Hospůdka malá, pod strání

Read Offline:

Už jsem měl dost, toho poskakování před šéfem, šizení porcí na talíři a všech těch úlisností. Byl jsem absolvent hotelové školy, na rozdíl od šéfa kuchyně a i když dobře platil, neměl jsem to místo rád.
Jednou večer jsem našel ve schránce inzertní noviny a tam byla k na prodej v malé vesničce zařízená hospůdka, prý velice zachovalá. Zbystřil jsem, ale cena byla jaksi nad možnostmi mých úspor.  Ale nevzdal jsem se a zavolal Jaromírovi, dělal v bance na hypotékách. Přišel ke mně, seděli jsme a mudrovali.

„No jo,“ nakonec řekl. „Dalo by se to nějak udělat, ale Lojzo, když krachneš, nebudeš mít hospodu a ještě budeš platit bůhví kolik let.“
„Já bych to risknul,“ ošil jsem se, „ale dají mě na to hypotéku?“
„Když dáš hospodu protihodnotou, tak pravděpodobně dají,“ prohlásil.
„Víš co?“ rozhodl jsem se, „vezmu si dovolenou a zajedu se na to podívat.“
A tak v týdnu jsem splašil kámoše, stavaře a jeli jsme tu  hospodu obhlídnout.

Zvenku vypadala celkem pěkně, kámoš pobíhal, oťukával a prohlížel každý koutek a já si sednul na lavičku u vchodu a čekal až přijede agent z realitky. Přibatolil se takový malý, usměvavý dědek a prý na co tady čekám.
„Na zástupce z realitky,“ řekl jsem popravdě.
„Ty to chceš koupit?“ podivil se a hned pokračoval, jestli mě ten agent taky řekl, že vejbor odsouhlasil, že ten kdo to koupí, musí v tom provozovat hospodu.
„Já to chci jako hospodu,“ namítl jsem.
„A dělal jsi někdy hostinskýho?“ dotíral dědek.
„Mám hotelovou školu,“ zasmál jsem se.
„To chceš jít sem do zapadákova na vesnickou hospodu?“ podivil se.  „Tady milióny nevyděláš.“
„To ani nechci,ale rád bych dělal ve vlastním.“
„Tam naproti, u těch kurtů,“ nahodil jsem otázku,  „nebudou snad   brblat. Určitě tam prodávají jenom sodovky.“
„Nebudou,“ konejšil mě dědek, „májí  tam sice i pivo, ale teplé jako břečka, fuj, to se nedá pít.“

Přijel agent, začal hospodu vychvalovat jako by prodával vilu na Malorce, ale kámoš ho hned usadil, když mu začal vyjmenovávat všechno co našel vadné. Nakonec slevil na polovinu a když jsem na cenu kývnul, tvářil se  velice spokojeně.
Vešel jsem dovnitř, bylo to celkem udržované, výčep už moderní s dochlazováním, zato kuchyně byla z minulého století. Tu by hygiena nepustila. Vzadu byl malý ale pěkný byt s celkem zachovalým nábytkem. Dědek stále cupital s námi, vše vysvětloval jak to tady chodilo a že až to budu dávat do pucu, tak že přijde s dalšími vrstevníky pomoci.
„Jsme sice dědkové,“ řekl, „ale za práci ještě umíme chytnout.“

Mohlo by vás zajímat  Krásná sedmdesátá 01 - Veletržní romance

A tak začalo se všechno točit kolem hospody.  Jaroušek vyřizoval hypotéku, já dal výpověď pro nevyužití kvalifikace, kterou s uspokojením šéf přijal, protože se bál o svůj flek. A  za měsíc jsem se stěhoval s kufrem z podnájmu na svoji hospodu.  Teda řeknu vám, ta vesnička měla snad dvacet, nebo třicet čísel, ale jak tam lidi drželi při sobě to jsem ještě nezažil.
Ženský to tam smýčily, dědci dávali do pořádku kuchyni a tak jsem  za týden mohl  slavnostně otevřít, tentokrát jenom pro domácí.

Navařil jsem hrnec guláše, roztočil pivo a řekl všem, že dnes jde útrata na hostinského, ať to berou jako zápisný. Lítal jsem jako utržený, než jsem roznosil guláše a pivo a potom jsem se vtěsnal mezi dědky a sondoval jak to v dědině chodí. Najednou povídal jeden z dědků:
„Jak se na tě Lojzo dívám, jsi uhoněný jako králík. To chceš všechno stihnout sám?“
„Musím,“ zasmál jsem se.
A dědci okamžitě dali hlavy dohromady a prý už mají řešení. A prý jestli bych uživil jednu sílu na place.
„Když bude plno, tak určitě,“ zasmál jsem se, „ale kde tady někoho seženu?“
„To nech na nás,“ spustili dědkové a já šel roztočit další piva.

Sklidil jsem vyjedené talíře, poptal se kdo si ještě přidá a šel pro všechny připravit přípitek lidovým nápojem na tři písmena. Pak jsem si s nimi připil, ať jim tady vždy pivo chutná, což bylo kvitováno velkým potleskem.
Blížila se půlnoc, kastrol od guláše byl vymetený a tak se všichni loučili. Já se dal do umývání nádobí a do postele jsem zalezl okolo druhé hodiny.
Dopoledne mě dědci  zaskočili, když se objevili s mladou holčinou a že mě vedou slíbenou posilu.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem ji a hned se ptal, jestli v oboru dělala.
„Tátovi patřila tato hospoda a když umřel, dali ji na prodej,“ řekla a celá zrůžověla.
A dědci, že Terezka je dobrá, když byla na place, tak hned pivo víc chutnalo.

„Pro začátek vám nemůžu dát nějakou vysokou mzdu, sám nevím jak to bude vypadat,“ zeptal jsem se, „chtěla byste to zkusit?“
„Můžu nastoupit, kdy budete potřebovat,“ řekla, „zatím jsem nesehnala místo.“
„Tak dobře, přijďte na desátou a uvidíme jak nám to půjde.“
Tak jsem se rozloučil, uklidil v lokále, narazil pivo a dal se do vaření. Nemělo cenu dělat mnoho jídel, tak jsem se mírnil a připravil jsem jídlo spíš na přesnídávku. No a kdo by chtěl, tak může dostat minutky. Vytiskl jsem jídelníček, dal do obalu a čekal na desátou.
Nečekal jsem, že už před desátou se vytvoří u dveří fronta, hlavně dědků. Tak jsem je pustil dovnitř, roztočil pivo a dědci seděli čmuchali a prý co je dobrého k jídlu.Nabídl jsem jim přesnídávkovou polévku a dědci zajásali, že to je to pravé na jejich zuby.

O desáté se objevila Terezka, pochválila jak jsem upravil kuchyň a dala se do roznášení. Opravdu to byl od dědků geniální nápad. Já chystal jídlo a Terezka pití, vše šlo jako po drátkách, dědci řičeli nadšením nad jídelním lístkem, ale varovali, že s takovými cenami přijdu na buben.
„Kdepak,“ řekl jsem, „mám to vykalkulované, ale nebudu hosty okrádat.“
„Páni,“ řekl jeden dědek, „já už nebudu chodit do školní jídelny pro oběd, vždyť to mají dražší než tady Lojza.“
A já na to, že kdo bude chodit na stravu pravidelně dostane ještě slevu. Nečekal jsem takovou návštěvnost, tak jsem Terezku zahnal do kuchyně, ať se nají, než to dědkové zkonzumují. Sedl jsem si k nim, a poděkoval jsem jim za pomocnici.
„Jó, my máme nos,“ zadeklamoval jeden z dědků, „jak jsme staří… tak jsme blbí“ odvětil druhý dědek a hospoda bouřila smíchem.

Když jsme o desáté večer zavřeli, poděkoval jsem Terezce a hnal ji domů, protože přes den  toho měla na place víc, než dost.
„Pomůžu vám ještě s nádobím,“ nabídla, ale já ji hnal domů. Umyl jsem nádobí, poklidil a dal se do tržby. Teda takovou jsem nečekal, jenom se bál, jestli dědkům zůstanou peníze do dalšího  důchodu.

Na druhý den jsem připravil denní menu, s ohledem na stav chrupu mých starších pomocníků a raději nechal hospodu již od osmi otevřenou, kdyby některého dědka trápila slina. Bylo kolem deváté, já už měl  tři dědky obsloužené, když se objevila Terezka a vedla nějakou starší paní. Byla to její maminka a Terezka hned naplánovala, že maminka bude pomáhat v kuchyni, aby nezůstalo nádobí na noc. Když viděla, jak jsem zaražený, hned podotkla, že maminka bude jako pomáhat ji a že nemusím ji nic platit.
„Ale o to přece vůbec nejde, jen mě to překvapilo, tak vás vítám,“ usmál jsem se a ženské zmizely v kuchyni.
„Tak se díváme, že se ti personál nějak rozrůstá,“ škádlili mě dědci.

Zašel jsem do kuchyně a tam se vše blyštělo, talíře připravené a ženské seděly u stolu.
„Trochu jsem to tu změnil,“ usmál jsem se provinile.
„Ale k lepšímu,“ řekla Terezčina máma, „můj měl akorát utopence na pultě, ale jídlo se nevařilo.“
„To víte,“ vzdychl jsem si, „dnes hospodu jenom pivo neutáhne, je potřeba dobře a levně vařit.“
„Slyšela jsem ve vsi, že máte nějakou školu?“ zvídala.
Terezka se sebrala a zmizela do výčepu, já si přisedl k mamince a vysvětlil ji, že mám hotelovou školu a specializaci jako kuchař.
„Tak proto ta jídla,“ zasmála se. „Dědci se houfně odhlašují ze školní jídelny, vedoucí vás asi prokleje.“
„To víte, dědci potřebují jídlo na svoje mlsné jazýčky, ne to co se vaří školákům,“ namítl jsem.

Do kuchyně vlítla Terezka a hlásila:
„Čtyřikrát menu a jeden biftek s hranolkama,“ a zmizela na place.
„Máte šikovnou dceru,“ pochválil jsem Terezku a začal dělat jídlo, zatímco maminka chystala menu pro dědky.
„Jenomže co tady mezi dědkama,“ smutně vzdychla, „ještě že jste ji dal práci. To víte, z jednoho důchodu to nebylo jednoduché.“

Zazvonil jsem do lokálu a Terezka začala roznášet jídlo. Dodělal jsem minutku, zavolal Terezku a ta asi za půl hodiny přiběhla, že ten pán, co chtěl biftek, by se mnou chtěl mluvit.
„Co mu na tom nechutnalo?“ podivil jsem se.
Byl to starší pán a hned na mě, ať se nezlobím, že vyrušuje, že jídlo bylo výborné a jestli by bylo možné uspořádat u nás svatební hostinu.
„Jistě, proč ne,“ řekl jsem a on že by přivezl zetě aby domluvili podrobnosti.
„Klidně přijeďte,“ řekl jsem mu.
Dědci se už přihlásili na stravu, tak jsem měl představu, kolik jídla pro ně nachystat. Navečer když jsme zavřeli, poděkoval jsem pomocnicím a poslal je domů.

Dny plynuly jako voda, podniku se dařilo lépe, než jsem předpokládal, akorát jsem si udělal jednoho nepřítele. Vedoucí školní jídelny, které jsem přetáhnul  strávníky.
Protože se v době oběda nesmělo kouřit, upravil jsem malý sklad přes chodbu na salonek, nechal obložit dřevem, a vevnitř stůl a židle ve stylu selského posezení. Označil jsem to jako  kuřácký salonek a dědci se tam hned nastěhovali.
Moje ženské osazenstvo bylo také spokojené, protože Terezka po měsíci nevěřícně koukala na výplatní  listinu.
„No co,“ ohradil jsem se, „základ a podíl na tržbě, daří se nám a tak je víc i na výplatě.“
Stála přede mnou, v očích slzy a spustila:
„Ty jsi takový,“ zarazila se, zčervenala a spustila znovu: „vy jste takový perfektní zaměstnavatel.“
Zasmál jsem se a škádlivě ji pobídl:
„Co kdybychom zůstali u toho – ty jsi.“
„Vy byste,“ znovu se zarazila, „ty bys chtěl tykání?“
„Vadilo by ti to?“ zeptal jsem se a Terezka zakroutila hlavou.

Každé pondělí jsme měli zavřeno, až na jídlo pro naše stálé strávníky. Jestli si ale myslíte, že jsem si vyvaloval pupek, jste na omylu. Musel jsem udělat sanitární údržbu výčepu, ženské dělaly velký úklid v lokále a v kuchyni a nakonec jsem se řítil do Makra ve svém pikapu, abych dokoupil potřebný proviant na další týden.  Navečer jsem byl rád, když jsem si mohl odpočinout.  Ne, nenaříkal jsem si, naopak, byl jsem spokojený.

Další dny Terezčina maminka s údivem sledovala, jak mě Terezka říká Lojzíčku a když jsem si s ní na chvíli sedl v kuchyni ke stolu, zeptala se přímo.
„Vy máte s Terezou poměr?“
„Mám,“ zasmál jsem se, „zaměstnanecký.“
„Však dobře víte, o čem mluvím. Co to tykání?“
„Přece si nebudeme stále vykat,Když  jsme malý, téměř rodinný podnik,“ namítl jsem.
Maminka mě však uzemnila:
„Terezka si na vás myslí.“
„Cože?“ strnul jsem, „proč nic neřekla?“
„Copak holka to může říci mužskému? Mějte rozum!‘ namítla.
„Tak to budu muset napravit,“ řekl jsem rezolutně a šel chystat řízky.

Večer jak jsme zavřeli a uklízeli v kuchyni, natočil jsem si Terezku proti sobě a na rovinu se jí zeptal:
„Terezko, chceš mě za manžela?“
To jste neviděli, zčervenala, ztvrdla jako solný sloup a koktala:
„Jak jsi na to přišel?“
„Já jsem mu to řekla,“ zasmála se máma.
Terezka se hned do ni  pustila,  proč se plete do jejích věcí, ale já ji zase otočil k sobě a řekl, že čekám na odpověď. No, místo odpovědi jsem měl kolem krku chobotnici, která se přisála na moje ústa a já se dusil nedostatkem vzduchu.
Další den jsem odchytil  mého dědka pomocníka a řekl mu, že si budu Terezku brát.
„No konečně,“ odpověděl, „taky vám to trvalo.“
„Jak to?“ zeptal jsem se nechápavě.
„No to je jasný, ty jsi hostinskej, ona holka z hospody, byli bysme blbí, kdybychom vás nedali dohromady.“
„Teda jo,“ zasmál jsem se „on to byl na mě komplot?“(‚
„Na tebe jó,“ odpověděl.  „Tereza o ničem nevěděla.“

A tak byla svatba. Ženich musel vařit a nevěsta roznášet jídlo. protože na svatbu přišla celá dědina, židle nestačily a tak si je někteří donesli z domu. No a jak se hosté rozloučili, v rychlosti jsme poklidili, Terezka se rozloučila s mámou a celá rozpačitá šla se mnou do ložnice. Sedla si okraj postele a nevěděla co dál. Tak jsem si sedl vedle ní, chytil ji okolo pasu a tiše se zeptal:
„Bojíš se?“
Přikývla. Dal jsem jí pusu na tvář a zašeptal:
„Neboj se Terezko, se mnou se nikdy nemusíš bát, jsme přece svoji.“
„Co mám dělat?“ zeptala se plačtivě.
„Musíš se odstrojit miláčku,“ radil jsem.
Bezradně se podívala na lampičku nad lůžkem, tak jsem ji dal ještě jednu pusu a zhasnul. Pak jsem se odstrojil, zalehl na postel a čekal na svou novomanželku.

Trvalo jí to podstatně déle než mě, ale po chvíli se nasoukala za mnou a přitiskla se ke mně. Hladil jsem sametové tělo, líbal obličej, rty, bradičku a moje ruka sklouzla na ňadra a začala se s nimi mazlit. Vydechla nepoznaným pocitem, převrátila se na záda a já sklouzl s polibky na sametové vrcholky ozdobené dvěma třešničkami.
Vzrušeně dýchala, hladila mi hlavu, která pilně pokrývala ňadra polibky, až se zastavila na vrcholku a jazykem laskala hned jednu, pak druhou třešničku. Třešničky dosáhly zralosti a tyčily se ztvrdlé nad vrcholky ňader. Zaslepen vášní jsem vzal jednu do rtů a druhou hladil palcem druhé ruky. Mnul, sál a hladil jsem ty krásné kousky, až sebou Terezka  škubla, hlasitě vydechla a odtrhla hlavu od svých ňader. Hladila hlavu a trhaně šeptala:
„Co ty se mnou děláš? Tohle jsem  ještě  nezažila.“
„Taky jsi nemohla,“ namítl jsem a oba jsme se rozesmáli.

Klouzal jsem s polibky po bříšku, až na kudrnatý pahorek nad klínem, mazlil se s chloupky, pusinkoval a rukou rozevíral nohy.  Sklouzl jsem mezi ně, pozvedl v dlaních zadeček a palci rozevřel voňavou lasturku.  Ústa se přisála na vrchol a jazykem laskala naběhlého kamaráda.
Terezka se začala celá třást, přerývaně dýchala, aby vzápětí s tichým sténáním začala provádět svým tělem zajímavé cvičení a to oblouk na zádech. Chvíli jsem počkal až se uklidní, zvedl nožky vzhůru a zabořil se do panenské jeskyňky. Zasténala, vymrštila klín vzhůru a já cítil jak celý vězím v  sametové vlhké dírce.
Terezka hlasitě oddychovala, pomalu se přestávala třást a po chvíli, co jsem ji nechal odpočívat zašeptala:
„Už je to?“
„Co myslíš?“ zeptal jsem se.
„No jestli je to všechno,“ zeptala se.
„Ne, ještě ne, ale  teprve teď ses  stala mojí ženou,“ řekl jsem, naklonil se nad ní a začal líbat.
Objala mě rukama a já cítil jak svým klínem zkouší, co to v ní vězí.

Tak jsem začal projíždět pomalu dírku, postupně zvyšoval rychlost, až se moje ženuška  neudržela a vášnivě se začala proti mně vzpínat.
Ztratili jsme pojem o čase, cítili jsme jenom toho druhého a když jsem vyprazdňoval svou zásobu do dírky, ucítila to a vypěnila v silném vzrušení. Měl jsem  pocit, že ten můj klenot rozstřihá na jednotlivé kousky. Sténala, vlnila se pode mnou, tiskla se ke mně silou, až jsem lapal po dechu.
Po uklidnění jsem se přisunul k  ženušce, líbal mokré tvářičky a šeptal:
„Tak takhle to vypadá až do konce.“
Přitiskla se tváří a okouzleně řekla:
„Já sice ten konec  moc nevím, ale bylo to krásné. Celý život bych chtěla toto opakovat.“
„Budu se snažit,“ slíbil jsem ji.

Přituleni k sobě, natáhli jsme přes nás  deku a usnuli.

Všechna přečtení
Všechna přečtení
241
Přečteno dnes
Přečteno dnes
1
Read Offline:
Hodnocení: 5.0. od 3 uživatelů
Please wait...

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz