Toto je 13 díl z 13 v seriálu Hrabě Lažanský

Nostalgický konec  vzpomínání na doby dávno minulé.

Sbohem a šáteček.
Po obědě jsme se přesunuli na okraj Prahy, kde v blízkosti Modřan leželo svazarmovské letiště Točná. Žáci elementárky pochopitelně obsadili oba dvoumístné celokovové větroně L-13 Blaník a pilně na nich „hoblovali“ naviják. Proto jsem si u náčelníka vyprosil žlutého dřevěného Kmotra. Tento bachratý letoun měl dvě sedačky, nezvykle umístěné vedle sebe. Náčelník se sice trochu kroutil, protože byl přísný zákaz vozit cizí lidi, nečleny Aeroklubu, ale měl jsem na něj v rukávu silnou kartu. Studoval totiž dálkově VŠE, tedy naši alma máter a tak jsem mu vysvětlil, že mít silnou protekci u dvou členů učitelského sboru není k zahození. Za chvíli jsme již s Frantou oblékali padáky a chystali se k odletu.

„Je ti doufám jasné, že nesmíš udělat kraksnu, jinak jsem bez zaměstnání,“ pravil mi naléhavě náčelník a šel nahodit vlečný letoun. Připevněni  silonovým lanem k vlečné  C 106, lidově zvané  Basa, jsme hladce odstartovali. Počasí bylo krásně slunečné a na obloze bylo asi tak tři osminy kupovitých mraků-kumulů, plachtaři něžně nazývaných karfióly. Skoro pod každým byl silný stoupavý proud ohřátého vzduchu, který snadno unesl několik set kg těžký kluzák a vynášel jej stále výš. Po několika minutách, ve výši asi 400 m jsem pocítil silný poryv a vypnul vlečné lano.

Okamžitě jsem letounek silně naklonil a začal ve stoupáku kroužit. Franta, který za sebou měl jenom pár letů v dopravním letadle, byl podezřele zticha a bylo vidět, že je viditelně nesvůj. Chvíli jsem se soustředil na ustředění ve stoupáku a když váriometr ukazoval stabilní stoupání 3 m za sekundu, oslovil jsem svého zamlklého společníka:
„Tak co? Jak se ti to líbí?“
„No, to házení a houpání mi dost nesedí a navíc se trochu bojím. Jak jsme vysoko?“
„650 m nad terénem a stále stoupáme.“
„Jak to, že stoupáme? Já myslel, že větroň, tedy vlastně kluzák, klouže při současné ztrátě výšky.“
„Proto kroužím, abychom tu výšku získal. Až stoupák pohasne, poletím rovně a budu doufat, že najdu další. Ten použiji jako „výtah“, nahradím výšku, ztracenou klouzáním a tak letím od stoupáku ke stoupáku, až do cíle.“
„My máme nějaký cíl? Kam vlastně letíme?“
„Nikam, milý kolego. Tohle je místní létání a přistaneme na Točné. Ale jinak se takhle dají dělat přelety, někdy až na stovky km.“
„A co když se zkazí počasí a ty tvoje stoupáky přestanou nosit? Co potom?“
„V tom případě se snažím přistát na nějakém letišti, které je na cestě. A pokud není, tak se musí přistát do terénu, na pole, nebo na louku. Z letiště si mohu zavolat a objednat odvlečení, ale jen do západu slunce. Po západu  již mohou létat jenom vojáci a dopraváci, takže v tom případě je sportovní  pilot chudák a musí přespat na letišti. Ráno pro něj přiletí vlečná mašina, ale taky se může stát, že to počasí nedovolí.
Loni jsem takhle v Soběslavi stvrdnul 3 dny, než se počasí zlepšilo natolik, že pro mne mohl náčelník přiletět. Ještě lepší to je, když přistaneš na pole. To se potom musí létadlo rozebrat a naložit na speciální návěs. A když je v poli několik nešťastníků, tak platí, že pořadí je podle vzdálenosti a času přistání. Jednou jsem takhle seděl na poli u Tábora a musel jsem tam zůstat přes noc.
Měl jsem na sobě jen kraťasy a tričko, bez dokladů, bez koruny. Létadýlo jsem sice rozebral s pomocí kolemjdoucích čumilů, ale pak jsem se bál odejít, aby mi tu hromadu někdo nerozkradl. V noci mi byla zima a měl jsem hlad. Nakonec jsem otevřel padák a zabalil se do něj jako do spacáku. Ráno jsem posnídal jahody a maliny a v poledne pro mne konečně přijeli“

Tímto kecáním jsem se snažil Frantu trochu rozptýlit. Vypadalo, že to funguje. Stísněnost z něho pomalu opadávala. Začal se rozhlížet po krajině a vychutnávat si silný prožitek. Pak přišel s otázkou, která mě rozesmála.
„Jak jsme daleko od letiště? A máš dost výšky, abychom se vrátili? Nerad bych, abys mi předváděl romantiku přenocovaní na nějakém poli.“
„Neboj se. Jsme asi 20 km od letiště a výšky mám, že bych ji mohl prodávat.“

Moje obava, že bude z nervozity zvracet, se nepotvrdila. Proto jsem jej vyhecoval, aby se pokusil letounek sám řídit. Rovný přímočarý let zvládl na několik pokusů celkem bezchybně. Se zatáčkami to bylo horší. Stále ztrácel rychlost, nebo přecházel do skluzu. Po několika marných pokusech jsem to raději vzdal. Počasí nám přálo, termika neslábla a tak jsme si dopřávali bezcílné poletování sem a tam, stále v prostoru letiště.
Při tom jsme mu vykládal, jak je to s termikou, s vyhledáváním stoupáků a s riskantními přeskoky na delší vzdálenosti. Vzpomněl jsem i na obrovský požár fabriky Barvy – Laky, n. p. , kde se uměle vytvořil tak silný stoupák, že několik kámošů, kteří měli štěstí a byli zrovna ve vzduchu, tam udělalo tzv. zlatou výšku, tedy převýšení 5000 m nad úrovní vypnutí. Zmínil jsem se i o místní specialitě kladeňáků, kteří měli zaručené umělé stoupáky vždy, když se na vysokých pecích udělal odpich.V klidném, pravidelném teplém proudění se pak nad hutěmi točilo třeba 5 větroňů.

S postupujícím časem termika zeslábla a tak jsme se po krásném, téměř tříhodinovém vyhlídkovém letu vrátili a bezpečně přistáli. Náčelníkovi se viditelně ulevilo a pozval nás k sobě do kanceláře na kávu. Omluvně nám vykládal, že si nemůže dovolit další průšvih, protože z minulosti se za ním táhne již jeden.
To se na Točné natáčel film (Vítězná křídla), o plachtařském mistrovství světa v bezmotorovém létání, které se mělo „jako“ odehrávat v Polsku. Drtivá část záběrů se ale točila právě tady. Takže v té době byl plný hangár větroňů, ale na mnohých byly namalované imatrikulační znaky cizích států. Po skončení filmování se urychleně z větroňů smývaly kamuflážky, aby mohly zase létat. Nebylo myslitelné, aby naše vzdušné moře křižovala „cizí“ letadla.

A do toho přišel víkend jako vyšitý, termika bouřila a všechno bylo ve vzduchu. Akorát v hangáru zůstala jedna Olympie, která nemohla na start, protože z ní dosud nebyla smyta švédská imatrikulace – legendární tři korunky.
„A tehdy jsem se nechal ukecat, od jednoho kamaráda, abych mu tu „švédskou“ Olympii půjčil na místní létání. Měl se pokusit o „pětihodinovku“. Musel mi přísahat, že se nevzdálí z dohledu.“

Tuhle příhodu jsem znal, ale jen z doslechu. Dotyčnému hříšníkovi totiž do 5 hodin chybělo jenom pár minut, ale bylo jasné, že přistane a úlohu nesplní. A dostal „báječný „nápad“. Točná leží na vršku a dole pod ní, v údolí Vltavy se nacházelo, dnes již zrušené letiště Zbraslav. Bylo v doletu a přistání na něm znamenalo, že by se doba letu o potřebných pár minut prodloužila a kýžená hranice 5 hodin by padla.
Zamířil tedy na Zbraslav. Bohužel únava a také neznalost místního letiště dohromady způsobily, že zvoral přistání a Olympii rozsekal. Zbraslavští jej z trosek vyprostili bez škrábnutí a byli bez sebe nadšením nad nevídaným výkonem švédského pilota. Přiletěl z takové dálky! Přeletěl moře! Zachráněný nešťastník byl sice bez zranění, ale následkem šoku ztratil řeč a jenom blbě čuměl.

Nějaký snaživec honem zavolal do redakce Večerní Prahy, že na Zbraslavském letišti právě přistál švédský větroň a průser jak barák byl na světě. Novináři dorazili s fotografem a tlumočníkem za necelou hodinu. Otřesený pilot se mezitím natolik vzpamatoval, že si od tlumočníka vzal obřadně nabídnutou partyzánku a chvějícím se hlasem konečně promluvil:
„Tak klucí,  já vám za všechno upřímně děkuji!“

Náčelník dokončil svoje vyprávění a povzdechl si:
„Je to sice už skoro 10 let, ale tuhle kaňku mám v kádrových materiálech a budu ji tam mít do smrti. Proto se nedivte, že se mi ulevilo, když jsem viděl jak Jarda v pořádku přistává.“

Umírněně jsme se usmáli nad touto tragikomickou příhodou. Ujistili jsme náčelníka, že si vážíme jeho laskavosti a v rámci možností mu ji oplatíme, pokud bude potřebovat při svém studiu někde zatlačit. Srdečně jsme se rozloučili a zamířili zpátky na Žižkov. Druhý den již končil barončin pobyt. Odlet měla přesně v poledne a věděli jsme, že kvůli odbavení musíme být na Ruzyni dvě hodiny předem. Proto jsme se domluvili, že za ni dojedeme do Alcronu již v 8 hod. ráno, abychom byli nápomocni při balení.

Když jsme ráno skutečně tak nekřesťansky brzy dorazili, byli jsme příjemně překvapeni. Eva nás přijala ve svém apartmá a my zjistili, že má své dva obrovské kufry sbalené a připravené k odnesení. Sedli jsme si tedy na pohodlnou lenošku a obsluha přinesla lehké občerstvení. Zbývající čas jsme utráceli lehce rozverným hovorem, kde Eva vysoce hodnotila svůj pobyt a naši péči o ni.
Franta se pokusil, jako ostatně už několikrát, vyjádřit poděkování za štědrý dar, který dostal. A jako vždy, byl zdvořile odkázán, aby o té maličkosti již nemluvil. Potom nás čekalo ještě jedno milé překvapení. Eva nám oběma podala brašničky, které jsme tak dobře znali.
Byly to již zmíněné automatické fotoaparáty Kodak, ze kterých jsme měli vyndat naexponované kazety s filmem. Ty uložila do kabelky s tím, že pro nás nechá udělat komplet dvě sady fotek a pošle nám je. Prázdné foťáky nám potom darovala na památku. Udělala mi tím velikou radost, protože to byl dárek za několik tisíc korun a sám bych si jej, při svém platu, nikdy nemohl dovolit.

Pak už následovala jenom ta smutnější část dne. Nosiči donesli kufry do garáže, uložili do auta a my vyrazili na letiště. Vyčkali jsme až do odbavení a rozloučili se. Eva mě objala, bez ostychu před Frantou políbila a přidala pohlazení po tváři. Byl jsem docela na měkko, ale snažil jsem se nedat to na sobě znát. Nechala se slyšet, že příští rok zase přijede.
Slíbil jsem, že do té doby bude mít už Franta řidičák a tudíž mých služeb nebude potřeba.

„Řidičák nemůže uškodit nikomu. Tak bude Franta řídit a my si spolu sedneme dozadu,“ usmála se výmluvně. Potom ji pohltila vrata odletové haly a my s Frantou jsme vyšli na výhledovou terasu, kde jsme setrvali, abychom, celkem zbytečně, zamávali Caravele, startující do Vídně. Jedna hezká epizoda mého života skončila.

Netušil jsem, že bude mít pokračování. Eva potom pravidelně, ještě mnoho  let, každý rok o prázdninách, přilétala na svůj týden za stříbrným větrem, jak tomu říkala. Když přiletěla znovu, o rok později, opakovali jsme stejný rituál, jen s malou změnou. Za tu dobu jsem Frantovi sehnal ve svazarmovské autoškole nebetyčně trpělivou instruktorku, která, jako dáma, mu nenadávala do blbců a nemehel a při naježdění skoro trojnásobného počtu hodin jej konečně připravila na řidičskou zkoušku. Franta se otrkal a po krátké době z něho byl skutečně výborný řidič.

Když jsme Evu na Ruzyni přivítali a přivedli k zaparkovanému Renaultu, pozvedla lorňon, prohlédla si v čem pojede a vyčítavě řekla:
„Ale Franci, vždyť tohle je ten loňský model…“
Pohlédli jsme s Frantou na sebe dost konsternovaně.
„No samozřejmě, tetičko, přece bych jej neprodal,“ vypravil nakonec ze sebe Franta.
„Tohle nelze strpět. Vědec tvého formátu a navíc příslušník našeho rodu nemůže dělat ostudu. Hned zítra, Jaroušku, seženeš toho svého kamaráda a půjdeme koupit nové auto.“
„Tetičko, to je úplně zbytečné. To auto je jako nové a navíc, co bych dělal s tímhle, kdybys mi koupila jiné?“
„S tím si nedělej starosti. To dostane tady Jaroušek. Viď Járo, že nám prokážeš tu službu a vezmeš si jej?“

Málem se mi podlomily nohy. Už od loňska jsem věděl, že  Evě nelze odporovat a upřímně řečeno, ani jsem protestovat nechtěl. Akorát jsem si připadal jak ve snu, ze kterého se probudím. A tak jsem se druhý den stal majitelem rok starého, jen málo jetého tuzexového Renaulta. V tu chvíli, zaplaven radostí, jsem si neuvědomil, že někomu bude hodně vrtat hlavou, kde jsem na něj ze svého asistentského platu vzal.

Ve třech jsme pak absolvovali stejně krásný týden, jak před rokem. Akorát už jsme se spolu nemilovali. Eva to nevyžadovala a já nenaléhal. Asi bych si připadal, jako prostitut. Čas je však nemilosrdný a na Evelýně se začalo nemilosrdně projevovat stáří. Začala těžce chodit a již si netroufla na zahraniční cestu a útrapy s tím spojené. Občas jsme si však psali a někdy mi v noci, když nemohla spát, telefonovala.
Zemřela ve spánku, ve věku 85 let, bez bolesti a ztráty lidské důstojnosti, protože ji Bůh miloval. Na její pohřeb jsme si oba vzali dovolenou a odletěli na otočku do Vídně. Dodnes nevím, zda Franta o našem milostném vztahu věděl. Pokud ano, pak to s gentlemanským nadhledem, nikdy nedal najevo.

Navigace v seriálu<< Hrabě Lažanský 12
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Stan

Krásně napsaná povídka, nejen že přesně popisuje jak to bylo dříve, ale má i duši.