Tento listopadový den vypadal jako každý jiný. Nad zemí se držela mlha, či spíše smog, který jako poklička dusil celou krajinu severočeského podhůří. Svým dílem k tomu přispívaly povrchové doly Mostecka a řada elektráren, které vydatně vypouštěly z vysokých komínů kouř, plný popílku.
Nemalou měrou se na špatném ovzduší podílel i chemický komplex v Záluží, nebo palivový kombinát v Ústí.

Stál jsem před zrcadlem a prováděl poslední úpravy svého zevnějšku. Porovnal jsem si ještě kravatu a zkontroloval si i z boku, jak vypadám v obleku.
A mohu jít.

Čeká mne dvoudenní ulejvárna z práce.
Máme totiž výroční odborářskou konferenci. Jsem členem závodního výboru ROH, budu sedět určitě za předsednickým stolem a tak se sluší, abych byl patřičně oblečen.


Tato skutečnost ale nebyla důvodem, proč jsem se na tento den víceméně těšil.
S konferencí bylo samozřejmě spojeno bohaté občerstvení a odpolední, nebo snad i večerní zábava s tancem.
Protože se tato událost odehrávala ve vzdálenějším okresním městě, byl pro nás zajištěn i nocleh.
Poslední pohled do zrcadla a vydal jsem se na nádraží.

Tak trochu mne překvapilo na tu dobu množství cestujících, kteří vystupovali v Teplicích. Mou pozornost upoutal větší počet příslušníků Veřejné bezpečnosti a řada policejních aut, stojících před nádražím.
To jsem ještě nevěděl, že na tento den je do města svolána demonstrace právě proti nesnesitelnému ovzduší, které i mne celou cestu k vlaku dráždilo k nepříjemnému kašli.
Psal se rok 1989.

V dalším okresním městě jsem vyšel z nádraží, opět do neprostupné mlhy a jen jsem tušil, že několik desítek metrů přes parčík je hotel Grand, místo dnešní konference.
Přivítal mne příjemně vyhřátý interier hotelu.
Pozdravil jsem se s několika známými a zamířil do malého salonku, kde se pomalu scházel závodní výbor.

„Ahoj Pepo. To jsem ráda, že jsi přijel,“ přivítala mne chraplavým hlasem Alena, předsedkyně závodního výboru.
„Ahoj,“ odpověděl jsem jí na pozdrav. „Co to máš s hlasem?“
„V tomhle počasí jsem chytila něco na hlasivky a nemůžu mluvit.“
„To ti tedy nezávidím. Jak povedeš konferenci?“
„No právě. A tak jsem tě chtěla požádat, aby ses toho ujal ty. Stejně jsi místopředseda.“
„Já?“ ukázal jsem na sebe prstem. „Ali, vždyť já to nikdy nedělal, a navíc se stydím. Nemůže to vzít někdo jiný?“
„Už jsem se ptala. Nikdo nechce a navíc se všichni shodli na tom, že to nejlépe umíš ty.“

Pochopil jsem, že veškerý vzdor je marný, a že mne vedení konference nemine. Do toho všeho jako pozvaný host přišel i náš ředitel.
„Zapoměla jsem ti říct, že je taky pozvaná soudružka z krajské organizace ROH,“ upozornila mne Alena.
„Kde je?“
„Zatím ještě nepřišla,“ zasípala odpověď.
Snad ani nepřijde, utěšoval jsem se. Nebylo mi ani trochu příjemné být pod dohledem takovéhoto orgánu.
Jako bych si to přivolal.

Otevřely se dveře a mezi nimi stála atraktivní dáma středních let, štíhlá, snědá, s tmavými vlasy, upravenými do drdůlku.
„Dobrý den.“
„Buď zdráva,“ podala Aleně ruku. Nejspíše se znaly.
„Ráda bych,“ odpověděla jí Alena. „Vidíš, jak jsem dopadla,“ a svou ztrátu hlasu potvrdila i zakašláním.
„Ale kdo povede konferenci?“
„Tady můj kolega Josef,“ ukázala na mne.

„Anna Volejnová,“ podala mi ruku ta krásná dáma. Stačil jsem si ještě všimnout jejích pěstěných nehtů a na chvíli jsem zapomněl pustit její teplou dlaň.
„Říkají mi Amika,“ usmála se a ukázala na chvíli svůj bílý, dokonalý chrup.
„Vypadáte exoticky.“
„To dělá můj původ. Moje babička byla ze Španělska,“ stačila mi ještě sdělit.
„No nic, vážení,“ vytrhla nás z příjemně se rozvíjejícího se rozhovoru Alena. „Musíme začít.“


A tak jsme vstoupili do sálu, plného odborářů a posadili se za předsednický stůl.
Jak mám začít, jak je oslovit? Na poslední chvíli jsem si uvědomil, že tohle jsem ještě nikdy nedělal. Hrdlo mi stáhla tréma a začal jsem se potit.
„Tak dělej,“ drkla do mne Alena loktem.
Děj se vůle boží. V duchu jsem se pomodlil, i když jsem nevěřící.

Povstal jsem a tužkou ťukl o skleničku s minerálkou.
„Dámy a pánové, odboráři, přátelé a hosté. Dovolte mi, abych zahájil dnešní konferenci ROH a všechny vás tu srdečně přivítal.“
V té chvíli mi spadl kámen ze srdce, zatím co můj projev otevřel mnoha přítomným ústa dokořán. Snad poprvé v životě neslyšeli při takovéto příležitosti, oslovení soudružky a soudruzi.

Tréma byla ta tam a já dovedl konferenci ke zdárnému konci.
„Děkujeme všem za účast a přejeme příjemnou cestu do vašich domovů. Pro ty, kterým se ještě domů nechce a chtějí i nadále zůstat, otevíráme o něco dříve vinárnu a zveme je k příjemnému posezení a tanci,“ zakončil jsem svou řeč.
„Na shledanou příští rok.“

To jsem ještě netušil, že to byla poslední konference ROH v mém životě.

„Vedl jste to skvěle,“ pochválila mne Amika. „Mohl byste z fleku dělat konferenciera.“
„Děkuji za poklonu,“ poděkoval jsem a možná se i trochu začervenal.

„No nic, přátelé. Musím se rozloučit i když nerada,“ sdělila nám Amika. „Mám ještě nějaké povinnosti.“
„Opravdu musíte?“ udělal jsem psí oči. „Rád bych vás pozval na skleničku a projednal nějaké odborářské záležitosti.“
V tom posledním jsem zalhal.
Amika se ještě chvíli nechala přemlouvat, ale nakonec z telefonu v recepci zavolala domů, že přijede později.

Večer ve vinárně probíhal v příjemné konverzaci, ale poněkud rychle. Amika byla velice milá společnice. Často jsme na parketu zůstali stát. Tak jsme se zapovídali, že jsme přestávali vnímat hudbu.
Když pak kapela začala hrát něco pomalejšího, přitiskl jsem Amiku k sobě tak, že jsem cítil všechny detaily jejího těla, a ona se tomu nebránila.
Naopak položila mi hlavu na rameno a nechala se unášet krásnou melodií zamilované písně.
Bylo mi v tu chvíli dobře.

Mohlo by vás zajímat  Výpomoc kamarádce

Tato exotická krasavice, která přitahovala pohledy všech mužů ve vinárně, se teď vlnila na parketě v mém náručí.
Přál jsem si, aby tento okamžik trval věčně. Nebyl jsem určitě sám, komu bylo dobře.
„Škoda,“ prohlásila Amika, když hudba dohrála. Nenápadně se podívala na hodinky.
„Budu už muset jít.“
To jsem chtěl slyšet ze všeho nejméně.
„Nechoď ještě,“ náhle jsem jí začal tykat.
„Musím. Volala jsem manželovi. Bude na mne čekat u vlaku.“
„Můžu tě alespoň doprovodit?“ žadonil jsem, když jsem jí v šatně pomáhal obléci kabát.

Vyšli jsme do večerní tmy a po několika minutách jsme stáli na nástupišti a čekali na příjezd vlaku.
„Je mi zima,“ dýchla si Amika do dlaní.
„Zahřeju tě,“ řekl jsem, objal jí a přitiskl k sobě. „Už je to lepší?“ zeptal jsem se.
„Hm,“ mlčky přikývla.
Stál jsem u ní tak blízko, až na mne přicházela závrať a díval se jí do velkých hnědých očí.
„Amiko, může tě políbit?“ zeptal jsem se náhle.

Místo odpovědi přitiskla své rty k mým a my splynuli v dlouhém, vášnivém polibku, kdy se naše jazyky začaly vzájemně proplétat.
Dlouho, nekonečně dlouho jsme si vychutnávali toto spojení, že jsme si ani nevšimli odjíždějícího vlaku.
Toho, že Amice ujel vlak jsme si všimli, až když jsme v dálce zahlédli koncová světla vagonu.
„To byl poslední vlak,“ rozhodila Amika ruce. „Co budeme dělat? Další jede až ráno a manžel mne bude čekat na nádraží.“
V jejím pohledu se zračilo zoufalství.
„Vrátíme se na hotel a něco vymyslíme,“ konejšil jsem jí, ale ve skutečnosti jsem byl rád, že to takhle dopadlo.
Noc bude dlouhá a určitě něco vymyslíme.


Jakmile jsme se vrátili do hotelu, požádala Amika recepčního, zda si může zavolat a ten jí ochotně podal telefonní přístroj.
„Snad zastihnu manžela ještě doma,“ obrátila se ke mně se zoufalým pohledem.
Poodstoupil jsem ze slušnosti. Nemusím všechno slyšet.

„Ahoj miláčku,“ řekla náhle do sluchátka. „Ujel mi vlak a budu tady muset zůstat, tak mi nechoď naproti…..Ne, nejezdi pro mne, je strašná mlha……Objednám si pokoj a přijedu až zítra……Tak pa. Miluju tě,“ a položila sluchátko.
Radostí mi poskočilo srdce.
„Vrátíme se ještě do vinárny?“ navrhl jsem jí. Chtěl jsem jí k sobě zase přitisknout a tanec se mi zdál jako to nejlepší řešení.

„Co se stalo?“ zeptala se jí Alena, která ještě seděla se společností u stolu.
„Ujel mi vlak,“ přiznala se Amika.
„Můžeš spát u mne,“ navrhla jí Alena.
„To je dobrý, objednala jsem si pokoj,“ zalhala jí Amika.

„Pojď spát ke mně,“ nabídl jsem jí při tanci. „Jsem v pokoji sám.“
„Tak trochu jsem s tím počítala,“ položila mi Amika znovu hlavu na rameno a vychutnávala si melodii skladby, kterou nás hudba pozvala na parket.
Dala mi snad najevo, že souhlasí s tím, že dnes nepůjdeme jen tak brzo spát?
Je nejvyšší čas, se vytratit.

Vzal jsem jí za ruku a odváděl z parketu ke dveřím.
Amika se ještě ohlédla k vedlejšímu stolu, aby se setkala se zvídavým pohledem Aleny.
„To už odcházíte?“
„Jsem unavená. Bylo toho na mne dneska trochu moc. Jdu spát,“ odpověděla Amika na Alenin dotaz.
Cestou ke schodišti, vedoucímu k pokojům jsem si vyzvedl na recepci klíč.
„Přeji dobrou noc,“ slyšel jsem ještě za sebou hlas recepčního.

Otočil jsem klíčkem u pokoje a vstoupili jsme dovnitř. Rozsvítil jsem světlo a zběžně shlédl interier.
Normální vybavení, dvoulůžko, skříň, noční stolky, konferenční stolek a křesílka. Ale co hlavní, byla tu koupelna se sprchovým koutem.
„Zhasni a rozsviť prosím, jen lampičku,“ poprosila Amika. „Je tu moc světla a mne trochu pálí oči.“
Ani jsem se jí moc nedivil. I já měl oči červené, nejspíš z prostředí zakouřené vinárny.
„A smrdím kouřem,“ přičichla si Amika k šatům.
„Nebude ti vadit, když se půjdu trochu osprchovat?“ zeptala se a zmizela v koupelně.

Svalil jsem se do křesla, natáhl si nohy, povolil si vázanku a rozepnul knoflík košile.
V hlavě se mi promítal zpětně, celý dnešní den. To jak jsem zvládl vedení celé konference, ale hlavně na to, jak jsem se seznámil s Amikou, která je se mnou v jednom pokoji, a teď se nahá sprchuje.
Vzpomínal jsem na to, jak ke mně tiskla při tanci své krásné tělo, které je teď kousek ode mě, a představoval si, jak jí po snědé pleti ve sprše, stékají kapky vody.

V tom se otevřely dveře a mezi nimi stála Amika, zabalená pouze v osušce.
„Je mi hned lépe,“ libovala si a ručníkem si utírala konečky mokrých vlasů.
„Taky se osprchuju,“ zvedl jsem se z křesla.
Když jsem procházel kolem Amiky, políbil jsem jí letmo na rty a nezapomněl nasát vůni jejího těla.
„Krásně voníš,“ řekl jsem, než jsem za sebou přivřel dveře koupelny.

Pustil jsem na sebe proud teplé vody a užíval si masáž sprchy. Nezapomněl jsem si pečlivě umýt intimní partie.
S ručníkem, omotaným kolem těla jsem vstoupil do pokoje.
Rozhlédl jsem se po prázdné místnosti a chvíli mi trvalo, než jsem spatřil Amiku.

Ležela v posteli, tmavé vlasy rozhozené na bílém polštáři.
Mlčky na mne kývla, poodhrnula přikrývku a já na okamžik zahlédl nahé tělo a tmavý trojúhelník jejího pohlaví.
Ručník spadl na zem a já před Amikou stál rovněž úplně nahý. Přejela si mne pohledem a na chvíli se zastavila svýma hnědýma očima na rozkroku, kde se právě k životu probouzela má chlouba.


„Tak už pojď ke mně,“ znovu odhrnula peřinu.
Přitiskl jsem se k nahému tělu Amiky.
„Studíš,“ řekla se smíchem a přehodila si přeze mne nohu. „Musím tě trochu zahřát.“
Ucítil jsem na stehně chloupky, na což můj úd reagoval okamžitým ztopořením a já se dotkl jeho špičkou Amičina stehna.
To zapůsobilo jako elektrická jiskra.
Amika vzdychla a ještě více se ke mně přivinula a vtiskla mi dlouhý polibek.
„Nemusíš si dávat pozor,“ zašeptala mi do ucha a jemně mne kousla do lalůčku.
To byl souhlas k tomu, abych do ní vnikl.

Pomalu jsem se na ní obrátil, zatím co ona mírně roztáhla nohy. Vzala ho do ruky a sama si ho nasměrovala mezi vlhké pysky. Snažil jsem se co nejjemněji a nejpomaleji zasunovat své přirození a vychutnávat si naše spojení.
V Amice se ale v tu chvíli probudila španělská krev. Prudce roztáhla nohy, objala mne chodidly kolem zadku a stiskla. Úd rázem pronikl až samé dno.
„Vem si mně pořádně, nešetři mně,“ zmítala se pode mnou, a já měl co dělat, abych z ní nevyklouzl.
„Šukej mně,….. hlouběj,….. ještě víc….,“ vykřikovala a nehty se mi zatnula do zad.
Podle se zvyšující rychlosti přírazů, jsem vytušil, že se blíží k vyvrcholení.

Ještě jednou se vypnula do neskutečného oblouku, takže jsem se svým kolíkem dotkl samého dna, pak padla zpět na lůžko s roztaženýma rukama, právě ve chvíli, kdy jsem jí začal plnit semenem.
„Bylo to krásné, moc děkuju,“ zašeptala mi do ucha.

Čekal jsem, že se tahle noc teprve probouzí, ale opak byl skutečností.
Za chvíli Amika spokojeně oddychovala s hlavou schoulenou na mém rameni.
Asi byla opravdu tento den unavena. Já zatím hleděl do bílého stropu a vzpomínal na tento krásný večer.

Jak listopad roku 1989 dopadl, víme všichni. S pádem bývalého režimu zanikly organizace ROH, a tedejší funkcionáři se pomalu začali uplatňovat v nových funkcích.

Kdo ví, kam se poděla Amika. Od té doby jsem jí už nikdy neviděl.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3282
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
dedek.Jeff
dedek.Jeff@seznam.cz

12
Komentujte

Please Login to comment
avatar
8 Comment threads
4 Thread replies
9 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
9 Comment authors
MartinTryskyNironBob RomilShock Recent comment authors
WordPress spam blocked by CleanTalk.
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Člen

Pěkný příběh – že by autorova osobní zkušenost? Moc hezký to: “Pa, miláčku..miluju tě,” položí telefon a šup na cizího ptáka. Ale tak to na těch konferencích bylo. Mám podobnou vzpomínku na třídenní školení PO SSM, leč je to nepublikovatelné, neb mi tehdy bylo něco pod 18….

Bob Romil
Člen

Já myslím, že by to mělo jít mírně časově upravit, aby se to dalo publikovat 🙂

Bigbizz
Člen
bigbizz

Tak tahle povídka byla vážně luxusní. Skvělá práce, Jeffe.

Childe
Člen

Takové jako ze života. V té době jsem navštěvoval nižší stupeň základní školy a tak mé vzpomínky jsou omezeny na průvod na 1. Máje a lampionový průvod na oslavu VŘSR (co byla vlastně v listopadu).

Reniem
Člen
Reniem

Moc pekne cteni,taková oddechovka…plusove body mas i za ty Teplice:)

Bob Romil
Člen

Jo, hned na začátku na mě dýchla ta …. síra v ovzduší 🙂 Sice o dva okresy vedle od Teplic, ale myslím, že se to táhlo podél celých Krušných hor. Dřív se tomu říkalo výjezdní zasedání a dnes to nazývají teambuilding, ale v podstatě to vždy dopadlo stejně – chlastačka a / nebo šukačka. Možná té žhavé španělské krve mohla v sobě mít Amika v konci příběhu o kapku více 🙂

Niron
Člen
Niron

Velice dobře napsáno. Dokonce jsem si i vsugeroval mírný kašel. Ten konec by mohl být jiný, ale život holt není kniha.

Trysky
Člen

Krásný příběh ze života.

Martin
Člen
Martin

Skvělá povídka a zároveň vzpomínka na doby minulé .