byl jenom náš. A i kdyby vesmír v ten moment skončil, my bychom tam zůstali stát navěky.

Naše rty se neochotně rozpojily. To ale neznamenalo, že bychom se nějak vzdálili. Týnka mi položila hlavu na rameno a já na tváři ucítil její slzičky. Pevně se ke mně tiskla. Rukama mě objímala a nožky jsem měl obtočené kolem pasu. I já ji k sobě tiskl tak, že jsme sotva dýchali. Nikdo z nás nechtěl ten okamžik ničím narušit.

Znenadání zafoukal vítr a vlna, která se zrovna přihnala, se rozstříkla o kamení pod námi a zmáčela nás. Spíš než, aby nám byla zima, tak jsme se lekli. Kristýnka polekaně vypískla, seskočila ze zídky a já to málem neustál.

Chvilku jsme jen tak stáli a vzpamatovávali se z leknutí. Nikdo z nás nechtěl tu chvíli narušit.
Kristýnka tak jen kývla hlavou směrem zpět do centra dění. Jen jsem napůl přikývl, napůl pokrčil rameny, bylo to jedno, s ní bych šel kamkoli, třeba i na konec světa a klidně ještě dál.
Po mé odpovědi neodpovědi, popadla batoh a dala si ho na záda, mě vzala za ruku a vedla mě zpět.

Šli jsme po promenádě a já ani nevnímal okolí.
Najednou byla v zídce díra, Týnka změnila směr a my se ocitli na pláži. Sotva prvně šlápla do písku, elegantně zvedla nožky a vyzula se. Napodobil jsem ji a vzal svou obuv do volné ruky. Postupovali jsme liduprázdnou pláží, procházeli mezi vyskládanými lehátky a sbalenými slunečníky až jsme došli k moři. Zastavili jsme se a moře nám omývalo nohy. Poslouchali jsme šumění moře a šplouchání vln.
Doléhal k nám hlahol z promenády, hlasy místních prodejců, turistů i hudba z otevřených podniků. Dívali jsme se na moře, na to, jak se měsíční světlo odráželo od vrcholků vln. V dálce jsme zahlédli světla plující lodě.

S pohledem upřeným do dáli jsem se zamyslel. Ucítil jsem ruce, co mě zezadu objaly, a hlavu položenou na mém rameni. Vychutnával jsem si ten nádherný, báječný, úžasný pocit.
Stál jsem na pláži a za mnou stála má láska. Už to nebyla jen přítelkyně, či milenka, ale partnerka, pro kterou bych udělal cokoli. Z ní jsem cítil to samé souznění.

Otočil jsem se na ni, sevřel ji do náruče a znovu dlouze políbil. Pomalu jsme se vydali na cestu zpět. Před tím, než jsme vstoupili na promenádu, rychle jsem si očistil nohy a vklouzl do bot, dříve než mě stihla Kristýnka napodobit.
Nasměroval jsem ji k zídce a přiměl ji, aby se posadila. Z ruky jsem ji vzal botky, klekl si před ní a začal její nožky něžně zbavovat zrnek písku. Když měla nožky čisté, obul jsem jí je a zvedl jsem se. Přitom jsem čirou náhodou objevil tajemství, které celý večer skrývaly její šaty. Kalhotky neměla a já tak zahlédl její úžasnou mušličku.

Já měl ruku kolem jejího pasu, ona tu svou kolem mého, a tak jsme se znovu vydali na cestu, tentokrát už zpět do hotelu.
Dilema, jestli jet výtahem, nebo to vzít po schodech za mě vyřešila Týnka. Když zjistila, že výtah zrovna odjel, zamířila ke schodišti. Než jsem se rozkoukal, byla téměř o jedno rameno schodiště přede mnou. Přidal jsem tedy trochu do kroku a stále koukal, kde zrovna je.
Díky tomu se mi nabízel výhled pod její šaty. S každým pohledem vzhůru jsem se pousmál a pokaždé mě zahřála u srdce, že tohle udělala jen kvůli mně, jen proto, že věděla, že se mi to líbí. Bral jsem schody po dvou, abych byl rychleji u ní.

Dostihl jsem ji zrovna, když otevírala dveře. Zmizeli jsme oba uvnitř.
Kristýnka okamžitě sundala batoh ze zad a elegantním pohybem si zula botky. Napodobil jsem ji.
Ladným krokem zamířila k posteli. Ještě, než tam stihla dojít, nasměroval jsem ji do koupelny. Na její nechápavý pohled jsem odpověděl stejně tiše a ukázal na naše nohy.
Pokývala hlavou na znamení souhlasu a už si přetahovala šaty přes hlavu. I když už jsem ji viděl nahou mockrát, nikdy se mi ten pohled neomrzí.
Stál jsem mezi dveřmi a vychutnával si to. Jak se lem šatů pomalu sunul vzhůru a odhaloval její stehna, pak se objevil božsky tvarovaný zadeček a nakonec záda. Otočila hlavu, a aby mě probrala z transu, hodila po mně šaty.
Netuším, jak se jí to povedlo, ale přesně ta část šatů, která celý večer skrývala nadrženou kundičku, mi přistála na obličeji. V tu chvíli jsem si připadal jako fetišista. Stál jsem tam a nasával její vůni.
Probral mě až zvuk vody. Během okamžiku jsem odložil její šaty i svoje oblečení na hromádku a vklouzl za ní. Spíš než umývání to byla předehra pod sprchou. Většinu času jsme stáli pod proudem vody přitisknutí tělo na tělo, kdy jsme vzájemně ochutnávali své rty.

Po době, která mi připadala jako pár okamžiků, i když ve skutečnosti to bylo nejméně půl hodiny, jsme se od sebe odtrhli a konečně zastavili vodu.
Natáhl jsem se pro nachystané ručníky. Nejprve jsem do ručníku zabalil Týnku, pak jsem si vzal svůj, otřel se a pokusil se ho omotat kolem pasu.
Vyšli jsme z koupelny, a jakmile jsme stáli na bezpečném místě, vzal jsem ji do náruče a odnesl na postel.

Opatrně jsem ji položil a odhrnul jí pramen mokrý vlasů z čela. Lehl jsem si vedle ní na bok a zahleděl se jí do očí. Přitáhla si mou hlavu blíž a naše rty se opět spojily. Rukou jsem začal hledat okraj ručníku, abych ji rozmotal a rozbalil. Jak jsme se k sobě tiskli, moc se mi to nedařilo. Neochotně jsem se od Týnky oddělil a s pohledem do jejích očí jsem se pustil do odstraňování ručníku. Všechno jsem dělal něžně a pomalu. Odkrýval jsem ručník, jako bych rozbaloval ten nejvzácnější poklad, však taky jo. Hladil jsem každý kousek odhalené pokožky, jako by to poprvé, opatrně a se strachem nebo možná posvátnou úctou, vyhýbal jsem se však ňadrům i klínu.
Cítil jsem, jak se celá chvěje pod mými doteky. Její zrychlující se dech i přivřené oči vypovídaly o narůstajícím vzrušení.
Veškerý její pohyb ustal, téměř přestala i dýchat, v okamžiku, kdy jsem se přiblížil k prsům. Bříšky prstů jsem prozkoumával ty kopečky, jako když slepec čte Braillovo písmo. Se stejnou pečlivostí jsem se snažil pouhým dotekem vnímat její sametově hladkou pokožku. Prsty, jako průzkumníci jdoucí po vrstevnici mapující neznámý vrcholek, obkružovaly její ňadro ve stále se zužující spirále. Povrch pod mými prsty se náhle lehce změnil. Kristýna se zachvěla a hlasitě zavzdychala. Už zbýval poslední krůček, poslední kolečko a prsty budou na vrcholku. Dotkl jsem se bradavky. Slastí zavřela oči a rozkoší zasténala. Prsty se vydaly na zpáteční cestu. Sklonil jsem se a mezi rty vzal bradavku druhého ňadra, rychle jsem na ní zakmital jazýčkem. I to málo stačilo a já tak vydrážděnou Kristýnku poslal vstříc rozkoši.
Ucítil jsem prsty ve vlasech i lehký tlak na hlavě, vybízela mě tím k tomu, abych nepřestával. Na to jsem stejně ani nepomyslel. Jakmile prstíky doputovaly až na úpatí kopečku, vydaly se zkoumat další části krajiny. Rovinou bříška, kolem prohlubně pupíku směrem k Mons Pubis.

Utlumil jsem Kristýnčiny vzdechy polibkem. Okamžitě mě objala kolem krku a tiskla mě k sobě, co to šlo. Byla rozhodnutá to dotáhnout do konce. Já jí neodporoval, stejně by to nemělo cenu.
Přesunul jsem se mezi její nožky. Ani jsem si nevšiml, kdy ze mě spadl ručník.
Cítil jsem, jak si můj průzkumník razí cestu do její jeskyňky. Pomalu a opatrně vstupoval do temného úkrytu ženského lůna, jako by se bál, co ho čeká.
Vítalo ho však jen příjemné teplo a útulno, vypadalo to, že ta šterbinka byla pro něj přímo stvořená. Pár okamžiků po té, co dorazil až na dno, zůstal bez pohybu.

Splynuli jsme v jedno tělo, nahoře spojeni ústy, dole pak tím, co je k tomu určeno. Kristýnčiny ruce jsem měl obtočené kolem krku, nožky kolem pasu. Téměř jsem se ani nemohl hýbat. Snažil jsem se alespoň kroužit pánví, abych prozkoumal a polaskal každý kout té hlubiny rozkoše.
Sevření trošku povolilo a já tak měl možnost začít s jemnými pohyby. Žádné rychlé dovnitř a ven, žádná honba za orgasmem, ale jen potěšení oddat se plně jeden druhému. Na ničem jiném nezáleželo, jen na tom způsobit své druhé polovičce co největší rozkoš. Pomalu ven, abych se vzápětí nořil stejnou rychlostí dovnitř. Bylo to nesmírně vzrušující. Cítil jsem její tuhé bradavky, které se třely o můj hrudník. Její jazýček zápasící s tím mým, střídavě v jejích a v mých ústech. Byl to souboj, ve kterém jsme mohli oba jen zvítězit.

Jakmile jsem se dostal opět až na dno její kundičky, doširoka roztáhla nohy, abych se zanořil ještě hlouběji, jako by mě chtěla snad celého pohltit.
Ruce přesunula na můj zadek. Jak mě k sobě tiskla, zatínala nehty do mého pozadí. Už jsem cítil, jak se dotýkám děložního hrdla. K tomu všemu ještě stahovala poševní svaly. Jestli to bylo vědomě, nebo blížícím se orgasmem, jsem netušil. Ale taková masáž spojená s naší blízkostí se nedala dlouho vydržet.
Přestože jsem se snažil oddálit své vyvrcholení co nejdéle, už se to nedalo zadržet. Ten okamžik se blížil, to napětí těsně před vrcholem…
A pak okamžik naprosté rozkoše a uvolnění. Bílá smetana se hnala ven vstříc svému novému osudu. Přes všechno, co jsem dneska prožil, toho bylo stále dost. Jeden výtrysk za druhým zkrápěl její dělohu a rozléval se mušličkou. Oba jsme byli jako v transu. S každou mou dávkou sebou cukla a rozkoší hekla. Prožívala své vyvrcholení společně se mnou.

Do reality nás vrátilo bouchání na stěnu. Zadýchaní a zpocení jsme se na sebe podívali. Oba najednou jsme vybuchli smíchy.
„To jsem u toho byla tak hlasitá?“ zeptala se Kristýnka, když ji smích přešel a konečně popadla dech.

Bylo to vlastně poprvé, co někdo z nás promluvil, od té doby, co jsme byli na pláži.
„Nevím, byl jsem úplně mimo,“ odpověděl jsem popravdě. „Třeba to bouchání patřilo mě.“
Pohladil jsem Kristýnku po tváři a znovu ji políbil. Po té, co se naše rty rozpojily, jsem se odvalil vedle ní. Týnka si lehla na bok a podepřela si hlavu. Volnou rukou si hladila mušličku, za které vytékalo mé sperma.

Podívala se na mě a řekla: „Tys mi teda dal. Ale byla to nádhera. Myslíš, že to zvládneš ještě jednou?“
„To nevím,“ dopověděl jsem, „tak ho zkus postavit a poznáme.“
Než jsem se nadál, už čistila upatlaný a povadlý ocas pusinkou. Jak se natočila, měl jsem na dosah její studánku. Neváhal jsem a zanořil do ní alespoň prsty.

Tu noc jsme toho už moc nenaspali.
Druhý den ráno jsme se znavení a vyčerpaní ploužili na snídani. Pohledů ostatních obyvatel hotelu si nešlo nevšimnout.
Některé byly pohoršené, některé závistivé a jiné naopak chápající.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2579
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
10

Navigace v seriálu<< Kristýnka 38 – Splněné snyKristýnka 40 – Lenošení >>

23
Komentujte

Please Login to comment
avatar
6 Comment threads
17 Thread replies
8 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
8 Comment authors
TryskyChildeFredMartinKrálíček Recent comment authors
WordPress spam blocked by CleanTalk.
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin
Člen
Martin

Tak už je zase konec povídky . Při čtení jsem přestal vnímat okolí , jak mě vtáhnul do sebe děj . Celé je to napsané se smyslem pro detail . Ať už v baru s barmankou , celá ta procházka i večerní focení až po sex na pokoji . Sex zde není prvořadým , ale jen zapadá do celého příběhu . A proto také mohl vzniknout tento nádherný erotický román . Díky za super nastartované ráno 😀.

Frank
Člen
Frank

Vynikající pokračování perfektního seriálu. Souhlasím s Martinem, ráno mi to opravdu nastartovalo velmi pěkně. A i v ostatním jsem s ním za jedno… Sex je zde pouze jako doplněk děje a rozhodně ne středobodem, jako u některých jiných povídek. Díky tomu že popisuješ život a ne jen soulož na sto způsobů. Pocity, jsou často daleko důležitější a většinou jsou to co dělá povídku čtivou.
Frank
P. S. Zdá se mi to nebo se blíží velké finále celé povídky?

Iris954
Člen

Opět nádherné pokračování skvělého příběhu.
Moc pěkné a opět mě to krásně vtáhlo do děje ! Jen tak dál.
😀 neuvažuješ o vydání knihy 😀

bert9k
Host
bert9k

Je tu hodně podobných komentářů. Přidám pouze:

Nádhera.

Díky za tuto sérii, každičký díl.

Králíček
Člen

39 devátý díl? O_o Hezké 🙂
Doufám že taky snad vydržím tak dlouho a bude se to stále líbit 🙂

Martin
Člen
Martin

Pokud budeš pokračovat v nastoleném trendu kvality povídek , tak to určitě vyjde 😉

Fred
Člen

Ale jedině jako soukromý tisk, protože těžko najdeš nakladatele. Něco málo o tom vím a podrobněji o tom v historicky dohledné době napíši na Fóru.

Childe
Člen

Krásný díl jako vždy a připadá mi, že konec už je blízko.