V carském Rusku bylo blaze. Například, zatímco všude ve světě byl už listopad, zde byl ještě říjen. Zítra znamenalo včera a po litrech vodky život dál plynul volně kupředu, aniž by se tím někdo zatěžoval.

Evžen Šukatovskij a Oněgin Jakosuk byli mladí básníci a žili na carském dvoře v Petrohradě. Tvořili jak diví a jelikož jejich prostoduché verše si oblíbila sama carevna, bylo jim přáno. To se jim líbilo, neboť v čase, kdy se na dvoře objevil napůl šílený erotoman Rasputin, volné mravy ještě více poklesly.
Mladí muži, plni síly a chlípných myšlenek, měli volné pole působnosti mezi mladými dámami z carevnina dvora. Ty rozhodně nebyly cudné a rády si zalaškovaly s mladými hřebci.

***

Evžen seděl na kraji postele a mladá dívka ho objímala rukama kolem krku a vášnivě se líbali.
Nikola Nikolajevna Nikolajevová, nejmladší z dvorních dam byla už dlouho neukojená, velmi nadržená a zmocnila se Evžena, když nesl další listy svých slabomyslných veršů carevně. Evžen se nebránil a rád se dívkou nechal zatáhnout do prázdné komnaty.

Během líbání a vzájemného objímání mu rukou sjela mezi nohy a nahmátla tvrdý ocas. Začala ho mnout a Evžen jen slastně vzdychal.
„Můžeš mě taky příjemně pohladit?“ šeptala mu Nikola do ucha a vypjala hruď, aby věděl, které místo má na mysli.
Jeho ruce jí sevřely obliny prsou, skryté v šatech. Byly plné a pevné. Bradavky zareagovaly vztyčením, a tak je přejel dlaní.
„Óóóóhhh,“ vydechla Nikola a dál mu ručně a zručně zpracovávala, již z kalhot uvolněný ocas.

„Už..budu…,“ začal Evžen vzdychat.
Nikola přestala s honěním a začala si kasat šaty a všechny ty spodničky. Evžen si stáhl kalhoty ke kolenům, počkal, až se mu dívka nastaví a roztáhne nohy, pak jí ocas přiložil do porostu klína a zatlačil.
Tělem mu projel záblesk slasti a ocasem vnímal vlhko, teplo a sevření poševních stěn, jak se tlačil dál do hloubky pochvy.

Nikola sténala a též si užívala ocas, který jí rozměrem vyhovoval. Začala mu přirážet naproti a slastně sténat do rytmu přírazů.
„Oh… oh… oh… jsi… tak… skvělý… oh… oh… anooo…“
Evžen rytmicky přirážel, Nikola ho líbala, tlačila mu hlavu, aby jí polaskal prsa s naběhlými bradavkami a hlavně cítila stoupající slastné pocity a mrazení.

Mladík náhle zrychlil pohyby.
„Ne… prosím… ještě… ne… vydrž… oh… oh… uuuuž… jooooo,“ kroutila se a zvyšovala si tak sama rozkoš, až ji zalila nevýslovná slast vyvrcholení.
Ani nevnímala, jak se do ní Evžen vyprazdňuje.

Ten pak vstal, urovnal si šaty a s lehkou úklonou a úsměvem pohlédl na Nikolu s pramínkem semene vytékajícího z rozšklebené štěrbiny a se svou sbírkou básní pokračoval k panovnici.

***

Oněgin seděl u stolu, smolil veršovaný román a dumal, jak ho nazvat.
„Klep, klep,“ vyrušilo ho klepání na dveře.
„Dále,“ houkl, protáhl se v zádech.
Dovnitř nakoukla dívka ve služebném oděvu carevniny komorné.
„Má paní vás zve k audienci,“ řekla mírně panovačně, vědoma si svého výsostného postavení mezi služebníky.
„Jistě. Ale já nejsem nějakej hejpočkej, co půjde, kdokoli si někdo zamane. To platí i pro carevnu. Mám tu práci,“ ušklíbl se Oněgin.

Dívka znejistěla. Věděla o přízni a zastání, kterou tihle básníci u carevny měli. Měla přivést pana Oněgina k pohovoru, a pochopitelně čekala, že hned a bez okolků půjde. To, že se vykrucuje, ji zaskočilo.
„Půjdu, ale něco za něco,“ přikročil k ní a na přímo se jí zeptal. „Umíš to ústy?“
Komorná se ulekla, ale pak přikývla a mlčky sledovala, jak si Oněgin obnažuje ocas. Neměla na výběr. Pan básník byl přece jen na společenském žebříčku výše než ona.
Vzala ho do ruky, popotahovala a pak si dřepla a vsála do pusy. Cucala ho, olizovala, ale místo sání ho v ústech jen tak převalovala. I to stačilo k tomu, aby se mu postavil a dívka s vykulenýma očima hleděla na jeho velikost. Olizovala fialový žalud a tepala uzdičku.

„Otoč se,“ přikázal jí a komorná tak učinila jen neochotně.
Věděla, co bude následovat a velikost ocasu ji trochu děsila. Oněgin jí vyhrnul šaty na záda, v klíně projel rukou a po chvíli dráždění jí ho zatlačil dovnitř.
„Aaaach… prosím… pomaluuuu… úúúú,“ zasténala dívka, jak se pysky jen pomalu rozevíraly pod tlakem velkého ocasu.
„Jen drž… jooooo… držžž,“ funěl Oněgin a užíval si silný tlak stěn.
Držel komornou v pase a tlačil se do ní až po koule. Pak ztuhl, vychutnával si tu chvíli vítězství a rozjel přírazy.
„Ah… ah… ah… božeee… oooh,“ sténala dívka, ale přece jen už vlhla a ocas v ní jezdil snadněji.

Také Oněgin to poznal a přidal na síle přírazů.
„Aááh… ooohh,“ kňourala, protože jí bolestivě narážel o dno.
„To je vono… to… máš… za… to vyrušení,“ hekal Oněgin a v prudkých a hlubokých přírazech do ní pumpoval svou dávku.
Když se uspokojil, otřel si ocas do jejích šatů a čekal, až se dívka vzpamatuje a odvede ho ke své paní.

***

„Vítej, můj milý Oněgine,“ uvítala ho carevna Praskovja Fjodorovna a sama mu vyšla z ústrety, což bylo už samo o sobě vyznamenáním.
Třepla rukou, aby zahnala komornou a ševelila o své samotě a touze po dalších verších, zejména milostných.
„Píši básnický román,“ řekl Oněgin. „Na milostné verše je zde spíše odborníkem můj přítel Evžen.“
„Jistě, jistě,“ zamračila se carevna. „Jenže ten je zkouší přímo s některou z mých dvorních dam a to se mi nelíbí. Obtěžká mi fraucimor a co si tu počnu sama? Car nemá na mě čas a já velmi strádám, chápeš?“

Oněgin chápal i nechápal a vyčkával, co bude dál.
„U tebe se můžu spolehnout na dvě věci. Jsi mladý, sympatický a jistě schopný a za druhé, dovedeš mlčet a uchovat tajemství v sobě.“
„Ano, to je samozřejmé,“ souhlasil Oněgin.
„Zde mě tedy máš,“ uvolnila si náhle carevna sponku na šatech a ty se rozevřely jako lusk, sjely jí z těla a žena stála před ním nahá.
„Ach… vaše spanilomyslnosti… ee… vaše… veličenstvo,“ blekotal zmatený Oněgin, ale carevna se usmívala.
„Vezmi se mě jako pravý muž a uspokoj svou paní,“ dodala trochu přísně a ulehla na lože.

Oněgin se svlékl a pohledem hltal její postavu. Praskovja Fjodorovna byla ve tváři hezká, i když počínající vrásky se zcela zakrýt nedaly. Měla plná, již mírně povislá prsa, zaoblené boky s hustým porostem v klíně a nohy se silnějšími stehny.
Bylo jí už přes čtyřicet let a carovi dala tři děti. Stále však byla toužící ženou a chtěla být milována.
O deset let starší car Pjotr Iljič budoval Ruskou říši a neměl čas na žádostivou manželku. Pokud měl chuť, vždy měl po ruce nějakou tu dámičku ze dvora, případně i paničku nějakého šlechtice, který mu sám ženu dodal za účelem kladného vyřízení jeho žádosti. Pjotr rozhodně netrpěl skrupulemi a bral, co se nabízelo a na carevnu mu tak síly a chutě už nějak nezbylo.

Nahý Oněgin ženu trochu znervózněl svým mužstvím, ale na druhou stranu usoudila, že vyzkoušet se má všechno a i velký nástroj může přinést velké rozkoše.

Políbili se nejprve něžně, pak silněji, až splynuli ve vášnivém líbání. Oněgin se oprostil od skutečnosti, že se miluje s carevnou a při líbání si rukama jezdili a hladili vzájemně po těle.
Rukou jí sjel na prsa. Ztuhlé bradavky jí trčely dopředu a když je stiskl prsty, žena se zavlnila a tlumeně zavzdychala. Pak jí zajel mezi nohy a zkoušel zasouvat prsty do štěrbiny.
Byla už docela vlhká.
„Ach… oooh… hmmm,“ sténala.
„Ochutnám tě,“ řekl Oněgin a v polibcích jí klesal dolů po těle. Polaskal jí prsa, přes břicho se jí dostal mezi nohy a pak žena ucítila jeho jazyk přímo na štěrbině. Kmitání jazyka na závojíčkách a klitorisu bylo opojné a žena sténala vzrůstající rozkoší.
Uvolňovala proudy sladké šťávy a pysky, nalité krví, se samy roztahovaly a očekávaly vniknutí ocasu.
Žena ho držela za hlavu a zataháním za vlasy sama určovala, kde více přitlačit a kde ubrat. Měla už nejméně jeden orgasmus, ale dál toužila po spalující rozkoši a slasti.
„Ano… ano… tam… jééé… ááá… úúúh,“ kroutila a pohazovala tělem.

Když už Oněgina bolel jazyk i ocas už toužil po kundě, zajel do ní hladce a v celé délce. Tvrdý ocas jí projel až na dno a jemnými pohyby začal přirážet.
„Ano… ano… jsi… veliký… tvrdý… oooch… aaach,“ užívala si žena vrchol rozkoše a Oněgin ji líbal po krku i prsou. Okusoval jí bradavky, což jí zvyšovalo stoupající slast.

„Já již… také… budůůů,“ zrychlil přírazy a pak ji, bez ohledu na všechno, vystříkal pochvu semenem.
Oba se zmítali ve slastné křeči vyvrcholení a rozpojili se teprve ochabnutím ocasu.
„Tys skvělý muž,“ usmívala se carevna šťastně a uspokojeně vnímala jeho pokračující hlazení stále se třesoucího těla. Prsty si hrály s prsy, přejížděly jí po boku a hladily po zádech.
Snažila se mu jít vstříc a konala tak stejně, až hlazení skončila u povadlého údu, který sevřela v dlani a rytmickými pohyby mu navracela pevnost a velikost. To šlo snadno a u Oněgina fungovalo spolehlivě.

Nyní žena klečela na všech čtyřech a slastně vnímala strojové přírazy zezadu. Její promazaný klín jí projížděl pomalými přírazy v celé délce ocasu, kdy ho skoro celý vysunul a zase do ní zajel, až do koule. K tomu jí ještě masíroval visící balóny prsou, což bylo také velmi příjemné.
„Ah… ooooh… hmmm,“ vydávala zvuky, plně poddána slasti.

„Flop… flop,“ náhle přírazy zesílily. Oněgin cítil blížící se vyvrcholení a pohled na klečící a oddanou mu carevnu to ještě více umocňoval.
Vyjel z ní a jedním pohybem přetočil na záda. Přiklekl, popadl za kotníky, nohy doširoka roztáhl a prudce do ní zajel.
„Jééééh… božéééé,“ vykřikla žena nad prudkostí a hloubkou proniku.
Tvrdý ocas hned začal přirážet a tření z nového směru bylo opět plné slasti. Z pochvy vytékal potok šťáv, byla celá překrvená a otevřená a přirážení bylo fascinující.
Carevna ani nepočítala orgasmy a nyní stoupala k dalšímu.

Oněgin přirážel drsně a bezohledně a žena jen přidušeně vyhekávala a byla již zcela hotová.
„Úúúúh,“ hekl Oněgin a začal stříkat.
Carevna také dosáhla orgasmu a vše nasávala do sebe.
Poté dlouho leželi zaklesnuti v sobě a Oněgin jí šeptal něžná slůvka.

„Děkuji ti za vše, ale nyní už jdi. Chi být sama,“ proměnila se umrdaná žena zase v carevnu a Oněgin se začal oblékat.
Carevna ho vyprovázela tichým povzdechem a u oka se jí zalesklo cosi jako slza.

***

Uspokojený Oněgin prošel dveřmi, když vtom se za ním něco šustlo a do zad se mu pohroužila dýka. Byl okamžitě mrtev a tiše se sesul na podlahu.

Dívčí ruka dýku vytáhla, otřela do šatů mrtvého a vešla k carevně, stále si hovící v posteli.
„Vše zařízeno, má paní,“ promluvila dívka v úklonu.
„V pořádku, Irino. Ať to Viktor Čističijovič zařídí, jako vždycky. Můžeš jít,“ pokynula jí carevna a vzpomněla si, jak jí Oněgin potvrdil, že umí mlčet.
„Jistě, již navěky,“ ušklíbla se.

Její milostná dostaveníčka musela být přísně utajována, a tak nezbývalo, než milence zlikvidovat. Komorná Irina je zabíjela a Viktor Čističijovič těla spolehlivě odstranil. Jak? Nikdo netušil, ale po ubohých mužích se navždy slehla zem.

***

„Táák, dopsáno,“ říkal si spokojeně Evžen, když dokončil veršovaný román svého záhadně zmizelého přítele Oněgina. Dílo bylo hotové. Teď ještě název. Nakonec to vyřešil jednoduše. Na počest svou i přítele ho pojmenoval „Evžen Oněgin.“

„Klep, klep,“ vyrušilo ho klepání na dveře.
„Vstupte,“ řekl a dovnitř nakoukla dívka ve služebném oděvu carevniny komorné.
„Má paní vás zve k audienci,“ řekla a pod šaty měla ukrytou ostrou dýku s úzkou čepelí.

***

Netřeba dodávat, že na dvoře bylo nutno zase brzy obstarat nějaké ty mladé básníky…

4.1 28 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
věrný čtenář

Na každou z „šokujících“ historických povídek se těším především kvůli jménům postav. Ta jsou tvořena s takovou fantazií a vtipem, že skoro zastíní zbytek povídky. 😀

Shock

Někdy mám příběh a nemám jména, někdy mám jména a na ně vymýšlím příběh…a to je tento případ. Děkuju, že povídky pobaví….

Junior

Tak jsem se zase pobavil na výborně zvolenými jmény. Skvělá povídka. Tyhle historické fantazie od mám velice rád a vždy se Těším na novou.

Trysky

nám vždycky nabízí zajímavé náhledy do historie.

Last edited 10 dní před by Trysky
Antonio

Už zase, slovo pronik v českém jazyce neexistuje… Existuje však slovo průnik… Když se někam pronikne tak průnikem…

Shock

Pokud budeme při popisu sexu striktně dodržovat pravidla českého jazyka, tak to můžem zabalit. Abych to květnatě rozepisoval jinak, jen abych nepoužil nesprávné slovo, v tomto případě „pronik“ za správný tvar, na to nemám…. Korekcí to prošlo, takže ani ten neshledal závadu, že by to nemohlo projít ven. Mě to slovo tam sedí a všichni tomu rozumí. Ano, dám si na to pozor, ale neslibuju, že to v jiné povídce nebude zase. 🙂

Šmajda

Pokud vyhodnotím, že to byl záměr autora, tak tyto novotvary neopravuji. Byť jsem na něj poprvé taky koukal jako tele na nová vrata 🙂

Last edited 6 dní před by Šmajda
dedek.Jeff

Prováděl jsem řadu korektur Shockových povídek a s výrazem „pronik“ jsem se setkal vícekrát. Nevidím na tom nic neobvyklého. Je to zkrátka novotvar, odvozený od slovesa „pronikati“. Jak správně uvedl Šmajda, je to zbytečné šťourání tak zvaných odborníků na češtinu. Pokud se domnívají, že je práce korektorů nedostatečná, rádi je mezi sebou uvítáme.

Šmajda

Je škoda, že v diskusi je to zde samý češtinář, ale opravovat pro ostatní čtenáře povídky nechce nikdo 😉