Toto je 2 díl z 3 v seriálu Hluboké hrdlo

Co všecho se dá zažít ve školních laboratořích po vyučování. Někdy může dojít k nečekaným překvapením.
Ko­nečně jsem se tedy dočkal. Přišlo dlouho očekávané úterý a já se zmítal v rozdílných pocitech. Holky jsem od posledních laborek neviděl a byl jsem zvědavý, zda si to přece jenom nerozmyslely. Sám jsem dobře nevěděl, co by mi bylo milejši. Byl jsem ve věku, o kterém se říká, že je nejblbější v životě. Mládí v prdeli a do penze daleko. Co se týká sexu, doma jsem podával standardní očekávané výkony, tedy nic moc.
Občas jsem měl nějaké to přilepšení bokem, vetšinou s mladšími partnerkami a to bylo samozřejmě o hodně lepší. Trojku jsem zažil jenom jednou v životě a bylo to ve složení dva + jedna. Vzpomínám na to rád, protože jsme si všichni tři parádně zamrdali. Dotyčná děvenka si rozhodně přišla na své, zato my dva jsme byli zcela vyždímaní a to doslova. Teď jsem se však obával věcí příštích. Dvě + jeden se mi moc nezamlouvalo. Prostě jsem se docela lidsky bál, že na ty dvě mladice kapacitně nestačím.
Po stránce organizačně materiální jsem měl všechno připravené. V ledničce byly připravené dvě plata chlebíčků, lahev šampáňa, jedna sedmička červeného, jedna bílého a do zálohy lahvinka sladké Griotky. Měl jsem vyzkoušené, že mnohé dámy měly slabost právě na tento tlamolep. Budova byla zaklapnutá, takže kdo neměl klíče, musel zvonit a já měl kontrolu, přes telefon.

Holky byly poučené, že mají zazvonit a já jim bzučákem otevřu. Dohodnutá 17. hodina se blížila a moje nervozita rostla. Nakonec jsem to nevydržel a vyndal jsem z trezoru načatou lahev koňaku. S naléváním jsem se nezdržoval a dal jsem si několik dlouhých tahů přímo z flašky. Počítal jsem s obvyklou akademickou čtvrthodinkou zpoždění, kterou, nevím proč, většina žen vrchovatě využívá. Snad je to z jejich strany promyšlený tah, kterým chtějí čekajícího samečka patřičně nabudit. Když hodinky ukazovaly za pár minut půl šešté, začal jsem doufat, že z připravované akce sejde. S ulehčením jsem se rozhodl, že počkám ještě čtvrthodinku a pak se ctí odejdu. Bohužel, téměř vzápětí se ozval zvonek domovního interkomu. Zvedl jsem sluchátko:
„Haló, kdo tam?“
„Alena, dělej, otvírej, je tady hrozná zima.“
Zabzučel jsem a zachvátila mě panika. Tak už je to tady. Jsou tu a zřejmě odhodlané dotáhnout to na doraz. Dokonce už jsou tak natěšené, že mi Alena mimoděk zatykala. Což o to, to by bylo nejmenší zlo. Nedalo se přece čekat, že to bude jako v tom fousatém vtipu:
„Tak už je tam, Budeme si tykat.“
Je pravdou, že pokud jsem je učil na učňovce, tak jsem jim podle školního řádu tykal. Žákyně mi samozřejmě vykaly. Tedy, až na ty vzácné vyjímky, kdy jsem s některými, pečlivě vybranými a hlavně plnoletými, šukal. Pokud k tomu výjmečně došlo, nejdřív jsem si děvenky důkladně prověřil. Bylo nutné, aby byly diskretní a uměly držet jazyk za zuby. Věděl jsem, že kdyby to někde vykecaly, nepomohla by mi ani svěcená voda. Bylo to velice riskantní, ale přiznávám, že jsem několikrát nevydržel. Při šukání bylo tykání samozřejmě na místě, ale vždy jsem svým vyvoleným kladl na srdce, aby se nepodřekly při oficiálním styku.

Laboratoř byla ve třetím patře a tak jsem vyšel na chodbu a rozsvítil na schodech. Pak jsem se zaposlouchal do ticha. Očekával jsem, že uslyším chichotání a štěbetání svých návštěvnic, ale na schodech bylo ticho. Naposledy jsem zadoufal, že sice zazvonily, ale pak od dveří utekly. Vrátil jsem se do laborky a odevzdal jsem se do rukou osudu. Čekal jsem ještě dlouhých několik minut, než se konečně ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Otevřel jsem, smířený s osudem. Spatřil jsem jedinou postavu a sice Alenu. Asi jsem koukal patřičně vyvaleně, protože jak se hrnula dál, hned měla vysvětlení:
„Koukáš, kde je Marie, že jó? Tak bohužel, budeš se muset spokojit jen se mnou. Marie je srabík a vzdala to. Že prej je jí to blbý, ve třech.“
Přikročila ke mně, položila na zem velikou igelitovou tašku, aby měla volné ruce, objala mě a nastavila mi našpulenou pusinku. Když jsme se líbali, cítil jsem zřetelně z jejího dechu nějaké pití. Došlo mi, že si asi dala pár panáků na povzbuzení. To jsem ji nemohl zazlívat, když jsem si chvíli před jejím příchodem dopřál také pár loků na kuráž. Zároveň to také vysvětlovalo to její tykání. Děvenka prostě ztratila zábrany. Nálada mi hned poskočila. Na jednu ženskou přece bohatě stačím. Pustil jsem ji z náručí, poodstoupil a důkladně si ji s odstupem prohlédl. Měla na sobě bílý, krátce střižený kožíšek, který ji ohromně slušel. Měla jej zapnutý na všechny knoflíky až k bradě. Z odložené igelitové tašky vykukoval její svetřík a zcela navrchu byla nacpaná kožešinová čepice.

Přistoupil jsem znovu k ní s úmyslem, že ji pomohu z toho kožíšku a pověsím jej na věšák. V tu chvíli však odstoupila asi na dva kroky, rozkročila se a zaujala pózu jako modelka.
„Moment, nepospíchej, nech to na mně. Mám pro tebe překvapení.“
S těmito slovy začala pomalu rozepínat od zhora jeden knoflík za druhým. Již po rozepnutí druhého mi bylo jasné, že je pod tím kožíškem úplně nahá! Nasucho jsem polkl a úplně perplex jsem mlčky sledoval, jak rozepíná další knoflíky. Za chvíli se mi naskytl naprosto nečekaný a zcela šokující pohled. Jestliže se říká, že nejhezčí pro puberťáka je pohled na vyzrálé, ženské rajcovní tělo, tak já teď zíral na krásné dívčí tělíčko, nepoznamenané ještě mateřstvím. Napadlo mne, že tohle je pro změnu ten nejhezčí pohled pro dědečka prasáčka. Asi jsem nekoukal moc duchaplně. S potěšením to zaregistrovala a bylo znát, že si moje ohromení patřičně vychutnává.
Kožíšek si nesundala, jenom jej rozevřela, abych měl co nejlepší výhled. Vzpomněl jsem si, jak mě pobízela, abych otevřel, že je tam hrozná zima a přemýšlel jsem, zda takhle, oblečená v kožíšku na nahém těle, šla po ulici. Bylo zřejmé, že je od přírody exhibicionistka a pár panáků ji jen nastartovalo. Nevydržel jsem a zeptal jsem se na to její oblečení. Zvonivě se zasmála při představě, že by takhle šla po ulici. Pak mi řekla, že se svlékla na schodech a všechno oblečení nacpala do té velké tašky. Odmítla moji nabídku, že ji kožíšek pověsím a nechal si jej na sobě rozevřený. Chodila takhle po laborce, mezi stoly a neustále žvatlala. Její řeč byla poněkud rozmazaná, jak se občas stává podnapilým. Protože byl kožíšek bílý, připomínal mi laboratorní plášť, který jsem občas také nosil. Ta imitace pláště mi vyvolala jednu legrační vzpomínku.

Když jsem byl na vysoké, měli jsme zubní ordinaci přímo v budově. A o našem zubaři, MUDr. J. se říkalo, že v horkých letních měsících ordinoval nahý, oblečen jen do bílého doktorského pláště, samozřejmě zapnutého. Pokud měl ale na křesle v práci nějakou hezkou studentku, tak se mi jakousi náhodou, plášť někdy rozepínal.
„Prosím tě, jak jsi přišla na tu myšlenku, přijit sem takle? Pokud jsi mě chtěla šokovat, tak uznávám, že se Ti to povedlo.“
„To vůbec není z mé hlavy. Pokud jsi ale četl Paměti markýze de Sade, tak ten si platil kurvičku, madame Pascal, aby jej navštěvovala v kožíšku na nahém těle. A tak mi napadlo, jak se budeš tvářit, když tě tak navštíví tvoje kurvička Aléne. No řekni, nejsem pěkná kurvička? Určitě jsem, protože spořádaná ženská by tohle nikdy neudělala. Docela bych se něčeho napila. Copak jsi nachystal, pochlub se…“
Přistoupila ke mně, objala mě, přitiskla se a začala mě líbat. Přes košili jsem cítil jak se její poupátka přitiskla na moji hruď. Pocítil jsem zase příjemné teplo v rozkroku a přestal jsem se bát věcí příštích. Pustila mě a začala znova žadonit:
„Dej Alence, něčeho napít. Alenka to móc potřebuje…“
Pochlubil jsem se připraveným sortimentem a dal ji vybrat. Zmínil jsem se i o otevřeném koňaku. Vybrala si právě ten a když jsem ji nalil do připravené sklenky obvyklou dávku, vzala mi flašku z ruky a nejistou rukou si dolila „okresní“ míru. Pak to do sebe hodila, jako námořník rum.
„Alenko, takhle se přece koňak nepije. Ten se nejdřív ohřeje v dlaních, pak se přičichne a svlaží se jazyk. Dál se potom jenom upijí a válí se na jazyku, abys jej patřičně vychutnala.“
Nechala se poučit a nalila si další. Než se naučila správně ten koňakový rituál, měla v sobě další dva. Jemně jsem ji vzal lahev z dosahu a nabídl ji chlebíčky. Několik jich snědla v jednom zápřahu a pak si řekla o cigaretu. Sám už léta kouřím fajfku, ale vzpomněl jsem si, že mám v kabinetě krabičku Winstonek, kterou jsem zabavil jakémusi drzému studentovi denního studia, kterého jsem nachytal kouřit na WC. Když jsem ji přinesl, neodpustil jsem si rýpnutí:

„Alenko, ale já myslel, že kouříš zdravě.“
„Neboj se, na to taky dojde. Já tě neošidím. Dneska mám premiéru, poprvé zahýbám. Tak to bude se vší parádou.“
Pomalu dokouřila a přitočila se ke mně. Seděli jsme vedle sebe na židlích za katedrou a nebylo to nic pohodlného. Začala mi rozpínat košili a já ji mezitím masíroval ta její krásná, jen lehce  prověšená vemínka. Po chvíli přišla na to, že pro činnost, ke které jsme se chystali, není tohle uspořádání nic moc.
„Uděláme si to tady, nebo půjdeme raději vedle?“
Tím „vedle“ myslela můj kabinet, který byl od třídy oddělen jen spojovacími dveřmi, nyní otevřenými. Měl jsem tam psací stůl, ledničku, jednoduchou skříň a trezor. Navíc tam byla i pohovka, kterou jsem si vynutil na řediteli pod záminkou, že mám nízký krevní tlak a když to na mě přijde, musím si na chvíli lehnout.
Přesunuli jsme se tedy tam a ona se hned rozvalila na pohovku v malebné póze. Prstíčkem si mne přivolala k sobě, sedla si a pokračovala v mém svlékání. Stal jsem u ní a vychutnával jsem si ten radostný pocit, že mě svléká krásná, mladá holka. Svlékla mě docela, nechala mi jenom slipy. Jak po mně jezdila všetečnýma rukama, můj namlouvák reagoval a začal pěkně tuhnout. Konečně byl vysvobozen ze zajetí a když se objevil v plné své kráse, nemusel jsem se už za něj vůbec stydět.
Začala jej snaživě honit a několikrát lehce, jakoby zdráhavě políbila špičku teď už odhaleného žaludu. Zvědavě jsem sledoval její počínání a snažil se odhadnout, zda to má zažité a nebo zda je nezkušená. Její předcházející řeči jsem nebral moc vážně. Zatím si počínala odvázaně a snažila se vyvolat dojem, že je zkušená kuřačka. Vzala jej mezi rty a jazykem zespoda lochtala uzdičku. Postupně jej vsávala čím dál hlouběji a už jej v puse měla skoro polovičku. Kývala volně hlavou a já se neudržel a začal jsem ji do pusiny přimrdávat. Působila mi nebeskou slast a ta se stále stupňovala. Podlehl jsem tomu a začal jsem ji ho zarážet do pusy čím dál hlouběji.

A pak to najednou vzalo nečekaný obrat. V rajcu jsem ji zarazil ptáka do pusy až na doraz. Zajel ji až na mandle a bohužel i na čípek. Tam ten cizí předmět vyvolal dávící efekt a neštěstí bylo na světě. Náhle se její tělo otřáslo, prudce se ode mne odtrhala a vzápětí začala zvracet. V několika křečovitých výstřicích ohodila mě, kus pohovky a dolní část kožíšku. Pak prudce vstala a několika vrávoravými kroky se vrhla k umyvadlu.
Dávivé a bublavé zvuky pokračovaly ještě chvíli, než si vyprázdnila žaludek. Pak si vypláchla pusu, opláchla obličej a otočila se ke mně.
Dívala se na mne jako na vraha. Neřekla ani slovo a odběhla do předsíňky, kdy měla odloženou tašku s oblečením. Svlékla si kožíšek, a začala se chvatně oblékat. Závodní rychlostí se nacpala do kalhotek a podprsenky. Pak si oblékla dlouhé kalhoty a svetr. Seděl jsem na okraji pohovky a pobaveně  sledoval její počínání. Měl jsem co dělat, abych zadržel smích. Zkušená souložnice a vyznavačka zdravého kouření, si uřízla takovou kšandu. Nejen, že neuměla pít, ona neuměla ani kouřit! Teprve když byla zcela oblečená, vzala kožíšek, z držáku sundala ručník a snažila se poblitou kožešinu v umyvadle očistit. Za celou tu dobu nepromluvila ani slovo.

Vstal jsem, oblékl si slipy, vzal druhý ručník a snažil se uklidit ten svinčík, který tam nadělala. Dokončila očistu kožíšku, oblékla se do něj, pečlivě jej zapnula, na hlavu si narvala čepici a beze slova rozloučení vypadla jak cukrář. Při odchodu práskla  dveřmi, div nevylítly z pantů.

Dokončil jsem úklid z nejhoršího a oblékl se. Právě jsem uvažoval, jestli mám vyvětrat, protože nakyslý pach zvratků byl pronikavě cítit. Rozhodl jsem se, že tedy vyvětrám, aby ráno nebylo v laborce jako na hospodském záchodě.
Oblékl jsem si zimník, protože venku bylo fest pod nulou a otevřel v kabinetě okna. Potom jsem otevřel i okna vedle  a doufal, že průvan vzduch pročistí. Za chvíli jsem usoudil, že z nejhoršího je to pryč a začal jsem okna zavírat. Byl jsem právě v kabinetě, když jsem náhle slyšel, jak se otevírají dveře z chodby. Myslel jsem, že se vrací Alena, která si zřejmě něco zapomněla. Vykročil jsem do učebny a v tu chvíli jsem ztuhl. Dveřmi právě vstoupila naše uklízečka, paní Horská. Udiveně se na mě podívala a řekla:
„Jejda, vy jste ještě tady, pane inženýre?“

Navigace v seriálu<< Hluboké hrdlo 01Hluboké hrdlo 03 >>
0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments