Toto je 3 díl z 6 v seriálu Když si osud s lidičkama jen tak pohraje

Nemohu říct, že by týden uběhl jako voda. Měl jsem stále co dělat, avšak rozhodně se mi nezdál tak dlouhý, jako ty týdny před tím. V pátek Táňa podle slibu přijela, já si sbalil nejnutnější věci, a už jsme frčeli k ní.

Vyjeli jsme výtahem do pátého patra, Táňa slavnostně otevřela dveře a já zvědavě vstoupil dovnitř.
Páni, to byl ale bejvák. Než mne jím provedla, a že to bylo fofrem, trvalo to pěkných pár minut. Nakonec mi ukázala, kam si mohu odložit svůj raneček s osobními potřebami. Pak mne teprve objala a políbila.
„Tak ať se ti u mě líbí. Dáš si laté nebo snad cappuccino?“ zeptala se vesele.
„Co to je?“ koukal jsem na ni nechápavě.
„No přece kafe,“ vysvětlila překvapeně.
„Aha. Já znám jenom turka a nic jinýho jsem nepil.“
„To mě mrzí, ale turka nemám,“ poznamenala smutně.
„Žádná tragédie, udělej mi to samý co sobě. Aspoň si rozšířím obzory.“

Šel jsem za ní do kuchyně, kde vedle linky trůnila jakási potvora, ve které se to kafe dělalo. Nic takového jsem v životě neviděl.
Táňa k ní přisunula dva hrníčky, zmáčkla tlačítko, v potvoře to zarachotilo a po chvíli automaticky vyčůrala hotovou kávu do nachystaných hrníčků. To jsem tedy čuměl.

„Vypijeme si to venku v lodžii, pojď,“ vyzvala mě Táňa, popadla tácek se šálky, cukřenkou a lžičkami, a vedla mne přes obývák na místo určení. Lodžie byla vlastně takový velký balkon zapuštěný do baráku a tudíž uzavřený ze všech stran, jen dopředu byl volný prostor s masívním neprůhledným zábradlím, skýtající pohled na okolní zástavbu.

Posadili jsme se na skládací židličky ke stolku, na kterém byl i popelník jako pozornost na mou neřest. Táňa mi pohotově připálila cigaretu, ale sama si nevzala.
„Ještě než se tě zeptám jak ses měl a cos dělal, musím ti říct, žes mně těma povídkama dal co proto.“ Neřekla to vyčítavě, spíš s jakýmsi vzrušeným očekáváním.
„To snad ne?“ podivil jsem se.
„Ale ano. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout a díky tomu jsem trochu polevila v doktořině. A to jsem stačila přečíst jen jednu knížku.“
„Táňo, proč si ze mě děláš srandu?“ zeptal jsem se podezřívavě.
„Nedělám. Co říkám co je pravda.“
„Ale vždyť je to skoro porno!“
„Možná, zato je krásně napsaný a určitě je tam víc erotiky než porna. Netušila jsem, že umíš tak pěkně psát. Jsou to tak uvěřitelný příběhy, plný citu a něhy, a toho sexu je tam tak akorát. Víš ty, jaký jsem měla myšlenky? Ještě teď bych se měla červenat. A ten sen? Mít tě tady, asi bych tě znásilnila, kdyby to šlo.“
„To přeháníš, Táňo,“ oponoval jsem jejímu vyznání.
„Tak to ani trochu,“ rozhořčila se, „nechybělo moc a přijela jsem za tebou, tak mě ty povídky vybudily. A vůbec, měl bys je zveřejnit,“ nadhodila upřímně, co bych s nimi měl udělat. „A vůbec, zajímalo by mě, co cejtíš, když to píšeš.“
„Co cejtím? Prostě se snažím ten vymyšlenej příběh prožívat jako ve skutečnosti. Zkrátka jím žiju, dokud to nedopíšu.“
„A kam chodíš na ty nápady?“
„Dívám se kolem sebe a vždycky se najde nějaká náhodná situace, kterou můžu rozvádět patřičným směrem.“

Ještě chvíli jsme plkali, samozřejmě o sexu, než Táňa prohlásila, že je čas na večeři.
„Udělala jsem šunkafleky, jestli ti to nevadí.“
Zavrtěl jsem hlavou, že ne.
„Budeš to mít i na zítřek k obědu, protože, bohužel, onemocněla mi jedna doktorka a tak za ní musím vzít službu. Vrátím se až po šestý, tak si zatím pořádně prošmejdíš bejvák, ať víš kde co je,“ oznámila mi nerada.

Po večeři jsem Táně sdělil, že jsem sebou přivezl flešku s asi deseti filmy, abychom měli na co koukat.
„To já bych měla lepší nápad,“ uculila se a došla zatáhnout žaluzie. „Co kdybysme si zahráli Člobrdo?“ pokračovala. „Hráli bysme ho tak, že za každou vyhozenou figurku by ten dotyčnej musel svlíknou jednu část svýho oblečení. Když bych ti ji vyhodila já, odložil by sis ty a opačně. A kdybysme to dohráli až do konce, jako první by se svlík ten, co prohrál. Co ty na to?“
Zasmál jsem se.
„Takže ti jde v podstatě o to, abych nakonec otevřel svůj masnej krám a ukázal ti uzeninu. Musím tě ale varovat, že v mým případě už má hodně dlouho prošlou dobu trvanlivosti. A navíc, nezdá se ti to uspěchaný?“
„A proč? Podle mě je úplně fuk, jestli to bude teď nebo potom. Copak ty na mě nejseš zvědavej?“ rýpla si do mě.
„Lhal bych, kdybych řek že nejsem. Jen bych s tím tak nespěchal,“ podotkl jsem.
„Ale bude u toho aspoň sranda, doufám,“ uchichtla se.
„Možná, jenže já mám v každý hře smůlu,“ řekl jsem jen tak mimochodem, ale přece jen jsem souhlasil a tak jsme se dali do hraní.

Táňa přinesla hru, rozložila ji na stolku v obýváku a pak jsme si střihli, kdo začne první.
Samozřejmě, že vyhrála Táňa, avšak při prvním hodu kostkou jí šestka nepadla.
Zato mně, světe div se, padla hned napoprvé a krátce na to znovu.
Měl jsem v poli už dvě figurky, zatímco Táňa žádnou. Pomalu jsem postupoval kupředu, protože mi stále padala jen nízká čísla. Už jsem ztrácel naději, když tu se na mne usmála další šestka a já poslal na cestu třetí figurku.
Dlouho jsem se však neradoval. Táňa prolomila smůlu, kterou dosud měla a v krátké době měla v poli všechny figurky a doháněla mne. Nemohlo to dopadnout jinak, než že mi jako první vyhodila mou modrou postavičku.

„Tak, co si sundáš?“ smála se radostně.
„Asi ponožku,“ řekl jsem bez přemýšlení.
„To teda né,“ čertila se. „Ponožky jsou dvě, tvořej pár a tedy jeden celek.“
„No tak dobře.“ Se hraným smutkem jsem stáhl obě ponožky.
Hráli jsme dál.

Dopadlo to tak, že zatímco Táňa měla na sobě jen podprsenku a kalhotky a já, v okamžiku kdy mi vyhodila další figurku, měl na sobě jen trenky.
Vstal jsem a stoupl si před ní.
„Tak si teda ten masnej krám otevři,“ pobídl jsem ji.
Celá rozesmátá na mne mrkla, vsunula prsty pod gumu trenek a s upřeným pohledem na ně mi je začala pomalu stahovat. Když konečně spatřila co chtěla, rychle s nimi sjela až na podlahu a sáhla si.
„Mně připadá docela čerstvej,“ ohodnotila stav mého ocasu a zatahala mě za něj.
„Zdání klame,“ vyvracel jsem její slova. „Poď hrát dál, ať to dokončíme.“
Začala se upřímně smát.
„To přece už není potřeba. Ty už na sobě nic nemáš a je řada na mně. Jde jen o to, jestli si mám ten zbytek sundat sama, nebo to uděláš ty.“
„Na tyhle věci jsem byl odjakživa nešikovnej, ale můžu to zkusit,“ zmínil jsem se o své neobratnosti.
„Když, tak ti pomůžu,“ ujistila mě, vstala a postavila se proti mně.

Otočil jsem Táňu k sobě zády a začal zápolit s rozepnutím podprsenky. Pár vteřin trvalo, než jsem přišel na to jak, ale povedlo se. Nenechal jsem ji však volně spadnout na zem, nýbrž jsem ruce, držíc v nich uvolněné konce šprndy, prostrčil podpažím dopředu a teprve pak jsem podprdu, stále zakrývající její pohoří, jemně stáhl dolů.
Přitiskl jsem se k Táně zezadu i zepředu a dal se do slézání kopečků. Zavrtěla sebou, až když jí ztuhly bradavky.
„Ještě něco zbejvá,“ připomenula mi a otočila se čelem ke mně.

Beze slova jsem se sesunul na kolena, abych měl v zorném poli to podstatné, a pustil se do pozvolného stahování kalhotek.
Teprve, když jsem odhalil ten krásný černý trojúhelník, zakrývající údolí slasti, stáhl jsem chvatně gaťky až na zem a položil ruku do jemných chloupků její kundičky.

Zdržel jsem se tam jen chviličku, protože Táňa mne chytla v podpaží a postavila před sebe. Okamžitě mně objala.
Do hrudi se mi zabodly tuhé bradavky a dole mne šimraly chloupky jejího ohanbí, zatímco ona cítila mezi nohama jen nesmělý dotek povadlého ocasu. Vpila se do mých úst a jazykem se dobývala dovnitř. Vyšel jsem jí vstříc a trvalo nám to dost dlouho, až jsme skoro nemohli dýchat.

„Nó,“ protáhla zamyšleně, když jsme se konečně od sebe odtrhli, „vypadá to, že jsem zrovna oblečená přesně na to, abych se šla osprchovat, když už zejtra musím do práce. A ty bys moh jít se mnou mě pěkně umejt a já bych ti to pak oplatila.“
To už se usmívala a hladila mne po zadku, aby mne snáz přesvědčila. No, když už to došlo takhle daleko, neměl jsem důvod nesouhlasit.

V koupelně měla vanu i sprchový kout, což se hned tak nevidí. Holt moderní byt.
Zapadli jsme do sprchy, kam jsme se sice jen taktak vešli, přesto zbylo místo, abychom mohli umýt jeden druhého.
Nalil jsem na mycí houbu dostatek sprchového gelu, a postupoval jsem rovnoměrně od krku až k chodidlům.
Samozřejmě že byla místa, kde nešlo hrubou houbičku použít. Ta jsem si nechal naposledy.
Přitisknutý zezadu omyl jsem její baculaté vnady šimrajíc ji přitom mezi půlkami mým měkkým sexuálním nebožtíkem, a posléze jsem máknul na ozdobném porostu a několikrát projel mezírkou v mezinoží. Táně se to samozřejmě líbilo, obzvláště když jsem se věnoval právě její kundičce. Nechtěla mne však nechat dlouho čekat a tak se otočila, popadla houbičku a stejným způsobem se pustila i do mne.
Pak svými hebkými doktorskými prstíky začala omývat mého budižkničemu. Neobyčejně jemným mnutím a hlazením dosáhla toho, že mi trochu povyrostl a tak mohla snáze omýt kdysi pevný a tuhý stvol.

„Děláš to úžasně. Skoro začínám mít pocit, že kdybys mi to dělala tak půl dne, že bys mi ho nakonec postavila,“ chválil jsem její snažení.
„To bohužel nejde. Ráno vstávám v pět a nemůžu jít do práce nevyspalá,“ odvětila zarmouceně.
„Brrr. Tak tohleto ti rozhodně nezávidím,“ otřepal jsem se představou, že bych takhle musel vstávat já.

Osprchovali jsme ze sebe bublinky, navzájem se osušili a odpochodovali do ložnice.
Táňa si nastavila budík, a jak byla, vlezla pod deku. Já si zatím oblékal pyžamo.
„Ale né, zkus si to vyspat se jen tak. Na mnohý věci to je pohodlnější,“ radila mi a oči se jí šibalsky smály. „A vůbec bude nejlepší, když si vlezeš rovnou ke mně,“ dodala a už mi dělala místo.
„Nebude ti vadit, když ty tvý nádherný kůzlata vezmu trochu popást?“ dotázal jsem se naoko nesměle.
Tiše se zasmála.
„Ty víš dobře, že ne. Ale až je popaseš, nezapomeň na tu pastvinu co je dole. Bude mně stačit, když ji jen nepatrně pohladíš, nic víc, protože bych to pak asi nevydržela.“
Vzdychla potlačovanou touhou a nechala se opečovávat.

Musel jsem brát ohled na Tánino ranní vstávání a tak se kůzlata jen trochu proběhla a i po pastvině jsem se prošel jen párkrát.
Vykonali jsme již obvyklý rituál před spaním a já se odkulil na svou postel. Ani mi nepřišlo, že na sobě nic nemám a v mžiku jsem usnul, jako když mě do vody hodí.

Ráno mě Táňa vzbudila těsně před odchodem.
„Alešku, snídani máš na stole pod poklopem, aby to neoschlo, kafe si snad už budeš umět udělat, cigarety jsou i s popelníkem na parapetu u lodžie, oběd máš nachystanej na talíři a přikrytej, stačí ho jen dát do mikrovlnky a ohřát, a po šestý jsem doma. Prolez celej byt, prohlídni každej šuplík a skříň, ať víš, kde co je, prostě proto, abys měl co dělat. Tak pa, zlatíčko.“
Políbila mě a byla fuč.

Povedlo se mi všechno, co mi nařídila. Byt měla, až na jednu místnost, perfektně vybavený s vytříbeným vkusem.
Jak jsem se později dozvěděl, bylo to dílo profesionální bytové návrhářky. I oběd se mi podařilo nezkazit, jakož i kafe uvařit.
Netrpělivě jsem čekal na její návrat.

Bylo skoro půl sedmé, když se objevila. Okamžitě jsem jí vplul do náruče, přitiskl ji k sobě a políbil, ani si nestačila odložit tašku.
„Jak ses měla? Nezlobili tě pacienti? A sestry? Měla jsi moc práce?“ hrnulo se ze mě jako povodeň.
Vymanila se mi z objetí, odložila tašku a opět se ke mně přivinula.
„Ani nevíš, jak jsem se těšila domů. Všichni byli hodní, ale práce bylo kupodivu víc, než v obyčejnej den. Jsem docela utahaná,“ oznamovala mi.
„Tak to mě mrzí, že jsem neudělal něco k večeři. Jenže, stejně jsem nevěděl z čeho.“
„To nevadí. Koupila jsem něco cestou. Udělám obložený talíře a zejtra něco navařím. Na kafe je pozdě, ale panáka bych si docela dala,“ naznačila upřímně, na co má chuť.
„Tak jo,“ souhlasil jsem a hned utíkal do obýváku pro štamprlata a z baru vytáhl láhev koňaku. Když mne uviděla s tím nákladem, začala se smát.
„Alešku, na koňak jsou úplně jiný skleničky,“ poučila mne, vzala mi odlívky z rukou a přinesla ty správné sklínky. Hned do nich každému odměřila, přiťukli jsme si a ve zdraví vypili.
Teď ovšem přišla chvíle, kdy jsem se musel Táně k něčemu přiznat, a to k tomu, že jakmile se napiju alkoholu, nutně si musím dát cigaretu (což byl jeden z důvodů, proč jsem byl skoroabstinent).
Ani se tomu nedivila. Řekla mi, ať si jdu klidně zapálit, že ona se zatím pustí do těch talířů.

Když jsem se vrátil, měla je už téměř hotové a navíc, jako dokonalé umělecké dílo.
„To nemůžu jíst,“ vzdychl jsem úžasem.
„Proč ne?“
„Protože to je tak krásný, že by se to mělo pověsit na zeď jako ozdoba,“ oceňoval jsem její výtvor.
„Ale to přece nejde,“ odpověděla se smíchem. „Vždyť by to všechno popadalo na zem a to by byla škoda. Pojď, radši to sníme.“

Snědli jsme to pravdu s chutí, já však ještě s trochou lítosti, že ta skvostnost zmizela. Bylo to na mně asi poznat, protože Táňa do mne šťouchla a přislíbila mi, že zase někdy něco takového udělá.
„Tak co? Dáme si zase člobrdo?“ vyhrkla Táňa celá natěšená.
„To by bylo furt stejný,“ namítl jsem. „Jinýho bys neměla?“
„Možná bych našla karty.“
„Karty jsem v životě nehrál, ty neberu,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Když já tady nic jinýho nemám,“ zatvářila se nešťastně, „snad bych ještě někde vyhrabala Pexeso, jen si nedovedu představit, jak bysme s ním hráli.“
„To já možná jo,“ zamyslel jsem se.
„Jsou tři, možná čtyři možnosti. Nejrychlejší by byla ta, že kdo najde dva stejný obrázky, ten druhej si svlékne jednu část.
Druhá možnost je ta, že se dohraje až do konce a za každou nalezenou dvojici si každej udělá čárku. Kdo jich bude mít nejvíc vyhrává a z toho druhýho udělá naháče.
A třetí možnost je ta, dohrát každou hru až do konce a ten kdo ji ukončí, svlíkne tomu druhýmu jednu část oblečení,“ předestřel jsem eventuality hry.
„To by šlo,“ přikývla Táňa a dodala: „Byla bych pro tu druhou variantu, aby to nebylo zas tak moc rychle ani moc pomalu.“

Než jsme se pustili do hry, odběhla se ještě převléknout do domácího, aby se, dle jejích slov, cítila lépe, což jsem docela chápal.
Vrátila se v halence a ve volných kalhotách. V rukou nesla krabičku se čtverečky Pexesa.
Neprodleně vše vyndala, rozložila po stolku a pořádně zamíchala. Náhodně obrátila dva obrázky a nic. Ani já jsem napoprvé neuspěl, což se ostatně dalo čekat.

Trvalo několik minut, než se Táně podařilo najít stejnou dvojici. Radostně si na papír zapsala svou první čárku.
Se mnou to bylo horší. Neměl jsem takového pamatováka jako Táňa a tak jsem svůj první úspěch zaznamenal, až když ona už měla čtyři. Tím pádem to nemohlo dopadnout jinak, než že vítězství slavila Táňa.
Nezbylo mi, než abych vstal, popošel k ní a nechal její ruce ať se snaží. A že se snažila!
Než jsem se nadál, stal se ze mne adamita.
V tom okamžiku ode mne poodstoupila a zálibně si mě prohlížela, jako kdyby mě tak ještě nikdy nespatřila. Začal jsem se pod tím pohledem cítit poněkud nesvůj.

„Musím ti říct,“ promluvila, skoro jakoby se omlouvala, „že ve svý lékařský praxi jsem takhle viděla spoustu chlapů všech věkovejch skupin, ale žádnej z nich tvýho věku, i v mladším, nevypadal tak zachovale jako ty. Seš krásnej mužskej, víš to?“
„To zas přeháníš, Táňo,“ namítl jsem upejpavě.
„Ale nepřeháním, a proto mně teď ty pomůžeš od těch pár kousků, co mám na sobě,“ prohlásila suveréně a postavila se tak, abych se mohl chopit díla.

Bylo to jednoduché. Svlékl jsem jí halenku, stáhl kalhoty a bylo hotovo. Nic víc už na sobě neměla.
Stejně jako ona jsem od ní poodstoupil a počal si ji prohlížet.
„No, já nemůžu říct, že jsem ve svým životě viděl spousty nahejch ženskejch a ve tvým věku, mimo manželky, už vůbec žádnou. I já však musím říct, že seš strašně krásná ženská. Tvý nádherný kozy a půvabná kundička… kdyby moh, už by mně stál. Naštěstí nestojí, protože to bych se pak asi neudržel a prostě na tě vlítnul…“

Nestačil jsem to ani doříct. Vmžiku se přitiskla a činila se vysát ze mě veškerý vzduch. Když už začínala být situace na pováženou, najednou přestala a vzrušeně vykřikla: „Já mám nápad!“ a sebrala ze stolu mobilní telefon. „Vyfotíme se spolu takhle, jak jsme. Ať máme na to památku.“
„Ne,“ nesouhlasil jsem.
„Proč ne?“ opáčila zklamaně.
„Protože takový fotky mít v telefonu je strašně nebezpečný. Já příště sebou přivezu foťák a pak se vyfotíme, jak nás napadne,“ sliboval jsem.
„To jsem si neuvědomila,“ zarazila se, „ale máš pravdu. Foťákem to bude bezpečnější a v počítači se na to bude líp koukat.
Tak víš co? Sice není moc hodin, ale přece jenom jsem utahaná. Tak si poďme vlízt do postele a budeme se mazlit, dokud neusnu.“

Skoro bych řekl, že se na mě podívala psíma očima, tolik v nich bylo oddanosti a touhy po něčem příjemném a zároveň i vzrušujícím. Tomu se vážně nedalo odolat.
Vlezli jsme tedy do postele a začali si dělat dobře.
Já se zprvu procházel po hřebenech jejích hor a posléze slezl do údolí a brouzdal její zahradou. Zvolna jsem obcházel, jako pešek okolo, její propast, a neodvažoval se prsty prozkoumat její hloubku. Zavrtěla se a odtáhla mi ruku.
„Jsem dneska vážně dost unavená a pokračovat by bylo nadlouho,“ zašeptala mi do ucha.
Otočila se na bok ke mně a dodala: „Ale než usnu, mohla bych se tě držet?“ zeptala se nesměle.
„To víš, že můžeš. Kdekoliv jen budeš chtít,“ odvětil jsem stejně tiše.
„Tak to jsem moc ráda,“ šeptla a hned mi vložila ruku mezi nohy a v dlani lehce sevřela mého budižkničemu.

Nevím čím to je, ale od té doby co se s Táňou před spaním laskáme, usínám téměř okamžitě, kdy si povíme, že jdeme spát.
Tak tomu bylo i tentokrát. S roztaženými nohami jsem si udělal pohodlí a už jsem byl v limbu.

Ráno mě probudilo Tánino políbení. Otevřel jsem oči a první, co jsem spatřil, byla její prsa, deroucí se z velkého výstřihu. Všimla si toho a pěkně s nimi pro moje potěšení zahýbala.
„Vstávej lenochu. Už je devět hodin,“ usmála se a stáhla ze mě přikrývku. „Snídaně je hotová.“
Posadil jsem se a začal se oblékat.
„Já teda vždycky vstávám, až když se probudím, ale nikdy to nebylo dýl jak v devět. Asi to dělá to tvoje laskání, že se mi pak nechce vylízt z postele,“ mudroval jsem.
„Tím snad chceš říct, že bych měla přestat?“ zeptala se podezíravě.
„A je to tady,“ povzdechl jsem si. „Často, co řeknu, lidi pochopěj jinak, než jak jsem to myslel. Já tě jen chtěl potěšit, že to tvoje mazlení má takovej blahodárnej účinek, víš?“

Zkroušeně se na mě podívala. „Omlouvám se. Nevím, proč to ze mě tak vyletělo. Snad nějaká pracovní deformace.“
„Objasnili jsme si to, ne? Takže to je v pořádku a teď jdem na tu snídani,“ řekl jsem mile a vzal Táňu za ruku, abychom šli.

Po snídani se Táňa dala do vaření. Nemaje nic na práci, očumoval jsem ji a čas od času vyzvídal, co to vlastně momentálně dělá. Po obědě jsme se rozhodli, že si vyjdeme na procházku, abych poznal aspoň nejbližší okolí a věděl, kde se dá nakoupit i kde je hospoda, kdyby nás náhodou okolnosti donutily tam zajít.
Já jsem dost nemluva a tak jsem po většinu času mlčel a věnoval se vnitřním myšlenkám. Avšak ani Táňa toho moc nenapovídala. Přišlo mi, že mi snad chce něco říct a přemýšlí nad tím, jak.
Ale je také možné, že je v tomhle směru stejná jako já a v duchu se věnuje svým vlastním úvahám.

Asi po dvou hodinách jsme spočinuli na lavičce v poněkud vzdáleném parku, abych poskytl úlevu svým bolavým nohám.
Táňa mne vzala za ruku.
„Poslyš, Aleši,“ oslovila mne. „Celou dobu nad tím přemejšlím. Co kdyby sis na ten další tejden neobjednával obědy a zůstal u mě.“
Upřela na mne nadějný pohled svých černých kukadel.
Povzbudivě jsem se usmál.
„Odpovím ti tvejma vlastníma slovama. Má to bejt teď nebo potom. Stejně by k tomu jednou došlo. Takže jo, nebudu si je přihlašovat. Ale pod jednou podmínkou.“
„A jakou?“
„Že ten tejden nebudeš zanedbávat svý doktorský povinnosti.“
„Slibuju,“ zvedla dva prsty na znamení přísahy. Pak mě vlepila takovou pusu, div jsme se nepřevrátili i s lavičkou.

Po další hodině jsme se navrátili domů.
Já se pustil do kontroly věcí, které tady mohu do příštího týdne nechat a nemusel se s tím tahat dvakrát. Najednou jsem sprostě zaklel.
„Co je?“ vylekala se Táňa.
„Zapomněl jsem si doma peněženku, takže ráno budu muset pěšky a ještě zavolat sousedce, ať mi vezme oběd.“
„Ses zbláznil? Dvacet kiláků?“ vyděsila se nad tou představou. „Máš řidičák?“ dotázala se věcně.
„Jo, ale ten je mě k ničemu, protože nemám doktorský potvrzení o způsobilosti a potom, už 10 let nejezdím a jezdit nemíním.“
„Tak to uděláme jednoduše,“ řekla Táňa energicky. „Teď se najíme a já tě pak odvezu k tobě. Sice tím nejsem nadšená, ale momentálně je to nejsnazší řešení.“

Jak řekla, tak i bylo. Nejprve jsme se navečeřeli, pak se malinko pomuchlali, a nakonec jsem si „zabalil“ jen zuby a klíče od bytu (ostatní jsem tam nechal napříště) a už jsme frčeli.
„Chceš se zdržet, nebo pojedeš rovnou domů,“ zeptal jsem se Táni, když zastavila před hlavním vchodem do činžáku.
„Když se zdržím, bude to na hodně dlouho. Raděj pojedu,“ odpověděla mi.
„Jo, to je rozumný rozhodnutí,“ přitakal jsem vážně. „Tak si sem tam něco přečti pro lepší náladu a v pátek se ukaž. Budu nachystanej.“
Chtěl jsem ji pohladit po ňadrech, ale nějak to vycítila a odstrčila mi ruku.
„Hele, nech toho, nebo zejtra nepřídu do práce,“ zahrozila mi prstem, však hned nato mně políbila. „Tak už běž,“ vybídla mě tiše.
„Tak pa,“ rozloučil jsem se a vystoupil z auta.

Počkal jsem, až je otočí a mohl ji při odjezdu na šťastnou cestu zamávat. Nato jsem vydupal tři patra a zapadl do své „rezidence“.

Navigace v seriálu<< Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 02Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 04 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Oldest
Newest Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Krásné pokračování, už se Těším na další díl.