Toto je 02 díl z 10 v seriálu Fantazy dovolená II.

FANTASY DOVOLENÁ II – 02/10

Do rozměrné jídelny jsem dorazil přesně v šest. V jedné čtvrtině místnosti bylo rozestavěno sedm stolů, další prostor byl prázdný (proč, to jsem se dozvěděl později). Všechna místa u stolů, až na to mé, byla již obsazena. Najít mé místo však bylo lehké. Každý stůl byl totiž opatřen jakýmsi “majáčkem”, opatřeným v určité výšce identifikačním číslem stolu, pod nímž ještě byla písmena, označující pozici židle.

Můj stůl s cedulkou č. 6 byl v zadní řadě u stěny. Došel jsem k němu a postavil se za židli s písmenem “D”.
„Příjemný podvečer všem,“ pozdravil jsem, jak bývá při slušném vychování zvykem. „Jmenuji se Theodor Bubelík a bylo mi určeno toto místo. Dovolíte, abych si přisedl?“ představil jsem se a zároveň položil spíše formální dotaz, zda jim nebudu vadit.
„Ale samozřejmě, že dovolíme,“ usmála se na mne docela hezká paninka, sedící po mé pravici. „Barbora Manová,“ představila se i ona a podávala mi ruku. Sklonil jsem se k ní, naznačil políbení a řekl, že mne velice těší.
„Ó, jak jste galantní! S tím se dneska už člověk nesetká,“ zašveholila a očička ji zajiskřila potěšením.
„Vítejte mezi námi,“ ozval se příjemným basem naproti sedící muž, jenž vypadal, jakoby přijel z nějaké velkovýkrmny. „David Panenka, velkouzenář,“ představil se, povstal a napřáhl ruku k potřesení. Byl sebevědomý a měl pevný stisk.
„Rád vás poznávám, pane… velkouzenáři,“ řekl jsem schválně jako za první republiky.
„Áále-pro-sim-váás. Klidně mi říkejte Davide.“ Roztáhl svá širokolící ústa do upřímného úsměvu. „To je má manželka Lucie,“ ukázal na ženu sedící po mé levici, která byla naprostým kontrastem svého muže a mohla vzbuzovat dojem, že ji právě přivezli z koncentračního tábora. I jí jsem naznačil políbení ruky a řekl, že mne velice těší. Teprve pak jsem si sedl na své místo.

Přede mnou na stole ležela kartička, o které jsem vzápětí zjistil, že je jídelním lístkem s nabídkou šesti pokrmů. Než jsem stačil vyslovit svůj údiv, vpravo sedící sousedka mi vysvětlila, že je to nabídka na zítřek a že mám v příslušných čtverečcích zaškrtat, o co mám zájem k obědu a k večeři. V pravém horním rohu bylo velké označení “6D”, aby bylo jasné, co si kdo objednal. Sotva jsem si stačil vybrat, dvě servírky už roznášely večeři a to stejnou pro všechny – vepřový řízek s bramborovým salátem.
Musím podotknout, že mi opravdu chutnalo a měl jsem co dělat, abych to snědl. Když všichni spořádali svou porci, jako mávnutím proutku se objevily servírky, bleskově sklidily ze stolů a zároveň s tím odnesly i objednávkové jídelní lístky. Jakmile byly hotovy, na vzdálenějším konci jídelny se na malém pódiu s plentou objevila sama vládkyně penzionu s mikrofonem v ruce.

„Dobrý podvečer všem,“ rozezněl se jídelnou, která zřejmě sloužila i jako společenská místnost, její zvučný hlas. „Moc ráda vás tady všechny vítám a přeji vám, abyste si to zde užili jak nejlépe to půjde. Nejste zde poprvé a tak nebudu říkat, jak to tady chodí; všichni to dobře znáte. Je však mezi vámi nováček, proto vás chci požádat, abyste mu byli nápomocni, když nebude něco vědět. Je jím pan Bubelík…“ naznačila mi, abych se představil. Povstal jsem a několikrát se všemi směry uklonil. „…a já pevně věřím, že se mu zde bude líbit stejně jako vám.
První večer v mém penzionu je vždy zasvěcen pohybové relaxaci po namáhavé cestě. I letos vám k tomu pomůže kapela Semšvorc. Přeji dobrou zábavu.“

Jako na povel se za ní rozhrnula plenta a odkryla asi šestičlennou sestavu muzikantů. „No potěš..,“ pomyslel jsem si, při představě, jaká hrůza nás asi čeká, až tenhle šraml spustí.
„Dobrý večer. Deme na to!“ vykřikl do mikrofonu hubený mladík, zřejmě šéf tohoto hudebního spolku. Hned nato spustili slaďák ze kterého přímo kapal med, asi, aby se případní tanečníci hned zpočátku moc nezadýchali.

Několik tancem nadržených párů se hned vyhrnulo na parket. Můj protějšek, pan David, povstal a hlavou vyzval manželku k tanci. Bylo mi hloupé sedět tam s paní Barborou jen tak, tudíž jsem si dodal odvahy a oslovil ji.
„Sice neumím moc tancovat, ale bylo by mě trapný, nechat vás sedět. Smím prosit?“
Potěšeně se usmála a jako důkaz souhlasu přikývla a vstala. „Doufám, že vás moc nepošlapu,“ povzdechl jsem tiše, když jsem ji odváděl ke skupince vlnících se těl.
Zastavili jsme se na příhodném místě. Pravou rukou jsem ji vzal kolem pasu a levou se chopil její pravé a natáhl ji do klasického tanečního postoje.
„Ale pane Theodore,“ ozvala se udiveně Barbora, „tak se přece dnes už netančí. To musíte takhle,“ řekla, objala mne kolem krku a těsně se ke mně přimkla. „Obejměte mě oběma rukama kolem pasu a pohupujte se spolu se mnou,“ upřesnila a položila mi hlavu na rameno.
Na okamžik se mi v paměti vybavil starý obrázek, jak ženské šlapou zelí. To naše tancování mi přišlo úplně stejné. Ale byl to opravdu jen zlomeček vteřiny, protože jsem čím dál silněji začal vnímat Barbořina ňadra, přitisknutá k mé hrudi. Díky mé momentální sexuální abstinenci jsem ji brzy začal dloubat do břicha.
„Já… vomlouvám se, ale – to vopravdu nejsou klíče,“ zašeptal jsem jí do ucha. Trochu se odtáhla a na tváři se jí objevil úsměv.„To jsem pochopila,“ řekla a v očích jí zajiskřilo. „Ale nemusíte se kvůli tomu vodtahovat. Dělá mi to dobře a když mě občas pohladíte zadeček, budu v sedmým nebi,“ dala mi na vědomí a znovu si položila hlavu na rameno. Tak jsme přešlapovali dál, sem tam jsem ji pohladil kde si přála a ona se ke mně tiskla klínem víc a víc, až jsem poznenáhlu začal přemýšlet, kdy si o to řekne. Sám bych se jí to, nevím proč, navrhnout neodvážil. Po třech kouskách byla pauza a my si šli sednout na svá místa.

Bylo mi jasné, že s počátkem další hudební série bude vhodné a přinejmenším slušné vyzvat k tanci i sousedku po mé levici. Když začali hrát, požádal jsem o dovolení manžela a po jeho souhlasu jsem paní Lucii k tanci vyzval. Vyskočila jako srnka, oběhla stůl, popadla mne za ruku a skoro úprkem táhla na parket, kde se pak na mne vrhla a přisála se jako klíště. „Konečně někdo, koho můžu pořádně vobejmout,“ sdělila mi zalykavě do ucha, až jsem měl pocit, že se snad samým štěstím vznese ke stropu. Po prvním pohledu na ni jsem se domníval, že je určitě kost a kůže, ale jak se ke mně přitiskla a nikde mne nic netlačilo, usoudil jsem, že přece jen nebude tak hubená jak vypadá a nějaké to maso na ní přece jen bude. Dokonce i prsa jsem docela cítil, přestože se v téhle věci nemohla s paní Barborou ani zdaleka srovnávat.

Začali jsme se pomalu pohupovat v rytmu a já v skrytu duše doufal, že ačkoliv na mne ty její bambulky tvrdě tlačily, můj vstavač zůstane v klidu. Jenže marnost nad marnost. Už v půli skladby byl tvrdý jako mramor a já nevěděl co dělat, protože mne objala v pase a tiskla k sobě, co jen to šlo.
„Vy mne tak krásně vzrušujete, to je nádhera,“ šeptala mi hlasitě do ucha, snažíc se přehlušit hudbu. Připadlo mi, že se snad snaží i přes oblečení na mne napíchnout. „Vy teda umíte ženskou vydráždit! No, budem s tím muset něco udělat,“ uchechtla se a znovu se ke mně přitiskla. Od té chvíle až do konce taneční série skoro nepromluvila, zato o to víc mi rejdila ňadry po hrudi a ještě víc se tiskla klínem do toho mého. Byl jsem z toho poněkud nervózní, stále jsem se ohlížel kdo se po nás kouká, avšak úplně zbytečně. Jak se zdálo, všichni si hleděli svého a zaobývali se více či méně vzrušivými doteky svých těl jak nejlépe uměli.

Dovedl jsem Lucii na místo a poděkoval za tanec. Rozverně odpověděla, že není zač a posadila se. Obešel jsem stůl větším obloukem a usadil se na své místo. Najednou se přede mnou objevil papírek velikosti pohlednice. Prázdný. Opatrně jsem ho otočil a koukal na, pro mě nesrozumitelně, napsanou větu:
»6A pro 6D zítra v 9 u vás.«
„Co to je?“ rozhlédl jsem se nechápavě po svých společnících.
„Můžu se podívat?“ zeptal se pan David.
Podal jsem mu lístek. Přečetl si ho a rozesmál se.
„No jo, vy to ještě neznáte. To je oficiální pozvánka vod mý ženy na prci-prci schůzku s váma. To vám fakt nedošlo? Určitě takovejch lístečků dostanete víc.“
Bezradně jsem se podíval na Lucii a znovu na Davida.
„Chcete tím říct, že vaše žena chce…“¨
„Jasně že chce. Vo tom vůbec nepochybujte,“ přerušil mě a pochechtával se dál.
„A to vám, jaksi… to… nevadí?“ zeptal jsem se celý zmatený.
„A proč by mělo!? Dyť kvůli tomu sme sem přijeli. Theodore, vemte na vědomí, že tady je to vod první do poslední chvíle jen a jen vo sexu. Vo ničem jiným. Vona si užije, já si užiju a vůbec, tady si užije každej. Ale jen tady, doma je pak šlus,“ zakončil vážně.

Koukal jsem na něj asi jako jelen, takže se opět začal smát. Pravda, říkal jsem si doma, že by nemuselo být špatné zažít tady nějaké dobrodružství, ale že to, jak to tak vypadá, bude takhle natvrdo, to jsem si nedokázal představit ani ve snu.
„No jo,“ povzdechl jsem, „ježe já mám v devět nějakou bylinkovou koupel, nebo co.“
„V devět?“ ujišťovala se Lucie. „To nevadí. Tak já přídu v jedenáct, to už budete hotovej a do voběda to v pohodě stihnem,“ věděla si hned rady.
Ohlédl jsem se po paní Barboře a i ta se usmívala a bavila se pohledem na mou vyjevenou tvář.
„Pane Theodore,“ narušila Barbora dosavadní Panenkovské rokování, „jsem přesvědčená, že zejtra vám to už příde normální. Jen bych vám dala dobrou radu. Nepřijímejte víc jak jednu pozvánku na den.“
Trochu jsem se tomu podivil, ale všichni tři kývali souhlasně hlavami, takže ta rada asi byla fakt dobrá a tudíž jsem usoudil, že zřejmě bude dobré se jí řídit.
„Měla bych ještě takovej návrh, budete-li souhlasit,“ pokračovala Barbora, „a to, že bysme si u tohohle stolu měli všichni tykat. Já jsem Bára.“
„David.“
„Lucie.“
„Theodor a stačí Theo,“ doplnil jsem jako poslední.
Potřásli jsme si rukama a Barbora objednala něco na přípitek, abychom to tykání řádně stvrdili.

Muzikanti se dali opět do díla a spustili sérii na rozproudění krve. Pro naše společnice si přišli dva pánové a David je hbitě následoval s poznámkou, že jde také něco ulovit. Mně se do toho frmolu nechtělo, a tak jsem u stolu zůstal sám.
Rozhodně jsem se však nenudil. Pozoroval jsem tančící páry, stejně jako pozůstalé u stolů. Zaujala mne jedna drobná paninka, která mi přišla, že se tváří stejně vyjeveně jako já. Zdání ale klame, jak jsem se měl později přesvědčit. Sedět u stolu zůstala i paní, snad kolem čtyřicítky, trochu buclatější, avšak naprosto nevýrazného vzhledu. Mé pozornosti nemohla ujít ani žena, která tančila s Davidem. Byla skoro stejně kulatá jako on, ale šlo jim to spolu náramně. Kdybych to neviděl na vlastní oči, asi bych moc nevěřil, že tak objemná těla dokáží sebou tak svižně mrskat a ještě se přitom bavit a zřejmě i vtipkovat, protože se občas mrkli k našemu stolu a oba se současně smáli.

Vyhledal jsem v tom chumlu i Barboru, která tančila s jakýmsi důležitě vypadajícím pánem, ovšem podstatně mírumilovněji než David. Sem tam si něco řekli, ale jinak to vypadalo, že Bára po nějaké konverzaci zrovna netouží.
To Lucie byla jiná káva. Svíjela se v rytmu s jakýmsi sportovně vypadajícím chlápkem a zjevně ho sváděla. Zdálo se, že by mohla uspět, protože spolu živě komunikovali a občas ho na sebe strhla, aby se o něj mohla opřít svými nárazníčky. Evidentně se mu to líbilo, jelikož se při nárazu snažil dostat ji ruku mezi nohy. Musel jsem se tomu smát, jak se rajcujou, na druhou stranu jsem se ale děsil toho, co se mnou zítra dopoledne bude Lucie chtít dělat.

Mohlo by vás zajímat  Vilové předměstí 10

Zábava byla v plném proudu a na někom se již projevovalo množství vypitého alkoholu. Naštěstí jen formou hlasitějšího projevu a divočejšího tancování. Barboru i Lucii jsem ještě jednou provedl, když zrovna hráli něco pomalejšího. Tím jsem, podle mého, učinil “povinnosti” zadost a do dalšího tancování jsem se nehrnul. Tedy – jen do desáté hodiny, kdy kapelník vyhlásil dámskou volenku.
K našemu stolu se přihrnula koule v podobě paninky, kterou jsem viděl tančit s Davidem, a požádala mne o tanec. Málem mne trefil šlak, ale odmítnout jsem nemohl. David se na mne potměšile díval a mě bylo rázem jasné, že to na mně spolu ušili. Přemohl jsem se, zatvářil se mile a řekl, že „S potěšením, madam,“ a vydal se s ní na parket.

Okamžitě mne přitiskla na tříbodový nárazník v podobě ňader a břicha. Nebylo to zase tak nepříjemné, ba právě naopak. Chtěl jsem si ji lépe prohlédnout, ale v tu chvíli jsem neměl šanci, neboť mne k sobě tiskla opravdu pevně. V zorném poli jsem měl jen její obličej a musel jsem v duchu konstatovat, že vůbec není šeredná, má cosi do sebe a svým způsobem je vlastně docela hezká. Usuzoval jsem, že bude asi starší, než jak vypadá, ale nenechala mne domýšlet.
„Já sem Cecílie a říkaj mi Cilka,“ představila se mi.
„Já sem Theodor, jinak Theo,“ řekl jsem i já své jméno.
„David říkal, že ste docela fajn mužskej,“ zahlaholila mi do ucha.
„Ten toho napovídá,“ pohodil jsem hlavou.
„Hm. Sem pro vás dost objemná, co?“ řekla nahlas, co já si jenom myslel.
„Není to tak zlý. Dyť vás držím v pase, dokonce i kousek za, a to je dobrý, né? I když, musím se přiznat, v první chvíli jsem si říkal, jestli neděláte do zápasů sumo, ale do toho vám přece jen ještě něco chybí.“
Rozřehtala se na plné kolo, až se po nás všichni otáčeli.
„Páni! Tak takovejhle kompliment mě ještě nikdo neřek,“ zajíkala se v řehotu. „Vy ste fakt bezva srandista.“
Chvíli jí pocukávaly koutky a tudíž ani jeden z nás nepromluvil. Když se pak ozvala, stálo to zato.
„Taky říkal, že prej ste pořádně nadrženej,“ pronesla, jako by se nechumelilo.
„Ani bych neřek,“ odrazil jsem zteč.
„Opravdu? Já to ale cejtím jinak,“ popíchla mě.
„To je jenom takový klamání tělem. To von si jenom tak hraje,“ pokoušel jsem se to zlehčit.
„Neříkejte. To ale takový hraní musí bejt docela pěkný. Docela ráda bych u toho někdy byla,“ řekla smyslně a očička jí zablýskala.

Neřekl jsem na to nic, jen jsem v rámci možností pokrčil rameny a dál se pohupoval na dmoucích se ňadrech této roztomilé dámy. Překvapivě mně začínala být sympatická.
Dotančili jsme. Odvedl jsem Cilku ke stolu a vrátil se k tomu svému.
„Tak co Cilka?“ vyrukoval na mě zvědavě David sotva jsem dosedl.
„A co jako s ní?“ opáčil jsem ledabyle.
„No, co! Dohodli ste se, né?“
„A na čem, prosím tě?“ hrál jsem nechápavého.
„To mě nevykládej, že po tobě nevyjela. Když sem s ní trdloval, bavili sme se jen vo tobě a já tě vychválil až do nebes,“ řekl rozhorleně.
„Takže vy ste se na mě domluvili, jo!? No, asi se ti to moc nepovedlo,“ snažil jsem se zpochybnit jeho snahu.
„Tak to bych se divil,“ nechtěl mi věřit.
Než jsem stačil cokoliv říct, přistál přede mnou na stole lístek. David byl rázem na koni.
„No, tak copak to tam máme? Copak?“ pravil vítězoslavně.
Otočil jsem lístek a četl:
»2B pro 6D zítra 20:00 pokoj 24 na dvě hodiny«
„Mno!“ pozdvihl jsem oči od vzkazu. „Asi to budu muset vrátit,“ poznamenal jsem zamyšleně.
„Co blázníš!“ vyjel na mne David. „To jí přece nemůžeš udělat!“
„Proč ne? Sami ste mě přece nabádali, abych si nebral víc jak jednu schůzku denně. A pokud vím, tak zejtra mám, jak ses ostatně sám vyjádřil, prci-prci rande s Lucií. To mám snad vodříct jí?“
„Jasně že ne. Ale Cilku v pohodě zvládneš. Ta tě určitě neutahá. A věř mi, určitě se ti to bude líbit,“ přesvědčoval mě.
„No já nevím,“ zatvářil jsem se pochybovačně.
„Já si myslím,“ vložila se do hovoru Barbora, „že David ví co mluví. Jistě s ní má dobrou zkušenost.“
„No tak dobře, nebudu to vracet. Ukecali ste mě,“ podvolil jsem se jejich přesvědčování.

V jedenáct hodin byl konec zábavy. S ulehčením jsem se odebral do svého pokoje, kde jsem se nejprve osprchoval a snažil se pod proudy vody nepřemýšlet o tom, co všecko mne ještě v tomto “netradičním“ penzionu čeká a nemine. A protože jsem byl zvyklý chodit spát nejdříve o půlnoci, po osprchování jsem vyhrabal z kufru svou digitální knihovnu, posadil se do křesla a pustil se do čtení mé oblíbené dětské sci-fi.

Nečetl jsem snad ani deset minut, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Nejprve jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale když se po půlminutě klepání ozvalo znovu, odložil jsem čtečku a šel otevřít. K mému překvapení stála za dveřmi ta drobná paninka, co se mi při obhlížení hostů tolik zamlouvala, zvláště pak její dlouhé, do zlatova zabarvené vlasy, sahající až na prsa.
„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal jsem se tiše.
„Nemůžu usnout, a tak sem si říkala, kdybyste ještě nespal, jestli bych mohla dál,“ odpověděla mi stejně potichu.

Prohlédl jsem si ji od hlavy k patě. Měla na sobě jen krátkou noční košilku, utkanou snad z pavučiny, neboť pod ní bylo vidět úplně vše a mně pomalu začalo svítat, že za tím nevinným optáním se skrývá něco jiného.
„Prosím, poďte dál,“ řekl jsem a ustoupil ze dveří, aby mohla vstoupit.
Skoro plaše vešla dovnitř a zastavila se hned zkraje pokoje. Následoval jsem ji a postavil se před ni.
„Vítejte. Já sem Theodor, zkráceně Theo,“ představil jsem se jí.
„Táňa,“ řekla prostě a přijala podávanou ruku.
Někdo se na nás dívat, asi by se náramně bavil. Ona v košilce, kterou jako by neměla, já jen v trenkách, no, prostě dvojice jako vymalovaná pro tisícero všelijakých představ.
„Víte, já vopravdu nevím, co bych s vaším usnutím moh udělat. Jenom mám takový nejasný tušení, že vo to usnutí zase až tak nejde,“ podotknul jsem bezelstně, ovšemže ale s určitým záměrem.
„No – ne – teda… nejde. Já… já bych strašně potřebovala, kdyby mě někdo něžně vobejmul.“
Po celou dobu se mi dívala zpříma do očí a neuhnula.
„No tak jo,“ souhlasil jsem a přistoupil k ní s rozpaženýma rukama, abych naplnil její touhu. Ale odstrčila mne.
„Počkejte. Takhle to bude lepší,“ řekla a v mžiku se vysvlékla z košilky a pohodila ji na podlahu. Její tělo konečně nabylo ostrých kontur, až se mi zatajil dech. Přitiskla se ke mně a já ji co nejněžněji objal. V tu chvíli se mi pod kotlem začal rozhořívat oheň.
„Vy ste naprosto úžasnej. Takhle krásně se ke mně ještě nikdo nepřivinul,“ lhala mi do ucha a sotva jen to dořekla, pod kotlem mi už hořel oheň, jak Jánošíkova vatra. Prostě mi stál jak obelisk.
„Myslím, že si to můžeme udělat ještě příjemnější,“ zaznamenala změnu stavu a začala mi pomalu stahovat trenky.
„To je úchvatný,“ vykřikla tiše, když si na něj sáhla. „Přímo nádhera! Že by se moh ponořit do mý vlhký tůně?“
Byla to spíše řečnická otázka, protože nelenila a už se ho snažila nasměrovat do patřičných míst.
„No, to asi, bohužel, nepude,“ oznámil jsem smutně.
„Proč ne?“ užasle se na mně podívala.
„Víte, když sem sem jel, ani v nejmenším sem netušil, jak to tady chodí, a tak sem si před cestou ani během ní žádný potřebný věci k těmhle účelům nepořizoval. Takže nemám žádnej skafandr, kterej bych navlík mýmu potápěči, aby se moh ponořit do tý vaší tůně. A abych to řek slušně – pěkně mě to sere, protože moje chuť k tomu je fakt velká.“
Pustila můj ocas a v údivu spráskla ruce.
„Ale božínku! Dyť tady všecko je! Copak ste si neprohlíd pokoj, když ste přijel?“
„Ne. Všecko, co potřebuju, mám v kufru.“
„Jo. Až na to, co potřebujem právě teď.“
Popadla mne za ruku a dotáhla k nočnímu stolku. Otevřela šuplík, ve kterém bylo několik krabiček preservativů a dokonce i dva vibrátory různých velikostí i s náhradními bateriemi.
„Vidíte? Je tady úplně všecko,“ podívala se na mne vítězoslavně a hned vydolovala z jedné krabičky kondom a než jsem se nadál, už jsem ho měl navlečený.
„No, co se na mně tak koukáte?“ zeptala se překvapeně, protože jsem před ní stál jako trouba s otevřenou pusou a vyvalenýma očima.
„Protože mě připadáte jak princezna Zlatovláska, jen ta korunka vám chybí. Že nemáte její šaty mě rozhodně nemrzí. Díky tomu vidím ty vaše nádherný kozičky, že mě až svrběj ruce.“
„Tak proč si je o ně nepodrbete?“ zasmála se a vypnula hruď. Vzápětí vyjekla, jak dychtivě jsem se jich zmocnil. Silně jsem je stiskl, mnul a masíroval, zcela okouzlen jejich tuhostí a zároveň pružností.
„Moc se s nimi ale nezdržujte, nebo bude za chvíli pode mnou loužička,“ připomněla mi, k čemu se hlavně chystáme.

Sáhl jsem jí mezi nohy, a vskutku; tekla přímo proudem.
„Na postel!“ přikázal jsem přidušeně. Bleskově poslechla a sotva se jen rozplacatila, vniknul jsem mezi roztaženými stehny do šťávou zaplavené tůně. Po prvních třech divokých přírazech jsem si uvědomil, že takhle bych byl do minuty hotov. Okamžitě jsem přešaltroval na volnoběh.
„Ano…ano… áááno,“ zavzdychala spokojeně Táňa a přitiskla mne víc k sobě. Tím mě sice trochu omezila dýchání, na druhou stranu dotek jejích kůzlat na mé kůži mne velmi vzrušoval. Také mě dost rajcovalo její tlumené a čím dál hlubší vzdychání, kterým dávala najevo prožívající rozkoš. Díky tomu se promptně přiblížilo moje vyvrcholení, a tak jsem přestal přirážet, abych ten konec aspoň trochu oddálil. Neklidně sebou zavrtěla.
„Co je? Vy snad už nemůžete?“ zeptala se naivně.
„Můžu a nemůžu. Prostě to už na mně šlo a tak sem si dal pauzu,“ vysvětlil jsem krátce důvod přestávky.
„Jeminkote, jen pokračujte. Dyť já už se nemůžu dočkat, až to ve mně začne pulzovat,“ řekla dychtivě a přirazila proti mně.

Netrvalo ani minutu a bylo hotovo. Ležel jsem pokojně na Táni a funěl, jako bych dvacetkrát oběhl penzion kolem dokola. Držela mne za zadnici a nechtěla pustit z toho sevření, i když jsem z ní již dávno vyklouznul ven.
„To se nám to bude spát,“ zašeptala slastně, dávajíc mi tak najevo, že chce zůstat do rána.
„To určitě jo,“ přitakal jsem, „ale každej sám za sebe a u sebe,“ upřesnil jsem a vstal.
„To myslíte vážně?“ optala se zklamaně.
„Jo. Zejtra mám dvě schůzky a chci bejt fit. Možná jindy, budete-li chtít.“

Poznala, že nemíním ustoupit. Chvilku přemýšlela a pak se vytasila se svým návrhem.
„V pátek bude zase tancovačka. Tak bysme v polovině mohli zmizet a u vás se pořádně rozšoupnout. Přála bych si to s váma víckrát, tak si na ten den nic nedomlouvejte. Moc, moc ráda bych si to s váma užila. Budete pro?“
„Tak jo,“ přikývnul jsem.

Vylezla z postele, přetáhla si přes hlavu košilku, sebrala ze stolku svou modrou kartičku, kterou si tam předtím odložila a přistoupila ke mně. Objala mě a políbila.
„Zejtra pošlu ceduličku,“ zašeptala a pak se viditelně nerada odebrala do svého pokoje.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
4465
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Fantazy dovolená II. 01/10Fantazy dovolená II. 03/10 >>

10 thoughts on “Fantazy dovolená II. 02/10”

  1. Moc pěkné a takové procítěné pokračování . Je to pro mě pohlazení po duši . Takový normální příběh z netradičního penzionu . Tak krásně se to čte , vyvážený poměr příběhu, svádění a sexu . Už se těším na další pokračování .

    1. Děkuju za hezký komentář. Jen nevím, jak se bude zdát ten vyvážený poměr, jak už se zmiňoval Fred, sexu bude habakuk

  2. Sotva přijel, už se na Theodora valí… Tak aby to v dalších dílech ustál! Hezky napsané, bez divokého mrdání jedné za druhou…

  3. Krásná povídka, přesně ve Vašem stylu. Povídavá, s příběhem i sexem, který do ní akorát zapadne.

  4. Krásné a slibné pokračování. Jen aby ho tam chudáka neutahaly ty ženské k smrti. Určitě si na něj dělají kolegyně knihovnice zálusk až se vrátí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *