František Hejk

Kategorie: 

Loudal jsem se pomalu chodbou s ostatními z posluchárny, když mě zastavila sekretářka od děkana a prý máte tady, nějaký telegram.
Podívám se na odesilatele a ono je to od mámy.
„Proboha, proč to posílá na fakultu?“
Rychle ho rozbalím a čtu: TATA VAZNE NEMOCEN PRIJED OKAMZITE MAMA.
„No nazdar,“ řekl jsem si, „co se proboha stalo?“
Pavla se na mě zezadu pověsila a prý: „Dnes se jde do kina.“
„Nejde,“ řekl jsem a ukázal jí telegram.
„A to nemůžeš jet zítra?“ oponovala. 
„Musím ještě dnes, nevím, co se děje, tak se nezlob.“
Pohodila hlavou a že si někoho do kina sežene.
Na koleji jsem si sbalil věci a pádil na vlak.  

Domů jsem se dostal k večeru a máma uslzená, že táta dostal infarkt, prý už druhý, řekli v nemocnici.
„Jdi za ním,“ řekla.
Táta ležel v posteli, bílý jako stěna a těžce dýchal.
Když uslyšel kroky, otočil se a usmál se na mě: „To jsem dopadl, co?“
„Co v nemocnici?“  ptal jsem se. „Spraví se to, že?“
„Nevím,“ povzdychl si, „nějak cítím, že to nezvládnu.“
Pak začal ostýchavě, že by něco po mně chtěl, ale že se bojí, že mi tím zkazí život.
„O co jde tati?“ zeptal jsem se. „Pokud budu schopný pro tebe něco udělat, tak víš že udělám.“  

Chvíli na mě zamyšleně hleděl a pak tiše řekl: „Chtěl bych, kdyby se se mnou něco stalo, abys to tady převzal a pokračoval v obchodu. Nemusíš hned odpovědět, ještě neumírám, ale rád bych měl jistotu, že náš obchod nepadne.“
„Nemohu ti na to tati hned odpovědět,“ řekl jsem překvapeně, „ale budu se snažit to nějak vyřešit.“ 
Usmál se na mě a prý se mám najíst.
Máma, celá uplakaná, mě potom sdělila, že jí v nemocnici řekli, že je to velice vážné a že má očekávat to nejhorší.
„Zvládneš to v obchodě bez táty?“ zeptal jsem se.
„Nějakou dobu určitě, ale pak, nevím,“ přemýšlela.
Po jídle jsem zalezl nahoru do svého pokoje, lehl si na postel a přemýšlel. Měl jsem po promoci zajištěné místo na fakultě, už jsem si domluvil podnájem, ale nechat rodiče, kteří udělali všechno, abych mohl vystudovat, bez pomoci? Bylo toho na mě moc, a tak jsem usnul na posteli, oblečený.
Druhý den dostával táta do obličeje normální barvu, máma ho těžko držela na posteli a já, když už jsem byl doma, pomáhal v krámě prodávat.
Zrovna jsem doplňoval zboží do regálu, když se za mnou někdo ozval: „Jejda, tady máme nového prodavače?“
Otočím se a ona to sousedovic Mařenka, v mládí jsme si spolu hodně hrávali a teď je z ní holka jako lusk.
„Čím vám mohu posloužit, sličná dívko?“ otázal jsem se a zjevně ji uvedl do rozpaků.
„Ty mě neznáš, podivila se?“
„Z holek znám tady jenom Mařenku Mrázkovou, ale ta bývala takováhle maličká,“ ukázal jsem asi metr od země.
„Na blbiny tě užije,“ konstatovala.
„Co potřebuješ, Mařenko?“ tázal jsem se.
A ona že se šla zeptat, jak je tatínkovi.
„No, proti včerejšku už s ním roupy šijí, máma ho nemůže udržet v posteli.“
„Tak, to jsme si oddechly,“ usmála se.
„A co ty tady děláš, zůstáváš tu natrvalo?“ zvídala.
„Ale přijel jsem jenom na skok, kvůli tátovi, mám před sebou státnice, tak poletím honem zpátky.“
„Tak ahoj“ usmála se.  

Večer jsem se vrátil na koleje, zeptal se Pavly, jak se měla, ale ta stále nafučená odsekla, že dobře.
Pak přišly promoce, dostal jsem místo asistenta na koleji, Pavla se udobřila a vše vypadalo, že poběží, jak jsem chtěl.
To jsem si jenom myslel, zhruba po dvou měsících opět přišel telegram: TATA UMREL PRIJED MAMA.
Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát.
Zavolal jsem Pavle, zda je ochotná se za mě provdat a odstěhovat se k nám domů.
„Zbláznil jsi se? Do toho zapadákova? Na to zapomeň! Buď budeš tady, nebo je mezi námi konec.“
Abych pravdu řekl, měl jsem jejího sekýrování právě dost, a tak jsem jí řekl, že pro ni nejsem vhodná partie a ať si najde někoho lepšího.
Práskla telefonem.  

Po pohřbu jsem seděl v kuchyni a máma celá zoufalá, nevěděla, co bude dál.
„Neboj mami, na fakultě se domluvím, jsou to seriózní lidé a přijedu natrvalo sem domů. No a obchod udržíme, tak jak to chtěl táta.“
„Ty chceš nechat práce, na co jsi potom studoval?“ lamentovala.
„No, pro jednou bude inženýr prodavačem,“ pokrčil jsem rameny.
„Ale co tomu řeknou lidé?“ plačtivě oponovala.
„Budou zvědaví a budou do krámu víc chodit, uvidíš.“  

Na fakultě jsem se domluvil, dle očekávání nedělali v tomto případě potíže, a do měsíce jsem se nastěhoval domů.
Samozřejmě to vzbudilo po vsi poprask, různé dohady a klevetění.
Jedině to přivítaly sousedky, teta Mrázková a Maruška.
Z části půdy jsem si udělal ložnici, na místě staré malý obývák a pracovnu, vybavil si vše dle své chuti a finančních možností a začal denní koloběh majitele obchodu.
Jak jsem předvídal, zvýšila se návštěvnost krámu a bylo to poznat i na tržbách. Naše vesnice byla co do počtu stálých obyvatel malá, ale kolem nás byla velká spousta rekreačních chat a domků. A jak začala zima, měli jsme se s mámou co otáčet.
Vždy jsme se těšili na sobotu a neděli, že si konečně odpočineme.
Teta Mrázková byla pravidelným návštěvníkem ženských potlachů s mámou, já se vždycky omluvil a zmizel nahoře.
Měl jsem rád hudbu starých mistrů, a tak jsem si vždycky roztáhl pohovku, lehl si na břicho a vychutnával hudbu.
Bylo to někdy v prosinci, já opět poslouchal Mozarta, když se ozvalo zaťukání a dovnitř vklouzla Maruška, prý slyšela hudbu a jestli se může přidat.
„No pojď,“ pozval jsem ji a udělal místo vedle sebe.
„To se u toho musí ležet na břiše?“ vyprskla vesele.
„Mně se tak nejlépe poslouchá,“ namítl jsem.
Opatrně se natáhla na břicho vedle mě, složila hlavu do dlaní a poslouchala se mnou hudbu. Po chvilce začala sondovat: „Ještě pořád na ni myslíš?“
„Na koho, na Pavlu?“ optal jsem se.
„Myslím,“ řekla zamyšleně.
„Ale ne, pro Pavlu jsem byl jen jeden z kamarádů na randění, nic víc,“ zasmál jsem se.
„No, já jen že jsi stále takový vážný,“ namítla.
„Musím si holka zvykat stát za pultem, to jsem se ve škole nenaučil,“ namítl jsem.
Chvíli byla ticho a potom se zeptala: „Pamatuješ, jak jsme v létě spávali spolu ve stanu?“  

„Jistě, a tobě bylo zima a vlezla jsi za mnou pod deku, nezapomněl jsem nic,“ usmál jsem se při vzpomínce.
Vzdychla: „Bylo to tak krásné, když jsem ležela u tebe přitisknutá.“
Položil jsem ruku okolo jejího pasu a zeptal se: „Tobě není dneska zima?“
Zrůžověla, a prý: „Má to být pozvání?“
„Přemýšlej na tím,“ zasmál jsem se a dělal jak by nic.
Najednou se ke mně přitiskla celým tělem a se zakloněnou hlavou čekala co se bude dít dál. Měl jsem ji rád od dětství, a proto jsem se přisál na její ústa, až začala lapat po dechu. Konečně se nadechla a prý: „To vás také učili na vysoké?“
„Když má mužský takovou krásnou holku v náručí, tak neodolá, to víš,“ žertoval jsem.

Odtáhla se kousek ode mě, a vážně se zeptala: „Františku, ty bys měl o mě zájem?“
„Znáš mě dost dlouho, abys věděla, že nemám povahu o těchto věcech žertovat,“ namítl jsem.
No a teď jsem se pro změnu dusil já.
Slzičky ji tekly po tvářích a stále se nemohla nabažit líbání.
„Řekneme to našim hned, nebo ještě počkáme?“ zeptala se.
„Můžeme hned,“ zasmál jsem se, „ony stejně něco tušily, znám svoji mámu.“
Maruška zmizela v koupelně spravit uplakanou frizůru, já složil pohovku, vypnul hudební skříň a čekal, až se upraví.
„No ne,“ povídala, když se vrátila, „tady někdo poklidil, ale mně se víc líbilo válet se po roztažené pohovce.“
„Ajaj dívko, ty máš ale chuti,“ škádlil jsem ji.  

Sešli jsme dolů a teta Mrázková nás začala škádlit, že jdeme jako dva milenci.
„Nejdeme,“ namítl jsem, „my jsme a to je rozdíl.“
No a teď jsem se mohl zase s Maruškou bavit nad jejich reakcí.
Zkoprnělé, seděly na židli, koukaly na nás jako na zjevení a nemohly si to honem v hlavě srovnat.
„No, co koukáte?“ podivila se Maruška. „Máme se rádi.“
A začalo pozdvižení, máma, zapřisáhlý abstinent, utíkala pro nějaký likér na zapití a my museli vyprávět jak to, že jsme se tak rychle rozhodli.

Máma se vrátila, náhodou nedonesla v lahvi petrolej, a tak jsme si připili ať nám to vydrží. Babky hned začaly plánovat, kdy a jaká bude svatba, až jsme je museli uklidnit, protože v sezóně by to byla sebevražda, tak nejdříve někdy na jaře.
A tak potom plynuly dny jeden za druhým, Mařenka byla u nás pečená i vařená, nahoře jsme předělávali vše pro náš společný život, v práci chtěla dát výpověď, protože jsme se dohodli, že půjde k nám prodávat.
Jednou v sobotu, se teta Mrázková navečer loučila a prý jestli jde Mařenka s ní.
„Máme ještě moc práce,“ namítla Maruška a prý neví, kdy se domů dostane.
Babky se na sebe významně podívaly, ale byly zticha.
Tak jsme chvíli nahoře poslouchali hudbu, pak se odstěhovali do ložnice, Maruška se natáhla na lůžko a prý: „To byl zase krásný den.“
Natáhl jsem se vedle a zašeptal jí: „Mohl by být ještě krásnější.“
Zrůžověla a prý: „Tady má někdo nějaké chutě.“

Začal jsem líbat její obličej, mazlil se s vlasy a pozoroval, jak se rozmýšlí co dál.
„Aspoň zhasni,“ zašeptala.
Potom jsem směl rozepínat knoflíčky halenky, postupně za stálého líbání odstrojovat, až zůstala jenom v kalhotkách a na ty mě nenechala sáhnout.
Přestěhoval jsem se hlavou na krásná ňadra, mazlil jsem se, hnětl, hladil jsem je rukou a má ústa pokrývala růžové vrcholky polibky.
Maruška měla zavřené oči, rukou hladila vlasy, já uchopil jeden růžový vršek do rtů, mnul ho a zároveň lechtal jazykem.
Druhá ruka si hrála s druhým vrcholkem a cítil jsem, jak tuhnou a vztyčují se.
Pojednou Maruška prudce vydechla, přitlačila hlavu na ňadra a celá se chvěla.
Vrátil jsem se k obličeji a pokrýval ho polibky.
„Víš, že jsi lotr?“ rozechvěle se tázala. „Tak mě vynervovat.“
„Bylo to nepříjemné?“ tázal jsem se a ona, že to neřekla.
Po chvíli líbání, se rozechvěle tázala: „Bude to moc bolet, když je to poprvé?“
„Myslím že ne,“ zamyšleně jsem odpověděl, „víš, nikdy jsem dívkou nebyl.“
Vyprskla: „Ty dokážeš udělat ze všeho veselohru.“

Moje ruka zatím sklouzla na nožky a já hladil stehýnka a pomalu se snažil, aby nohy uvolnila. Posléze si neochotně nechala trochu roztáhnout nožky a já honem zajel přes kalhotky do klína.
Cukla sebou, když ucítila, že jsem rukou přejel přes lasturku a roztáhla nožky ještě více.
Hladil jsem lasturku a cítil na kalhotkách vlhkou skvrnu.
„Nechceš si je sundat?“ zeptal jsem se. „Budou celé mokré.“
Nic neříkala, ale dovolila mi, abych je stáhl.
Klekl jsem si před klín a zabořil tvář na lasturku, byla teplounká, voněla a v dolní části byla celá vlhká.
Jazykem jsem vnikal do všech zákoutí, mazlil se s okolím dírky a až posléze se přestěhoval na vršek lasturky, kde jsem se mazlil s kamarádem.
Cítil jsem, jak je naběhlý a jak Maruška začíná vzrušeně dýchat.
Pak najednou odstrčila rukou hlavu, sevřela nožky, vzepjala se a začala sténavě dýchat.
Líbal jsem ji, kde jsem se dostal, hladil ji a čekal až se uklidní.
Klesla zpět, jenom stále vzrušeně dýchala.
Přetočil jsem ji, aby klečela zadečkem ke mně, nožky u sebe, klekl jsem si za ni, navlhčil špičku svého ztvrdlého kolíku a začal se s ním cpát vší silou do dírky.
Šlo to ztuha, ale posléze jsem se dostal na samý konec.
Maruška ležela na polštáři, hlavu zabořenou a tiše sténala.
Nevydržel jsem už to napětí a začal jsem dírku projíždět dlouhými tahy a vychutnával jsem tu krásu těsného spojení.
Teprve po chvilce Maruška tiše vykřikla, snažila se utéci, aby posléze sama začala jít naproti. Prožívali jsme oba tu krásu prvního spojení, Maruška se ještě jednou vzrušila natolik, že jsem myslel, jak mi kolík přestřihne.
No a pak nastal můj čas a já honem vyklidil bojiště a vyprázdnil se do kapesníku.
Otřel jsem také Maruščinu lasturku, pokryl polibky a pak jsme se k sobě přitulili a hladově líbali.
Marušce se z těch dojmů už chtělo spát, tak jsem ji zahnal do koupelny, trochu poklidil lůžka a jak se vrátila, tak jsme se k sobě přitulili a usnuli.

Ráno se probrala první Maruška a snažila se mě probudit šimráním ňadry na ústa.
„To si dám líbit,“ řekl jsem a přisál se k ňadrům dlouhými polibky.
Prudce se ode mě odtáhla, zabalila se do deky a prý ježišmárja, já zapomněla, že je světlo. Stáhl jsem ji i s tou dekou k sobě, políbil a konstatoval, že takové probuzení si dám rád každý den.
Růžová studem se ke mně tiskla, lechtala mě jazykem v ústech a mazlila se s mou tváří.
„Ani to moc nebolelo,“ konstatovala, „ale pak už si moc nevzpomínám.“
Oblékli jsme se, sešli dolů, máma měla už snídani nachystanou a ani slůvkem se nezmínila, že Maruška jde ráno shora se mnou.
Pak jsme se sebrali s Maruškou opět nahoru, připravili výpověď, aby ji mohla v pondělí předat, sedli jsme si na pohovku, Maruška se stulila do mé náruče a plánovali jsme, co všechno budeme muset ještě udělat.
Čas pro nás letěl jako splašený a zespodu bylo slyšet volání. Sebrali jsme se dolů, tam seděly naše sudičky, maminky, a teta Mrázková se ptala Marušky, jestli se dneska vrátí domů.
Maruška zrudla až za kořínky vlasů a že půjde, vždyť se musí připravit na ráno do práce.
Obě sudičky se spokojeně pochechtávaly, když nás viděly, jak jsme z toho povídání rozpačití. Pak se ženské Mrázkovy rozloučily a já nechal mámu uklízet a šel do krámu chystat zboží na ráno.

Když jsem se vrátil, seděla máma u stolu a luštila si křížovku.
„Dobrý?“ zeptala se.
„Ale to víš že je, všechno máme na ráno nachystané, jen aby zase neměl pekař zpoždění.“
„Ale já se ptám, jak je to s vámi dvěma, jestli je všechno dobrý, poprvé je to v životě nejdůležitější.“
Usmál jsem se a pohladil ji po vlasech: „To víš, že je všechno dobrý, to by tady Maruška do rána nebyla.“
Přisedl jsem si k ní a bavili jsme se o provozních věcech obchodu. Pošta nám nabízela, že by měli zájem o provoz poštovny při obchodě. Máma se toho bála, tak jsme nad tím mudrovali až do večera.
Po večeři jsem zalezl do svého, brouzdal po internetu, až kolem desáté mě to přestalo bavit a šel jsem spát. Přiznávám, že mě to moje ženské škádlidlo chybělo.

Ráno začalo příjezdem pekaře a po snídani jsme s mámou kmitali za pultem. Na oběd se vystřídali, protože se s prvním sněhem nahrnulo tolik rekreantů, že jsme nemohli přes poledne zavřít. Odpoledne se přihrnula Mařenka, že nám jde pomoci.
„Jedině do skladu, vybalovat zboží, k pultu nesmíš.“
„Proč?“ tázala se udiveně.
„Protože nejsi vedená jako zaměstnanec a byly by opletačky s úředním šimlem.“
„A já můžu?“ otázala se udiveně máma.
„Jistě, jsi spolumajitelka a jsi uvedená na živnostenském listě. Kdokoliv další musí být vedený jako zaměstnanec, i kdyby to byla má žena.“
Vzadu bylo práce taky dost a hodně nám to pomohlo, protože regály se rychle prázdnily. O šesté jsme zavřeli, spočítal jsem tržbu, zapsal a s Mařenkou jsme tržbu hned odvezli do noční bankovní schránky. I když se u nás žádná krádež nestala, nechtěl jsem lákat někoho větším balíkem peněz.
Jeli jsme zpět, a já se zeptal, jak přijali výpověď v práci. Smutně řekla: „O dohodě nechtěli slyšet, tři měsíce natvrdo.“
„Ještě uvidíme,“ chlácholil jsem ji.
„To bude teď pořád takový fofr, jako dneska?“ otázala se.
„Ale ne, už zítra to poleví, to jenom pondělí bývá nejhorší.“
Když jsme dojeli domů, tázavě jsem se zeptal: „Nahoru nebo domů?“
„Domů,“ usmála se, „nech si to na pátek, musíš si po dnešku odpočinout.“

Druhý den jsem žhavil telefonní linky a sháněl někoho ze známých, který má kontakty na prodejnu, kde pracuje Mařenka. Našlo se jich více a odpoledne jeden volal, ať se staví Mařenka zítra na personálním, že je vše zařízeno.
Nemohl jsem se dočkat večera, až se to moje třeštidlo objeví. Když jsem jí řekl, že se má stavit na personálním, že už je to vybavené, myslel jsem, že mě umačká a jenom jsem lapal po dechu mezi polibky.
Vrátila se další den z práce a celá rozjásaná nám sdělila, že v práci končí k prvnímu lednu a že si bude vybírat dovolenou, takže to tam zabalí už v pátek.
„Nechceš jít v dovolené na brigádu?“ otázal jsem se.
„Proč? Myslela jsem, že ti budu pomáhat, kam na brigádu?“ divila se.
„K firmě Hejk by jsi nechtěla?“
Zase se na mě vrhla až ji musely teta s mámou krotit.
V pátek jsem zajel pro Mařenku do práce, naložili jsme její věci a jelo se domů. V kuchyni už seděly teta s mámou jako dvě sudičky a čekaly na nás.
Tak jsme se usadili, máma odněkud vylovila láhev koňaku od minule a připili jsme si na novou prodavačku.

Mařenka se úlisně tulila k tetě a prý: „Mami, zůstanu tady s Františkem, víš musí mi vysvětlit, jak to tady v obchodě chodí.“
„Nestačilo by to v pondělí?“ škádlivě na ni teta.
„Ne, to by bylo pozdě, já tady zůstanu, jo?“
Viděl jsem, že naše sudičky se tím náramně baví a schválně se do Mařenky strefují.
Nakonec teta Mařence řekla, ať si jde uklidit věci co přivezla z práce a jak ta zmizela, obrátila se na mě a prý mám to její třeštidlo krotit.
Večer jsme se dole rozloučili a odstěhovali jsme se k nám nahoru.

Ještě chvíli jsme seděli v obýváku, kecali o všem možném, až po chvíli řekla Mařenka, že ji to už tady nebaví, že si jde do postele číst.
Číst, pomyslel jsem si, pěkná výmluva. Dodělal jsem práci kolem obchodu a šel za mojí čtoucí Mařenkou.
Opravdu, přikrytá až po bradu, držela v ruce knížku a dělala, že čte.
„Knížky se nečtou vzhůru nohama,“ řekl jsem jí, obrátila knížku a že není slušné dívat se druhému do knížky.
Pak knihu odložila a zhasla.
„To nemůžeš chvíli počkat, než si rožnu u sebe?“ hudroval jsem.
„Musíš se učit dělat věci i potmě,“ škodolibě namítla.
Sedl jsem si na kraj postele, pomalu se svlékal a když už jsem měl na sobě jenom slipy, chytily mě dvě chapadla chobotnice, strhly na postel a pak mě ta moje nezodpovědná spolubydlící dusila polibky.
Chtěl jsem ji obejmout a ucítil jsem, jak moje ruce kloužou po její pokožce, Mařenka se na tento večer už připravila.

Sklouzla na moje tělo, tiskla se a mazlila se s tváří a zrychleně dýchala.
Vzal jsem ji do náručí, položil na postel a začal pokrývat polibky každý kousek obličeje. Když jsem se pomalu blížil k ňadrům, odstrčila mě a prý mám počkat.
Natáhla se do svého nočního stolku a něco mi dala do dlaně.
„Co to je?“ řekl jsem překvapeně, protože v té tmě se nedalo určit nic víc, než že je to malá krabička.
„Abychom to mohli dělat až do konce,“ zašeptala mi, „prý je obzvláště tenký a pevný píší na něm.“
„Kdo?“ ještě jsem nechápal.
„No přece kondom, ty nevíš co to je?“ rozčilila se nad mou nechápavostí.
„Když jsem byla dneska na pokladně, tak jsem si jedno balení namarkovala a nikdo nic neviděl.“
„No ty jsi ale mrška chytrá,“ zasmál jsem se, „ale víš, jak se s tím zachází?“
„No, nasadí se na to, však víš…“ začala koktavě vysvětlovat.
„To je to, nevím,“ začal jsem ji škádlit.
Převalila mě na záda, stáhla ze mě slipy, vybalila kondom a teď seděla před ztvrdlíkem, v ruce držela kondom, zírala v měsíčním světle na něj a zanaříkala: „Já jsem to koupila malý.“  

„Neboj a zkus to, třeba to půjde,“ utěšoval jsem ji, „prvně musíš z jeho vrcholu stáhnout níž jeho kůžičku.“
Opatrně, jako by chytala do rukou hada, sáhla na něj a když se jí podařilo shrnout předkožku, tak se s obdivem dívala na vrcholek a zašeptala: „Tak to ty jsi mi udělal tu bolest, tak za trest tě zavřu do obalu,“ a políbila ho na špičce.
Samozřejmě sebou cuknul a Mařenka s kviknutím odskočila.
„No a teď nasaď kondom tou špičkou nahoru a pomalu ho rozbaluj dolů,“ radil jsem.  

Rozpačitě seděla přede mnou, já se bavil pohledem na ňadra a zakňourala: „Nechceš to udělat sám?“
„Nechci,“ odvětil jsem, „kdo si to koupil, tak ať si to nasadí.“
Hrdinně se dala do práce a když uviděla, že se kondom normálně přizpůsobuje a roluje dolů, zajásala: „Funguje to, koupila jsem to dobře.“
Už jsem měl toho lechtání také dost, tak jsem Mařenku převrátil na záda, vrazil tvář mezi nožky a opájel se vůní a vlhkostí lasturky.
Pozvedla roztažené nožky, abych měl nejlepší přístup, a já se mazlil s kamarádem, bradu mokrou vlhkostí až pojednou prudce vydechla, vymrštila klín proti mně a bříško se zvedalo v záchvatu vzrušení vzhůru.
Přisedl jsem blíže, pracanta nasměroval do dírky a zajížděl z počátku jen kousek dovnitř a potom rychle zase ven. Postupně jsem se nořil vždy o kousek více, až jsem se ponořil úplně a skloněný nad Mařenkou ji líbal na tváře.
Přisála se na rty a já začal zrychlovat pohyb v jeskyňce. Přestala líbat a prudce dýchala, chvěla se celým tělem, aby po chvilce sevřela dírku prudký stiskem a tichounce vykřikla.   Přitisknuti k sobě jsme se milovali, společně blahem sténali a já posléze s tichým vydechnutím uvolňoval mužný obsah ven.
Leželi jsme vedle sebe, přitisknutí, líbali se a já hladil její krásné tělíčko s pokožkou, jako mladá broskvička.
„Bylo to krásné,“ vzdychla, „když se nemusí myslet na to, že se musí utíkat… koupila jsem dobře.“
No nebudu opakovat co se dělo dál, bylo by to už nezábavné, ale zásoba kondomů se značně zmenšila a já si naplánoval, že do další objednávky zboží budu muset tento artikl zařadit.

V neděli po snídani jsme si sbalili lyže a šli trochu řádit do přírody. Máma nachystala oběd, pozvala tetu, aby pojedla s námi a po obědě jsem sedl s Maruškou k počítači, sepsat s ní pracovní smlouvu na brigádu do konce roku.
Pak jsme se vrhli do práce v obchodě, doplnili zboží a seděli s mámou v kuchyni a přemlouvali ji, aby souhlasila s tou poštovnou. Když budeme s Maruškou za pultem, tak máma se může starat o poštovnu. Nakonec po velkém přemlouvání souhlasila.

Den uběhl jako voda, a tak večer jsme se spolu s Mařenkou k sobě tulili na posteli, mazlili se a když jsem začal být dotěrný, zarazila mě, že zítra bude hodně práce, tak žádné blbnutí.

Vidíte, ještě jsem si ji nevzal a už jsem byl pod pantoflem.

V pondělí se opakovala stejná situace, jako když jsem se postavil poprvé za pult já. Všechny klepny z vesnice kroužily okolo pultu, vymýšlely všechny možné scénáře a vůbec je nenapadlo to jednoduché, že je Mařenka prodavačka.
Tím, že se blížily svátky, byla tržba vysoká, a tak jsme opět odvezli peníze raději do banky.
Já jsem v průběhu pondělí zavolal na poštu, že o tu poštovnu máme zájem.
V úterý jsme nechali mámu, aby se s tetou daly do cukroví, že to s Mařenkou za pultem zvládneme.
Byl sice velký provoz, ale jako obvykle se to s pondělkem nedalo srovnat.

Štědrý den vycházel na pátek, a tak jsme se těšili na chvíli klidu. Na štědrý den jsme všichni společně zasedli ke stolu snědli vše, co se dalo a odstěhovali jsme se ke stromečku. Po tradičním rozdílení praktických dárků a projevech „to nemuselo být“ nebo, že „Ježíšek se zbláznil“ jsme si pustili staré koledy a povídali si. Večer uběhl jako voda, my mladí jsme zmizeli k sobě nahoru a máma s tetou ještě seděly u stromečku.

Zalehli jsme s Mařenkou do postele, stulili se k sobě a plni dojmů jsme usnuli.
No a ráno po snídani máma s Mařenkou kmitaly po kuchyni a já šel odhazovat sníh, protože ho za noc dost napadlo.
Na oběd jsme byli pozváni k tetě, tak se zase jedlo a klábosilo u ní.
Nemíním popisovat den po dni, byly do jisté míry stále stejné a každý den jsme se také nemilovali, asi by se nám to brzy přejedlo.

Překulil se rok a Maruška nastoupila k firmě Hejk jako řádná prodavačka se smlouvou na neurčito. Nešlo tam napsat na doživotí. Klepny zřejmě zaúřadovaly, protože se najednou u nás rojili úředníci a hlavně je zajímalo, zda někoho nezaměstnávám načerno. No, tak chytrý jako oni jsem byl také, a tak odtáhli zklamaně pronásledovat někoho jiného.

Nebudete mi to věřit, ale čas běžel jako pominutý a než jsme se nadáli, sníh se rozpustil a u nás nastalo plánování naší svatby. Přes opatrný nesouhlas tety a maminky jsme si prosadili tichou, malou svatbu, pouze s nimi a se svědky. Nemělo cenu dělat velkou svatbu, dostat spoustu zbytečných věcí a utratit za svatbu peníze, které můžeme využít lépe. Tak jsme dostali glejt, že jsme svoji, pojedli jsme v restauraci a na našem krámě skvěl se nápis Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ ZAVŘENO.

Když jsme se večer dostali na lůžko, vrhla se na mě má právoplatná saň domácí a začala pusinkovat, tisknout se, lechtat a dělat další skopičiny.
Obrátil jsem ji na záda, přitiskl, aby neutekla, a začal líbat obličej, kousek po kousku.
Uvolnila se a se zavřenýma očima vychutnávala tuto chvíli.
Klesal jsem pozvolna k ňadrům, které ukazovaly vztyčené růžové vrcholky, toužící po laskání.
Neprodleně jsem se vyšplhal s polibky nahoru a mazlil se ústy s jedním a s druhým zase rukou. Tentokrát musela být má milovaná choť už pěkně rozparáděná, protože se začala svíjet, lapat po dechu, rvát mi vlasy a mezi vzdechy vyrážet: „Ty potvoro, proč mě tak trápíš.“
Zastavil jsem se ve své činnosti vrchního líbače a otázal se: „Mám přestat?“
„Opovaž se,“ odvětila a přitiskla mi hlavu na ňadra.

Moje ruka sjela do vlhkého klína a hladila sametový povrch lasturky, mazlila se s chloupky až postupně jsem dvěma prsty zajel do jeskyňky a rychle dráždil horní vstupní část.
Můj palec nelenil a připojil se k dráždění kamaráda.
Netrvalo dlouho a má ženuška lapala po dechu vyšponovaná do oblouku, drtila moje prsty v jeskyňce a rvala vlasy na hlavě.
„Přestaň prosil jsem, budu holohlavý.“
Objala mě, přitiskla se a smáčela moji tvář slzičkami.
Převrátila se nade mě, rozkročmo seděla na klíně a prosila: „Honem, dělej Františku.“
Pomohl jsem kolíku do rozžhavené jeskyňky a potom nevím, byli jsme jako utržení a já se vzpamatoval, až jsem ucítil, jak se vyprazdňuji dovnitř.
Mařenka, přitisknutá ke mně šelmovsky upozorňovala: „Gumičku jsme si pane nevzali, že? Zapomněl někdo…“
„Drahá choti,“ oponoval jsem „o svatební noci a gumičku, fuj.“
A šťastni, že jsme spolu, se hladili, líbali, mazlili, až utaháni vším tím se skulili vedle sebe a usnuli.

J.R.

Líbí se povídka?