pláž a domek
Toto je 10 díl z 13 v seriálu Kathy

Tak jsem získal další neocenitelnou pomocnici. Sarah se ukázala jako velmi šikovná a organizačně schopná. Kathy na ni mohla být pyšná, jablko evidentně nepadlo daleko od stromu. Někdy se ukázala i schopnější než její matka. Jen v té jedné věci jsem se zatím nepřesvědčil, jestli je Sarah stejně schopná, přesvědčivá a vášnivá jako její matka Kathy. Ani jedna mě k tomu nenutila a já jsem to nechtěl uspěchat. Po pravdě, ani jsem nepociťoval potřebu s tím spěchat. Časté milování s Kathy mi vyhovovalo a plně uspokojovalo. I když se z toho stávala už trochu rutina, stále byly naše orgasmy společné a bouřlivé.

Sarah mě zbavila hlavně činností, které nebyly náročné, ale zabíraly spoustu času. A tím mi uvolnila ruce hlavně pro nekonečné papírování, kterého s rostoucí stavbou stále přibývalo. Kromě běžných dokumentů stavby jsem musel podávat průběžná hlášení i na vedení naší mise v Taclobanu i v Evropě. I když první etapa výstavby ještě zdaleka nebyla dokončena, byl jsem vedením vyzván, abych se připravil na inspekci našeho nejvyššího šéfa, který se osobně přijede přesvědčit o postupu výstavby. A přijede už za tři dny.

Předpokládal jsem, že se tu šéf zdrží tak maximálně pár hodin. Proto jsem se nijak zvlášť nepřipravoval. Neměl jsem co skrývat ani dohánět ani dokončovat. Normálně jsme fungovali dále, jen jsem Kathy nařídil, aby připravila nějaké bohatší občerstvení pro více lidí.


Za tři dny se dopoledne objevilo auto Marka, mého vedoucího mise v Taclobanu, dokonce se dvěma šéfy z Evropy. A jedním z nich byl kupodivu Zdeněk, můj bývalý šéf ze Zambie.

„Ahoj Zdeňku, tebe bych tu nečekal. Copak ty už nejsi v Zambii?“
„Ahoj Mirku. Ale jsem. Ale náš nejvyšší tady potřeboval někoho k sobě, a tak si mě vzal s sebou. Jak se tu máš, poustevníku? Pojď, já tě představím.“

S Petrem, šéfem celé organizace, jsme si hned potykali a i s Markem zasedli k malému občerstvení. Kathy nás rychle obsloužila a nechala nás o samotě. Protože vedení bylo mými zprávami průběžně informováno, stručně jsem jenom informoval o tom, co už je hotovo, co nás ještě čeká a jak dodržujeme termíny. Vysvětlili jsme si jenom pár detailů a šli se projít po stavbě. Petr se Zdeňkem nic neříkali, jenom si prohlédli nedokončené pavilony a zasedli jsme zpátky do mého domu. Bylo mi jenom divné, že se pořad rozhlíželi, jako by někoho hledali. U hrnku kávy už to Zdeněk nevydržel a zeptal se.

„A kde máš všechny zaměstnance. Jsou mimo?“
„Jaké zaměstnance? Vždyť jste je viděli, všichni pracují.“
„Ale já nemyslím dělníky na stavbě. Myslím tvůj tým, který to všechno řídí a organizuje.“

Teď jsem se musel s chutí zasmát.

„Ale vždyť s celým tím týmem sedíš u stolu. Na stavbě mám k sobě dva šikovné kluky, kteří mi hlídají stavbu a hlavně dělníky. A přitom pracují s nimi. A ještě mám kuchařku, která se mi stará o domácnost, tlumočí a pomáhá mi na jednání, a její dceru, která má na starosti veškerý úklid, čištění, zdravotnický materiál a podobně. A to je celý můj tým. No a samozřejmě nás jistí tady Marek v Taclobanu. Koho bys ještě chtěl?“

Petr se Zdeňkem na mě nevěřícně zírali. Pak už i Petr se musel přidat do debaty.


„To chceš říct, že to tu celé řídíš sám? Takovou velkou akci? A ještě stíháš termíny, dokonce jsi v předstihu?“
„No a co? Marek mi na začátku řekl, že musím stavět úsporně, že víc peněz na to nedostanu.“
„Ale ty jsi tu měl jen kontrolovat, jestli vše pokračuje podle projektu a je vše v pořádku. A ty tu děláš všechno, řídíš celou stavbu sám.“
„No a? Mně to nevadí. Aspoň si to tak líp ohlídám, když o všem vím.“

Oba dva jen kroutili hlavami, ovšem Marek byl trochu nesvůj. Šéfové totiž viděli, že jeho přínos k realizaci stavby není téměř žádný, že všechny starosti s výstavbou hodil Marek na mě. Když si ty krky dostatečně vykroutili, Zdeněk jen vydechl.

„Ale to jsi musel ušetřit hromadu peněz na mzdách.“
„A nejen to. Musím se ještě pochlubit, že jsem ušetřil asi třicet šest tisíc dolarů za dodávku zdravotnických přístrojů. A dokonce mě minulý týden pozval výrobce těch přístrojů z Tchaj-wanu, abych si k nim přijel prohlédnout jejich nabídku a přímo na místě si překontroloval dodávku.“

Teď už všichni lapali po dechu. A tak jsem jim povyprávěl naši story při nákupu těch přístrojů. Se smíchem jsem dokončil, jak se po řeči Kathy tvářili naši filipínští dodavatelé. Ale kupodivu ani Petr, ani Zdeněk, a už vůbec ne Marek, se nesmáli. A neříkali vůbec nic. Pak se ozval znovu Zdeněk.

Mohlo by vás zajímat  Šikula 05

„Mirku, známe se nějakou dobu a něco jsme spolu v Africe zažili. Tak promiň, že se tě na něco zeptám. Tebe nenapadlo, říci si od těch dodavatelů o provizi nebo si část těch ušetřených peněz nechat? Omlouvám se ještě jednou, ale musel jsem se zeptat.“

„Hm, protože se opravdu známe, a protože jsi se dopředu omluvil, dokonce dvakrát, tak ti neubalím jednu do zubů. Být to někdo jiný, tak už by ji měl. Ne, nenapadlo. A nebyla to ani tak moje zásluha, jako mojí hospodyně Kathy, jak jsem vám právě vysvětlil. Já jsem jí také nabízel odměnu, když nám tolik peněz ušetřila. Ale odmítla také úplně samozřejmě s tím, že ta nemocnice je pro lidi z okolí, tak proč by na tom měla vydělávat. Ty bys to dokázal, nechat si v takové situaci peníze pro sebe?“
„Ne, samozřejmě. Jen jsem se musel zeptat. Promiň.“

Teď si odkašlal i Petr a jako hlavní šéf si vzal rozhodující slovo.

„Nezlob se na Zdeňka. Ale on se zeptal na to, co napadlo i mě. Ale já bych nerad dostal do zubů. Tu nemocnici měli stavět filipínští dodavatelé a ty jsi sem byl vyslán, jenom abys je kontroloval, že účtují jen za dodávky, které provedli a ne více. Čili že se neztrácejí peníze. Nás vůbec nenapadlo, že to budeš stavět sám. A že vlastně budeš kontrolovat sám sebe. Promiň, ale já nevím, jak ti poděkovat za to, co jsi tu zatím dokázal. A je mi jasné, že to nechceš nijak měnit a dál chceš pokračovat stejně.“
„Samozřejmě, vždyť to funguje, tak nic neměňte.“
„Jistě, není důvod. A můžeš nám představit i ty svoje spolupracovnice?“
„Jenom jednu. Kathy je někde venku, ale Sarah odjela na nákupy a vrátí se až odpoledne. Já zajdu pro Kathy. Udělá nám pak nějaký oběd.“
„A my si se Zdeňkem dáme venku cigaretu. Pojď, Zdeňku, zapálíme si venku.“

Petr vytáhl balíček cigaret a kývnul na Zdeňka, aby ho následoval. Tvářil jsem se jako by nic, i když jsem věděl, že Zdeněk nekouří. Nebo že by začal?

Všichni tři jsme se vytratili z domu a za pár minut jsme se zase sešli, tentokrát i s Kathy. A Petr si vzal opět slovo.


„Kathy, můžu vám tak říkat? Mirek nám vyprávěl, jak jste byli spolu nakupovat přístroje a že díky vám jsme ušetřili spoustu peněz. Odmítla jste i odměnu, tak vám můžu jen poděkovat. Můžeme se vám ale nějak jinak odměnit?“

Kathy se usmála a podívala se na mě.

„Ne, já jsem ráda, že mám práci. Ale byla bych ráda, kdyby v nemocnici našla práci moje dcera. Byla by velmi ráda, měla by to blízko a měla by stabilní příjem. To by byla pro ni i pro mě ta nejlepší odměna.“

Přitom se na mě zase usmála. To, že jsem jí pro Sarah slíbil i jinou odměnu si samozřejmě nechala pro sebe.

„To by zřejmě neměl být problém. Do obsazení personálem bude moci zasahovat tady Mirek, takže to asi dokáže zařídit. To je asi to nejmenší, co pro vás můžeme udělat. Ještě jednou děkuju.“

Kathy odběhla připravit ještě jídlo a pití a my pokračovali. Zdeněk ještě mrkl na Petra a vzal si zase slovo.

„Mirku, zítra máme v poledne domluvenou schůzku u guvernéra provincie, musíš se také zúčastnit. Budeme se bavit právě o zahájení provozu. A tedy i o personálním obsazení. Zdravotní sestry dodá a financuje místní samospráva. A taky jednoho doktora. My dodáme tři nebo čtyři doktory, podle potřeby. My je platíme, jenom tu mají od samosprávy zajištěno ubytování a stravu. Bydlet budou v ubytovně, kterou také stavíš. Tak nezapomeň, zítra ve dvanáct u guvernéra. Anebo víš co? Já bych tu mohl zůstat přes noc, zavzpomínáme na Afriku, a ráno bychom jeli ke guvernérovi spolu. Našla by se tu pro mě jedna postel?“

„Samozřejmě. Já tu mám ještě jednu, Kathy ti ji přichystá. To bude fajn, aspoň si večer pokecáme.“

Za chvíli jsme jednání ukončili a Petr s Markem odjeli zpět do Taclobanu. Já se Zdeňkem jsme jen lehce pojedli a šli si sednout k moři.

„Ty jsi začal kouřit? Vždyť v Africe jsi byl zapřisáhlý nekuřák.“
„Všiml sis toho? Pak jsi jistě pochopil, že mě Petr chtěl vytáhnout ven a mluvit se mnou mezi čtyřma očima. I proto jsem tu zůstal přes noc.“


Zmlkl a vážně se na mě podíval.

„Tvoje práce tady udělala na Petra velký dojem. Už když jsme letěli sem, padnul mezi námi určitý návrh. Ale před chvílí tam venku jsme si ho potvrdili. Mám se tě zeptat, jestli bys byl ochoten dělat i vedoucího mise naší organizace tady na Filipínách. Tvá práce tady na nemocnici ještě nějakou dobu bude trvat a jako šéf mise bys měl větší pravomoci a tím i možnosti vše zařizovat. Máme dokonce přislíbeno z ministerstva zahraničí, že by vedoucí mise mohl dostat diplomatický statut s oficiálním přidělením. Jde totiž o propagaci republiky jako hrom a ministr o to stojí a souhlasí s tím. Nemusíš se rozhodnout hned, ale co nejdříve. Čím dříve, tím rychleji budeš moci fungovat.“

Asi jsem se netvářil moc chytře, protože se Zdeněk smál mému výrazu. Ale praktické výhody takového postavení mi byly jasné.

„Což o to, bylo by to fajn. Ale co na to Lucka? A kde bych musel bydlet? Jestli já v Taclobanu a Lucka tady, tak do toho nejdu.“

„Neboj se, s Luckou to dohodnu, ta určitě nebude proti. A bydlet můžeš klidně tady. V Taclobanu by stačila nějaká malá kancelář. A možná ani ne. Klidně můžeš úřadovat i odsud a jen občas jezdit na jednání do Taclobanu nebo do Manily. To by bylo úplně nejjednodušší. A pro nás i nejlevnější. Hotel, kde bydlí Marek, taky není levný. Přidali bychom ti trochu peněz na reprezentaci a měl bys o trochu práce navíc. Ale zase jednodušší přístup k místní samosprávě a podobně.“
„A na jak je to dlouho?“
„To záleží na tobě a na Lucce. Pokud vše bude fungovat, tak tu můžete být, jak dlouho chcete. Zvlášť, když nám ministerstvo slíbilo podporu. Tak jak se rozhodneš?“
„Když bude Lucka pro, tak to beru. Ale co bude s Markem?“
„O to se nestarej. My už ho známe dlouho, že není nijak schopný ani výkonný. Ale protože nejsou lidi, tak na některé mise to stačí. Tady ale už ne. Proto ho musíme vystřídat. A ty jsi ideální kandidát na jeho místo. Zvláště po tom, co jsi tu předvedl. Lidé tě tu znají a mají tě rádi. Ideální stav. Takže zítra šéfovi oznámíme spolu, že to bereš, ano? Ruku na to.“

Potřásli jsme si rukou a moje další kariéra byla nastartována. Ale zatím jsem musel dostavět nemocnici, úřadovat můžu později.

Pak jsme se Zdeňkem strávili odpoledne vzpomínkami na Afriku a domov v Česku a po večeři i celý večer. Ale spát jsme šli brzo. Zítra nás čekalo důležité jednání.

***

U guvernéra jsme byli očekávání, jako bychom byli nějaká ministerská delegace. Jednání bylo úspěšné, vše se dohodlo. Jen já jsem si dovolil na závěr prosbu, jestli by nebylo možné nějak vyhledat zdravotní sestry z blízkosti nemocnice, aby dostali práci místní lidé. Guvernér se zamyslel, pak vzal telefon a domluvil mi schůzku s rektorem místní univerzity, kde zdravotní sestry studují a kde mají o absolventkách přehled. Pokud chci, tak můžu hned přijít.

Schůzka u guvernéra skončila. Se Zdeňkem, Petrem i Markem jsem se rozloučil, měli spolu další jednání. Tušil jsem, čeho se budou týkat, a u toho jsem nemusel být. A tak jsem vyrazil na univerzitu navštívit rektora.


Přijal mě štíhlý šedesátník, dle vizitky na dveřích profesor a ještě nějaké tituly.

„Dobrý den, pane profesore. Děkuji, že jste mě přijal.“
„Dobrý den. Když zavolá guvernér, tak samozřejmě rád vyhovím. A vynechte toho profesora. Jsem Eduardo.“
„Těší mě, já jsem Mirek.“

Vysvětlil jsem rektorovi, co bych potřeboval. Zamyslel se a slíbil na příští týden přichystat vše, co budou moci.

Pak jsme si povídali o naší budoucí nemocnici, jak bude fungovat a podobně. Rektor o našem projektu samozřejmě věděl, byl přece z oboru. Pak si pan profesor nervózně odkašlal.

„Víte, Mirku. Já bych k vám měl takovou prosbu. Moje dvě vnučky absolvovaly také před dvěma lety tuto školu a teď pracují jako zdravotní sestry v nemocnici tady v Taclobanu. A když jsem jim o vaší nové nemocnici povídal, tak projevily přání tam pracovat. Myslíte, že byste se mohl přimluvit, i když nejsou z toho regionu?“
„Ale vždyť my budeme jen malá provinční nemocnice, v Taclobanu je určitě větší.“
„Ale budou tam pracovat zahraniční doktoři. A to je pro ně neocenitelná praxe. Pak budou moci jít snáze i do nemocnic v cizině. Kdybyste mi vyhověl, vyjdu vám všemožně vstříc, kdybyste cokoliv potřeboval. A nejen z mého oboru.“
„To nebude potřeba. Pokud mají děvčata i praxi, tak to nám vyhovuje. Víte, že na sto procent vám to slíbit nemůžu. Ale postarám se, aby to vyšlo.“
„Děkuji, jsem vám zavázán. Když budete něco potřebovat, ozvěte se.“
„Ne, já nic nepotřebuju. Budu rád, když nám pomůžete vyhledat ta děvčata z regionu.“
„Jistě, to zařídím. A moje vnučky za vámi pošlu, aby se podívaly a samy se rozhodly. Ale kdybyste cokoliv potřeboval, víte, že jako rektor mám určité možnosti a známosti.“

Už jsem chtěl znovu poděkovat, ale pak jsem si to rozmyslel.

„No, víte, o jednu laskavost bych vás možná mohl požádat jako rektora. Neměl by to být pro vás velký problém.“

Pan profesor se usmál, když jsem ocenil jeho postavení.

„Potřebujete snad zajistit pro někoho přijetí k nám na univerzitu?“
„Ne, to bych si nikdy nedovolil. Ale jedno děvče, které pro nás pracuje, u vás studovalo před šesti lety. A protože se jí na konci studia narodila dcera, tak studium nedokončila. A údajně jí chybí jen dvě zkoušky k dosažení diplomu. Nemohl byste zase vy jí nějak vyhovět, aby si mohla dodělat ty dvě zkoušky a dokončit tím školu? Je to chytrá a šikovná holka, ráda by u nás dále pracovala i po otevření nemocnice. Ale bez diplomu by to bylo komplikované.“
„Dejte mi její jméno a ročník, kdy u nás studovala.“

Pan profesor si zapsal údaje a někomu zavolal. Za chvíli mu sekretářka přinesla složku studentky Sarah. Rychle ji prolistoval a něco si zapsal.

„Ano, opravdu jí chybí jen dvě zkoušky. Jedna dokonce ode mě a druhá od mého kolegy. Ale to nejsou ani těžké ani moc důležité zkoušky. Ale máte pravdu, bez nich diplom absolventa nezíská. Pokud máte ještě čas a budete s tím souhlasit, tak vám navrhuju, abyste se šel najíst a podíval se po městě a přišel zpět sem ke mně tak za dvě hodiny. Já se domluvím s kolegou, jak jí můžeme vyjít vstříc a pak vám řeknu, jak to provedeme. Souhlasíte?“
„Jistě, jste velmi laskav. Děkuji za ochotu.“

Zvedl jsem se k odchodu.

„Ještě neděkujte, ještě jsme to nevyřešili.“

 

Další dvě hodiny jsem strávil v restauraci a kavárně a čekal, až uplyne dohodnutá časová lhůta. Pak jsem se znovu ohlásil u rektora.

Už na mě čekal a usmíval se.

„Pojďte dál. S kolegou jsem to probral a on si na ni pamatuje. Byla to prý výborná studentka, což potvrzuje i její spis studentky tady u mě na stole. Na můj dotaz, kdy by u něj mohla složit chybějící zkoušku, řekl, že ji zkoušet nemusí. Dobře si ji pamatuje. A tak ji připíše k letošním absolventům, kteří u něj skládali tutéž zkoušku před dvěma měsíci, kdy bylo zkouškové období. Jako by ji absolvovala a uspěla u ní. A pokud to udělal kolega, tak já jsem provedl totéž s její druhou zkouškou. I u mě ji má absolvovanou s úspěchem.“

S úžasem jsem na něj hleděl, když mi došel význam jeho slov.

„Ale to by znamenalo, že by mohla dostat diplom o ukončení studia a měla by hotové vzdělání?“

Rektor se usmál, vzal ze stolu barevnou složku a podával mi ji.

„Ano, to máte pravdu. Říkal jsem vám, že jsou to ne moc důležité zkoušky. Proto vám tady pro ni můžu předat její letošní diplom. Potvrzuje, že v letošním roce dokončila studium na naší škole a je graduovanou zdravotní sestrou. Pozdravujte ji a vyřiďte mé blahopřání. A při nejbližší cestě do Taclobanu ať se u mě zastaví, aby podepsala převzetí diplomu. Může přijít kdykoliv, bude to připraveno u mé sekretářky. Vyhovuje vám to tak?“


Asi jsem se netvářil zrovna moudře, ale ten nenadálý, a hlavně úspěšný, výsledek mé nesmělé prosby mě prostě dostal.

„Jistě, Eduardo. To je víc, mnohem víc, než by mě vůbec napadlo. Děkuji, teď jsem já váš velký dlužník.“
„Rádo se stalo. Byla by škoda, kdyby taková chytrá studentka nemohla využít své znalosti jenom kvůli dvěma maličkostem. Rád jsem vás poznal.“

Stále ještě mírně otřesen z toho vývoje mého okamžitého nápadu jsem se s rektorem rozloučil, opustil univerzitu a vyrazil ihned domů.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3366
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
Navigace v seriálu<< Kathy 09Kathy 11 >>
Mirek
mirek.janiga62@seznam.cz

3
Komentujte

Please Login to comment
avatar
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
MartinStefanJaroslaFoglar Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
JaroslaFoglar
Host
JaroslaFoglar

Lucka, Kathy, Sarah, dvě vnučky ….
Asi by měl přistavět ještě jeden pavilón…

Stefan
Host
Stefan

Ja skrátka milujem rozprávky a tento diel sa mi práve preto (i keď neobsahuje žiaden sex) neskutočne páči. Keď si ľudia vyjdu v ústrety a spokojní sú vo výsledku všetci. Už sa teším na reakciu Sarah s Kathy…
No samozrejme očakávam s napätím, aký dopad na všetkých protagonistov bude mať príchod Lucky.
Definitívne jeden z najlepších príbehov, ktoré som, či už tu, alebo aj inde, čítal. Veľká vďaka autorovi.

Martin
Host
Martin

Až jsem zaslzel . Ne opravdu výborně napsané . Úplně se těším na další díl a reakce Kathy i Sarah . Děkuji tady je 5 hvězdiček málo 😉