Toto je 2 díl z 50 v seriálu Kristýnka

Noc proběhla bez problémů. Probudil jsem se chvíli před sedmou, byl jsem celý rozlámaný, přeci jen v křesle se nespí úplně nejlépe. Chtěl jsem si odskočit na záchod, ale jak jsem otevíral dveře, Kristýnka se probudila. Vypadala hůř než včera.
„Ahoj. Tys tu byl celou noc?“
„Ahoj. Byl. Nemohl jsem tě tady nechat samotnou. A jak na tebe koukám, udělal jsem dobře. Je ti zle, viď.“
„Je, hůř než včera.“
„Tak já skočím domů pro auto a tebe odvezu domů k doktorovi.“
„Opravdu? To bys byl moc hodný.“
„Přece tě tu takhle nemůžu nechat. Navíc, co kdybych náhodou chtěl další rande. Zatím si změř teplotu a já jdu pro auto.“
„Podáš mi prosím ten teploměr? Měl by být v kuchyni v lékárničce.“
Zašel jsem do kuchyně, úspěšně našel teploměr, donesl ho Kristýně a vyrazil pro auto, dokonce mi půjčila i klíče od babiččina bytu, abych na ni nemusel zvonit.

Během dvaceti minut jsem byl zpět. Auto jsem nechal zaparkované rovnou před vchodem. Místo čekání na výtah jsem vyběhl po schodech nahoru. Tentokráte jsem se klíčem do zámku trefil na první pokus. Vešel jsem do bytu a mířil jsem rovnou do pokoje, kde jsem zanechal Kristýnku. Ta seděla smutně na kraji postele a na sobě měla noční košili.
„Tak jak ti je?“ hned jsem ptal.
„Nic moc. Je mi opravdu špatně a mám horečku, 39,5°C.“
„A zvládneš tu cestu?“
„Budu muset. Pomůžeš mi?“
„Když budu moct a budu vědět jak, tak moc rád.“
„Děkuju. Jen nevím, jak ti to oplatím.“
„S tím si nedělej starosti, hlavně, aby ses brzy uzdravila. Tak s čím začneme?“
„Nejspíš s oblečením. Mám to na křesle na hromádce připravené.“
„Chceš to podat, nebo ti mám pomoct se svlékáním a oblékáním?“
„Asi budu potřebovat pomoct se vším.“
„Dobře. Budu se snažit moc nekoukat.“
„Klidně se koukej, aspoň něco z toho budeš mít.“
„A nebudeš se stydět?“ a s těmi slovy jsem jí podával hromádku oblečení.
„Na stud nemám sílu,“ odpověděla smutně.
Pomohl jsem jí se postavit, otočila se ke mně zády a já jí pomohl sundat noční košili. Přestože podprsenka byla nahoře na hromádce, čistě účelově jsem jí jako první podal kalhotky.
„Obávám se, že když se předkloním, tak upadnu.“
„Tak to chceš zkusit vsedě?“
„To asi také nepůjde. Nejspíš si budeš muset kleknout přede mě a já se ti rukama opřu o ramena…“
„A mě poskytneš výhled na svá nejintimnější místa a pěkně zblízka,“ dokončil jsem za ní.
„Poskytnu. Co mám dělat, když to jinak nepůjde?“
„Neboj, já nebudu koukat, slibuju.“
To už jsem si před ní klekal s kalhotkami v rukách a pohledem sklopeným k zemi. Stálo mě to hodně přemáhání nezvednout zrak a nepodívat se. Hlavu jsem musel mít jen několik centimetrů od jejího klína, cítil jsem její dívčí vůni, rukama se dotýkal štíhlých nožek a ocas v kalhotách mi stál jako stožár. Neustále jsem si v mysli opakoval, že nesmím zneužít jejího stavu, kdy je zcela bezmocná a odkázaná na mojí pomoc. Dokázal jsem to, oblékl jsem jí kalhotky bez toho, abych se podíval, jak vypadá její neposkvrněná prcinka. Cítil jsem, že už se o mě neopírá rukama, tak jsem vstal. Viděl jsem, že si rukama zakrývá ňadra.
„Opravdu ses nedíval?“
„Nedíval, vždyť jsem ti to slíbil. Proč se ptáš?“
„Vidím tu tvou bouli na kalhotách.“
„Aha. Ale já se opravdu nedíval. To jen zapracovala má fantazie a takhle to dopadlo. Promiň.“
„To nevadí. Tak pokračujme, ať tu nezmrznu.“

Zbytek oblečení už jsme zvládli o poznání rychleji. Nejprve byla na řadě podprsenku, tu si oblékla, až na zapínání, sama. Tričko jsem na ni natáhl, stačilo jen, aby zvedla ruce. Jako poslední byla na řadě sukně. Tu jsme dali stejným způsobem jako kalhotky.

Když byla oblečená, sedla si na postel a já mezitím posbíral její věci a nandal je do tašky. Ještě jsem zkontroloval, jestli tady po nás něco nezůstalo a pomohl jsem Kristýnce dojít ke dveřím. Nejprve jsem pomohl s obouváním jí, pak jsem se obul sám. Teď už jen zamknout dveře a honem do auta.

Posadil jsem ji na sedadlo spolujezdce, abych na ni dobře viděl, a sedl si za volant. Ještě jsem ji naposledy zkontroloval a změnil jsem plány, jeli jsme rovnou na pohotovost.

Měli jsme štěstí, před námi tam byli jen dva lidé. Vzali nás během dvaceti minut. Dovnitř do ordinace mě nepustili, jen jsem slyšel, jak sestřičky a doktoři pěli ódy na to, jakého má přítele, s jakou obětavostí o ni pečuje.

Po deseti minutách vylezla ven sestra a řekla mi, že to bude chvíli trvat, že dělají nějaké odběry. Víc mi neřekla a hned zašla zpátky do ordinace. Byl jsem zvědav, jak to dopadne. Trvalo to ještě asi dvacet minut. Pak se konečně něco dělo. Otevřely se dveře od ordinace, sestřička tlačila křeslo, na kterém seděla uplakaná Kristýnka v nemocničním andělovi. Stihla mi říct jen oddělení, číslo pokoje, a že mám přijít za půl hodiny i s taškou, než ji sestřička odvezla do výtahu.

Došel jsem do auta pro tašku a začal jsem hledat správné oddělení. Samozřejmě to bylo v nejvyšším patře budovy na druhé straně parkoviště. Než jsem to našel, už byl skoro čas. Počkal jsem ještě pět minut na chodbě, pak si vzal návleky a vyrazil hledat správný pokoj. Sice mě sestra chtěla zastavit, že za chvíli bude vizita, ale vysvětlil jsem jí to a dokonce jsem byl naveden správným směrem.

V pokoji jsem byl trošku v šoku, Kristýnka se na velké nemocniční posteli skoro ztrácela, bílé povlečení a zeleně natřené zdi jí dávaly nezdravou barvu, k tomu všemu měla v ruce zapíchnutou kapačku.
„Tak copak ti řekli doktoři?“
„Že si tě mám hledět, takový obětavý přítel se prý jen tak nevidí,“ odpověděla mi s hraným úsměvem, za kterým se skrývala únava, vyčerpání, zklamání a bezmoc.
„To mě těší. Ale já myslel, co ti je.“
„Podle všeho nějaká lehčí střevní chřipka, ale měli strach, aby to nebyl slepák.“
„A co ta kapačka?“
„Byla jsem dehydrovaná. Včera jsem toho moc nevypila, jen káva v práci a pak večer s tebou to víno a koktejl.“
„Aha. A jak dlouho tu budeš?“
„Nevím, to se rozhodne po vizitě, ale říkali den nebo dva na pozorování.“
„Tak já se odpoledne zastavím. Budeš chtít něco přinést?“
„Nic nenos, stejně nic nemůžu, maximálně nějaký časopis.“
„Tak dobře. Jo a tady máš tu tašku.“
To už byli slyšet na chodbě doktoři, rychle jsem vyndal z tašky věci, které potřebovala a zbytek věcí, že vezmu domů. Rozloučili jsme se a já odešel z pokoje. Měl jsem to jen tak tak, zrovna když jsem si u východu z oddělení sundával návleky, hejno lékařů vcházelo k ní do pokoje.

Doma jsem se usadil před počítač. Jet do školy už nemělo smysl, tak jsem jen napsal spolužačce, co se stalo, aby mě nějak omluvila, kdyby se po mně náhodou někdo ptal.

Když už jsem nejel do školy, usoudil jsem, že by bylo vhodné volný čas věnovat studiu, zkoušky se blížily a já toho moc neuměl. Že by mi to učení lezlo do hlavy, se říct nedá. Myšlenkami jsem byl stále u Kristýnky. Chvíli jsem ji objímal a chvíli jsme spolu tančili. Svlékání a oblékání se mísilo s pohledem, jak leží na nemocničním lůžku. Vzrušení střídalo bezmoc a strach. Kolotoč myšlenek vířil v mé hlavě a já nevěděl, co dělat. Vzhlédl jsem od učení a podíval se na hodiny. Uběhla půl hodina a já s učením vůbec nepostoupil. Zvedl jsem se, došel si uvařit čaj a dal se znovu do učení. Dopoledne uběhlo jako voda, jen jsem doufal, že mi v té hlavě alespoň něco zůstalo.

Dal jsem si oběd a vrhnul se znovu na učení. Sice jsem asi každých deset minut kontroloval telefon, ale i přesto to šlo celkem dobře.

Konečně bylo půl druhé. Oblékl jsem se a vyrazil směr nemocnice. Naposledy jsem zkontroloval telefon. Cestou jsem koupil dva časopisy a za patnáct minut jsem stál v nemocnici před pokojem.

Vstoupil jsem dovnitř a čekalo mě překvapení. Kristýnka už vypadala podstatně líp, měla na sobě i svou noční košili.
„Ahoj. Už vypadáš o moc líp.“
„Ahoj. Už je mi taky líp. Trochu jsem se prospala a mám už druhou kapačku.“
„Tak to je fajn. A kdy tě pustí?“
„O tom jsem právě chtěla mluvit. Podle všeho zítra po vizitě,“ řekla trochu posmutněle.
„Proč tak smutně? Vždyť to je dobře, že jdeš tak brzy domů.“
„To jo. Jen se nemám, jak dostat domů. Našim jsem to ani neřekla, abych jim nepřidělávala starosti, navíc stejně bydlí skoro dvě hodiny autem odtud. Navíc doktor říkal, že bych neměla být přes víkend sama, kdyby se to náhodou zhoršilo. A zůstávat tady u babičky se mi nechce, to už bych to rovnou mohla říct našim.“
„Aha, tak to je blbé.“
Bylo mi naprosto jasné, kam tím míří, jen jsem čekal, až to z ní vyleze.
„Víš, mě tak napadlo…“
„Copak?“
„No, jestli bys mě náhodou nemohl odvézt domů ty.“
„To bych mohl.“
„A odvezeš mě?“
„Odvezu. Ale co to hlídání o víkendu? Snad nechceš být doma sama.“
„Děkuju. To bychom mohli třeba říct, že budeme spolu, že se o mě postaráš.“
„No to neví, to mám lhát doktorům?“
„Ani kvůli mě?“
„Právě, že kvůli tobě. Co když se ti přitíží? To si nemůžu vzít na svědomí,“ snažil jsem se jí vnuknout myšlenku, že bychom spolu mohli strávit víkend.
„No když kvůli mě nechceš lhát, to tady asi budu muset zůstat i přes víkend,“ a skoro se rozplakala.
Vnuknutí myšlenky nějak neprošlo, musel jsem to zkusit jinak.
„Mě se na tom nelíbí to, že bys měla zůstat celý víkend sama.“
„Aha. Když já nechci, aby se to naši dozvěděli, sestry nemůžou a kamarádky taky ne. Dál už mě nikdo nenapadá.“
„Opravdu? To je škoda. To tady asi budeš muset zůstat.“
„To já nechci. No jedině snad… To nejde, to přece nemůžu chtít,“ přemýšlela nahlas.
„Kdo tě napadl?“ ptal jsem se s úsměvem.
„Kdo asi, přeci ty, ale…“
To už jsem nevydržel a začal se smát.
Konečně jí to došlo a hned spustila: „Ty syčáku, to sis to pěkně naplánoval, abys mohl se mnou strávit celý víkend,“ to už se také smála.
„A umíš aspoň vařit, abychom neumřeli hlady?“
„Něco snad zvládnu, neboj.“
„Počkej, ale já neřekla, že tě beru jako víkendovou ošetřovatelku, teda ošetřovatele. Sice si včera své kvality prokázal, ale myslíš, že se nechám od takového zvrhlíka očumovat celý víkend?“
„Já a zvrhlík?“
„Jo, moc dobře jsem si všimla, jak ses mi celý večer koukal do výstřihu. A myslíš, že jsem zapomněla, jak jsi mě celý večer osahával, kdykoli si měl příležitost?“
Bylo na ní vidět, že se rozhodla, že tenhle víkend strávíme spolu. Ale proč nepřistoupit na její hru, uvidíme, kam to povede.
„Tak se ti omlouvám, jestli ti to vadilo. Ale já si nemohl pomoct.“
„No právě. A co budeš dělat, až budu potřebovat pomoct se sprchou? Nebo dokonce, až spolu budeme ležet na posteli?“
„To se budu ovládat.“
„To známe.“
„Opravdu, slibuji. Žádné osahávání, žádné okukování.“
Dělala, že chvíli přemýšlí a pak prohlásila: „To tě nechci. Mám konečně strávit víkend s chlapem a nic si neužít?“
„Co?“ ozval jsem se překvapeně.
„Snad jedině, že bys mě ošetřoval svlečený, abych z toho něco měla.“
Trochu nechápavě jsem na ni zůstal koukat, dokud se nerozesmála. Mě v tu chvíli bylo jasné, že tohle bude holka mých snů, nuda s ní určitě nebude, teď už jen jaký s ní bude sex. Podle toho, jak se včera svíjela na parketu, nebude mít s pohyby v posteli žádný problém. Rozhodně mě čeká zajímavý víkend.

Mohlo by vás zajímat  Je to v rodině 02

Celé odpoledne jsem strávil v nemocnici, Kristýnka ležela na pokoji sama, tak jsme měli klid. Seděl jsem vedle její postele a povídali jsme si. Znenadání vystrčila ruku z pod deky a chytla tu mou. Chvíli jsme se jen tak drželi a pak i s tou mou rukou zamířila zpátky pod deku. Sama si přitiskla mou ruku na svou nahou nožku. Povídali jsme si dál jako by se nic nedělo. Z ničeho nic se otevřeli dveře a vešla sestra. Podívala se na nás a uviděla úsměv na Kristýnčině tváři a mou ruku pod dekou.
„Promiňte, nechtěla jsem vás vyrušit, jsem tady, abych slečně odebrat kapačku.“
„To je v pořádku, nerušíte,“ řekl jsem a poškádlil jsem Kristýnu na noze, až se lekla a prudce se nadechla.
Mělo to ten správný efekt, já vytáhl ruku ven a sestra se celá červenala. Jen jsem doufal, že i v takovém rozpoložení zvládne vyndat jehlu z ruky. Když sestra odešla, vybuchli jsme oba smíchy.

Jen, co náš smích utichl, plácla mě Kristýnka volnou rukou.
„To se dělá, co si o nás teď asi bude myslet?“
„Co by, že jsem nadrženej zvrhlík, co ti ani v nemocnici nedá pokoj.“
„No právě. A to jsme ani nic nedělali,“ řekla téměř zklamaně

Odpoledne nám uteklo docela rychle na to, že jsme byli v nemocnici. Přiblížil se čas večeří a konec návštěv. Dal jsem Kristýnce ty dva časopisy a chystal se k odchodu. Na rozloučenou jsem dostal pusu na tvář, prý aby mě náhodou nenakazila. Když jsem prohlásil, že od ní se klidně nechám nakazit, objala mě rukama kolem krku a přitáhla si mě zpátky, že jsem měl co dělat, abych se nesvalil k ní do postele, ne že by mi to tak moc vadilo, ale bál jsem se, abych jí neublížil. Vrazila mi tak divoký a vášnivý polibek, že jsem byl ihned vzrušený.
Když jsme se přestali líbat, jen mě pohledem zkontroloval a konstatovala: „Jsem ráda, že to funguje, ber to jako poděkování a omluvu za včerejšek. A teď už jdi, zítra po vizitě napíšu, kdy si pro mě můžeš přijet. Ahoj.“
Natolik mě šokovala, že jsem jen automaticky řekl: „Ahoj, tak zítra,“ a otočil se a odešel.
Už jsem myslel, že mám štěstí, že jsem na chodbě nikoho nepotkal, protože bouli na kalhotách jsem neměl, jak zamaskovat. Míjel jsem dveře od sesterny, když z nich zrovna vyšla ta sestra, co nás načapala v pokoji. Jen se koukla, s kým se málem srazila. Všiml jsem si, že pohledem setrvala v mém klíně o něco déle, než bylo vhodné.
Jen jsem řekl: „Promiňte,“ a pokračoval jsem v cestě.
Odpovědí mi bylo: „Nic se nestalo.“
Když byla pár metrů ode mě, zaslechl jsem, jak polohlasně řekla: „Pěknej stan…“
Jen jsem se trochu otočil a usmál se, ostatně nic jiného se nedalo dělat. Jen mě tak napadlo, jestli uniformy letí na mě, nebo já na ně.

Doma jsem si do kufříku nachystal věci na celý víkend, vzal jsem si i notebook a učení, přeci jen mě hned v pondělí čekala zkouška. Celou dobu příprav a balení jsem si v hlavě přehrával ten poslední rozhovor s Kristýnkou. Co asi myslela tím, jsem ráda, že to funguje? Mělo to být konstatování, že mě dokázala vzrušit polibkem, nebo hodnocení toho, jak mi stál? Ať tak, nebo tak, obojí bylo známkou slibného víkendu. Sakra, ještě, že jsem na to myslel, málem bych zapomněl na kondomy. Člověk nikdy neví, kdy je použije a obvykle je nemá, když jsou potřeba. No, ještě možná pro jistotu i lubrikační gel. Naštěstí jsem doma měl ten, co se dá také použít jako masážní, tak to aspoň nebude tak nápadné. Než jsem všechno sbalil, mamka dodělala večeři. To, že jsem nejel do školy a celý den nebyl doma, jsem v pohodě vysvětlil, že nebudu doma zítra a celý víkend, když se mám učit, to už bude horší. Nakonec se mi to však povedlo, i když mě to stálo dost sil. Budu u spolužáka a budeme se učit, protože každý potřebuje s něčím pomoct, dodělat nějaký program na zápočet. To, že přijedu domů až v pondělí večer je samozřejmé, přeci nepojedu v neděli domů, abych jel v pondělí brzy ráno zpátky.

Před spaním jsem ještě skočil do sprchy. Oholil jsem se a dole trochu zastřihl porost. Chvíli jsem přemýšlel, jestli vyholit úplně, nebo jen zkrátit. Přeci jen nevím, jak je upravená ona a nechtěl jsem ji vyděsit, tak jsem pro jistotu zvolil kompromis. Před tím, než jsem definitivně zalezl do postele, jsem mamce nahlásil, že ráno jedu později, protože nám odpadly nějaké přednášky.

Ráno jsem se probudil před budíkem. Měl jsem ho nařízeného na devátou, ale vstával jsem už dokonce v půl deváté. Než jsem vylezl z postele, musel jsem chvíli počkat. Postihla mě ranní erekce, ani jsem se tomu nedivil. Nepamatoval jsem si, co přesně se mi zdálo, v paměti mi uvízly jen útržky, ale i ty stačily, ve zkratce Kristýnka a spousta nemravností. Jakmile erekce ustoupila, čekala mě snídaně a povinná ranní hygiena. Ještě jsem zkontroloval sbalené věci a pak už jsem jen očima hypnotizoval telefon. Věděl jsem, že je ještě moc brzy, dřív než v deset se určitě neozve, ale to na věci neměnilo, stále jsem zíral na telefon. Měl jsem zapnuté zvonění, ale stejně jsem každou chvíli zapínal displej, jestli jsem náhodou tu zprávu nepromeškal.
Po dvaceti minutách mě to přestalo bavit, tak jsem se rozhodl, že se ještě na chvíli pustím do studia. Pochyboval jsem, že o víkendu budu mít nějak moc času. Vybalil jsem papíry s poznámkami z batohu a rozložil je před sebou na zemi. Zabral jsem se do toho tak, že jsem na telefon zapomněl. Z učení mě vytrhla zpráva, když jsem kouknul na hodiny, bylo už deset. Rychle jsem poskládal poznámky a dal je do batohu. Teprve teď mě napadlo, podívat se, co mi vůbec přišlo. Když jsem tu zprávu otevřel, myslel jsem, že mě trefí. Byla to zpráva od operátora s nabídkou extra výhodného tarifu. Opravdu jsem byl naštvaný, čekám důležitou zprávu a přijde mi tohle. No co, učení už stejně nemá smysl vytahovat, tak jsem jen chtěl odložit telefon na stůl a plácnout sebou na postel. Telefon už skoro ležel na stole, když začal zvonit. Lekl jsem se, že jsem ho z těch posledních pár centimetrů upustil na stůl. Tentokráte už to byla Kristýnka.
„Ahojky. Tak si pro mě můžeš přijet. Za patnáct minut jsem oficiálně propuštěná. Konečná diagnóza lehká střevní chřipka, nízký tlak a dehydratace.“
Na nic už jsem nečekal, pobral jsem věci a vyrazil k autu. Než jsem nastartoval, ještě jsem jí stihl odepsat.
„Rozkaz madam. Váš řidič a víkendový opatrovatel už vyráží.“

Do nemocnice jsem to zvládl za pět minut, ani nevím jak. Jelikož bylo ještě brzo, vyrazil jsem za ní na pokoj. Zvědavou sestru, co mě potkala se stanem na kalhotách, jsem naštěstí neviděl. Jak jsem se blížil k pokoji, slyšel jsem nějaký mužský hlas. Pro jistotu jsem zaklepal na dveře a opatrně vešel. Byl tam jen doktor a udílel Kristýnce poslední rady.
Když mě zahlédl, tak prohlásil: „Aaa, vidím, že už tu máte odvoz. Takže ještě jednou, šetřit se, pít hodně tekutin a pro dnešek jen lehkou stravu. Vyzvedněte si tahle probiotika a nakupte jogurty. Nakažlivá už nejste a během týdne byste měla být v úplně pořádku. Do práce až od pondělí za týden.“
„Nebojte, pane doktore, já na ni dám přes víkend pozor,“ řekl jsem, když doktor skončil.
„Koukám, nejen odvoz, ale i ošetřovatel. Tak se mějte a brzy se uzdravte. Na shledanou.“
„Děkujeme a na shledanou,“ řekli jsme nastejno s Kristýnkou.
Doktor se jen usmál a řekl: „Vy dva k sobě opravdu patříte.“
Na to už jsme nic neřekli, co mu budeme vysvětlovat, že jsme měli jen jedno rande a to skončilo tady. Raději jsem pobral její věci a vyrazili jsme pomalu k autu. V areálu nemocnice byla lékárna, tak jsem tam s receptem zaskočil, zatímco Kristýnka čekala v autě. V lékárně byla dlouhá fronta, stál jsem tam nejméně deset minut, než na mě přišla řada. Odevzdal jsem recept, zaplatil poplatek a doplatek a už jsem pospíchal zpět. Sednul jsem do auta a už jsme svištěli. Jen jsme se ještě zastavili na nákupu a pak zamířili rovnou k ní domů.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3021
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Kristýnka 01 – První randeKristýnka 03 – Návrat z nemocnice >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na