Toto je 1 díl z 3 v seriálu Hluboké hrdlo

Jak to asi dopadne, když se hecování vyhrotí natolik, že už není cesty zpátky…

Bylo úterý odpoledne a mně právě skončila výuka. Budova školních dílen již dávno ztichla, jen v mé velké učebně laboratoří se ještě svítilo. Venku byla už tma a protivně mrzlo. Normálně bych se již oblékal k odchodu, ale dneska se tady ještě zdržím. Tedy, možná se zdržím. To nezáviselo na mně. S napětím jsem očekával chvilky příští. V duchu jsem si nadával, že jsem se nechal zatáhnout do této vachrlaté situace. To bylo tak…
Na Večerní škole pro pracující, kde jsem se živil jako odborný učitel Laboratorních cvičení, studovalo také pár studentek. Byly to většinou maminy ve věku 30 až 35 let, které si studiem při zaměstnání doplňovaly chybějící kvalifikaci. Až na vzácné vyjímky byly šťastně provdané, usedlé paničky, které nevěděly, kam skočit dřív. Rodina, práce a teď ještě navrch dálkové studium, 3× týdně až do večera.
Marie a Alena patřily k těm výjimkám. Znal jsem je už jako učnice, protože pár let před tím jsem učil na učilišti. Když se jim naskytla možnost zašít se do kanceláře, nezaváhaly. Rozhodně to bylo lepší, než stát 8 hodin u frézy.
Ale ouha…Podmínkou bylo, že si udělají maturitu. Tak jim nezbylo nic jiného, než podat přihlášku, udělat příjmačky a začít studovat. Ve třídě plné obstorožních spolužáků se vyjímaly jak pěst na oku. Především, byly nejmladší, oběma bylo tehdy 20 let. Sice byly také vdané, ale zatím bez dětí. Školu braly sportovně a na nějakém excelentním prospěchu jim nezáleželo. Hlavně prolézt…

Když jsem zjistil, že tyto dvě rozchechtané rozverné děvy budou u mne studovat, měl jsem docela radost. Přivítali jsme se jako staří známí a holkám bylo jasné, že mají o jednu starost míň, protože jim u mne lecos projde. Zatímco ostatní spolužáci se při přestávkách hnali před budovu na nezbytnou cigaretu, holky si navykly zůstávat v učebně a kecaly se mnou o všem možném. To mě nutně přivedlo k otázce:
„Dámy, vy nekouříte?”
„Cigarety? Kdepák, přece si nebudeme kazit plíce. My kouříme zdravě.“
Na tuto narážku jsem raději diplomaticky nereagoval a myslel jsem si, že už dají pokoj. Nedaly. Začaly rozebírat, jak jsem je oslovil. Tehdy jsme povinně soudruhovali a jim přišlo mé oslovení směšné. Prý „Dámy“. Takhle jim ještě nikdo neřekl. Chichotaly se tomu archaickému výrazu a hned na mne vyrukovaly se známou slovní hříčkou.

„Jestlipak víte, do jakých základních dvou skupin se dělí ženy?“
Byl to starý fórek, ale dělal jsem blbého.
„No přece na dá mi a nedá mi, hi hi hi.“
A hned tu byla i druhá otázka:
„A jak se dělí muži? No přeci podobně. Na může a nemůže.“
„Klídek dámy. Nebo se vás zeptám, do jaké skupiny patříte vy.“
„Jen, abychom se nezeptaly my, kam patříte vy.“

Naši slovní přestřelku naštěstí ukončilo zvonění konce přestávky a spolužáci, kteří se vraceli z rauchpauzy. Od této, zdánlivě nevinné příhody jsem se začal těšit až zase dorazí jejich třída na laborky. Byl jsem zvědav, s čím zase přijdou. Naše hovory o hlavní přestávce postupně gradovaly. Svědkové u našich rozmluv nebyli, protože jsme většinou byli ve třídě sami. Ostatní nezdravě kouřili. Děvenky už zřejmě přede mnou ztratily veškerý ostych a bez rozpaků kádrovaly svoje okolí. Samozřejmě, že došlo i na jejich sexuální život a obě si notovaly, jak jsou doma šizeny o manželské radosti.
Tyhle řeči jsem neposlouchal rád a obvykle jsem na ně, asi z mužské solidarity, téměř neragoval. A to ani tehdy, když se snažily, abych jim jejich názory schvaloval. Zejména Alena mi s tím šla na nervy. O tom svém „zákonném majiteli“ mluvila zásadně jako o „panu domácím“, kterého zajímá jenom barák a zahrada. Marie byla sice zdrženlivější, ale několikrát se zmínila, že toho jejího zase zajímá jen jeho hospodská parta a že se dost často zlíská a dělá ostudu. Obě se vůbec netajily s tím, že by si jejich manželé docela zasloužili, aby jim byly nevěrné. Jednou už jsem se nezdržel a vypálil jsem na ně dost zprudka:

Mohlo by vás zajímat  Alimeda a Suthai 02

„Holky, nezlobte se na mne, ale vy máte jenom silné řeči. Kdybych vás třeba pozval na rande, tak by najednou skutek utek.“
„To byste ale nejdřív musel zkusit a pak by se vidělo…“ odpověděla mi Alena. Marie chvíli mlčela, ale pak z ní vypadlo rozpačité:
„To jako myslíte nás obě?“
Tady jsem měl ještě možnost z toho se ctí vycouvat. Místo toho jsem, jako blbý kohout, „hodil patky:“
„No a proč ne, copak jste ještě nikdy nezkusily trojku?“
Chvíli jsem si se zadostiučiněním vychutnával, jak jsem je rozhodil a doufal jsem, že tím to skončilo. Bohužel to ale zdaleka nebyl konec. Bylo zřejmé, že moje nabídka jim vrtá v hlavě. Naštěstí skončila přestávka a dál jsme v tom choulostivém rozhovoru nepokračovali. V duchu jsem si sice pohrával s myšlenkou, že rozverné hrátky s dvěma děvčaty, které by mohly být mými dcerami, by byly nezapomenutelné, ale pak jsem to pustil z hlavy. To bylo příliš hezké, než aby se to mohlo splnit.

V průběhu týdně jsem si na to několikrát vzpomněl a přemýšlel, co by, kdyby…Když se potom jejich třída objevila v laborkách, hned jsem zjistil, že děvenky jsou jako vyměněné. Tvářily se nenápadně a byly takové jakoby zaražené. Při výuce v laboratořích byl nejdřív jako úvod instruktážní výklad a pak se studenti rozdělili k jednotlivám přístrojům, kde ve dvojicích prováděli různá měření. Obcházel jsem jednotlivé stolky, radil a pomáhal. Když jsem se dopracoval až ke svým favoritkám, viděl jsem, jak bezradně hledí na Brinellův tvrdoměr a neví si rady.
Sedl jsem si mezi ně a předváděl jednoduchou obsluhu. V tu chvíli se na mne zezadu natlačily z obou stran a v mírném předklonu se opřely kozami o moje ramena. Dělal jsem, že to nevnímám, ale pochopitelně se to projevovalo tlakem v mých kalhotách.
Samozřejmě, že to ty potvory dělaly schválně. Brzy si všimly, že mě přivádějí do rozpaků a přitvrdily. Vrtěly se tak, abych si konečně těch jejich důvěrností všiml. Opatrně jsem hodil okem, abych se ujistil, zda nás někdo nepozoruje. Všichni ostatní ale byli zabráni do svých měření. Pak jsem polohlasně prohodil:

„Ale no táák, dámy, trochu se kroťte!“
Hned nato jsem dostal „studenou sprchu“, protože Alena, která byla z těch dvou ta průbojnější, mi rovněž potichu, téměř do ucha zašeptala:
„Klídek, to je jen taková malá záloha, abyste věděl, co vás čeká…“
Skoro mě zachvátila panika.
„Proboha, tak voni ty moje kecy snad vzaly vážně… sakra, co teď…“ pomyslel jsem si. V tu chvíli jsem byl rád, že stojí za mnou a nevidí mi do obličeje. Nestačil jsem se ještě vzpamatovat a už jsem slyšel otázku:
„Tak jak to uděláme? A hlavně kde?“
Chvíli jsem mlčel a pak jsem se rozhodl. Když do pekla, tak na hezkém koni. Protože jsem na to v týdnu několikrát myslel, probíral jsem si i tenhle problém. Zvážil jsem možnosti a moc jich nebylo. Jít na hotel bylo příliš riskantní.

„Myslím, že nejlepší by to bylo tady, pozdě večer, po vyučování. Budova je prázdná a uklízečky chodí až ráno na šestou.“
Skoro se mi ulevilo. Bylo to venku. Kostky byly vrženy a míček byl teď na jejich straně. Tiše jsem doufal, že teď konečně přijde ten moment, kdy to svoje hecování ukončí a ujistí mě, že to nemyslely vážně. Jenže jsem se mýlil.
„Tak fajn, to by šlo. Takže kdy a v kolik?“
Rychle jsem v duchu prošel rozvrh hodin a potom jsem navrhl:
„Co takhle v úterý? To by bylo ideální. Končím tady v 16 hod, takže kolem páté už tady nebude ani noha.“
Obě mě ujistily, že se jim to docela hodí. Marie k tomu ještě dodala, že tou dobou bude její Jirka U Vorla pít tak páté pivo a Alena dodala, že ten její se zase bude vrtat v garáži, jako ostatně vždycky. Víc už jsme si ani domlouvat nemuseli. Všechno podstatné už bylo řečeno a nezbývalo, než se chovat nenápadně a těšit se na příští úterý.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2747
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriáluHluboké hrdlo 02 >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na