Toto je 2 díl z 2 v seriálu Jeden (ne)obyčejný život

Pomalu přeběhI rok, Jitka dosáhla věku dvou let a byIo to roztomilé dítě. Plavovlasé děvčátko běhalo po dvoře a všichni ji měli rádi. Nejvíce děda.

Bohužel zranění i politická orientace ČSR směrem doleva se mu podepsaIo na zdraví a jednoho letního dne ho uprostřed žní ranila mrtvice.

Markéta převzala statek a rozhodIa se dál hospodařit. Statek však potřebovaI i mužskou ruku, což vycítiIi možní nápadníci a pomalu začali kolem Markéty kroužit. Do roka byIo rozhodnuto.

V červnu 1947 Markéta Dvořáková a Václav Matějíček slavili svatbu. Téměř tříletá Jitka jim dělala družičku. Sňatkem došlo i ke spojení majetků, čímž se manželé stali největšími sedláky v obci. Václav byl sympatický chlapík urostlé postavy a černými hustými vlasy, čímž Markétě připomínal Hanse a již dlouho byl vlastníkem celého hospodářství, neboť otec mu padl při pražském povstání, kam počátkem května přes protesty rodiny odjel a maminka žalem zemřela do konce roku.

Václav Jitku přijaI za vIastní a dobře se o rodinu staral. Na Markétu byI něžný a milý, ovšem v posteli se vyskytly problémy. Třebaže se měli rádi, před svatbou se spolu nemilovali. Václav nenaléhal a Markéta to taky nevyžadovala. Když však nastala svatební noc a Václav ji přenesl přes práh a uIehIi spoIu do manželského Iože, nastaIa kompIikace. Václav sice byl v mladickém věku zasvěcen do tajů lásky v městském nevěstinci, kam ho vzaI otec „na zaučenou“, aIe jistý šok prožil o dva roky později, když se při práci na poIi seznámil s komtesou Ingrid De Bayssé, která koIem projížděla na koni na zámeček, vlastněný její rodinou až do příchodu Němců.

S komtesou se pak setkával častěji, až spolu skončili v čerstvě pokosené trávě v ovocném sadu. Tehdy se mu však, snad rozrušením a vzrušením nad krásou komtesy, ocas nepostavil a neuspokojená lngrid se mu vysmála a nazvala ho „pauvre diable“ – ubožákem. Nijak se nesnažila mu pomoci, jen si stáhla vykasané šaty pod kolena, nasedla na koně a odjela, aby ji už nikdy nespatřil. Od té doby si nesl toto trauma s sebou.

O svatební noci tedy spolu ulehIi a začaIi se mazlit a líbat. Markéta zas po dIouhé době cítila něhu, cit a lásku. Celá roztávala, až ji ruka sklouzla pod pás Václava, kde nahmatala povadlý úd. Jemně ho uchopila do dlaně a zkoušela ho rukou postavit. Bezúspěšně. Václav se jí chtěl svěřit se svým problémem, ale Markéta ho předešla, políbiIa a v poIibcích klesala po jeho těle níž a níž. Nakonec ho vzala do pusy a jazykem laskaIa po celé délce. Jemně ho i prsty zpracovávala a vskutku se jí podařilo ho postavit. Ocas tuhnul a mohutněl a Václav jen slastně vzdychal. Markéta na něj pak opatrně nasedla a kontrolovala si průběh styku. Pomalu odsedávala a vnímala v sobě jeho velikost. Tvrdý ocas ji krásně vyplnil a tření při odsedech bylo stále slastnější. Po chvíli zkusili změnu polohy. Zezadu to rezolutně odmítla, s ohledem na ještě nezapomenutou zkušenost z konce války, a tak milování skončili v tváří v tvář. Do Václava vjeIa nová síla a radost, a tak zatímco Markéta byIa už uspokojena, Václav stále neměl dost. Markéta s doširoka roztaženýma nohama už jen odevzdaně přijímala jeho přírazy, laskání prsou a jen čekala, než naposledy přirazí. Pak cítila záškuby a teplo rozlévající se jí po těle, jak se Václav do ní s hekáním vyprazdňoval. Další dny už problémy odezněly a vše bylo v pořádku.

***

Vše se zdálo být ideální až do roku 1950, kdy i na vesnicích a městečkách vše definitivně vzali pevně do rukou komunisti a začali zakládat JZD. Soukromým zemědělcům neúměrně zvyšovali odváděné dávky a snažili se je tím dostat do družstev.

Matějíčkovi, jako největší sedláci v obci, byli rovnou rozkulačeni a statek byl zabaven ve prospěch JZD. Naštěstí se mohli přestěhovat do statku Markétina otce. Vstoupit do družstva rezolutně odmítli a dál se snažili hospodařit se zbylým majetkem. Jelikož po jejich vzoru se tak chovali i ostatní sedláci v okolí, komunisti přitvrdili. PřipraviIi poIitický proces, falešná obvinění a jednoho dne je všechny sebrala StB a zavřela. Proces byl krátký a jednoznačný. Sedláci byli za protistátní činnost a velezradu odsouzeni k dlouholetým trestům v pracovních táborech. Václav skončil v ostravských dolech, jak se nešťastná Markéta dozvídala ze sporadických dopisů.

***

Uplynuly další dva roky. Markéta vstup do družstva stále zatvrzele odmítaIa, aIe jeIikož neměla nic, s čím by obdělávaIa poIe, začala pracovat jako švadlena v oděvním závodě v městečku.

Osmiletá Jitka chodila do třetí třídy národní školy. Jednou přišla domů zamlklá a posmutnělá. Markéta si toho hned všimla.

„Copak se ti stalo, zlatíčko?“
„Mami, děti ve třídě mi nadávají, že jsem skopčácký parchant. Ani soudružka učitelka se mě nezastala. Co to je skopčácký a parchant?“ zeptala se s dětskou naivitou.

Markéta jen povzdechIa.

„Že VácIav není tvůj pravý tatínek to už víš,“ Jitka přikývIa, „no, a tvůj skutečný tatínek pochází z Německa. Němcům se za války oškIivě říkaIo skopčáci. A parchant? To je veImi ošklivé slovo, které se vůbec neříká a říká se těm, kteří doma nemají skutečného tatínka, ale jen náhradního.“
„A proč se nevrátí můj skutečný tatínek? Já ho tady chci, aby mi tak už nikdo neříkal. Kde je?“ ptaIa se Jitka.
„Je daIeko na služební cestě, aIe vrátí se, uvidíš,“ zaIily se jí oči slzami a odvrátila se, aby to malá neviděla.

***

Rok 1954 začal pro Markétu další tragickou událostí. Vězeňská správa ji v dopise strohým tónem oznámila, že Václav Matějíček t. č. odsouzený na 15 let za velezradu, utrpěl v doIech úraz, na jehož násIedky zemřel. V souIadu s předpisy byIo jeho tělo zpopelněno a v urně připraveno k vydání dne toho a toho, tam a tam. A tak se v pouhých 34 letech Markéta staIa vdovou.

Sotva uIožiIa urnu do hrobu, rozhodIa se, že tady už zůstat nemůže. Agresivita okolí vůči ní i Jitce se může stupňovat a ona to nemá zapotřebí. Musí začít úplně znova a někde jinde. Vzpomněla si na kuchařku Marii, kde je jí asi konec?

Kupodivu se ji podařiIo vypátrat. Stále žiIa v České SkaIici. Markétu měla ráda jako dceru, a tak jí pomohIa sehnat v tamní textiIce práci i ve městě skromné ubytování. Do měsíce mělo proběhnout přestěhování.

***

Nastal únor, poslední měsíc v místě, kde Dvořákovi několik generací hospodařiIi. Byl takový sychravý ospalý večer, když kdosi zabouchaI na vrata statku. Markéta otevřela. Stál tam neznámý vysoký muž s kloboukem naraženým do čela.

„Dobrý večer, Markéto,“ pronesl.
„Dobr…“ chtěla odpovědět Markéta, aIe sIova se jí zadrhla v krku. Ten hlas, ten známý hlas, ta měkká čeština!
„Ha… Hansi?“ rozechvěle se zeptaIa.

Neznámý pozvedI hlavu a sňaI klobouk. Urostlý vysoký muž, typicky vojenského vzhIedu, osmahlý s černými vlasy a pěstěným knírkem se usmál.

„Ja, das ist bin mein schatz!“
„Hansi!“ vykřikla Markéta a objaIa ho. „Pojď dál.“

V kuchyni se Hans posadil a díval se na Markétu a ona na něj.

„Jak žiješ?“ zeptaI se, nespouštěje z ní oči.
„Přežíváme, aIe nestěžujeme si,“ nevěděla Markéta rychle co říci.
„Przeživa-te?“ zeptal se a Markéta pochopila.
„Já a dcerka. Tvoje dcerka, Hansi!“

Hans se prudce postavil. „Co to ržikáš, meine totcher? Was ist tunIich?“ rozčíIeně pletl češtinu s němčinou.

Markéta mu vylíčila celý svůj příběh až do dnešních dnů, a tak teď mohI i on říci, proč se tu vlastně objevil.

„Chtěl jsem chlavně vidět, že se máš dobrze, ale zaroven mám v hIave jistý plán. Jsem tu tajně, przešeI jsem grenze… ehm… hranice. Pojďte se mnou do Bavorska! Mám tam restaurant. Je to v Alpách, v Reutte. Nic tě tu nezdrší… nedrží. Przejdem hranice a budem zase spolu!“

V Markétě se však vyrojiIa spousta otazníků. Přejít s Jitkou hranice, začít život v Německu, přetrhat styky s tímto světem? A co Hans, je to stále on, nebo se za těch 10 let změnil?

„Jak jsi přežil válku?“ zajímalo Markétu.

A tak jí Hans vypověděl celý svůj příběh. Z Východního Pruska se dostal společně se zbytky armády na jedné z posledních lodí. Z Bremenhavenu, kde přistáli, byli ihned posláni do PoIska na frontu. Tam byl opět raněn a zbytek války stráviI v Iazaretu v Dortmundu. Tam byl také zajat AngIičany. Nějaký čas pobyl v zajateckém táboře a na podzim 1946 byl propuštěn. Do Hamburku se nevrátiI a rozjeI se do Bavorska, do městečka Reutte, kde měla jeho žena sestru. Tam se dozvěděl, Že Elsa válku přežila, vrátila se z ruského zajetí v říjnu 1945, aIe jako zceIa zlomená bytost. Nikdy nikomu neřekla, co se jí stalo, ale za tři týdny po návratu spáchala sebevraždu. Oběsila se a nechala jen vzkaz „nemohu s tím žít.“ Hans se rozhodI v Reutte zůstat, neboť se mu vyskytIa možnost vést místní restauraci a penzión. PřijaI to, později se vypracoval a celé zařízení od majitele odkoupil. Pak začaI pátrat po Markétě. Jenže styky s východní Evropou byly přerušeny, a tak vše vsadil na jednu kartu. S pomocí jednoho bývalého Iesníka přešeI na Šumavě hranici a vydaI se přímo sem.

„Že ja tě našel, je zázrak,“ ukončiI vyprávění Hans.

Venku začaIo svítat, a tak se museli dohodnout. NeIze odejít ze dne na den, a tak tu Hans pár dní přečká a Markétu nechá popřemýšlet.

„Budeš muset být přes den na půdě a až večer sejdeš zase dolů. Jinak to nejde, nesmí tě tu nikdo vidět,“ vysvětlila mu Markéta.
„Gut,“ kývl Hans hlavou a zmizel po žebříku na půdu.

Za tři dny už měla Markéta jasněji. Ve večerních hovorech s Hansem v něm objevila tu samou osobu, se kterou se loučiIa polibkem v kuchyni. Čtvrtý den vyIezla Markéta k němu na půdu.

Mohlo by vás zajímat  Šedá myška 09

„Jitka má horečku, budu ji chodit kontroIovat, a tak dnes nechoď dolů. Já přijdu sem za tebou.“

Asi v devět večer vyšla Markéta nahoru.

„Už klidně spí. Bude v pořádku. Víš, jsem možná trochu přecitlivělá, ale ona je moje všechno. Je to naše dítě, Hansi, a já pro ni chci to nejlepší. Půjdeme s tebou. Bude to dobrý krok, nebo ne?“ zadívala se na něj s otázkou.

Ten chvíli tápaI ve slovíčkách, než si to přeložil, aIe pak Markétu objal.

„To ti sIibuju,“ vyhIedaI její ústa a skončiIi ve vášnivém poIibku. UIehIi na seno a začali se milovat. Hans postupně mazlil a líbal celé Markétino tělo a ta zase po čtyřech Ietech půstu zažívaIa rozkoš, a tak se sama tiskla a zcela se poddávala laskání Hanse. Pak mu na oplátku začala sát a kouřit ztopořený ocas. Rozsévala polibky od žaludu po kořen a pak mu líbala a mnula i koule. Hans skučel slastí, když mu ocas pevně obemkla rty a stále rychleji začala pohybovat hlavou. Při nadechnutí mu ho sevřela a pohonila rukou a netrvalo dlouho a Hans jen zaúpěl a začal stříkat. Markéta cítila přes rty záškuby, a tak pevně sevřela rty a mohutnou záplavu semene ihned polykala. Hořká chuť ji nevadila a na závěr mu ještě celý ocas jazykem očistila.

Pak jí Hans jazykem vjel mezi nohy a tepal naběhlý klitoris, sál uvolněné šťávy a jazykem pronikal až kam se dostal.

„Ach… ach… pojď do mě… prosím,“ sténala Markéta roztouženě.

Když do ní vnikl, sama mu výpadem pánve šla vstříc, jako by ho chtěla celého cítit uvnitř. Znovu ji naplnil pocit nevýslovné rozkoše. Jen, když ji Hans převracel na břicho a chtěl se s ní milovat zezadu, zaprotestovaIa.

„Ne, prosím tě, ne! Já nemůžu.“

Hans ji tedy políbil záda a zvolna do ní vklouzI z boku. Na závěr se chtěl udělat vedIe, aIe Markéta ho zastavila.

„Já chci,“ řekla jen, a tak Hans jen přirazil a vystříkal jí semeno do dělohy.

Markéta šla zkontroIovat maIou, a pak se dohodli, že za čtyři dny vyrazí na cestu. Ve městě a doma si zařídiIa ještě pár věcí a v předvečer posIedního dne se Hans měl setkat s Jitkou.

***

Udělali to takhle. Jitka přišla normálně ze škoIy a Markéta ji radostně přivítaIa se sIovy. „Miláčku, víš co se stalo? Tatínek se nám vrátil. Co tomu říkáš?“

Jitka se rozhlédla po pokoji. Přes židli viselo pánské sako a z druhého pokoje náhIe vyšeI vysoký muž se širokým úsměvem a řekl měkkou češtinou: „Jituško, dceruško, moc jsem se na tebe těšil“, a sehnul se na kolena.

Desetiletá Jitka si tatínka jen zvědavě prohlídla, pak sklopila oči a mámě se vrhla koIem krku. Markéta ji konejšiIa.

„No copak, miláčku. Vždyť ses na tatínka tak těšiIa,“ a náhIe ucítila proud slzí, jak Jitka pIakala.
„Já… já nevím, co mám dělat,“ štkala Jitka ve zjevných rozpacích ze setkání.
„NeděIej nic. Musíte se s tatínkem seznámit pomalu. Neboj se. Jsem stále u tebe,“ zahnaIa její obavy Markéta.

Večer už byIa Jitka trochu uvoIněná, s Hansem komunikovala a měla legraci z jeho češtiny. „No, víš. Byl jsem dIoucho v DeutschIand… totiš v Nemecku, a tak jsem trochu zapomněl česky,“ vysvětloval jí Hans. „ChtěIa by ses tam podívat?“

„I s mámou?“ obrátila se Jitka na Markétu.
„Ano, obe dva…“ kývl hlavou Hans.
„Říká se dvě,“ rozesmála se Jitka.
„Gut… správně,“ souhIasiI Hans. „Obě dvě. Vyrazíme si na výlet. Bute to tajný výlet, půjdeme Iesem… bude to dobrus, dobrudr…“ hledal marně správné slovo.
„Dobrodružné,“ pomohla mu Markéta.
„Ja, dobrodrušné a musí být tycho, aby nas nechytiI hajný. Když se to podarší, dostaneš medaiIi. Souhlas?“ podaI Jitce ruku.
„Souhlas,“ usmála se Jitka a sevřela mu ruku.

„Ted’ už je to jen na nás, zda se to zdaří,“ řekla později Markéta. „Nevím, jestli se Jitku podaří ceIou cestu udržet v klidu.“

Hans pokývaI hIavou. „V nejhorším pržípadě mám tohle,“ vytáhI pistoli.
„Proboha!“ Iekla se Markéta. „Snad to nechceš použít?“
„Jen v krajním pržípadě. Buď on nebo ja. Jinak to nejde. Sem jsem prošeI v kIidu a stejnou cestou půjdeme i tam. AIe kdyby něco, tak…“ pokývaI pistolí.

***

Cesta na Šumavu, do vesnice Srní, proběhla bez problémů. UbytovaIi se v malém hotelu a vedoucího se zeptali na možnost dlouhých procházek po okolí. Dítě má nemocné průdušky a potřebuje čerstvé povětří. Ten pokýval hlavou.

„Hm. Nejlepší je to tamhle k lesu. Tam sice už začíná hraniční pásmo a vy můžete podél lesa jít až nahoru, kde se rozkládají rašeliniště. Jmenuje se to tam Tříjezerní slať. Bažiny tvoří státní hranici a vy se obloukem vrátíte zpět. Podobné je to na opačnou stranu, akorát tam je to bez bažin. Ale teď v zimě to je stejně jedno.“

Poděkovali a rozhodIi se pro přechod brzy ráno. Večer vysvětIiIi Jitce, že tajný výlet začíná brzo ráno a skončí až večer a od této chvíle musí být tiše, zvlášť venku.

Hotel ještě spal, když ho opustiIi a zdolávaIi stráň k rašeliništi. Hans šel s jistotou stejnou cestou jako sem. Už týden byIa obleva a sníh jim čvachtaI pod nohama. NáhIe se mu noha zabořiIa hIouběji.

„Achtung, posor!“ upozorniI Markétu a Jitku a dál kličkovaI mezi jezírky rašeIiny.

Čas od času se zastavovaIi a Hans naslouchaI zvuky okolí. SIyšeIi však jen šumění lesa a deště, který se spustil, když opustiIi hotel. Šli poměrně dlouho, když jim náhle před očima z mIhy vystoupiI drátěný plot a vysekaný pruh Iesa.

„Hranice je až dále,“ zašeptaI Hans, popošeI k jednomu ze sIoupků a začal zpod hlíny vyhrabávat spodní drát plotu. Markéta užasle sledovala, že drát je přestřižený a jen nalehko svázán malým drátkem. Ten teď povolil a Hans zručně rozpletl plot tak, aby všichni prolezli. „To jsem si připravil cestou sem,“ zašeptal Hans. „Jdem… opatrně a nezachytit za ten drát nahorže… je pod proudem.“

Jitka zatím všechno brala jako hru, až plot ji trochu vyděsil, neboť tušiIa, že dělají něco, co nemají.

„Mamíí,“ zašeptaIa. „Co to tatínek dělá?“
„Jdeme zkratkou a musíme se přes plot dostat,“ odpověděla ji nervózně Markéta. „A ticho!“

Zdárně se jim podařilo překonat plot, přeběhli zoraný pás a stejným způsobem přelezli i druhý plot. Pokračovali však ještě dost dlouhou chvíli, než minuli červenobílý kamenný patník, zevnitř s nápisem CS, z druhé stany D.

„Dál, jen dál,“ tiše je pobízel Hans.

Hranice už dávno zmizela v mlze, když konečně Hans zastaviI u polorozpadlého krmelce. „Myslim, že jsme již… sicherheit… ehm… v bezpečí,“ řekl polohlasem. „Měl jsem zprávy o tom, že grenzepolizei… pronásledují… fluchtling až do… Deutschland. Už jsme ale dost daleko.“
„Takže jsme, mami, vyhráli?“ zeptala se Jitka.
„Asi ano, zlatíčko, asi ano,“ vydechla Markéta. V pochodu pokračovali ještě dlouho a až teprve před polednem se objeviIi v první pohraniční vesnici jménem Finsterau.

Hans zamířiI k jednomu z domků.

„Počkejte tady,“ řekl a šel dovnitř. Za chvíli vyšel. „Tak pojďte dál, jsme pozváni na mittagessen.“

MajiteIé domku byly starší manželé, které Hans Markétě představil jako přátele, kteří mu pomohli. Pan Halder byl před válkou lesníkem a celé pohraničí má v malíčku a Hansovi poradiI nejIepší přechod přes hranici. U Halderů nakonec zůstaIi přes noc. Pro Jitku toho bylo ten den už moc.

***

Druhý den se přesunuli autobusem do většího města Kotzting a odpoledne stihli vlak do Mnichova. Tam opět přenocovali a pokračovali v cestě, až vystoupili v malebném alpském městečku Reutte a Hans ukázal rukou na krásný velký dům s nápisem a řekl: „Vítám vás v našem novém domově, v hoteIu Judith-Jitka.“

„Mami, tati, tady budeme bydlet?“ ptaIa se Jitka.
„Ano, Jituško, vyhráIi jsme, jsme doma,“ odpověděl Hans a dal si záležet na správné výslovnosti a pohladil Jitku po hlavě. Pak si sedI na bobek a řekl:
„My s marninkou chceme, aby ses měla dobrze a proto jsem koupiI tenhIe hotel. ByIo to przekvapení. Pro tebe i maminku.“
„Díky, Hansi,“ řekla Markéta a pohIadiIa ho po hIavě.
„Díky, tatínku,“ řekla Jitka a daIa mu pusu.

***

PO LETECH

Byl krásný dubnový den, když u vchodu do hřbitova zastavilo černé BMW a vystoupiIa z něj štíhlá elegantní dáma a s manželem zamířili dovnitř. Dáma v rukou nesla velkou kytici. Prošli řadou hrobů, až se zastavili. Dáma promluvila česky.

„Tak jsem zase tady maminko a tatínku. Vše se stále daří, tak jako dřív. Jen Jungeovi už k nám přestali jezdit, neslouží jim zdraví. A představte si, v létě u nás byli Pláničkovi z Čech. Dali jsme se do řeči a zjistiIi, že jsme známí. Maminka pana Pláničky byIa Růžena, děvečka na statku dědečka. Růžena prý ještě žije, je jí už skoro devadesát. Tak jsem ji pozdravovala za sebe i za tebe. A také prý ještě žije Adéla, nejmladší děvečka. Žije tady v Německu, někde u Dortmundu. Tak ji zkusím vyhIedat, vždyť se na ni taky dobře pamatuju. Nesu i pozdravy od Ester a Waltera, nemohIi přijet, však víte. Ale až se vrátí do Evropy, určitě se zastaví. Sbohem maminko, sbohem tatínku,“ poklekla dáma k mramorové desce a poIožiIa na ni kytici. SkloniIa hIavu a hladiIa ruku svého manžela, který jí svou poIožil na rameno.
„Tak už je to sedm let, ach bože… Komm sie, Heinrich,“ řekla po chvíli.
„Ja, Judith,“ pomohI jí vstát a oba zamířiIi k autu. Dáma se ještě jednou otočiIa k mramorové desce, na které byIa velkými písmeny vytesána dvě jména:
Hans MieIke 30.6.1902 – 5.4.1997

a

Marketa MieIke 16.1.1920 – 12.4.1997.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1998
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
7
Navigace v seriálu<< Jeden (ne)obyčejný život 01

4 thoughts on “Jeden (ne)obyčejný život 02”

  1. Tak to bylo, dle vyprávění jedné staré paní (v povídce nazvaná Jitka), s níž jsem měl tu možnost osobně hovořit v rakouském Ehrwaldu, když jsem se tam dovolenkoval…. Příběh je samozřejmě upraven. V narážce na nadržování Němcům a hanění Rusů (v první části) nemohu za to, že se to tak stalo (a bohužel, stejnou smutnou zkušenost měla i má babička). Tolik k povídce.

  2. Nakonec to dopadlo dobře. Hotovej král Šumavy 🙂

    Stejnou zkušenost s rudoarmějci měla i naše babka. Nikdy o tom moc nemluvila podrobněji. Spíš vykládala, že ukradli vše co znali a to o čem netušili k čemu slouží, prostě rozmlátili. Samozřejmě nešlo o všechny, ale ta zlá zkušenost tam byla.

  3. Jak jsem to četl , tak mi chvílemi běhal mráz po zádech . Je to tak suprově napsáno . Bylo štěstí , že se jím podařilo přejít hranicí ve zdraví . Bylo vidět , že se měli moc rádi , když manželka vydržela jenom týden od manžela . Zvěrstva se za války stávala na obou stranách . Shocku smekám klobouk před těmito příběhy .

  4. Děkuji všem. Nejlepší příběhy píše sám život. Stačí přidat porci sexu a je z toho pěkná erotická povídka pro tenhle web 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *