Toto je 1 díl z 1 v seriálu Jednoduchý případ

Do domu sira Wilkinsna dorazili přesně v dobu, kterou předpověděla Jessica. Právě se chtěli všichni rozejít, když se Hercule Boirot s Jessicou Parkerovou a s inspektorem Pappem objevili ve dveřích salonu a způsobili jisté znehybnění přítomné společnosti.

„Můj ty Bože!“ vzkřikl sir Wilkins, který se jako první vzpamatoval z nenadálé návštěvy a rozběhl se příchozím vstříc. „Pane Boirote, jaká to vzácnost zde přivítat právě vás.“
Popadl Boirota za ruku a třásl jí, div že mu jí neutrhl.
„Právě jsme se chystali dopřát si odpočinek,“ pokračoval dál, „ale samozřejmě ho rádi oželíme.“
„Děkuji za přivítání, sire, ale této vaší oběti není třeba. Přijel jsem se jen na pozvání slečny Parkerové podívat na váš dům a v jeho tichu a míru se zamyslet nad jedním případem. Klidně se tedy věnujte svým plánům a až je uskutečníte, poté si můžeme popovídat. Slečna mne tu provede, takže se jistojistě neztratím ani nevejdu někam, kam nemám.“
„Ó, milý Boirote, vy jste neskutečně skromná a přející osoba. Dobrá tedy, půjdeme si po svých a po čtvrté hodině vás seznámím se všemi přítomnými.“
Sir Wilkins se mírně uklonil a vyzval ostatní, aby ho následovali. Salon se vylidnil a náhlé ticho téměř způsobilo rozpaky.

„Já nevím jak vy,“ ozval se inspektor Papp. „Ale já mám hlad jako vlk. A protože tyhle staré domy bývají stejné, kuchyň snadno najdu a jistě mi tam něco dobrého nabídnou.“
Sdělil to jako fakt, nestojíc o názor druhých. Otočil se na podpatku a odešel.
Hercule s Jessicou osaměli.
„Tak mě, prosím, proveďte, mon amie“ vybídl slečnu ke slíbené prohlídce domu.
„Pojďte, zavedu vás nejdřív do mého pokoje,“ nezaváhala ani na okamžik. „Jistě budete chtít udělat rekonstrukci toho činu, nebudeme to tedy odkládat.“

Vzala detektiva za ruku a jemně ho vedla po schodišti do prvního patra. Boirot, zamyšlen, ji v tichosti následoval.
Promluvil, až když se za nimi zavřely dveře Jessičina pokoje.
„Musím vám, drahá slečno, přiznat, že jste velice důvtipná a chytrá. Jako kdybyste mi myšlenky četla,“ pokýval hlavou a rozhlížel se po místnosti.
„Ale jakápak důvtipnost,“ skromně odporovala. „To se snad při vyšetřování rekonstrukce činu dělává. Nebo ne?“
„Á coup sûr, samozřejmě. Doufám, že se pro mne také nějaký ten župan najde,“ řekl s úmyslem přesně dodržet její popis znásilnění.
„Ale milý pane Boirote,“ usmála se Jessica, přitočila se k němu a smyslně se přivinula k jeho hrudi. „Jeho župan zde nemám a ten svůj bych si stejně svlékla, nač se tedy zabývat takovými malichernostmi. Oba přece naprosto přesně víme, že ta rekonstrukce je jen jakousi omluvou pro naše svědomí, že spolu chceme obcovat. A neříkejte mi, že tomu tak není,“ řekla nakonec a začala se rychle svlékat. „No tak, pane Boirote, pusťte se do toho,“ povzbuzovala ho.
„Skláním se před vaším úsudkem, slečno Parkerová,“ poznamenal Hercule, taktéž se při tom rychle zbavujíc oblečení. „Musím přiznat, že dosud jsem se nesetkal s tak inteligentní ženou, jako jste vy.“
„I vy lichotníku!“ zašvitořila Jessica a důkladně si Boirota prohlížela. „Vidím, že jste plně připraven, takže….neztrácejme čas.“
S těmi slovy ho vzala v podpaží a dovedla k pohovce.
„Budete to chtít klasicky nebo snad jinou polohu?“ otázala se věcně.
„No, slečno, no. Myslím, že alespoň v tomto bodě rekonstrukce bychom měli zachovat průběh zločinu tak, jak se udál.“
„Ó, jistě, jistě. Stalo se to u této komody,“ informovala Jessica Boirota, přešla ke komodě, opřela se o ni lokty a patřičně roztáhla nohy.

Boirot k ní přistoupil a svým tvrdým, vztyčeným pahýlem se snažil proniknout do místa činu. Jenže se mu to příliš nedařilo.
Po několika pokusech to Jessica nevydržela a ručně ho navedla do správné lokality, což detektiva přivedlo tak trochu z míry.
„Netušil jsem, že to může být tak obtížné. Je tomu tak vždycky?“ zeptal se poněkud konsternovaně.
„No, není to zrovna jednoduché,“ přisvědčila Jessica, nechtíc mu říci, že nešikovnějšího muže ještě nepotkala.
„Takže i ten hanebník byl na tom stejně?“
„Ó ne, ten měl velké štěstí. Povedlo se mu to hned napoprvé.“
„To je zajímavé,“ zabručel si Boirot pod vousy.
„Můžeme pokračovat v rekonstrukci?“ zeptal se už nahlas, neboť prozatím tkvěl v jejím těle bez sebemenšího pohybu.
„Samozřejmě. Ani se nemohu dočkat,“ prohlásila dychtivě a zavrtěla pánví.

Boirot se zvolna pustil do cirkulace stylu tam a zpátky. Dlouhými, vláčnými pohyby si vychutnával hebkost a kluzkost toho ženského zázraku, jenž má na muže tak čarovnou moc.
„Ale, pane Boirote, má-li být rekonstrukce dokonalá, musíte hodně, ale opravdu hodně přidat. Říkala jsem vám přece, že se na mě vrhnul jako hladový vlk,“ připomněla mu Jessica jeho úkol.

Boirot ji tedy pevně sevřel boky a přidal.
„To je málo! Ještě rychleji, jak nejrychleji umíte,“ ozvala se nespokojeně.
Boirot údivem jen povytáhl obočí a snažil se svého úkolu co nejlépe zprostit se ctí. Tak se soustředil na své konání, že mu málem ušel okamžik vyvrcholení. V poslední chvilce se mu podařilo označkovat nahá a chvějící se záda.

„Bylo to výborné, ba přímo vynikající,“ rozplývala se Jessica nad zatímním průběhem rekonstrukce jejího znásilnění. „Teď se půjdu umýt a za čtvrt hodiny budeme pokračovat.“
„No, ma chère, to asi nepůjde. Toho prostě nebudu schopen,“ oponoval ji detektiv.
„Ó, o to se nebojte. Já už se postarám, abyste mohl,“ zacvrlikala rozkošně a zmizela v koupelně.

Ani ne po čtvrthodině už byla zpátky. Posadila Boirota do křesla a začala hbitě povzbuzovat detektivovo průzkumné náčiní. K jeho velkému údivu se jí to úspěšně dařilo, a i když ne po čtvrthodině, po půlhodině byl připraven pokračovat v rekonstrukci.
„Řekla bych, milý pane Boirote, že bychom se nemuseli nadále důsledně držet průběhu toho zločinu, co se týče provedení. Navrhovala bych použít nějakou jinou polohu,“ přišla Jessica s nápadem.
„Jakou jinou polohu?“ optal se nechápavě.
„No třeba zezadu, z boku, nebo také mohu být nahoře,“ informovala ho.
„Nahoře?“ podivil se. „Mon amie, abych pravdu řekl, s tím jsem se ještě nesetkal. Bude mi potěšením, zkusit něco nového.“

Když se podle pokynů pohodlně uvelebil na pohovce, přehoupla se přes něj a obratně mu dosedla do klína.
„Jen mi, prosím, dejte včas vědět,“ poučila ho ještě a pustila se, zatím jen opatrně aby se nevyděsil, do něžného milování.
„Mohl bych… mohl bych…“ začal nejistě Boirot, kterému se zvolená poloha začínala líbit.
„Co?“
„Mohl bych… si sáhnout na vaše zduř… pardon, chci říci, na vaše ňadra?“
„Ale pane! Na tohle se muž neptá, muž koná,“ potěšena jeho zájmem mu vysvětlila nepsané pravidlo.

Boirot bez meškání sevřel v dlaních její hrudní chloubu.
„Ó, jak jsou nádherně pevná a jejich povrch tak sametový… Musíte na ně být náležitě pyšná,“ rozplýval se nadšením, zatímco Jessica přidávala na důrazu.
„To také jsem,“ přitakala a opět malinko zvýšila rychlost.
„Jen si je vychutnejte, dokud můžete,“ poradila mu a počala vrtět pánví a všelijak se kroutit, takže detektiv najednou nevěděl, jestli má vnímat více rozkoš mezi nohama, nebo slastné dotyky na jejích prsou.
Nakonec zvítězila první možnost, neboť Jessica natolik zvýšila tempo, že nebylo v jeho schopnostech udržet v rukách rozhoupaná ňadra. A to bylo jen dobře, protože v okamžiku, kdy dosáhla k vrcholu své extáze, dokázal si zavčas uvědomit svůj nastupující závěr.
„Mám za to, že nastal čas…“ upozornil taktně Jessicu na svůj stav.

Co následovalo, mu vyrazilo dech. Jessica Parkerová hbitě seskočila, sklonila se a jeho napětím se tetelící úd si vsunula do úst.
„Mon Dieu! Co to…“ vyjekl Boirot a snažil se vytrhnout.
Leč slečna jeho úd držela pevně a rozhodně se ho nemínila vzdát.
Jen namáhavě zamumlala, že se mu to bude líbit. Díval se na ni s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy, jimiž však nemohl vydat ani hlásku.
Jeho tělem prostupovala stále se zvětšující nepopsatelná rozkoš, jež díky Jessičině umění nečekaně vyvrcholila náhlým, stejně nepopsatelným slastným uvolněním.
Hercule konečně zavřel ústa a zcela znehybnělý úžasem nebránil Jessice dokončit její tak vzrušující konání.
„Milý pane Boirote, vaše průzkumné náčiní je nyní dokonale očištěné,“ vzhlédla k němu spokojeně. „Doufám, že jsem vám poskytla tu nejlepší a největší rozkoš, jakou jen žena může dát.“
„To… to… jistě…,“ zakoktal se detektiv, „ale… ale…“
„Rozumím vám. Podivujete se nad tím závěrem, viďte?“ usmála se Jessica chápavě. „To je teď v nejvyšších kruzích velmi oblíbené zakončení. Ovšem, umí to jen několik z těch nejlepších společnic,“ dodala na vysvětlenou.
„Ale já přece nepatřím do nejvyšší společnosti,“ namítl dosud ještě zmatený Boirot.
„Dnes možná ne. Ale brzy budete, to mi věřte. Ještě nikdy jsem se nespletla ve svém úsudku.“
„To nikdy nemůžete vědět, mon amie,“ namítl, nabývajíc pozvolna svou obvyklou vyrovnanost. „Nebude už společnost shromážděna a nečeká jen na nás?“
Otočila se ke sloupkovým hodinám stojících v rohu místnosti.
„Zbývá nám asi dvacet minut, což nám na úpravu stačí,“ zkonstatovala věcně a jako první zmizela v koupelně.

Když sešli dolů do haly, byli v ní skutečně už všichni shromážděni a čekali jen na ně.
Seděli v půlkruhu a vzrušeně debatovali. Nečekaná návštěva Hercula Boirota silně podněcovala jejich zvědavost i neuvěřitelně bezbřehou představivost. Nechtělo se jim totiž věřit, že by jej sem zavedla jen touha prohlédnout si dům.

Když se detektiv spolu se slečnou Parkerovou objevili, všichni ztichli. Sir Wilkins mu všeobecně sdílený názor hned bezodkladně sdělil.
„Sire Nicholasi,“ usmál se Boirot, který se postavil uprostřed půlkruhu, zatímco. Jessica Parkerová se posadila k ostatním. „Samozřejmě, že mne sem zavedla jistá záležitost, kterou se brzy dozvíte. Vidím, že jste zde všichni, ale potěšilo by mne, kdyby zde bylo přítomno i veškeré služebnictvo, které zde pracovalo včera odpoledne. K mému vyšetřování je to nezbytně nutné. Byl byste, sire, tak laskav a…“

Pán domu zavolal majordoma a sdělil mu detektivovo přání, které tak bylo neodkladně splněno.
Ke stávající společnosti se tak připojili zahradník William Weston, pokojská Laura Turnerová, kuchařka Naomi Mossová a jako poslední i majordomus Robert Miah. Druhá pokojská, Millie Haleová, měla předchozí den volno.
Mimo služebnictva sir Wilkins detektivovi postupně představil i spisovatele Leona Hayese, spisovatelku Ariadne Oliverovou, majora Taylora Clarka a pátera Spencera Graye.
„Dobrá,“ přikývl spokojeně Hercule Boirot. „Přijel jsem na žádost slečny Jessicy Parkerové, abych vyšetřil hanebný čin, který se jí včera v době vaší siesty přihodil. Ke slečně Parkerové, která se v tom čase odebrala do svého pokoje, aby se osvěžila koupelí, v okamžiku, kdy na sobě měla jen župan a chystala se vstoupit do koupelny, vtrhl maskovaný muž s pistolí a nožem v ruce a pod hrozbou násilí ji donutil, aby mu byla povolná, což zákon klasifikuje jako znásilnění.“

V hale to z nečekaného sdělení zahučelo jako v úle. Boirot v klidu vyčkal, až ustane všeobecný rozruch a pak se pustil do výslechu každého z přítomných. Když skončil, pokynul vrchnímu inspektorovi Pappovi, aby k němu přišel a tiše mu cosi řekl. Papp přikývl a nenápadně se vzdálil.
„Takže,“ Hercule Boirot přejel pohledem po tvářích přítomných, „nezbývá, než udělat resumé toho, co jsme zde vyslechli. Dozvěděli jsme se, že sir Nicholas, strávil siestu v kuchyni ve společnosti kuchařky. Údajně spolu vybírali, co bude k večeři. Jak jsem pochopil, občas i ve vodorovné poloze na kuchyňském stole.
Lady Madeleine pro změnu pobývala se zahradníkem v zahradním domku, údajně kvůli kontrole nářadí. Jistě nebudu daleko od pravdy, že byla opřena o sloupek s jednou nohou zdviženou a se zasunutým nářadím, byť ne zahradním.
Naši spisovatelé k obcování použili zahradní altán u jezírka a major Clark s pokojskou Laurou jen svůj pokoj.“

Do haly vstoupil vrchní inspektor Papp a předal detektivovi dva předměty. Boirot je vzal a otočil se ke slečně Parkerové.
„Slečno Parkerová, poznáváte tyto předměty?“ zeptal se, držíce v rukou starou bambitku a dýku.
„Samozřejmě, že poznávám. To je ta pistole a nůž, které dotyčný muž držel v rukách,“ přitakávala horlivě. „No, je to spíše bambitka a dýka, ale budiž. Pane inspektore, můžete nám sdělit, kde jste tyto předměty našel?“ obrátil se na vrchního inspektora.
„Našel jsem je v prostředním pokoji v prvním patře, hned vedle pokoje slečny Parkerové,“ odvětil tázaný.
V hale to zašumělo.
„Jak mi sdělila pokojská Millie Haleová, která tam právě uklízela, tyto předměty jsou trvalou výzdobou onoho pokoje a zároveň konstatovala, že nejsou uloženy přesně na svých místech, neboť jejich umístění za léta služby zná na milimetr přesně. Na můj dotaz, kdo je ubytován v tomto pokoji odpověděla, že páter Gray.“
„No dovolte!“ vykřikl páter Gray a celý brunátný vyskočil ze židle. „Já jsem služebník boží! Jak si dovolujete mě z něčeho takového obviňovat!“
„Uklidněte se, Otče,“ oslovil ho důrazně Boirot. „Vaše pobouření je sice chápatelné, ale naprosto bezpředmětné. Neboť jste to byl skutečně vy, kdo využil mademoiselle Parkerovou. Byl jste totiž jediný, kdo zůstal osamocený,“ pokračoval detektiv, nedbaje páterových protestů. „Ostatně jako vždycky při těchto vcelku pravidelných setkáních, které vždy probíhaly podle stejného scénáře. Nyní se zde najednou objeví Jessica Parkerová, údajně jako společnice lady Madeleine. Jenže i ta zůstane samojediná, neboť role jsou rozdány. A v tu chvíli se v našem milém páterovi Grayovi probudí muž. Ale ano, je tomu tak! Nepopírejte to,“ napomínal Boirot pátera, který už opět stál a mávajíc rukama chtěl detektiva přerušit.
„Ostatně, nemáte se přece zač stydět, snad jen za způsob provedení. Pokud si dobře pamatuji, anglikánská církev nelpí na celibátu a její kněží se mohou ženit. Jestliže se tedy ve vás probudil muž a uspokojil jste ženu, máte být právem na sebe pyšný. Pokud to snad vnímáte jako nějaký hřích, vyzpovídejte se. Můžete se přece vyzpovídat i sám sobě a Bůh vám jistě řekne “Te absolvo” zbavuji tě hříchu. Pak se jen několikrát pomodlíte Mariáš… oh no… no, no, no… to se řekne jinak… ó, už vím – Otčenáš, a vaše svědomí bude opět čisté jako lilie. Nemyslím však, že toho bude potřeba. Vy, jako muž, se s tím jistě dokážete vyrovnat i bez této zbytečnosti.“

Hercule Boirot se na chvíli odmlčel, aby se napil vody z připravené sklenice a nabral dechu. Páter Gray pořád ještě stál a s neskrývaným napětím čekal, co dalšího detektiv ještě řekne.
„Vy všichni,“ rozhlédl se Boirot po přítomných, „se díváte na Spencera Graye jako na pátera a také ho jen jako pouhého pátera berete, čímž mu nechtíc dáváte nepřímo najevo, že nepatří mezi vás. Alespoň on to tak zřejmě cítí. Proto to, co se stalo, nepovažuji za zločin, protože to nebylo úmyslné, ale jen náhodné vyvrcholení jeho vnitřních pocitů, které nedokázal vlastní vůlí přemoci.”
“Slečno Parkerová,“ obrátil se na Jessicu, „vy jste citlivá žena a jistě dokážete pochopit, z jakých pohnutek páter Gray jednal tak jak jednal, a nebudete nadále trvat na svém oznámení znásilnění. Předpokládám to správně?“ upřel na ni svůj pronikavý pohled.
„Ale jistě. Samozřejmě, že po vašem znamenitém vysvětlení na tom netrvám,“ prohlásila s úsměvem.
„To jsem moc rád, mon amie. Mohu tedy konstatovat, že k žádnému zločinu nedošlo, žádné vyšetřování neproběhlo, a že všechny záležitosti s tím spojené jsou bezpředmětné. Jen bych ještě podotkl, že doufám, že po dnešním dni bude páter Graye brán i jako muž a bude mít tak své místo ve vašich siestách, jako ho má každý z vás.“
Opět se rozhlédl po všech přítomných, kteří horlivým přikyvováním vyjadřovali souhlas s jeho objasněním případu.
„No, můj úkol tady skončil. Bylo mi potěšením se s vámi seznámit, je však načase se s vámi rozloučit,“ zakončil svůj monolog a požádal vrchního inspektora, aby objednal taxík.

„Ale milý pane Boirote, to snad ne? Předpokládal jsem, že se zdržíte do zítřka a už jsem dal pokyn, aby vám i inspektorovi nachystali pokoje,“ vyhrkl zklamaně Nicholas Wilkins.
„Je mi líto, sire Wilkinsne, ale již mám zakoupený lodní lístek na loď do Antverp a zítra dopoledne se tak vracím do Belgie,“ omlouval se Boirot.
„Tak alespoň přijměte pozvání na večeři. Bude nám ctí a potěšením, když se k nám přidáte.“
„To bychom snad mohli, co říkáte, inspektore?“ obrátil se Boirot k němu, ale nečekaje na odpověď, Wilkinsovo pozvání přijal.

Po večeři nastalo velké loučení. Taxík už čekal před domem, kam se detektiva i vrchního inspektora vydala doprovodit celá společnost. V duchu s povzdechem, navenek však trpělivě a s odpovídající úctou si se všemi potřásal rukou. Téměř poslední k němu přistoupila i Jessica Parkerová.
„Pane Boirote,“ vzala ho za ruku, aby jí též potřásla a přitom mu do ní nenápadně vsunula lísteček s adresou a telefonním číslem.
„Já vám mnohokrát děkuji nejen za své očištění,“ řekla nahlas a potichu, aby to slyšel jen on, dodala: „Kdykoliv se vám naskytne příležitost navštívit Londýn, dejte mi o sobě vědět. Udělám pro vás cokoliv.“
„Děkuji, mademoiselle, uvidíme, uvidíme,“ nechtěl přímo odmítnout. Ostatně, kdo ví?
Úplně poslední k němu přistoupil páter Gray.
„Do této chvíle marně přemýšlím o slovech, jimiž bych vyjádřil svůj dík. Takže řeknu jen to slovo nejdůležitější. Děkuji.“
Stiskl Boirotovi ruku a uklonil se jako výraz své úcty k němu.

Boirot i vrchní inspektor Papp konečně usedli do taxíku a vydali se na cestu do detektivova pronajatého bytu. Nějakou chvíli jeli mlčky, dokud inspektor neporušil nastalé ticho.
„Řekl bych, milý Boirote, že slečna Parkerová si vás zapsala do svého seznamu exkluzívních úlovků.“
„Ano, také mne to napadlo,“ odtušil detektiv a jal se podřimovat, až do cíle jejich cesty.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1657
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1

4
Komentujte

avatar
3 Comment threads
1 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors
Bob RomilMartinShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Shock
Host
Shock

Hergot, takovou rekonstrukci místa činu, bych si také nechal líbit. Hercule je sice poněkud pomalejší a neohrabanější, ale slečna Parkerová už si umí poradit. Hezký je ten popis odpoledního odpočinku na zámku. Možná to stálo za bližší popis, i když vím, že do tohoto příběhu by se takové odbočky nehodily, ale vnukly mi nápad 🙂

Martin
Host
Martin

Už se na ten tvůj nápad těším 😉 😀

Martin
Host
Martin

Velmi zajímavý závěr vyšetřování . No a ta rekonstrukce činu , paráda . Boirot je sice pomalejší , ale rekonstrukci sice s pomocí paní Parkerové zvládl skvěle .

Bob Romil
Člen

Nevím, jestli slečnu Parkerovou víc rozlítilo, že netušila, kdo byl pachatel nebo to, že sama netahala za provázky. Jinak v domě klátil každý každou, tak proč by s tím dělala takové ciráty 🙂