Toto je 01 díl z 2 v seriálu Jeden (ne)obyčejný život

Léto 1943. Německá armáda zahájila ofenzívu v Kurském oblouku a po tragédii u Stalingradu se opět chopila iniciativy. Aspoň tak to hlásilo rádio. Tajně chytaný Londýn hlásil podobné zprávy zase ze svého pohledu. Pravda byla asi někde uprostřed.

Starosti Markéty, 23-leté dcery sedláka Dvořáka z městečka Plešice, však byly zcela jiné, než zájem o situace na frontě.
Zámeček v městečku předloni obsadila Wehrmacht a Markétě tam nyní pracovní úřad přidělil práci pomocnice v domácnosti. Počátek žní a práce na statku úřad nebral v potaz a bylo jí naznačeno, že pokud nechce být totálně nasazena v Říši, ať raději nastoupí službu tady.

***

S pocitem strachu prošla Markéta branou zámečku kolem zavile se tvářících strážných a hlásila se v přijímací kanceláři do služby.
„Ja. Besitzen ..ehm…mame tu o fas dokumente. Butete u oberst Míelke hausgehilfin v domacnosty“, špatnou češtinou ji oznámil úředník. „Leutenant Jodl!“, zavolal a když voják vstoupil, dodal: „Jungfrau Dvoržak begIeiten in haushatl oberst Mielke!“
Voják sklapl podpatky a pokynul Markétě, aby ho doprovázela.

Za chvíli byla představena paní domu, frau Mielke. Byla to nepříliš hezká dáma středního věku, s ostře řezanými až zašpičatělými rysy obličeje a přísného vzhledu. Markétu však přijala vlídně a k jejímu údivu mluvila dobrou češtinou, což ji také hned vysvětlila.
„Dlouhou dobu jsem žila v Plzni s jedním Čechem ze zbrojovky, jenže pak odjel na montáž do Jižní Ameriky a napsal mi, že už se nevrátí. No, a tak jsem se vrátila do Říše a potkala Hanse. Ach…“, zabrala se na chvilku do vzpomínek. „S vámi budu mluvit česky, ale s Hansem musíte mluvit německy. Umíte řeč?“
„No, jen trochu, ze školy“, špitla Markéta.
„Nevadí, trochu vás proškolím a teď vám řeknu, co budete dělat“ a provedla ji po domácnosti.
V podstatě po ní chtěla jen zajistit a udržovat její chod, kuchyň a úklid. V kuchyni byla víceméně k ruce kuchařce, ale úklid a praní prádla bylo zcela na ní.
Práce to nebyla těžká, neboť to samé vlastně Markéta dělala doma, poté, co jí zemřela matka, a tak teď vlastně měla na starosti domácnosti dvě.

Ten den se také Markéta seznámila se samotným plukovníkem, který domů dorazil k večeři.
Markéta právě prostírala, když vstoupil do dveří.
„Á, so das ist unger dienstmadchem, lieb Elsa?“, a pro sebe si zabručel. „Jugesweib sehr nett besser als mein sebneewittchen!“
Pozorně si Markétu prohlédl a podal ji ruku.
Markéta ten pronikavý pohled nevydržela a sklopila oči. Plukovník byl asi čtyřicetiletý urostlý vysoký muž, typicky vojenského vzhledu, osmahlý s krátce střiženými černými vlasy a pěstěným knírkem.

Po večeři mohla Markéta jít domů s tím, že má přijít zítra ráno v 8 hodin.

***

A tak dny plynuly jeden za druhým. Paní Mielke ji občas dávala slíbené lekce hovorové němčiny, takže z hovoru manželů trochu vyrozuměla, že v Rusku mají Němci opět problémy, ale jinak měla svých starostí dost.
Jednou měli velké prádlo, a tak Markéta musela ve službě přespat. Spala v malém pokojíku na druhé straně přes chodbu od pokoje manželů.

Večer tiše šla chodbou, když z ložnice manželů se ozývalo charakteristické rytmické vrzání postele. Neodolala a sklonila se ke klíčové dírce.
Na posteli ležela jak prkno natažená Elsa, s pokrčenýma a roztaženýma nohama a nad ní se na rukou vzpínal Hans a při každém přírazu hlasitě vzdychl a zároveň zapraskala postel.
Elsa nijak nereagovala a vypadala nepřirozeně, jak mrtvola, zatímco Hans se tvářil blaženě a užíval si strojové přirážení. Pak zrychlil, naposled přirazil a plnil ji útroby semenem.

Hans z ní vyjel a Markéta překvapeně zírala na jeho velký, stále vztyčený ocas, lesknoucí se od šťáv se stopami semene.
Vzal do ruky připravený ručník, utřel sebe i tělo Elsy a spokojeně ulehnul. Elsa se jen otočila na bok a v poklidu usínala, zatímco Hans si začal číst knížku.

V pokoji Markéta uvažovala nad tím, co shlédla. Naposledy viděla milovat se jejich děvečku Růženu s čeledínem Martinem a vypadalo to úplně jinak.
Martin děvečku obšťastňoval zezadu, ale ta na rozdíl od Elsy, křičela slastí a blahem. Martin pak na ni dolehl jako Hans, ale Růžena ho přitom objímala, líbala, vzpínala se k němu a zvedala pánev proti jeho přírazům. A stále sténala a vzdychala.
Tady sténal jen Hans a Elsa vše snášela bez pohnutí, jako socha. Podivné, kroutila hlavou Markéta, ještě než usnula.

Ráno jí to nedalo a se zážitkem se svěřila kuchařce Marii, s kterou se spřátelila a která se stala její důvěrnicí a rádkyní.
„Jó holka, to je tak. Paní Elsa je v těchto věcech chladná a nemusí mít muže, s kterým by prováděla ty věci. Prostě jí to nic neříká. Protože ho však má ráda, dovolí mu občas, aby se s ní miloval i přes její odpor, ale sama z toho je pak několik dní nervózní a nepříjemná. Herr MieIke by sice mohl navštěvovat bary v městečku, ale kdoví, zda-li by tam šel, při svém postavení..“

Hovor musely ukončit, protože do kuchyně vešla paní Elsa a úsečně jim rozkázala.
„Zítra pořádáme malé pohoštění pro důstojníky, tak zařiďte, co je třeba. Ať nic nechybí! Pro manžela je to důležitá událost.“
Marie si samozřejmě věděla rady, a tak s Markétou do druhého dne nashromáždily vše potřebné a navečer už se stoly prohýbaly pod všemožnými lahůdkami.
Markéta obdržela nové šaty, ve kterých měla společnost obsluhovat a být stále při ruce.

Na malou hostinu dorazilo sedm důstojníků ze štábu Wehrmacht, která nyní sídlila na zámku. Někteří páni měli sebou i dámský doprovod, což byly prostitutky z nedalekého města. Důstojníkům tu zřejmě krátily volné chvíle.

Sešlost byla zprvu důstojná, oberst Mielke obdržel blíže nespecifikovanou pochvalu od generála Schwarze, tomu Markéta nerozuměla a muži mu zatleskali a blahopřáli.
Po večeři se začalo pít víno i koňak a společnost se rozjela.

A tak se stalo, že když Markéta nesla ze sklepa další láhve vína, v temné chodbě před jídelnou ji zezadu kdosi náhle objal kolem pasu a hrubě jí sáhl na prsa.
„Katzchen, machen nurservierfraulein, odersein hurenjager?“ syčel hlas a dál šmátral Markétě po těle.
Ta láhve z rukou nechtěla pustit, a tak jen kroutila tělem a křičela.
„Pusťte mě, nechtě mě být!“
Vtom stisk povolil a ze tmy se ozval přísný hlas.
„Wie sich unterstehen, herr major, se wich benehnen in meine haushalt!“
Byl to plukovník Mielke.
Temná postava zmizela a Hans řekl vyděšeně Markétě.
„Jste v poržadku, Market? Me mehrdas geschehen..nestane…omluva se Vam za sva ržeč, neznam moc cesky“, pousmál se, pohladil ji po tváři a odešel chodbou do své pracovny.

V jídelně zatím probíhalo nevázané veselí. Důstojníci se bezostyšně tiskli ke svým přítelkyním a ty jejich objetí opětovaly a válely se různě po stolech a pohovkách.
Ve dveřích se Markéta srazila s leutenant Maierem.
Ten už byl na odchodu a k Markétě prohodil: „Der erschutternd! Anraten, gleich verschwinden und schon vom hier entdecken! Guten abend!“
NasadiI si čepici a zmizel.

Markéta postavila láhve na stůl a uposlechla rady, aby co nejrychleji zmizela a ve svém pokojíku se uzamkla.

***

Ráno se Marií pustila do úklidu, a když se v jídelně objevila Elsa, bylo skoro vše již uklizeno.
„Recht so! Danke, děkuji“, ocenila jejich výkon a dodala: „Myslím, že teď delší dobu pány důstojníky si domů nepozveme. Alespoň ne tyhle, co se vrátili z východní fronty, viechs!“
Hans přišel domů nezvykle brzy a než se Elsa vrátila z návštěvy u přítelkyně, požádal Markétu o malou lekci češtiny. Tvrdil, že když dlouhodobě pracovně pobývá v cizí zemi, tak znalost řeči a místních zvyků je nutnost.
„Elsa, o tom nevedeť, že ja učit se cesky. Ona by chtela me ucit, ale ja ne. Já chtýt nekoho…ortlich….,ehm…domorodec. werstehen?“

A tak Markéta mu vysvětlovala věci a věty, které Hans chtěl vědět, ale se svou chabou znalostí němčiny jim to moc nešlo. Byla to však příjemné odpoledne a Hans ji byl sympatičtější ještě více. Sympatický ji byl vlastně už od chvíle, kdy ji ubránil před opilým vojákem při večírku.

***

Když přišly Vánoce, ovládala Markéta němčinu a Hans češtinu dostatečně dobře, aby se domluvili.
Hans Markétě v řeči prozradil, že pochází z Hamburku a do armády vstoupil v roce 1934, ale není členem NSDAP a ani moc nesdílí nadšení Hitlera pro válečné tažení. Na východní frontě v září 1941 byl raněn a po rekonvalescenci převelen do týlu, kde pracuje v administrativě wehrmacht, armádní skupiny Mitte. Více politiku neprobírali.

Markéta se mu svěřila s údělem venkovské dívky, kdy celý život se točí jen kolem statku, polí a domácnosti. Matka ji zemřela a tak převzala její roli. Z osobního života sdělila jen to, že měla chlapce, ale ten nebyl pro jejího otce dost dobrý, neboť nebyl sedlák ale zedník, a tak se museli rozejít. Pak se někam odstěhoval a už ho nikdy neviděla.

Vánoční svátky Markéta měla povoleno strávit doma.
Po Silvestru jí paní Elsa oznámila, že na dva týdny odjíždí navštívit příbuzné do Německa.
Hans se však nemohl uvolnit, neboť válečné štěstí se začalo od Německa odvracet a situace byla nepřehledná, tak Elsa odjela sama.
Markéta si dopředu nadělala většinu úkolů, takže měla pak volněji a mohla chodit dříve domů.
Otec také přivítal, že se dcera víc zdržuje doma než u těch „svinskejch fašounů“, jak říkával. Že nejsou všichni stejní se Markéta, myslící na Hanse, ani neodvažovala vyslovit. Jen při poslechu zahraničního rozhlasu otec vždy roztál. Tažení angIo-američanů v ltálii, konec Afrikakorps v Africe a postup Rudé armády na západ, to všechno ho pohladilo na duši. Nemohl Němcům zapomenout, že mu zabavili nejlepší kusy dobytka, vydali zákaz chovat prasata a další a další omezení. Že dcera musí ještě sloužit německé rodině, přijal jen se skřípěním zubů. Ale než ji mít někde v Německu, kde každé město bylo bombardováno, bylo tohle nejpřijatelnější.
Že dcera tráví volné chvíle ve společnosti Hanse a vzájemně se procvičují v řečech neměl pochopitelně ani potuchy, jinak by zuřil.

Také náklonnost Hanse k Markétě stoupala. Kdykoliv mohl, trávil s ní dlouhé chvíle a neustále pro ni měl připraven drobný dárek, případně něco nedostatkového, zejména potraviny.

Druhý týden si Markéta naplánovala velké prádlo. Stáhla povlečení, závěsy a celý den trávila v prádelně. Marie nechala večeři pro ni i Hanse v kuchyni a šla dřív domů.

Když Hans dorazil domů, Markétu zastihl ještě u prádla, které drhla na valše. Prozpěvovala si, když Hans vstoupil do místnosti a jelikož byla otočena zády, vůbec si ho nevšimla.
Hans chvíli pozoroval její bosé štíhlé nohy s vyhrnutou sukní až nad kolena a lehkou blůzičku bez rukávů. Pozoroval ji, jak neúnavně na valše drhne prádlo a zaposlouchal se do jejího zpěvu. Pak k ní přistoupil, jemně ji chytil v pase a rty ji přitiskl na šíji.

Markéta se lekla, a i když zaregistrovala Hanse, snažila se vymanit ze sevření. Pootočila se a pohlédla mu do očí. Tvářil se smutně.
„Dostal jsem povolání na frontu. Ich mangeI..nedostatek..offizier a ja jsem už ganz gesund.. zdravy. Binen woche… za týden odjíždím. Nevim, jestli se vůbec někty vrátim a tebe spatržím. Mám tě rad a bute mi smutný.“
„I mě bude smutno“, špitla Markéta.
„Opravtu?“ sklonil se Hans k polibku.
„Opravdu,“ zašeptala Markéta a jejich rty se střetly v polibku. Objali se a dlouze líbali. Hans Markétu uchopil do náruče a odnesl z prádelny do ložnice. Dál se líbali a navzájem si pomáhali z šatů.
Když si lehli do postele, zašeptala Markéta. „Du sein zartlich. Ich bin jungfrau!“
„Bestimmt,“ odvětil Hans a přivinul se k ní.

Dlouze se mazlili, Hans jí jazykem sjížděl od krku přes prsa na břicho a zase zpět. Hroty bradavek měla tvrdé a jejich polaskání v ní vyvolávalo příjemné mrazení. Hans hnětl její plná prsa a Markéta tála a uvolňovala se.
Když ucítila Hansův jazyk v klíně, zachvěla se vzrušením a tiše vzdechla.
Hans na to reagoval stálým drážděním klitiorisu a lízáním pozvolna se rozevírající štěrbiny. Když uvonila první šťávy, zkusmo do ní vjel prstem. Šlo to vcelku hladce, až náhle narazil na pružnou překážku.
„Ááách…úúú,“ Markéta bolestně zasténala a vzepjala se.

Hans ji konejšivě zase líbal a hladil po těle. Pak jí pod zadeček vsunul polštář, aby jí nadzvedl pánev. Nalehl jí mezi nohy a zatlačil naběhlý žalud do pochvy.
Ta se jen pomalu otevírala prvnímu proniku a Hans ho pomalu vysouval a znova zasunul o něco hlouběji. Markéta bolestně vzdychala, ale dál Hanse objímala a tiskla na sebe. Hans v proniku náhle ucítil překážku.
Pomalu ho vysunul, dlouze Markétu políbil a pak na ni nalehl celou vahou.

„Ach..áááááhhh….oúúú,“ Markéta vykřikla, jak ocas protrhl panenskou blánu a razil si cestu do hlubin klína, až po kořen.
Hans zůstal bez pohybu, a když Markéta přestala vzlykat, pomalu ji rytmicky začal projíždět.
Ta nejprve apaticky přijímala jeho přírazy, ale pak mu začala nezkušeně jít naproti. Bolest už pominula a tření ocasu o poševní stěny jí začalo dělat dobře.
Hans začal zrychlovat, až vykřikl: „Sich weden!“ a plniI jí dělohu spermatem.
Když vstaIi, klín a stehna Markéty i polštář byly se stopami krve. PodívaIi se na své dílo, pak na sebe, vyprskli ve smích a znovu se k sobě přivinuli.

Zbylé dny do příjezdu Elsy si užívali miIování kdekoliv a kdykoliv to bylo možné.
V prádeIně, když Markéta praIa, ohnutá u necek a Hans k ní přistoupil, vyhrnuI sukni a zezadu do ní zajel a tvrdě přirážel, dokud se nevystříkal.
Tu zase v kuchyni, kdy ji posadiI na stůl a ve stoje do ní vnikl a držíc si ji v pase, narážel si ji tvrdě na sebe, a nebo zase vkleče zezadu, když Markéta stíraIa podIahu.

***

V úterý, když se Hans vrátiI domů s kyticí, v jídeIně seděla Elsa. Pohotově tedy kyticí obdarovaI ji a po večeři si sdělili onu smutnou záležitost s odjezdem na frontu.
Markéta pak z jídelny slyšela jen pláč Elsy a konejšivý hIas Hanse.
Do odjezdu se spolu již neměli možnost miIovat a posIední poIibek jí Hans daI v kuchyni při Ioučení, kdy odjížděl k vlaku.

Další styk už probíhaI jen formou korespondence z fronty, když Elsa Markétě občas sdělovala obsah dopisů.
To již dávno Markéta věděla, že pod srdcem nosí Hansovo dítě. Když už to nebylo možné ututlat, vymyslela si příběh a svěřila se paní Else, že když se, v době její lednové nepřítomnosti, jednou večer vraceIa domů, přepadIa a znásilnila ji skupinka německých vojáků. Traumatizující zážitek si však nechala pro sebe, až však teď zjistila, že při styku otěhotněla.
Elsa ji uvěřiIa a zuřiIa nad neomaleností a hrubostí z fronty se vrátivších vojáků a chtěla okamžitě rozjet vyšetřování, jenže vojáci se na zámku rychle střídaIi, že již nebylo možné cokoliv vypátrat, a tak Markétu alespoň zahrnovala laskavostí a vlídností.

Otec vymyšlený příběh přijal kupodivu smírně a řekl, že svou dceru přece nenechá na holičkách, když těm „svinskejm fašounům“ nestačí okupace a ještě se ukájí na bezbranných slovanských dívkách.

Koncem léta byly dopisy stále smutnější, neboť Rusové nezadržitelně postupovali Polskem na západ a Hans se zbytkem armády uvázl ve Východním Prusku, kde je Rusové odřízli a tlačili do moře. Třebaže obsah dopisů podléhal cenzuře, dalo se z nich vyčíst hrůzy, které doléhaly na civilisty všude, kde se objevila Rudá armáda. Vraždění, plenění a znásilňování.

Na to Elsa prohlásila, že jako pravá německá žena nedopustí na sobě pohanu být zneuctěna méněcennou bytostí, jako jsou Rusové a že se raději zastřelí.
Při těchto hovorech dávala Markétě i Marii najevo svou německou nadřazenost a byla věrnou zastánkyni Hitlerových ideí o árijské rase.

***

Na podzim 1944 dopisů ubývalo, protože vojska stále ustupovala, až ustaly zcela. Koncem října Markéta doma porodiIa plavovlasou holčičku, kterou pojmenovala Jitka.
V závěru roku přinesla Elsa z velitelství zprávu, že Východní Prusko definitivně padlo a armáda bránila celé území do posIedního muže.
V těchto těžkých dobách byl snad jedině v Čechách klid a Elsa se s Markétou velmi sblížiIa. Prozradila jí, že ona mít děti nemůže, protože jako malé dítě se ji pokusil zneužít vlastní opilý otec a těžce ji v klíně zranil. Od té doby si nese trauma a nedokáže se fyzicky s mužem sblížit. JeIikož však Hanse miIuje a zná jeho potřeby, občas se mu oddá a přetrpí to. Je z toho pak veImi špatná, aIe nedá se s tím nic dělat. Hans je však velmi ohIeduplný, nikdy nenaIéhá a je veImi jemný a citlivý.

Na počátku jara, kdy už byl osud Německa zpečetěn, se do zámečku nastěhovalo komando SS. Dvůr se naplniI drsnými muži bez sIitování a citu.
Markéta se strachovala o svého otce, protože věděla o jeho napojení na partyzány i dodávkách potravin.
Dokud tu byl Hans, dalo se z nějakých problémů vyklouznout, aIe SS byIo něco jiného. Naštěstí už nebyl čas na nějaké akce.

V půlce dubna byIo z dálky sIyšet dunění dělostřeIectva, a tak jednoho dne Němci zámeček opustili a s nimi odjela i EIsa. V bytě nechala Markétě obálku, v ní 1000 říšských marek a dopis, v němž jí oznamuje, že se pod ochranou vojáků vrací do Německa, než tady zůstat Rusům napospas. Děkuje jí za služby a veškeré vybavení bytu jí daruje. Markéta si však vzala jen nějaké drobnosti a zůstala doma na statku.
Kuchařka Marie odjela domů, do České SkaIice. Všichni již netrpělivě čekaIi na příjezd Rudé armády.

S otcem Markéty to už nebylo k vydržení a přes její protesty 1.května vyvěsiI na statek československou vlajku, kterou měl přes válku pečlivě ukrytou na půdě.
Odpoledne se za kopcem ozvaI hukot motorů.
Nebyli to však Rusové, ale německá kolona s tanky. Ustupovali na západ, ale stále ještě byli po zuby vyzbrojeni. Když míjeli statek a důstojník v tanku si všiml vyvěšené vlajky, zamával dozadu na obrněný transportér, který vyjel z kolony a zamířil ke statku. Markéta a ostatní obyvatelé statku to sledovali s hrůzou v očích sklepním okénkem ve stodole.
„Ted’ nám zapálí statek a nás postřílí!“ bědovala jedna z děveček.
Transportér popojel na vzdálenost pár desítek metrů, pak zaštěkaI kuIomet a přestřeIil žerď praporu, která se skácela na zem.
Vozidlo se otočiIo a spořádaně zajelo do valící se kolony.
První Rusové se objevili až dva dny na to. Hlavní voj pokračoval dál, ale část vojáků v městečku zůstala. Tatík, šťastný, že se dočkal svobody, dovolil, aby na statku parkovaIy čtyři tanky i s osádkami.

Pak přišel 8.květen, kapituIace Německa a konec války,
I v době vítězné euforie si Markéta vzpomněla na Hanse a přemýšlela, jak a kde asi skončil.
Jitce bylo zatím sedm měsíců, ale co až vyroste a začne se ptát na otce? Musí si pro ni připravit nějaký jiný příběh než si vymysleIa pro tatínka a paní Elsu.

***

Jedné teplé noci ji i otce vzbudili podivné zvuky vycházející ze stodoly.
„Co tam ta čeládka zase dělá?“ napadlo ho.
Na statku byli tři děvečky. Růžena, Marie a Adélka. Té bylo teprve 18 let. Za pomocníky otec kdysi přijaI Pavla a Martina, statné chasníky, které znaI už od jejich dětství.

Oba tedy vstali a šli se podívat. Venku před vchodem ležel na zemi Martin! Otočili ho a viděli, že je strašlivě zmlácen. Z obočí se mu řinula krev, všude samé podlitiny.
„Co se stalo?“ zhrozil se otec.
„Rusové …vzaIi…děvčata….do stodoly. BrániIi jsme je.“
„Kde je Pavel?“ vzpěnila se v otci krev.
„BěžeI pro… pomoc do města.“
„Ty kurvy ruský,“ zamumIaI otec, popadl vidIe a vyraziI ke stodole.
„Otče, nechod’te tam!“ běžela za ním Markéta, ale ten už rozrazil dveře.

Na kupě sena ležely děvečky a skupina Rusů se na nich hromadně uspokojovala.
Růžena ležela na zádech, sukni yyhrnutou až ke krku, jeden Rus ji držel ruce nad hlavou a druhý mezi jejíma nohama právě se slastným výkřikem do ní pumpoval sperma. Další jí držeI nohy a čtvrtý si rozepínal kaIhoty.
Růžena křičela, slzy bolesti ji stékaly po tváři a marně se zmítala a volala o pomoc. Muži se smáli, evidentně byli opilí a hrubě ji osahávali odhalená prsa.

Marie klečeIa a jednoho vojáka uspokojovala pusou, zatímco druhý ji znásilňoval zezadu. Prudce přirážel pánví a jeho kamarád stejným způsobem jí zepředu zajížděl svým pérem hluboko do krku. Marie hekala a chrčela a sotva se vzadu udělal, ihned ho nahradil další. Voják zpředu zrychleně funěl, až vyjekl a proud semene Marii prýštil do krku. Ta ocas s odporem vyplivla a další dávky ji zasáhly obličej a vlasy. Voják se s povadlým údem odpotácel a už další jí ho hned zasunul mezi rty a musela kouřit.

Adélka se o kus dál zuřivě brániIa. Každou její ruku i nohu museI držet jeden voják. Dívka se zmítaIa, aIe Rusové se opiIe smáli. Praskot látky odhaIiI její pevné tělo a jeden z Rusů uznaIe pokyvoval hlavou.
„Krasívaja děvuška,“ a vyndaI svůj velký tuhý ocas.

Otci ten pohIed stačiI a zkušeným pohybem probodl vidlemi nejbližšího Rusa. Ten jen vykřikl a svalil se na zem.
Otec bleskurychIe zopakoval výpad a další Rus se skácel, držíce se za břicho.
Jenomže Rusů byIo nepoměrně víc, vrhIi se na něj a proti přesiIe neměl šanci.
Za chvíli byIo po rvačce. Co se otci stalo, Markéta nestačila postřehnout, protože ji cestu zatarasiI velký ruský lvan.

„Što ty děvuško? Těbjá tu núžno!“ popadI ji a jedním pohybem ji ohnuI přes oj žebřiňáku. Bezmocná Markéta cítila, jak ji vyhrnuje sukni a pak tlak mezi půlkami. Opilý Rus ji svůj ocas tlačil přímo do zadečku.
„Neee…božee…néé,“ zaúpěla bolestí a vzepjala se, ale obrovitý Rus ji jednou rukou stlačil záda zase dolů a blaženě chrochtal, jak jeho obří úd pomaIu pronikal mezi stažené svěrače zadečku.
Markéta křičela boIestí a ve chvíli, kdy si mysIeIa, že ji už musí roztrhnout, se náhle otevřela vrata stodoly, ozvaly se ruské hlasy a zapráskaIo pár výstřelů. Pronikání povolilo a Rus se skácel dozadu. Stodola se zaplnila vojáky s napřaženými zbraněmi.
„Ruky vjerchl“ zazněl rozkaz a násilníci poslechli.

K vyděšeným a naříkajícím dívkám přiběhli další vojáci, zřejmě zdravotníci a jemně je odváděli ven. Markéta ještě ve dveřích viděla, že tělo jejího otce je také obklopeno zdravotníky.
„Otče!“ vykřikIa, ale přistoupiI k ní jakýsi poručík.
„Uže vsjo v parjádke. Mužčíny kotórije vas iznasílovaIi my němédleně nakážem!“

Co znamenalo to potrestání zjistila ráno, když z trámů stodoly vojáci snímali oběšená těla.
Otec zatím IežeI v nemocnici se značnými zraněními, ale přežil. V jeho mysli ovšem došlo k posunu a zrodila se v něm nenávist ke všem Rusům.

Ruské velitelství vyslovilo politování nad celou událostí a to bylo vše. Bolestných vzpomínek se však děvčata zbavovala dlouho.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2174
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriáluJeden (ne)obyčejný život 02 >>

7
Komentujte

avatar
5 Comment threads
2 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
Bob RomilsmrtfasizmuShockTryskyShock Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Martin
Člen
Martin

Zajímavě pojatá historie . Podle všeho , je to opět ze vzpomínek někoho kdo hrůzy války prožil . Docela by mě zajímalo zda se někdy setkal Hans s Markétou a jejich dcerou .

Bob Romil
Člen

Shocku ty jsi opravdu grafoman. (V dobrém myšleno) Tvoje povídky by každý jiný autor přinejmenším rozpůlil. V poslední době nestíhám dokončit už víc jak měsíc rozepsanou povídku a ty valíš takové klády 🙂

Trysky
Člen

Dobrá práce. Jen by mě zajímalo, kde bereš tolik času na psaní Shocku. Mám toho spoustu rozepsáno, i nápady by byly, ale čas mi chybí.

Shock
Host
Shock

Trysky, skoro všechno, co zde ode mě vychází, už mám pár let napsáno 🙂 Jen to opráším, doplním, opravím a pošlu ke korekci. Je ale pravda, že když to na mě “přijde”, myslím nápad, tak jsem za dvě hodiny napsat novou povídku (na úkor své práce…. .samozřejmě :-))))

smrtfasizmu
Host
smrtfasizmu

Oslava fašistov a kopanie do rusov. Autor by tu možno ani nebol, keby rus nevyhnal nemca. Je mi zle z toho, ako ste všetci zmanipulovaní fašistickou propagandou.

Bob Romil
Člen

Oslava fašistů? Ne všichni němci byli fašisti. Zrovna tak ne všichni češi a slováci byli komančové a přesto jsme se pořád chystali na válku s imperialisty. Kopání do rusů není žádný kopání, protože podobné příběhy se opravdu stali. I s tím potrestáním. Nikdo tu neupírá rozhodující podíl Sovětského svazu na porážce fašismu a nikde v povídce nebylo psáno nic na obhajobu zvěrstev, co náckové napáchali. Prostě tenhle celý komentář je úplně mimo mísu. Místo aby se věnoval povídce, tak se šťourá v něčem, o co se tu nejednalo.