Toto je 4 díl z 4 v seriálu Je to ve hvězdách

Robert rozložil na balkóně stativ a nachystal dalekohled. Na stolek položil láhev a nalil trochu jantarové tekutiny do skleniček.
„Pěkná hračka,“ zhodnotila Vendy jeho dalekohled.
„Díky.“
„Můžu?“ zeptala se.
„Klidně,“ souhlasil Robert, usadil se na křesílko u stolku a uvolnil místo u dalekohledu.
Vendulka se rozhlédla po obloze a začala zkoušet, co je všechno vidět. V předklonu a v krátkých šatech téměř odhalovala kalhotky. Robert si vychutnával ten pohled se sklenkou v ruce.
„Moc ti to takhle sluší,“ zkusil to Robert.
„Díky,“ řekla.
„Víš, co by mě zajímalo?“
„To netuším.“
„Jestli máš pod šaty kalhotky, nebo ne.“
„Tsss. Slíbils, že si nebudeš dovolovat.“
„Promiň.“
„To nevadí,“ přijala omluvu a vrátila se zpět k dalekohledu.
Po chvíli mlčení Vendy promluvila:
„Mám je.“
„Co máš?“ zeptal se Rob vytržený ze zamyšlení.
„Kalhotky, na to ses přece ptal, nebo snad ne?“
„Ptal.“

Vendy se zvedla od dalekohledu a sedla si na druhé křesílko.
„Já vím, že jsem slíbil, že si nebudu dovolovat, ale můžu se alespoň ptát?“
„Uvidíme. Klidně se ptej, stejně si s tím už začal, jen nevím, jestli ti na všechno odpovím.“
„Fajn.“
„Tak se ptej,“ vyzvala ho.
„Když mě teď napadají jen docela osobní otázky,“ svěřil se Robert.
„Aha. To jsem si mohla myslet,“ prohlásila Vendy. „A co když se budu ptát já?“
„Klidně.“
Vendy sáhla po skleničce a zeptala se:
„Vážně to byl odlitek tvého…?“
„Byl. Ale je ti jasné, že je to teď trošku nefér. Tys viděla, jak vypadám, ale já ne.“
„No a? Mně to vůbec nevadí.“
„To je mi jasné. A jak se ti líbil?“
„Já vlastně ani nevím. Nějak jsem neměla čas si ho pořádně prohlédnout. Navíc byl první, který jsem viděla.“
„To jako, žes ještě neviděla nahého chlapa v pozoru?“
„Ne, jen v sauně a na nuda pláži, ale tam jen viseli.“
„A kolik holek si viděl ty?“
„Pár jich bylo,“ všiml si, jak ji jeho odpověď trochu zarazila, tak hned pokračoval, „ale jestli myslíš krom míst, které si uvedla, tak jen jednu.“
„Karolínu?“
„Jo, Karolínu.“
„A která z nás dvou se ti líbí víc? Já nebo Kája?“
„Každá jste jiná a každá máte něco do sebe. Navíc z Káji jsem toho viděl mnohem víc…“
„Aha.“
„Ale ne, já to tak nemyslel. Chtěl jsem říct, že Kája byla dneska nevěstou, měla být tou nejkrásnější, ale já měl oči jen pro tebe. Ale prosím neříkej jí to.“
„Děkuju.“
„Nemáš zač, vždyť je to pravda.“
Zpoza střechy se vyhoupl Měsíc a ozářil polovinu balkónu.
„Mohla bys pro mě něco udělat?“
„Záleží na tom co.“
„Mohla by ses postavit támhle k tomu zábradlí?“
„Mohla, jen nevím proč.“
„A uděláš to pro mě?“
Vendulka se zvedla a popošla do rohu balkónu. Robert se také zvedl a došel pro foťák do pokoje. Když ho Vendulka uviděla stát mezi dveřmi s fotoaparátem, usmála se. Rob zkusmo udělal jednu dvě fotky a prohlédl si je. Když uznal, že trefil nastavení, pokračoval v mačkání spouště. Vendulka s ním ochotně začala tu hru hrát také. Různě se nakrucovala a nastavovala, pohrávala si s vlasy a posílila vzdušné polibky. Evidentně si roli modelky užívala.

Po dvaceti minutách a takové stovce fotek, si oba sedli zpět ke stolku. Rob se začal probírat fotkami a dělal první selekci. Mazal hlavně rozmazané a neostré fotky.
„Ukaž mi to taky,“ žadonila Vendy.
„Vydrž, jen vymažu ty nepovedené.“

„Tak na,“ řekl a konečně jí podal foťák.
Vendulka se natáhla přes stůl a poskytla tak Bobovi výhled do svého výstřihu. Měsíc na obloze o kousek popolezl a tak nebyla o světlo nouze. Robert seděl pohodlně v křesílku se skleničkou v ruce a pozoroval Vendy. Stříbrné světlo tančilo v jejích rusých vlasech a zvýrazňovalo její přednosti. Na tváři se jí usadil úsměv, jak se dívala na své fotky.
„To jsem vážně já?“
„A kdo jiný by to byl?“
„Já jen, že jsem se takhle nikdy neviděla.“
„No, tak teď se vidíš.“

Vendy odložila foťák na stůl a oplatila Bobovi jeho pohled.
„A mohl bys teď udělat něco ty pro mě?“
„Cokoli si jen přeješ.“
Postavila se a řekla:
„Mohl bys mě prosím přestat svlékat pohledem…?“
„Snad ano, ale bude to hodně těžké.“
Udělala dva kroky a postavila se těsně před něj. Bob si ji pomalu prohlédl od špiček bot až po temeno hlavy. Vracel se zpět a jejich pohledy se střetly. Jeden druhému se vpíjeli do očí, dokud jeden z nich nemrkl. Robert pokračoval, pohledem se zastavil na ňadrech, která se nad ním dmula, a nakonec zůstal zírat do jejího klína, jenž měl v úrovni očí.
„Neslíbils mi před chvílí něco?“ ozvala Vendulka.
„Promiň,“ omlouval se a sklopil hlavu.
Natáhla ruku, prsty ho uchopila za bradu a zvedla mu hlavu.
Podívala se mu do očí a řekla:
„Víš, musím ti něco říct. Já…, já ještě nikdy s nikým…“
„Já vím, to je v pořádku. Nic se neděje.“
„Uděláš pro mě ještě něco?“
„Tvé přání je předem splněno.“
„Políbíš mě?“
Bob se usmál. Opatrně v prstech sevřel její ruku, kterou mu zvedala hlavu, a políbil ji. Nechal její ruku volně klesnout. Podíval se jí do očí. Pomalu položil dlaně zezadu na její stehna a líným pohybem zamířil výš. Zajel pod její šaty a něžně se dotýkal jejího zadečku. Přitáhl si ji ještě o kousek blíž a posadil si ji na své nohy. Vyndal ruce zpod šatů. Jednou rukou ji objal kolem pasu. Druhou rukou jí odsunul neposedný pramen vlasů z tváře. Pohladil ji a prsty zajel do vlasů. Jejich obličeje se přibližovaly a stále si hleděli z očí do očí. Už zbýval jen malý kousek, aby se jejich rty dotkly. Oba zavřeli oči a pak to přišlo. Ucítili dech toho druhého, dotek hebkých horkých rtů. Zprvu něžný nevinný polibek se postupně měnil. Vendy pootevřela své rty a umožnila Robovi prozkoumat jazykem svá ústa. Ochotně mu vycházela vstříc, sice zprvu nezkušeně a neobratně, ale brzy se sehráli. Ani její ruce nezůstaly v klidu a obtočily se Robertovi kolem krku. Bob hladil Vendulku po zádech i po zadečku, občas zabloudil i na odhalené stehno. Zpočátku pevně sevřené nožky se od sebe pomaloučku vzdalovaly.

Najednou se jejich rty od sebe odtrhly a Vendulka se zhluboka nadechla.
„Musíš u toho dýchat,“ poznamenal Robert.
„Ale jak?“
„To chce trénink.“
To Vendy stačilo, aby to zkusila znovu. Opětovně se přisála na Bobovi rty. Tentokráte s větší odvahou.
„Už to bylo lepší?“ ujišťovala se.
„Mnohem lepší. A určitě se to bude ještě zlepšovat.“
Vendulka se trochu zachvěla.
„Copak?“
„Začíná mi být trochu chladno,“ svěřila se.
„Tak se přesuneme dovnitř?“ navrhl Bob.
„Dovnitř?“
„Dovnitř.“
„Tak dobře. Já vezmu láhev a skleničky a ty si slož dalekohled,“ rozdělila úkoly.
„Ale to se nejdřív budeš muset zvednout.“
„Když mně se moc nechce…“
„A co by se ti chtělo?“
Neodpověděla a jen stydlivě sklopila pohled. Robertovi bylo jasné, co to znamená. Vendy vstala a začala plnit své úkoly. Ještě se otočila na Roberta, aby se ujistila, že si balí dalekohled. Zahlédla ho, zrovna když se zvedal z křesla. Boule na jeho kalhotách se nedala přehlédnout. Jen polkla a hlavou se jí prohnala vzpomínka na Karolínin dárek.

Odnesli všechny věci do pokoje a zůstali stát proti sobě. Stačilo udělat jediný krok. Robert nechtěl Vendy k ničemu nutit a čekal, až se sama rozhodne. Ona zase měla strach. Chvěla se studem i vzrušením, obavami i touhou. Věděla, že by stačilo pozvednout ruku nebo se jen trochu pohnout, ale nedokázala to. Toužila po tom, ale nedokázala sebrat odvahu. Zvedla oči a vyslala k Bobovi prosebný pohled. Udělal půl krok směrem k ní. Vzal její ruce do svých dlaní a podíval se jí do očí. Neznatelně přikývla a nastavila mu své rty k dalšímu polibku. S radostí toho využil a něžně ji políbil. Chtěl jí ukázat, že to jde i jinak, s jemností a něhou. Jen tak lehce ochutnával její rty.

Jakmile přestali s polibky, Vendulka rozepnula Robertovi sako a pohybem dlaní na ramenou ho z něj svlékla. Uvolnila mu kravatu a odhodila ji na sako, začala mu rozepínat knoflíčky na košili. Bob našel zip na Vendulčiných šatech a zvolna ho začal rozepínat.
Když z ní chtěl šaty sundat, Vendulka ho zastavila:
„Počkej, prosím.“
Robert tedy nechal její šaty být a čekal, co bude dál.
„Já, chtěla bych ti něco říct…“
„Tak povídej,“ řekl Robert s úsměvem.
„Víš, jak ses ptal, jak se mi líbil ten tvůj dárek, tak jsem ti trochu lhala. Jak jsem ho držela v ruce, hrozně mě to vzrušilo.“
„A to vadí?“
„Já… se za to stydím…“
„A proč, vždyť je to normální.“
„Já vím… ale já… stejně…,“ soukala ze sebe se sklopenou hlavou.
„Ale no tak,“ uklidňoval ji.

Zvedl její hlavu a znovu ji políbil. Ona mu polibek vrátila a přitiskla se k němu. Ucítila jeho tuhý ocas a to ji ještě víc vzrušilo. Vzrušení převládlo nad studem a obavami. Odstoupila od Roberta, z ramen si spustila šaty a zůstala stát jen ve spodním prádle a v lodičkách na jehlách. Robert si ji prohlížel, obdivoval její křivky i slušivou soupravu, kterou měla na sobě. Shodil ze sebe rozepnutou košili a začal si rozepínat opasek na kalhotách.
„Já sama,“ zarazila ho a poklekla před ním.
Rozepla pásek, knoflíček i zip a stáhla mu kalhoty ke kotníkům. Před obličejem měla jeho nadité spodky. Zůstala před ním bez hnutí klečet. Věděla, že to sama chce, jen měla obavy. Robert stál jako socha, aby Vendulku nějak nevylekal.
„Tak a teď to konečně uvidím naživo,“ pomyslela si.
„Co teď? Celý den v oblečení, tanec k tomu, to asi nebude úplně ideální,“ proběhlo mu hlavou.
Nadechla se, aby si dodala odvahu a pomalu zvedala ruku. Robert využil jejího zaváhání. Uchopil její prsty do dlaně a lehkým pohybem ji přiměl, aby se postavila.
„Ty nechceš?“ ptala se.
„To víš, že chci,“ uklidňoval ji, „jen si myslím, že by nám před tím prospěla sprcha.“
„Hmmm, to máš asi pravdu, sprcha by neuškodila.“
Než se Rob stihl zeptat, jestli půjdou spolu, nebo každý zvlášť, Vendulka se protáhla kolem něj.
Ještě než zmizela v koupelně, sundala si podprsenku a hodila ji Robovi se slovy:
„Ta už asi také potřeba nebude.“
Robert obratně chytil ten, teď už zbytečný, kousek látky a prohlížel si jej.

Mohlo by vás zajímat  Mladík od vedle 03

Posadil se na postel a čekal. Poslouchal šumění vody a hlavou se mu prohnala představa nahé Vendy. I jeho tvrdolín tu fantazii ocenil a zachvěl se očekáváním. V tom Vendulka vyšla z koupelny zabalená v osušce.
„Máš tam volno,“ vyzvala ho.
„Vždyť už jdu,“ řekl tiše Robert, ale stále seděl a pozoroval Vendulku.
Nakonec se přeci jen zvedl a odešel pod sprchu.

Vendy se rozhlédla po pokoji. Chvíli přemýšlela, jak dál. Lehnout si na postel nahá, nebo zůstat zabalená v ručníku? Nebo se snad schovat pod deku? Odhodlání ji najednou opustilo a vystřídal ho strach. Posadila se na postel a vyčkávala.

Robert vyšel ze sprchy. Kolem pasu měl omotaný ručník, který však nedokázal zakrýt jeho vzrušení. Došel až k ní.
„Co teď?“ ptala se sama sebe.
Fascinovaně hleděla na bouli pod ručníkem. Vzpomněla si na Karolínin dárek a cítila, jak znovu vlhne. Byla jako zhypnotizovaná. Opatrně se ho jedním prstem dotkla. Ručník se rozevřel a na ni vykoukla růžová hlavička. Jeho penis sebou zacukal, celý vykoukl ven a na jeho vrcholku se objevila malá kapička. Chtěla ho sevřít v dlani, ale Rob jí v tom zabránil. Chytil ji za ruku a pomohl jí se zvednout.
„Neboj, na průzkum budeš mít ještě dost příležitostí, teď je řada na mě,“ zareagoval na její nechápavý pohled.
Vzal Vendulku do náruče. Udělal s ní několik kroků a opatrně ji položil na postel. Políbil ji.
Ještě než začal rozmotávat ručník, podíval se jí do očí a pro jistotu se zeptal:
„Můžu?“
Vendulka jen přikývla a uvolnila křečovité sevření svých paží, kterým se snažila udržet ručník na místě. Zvedla ruce nad hlavu a umožnila Robertovi, aby odhaloval její dosud nevinné a neposkvrněné tělo.

Sotva však Robert rozmotal uzel na ručníku a chtěl odhalit její skvostná ňadra, Vendulka ho zarazila.
„Budeš opatrný, viď?“ ujišťovala se.
„Neboj, nebudu dělat nic, co by se ti nelíbilo. Kdykoli mě můžeš zastavit.“
Vendulka se uklidnila a nechala ho pokračovat. Pokrýval každý kousek její odhalené pokožky doteky i polibky. Do ouška jí šeptal něžná slůvka. Líbal ji na krk, na lícní kosti a postupoval směrem dolů. Hladil ji po ramenou i pažích a polibky pokrýval odhalená prsa.

Přilehl si k ní na postel. Nezaujal polohu mezi jejími nožkami, ale lehl si vedle ní. Prsty ve spirále kroužil po těch pahorcích a blížil se k věžičkám tyčícím se na jejich vrcholcích. Sevřel bradavku mezi rty a jazýčkem se jí lehce dotkl. Vendulka se prohnula a zasténala. Cítil, že se dostatečně uvolnila. Přesunul se tedy svou pozornost a své ruce níž. Hladil ji na bříšku a kolem pupíku, opatrně se blížil k okraji Venušina pahorku a doufal, že si to Vendy ještě nerozmyslí a nezastaví ho. Když nic z toho nenastalo, dodal si odvahu a odhodlal se položit jí ruku do klína. Pohladil nevinnou a nedotčenou štěrbinku, na které už se objevovaly kapičky rosy. Prstem přejel úžlabinkou, nabral si trochu panenského sekretu a ochutnal. Posunul se tak, aby měl to nevinné poupátko před obličejem. Vystrčil jazýček a přejel jím po okvětních lístcích té květinky. Nasával tu slastnou vůni. I když se tak moc snažil, chtíč ho přemohl a on se musel přisát k tomu prameni. Objevil skrytý knoflíček slasti a pomazlil se s ním. Něžně se ho jazýčkem dotýkal, bral ho mezi rty a jemně sál. Vendy tiše vzdychala a házela sebou.
Zahodila veškerý stud a poddala se tomu příjemnému laskání. Uměla si sama udělat dobře, věděla, jak samu sebe přivést k vrcholu, ale tohle bylo něco jiného. Cizí chlap se jí dotýkal a jí to působilo nevídanou rozkoš. Cítila, že už to na ni přichází. Doufala, že Robert nepřestane. Aby se o tom ujistila, položila mu ruce na hlavu, prsty zapletla do vlasů a přitlačila si jeho obličej do klína. Bob zintenzívnil své snažení.
„Oooohhh…,“ uniklo z Vendulčiných sevřených rtů.
Přirazila nohy k sobě a uvěznila Roberta u své štěrbinky. Ten, ve snaze aby se neudusil, kroutil hlavou ze strany na stranu. Tím však násobil slast, kterou Vendy prožívala. Ona dál vzdychala a házela sebou. Prožívala své první vyvrcholení, které si nezpůsobila sama.

Sevření stehen povolilo a vypustilo tak svého vězně. Robert zalapal po dechu a natáhl se vedle uspokojené Vendulky. Její zrychlený dech prozrazoval právě prožitou rozkoš. Vzpamatovala se a otočila se na Boba.
„Děkuju,“ řekla, pohladila ho po vlhké tváři a políbila ho.
„Nemáš zač,“ usmál se na ni.
„Ale mám. Ty bys určitě chtěl pokračovat, viď?“ řekla a položila ruku na jeho nástroj.
„Chtěl,“ přiznal se, „ale rozhodnutí je na tobě, do ničeho tě nenutím.“
„To jsem ráda.“
Vzala jeho ruku do své a položila si ji na slintalku.
„Ale musíš být opatrný, já nic neberu.“
„Tak počkej,“ řekl a zvedl se.
„Kam jdeš?“
„Jen hledám ochranu, vzal jsem si krabičku s sebou.“
Vendy se natáhla k nočnímu stolku a zkusmo otevřela šuplík.
„Ta potvora,“ skoro vykřikla a rozesmála se.
„Co je?“
„Tak se koukni,“ odpověděla a hodila Bobovi krabičku, kterou našla v šuplíku.
Ten ji chytil a podíval se na ni, byl tam lísteček se vzkazem:
„Užijte si to! K.“
„Ta potvora to všechno naplánovala.“
„Však já jí to spočítám. A už vím i jak.“
„Jo? A jak?“
„Teď toho nech a pojď zase zpátky ke mně,“ žadonila.

Tohle pozvání se neodmítá, tak si lehl zpátky k ní. Otevřel krabičku a vyndal jeden kondom. Vendy po něm sáhla.
„Můžu ti ho nasadit?“
„Proč bys nemohla.“
Opatrně roztrhla obal, pohledem prozkoumala ten latexový výmysl a přiložila ho na vrcholek kopí. Pomalu ho rozrolovala. Robert měl co dělat, aby nevystříkl. Vendy si lehla na záda a roztáhla nožky. Rukama objala Boba kolem krku a přitáhla si ho k sobě.
Políbila ho a šeptem mu udělila svolení:
„Můžeš.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“
Robert se vymanil z jejího objetí, vzal obléknutého dobyvatele do ruky a nasměroval ho k nedotčené lasturce. Našel otvůrek a pomalu do něj pronikal. Pozoroval Vendulčin obličej. Mísilo se v něm očekávání se strachem a touhou. Jakmile narazil na blanku dokazující její stav, Vendy sykla bolestí a maličko ucukla.
„Neboj, to bude dobré,“ uklidňoval ji Robert.
„Já vím, ale i tak mám strach.“
Robert trochu ustoupil, všiml si, že se Vendulka nadechla, pevně sevřela rty a kývla na něj. I Robert se nadechl a vyrazil vpřed.
„Auuu…,“ vykřikla Vendulka bolestí.
„Omlouvám se,“ utěšoval ji.
Hladil ji po tváři a slíbával slzičky, které se jí koulely po tváři.
„Pššš, teď už to bude dobré…“
Vendulka mu pohlazení oplatila i s trochu smutným úsměvem.
„Proč tak smutně?“ zeptal se Robert.
„Neboj, není to kvůli tobě, nebo že bych toho litovala, to vůbec ne. Jen tímhle definitivně skončilo mé dětství. Už nejsem žádná holčička, teď je ze mě žena,“ poznamenala filozoficky.
Stále hluboce zasunutý se přisál na její ústa. Ona ho objala kolem krku a polibky mu oplácela. Robert zaznamenal, jak se pod ním snaží trochu hýbat. Vymanil se z objetí a podíval se jí do očí. Přikývnutím odpověděla na tu nevyřčenou otázku a Robert ji začal pomalu milovat. První pohyby pro ni byly ještě trochu bolestivé, ale brzy ucítila známé vzrušující chvění v podbřišku. Tiše vzdychala a snažila se vycházet Bobovi vstříc nesmělými a nezkušenými pohyby. Robert se snažil ovládnout své tělo. Snažil se bojovat se svým vzrušením a oddálit své vyvrcholení.
„Aahhh… už budu…,“ upozornil Vendulku.
Ta se na něj jen zklamaně koukla. V tom do ní naposledy přirazil a začal plnit šprcku svou životodárnou tekutinou.
„Promiň, už to nešlo zastavit,“ omlouval se neukojené Vendulce, když opustil její lasturku.
„To nevadí,“ ujišťovala ho.
Robert nasadil místo svého utěšitele prsty, aby dokonal započaté dílo. Netrvalo dlouho a Vendy prožila další vyvrcholení.

Tu noc rozhodně nebylo poslední. Vyzkoušeli spolu ještě spoustu věcí a spotřebovali ještě několik kondomů. Ve společném objetí usnuli až k ránu. A když se pak kolem desáté ruku v ruce vydali na snídani, na obou byla vidět únava. A nejen to, i jejich krok byl nejistý a Vendulka měla problém si sednout.

Pár minut po nich se v jídelně objevili i novomanželé, byli v podobném stavu jako oni. Nabrali si snídani a přisedli si.
„Koukám, že jste měli veselou noc,“ spustila místo pozdravu Kája.
„Ani vy dva nevypadáte odpočatě,“ odpověděla Vendula.
„No jo, mně bylo celou noc špatně, ani nevím z čeho. A ten,“ ukázala Karolína na svého muže, „to přehnal s pitím.“
„Takže jsem měl pravdu, že si tu svatební noc moc neužiješ,“ vložil se do toho Robert.
„No jo, měls pravdu. A co vy dva? Určitě jste spotřebovali celou krabičku, kterou jsem vám tam nachystala.“
„Jakou krabičku?“ ptala se Vendy.
„No přece krabičku kondomů,“ řekla zmateně Kája.
„Tos měla říct dřív, já je zapomněl doma.“
„Moment, moment. To jako, že mezi vámi nic nebylo?“
„Ale jo bylo. Skoro celou noc,“ chlubila se hrdě Vendulka.
„Já myslela, že ty nic nebereš.“
„Neberu, ale Robert si dával pozor. Uteklo mu to snad jen jednou…“
„Cože!!! I jednou to stačí…,“ vyděsila se Kája, když si uvědomila, co mohla způsobit.
Těkala pohledem z Vendy na Boba a zpátky.
„Klid, však si vem, jak dlouho to trvalo nám. To bude v pohodě,“ prohlásil s klidem Karolínin manžel.
To už Vendulka nevydržela a rozesmála se:
„Měla ses vidět, ten vyděšený pohled…, to máš za to, jak si to na nás nachystala…“

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1585
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Je to ve hvězdách 03

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na