Toto je 3 díl z 3 v seriálu Exhibicionista

Když Dohnal dojel do pivovaru, zagarážoval BSA do prázdné haly a po strmých venkovních schodech se vyhrabal do svého království. Zul si boty a na chvíli se převalil na kavalec. Útlum po dobrém obědě způsobil, že v momentě usnul jako špalek.

Moc si však spánku neužil, protože po slabé hodince mu zařinčel telefon. S nevrlým bručením se dohrabal k aparátu a ještě napůl ve spánku se zahlásil:
„Odloučené stanoviště Veřejné bezpečnosti Unhošť – pivovar, u telefonu nadporučík Dohnal. Poslouchám…“
Tuto našprtanou větu používal od té doby, kdy mu telefonem volal náčelník okresního oddělení VB a těžce jej sprdnul za ohlášení: „Tak co se děje…?“
Tentokrát se však skutečně dělo. Hostinský z hospody „U Hůlů“ v Malých Kyšicích mu hlásil další atak toho úchyla.
„Pane vrchní strážmistře, přijeďte co nejdřív! Mám tady kvůli tomu v lokále narváno a ženský se bojí jít domů.“

Naléhavý tón hostinského zchladil policajt strohým:
„Nevisím na hřebíku,“ ale pak jej přece jenom vyzval, aby mu řekl nějaké podrobnosti.
„Účetní z vejboru, paní Pernerová, šla z práce Březinkou na Hřebenka a tam na ni vylít zase ten fantóm…“
„Cožé?“ zařval Dohnal. „Už zase? A udělal ji něco? Je v pořádku?“
„Jó, jó, je v pořádku. Sedí tady, vykládá to ženským a řehtá se při tom jako pominutá,“ meldoval do sluchátka hostinský.
„Zřejmě je v šoku,“ usoudil policajt a přikázal, aby tam postižená zůstala, že tam okamžitě jede, aby ji vyslechl.

Zavěsil, s funěním se obul, do pouzdra zasunul pistoli a na stůl odhodil krabičku cigaret, kterou tam obvykle nosil, místo služební zbraně. Sešel se schodů, vystrkal BSA ze skladu, nakopnul ji a spokojeně vzal na vědomí, že naskočila na první šlápnutí. Alespoň na něco je spolehnutí.
V příštích okamžicích se již řítil okreskou do Malých Kyšic. Za jízdy si v hlavě převaloval své myšlenky a domněnky.
-Ten chlap začíná být nebezpečný…
– Jeho nutkání jej provokuje, aby se uspokojoval každý den…
– Asi to bude maniodeprtesivní deviant…
– Zná to tady v okolí a oběti si nevybírá, bere to, co přijde…
– Má zřejmě potěšení z toho, že budí hrůzu…

Když po pár minutách jízdy zastavil před zmíněnou hospodou, viděl v předzahrádce sedět nezvyklé množství lidí a další postávali v družném hovoru. S příjezdem policajta však hovor zmlkl, což vzal Dohnal s uspokojením na vědomí.
„Ještě pořád budím respekt,“ pomyslel si a nahlas zavrčel: „Tak kde je?“

Chlápek opírající se líně o futra výmluvně kývl hlavou a Dohnal prošel dokořán otevřenými dveřmi do lokálu. Zpočátku, oslněn zvenku ostrým sluncem téměř nic neviděl, ale zamířil neomylně k výčepu. Mohl by jít klidně i podle rámusu, který se od pultu rozléhal. Dominoval mu především pronikavý ženský chechot, který přecházel do hysterického smíchu, podobnému pláči. Když se rozkoukal, viděl na vysoké barové židličce sedět výstřední blondýnu neurčitého věku, mezi padesátkou a smrtí, s křečovitou snahou vypadat jako třicetiletý diblík.

Znechuceně vzal na vědomí, že je to známá figura. Když slyšel v telefonu jméno Pernerová, zpočátku si je nespojoval s žádnou konkrétní osobou. Avšak občanku Marcelu Pernerovou znal zejména z drbů, které o ni kolovaly. Služebně o ni sice nikdy nezavadil, ale slovníkem prvorepublikového četníka by ji označil za osobu mravů nevalných, v okolí špatnou pověst mající.
Paní Marcelka, jak si nechala ráda říkat, totiž byla svérázná žena, s poněkud odlišnými názory na všeobecnou morálku. Po rodičích sice zdědila rozsáhlý grunt, ale příliš mnoho vrásek s hospodařením nestačila mít. Po únoru, kterému se začalo říkat „vítězný“ polnosti připadly místnímu JZD a od vystěhování do pohraničí rodinu ochránila jen včasná smrt obou rodičů. Marcelka se sice ještě předtím stačila jako bohatá nevěsta vdát, ale když ji z veškerého majetku zbyla jen obytná budova a prázdné stáje, její novomanžel náhle zjistil, že ji zase tak moc nemiluje. Jednoho dne práskl do bot a způsobil ji tak první ostudu. Další následovaly v podobě dluhů, které za něj Marcelka musela platit.
V současné době byla už léta rozvedená, bezdětná a rozhodně nepříliš nakloněná rozvíjejícímu se socializmu. Hubu měla pořádně proříznutou a od nikoho si nenechala nic líbit. Na veřejné myšlení kašlala a na muže se koukala jako na spotřební zboží. Občas žila krátce, či poněkud déle s nějakým chlapem, ale nikdy ho nebrala vážně. Pokud se ji dotyčný znelíbil, byl s rámusem vyhozen, bez ohledu na to, co tomu zase řeknou sousedé. Že svoji promiskuitou ztrácí na vážnosti ji bylo zcela fuk. Všeobecně měla pověst všemdalky, což ovšem vůbec nebylo opodstatněné. Byla naopak velmi vybíravá a pokud si někdy vzala „na výpomoc“ domů nějakého nabíječe, vždy to byl člověk nejen pohledný, ale také zdravý a pracovitý. Potřebovala totiž chlapa nejen do postele, ale hlavně také na domácí práce a výpomoc pro domácí naturální hospodářství.
Měla totiž, jak bylo tehdy na vesnicích zvykem, stádo slepic, hejno husí, králíkárnu plnou ušáků, ve stáji krávu, tři kozy a samozřejmě, nezbytného čuníka.

Všichni její amanti měli dále jedno společné – nikdo z okolí je neznal. Tehdy každý návštěvník, který kdekoliv, třeba i na návštěvě někde přenocoval, musel být zapsat v domovní knize a pokud byl pobyt delší než 3 dny, musel se přihlásit na MNV k přechodnému pobytu. Bylo to sice ještě podle protektorátních policejních předpisů, ale tak nějak to dosud přežívalo, stejně, jako třeba přídělové potravinové lístky. Přihlašovací povinnost Marcelka pečlivě dodržovala a domovní knihu vzorně vedla, ale měla ošéfované i povinné přihlášení k přechodnému pobytu. Pracovala totiž jako úřednice na miniaturním MNV v Malých Kyšicích. V domečku bývalého Obecního úřadu pracovaly všehovšudy dvě osoby: uvolněný předseda a Marcelka, která tam dělala veškeré kancelářské práce a k tomu úklid a topení. Vedle matriky a účetnictví vedla i veškeré další agendy. Takže své amanty přihlásila sama a zároveň měla jistotu, že nikdo nepovolaný jejich totožnost nezjistí.

Tohle všechno Dohnal v hrubých rysech věděl. Na rozdíl od ostatních mohl sice, z moci úřední, kdykoliv nahlédnout do evidence přihlášených, ale dosud k tomu neměl důvod. Marcelčini amanti nikdy nevyvolali žádný problém, takže nebyl důvod je lustrovat. Byli nenápadní, se sousedy se moc nebavili, do hospody nechodili a v nepravidelných intervalech přišli a zase zmizeli. Jen jeden z nich se zdržel poněkud déle – víc než půl roku. Jako šikovný stavební dělník přeložil Marcelce střechu stavení, bývalou stáj přestavěl na garáž a prádelnu, vyčistil studnu a vyměnil všechny vodovodní trubky. Pak jeho poslání skončilo a trubec byl, jako již nepoužitelný, včelí královnou Marcelkou bez milosti vyhozen.

Starý policajt se rozhodl, že výslech napadené provede okamžitě. Požádal hostinského, aby mu odemkl salónek, vyhnal všechny hlučící zvědavce a zavřel dveře. Marcelku usadil za stůl, sám se posadil proti ni, vytáhl poznámkový blok a zahájil výslech.
„Předložte mi občanský průkaz, občanko,“ vyzval blonďatého diblíka stroze.
„To teda ani nevím, zda ho u sebe vůbec mám, vždyť jsem vlastně doma a tady mě každý zná,“ zaprotestovala vyslýchaná a začala se hrabat v kabelce. Po chvíli podala policajtovi šedivou plátěnou knížečku s potiskem: Protektorát Bohmen und Mehren a pod tím říšská orlice.

Mohlo by vás zajímat  Bank

Dohnal vzal dotyčnou kenkartu štítivě do rukou.
„Tohle jste si mohla už dávno vyměnit,“ dal najevo svoji nelibost. Zatim co si opisoval nacionále, Marcelka dál brblala:
„Mohla, mohla, ale nemusela, čas je do konce roku, což byste mohl vědět, jako policejní orgán.“
„Poslyšte, občanko, já mám takový dojem, že jste pod vlivem. Pila jste něco?“
„To si pište, pane VB, že jsem si dala. Dva panáky zelená mám v sobě, abych si spravila náladu z toho panoptika.“
„Vy tomu říkáte panoptikum, když vás napadne nebezpečné individum? To občanka Semrádová z toho zážitku byla tak vedle, že když utíkala, tak si nemohla vzpomenout, co se vlastně křičí při ohrožení a tak místo Pomóóc, křičela Huráá.“
„No třeba se bála, aby nepřišla o poctivost,“ řekla Marcelka jedovatě a pokračovala: „To já s ním byla hned hotová. Byla jsem na něj vlídná a vstřícná. A ten chudák z toho byl tak vypleskanej, že čuměl jak vrána a potom beze slova utek.“
„Moment, moment,“ zarazil ji Dohnal. „Tady bych to potřeboval trochu podrobněji. A hlavně mě zajímá, zda jste ho viděla a byla ho schopná popsat.“

Začal si dělat heslovité poznámky a tak se na chvíli odmlčel.

Marcelka pobaveně sledovala jeho tužku a mezitím promýšlela, jak dalece do podrobností má jít. Když konečně Dohnal zvedl hlavu, bylo mu vyslechnouti téměř anekdotické líčení podvečerního incidentu.
„Skončila jsem v práci na vejboře někdy po páté hodině. Prošla jsem přes náměstíčko a zastavila se v konzumu, abych nakoupila nějaké jídlo. Pak jsem šla na okraj Kyšiček a pustila se po Březince směrem k Hřebenkám, kde bydlím. Je to tak 10 minut volné chůze a tak jsem si chtěla touhle procházkou trochu pročistit hlavu, protože v práci jsem dělala uzávěrku a byla z těch čísel úplně zblblá.“
Dohnal ji zarazil:
„Počkejte, musíme si udělat časovou osu,“ použil termín o kterém si nebyl zcela jistý, zda je správný. „Prostě musíme co nejpřesněji odhadnout, kdy jste se setkala s pachatelem. A také, jak daleko to asi bylo od obce.“
„No ták z vejboru jsem odešla v 17 hod. Pak cesta do konzumu, to jsou tak 2 minuty, potom nákup, to je tak asi dalších 5 až 7 minut. Na okraj obce dalších 5 minut a asi v polovičce březinky na mě vyběhl ten pošuk.“

Zvolna přerušil psaní a těžkopádně si rovnal sdělená fakta:
„Takže Březinka je dlouhá něco málo přes kilometr, říkáte, že jste byla asi v polovičce, což znamená tak asi dalších 8 až 10 minut, takže to máme dohromady přibližně plus mínus asi 25 minut, čili pár minut před půl šestou. Souhlasíte?“
„Jo asi tak by to mohlo bejt,“ odsouhlasila mu jeho počty.
„A teď to nejdůležitější. Viděla jste mu do obličeje? Jak se tvářil? Promluvil na vás? A jak daleko od vás stál? Co měl na sobě? Co jste mu řekla? Jak na to reagoval?“
Tento vodopád otázek vyšetřovanou sice poněkud zaskočil, ale pak si zmíněnou situaci znovu přehrála v mysli a pobaveně pokračovala v líčení:
„Po levé straně tam roste několik keřů divokého jalovce. Za nimi se schovával a odtamtud taky vyběhl. Měl na sobě montgomerák, hnal se ke mně a při tom řval: Tak už tě mám, babo! Čímž mě teda nasral, tedy s prominutím, pane strážmistr, ale jaká já jsem baba, že jó?“
„Pokračujte a mluvte k věci,“ zavrčel Dohnal, napnutý jak kšandy. Marcelka koketně přehodila nožku přes nožku a pokračovala.

„Doběhl asi tak na 3m metry přede mne a rozepnul si ten plášť. Pod ním byl docela nahej, pane strážmistr. Já už o něm samozřejmě slyšela, ale v životě by mě nenapadlo, že se s ním sama potkám. Jak se tak přede mnou natřásal, tak jsem si všimla, že to jeho nádobíčko není žádnej výstavní kousek.“
„To si dovedu představit, že máš přehled,“ pomyslel si Dohnal, ale nahlas jen blondýnu pobídl, aby pokračovala. A ta se ani nemusela moc nutit. S nervozním pochecháváním pak policajtovi s gustem líčila, jak násilníkovi pochválila jeho vybavení a projevila radost, že konečně, po dlouhé době, ji bude dopřáno nějaké potěšení.
„Viditelně zaskočenej couv asi o dva kroky a když jsem si rozepla blůzku a vytrčila na něj kozy v podprsenece, tak najednou zamečel jak kozel, otočil se a mazal pryč jak namydlenej. No a to je asi tak všechno, co vám k tomu můžu říct.“
„No to teda vůbec není všechno, milá paní. Já potřebuji popis: Výška, přibližný věk, barva vlasů, zuby, tvar obličeje, nebo něco zvláštního, čeho byste si jako zkušená ženská mohla všimnout. Tím samozřejmě nemyslím velikost jeho penisu, ale např. nějaké jizvy, nebo třeba kulhání, hrb, nebo já nevím co ještě. Prostě něco, čeho bych se mohl chytit, rozumíte?“

Marcelka sice rozuměla, ale k jeho nelibosti si nic zvláštního nevybavila. Nakonec měl velmi nepřesný popis chlápka okolo třicítky, s černými vlasy, krátce střiženými, s očima vpadlýma a uhrančivýma, který dovedl svižně utíkat, až za ním srandovně plápolal rozepnutý plášť.
Nakonec znechuceně blonďatou účetní propustil. Poskládal si svoje poznámky a vešel do lokálu. Bylo tam nezvykle mnoho lidí a když vstoupil, všichni uctivě zmlkli a upřeli na něho zvědavé oči.
„No co na mě čumíte? Já jsem tady pro dnešek skončil, tedy za předpokladu, že tu není ještě někdo, kdo by měl nějakou informaci k tomu… tomu zatracenému případu.“
„To pochybuji, pane vrchní, to jsou jen čumilové a starý drbny, který se teď bojej jít za šera domů,“ oznámil své mínění hostinský.
„To je naprosto zbytečný, ten magor je už dávno za horama a tady je momentálně nejbezpečnější flek na celém okrese. Ženský, jděte klidně domů! Přece nechcete, abych každou z vás doprovázel až k domovním dveřím.“

Dohnal zařval svoji výzvu uprostřed lokálu a pokynul velitelsky ke dveřím. Lidičkové se jen neochotně vytráceli do šera.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2499
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Exhibicionista 02
Fred
fred@efenix.cz
Jsem CSd, (celkem spokojený důchodce), bývalý vojenský pilot a později po prověrkách profesor průmyslovky. Rád čtu i píši erotické povídky, kterých jsem napsal několik stovek. Mám rád reálné příběhy ze života a nesnáším grafomany sedmilháře.

7
Komentujte

Please Login to comment
avatar
5 Comment threads
2 Thread replies
2 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors
MartinChildeFredBobrReniem Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Robbertos
Člen

Pěkně se to čte. Pobavil jsem se a těším se na pokračování.

Reniem
Host
reniem

Huraaa! 😀

Bobr
Host
Bobr

Frede, dobrýýý! Pokračuj co nejdříve! Už dlouho jsem na techto stránkách nebyL!

Martin
Host
Martin

Čte se to jako pohádka na dobrou noc . Těším se na další díl 🙂

Childe
Host
childe

Vynikající pokračování jak vždy.