Toto je 1 díl z 3 v seriálu Je to ve hvězdách II

V červnu po dvou letech…

„Kdy už mě konečně vezmeš s sebou na to tvoje tajné místo?“ žadonila zase Vendy. „Už mi to slibuješ takovou dobu.“
„Já vím, promiň. Vždyť víš, že nějak nebyl čas. Ani si nepamatuju, kdy jsem tam byl naposledy,“ oponoval jí Bob.
„Já to vím, loni v létě.“
„No tak vidíš.“
„Fajn, tak se nachystej a v pátek vyrazíme, snad bude dobré počasí. Máme oba zkouškové, tak pojedeme.“

V pátek ráno se společně sbalili a vyrazili na vlak. Když přijeli na místo a Robert Vendulku táhla lesem, trochu se podivovala, kam jdou.
„Vždyť jsem ti říkal, že nás čeká výšlap lesem.“
„Já vím, ale netušila jsem, že až takový.“
„Musíme co nejdál od lidí, aby nás nerušil světelný smog.“
„Já vím.“
„Tak vidíš. Pojď, už tam budeme.“
V tu chvíli vyšli z lesa ven.
„Jéé, tady je to pěkné,“ rozplývala se.
„Já ti říkal, že už to není daleko.“
„No jo. A kam teď?“
„Tamhle je rybník, tak kousek k němu.“
„Rozkaz.“
„A večer vyjdeme támhle na ten kopec, odtud je fajn výhled a hlavně se dostaneme alespoň kousek nad stromy.“
„A co budeme dělat do té doby?“
„Co budeš chtít.“
„Hmmm, to zní dobře. Jen musím vymyslet, co to bude.“
„Nevím jak ty, ale já bych navrhoval postavit stan, vybalit věci a docela bych se šel vykoupat.“
„Ale tys nic o plavkách neříkal.“
„A to vadí? Vždyť tady nikdo není,“ řekl Robert a tiše, tak aby ho Vendulka neslyšela, dodal, „ani Kája na druhé straně.“
„Vlastně nevadí,“ souhlasila a rovnou vyrazila k vodě a odhazovala jednotlivé kousky oblečení.
„A co na mě takhle počkat?“ volal za ní Robert.
Vendy se jen rozesmála, přidala na rychlosti a zavolala:
„Tak si máš pospíšit.“
Robert se nechtěl nechat zahanbit, tak všeho nechal, v okamžiku ze sebe shodil oblečení, nechal stan stanem a vyrazil za ní.

Snažil se ji ze všech sil dohnat, než vběhne do vody. Byl asi čtyři kroky za ní, když Vendiny nožky začaly čeřit hladinu rybníka. Věděla, že se ji snaží dohnat, voda ji zpomalovala. Robert už byl těsně u ní. Odrazila se a zajela pod vodu. Udělala pár temp. Bob čekal, kde se objeví. Sice sledoval bublinky objevující se na hladině, ale nechtěl se nechat znovu nachytat. Tušil, že sotva by se potopil, Vendy by uplavala.

Vynořila se a voda jí sahala těsně po prsa. Kapky vody se jí třpytily ve vlasech a hlavně na trčících bradavkách. Okamžitě to na Roberta zapůsobilo.
„No kde jsi?“ laškovně ho dráždila.
„Tady,“ odpověděl jí Robert.
„A co tam děláš?“
„Kochám se.“
„A čím?“
„Pohledem na mořskou pannu.“
„Tady nějaká je?“ vyzvídala a rozhlížela se kolem sebe. „Já teda žádnou nevidím.“
„Já jo. I když spíš než mořská, tak by bylo lepší říct rybniční, ale to nezní tak pěkně.“
„To ne, to spíš jezerní, to by se mi líbilo víc.“
„A s tou pannou to asi také nebude pravda,“ podotkl Bob.
„A kdo za to asi může?“ hodila po něm Vendy na oko vražedný pohled.
„To netuším…“
„Já ti dám, že to netušíš… tys to byl. Tys mě o to připravil, zprznil jsi slušnou, nevinnou dívku a teď se k tomu ani nehlásíš. No počkej, to tě bude mrzet.“
„Mě už to mrzí teď,“ přisadil si Robert.
„Cože? Tebe mrzí, žes mě připravil o to nejcennější? Tsss…“ otočila se a hrála dál uraženou.
„Ale neee… takhle to vůbec není,“ zkoušel to Bob vyžehlit.
„Tak jak to teda je,“ otočila se Vendy zpátky, ale ruce měla založené na prsou.
„Až spustíš ty ruce, tak ti to vysvětlím.“
Vendulka neochotně spustila ruce dolů a mlčky vyčkávala, co z Roberta vypadne.
„Tak jak?“ prohlásila netrpělivě Vendy.
„No víš… mrzí mě…“ soukal ze sebe odpověď, zatímco se k ní pomalu přibližoval.
„Bude to…?“
Robert se prudce vymrštil, během okamžiku překonal zbývající vzdálenost a sevřel Vendulku v náručí.
„Klidně hned, ale tahle voda k tomu asi nebude ideální,“ odpověděl se smíchem Bob.
„Ty sprosťáku… já ti dám…“ křičela Vendy, zmítala se Robertovi v náručí a s hravostí do něj bušila rukama.
„Fajn, to beru.“

Bob ji zvedl a odnesl z vody na břeh. Vendulka už se ani nebránila, jen čekala, co bude následovat. Jakmile vyšel z vody, opatrně Vendy položil do trávy. Začal ji hladit po celém těle. Když měl kundičku na dosah, Vendulka přirazila nohy k sobě a chytla Roba za ruku.
„Tak jak je to?“ zkoušela to znovu.
„Co myslíš?“
„Co tě teda mrzí?“
„No mrzí mě, že ti to nemohu udělat znovu,“ rozesmál se Robert.
„Ty seš ale…“
„Co jsem?“ vyzvídal Bob.
Místo odpovědi mu obtočila ruce kolem krku a stáhla ho na sebe. Chvilku se po sobě jen tak převalovali. Hladili se, lechtali a dráždili. Odtud už to byl jen kousek. Jakmile se Robert dostal nahoru, stačil mu jen malý pohyb pánví a pronikl do Vendy. Ta se za něj zahákla nohama a začala mu vycházet vstříc. Během pár okamžiku je pohltil vír vášně a slasti. Nestarali se o nic kolem a věnovali se jen sami sobě. Odevzdali se jeden druhému a snažili se vzájemně uspokojit touhy toho druhého. Žádné něžné milování, ale vášnivý sex. Polibky doprovázené lehkým kousáním. Robertova kůže nesla stopy škrábanců, jak jej Vendy vášnivě tiskla k sobě. Jejich hekání a vzdychání se neslo nad vodou. Vendulka se vzpínala a ochotně se nabodávala na Boba. Oba se blížili k vrcholu. Už stačilo jen pár přírazů a Robert vyslal své bičíkovce na zteč a zkropil tak vypleněnou svatyni své milenky. S poslední kapkou, která ho opustila, odešly i zbytky sil a on se unaveně zhroutil vedle Vendulky.

Leželi vedle sebe a oddechovali.
„Tak takhle se przní jezerní panny?“ zeptala se Vendy.
Podívala se mezi své nožky a nabrala trochu vytékající tekutiny na prsty.
„Nevím, já žádnou jezerní pannu ještě nikdy neprznil,“ odpověděl nevinným hlasem Robert.
„Aha. No dobře, asi nemá cenu se s tebou o tom dohadovat,“ rozesmála se Vendula.
Ještě chvíli se dohadovali, než vlezli opět do vody, aby ze sebe smyli pozůstatky jejich dovádění.
„Cos dělal?“ dobírala si ho Vendy.
„Co myslíš?“
„Máš poškrábaná celá záda.“
„Aha.“
„Skoro, jako by ses pral s kočkou.“
„Však taky jo, čičičiči…“ vrátil jí její poznámku.
„Jo takhle…, to jsem to dopracovala. No co, mám, co jsem chtěla.“
„To si vyřiď s Karolínou, ta za všechno může.“
„No vidíš. To je pravda. Však já jí to spočítám.“
„A můžu být u toho?“
„To si ještě rozmyslím…“
„Docela rád bych se díval nebo se i účastnil, teda jestli jí to spočítáš tak, jako mně před chvílí.“
„Ty si nedáš pokoj, viď?“
Robert jen s úsměvem zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.
„Vždyť mě znáš.“
„To znám. Co jiného od tebe čekat, když jsi mě svedl hned první noc, co jsme se viděli.“
„Já svedl tebe?“
„No a ne snad? Ještě řekni, že já – mladá, slušná a nevinná – svedla tebe.“
„Když to bereš takhle, tak v tom případě jsem určitě svedl já tebe.“
„Aspoň, že to uznáš. A nepůjdeme si udělat něco k jídlu? Už mám docela hlad.“
„To zní jako rozumný nápad.“

Navigace v seriáluJe to ve hvězdách II 02 >>
5 3 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Junior

Skvělý začátek série a pěkně navazuje na první sérii. Jen jsme se posunuli o dva roky dál.
Jsem rád, že spolu Vendulka s Robertem vydrželi.