Výlet se naši trojici docela vydařil. A náhoda zařídila i nečekané shledání…

Výlet do Českého Krumlova 1.
Druhý den jsme se vskutku setkali pár minut po desáté u garáže. Vyjel jsem s renoltkou, zajel dovnitř s Gregoryho Ladou, zamkl vrata a vyjeli jsme k Alcronu. Na jeho parkovišti jsme předali klíčky nám již známému, nabobskému livrejovanému poskokovi a zašli jsme do auly. Recepční nám okamžitě sdělil, že paní baronka nás již čeká v jídelně. V krásně secesně vybaveném sále nás již Evelýna očekávala. Vesele nám zamávala od stolku u okna. V obrovské hale bylo jen málo stolů obsazených. Však venku byl nádherně letní den, který lákal k jakýmkoliv jiným aktivitám, jenom ne k posedávání po kavárnách a restauracích.

Baronka právě dojídala něco, co sama nazvala pozdní snídaní. Proto také odmítla náš návrh, abychom předčasně poobědvali a vyrazili směr Konopiště. Celkem logicky předpokládala, že jsme nasnídaní a tak nám nechala přinést pouze směšně malé, až titěrné šálečky s výbornou kávou a k tomu originál Sachr. Po necelé hodině jsme již vyjížděli na Konopiště. Chvíli jsme jeli po prvních kilometrech právě rozestavěné budoucí dálnice D1, ale pak idylka skončila a pokračovali jsme po „staré benešovské“.

Jel jsem soustředěně a opatrně. Ještě nikdy jsem neřídil tak honosné auto a navíc úplně nové. Kolem poledne jsme bez problémů dorazili k zámku a protože se prohlídky dělaly každou celou hodinu, zakoupili jsme vstupenky a sedli jsme v zahradní restauraci, do příjemného stínu slunečníku. Dopřáli jsme si velký zmrzlinový pohár a potom jsme volným tempem obešli celý zámek. Baronka udělala spoustu snímků. Používala pěkný fotoaparát Kodak, u kterého si si pochvalovala, že stačí v hledáčku zabrat výhled a zmáčknout spoušť.

„Nějaká clona, expozice, zaostřování, to mi vůbec nic neříká a nikdy bych si to nezapamatovala. Tohle mi samočinně převíjí i film, takže se nemusím o nic starat. Doma to potom pošlu do fotoateliéru a oni vše obstarají a pošlou mi hotové barevné fotky. Sice si vzpomínám, že můj tatínek si obrázky vyvolával a zvětšoval sám, ale to už dneska nikdo nedělá. Já si ani neumím vyměnit film.“
„Což o to, film ti vyměníme, tetičko, to není zase nic tak složitého,“ nabídl se ochotně Franta.
„To nebude potřeba, Franci, já mám ty foťáky sebou tři, takže mohu udělat přes 100 obrázků a to mi docela stačí,“ odmítla Evelyn tuto nabídku a já byl rád, že mi zrovna nevidí do obličeje.
K vchodu jsme došli tak akorát a zařadili jsme se do skupinky asi 30 turistů, se kterými jsme měli absolvovat prohlídku. Protože ve skupině bylo asi 10 německy mluvících lidí, náš průvodce profesionálně prováděl výklad v obou jazycích. Nejprve česky, potom německy. Všiml jsem si, že jak Franta, tak baronka velmi pozorně poslouchají německý výklad a chvílemi se pobaveně usmívají. Mně samotnému němčina nic neříkala, ale abych nebyl za blba, předstíral jsem, že rovněž poslouchám.

Teprve později mi Franta vysvětlil, že průvodce v německém výkladu říkal něco úplně jiného, než říkal čecháčkům a hlavně, že dost kritizoval místní úřady a jejich péči o drahocenné exponáty. Tvrdil a byla to zřejmě pravda, že spousta mobiliáře byla odtud odvezena jako vybavení do Dobříšského zámku, když byl „přidělen“ jako tvůrčí sídlo, Svazu Československých spisovatelů.

Průvodce mě zaujal i jinak. Byl oblečen v bezvadném obleku a jeho chování bylo vyloženě noblesní. Věk bych odhadoval asi tak na 70, ale postavu měl statnou a krok pružný. Lehkost a plynulost jeho němčiny vyvolávala dojem, jakoby byl v minulosti diplomat, čemuž by odpovídalo i jeho vystupování. Rovněž jsem si všiml, že při výkladu se několikrát pohledem zastavil na baronce Evelýně a chvílemi to vypadalo, jak by mluvil přímo pro ní. Po skončení prohlídky, kdy jsme vraceli do bedny plstěné papuče a skupinka návštěvníků se pomalu rozcházela, přistoupil pomalu k nám a baronku oslovil tichým, zdvořilým hlasem:

„Vážená společnosti, promiňte prosím moji dotěrnost, ale domnívám se, pokud se ovšem nemýlím, že dáma je baronka Evelýna z …?“
„Rudolfe…,“ zvolala překvapeně ale potěšeně baronka. „Nikdy by mě nenapadlo, že se s vámi ještě někdy setkám. Proto jste mi byl od začátku povědomý. Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Čtyřicet let…? Promiňte mi, že jsem vás nepoznala a sama se divím, že vy jste poznal mne.“
„Paní baronka se ani trochu nezměnila. Jak to děláte, že jste pořád stejně krásná a elegantní? Ano, máte pravdu, je to skutečně asi 40 let. Pokud si vzpomínám, bylo to v r. 1924, když jste se provdala a opustila nás. Já sloužil ještě 3 roky u vašeho pana otce, ale když ztratil šlechtický predikát a republika mu záborovým zákonem zredukovala panství na třetinu, nepotřeboval již mých služeb. Byl ale tak laskav a mě doporučil do služeb hraběte Buquoye. Tomu jsem potom dělal správce v Nových Zámcích a tam jsem vydržel až do začátku války.“

„Rudolfe, dovolte abych vám představila mého prasynovce, hraběte Lažanského a také pana inženýra Dvořáka. Oba jsou vědečtí pracovníci na poli ekonomiky, ale to je asi vše, co o tom vím.“
„Pánové, s velkým potěšením vám představuji pana Rudolfa, starého a věrného služebníka naši rodiny, s kterým jsem vyrůstala a jako děti jsme si spolu hráli. Potom musel do války, kde po zajetí vstoupil do Československých legií ve Francii. Po mém sňatku jsme si zmizeli z očí, takže jeho další osudy neznám. Kdy tady končíte pane Rudolfe? Ráda bych Vás pozvala na večeři.“
„Mám ještě dva turnusy, takže po 17. hodině budu volný a s potěšením k vašim službám, paní baronko.“
„ K žádným službám, pane Rudolfe. V budete mým váženým hostem! Hodí se vám to v 18. hod. v Hotelu Amber? Tam jsme totiž ubytováni.“
„Zajisté, skvěle mi to vyhovuje, paní baronko. Bude mi potěšením. Zatím vám přeji dobrý den. Vám rovněž, pánové.“
Naznačil úklonu a zvolna odcházel. Měl jsem dojem, jako by na mne dýchl duch dob dávno minulých.

Měli jsme před sebou téměř celé odpoledne. Byl krásný letní den, nebe téměř modré, pokryté jen sem tam bílými karfioly kumulů, krásných kupovitých mráčků. Procházeli jsme se zámeckým parkem a nakonec jsme v tom parnu s povděkem skončili pod slunečníkem zahradní restaurace. Dopřáli jsme si vynikající, poněkud pozdní oběd. V radostném nicnedělání jsme utratili zbývající čas a kolem 17. hod. jsme přijeli na parkoviště před hotelem Amber. V recepci proběhlo všechno hladce. Rezervace z Alcronu udělala zázraky. Devizové cizozemce a jejímu doprovodu všichni lezli málem do zadku. Byli jsme zapsáni do hotelové knihy, dostali klíč od apartmá č.7 a vyjeli výtahem do 1. patra. Klíčky od auta si vyžádal recepční, aby zařídil zaparkování a donesení zavazadel.

Bylo to skutečně luxusní ubytování. Dvě ložnice, cosi jako obývák a společná koupelna. Francouzskými dveřmi se dalo vyjít na balkon, velký jako půlka volejbalového hřiště. V každé místnosti televize, telefon a v předsíni velká lednička, tedy vlastně jakýsi minibar. Zavazadla nám přinesl pikolík za pár minut. Gentlemansky jsme dali baronce možnost vybrat si ložnici a sami jsme se odklidili do druhé. Spojovací dveře jsme nechali otevřené a věnovali jsme se zabydlování. Po chvíli jsme zaslechli baronku, jak klapla dvířky od koupelny. S Frantou jsme se odebrali na terasu a pohodlně jsme se rozvalili do přichystaných křesílek. Labužnicky jsme popíjeli lahvový Staropramen, který jsme si přinesli z minibaru a bylo nám fajn. Byli jsme mladí, bezstarostní, měli jsme dovolenou, příjemnou společnost, počasí bylo nádherné, pití lahodné a studené, ubytování bezvadné a za chvíli nás čekala skvělá večeře.

Najednou jsem si uvědomil, že k dokonalosti mi přece jenom něco chybí. Byl jsem neoholený a letmý pohled na hodinky mě utvrdil, že to ještě do večeře snadno stihnu. Nechal jsem Frantu na terase, zašel k nám do ložnice, vzal si holení a bez rozmyslu vstoupil do koupelny. Světlo bylo rozsvícené, ale mě to nějak netrklo. Přistoupil jsem k umyvadlu, rozevřel necesér a protože zrcadlo bylo poněkud orosené, otřel jsem jej ručníkem.
Teprve pak jsem koutkem oka uviděl, že ve vaně leží baronka a skoro spí. Potlačil jsem prvotní leknutí a pokračoval ve své činnosti. Namydlil jsem si tváře a začal se holit. Při tom jsem se snažil naklopením zrcadla získat pohled do vany. Choval jsem se, jako bych si ničeho nevšiml. Musel jsem se chovat nenápadně, ale i po naklopení zrcadla jsem měl si moc nepolepšil. Viděl jsem pouze, že její prsy vystupovaly z vody, jak dva ostrůvky a věru, nebyl to špatný pohled.

Litoval jsem, že se nemohu podívat pořádně a rozhodl jsem se, že po doholení se otočím k vaně a na pár vteřin si ji pořádně prohlédnu. To jsem také udělal. Když jsem ženskou postavu přelétl zkoumavým pohledem, byl jsem skutečně překvapen. To nebylo tělo stařeny, ale vysportovaná žena v nejlepších letech. Překvapilo mě, jak byla stejnoměrně opálená a protože tehdy ještě nebyla solárka, bylo jasné, že má na svých latifundiích možnost oddávat se nerušené sluneční lázni v přísném soukromí. Víc vidět jsem za těch pár vteřin nestačil. Naznačil jsem lehký úlek a pronesl k postavě ve vaně omluvné:
„Promiň, Franto, nevšiml jsem si, že jsi tady.“

S těmito slovy z koupelny vypadl a blahopřál si, jak jsem to diplomaticky zvládl. Bohužel, nemělo mi to projít tak hladce. Pár minut před šestou, těsně před odchodem do jídelny, jsem na chvíli s baronkou osaměl, protože Franta si ještě zaběhl na WC. Evelýna se na mě laškovně podívala a potichu se zeptala:
„Poslyšte, Jaroušku, nemáte něco s očima?“
Docela jsem naběhl a rezolutně prohlásil, že vidím jako rys.
„To je dobře. Už jsem se bála, jestli nepotřebujete okulistu, když ve vaně nerozeznáte, zda v ní leží ženská, nebo chlap.“

V tu chvíli jsem, řečeno lidově, zčervenal až na prdeli a nevěděl, kam s očima. Z rozpaků mě vysvobodil Frantův příchod. Odebrali jsme se do jídelny a zasedli ke stolu s označením čísla našeho apartmentu. Téměř současně se ve dveřích objevil pan Rudolf. Měl v ruce kytici rudých růží a při chůzi s našemu stolu pokynem přivolal číšníka, kterému cosi zašeptal. Pak došel k nám, pozdravil a s hlubokou úklonou podal kytici baronce.
Téměř okamžitě se u stolu objevil číšník, odstranil dekoraci květin, převzal od baronky růže, vložil je do přinesené vázy, položil na stůl a zmizel. Objednali jsem si aperitiv a baronka vyzvala pana Rudolfa, aby ji pěkně podrobně vylíčil svůj život, od té doby, co se jejich cesty rozešly.

„Bylo toho hodně, za těch 40 let a bohužel, víc bylo toho špatného. Leta první republiky byla celkem klidná, ale pak přišel k moci Hitler. Zpočátku jsme jej nebrali vážně, ale když anektoval Rakousko a po Mnichově Sudety, začalo nám být ouzko. Když pak obsadil i zbytek Česko-Slovenska a Slováci se odtrhli, bylo už vážně zle. Babička byla Němka a tak, podle Norimberských rasových zákonů, jsem najednou byl Němec. Nepomohlo mi, že jsem se tak necítil, pocházel jsem sice ze Sudet, ale doma jsme mluvili výhradně česky a měl jsem za ženu Češku. Dostal jsem povolávací rozkaz do Wermachtu a než jsem se nadál, byl jsem na východní frontě. U Stalingradu jsem padl do zajetí a vrátil jsem se až v r. 1956. A po návratu jsem se dověděl, že podléhám odsunu. Jedině to, že moje Božena na mě vydržela čekat a nerozvedla se se mnou, mě zachránilo a mohl jsem v ČSR zůstat.“

Baronka i my dva jsme pozorně poslouchali a já jsem se snažil představit si utrpení, kterým musel tento starý muž projít. Bylo vůbec s podivem, že přežil. Věděl jsem, že u Stalingradu padlo do zajetí  asi 80 tisíc  vojáků fašistického Německa, ale jen něco málo, než 5 tisíc se jich vrátilo domů.

„Ale po vašem návratu snad  špatné časy skončily, ne? A co jste dělal dál?“ zeptala se Evelýna soucitně.
„Měl jsem už důchodový věk, ale neměl jsem odpracovaná léta. Tedy, doložitelně odpracovaná. Službu v Legiích mi uznali bez problémů. Roky odsloužené u vašeho pana otce a hraběte Buquoye jsem nakonec doložil svědeckými výpověďmi bývalých spoluzaměstnanců. Ale službu ve Wermachtu a roky zajetí mi uznat nechtěli. Úředník sociálního zabezpečení byl téměř na mrtvici, když mu došlo, že tady žádá o důchod nějaký wermachťák.“
“Jak to chcete doložit? zeptal se mě ironicky.
„Vojenskou knížkou,“ odpověděl jsem a položil ji před něj na stůl. Štítivě ji vzal do ruky a zalistoval v ní.
„Vždyť je to německy,“ prohlásil objevně. „Budete si  muset opatřit úřední překlad od soudního překladatele,“ sdělil mi verdikt. A pokračoval znechuceně: „Nakonec bude Československý stát vyplácet důchod nějakému náckovi. Což mi přípomíná – vy musíte prokázat, že jste nebyl příslušníkem zbraní SS.“

„Naštěstí mi kdosi doporučil výborného advokáta, JUDr. M. Ujal se mě a argumentoval na úřadu sociálního zabezpečení tím, že citoval přesné znění zákona, kde se uvádělo, že služba v zahraniční armádě se do odpracovaných let započítává. A logicky vyvozoval, že pokud není taxativně vyjádřeno, o jakou armádu se jedná, je nutno Wermacht považovat za zahraniční armádu. Nakonec ty úředníky natolik zblbnul, že mi ta léta v zákopech uznali.No a 13 let v zajetí nakonec taky, protože např. v NDR je bývalým kamarádům uznávali bez problémů. Takže nakonec mi byl přiznán důchod 777 Kč měsíčně. Nevím, jak k tomuto číslu došli, ale dá se za to tak akorát přežívat, ale nikoliv žít. Ale protože mi zdraví slouží, jsem docela rád, když mám možnost si přivydělat jako průvodce cizinců.“

Starý muž skončil své smutné vyprávění a rozlehlo se ticho. Baronka jen pokyvovala hlavou a my s Frantou rozpačitě mlčeli. Nakonec jsme si mlčky připili dobrým portským vínem a obrátili list. Bylo na čase zbavit se chmurných myšlenek. Objednali jsme si jídlo a začali běžnou, lehkou rozmluvu. Jídlo bylo samozřejmě výborné a nálada se nám značně zlepšila. Poseděli jsme až do pozdních večerních hodin a v lehce povznesené náladě jsme se s panem Rudolfem rozloučili.

Franta se v průběhu večera na chvíli omluvil a vzdálil, protože u blízkého stolu spatřil svého bývalého spolužáka, ve společnosti dalších dvou pánů. Přisedl si k nim asi na 5 minut a cosi s nimi domlouval. Když se potom vrátil, řekl nám, že spolužák je zaměstnán u PZO a dnes tady dělá „medvěda“ zahraničním zákazníkům. Domluvil si s ním na zítra na osmou hodinu společnou snídani, aby si mohli nerušeně popovídat. Při návratu do apartmá jsem si všiml, že baronka má trochu nakoupíno. Lehce párkrát zavrávorala a opřela se o mne. Zatímco Franta se hned nahrnul do koupelny, usadil jsem se s baronkou v obýváku. Zcela uvolněně žvatlala páté před deváté a najednou jsem ke svému překvapení zjistil, že mi tyká.

„Poslouchej  dobře, Jaroušku. Franci půjde jistě hned spát a já se tak za půl hodinky půjdu vykoupat. Tak pokud bude vzduch čistý, přijď do koupelny a nemusíš dělat, že tam nejsem,“ zašeptala ke mně spiklenecky a položila mi ruku na koleno.
Polilo mě horko. Měl jsem sice také upito, ale zase ne tolik, aby mi nedošlo, co mi tady nabízí. Obávám se, že jsem, dnes už podruhé, zrudl až do kořínků vlasů. Než jsem stačil cokoliv říci, pootevřely se dveře, Franta vsunul do vzniklé škvíry hlavu a halasně prohlásil:

„Tak vážení, koupelna je volná. Já jdu do peří a přeji vám dobrou noc.“
Okamžitě jsem se zvedl a zamířil za ním do naši ložnice. Než jsem stačil cokoliv říci, baronka se krásně usmála a potichu řekla:
„My se zatím loučit nebudeme. Třeba se ještě uvidíme…,“
To „třeba“ lehce zdůraznila a tím mě znovu přivedla do rozpaků. Lehce jsem zaklapl spojovací dveře a přes předsíň vstoupil do naši – pánské ložnice. Franta už byl zakutaný pod dekou a svítila jen malá noční lampička na moji straně dvojlůžka. Ze zvyku jsem popadl holení a vešel do koupelny. Teprve u zrcadla jsem si uvědomil, že jsem se holil před večeří.
Odložil jsem pouzdro a svlékl se. S požitkem jse se postavil pod sprchu a spláchl ze sebe pot i únavu. Obdivuhodně osvěžený jsem se utřel froťákem, oblékl slipy a potichu se vrátil do ložnice. Franta již zhluboka a pravidelně oddychoval. Zhasl jsem lampičku, zalezl pod deku  a ve tmě se snažil srovnat si myšlenky. Byl jsem dost zmatený. Chvíli jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že to není tak, jak si namlouvám. Že jsem si jen barončina slova i gesta špatně vyložil.

Můj sexuální život byl teprve v začátcích. Nebyl jsem sice žádné nezkušené jehně, ale také nijak práskaný a zkušený kanec. Vážnou známost jsem neměl a své potřeby jsem řešil částečně svépomocí a částečně pomocí pohlavních kamarádek, u kterých se z občasné šukačky nedělaly sáhodlouhé závěry. Prostě se občas sešli dva potřební jedinci, udělali si vzájemně dobře a bez závazků se zase rozešli, každý po svém. Říkalo se tomu všelijak. Někdo to vzletně označoval za sexuální revoluci, jiný tomu říkal volná láska a moralisté to samozřejmě silně odsuzovali.

Problém byl teď úplně jinde. Veškeré moje dosavadní šukačky byly se ženami přibližně mého věku. Jen jednou jsem šukal ženskou okolo 40 a mohu říci, že to byl jeden z nejlepších šťouchů, které jsem zažil. Dáma byla poněkud při těle, ale kupodivu mi to nevadilo. Přesto však jsem měl dost příležitostí spíš s věkovou kategorií 20 – 30. Pomyšlení, že bych se měl milovat s ženou barončina věku, mi připadalo absurdní.

Když jsem zaslechl ve tmě a tichu lehké klapnutí koupelnových dveří, pořád jsem nevěděl, co vlastně udělám. Východiskem by třeba mohlo být, že jsem unaveně po koupeli usnul. Jako výmluva možná dobré, ale vůči baronce mi to připadalo poněkud nefér.

Byla to ona, kdo udělal první krok a bylo by ode mne poněkud nezdvořilé, kdybych ji odmítl. Navíc, někde hluboko v podvědomí zahlodala zvědavost, jaké to vlastně je, šukat takovou, bez pochyby hezkou, inteligentní a udržovanou ženskou. Ale možná, že stahuji medvěda, který ještě běhá po lese a všechno bude jinak, než si představuji. S touto myšlenkou jsem se náhle rozhodl. Potichu jsem se vykradl z postele, udělal potmě pár krůčků ke koupelnovým dveřím, pomalu je otevřel a jako duch vstoupil.

 

 

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na