Toto je 2 díl z 6 v seriálu Když si osud s lidičkama jen tak pohraje

„Mohla bych u tebe přespat?“
Víc mě překvapit nemohla.
„Samozřejmě, že ano, místa je tu dost a je to tvůj byt,“ odvětil jsem ohromeně.
„Ale ty tady bydlíš.“
„To je fakt,“ uznal jsem její námitku. „Pojď, ukážu ti, kde budeš spát.“

Zavedl jsem ji do ložnice a ukázal na postel, kde spávala moje žena.
„Tady se můžeš vyspat,“ oznámil jsem jí, co už beztak věděla.
Vytáhl jsem ze skříně čisté povlečení a za Tániny vydatné pomoci připravil lůžko ke spaní.
„Můžu ti pučit svoje pyžamo nebo aspoň dlouhý tričko,“ nabídl jsem Táně, ale ta mávla rukou, že už si nějak poradí.
Odešel jsem, aby se mohla svléci a ulehnout bez mých zvědavých očí.

Po deseti minutách jsem zaklepal na dveře, jestli mohu vejít.
„Pojď dál,“ ozvalo se z pokoje a já vkročil dovnitř.
Posadil jsem se k Táně na postel, usmál se a řekl: „Když už jsme se tak nějak shodli, že to spolu zkusíme, tak my jsme se ženou měli takovej jeden rituál před spaním. Jestli budeš souhlasit, tak bych ti ho rád předved.“
„Jasně že jo, jsem přece zvědavá ženská,“ uculila se a čekala, co se bude dít.

Naklonil jsem se k ní, políbil ji a řekl: „Dobrou noc, zlatíčko…,“ (druhý polibek) „…hezky se vyspinkej…,“ (třetí polibek) „…a ráno mě vzbuď!“
„To je krásný,“ vydechla překvapeně.
„To jo, akorát že jsme to říkali v duetu, což teď nešlo,“ povzdychl jsem si zase já.
„Tak udělám ozvěnu,“ řekla, přitáhla si mne k sobě a celý rituál doslova zopakovala i s polibky.
„To se nám bude hezky spát,“ prohodil jsem spokojeně a měl se k odchodu.
„Kam jdeš?“ zeptala se Táňa udiveně.
„No, přece spát.“
„A kam, prosím tě?“
„Na gauč, kam jinam.“
„A to tedy ne,“ ozvala se rozhořčeně. „Pěkně si lehneš do svý postele. To by tak hrálo, aby tys spal doma jinde.“

Došlo mi, že oponovat zřejmě nemá smysl a tak jsem se svlékl do trenek, oblékl si krátké pyžamo, a než jsem vklouzl pod deku, oblečení si pečlivě složil na skříňku stojící hned vedle.
Lehl jsem si na záda a ruce vložil za hlavu.
Táňa se hned posunula blíž, opřela si o mne hlavu a ruku mi položila přes hruď.
„Je to jen na chvilku,“ zašeptala. „Já jen nutně potřebuju cejtit, že vedle mě neleží duch, ale živej člověk.“
Jak dlouho ta chvilka trvala, nevím, protože jsem okamžitě usnul a spal jako dřevo.

Ráno se mnou někdo zatřásl abych se probudil, a když jsem otevřel oči, určitě jsem čuměl jak čerstvě vyoraná myš.
Nade mnou se skláněla Táňa a s pusou od ucha k uchu se smála tomu, jak se tvářím.
„Chtěl jsi přece vzbudit, tak tě budím,“ oznamovala mi. „Trochu jsem ti prošmejdila kuchyň a udělala snídani. Tak si pojď smlsnout a pak se rozhodnem co dál,“ řekla.

Počkala, až se obléknu a ustelu (sama už měla ustláno), a pak si mne vedla do kuchyně jako nějakou celebritu. Samozřejmě že nemohla udělat žádný zázrak s tím málem, co měla k dispozici, ale že udělala kakao mne docela překvapilo, protože jsem netušil, že něco takového doma vůbec mám. A k tomu dvě vánočky namazané marmeládou.
Mňam!

Posnídali jsme spolu a já přitom přemýšlel co dál.
Jenže Táňa najednou měla času dost a už měla všechno promyšlené.
Hned po kafíčku jsme vyrazili na nákup, aby prý měla z čeho uvařit oběd. Už to mě stačilo konsternovat natolik, že jsem se nezmohl to jakkoliv komentovat.

Absolvovali jsme nákup v blízkém supermarketu a obtíženi taškami, v nichž (podle mého) bylo jídlo tak na 14 dní, se vraceli domů.
Táňa se pustila do vaření a já nestačil koukat, jak jí to jde. Uvařila na oběd i na večeři. Po kávě, kterou jsme si dali po jídle, na mne vyrukovala s přáním se jít projít po městě, které vlastně nezná, přestože sem jezdí do špitálu na konzultace.
Nebyl jsem proti, jen jsem Táňu upozornil, že jsem zvyklý si jít po obědě tak na hodinku schrupnout.
„To je v pořádku,“ přikývla Táňa, „nemíním narušovat na co seš zvyklej. Podívám se, co máš za knížky a zatím si něco přečtu. Ale za hodinu tě vzbudím,“ varovala mne na oko přísně.
Natáhl jsem se na gauč a Táňa, když našla něco ke čtení, se tiše jako myška uvelebila v křesle.
Přesně za hodinu mne nekompromisně vzbudila.

O půl třetí jsme vyrazili na obhlídku našeho města.
Ukázal jsem jí nějaké ty památky, navštívili muzeum starých řemesel a také jsem ji protáhl několika úzkými, polozapomenutými uličkami, kde jsem sám už léta nebyl.
V šest hodin mne už značně bolely nohy, takže jsem se rozhlížel po místě, kde bych si mohl na chvíli sednout. Jako na potvoru nebyla v dohledu žádná lavička, a tak mi nezbylo, než jít s barvou ven.
„Bože, Aleši, tos nemoh říct dřív?“ zamračila se.
„Když já měl dojem, že se ti to líbí a tak jsem ti to nechtěl kazit,“ vysvětloval jsem svoje pohnutky.
„To je sice hezký, ale kvůli tomu tě nemíním zhuntovat,“ zlobila se. „Jdeme domů,“ prohlásila neoblomně.
Udělali čelem vzad a zamířili k domovu.

Jen jsme došli a zavřeli za sebou dveře, prohlásila Táňa, že nejlepší bude, když hned ohřeje večeři a najíme se.
Protože mi docela vytrávilo, nebyl jsem proti.
Po jídle však vyvstala otázka, co s načatým večerem. Bylo ještě světlo, tak jsem navrhl sednout si se skleničkou vína na balkon, že bych si přitom mohl urvat aspoň jednu cigaretu.
„A věnuješ mi taky jednu?“ překvapila mne otázkou, kterou jsem však nijak nekomentoval, jen jsem přikývl.

Jak jsme tak popíjeli, přišlo na přetřes to, co vlastně ona dělá. Dozvěděl jsem se, že je primářkou na interním oddělení krajské nemocnice, a že to je, ačkoliv se to nezdá, docela náročné fyzicky i psychicky. Také, že musí hodně studovat, aby byla v obraze s nejnovějšími poznatky vnitřního lékařství. Jinak že bydlí v moderním čtyřpokojovém bytě, který koupila lacino po nějakém zemřelém bez dědiců a to díky tomu, že zachránila život jednomu z pacientů, který o tom prodeji v té době rozhodoval.

Pomalu se začalo stmívat a tak jsem navrhl, že bychom se chvíli mohli dívat na televizi.
„Ále,“ nakrčila opovržlivě nos, „dyť tam stejně nic nedávaj.“
„To máš sice pravdu, ale já nemluvím o programu. Mám v počítači několik stovek filmů, stačí si jen vybrat, překopírovat na flešku, píchnout ji do telky a můžem čučet.“
Zapnul jsem počítač a dal Táně vybrat z dlouhého seznamu filmů.
Vybrala si pohádkovou komedii Chitty Chitty Bang Bang. Mám ten film docela rád, a protože jsem ho dlouho neviděl, bavil jsem se s ní.

Přišla chvíle jít spát. Proběhlo to skoro stejně jako včera. Jen ten rituál jsme tentokrát odříkali dvojhlasně.
Když jsem pak zalezl pod deku, podívala se na mně a zašeptala: „Přitulíš se ke mně?“
„Proč se ptáš?“ řekl jsem udiveně.
„Nezlob se, ale prostě mě přišlo, že by ses třeba moh bát to udělat,“ odpověděla upřímně.
„No, skoro ses trefila. Ale teď už se nebojím,“ odvětil jsem, posunul se k ní, přitiskl se a ruku položil na vrch deky kolem boku.
Možná čekala, že ji obejmu trochu jinak, ale zatím si jen slastně vzdychla, jak prý se jí bude moc dobře usínat. Jakmile jsem uslyšel její pravidelné oddechování, otočil jsem se na levobok a snažil se co nejrychleji propadnout do říše snů.

Ráno mne probudil jakýsi vytušený pohyb. Ležel jsem na pravoboku, což bylo nezvyklé, neboť jsem sebou ve spaní zpravidla nijak nemlel.
Otevřel jsem oči a spatřil Tánina nahá záda a jak si nasazuje podprsenku. Pak vstala, aby si oblékla kalhotky. Rychle jsem se otočil na druhou stranu, aby si nevšimla, že se na ni dívám a nemyslela si, že ji šmíruju.
Páni, tak ona tady dvě noci klidně vedle mě spí nahá, honilo se mi hlavou. Že by to udělala úmyslně? Ale, to snad ne, vždyť ví, že jsem v tomhle směru k ničemu.
Vrtalo mi to hlavou, nicméně na žádné rozumné vysvětlení jsem nepřišel. Snad jen na to, že nejspíš bude zvyklá takhle spát. Juknul jsem na budík a zjistil, že je po osmé, takže mi bylo zřejmé, že budu muset v posteli vydržet, dokud se mnou nepřijde zalomcovat, že už je hotová snídaně.

Asi jsem znovu usnul, protože mi to připadalo jako chvilka, když mne přišla vzbudit.
„Budíček, Alešku, budíček,“ šeptala mi do ucha a jemně se mnou třásla. „Bašta je na stole, a já nechci snídat sama.“
Otočil jsem se na záda, otevřel oči a usmál se.
Vzápětí jsem ji strhnul k sobě a políbil.
„Promiň, já jen, abys měla pěknej den,“ ospravedlňoval jsem svůj počin.
Celá se rozzářila.
„To je krásný přání dobrýho rána, škoda, že to nenapadlo mě,“ zalitovala a honem se sklonila, aby mi stejným způsobem popřála dobrého rána i ona.

Vyskočil jsem z postele, rychle se oblékl a šupajdil za ní do kuchyně, kde jsem vykulil oči. Na stole bylo pro oba nachystáno po pěti obložených chlebíčcích a čaj.
„Jéžíšku, Táňo, jak si to udělala?“ nechápal jsem.
„Normálně. Nejdřív jsem nakrájela veku, pak…“
„Ale já nemyslím postup, ale z čeho?“ skočil jsem jí do řeči.
„Vždyť jsme byli včera nakupovat, vzpomínáš?“ odpověděla nevinně.
„No to jo, jenže si nepamatuju co,“ vzdychl jsem provinile, že jsem tomu vůbec nevěnoval pozornost. „A ještě jsi to navíc platila ty a doteď jsi mi neřekla, kolik ti za to dlužím,“ poznamenal jsem vyčítavě.

Mávla nad tím rukou.
„Radši se do toho pustíme, ať nám nevystydne čaj.“
Co ten nákup stál se mi nenamáhala sdělit.

Pro mne to byla doslova královská snídaně, co bych povídal. Nejenom, že jsem snědl vše do posledního drobečku, ale i čaj jsem vypil až do dna, i když čaj zrovna nemusím. To mi ovšem nebránilo tomu si udělat ještě kafe.
Ani Táňa nebyla proti, a tak jsme si hrnky odnesli na balkon a řídili se podle sloganu »kafe a cigárko«.

„Abych šla uvařit oběd,“ zkonstatovala Táňa, když jsme dopili a dokouřili. Zvedl jsem se a šel přicmrdovat do kuchyně s ní.
Moc jsem toho nenamluvil, jen jsem koukal, jak jí to jde od ruky. I tak ji moje přítomnost těšila a každou chvíli mi to dávala najevo.

Po obědě, a když jsem se vyhajal, mi položila ruce na ramena a sdělila mi, že musí jet domů.
„Už?“ podivil jsem se. „Vždyť ještě není tak pozdě.“
„Ale je. Musím si připravit nějaký věci do špitálu, na který jsem měla celej víkend a teď to budu muset zvládnout za odpoledne a večer. Nemůžu zejtra přijít nepřipravená. Ale ty bys mohl jet se mnou, co říkáš?“
„To asi nepůjde,“ zavrtěl jsem hlavou.
„A proč by to nešlo?“ divila se. „Do práce nikam nejdeš a můžeš si dělat co chceš.“
„To je sice pravda, ale já mám objednaný obědy na celej tejden a i když to jde, nechci je odhlašovat, protože to nemám ve zvyku. Vždyť můžeš na víkend zase přijet, nebo ne?“
„Jó, to můžu, ale v sobotu mám noční, takže bych musela nejpozději ve čtyři odjet. To víš, je nás málo,“ omluvně vysvětlovala. „Ale ty by sis na ten další tejden nemusel objednávat obědy a moh bys jet se mnou,“ skoro zajásala nad svým nápadem.

Upřeně jsem se na ni zadíval.
„Nezlob se Táni, ale já bych s tím tak nespěchal. Pořád si myslím, že bude lepší, když si to nějakej čas ještě budem přerovnávat v makovici. A i když je to jen dva dny v tejdnu, řekl bych, že i to může dost pomoct v přehrabování myšlenek. Aspoň já to tak vidím.“
„Já to tedy vidím trochu jinak,“ pronesla zamyšleně, „a to tak, že by tomu pomohlo spíš trvalý soužití aspoň na čtvrt roku. Ale když to nebude trvat moc dlouho, dám na tebe a v pátek přijedu.“
Bylo na ní vidět, že je trochu zklamaná, ale její ochota se přizpůsobit byla povzbuzující.
„Dobře,“ usmál jsem se na Táňu, „a já ti slibuju, že na ten další víkend pojedu já k tobě, když pro mne přijedeš. Zpátky můžu jet autobusem.“

Pusa se jí roztáhla do úsměvu.
„Tak jo,“ souhlasila spokojeně.
Pak mne objala tak pevně, že jsem znatelně pocítil její pevná ňadra. Okamžitě jsem se snažil si představit, jaké by to bylo, nebýt mezi námi oblečení.
Být mladší, už by mi stál jako stožár, ale takhle sebou jen trochu zacukal a to bylo všechno, na co se zmohl.
Políbíla mne. „Já už teda jedu,“ loučila se. „Tak zase za tejden,“ dodala, když jsem jí polibek vrátil.

Táňa přijela jak slíbila. V pátek v pět hodin odpoledne už byla u mě. Shledání bylo bouřlivé.
Opět mne objala mamutím sevřením a políbení nemělo konce.
„Já vím, chovám se jak puberťačka,“ vyslovila zadýchaně, „ale já se na tebe tak těšila a nemohla jsem se dočkat, to se ani nedá vypovědět,“ objasnila mi příčinu svého počínání.
„Vždyť to bylo jen pět dní!“ namítl jsem.
„A víš, jak dlouhejch?“ ohradila se rázně.
„Snad tak nějak normálně, ale nemysli si, taky jsi mi chyběla,“ pověděl jsem konejšivě. „Máš namyšlenej nějakej program, nebo pojedeme jako předtím – kafe, večeře, telka, postel?“ optal jsem se.
„To poslední se mi líbí nejvíc,“ usmála se. „Jinak souhlasím se vším, a aby to rychle uběhlo.“

Když jsme si donesli kafe na balkon, zeptala se mne: „Kolik ty vlastně vykouříš cigaret za den?“
„Jednu po snídani, jednu po obědě a jednu po večeři. Naštěstí mi to takhle stačí.“
„Já teď tak akorát s tebou. Jinak to bylo vždycky náhodný, tak jednou za měsíc,“ přiznala se Táňa.
„Takže seš vlastně nekuřačka. Nemusíš se mnou kouřit, když nechceš. Já se na tě zlobit nebudu,“ odpověděl jsem na její doznání.
„Já vím, že ne, ale dneska si s tebou ještě bafnu,“ prohlásila a k mému překvapení vytáhla krabičku cigaret se zapalovačem a nabídla mi.
Vzal jsem si, abych ji neurazil.

Po kafi a cigárku přišla na řadu večeře, tentokrát v mojí režii.
Den dopředu jsem připravil grenatýr marš, který je nejlepší uležený. Když jsem prostřel na stůl, udiveně se na to koukala, co že to je.
Vysvětlil jsem jí to. Opatrně ochutnala a pak se po jídle jen zaprášilo.
K televizi si opět vybrala z mé bohaté videotéky. Tentokrát komedii Na řvoucích strojích do Monte Carla. Je to taková bláznovina, ale líbilo se jí to.

Nastal čas se uložit ke spánku. Samozřejmě jsem počkal, až se Táňa schová pod deku a dovolí mi vstoupit. Měl jsem sice pocit, že by nic nenamítala, kdybych tam byl s ní, ale nechtěl jsem vypadat jako neotesanec a šmírák.
Po jejím: „Tak už pojď,“ jsem vkročil do ložnice, bleskově se převlékl do pyžama a vklouzl pod deku.
Naklonil jsem se k Táně a v krásném duetu jsme odrecitovali předspánkový rituál. Na to jsem se k ní přitisl a objal ji rukou kolem pasu.
Jenže to nestačilo.
K mému překvapení mne chopila za ruku, vsunula ji pod deku a vložila ji na své ňadro.
„Takhle to bude lepší,“ řekla tiše.
Jen jsem zalapal po dechu. Moje žena měla pěkný prsa, samozřejmě adekvátní k jejímu věku. Avšak ani v Tániných letech je neměla tak tuhé a pružné, jako právě to, na kterém spočinula moje ruka.

Opatrně jsem obkroužil tu úchvatnost, abych se spřátelil s jejím tvarem, tuhostí a jemností. Jal jsem se to ňadro hníst a masírovat, a prsty zvolna přejíždět po ztuhlé bradavce.
Táňa se spokojeně usmívala a přišlo mi, že kdyby mohla, předla by jako kočka.
„Ještě tu druhou, prosím,“ zašeptala a trochu se ke mně natočila.

Věnoval jsem se jejím krásným kůzlátkám, jak nejlépe jsem dovedl.
Trvalo to vlastně docela dlouho, než mne objala a do ucha zašeptala: „Děkuju ti za to pomazlení. Nechtěl bys tu ruku přemístit i jinam, třeba o něco níž?“ zeptala se žádostivě.
„Raděj ne,“ odvětil jsem. „I tak budu mít asi hodně divoký sny.“
„To chápu. Možná na tom budu stejně. Tak děkuju moc a dobrou noc,“ popřála mi a navíc ještě políbila.
Pak se otočila zády ke mně a nezbyl nic jiného, než udělat totéž.

Ráno po snídani, když jsem si na balkóně u kafe jen já zapálil ranní cigáro, podíval jsem se upřeně na Táňu a s vážným výrazem ve tváři řekl: „Víš, Táňo, nevím jak pro tebe, ale pro mě to v noci bylo až neskutečně krásný. Jen mám strach, jestli to bylo dobře.“
„Jak…dobře?“ nechápala.
„No, já jenom, jestli se ti to líbilo a bylo ti to příjemný…“
Skočila mi do řeči. „To víš, že mě to bylo příjemný. Hodně příjemný! Nechápu, jak o tom můžeš pochybovat.“
Vyčítavě na mě pohlédla.
„Ale já o tom nepochybuju,“ bránil jsem se. „Chci jenom říct, že když se budem těmhle slastnejm hrátkám věnovat každej den, tak mám obavu, že ti opravdovej sex bude chybět čím dál víc a ty s tím budeš muset bojovat, tak jako s tím bojuju já, anebo si nějakou možnost prostě najdeš.“
„Ty že bojuješ se sexem? Vždyť jsi říkal, že už toho nejseš schopnej,“ hleděla na mne užasle.
„To jó, to fakt nejsem, ale to neznamená, že na něj nemyslím. Mám ho plnou hlavu, a protože nechci v supermarketu poplácávat ženský po zadku či dělat jiný vylomeniny, tak se tomu sexu holt musím bránit,“ vysvětloval jsem.
„Páni, netušila jsem, že zrovna ty můžeš mít takovouhle nesnáz. To mně sedí na mnohem mladší lidi. Jak s tím teda bojuješ, když tvrdíš, že bojuješ?“
„Nó, já když potkám nějakou pěknou holku, v duchu ji vidím nahou a hned přemejšlím, jaký by to s ní asi bylo v posteli. Někdy je to tak nutkavý, že se tomu musím bránit, a to tím, že ty mý představy převedu do písemný formy.“
Tak, a bylo to venku. A to díky jen jednomu přeřeknutí, které jsem nikdy přiznat nechtěl.

„Aleši! Ty píšeš romány?“ Tánin údiv byl úchvatný.
Přiklonila se ke mně a s očima jak tenisáky na mne zírala, že jsem se tomu musel smát.
„Ne, to ne. Jenom takový povídky,“ upřesnil jsem.
„A dáš mi je přečíst?“ hned se zvědavě ptala.
„Radši ne.“
„A proč ne?“
„To se nehodí, protože sou sprostý. Někdo by je nazval erotický a jinej by je zařadil mezi pornografický a musel bych se před tebou stydět.“
„No a co. Myslíš, že se budu červenat? Nejsem žádná čtrnáctka, ale dospělá ženská, tak to snad snesu, ne?“

Nedala mi pokoj, ne a ne. Nakonec jsem rezignoval a s povzdechem ‚Co jen si o mně bude myslet‘ jsem zapnul počítač, našel prázdnou flešku a povídky ve třech knihách na ni zkopíroval.
Jakmile dosáhla svého, nejprve mne dlouze políbila a pak si flešku hned utíkala uložit do kabelky.
Když se vrátila, popadla tácek s hrníčky od kafe, aby je odnesla do kuchyně a prohlásila, že půjde uvařit oběd.
„To není třeba,“ uklidňoval jsem ji. „Od včerejška ještě máme grenatýr a věř tomu, že ohřátej bude dneska ještě lepší.“
„No, byl fakt dobrej, nikdy jsem nic takovýho nejedla, a když to říkáš, klidně si na něm pochutnám ještě jednou.“
Odnesla nádobí do dřezu, umyla ho a já utřel. Pak jsme si v obýváku sedli na gauč. Objal jsem Táňu kolem ramen a přitiskl k sobě.

„Nechtěl bys mě zase trochu pomazlit,“ řekla s neskrývanou dychtivostí po ukojení její touhy.
„A nebudeme to náhodou přehánět?“
„Určitě ne. Řekla jsem ti přece, že nějakou chvíli potrvá, než mě uspokojíš.“
„No, dám na tebe,“ souhlasil jsem a pozvedl ruku, abych ji položil na patřičná místa.
„Počkej,“ zabrzdila mě, „takhle by to nebylo ono. Chci, abys je nejen cejtil, ale i viděl,“ poznamenala a rychle si přes hlavu přetáhla blůzku a zbavila se podprsenky.
„Je to tak lepší, ne?“

Aby nebylo. Neměla je ani malé ani velké, pro mě zkrátka akorát. I když to akorát je hodně relativní pojem. Pro někoho jsou na míru prsa jako třešničky a pro někoho takové, které ani do obou dlaní nepobere.
„Máš krásný kozičky,“ sdělil jsem jí po pravdě.
„Já vím,“ řekla pyšně a zalepila mi pusu svými rty.

Snad hodinu jsme se téměř nepřetržitě líbali a já přitom nepřestával střídavě obě kůzlata masírovat, hníst, brnkat přes ztuhlé bradavky i jemně je žužlat.
Táňa byla na vrcholu blaha a já měl pocit, bude-li to trvat hodně dlouho, že se mi snad dokáže i postavit.

Leč všemu je jednou konec. Šel jsem ohřát grenatýr a Táňa si pak pochvalovala, že je opravdu lepší než včera.
Hned po obědě se vrhla na nádobí a společnými silami jsme ho zvládli. Poté prohlásila, že už musí jet domů, aby se stačila připravit do služby. Co se dalo dělat.
Vyprovodil jsem ji s přáním klidné noci a ať v pátek nezapomene přijet. Podívala se na mne způsobem říkajícím: ‚Jak si jen můžeš myslet, že bych mohla zapomenout.‘
Neřekla to nahlas, ale z jejího pohledu to bylo jasně cítit, až jsem se zastyděl, jak mě mohlo něco takového napadnout.
Sevřela mne ve svém mamutím objetí a já musel alespoň lehce pohladit její vzrušená koziska.

Pak mne políbila a vzápětí bylo už jen slyšet klapot jejích bot po schodišti.

Navigace v seriálu<< Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 01Když si osud s lidičkama jen tak pohraje 03 >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments

Super, krásné pokračování. Jsem rád, že jsi zase něco napsal. Je to stejně zajímavé, jak má každý jiný a rozpoznatelný styl. Ty, Shock, Fred, Alimeda i další. Od všech vyjmenovaných i dalších se to čte samo. No nebudu zdržovat, ať máš čas psát další díly. Těším se na ně.

Skvělé pokračování. Jsem také rád, že se zdravotní stav zlepšil natolik aby mohl dále publikovat. A myslím, že jsi zapomněl ještě na spoustu další autorů. Na tomto serveru jsou všichni výborní a určitě je třeba pochválit i korektory bez nichž by server také ztratil úroveň

Je tu několik šikovných autorů, ale Vaše povídky čtu jedním dechem. Už se těšim na pokračování. Nádhera.

Pěkná povídka