Toto je 1 díl z 5 v seriálu Eva

„Je to vážně Eva? To třeštidlo, které mi šlo vždy na nervy, ta zvědavá a ukecaná učeňka, které všichni říkali Louskáček?“
Tyto myšlenky mi prolétly hlavou, ale zcela jistý jsem si nebyl.

Přede mnou stála paní středních let, s nápadně módními brýlemi. Oslovila mne v okamžiku, kdy jsem procházel jsem mezi regály Teska a snažil se vybavit si, co jsem ještě měl nakoupit. Lísteček se seznamem položek, tzv. blbenku jsem zatím odmítal používat a mnohdy jsem na to už dojel. Ze zamyšlení mě probral dotaz:„Promiňte, nejste náhodou pan profesor Dvořák?“
Kývnutím hlavy jsem se přiznal ke své totožnosti. A teď už jsem si byl jistý.
„Vy si na mne asi nepamatujete. Já jsem Eva Konečná, tedy teď už dlouho Čechová.“

„Jasně, už jsem doma. Ty jsi přece Louskáček,“ odpověděl jsem.
„ Jak je to dlouho, co jsem se s ní viděl naposledy? Je to 10 a nebo dokonce 15 let?“ proběhlo mi hlavou.
„Ale Evo, pokud vím, tak jsme si už kdysi tykali, tak proč najednou tak obřadně?“ zažertoval jsem.
„No přece ti nebudu hned tykat, když jsem si nebyla jistá, že jsi to ty,“ odpověděla s úsměvem.

Pár minut jsme si povídali mezi regály a vyměnili jsme si čísla mobilů. Vzpomněl jsem si na ni zase až večer, když jsem třídil nákup.

Bylo ji 15 let, když nastoupila do 1. ročníku učebního oboru soustružník kovů. Sám jsem byl názoru, že ženská k černému řemeslu nepatří, ale tehdy jsme budovali socialismus a s vyjimkou hornictví se ženy uplatňovaly všude. Takových holek tam bylo ve třídě 30 a já měl tu smůlu, že jsem bandu tu rozchechtaných puberťaček vyfasoval jako třídní učitel.

Byly tam, jako vždy, dívky hezké i ošklivé, chytré i hloupé a potom kombinace těchto vlastností. Kojil jsem se nadějí, že příští školní rok je vyfasuje někdo jiný, ale bohužel. Měl jsem je jako svoje dušičky celé tři roky jejich učení.

V průběhu této doby jsem je měl denně na očích. A najednou jsem si uvědomil, že se před mýma očima se ošklivá kachňátka pomalu mění v labutě. Náhle jsem v nich začal vidět dospívající ženy. Nemohl jsem si nevšimnout, že některé z nich byly zatraceně dobře vybavené. Byl jsem sice ženatý, ale rozhodně jsem nebyl svatý. Dnes, s odstupem doby, mohu s uspokojením konstatovat, že jsem nikdy nenechal žádnou příležitost si někde bokem užit.

Smočit rákos a zapytlačit si v cizím revíru bylo mým oblíbeným koníčkem. S jedinou vyjímkou: Žákyně byly nedotknutelné. Bylo to sice velmi lákavé zboží, ale také velmi nebezpečné. Mnohem jednodušší bylo ojíždět matinky žáků a žákyněk. To byly paničky okolo 35 let, většinou šťastně vdané a dobře zajeté mrdací mašiny. Taková mamina ochotně vyšukala synáčkovi, nebo dcerce lepší známku a spokojenost byla na všech třech stranách.

Čas od času se někde provalil průser sexuálního charakteru ve školství. To potom bylo přetřásáno po celém okrese a s provinilcem bylo exemplárně zatočeno. V těch lepších případech to skončilo okamžitým vyhazovem a zákazem práce ve školství. V horším případě šel dotyčný před soud a měl téměř jisté, že dostane hezkých pár let na tvrdo.

Jen jednou pamatuji případ, který vyšuměl do ztracena. Kantor byl sice nachytán v kabinetě se studentkou, téměř in flagranti, ale protože to byl předseda ZO KSČ a nomenklaturní kádr, elegantně se to zametlo pod koberec. Ve vší tichosti byl přeložen z ekonomky na zednické učiliště, kde se učeňky nevyskytovaly ani náhodou.

Malér byl v tom, že u nařčení ze sexuálního deliktu neexistovala pro učitele žádná presumce neviny. Stačilo, když se holky mezi sebou domluvily a některého kantora obvinily. Pak už mu nepomohl ani zázrak.

Tohle jsem samozřejmě věděl a tudíž se maximálně snažil, abych ani náznakem nenaběhl na rozličné provokace, které na mě moje milé ovečky nastražily. Největším nebezpečím u těchto malých provokatérek byla jejich naivita a ukecanost. Každou sebemenší intimnost probíraly s kamarádkami a předávaly si svoje nejnovější poznatky a zkušenosti. Bylo mi jasné, že kdybych si s některou z nich začal, velmi brzy by to věděly všechny její „nejlepší“ kamarádky.

Jednou jsem nechal jsem několik holek po škole, za jakýsi drobný přestupek. Bylo jich snad 8 a seděly v rohu třídy, co nejdál ode mne a potichu si špitaly. Seděl jsem za katedrou a opravoval technické výkresy. Rozhovor děvčat zprvu nevnímal, ale pak padly nějaké nejapné výrazy, které jsem asi měl slyšet. Jakési pokusné balónky, jak dalece vnímám, co si povídají. Zbystřil jsem pozornost a začal naslouchat. Dál jsem předstíral plné zabrání do práce. Prostě pracuji, neslyším, nevnímám.

Zabralo to. Když holky došly k názoru, že jsem „vypnutý“, začala jedna z nich líčit jakousi pikantérii.
„Holky, představte si, že Honza Týc včera po tělocviku vběhnul do našich sprch docela nahej. Všechny jsme řvaly, ale on se nám tam předváděl jako nějaký manekýn. Pak ale dostal strach, že ten náš řev někoho přivolá a tak raději utekl. Teda řeknu vám, holky, má opravdu pěkně velkýho ptáka. Skoro jako Franta Beneš.“
Na toto sdělení některé z nich uznale kývly hlavou, jakoby ji dávaly za pravdu. Došlo mi, že nejmíň polovina z nich ví, jak velké péro má Franta. V podobném duchu se vedla i další debata a já jsem si začal dělat o svých labutích poněkud jiný obrázek.

Abych měl o svých svěřenkyních úplné jasno, k tomu napomohla náhoda. Jednou odpoledne po vyučování mi uklízečka do kabinetu přinesla jakýsi sešit, který prý našla v moji třídě při úklidu. Není podepsaný a asi je to deníček nějaké té mojí slečinky. Ledabyle jsem sešit převzal a slíbil, že se holek zeptám, která jej postrádá.

Sotva baba odešla, začal jsem nález zkoumat. Byl to skutečně deník, psaný úhledným, pečlivým písmem. Napadlo mě, že podle toho snad poznám, které holčině to patří a začal jsem zápisky zvědavě číst.
Tedy řeknu vám, byla to síla! Zatím neznámá dívčina si zde téměř denně zapisovala vše, co jí a její nejbližší kamarádky potkalo. Spolužačky sice uváděla jenom křestními jmény, ale i tak mi bylo jasné o kom je řeč. Čím dále jsem četl, tím víc jsem měl svoji třídu jako pod lupou.

Dověděl jsem se např. že unylá blondýna Klára, hubená jako tyčka a se sotva znatelnými kozičkami je při provozním výcviku v provozu POLDI pravidelně obtahovaná jakýmsi ženáčem, který měl dohlížet na její odborný rozvoj v provozu. Ojížděná učeňka samozřejmě dávala nezištně k lepšímu své zážitky zvědavým spolužačkám.

Získala si tak mezi nimi zasloužený respekt. Ostatní, zejména ty zatím nevinné, ji záviděly, že je zkušená souložnice. Z dalších zápisů jsem se pak dověděl, že Eva, zvaná Louskáček je dosud pannou a strašně těžce to nese.

Je prý strašně zamilovaná do Jardy a rozhodla se, že jej svede. (Tehdy mě napadlo poprvé, zda jmenovaný Jarda nejsem náhodou já. Bohužel, brzy jsem se přesvědčil, že se nemýlím.)

Zápis o měsíc později odhalil, že Eva konečně přišla o blánu. Byl tam i podrobný popis dotyčného aktu tak, jak jej pisatelce popsala čerstvá deflorantka.

Bylo to navečer, v autě zaparkovaném v zamčené garáži. Mladistvý prcíř, jakýsi Karel, měl sice silácké řeči, ale když došlo na věc, ukázalo se, že opravdovou kundu vidí poprvé. Před tím zřejmě znal jen tu křídou namalovanou na zdi.
Společnými silami se jim nakonec povedlo zahnat psa do boudy a skončilo to velmi brzy. Jenom pár šťouchů a vyděšený panic se do ni pochopitelně vystříkal do poslední kapky. A tak Eva, kromě bolesti a vytoužené ztráty panenství, získala navrch ještě strach, že je možná v jiném stavu.

Tento naprosto nečekaný a úchvatný poznatek způsobil, že Eva nemohla dospat rána. Do školy se vypravila skoro o hodinu dříve, aby se mohla při cestě zastavit u pisatelky deníku. S tou se obvykle setkávala před barákem a potom spolu šly pěšky do školy.
Tentokrát však zazvonila mnohem dřív a do bytu se vhrnula, jak velká voda. S vyvalenýma očima pak začala kamarádce líčit svoji první soulož, se všemi podrobnostmi. Nevynechala ani to, že ji nešikovný prvomrdáč vykropil chlácholinku. Na její dotaz, jestli to znamená, že je v jiném stavu, ji pisatelka rozpačitě řekla, že neví, protože to ještě nikdy nezažila.

Podíval jsem se na datum zápisu a zjistil, že od Eviny deflorace uplynulo jen několik dní. Deník jsem zavřel, vložil do tašky a rozhodl se, že v jeho studiu budu pokračovat doma.

Cestou domů jsem uvažoval, co bych měl s deníčkem udělat. Původně jsem myslel, že nejjednodušší by bylo přinést jej do třídy, zamávat jím nad hlavou a zeptat se, která z nich jej postrádá. Pak jsem si logicky odvodil, že majitelka by se asi styděla se o něj přihlásit a ostatní by se jistě velmi zajímaly o obsah. Nakonec jsem se rozhodl, že deník zmizí. Že si jej prostě ponechám jako suvenýr. (Ještě dnes jej mám, dobře schovaný před manželkou.)

Druhý den, hned v první vyučovací hodině, jsem si Evu nenápadně zvědavě obhlídl. Až na vítězoslávně rozzářenou tvář, na ni nebylo nic patrné.
Pomyslel jsem si s ulehčením, že mám od ni pokoj, ale bohužel, mýlil jsem se.
Prostřednictvím školních tamtamů se ke mně doneslo, že odblanitel Karel, o rok starší soustružník, s ní dál nechce mít nic společného. Rozlítilo jej, že Eva po celé škole rozkecala, že s ním má vážnou známost a že se budou brát. Navíc se asi také styděl, že se zahodil s holkou, kterou pro její všeobecně známý zájem o druhé pohlaví, každý mylně považoval za všemdalku. A když po třech týdnech Eva zjistila, že není v jináči, její zájem se opět obrátil k mé osobě.

Měl jsem co dělat, abych ji unikal. Skoro každou přestávku si našla příležitost, aby za mnou přišla do kabinetu řešit něco důležitého. Navykl jsem si ji dost nevybíravě odbývat. Obvykle jsem se vymlouval, že zrovna nemám čas. Jednou jsem ji řekl:
„Evko, já teď nemůžu,“ což ona komentovala zlomyslným:
„No jo, když vy pořád nemůžete.“ Zacloumal mnou vztek a pomyslel jsem si:
„Ty náno, kdybys nebyla tak ukecaná, já bych ti ukázal jestli můžu, nebo nemůžu. Udělal bych ti z té tvé buchty trhací kalendář.“
Ale tak potřebný jsem zase nebyl, abych riskoval malér. Manželka doma mi k vypouštění přetlaku úplně stačila a sběratelem skalpů jsem tehdy ještě nebyl.

Navigace v seriáluEva 02 Pomsta >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Kittikit

Hezky zacatek, akorat v poradi dilu trosku tapu. Jsou spravne serazene? Z prvniho dilu je odkaz na paty …

Tomáš

Díky za upozornění. Opraveno.