Toto je 35 díl z 35 v seriálu Dešťová víla

Zdeňčiným nešťastným pádem začalo naše společné soužití. Jen zpočátku to ani jeden z nás tak nevnímal.

Po pár dnech Zdeňce trochu otrnulo. Zvykla si na to, že každý večer uleháme do společné postele i na to, že ji celý den obskakuji. I já už bral péči o Zdeňku trochu jako rutinu. A z koupání jsme si udělali ranní rituál.

Byl to asi třetí nebo čtvrtý den, co byla Zdeňka u mě. Zrovna jsem si sedl k počítači a potřeboval něco udělat. Věděl jsem, že to bude minimálně na hodinu a že od toho nebudu moct odejít. Raději jsem se ujišťoval, že Zdeňka nic nepotřebuje a má všechno při ruce.

„Nemáš hlad?“ zeptal jsem se, „Potřeboval bych udělat…“
„Tak to stačí říct, že bys potřeboval udělat,“ skočila mi do řeči.
„…něco do práce a vařit budu až potom,“ dokončil jsem větu a přešel její poznámku bez povšimnutí.
„Dobře, to bude stačit.“

Sedl jsem si k počítači a nechal Zdeňku ležet na gauči. Ponořil jsem se do práce a moc nevnímal, co se mi děje za zády. Zaregistroval jsem za sebou podivný šramot. Neotáčel jsem se, ale díky příhodně natočenému monitoru jsem v odrazu viděl, co se děje za mnou. Zdeňka se převalovala a otáčela. Zahlédl jsem roztažené nožky a vyšpulenou kundičku. Nějak mi vyschlo v puse a v kalhotách začala zuřit bouře. Měl jsem co dělat, abych se ještě soustředil na práci. S velkým sebezapřením jsem se přinutil dokončit práci. Než jsem stihnul všechno uložit a zavřít, zaslechl jsem mlaskavé zvuky a tiché sténání.

„Copak se to tam děje?“ položil jsem naprosto zbytečnou otázku.
„Když nedbáš o mé potřeby, přestože sis mě sem nastěhoval, musím se obsloužit sama.“
„Aha,“ řekl jsem a zvedal se od počítače.

Během okamžiku jsem byl nahý a i přes její zranění jsem se jí vklínil mezi stehna. Dobyvatel si neomylně našel cestu do její pevnůstky.
„Aaahhh…“ vydechla, „tohle mi chybělo… ooohhh…“
Pomalu jsem plenil její studánku.
„Blíž, pojď blíž…“ vyzvala mě.

Přitiskl jsem se k ní a sama si položila zraněnou ruku na má záda. Nebyla to žádná divoká jízda, ale i tak nás vzrušení obíralo o zbytky rozumu a přebíralo kontrolu nad našimi těly. Hlasitě jsme vzdychali a hekali. Mokrá štěrbinka pod přírazy mlaskala.
„Ahhh… ještě ne…“ snažil jsem se přesvědčit své tělo.
„Ano… ooohh…“
„Uuužžž… ooohhhh…“

Zavzdychal jsem a do jejího lůna vytryskl proud bílé lávy. Jakmile ucítila první výstřik, celá se zachvěla. Byla to poslední kapka vzrušení, kterou potřebovala. Cítil jsem stahy její mušličky i to, jak hladově nasává životodárné semeno. A na oplátku vypouští hojné množství vlastní tekutiny.

Naše rty se spojily v dlouhém polibku.
„Tak a teď by to chtělo něco k jídlu,“ navrhl jsem, když jsme se vzpamatovali.
„Asi jo. A to mě tady takhle necháš? Nemohoucí a zneužitou?“
„Jo, ale zapomněla si dodat to nejdůležitější – uspokojenou.“
„To jo. A to si myslíš, že tady v tom mokru budu ležet?“
„Když sis to zaneřádila, tak ti nic jiného nezbyde.“
„Tsss. Nebyla to jen moje práce, koukni, jak to ze mě teče,“ řekla naoko uraženě a nabrala na prsty vytékající sperma.
„Fajn, tak tohle tedy uklidím já.“

Sice jsem už stál skoro mezi dveřmi do kuchyně, ale otočil jsem se a vrátil se zpět.
Zaklekl jsem mezi její nožky. Původně jsem měl v úmyslu ji jen otřít, ale vůně právě zneužitého dívčího klína mě vábila jako plamen noční můru. Prsty jsem rozevřel okvětní plátky a jazykem se pustil do vylizování nektaru.
„Chceš taky?“ zeptal jsem se, a aniž bych čekal na odpověď, kterou bych stejně kvůli jejím vzdechům nedostal, zvedl jsem se a políbil ji ústy ulepenými směsicí našich šťáv.

Ani těch pár chvil nebyla zanedbávaná, dostávalo se jí ruční masáže. Když se svíjela pod náporem dalšího orgasmu, přesunul jsem se zpět dolů. Nos jsem zabořil do jejích chloupků a opětovně rozjel jazyková cvičení. Nemohl jsem se nabažit té voňavé studánky a snažil se utišit žízeň z nevysychajícího pramene. Nestíhal jsem ani polykat a tak se pod Zdeňkou utvořila pořádná mokrá skvrna.
„Tos tomu moc nepomohl,“ zhodnotila můj výkon, jakmile se trochu vzpamatovala.
„Ale to je tvoje práce, po mě tam nezůstala ani kapka,“ ohradil jsem se.
„Hmm.“
„Tak mě napadá, budeš to chtít upravit, nebo bude bobřík?“ zeptal jsem se a i se trochu zasnil.

Představoval jsem si, jak si pohrávám s delšími chloupky, jak čechrám ten hebký kožíšek…
„Jak na tebe koukám, tak asi zkusíme bobříka, viď.“
Jen jsem se usmál a pokrčil rameny.
„Stejně teď nemám moc na výběr, sama to nezvládnu a ty, když nebudeš chtít, tak to také neuděláš.“
„Vždyť víš, že tě do ničeho nenutím, záleží jen na tobě. Když budeš chtít, klidně z tebe udělám holátko, nebo zastřihnu nějaký obrázek. Stačí jen říct.“
„To jsem ráda. Holátko má něco do sebe, všechno je to lépe cítit, ale zatím to necháme takhle a pak se uvidí.“
„Dobře. A co to jídlo? Já už mám docela hlad.“
„Ty si tak stěžuj, tys měl teď buchtičku, ale co já?“
„Dobře, vždyť už se na jídle pracuje,“ řekl jsem a zmizel v kuchyni.

„A víš, kdo je lepší kuchař? Jestli muž nebo žena?“ ozvala se po pár minutách.
„Nějak to nechápu. Ale co vím, tak asi chlap. Protože ten vaří z radosti, a když chce, ženský vaří z povinnosti.“
„Takhle jsem to nemyslela.“
„A jak si to tedy myslela?“ otočil jsem se k ní.
Zdeňka, zase trochu přioděná, seděla na gauči kousek ode dveří.

„No, víš, jak se to říká. Chlap je lepší kuchař, protože z jednoho párku a dvou vajec udělá nákyp na devět měsíců,“ řekla s rukama složenýma na bříšku.
Zarazil jsem se a odložil všechno na linku.
„Míříš tím někam?“
„Ne, jen jsem si na ten vtip nějak vzpomněla.“
„Aha. Teda, takhle mě děsit…“
„Jak děsit, tobě by se to nelíbilo?“
Neodpověděl jsem a raději se soustředil na přípravu jídla. Naservíroval jsem jídlo na talíř a pustili jsme se do toho.

Když jsme byli oba najedení, sklidil jsem ze stolu a opláchl nádobí, aby tam nestrašilo.
„Co budeme dělat? Už mě nějak to ležení v posteli nebaví,“ posteskla si Zdeňka.
„To chápu, ale u toho co mě napadá, by si zase ležela.“
„No jo, to jsem si mohla myslet. Jakmile zjistíš, že si můžeme užívat, tak to budeš chtít pořád, co.“
Raději jsem mlčel.
„Vědět, že si to budu muset odpracovat tělem, tak jsem raději zůstala v nemocnici, tam by mi nic takového snad nehrozilo.“
„Tos mohla tušit, že to nebude jen tak.“
„To jsem měla.“
„Stačí říct. Já tě klidně zpátky do nemocnice odvezu.“
„Nevím, ale asi to být nemusí. To já nějaké to zneužívání přežiju.“
„A co takhle se obléknout a vyrazit na procházku?“
„Hmm, děkuju. A nechceš si dělat srandu z někoho jiného? Jak se mám asi podle tebe procházet?“
„Fajn, tak se budu procházet já a tebe si povezu.“
„Tak to by asi šlo. A kam chceš vyrazit?“
„To je jedno, venku je hezky, sluníčko svítí, tak proč sedět doma. Stejně bych toho asi už moc neudělal.“
„Tak šup šup, ať už jsem oblečená,“ povzbuzovala mě.
„Vždyť nejsi nahá.“

Ještě chvíli jsme se takhle špičkovali, než jsme se oblékli, nebo spíš, než jsem nás oblékl a mohli jsme vyrazit ven.
Zamířili jsme z domu směrem k zastávce MHD, abychom se přiblížili k centru. Doufal jsem, že si tam sedneme někam do cukrárny na zahrádku nebo do nějaké hospůdky.
Na zastávce jsem netrpělivě vyhlížel autobus. Tušit, že přijede vůz, který není nízkopodlažní, tak bych se nějakým čekáním nezdržoval, vyrazili bychom pěšky.

Mohlo by vás zajímat  Neřestná čtveřice 10 - Shledání s Andreou

Zdeňka to komentovala slovy:
„Tak takhle aspoň každý uvidí, jak se ke mně chováš.“
„Jak to myslíš?“
„Vezmu si cedulku – Oběť domácího násilí – a bude to.“
„Aha. Tak v tom případě já nahodím debilní škleb a budu mít podobnou cedulku – Oběť psychického týrání. To se pak uvidí, kdo je na tom hůř.“
„Hezký…“
„No co, nemáš si začínat.“
„Pravda. Už raději mlčím, nebo bys mě mohl opravdu nechat někde pod mostem.“

Po deseti minutách kodrcavé jízdy jsem toho měl celkem dost. Rozbité chodníky a chybějící snížené nájezdy dělaly z procházky pekelnou jízdu. Konečně jsme dorazili do centra.
„Kam to bude, madam? Něco sladkého, nebo spíš něco k pití?“
„Nevím, ale když se kouknu na tebe, tak spíš něco k pití.“

Získával jsem pomalu zkušenosti s řízením vozíku, tak pro mě nebyl problém překonat ten jeden schod do hospůdky a druhý na zahrádku. Chvíli jsme se neobratně motali mezi stolky, než se nám povedlo u jednoho zakotvit.

„Dvě piva,“ vyhrkl jsem na číšníka, sotva k nám došel.
Během pár minut před námi přistály dvě orosené sklenice. Já tu svou vypil téměř najednou.
„Dneska asi nebude žádná osahávačka, ani užívání si někde průjezdu,“ nadhodil jsem při vzpomínce na naše společné zážitky.
„V tomhle stavu asi ne. Leda bych tě někde v průjezdu vykouřila. Ale neboj, třeba se doma ještě něčeho dočkáš.“
„To jsem na to zvědavý,“ řekl jsem bez nějaké špetky nadšení, možná i trochu zklamaně.
Zdeňka nebyla ve stavu, kdy by mohla být nějak víc aktivní.
„Hmm, to je fakt,“ zkonstatovala, zřejmě ji napadlo to, co mě, „tak jinak, poskytnu ti své tělo, aby ses na mě mohl dle libosti ukojit.“
„To je potom jiná… to abych si něco pěkného vymyslel…“
Ponořil jsem se do myšlenek a představ, jak przním nemohoucí Zdeňku. V hlavě se mi odehrávaly rozličné scény.
Ve všech se vyskytovala nahá Zdeňka, postříkaná spoustou semene.

Zdeňka byla sotva v půlce piva, když jsem si objednával druhé. Stále jsem si ji prohlížel a představoval si, co s ní budu doma provádět.
„Na co myslíš?“ zeptala se.
„Na tebe a na to,“ naklonil jsem se k ní blíž, „jak tě doma zprzním.“
Na tváři se jí mihl úsměv, hned ho však zahnala.
„No fuj, tak to teda nevím, jestli s tebou domů budu chtít jít.“
„Já myslím, že bys chtěla jít, ale budeš muset jet.“
Teď už se úsměvu, i když trochu smutnému, neubránila. Přestal jsem přemýšlet nad tím, jak uspokojit sebe a začal myslet na to, jak udělat šťastnou a spokojenou Zdeňku.

Ještě chvíli jsme popíjeli a povídali si.
„Zamíříme domů, nebo bys ráda ještě někam?“
„Potřebovala bych si odskočit a pak je to celkem jedno.“
„Fajn, tak já to zaplatím a pak ti pomůžu na toaletu.“
„Promiň, že jsem teď tak nemožná.“
„To neřeš. Od čeho mě máš.“

Zaplatil jsem, doprovodil Zdeňku a zamířili jsme ven.
„Tak co? Domů, nebo někam jinam?“
„Asi domů, ale klidně zase pěšky, tedy jestli ti to nevadí, ráda bych si užila hezký večer, když je tak hezky.“
„Vaše přání je mi rozkazem.“

Poučen o stavu chodníku jsem zamířil domů po cyklostezce podél řeky. Voda krásně šuměla.
„Nesednem si na chvilku?“
„Já sedím celé odpoledne.“
„Promiň, já to tak nemyslel.“
„Já vím, ale nějak mi to všechno leze na mozek.“
„To chápu, tak jedeme domů?“
„Asi raději jo.“

Zbytek cesty jsme strávili každý se svými myšlenkami. Na Zdeňce bylo vidět, jak se trápí vlastní nešikovností a neschopností se o sebe postarat. Já pro změnu přemýšlel, jak ji to usnadnit.
„Mohl bys mě prosím nechat chvíli o samotě,“ poprosila mě, když jsme dorazili domů.
„Jak si přeješ. Chceš nějak pomoc?“
„Ne,“ skoro se na mě utrhla.
„Dobře, promiň.“
„Jen zavři za sebou dveře.“

Přikývl jsem a nechal ji v ložnici o samotě sedět v křesle a zamířil do obýváku. Usazený v křesle jsem přemýšlel, co dál. Nalil jsem si skleničku, aby mi to lépe myslelo.
Zaslechl jsem šramocení z ložnice. Náraz vozíku do zdi a pak do postele. Překonal jsem nutkání vstát a jít se podívat, co se děje. Vrzání postele a něco, co znělo jako pád vozíku k zemi.
Následovaly nadávky a vzlykání.

Už jsem to nevydržel a vydal se opatrně za ní. Pomalu jsem otevřel dveře do ložnice a nakoukl dovnitř. Zdeňka ležela na kraji postele stočená do klubíčka, jak ji to jen její stav umožňoval. Plakala a po tváři se jí koulely velké slzy.
Rozhodoval jsem se, jestli vejít, nebo ji nechat o samotě. Chtěl jsem jí pomoci, ale nechtěl jsem, aby si připadala zbytečná, nemožná a závislá na pomoci okolí.
„Můžu?“ zeptal jsem se.
Odpovědi jsem se nedočkal, vešel jsem a postavil vozík. Lehl jsem si k ní na postel, zezadu ji objal. Zdravou rukou se mě pevně chytila. I přes mou snahu ji nějak utišit, nepřestávala vzlykat.

Její blízkost mě vzrušila. Jak se ke mně tiskla, šťouchal ji můj nabiják do zadečku. Trochu znechuceně a trochu zklamaně se na mě otočila.
„Ty nemyslíš na nic jiného, viď?“ povzdechla si.
„Já za to nemůžu, to samo. Co bys čekala, když tě mám takhle blízko.“
„Jen se nedělej, stejně na to myslíš celý den.“
„Od té doby, co tě znám, na to myslím pořád.“
„No dobře, tak pojď, aspoň k něčemu budu dobrá,“ řekla, otočila se na záda a jednou rukou si začala stahovat kalhotky.

Nadzvedl jsem se a koukal na ni. Zastavil jsem její ruku.
„Co je? To už ani na ten sex nejsem dobrá?“
„Tak to ne, jen to nechci takhle. Nechci tě zneužít.“
„Jo, ale předtím ti to nevadilo. A co ty kecy o tom, jak mě chceš prznit?“
„To byla jiná situace, měla si lepší náladu. Teď to chceš jen proto, aby sis dokázala, že jsi alespoň k něčemu.“
„A co? To ti vadí? Odkdy odmítáš nabídku sexu?“

Raději jsem začal konat. Překulil jsem se mezi její nožky, vyhrnul jí sukni a přes kalhotky si začal hrát s její mušličkou. Prsty se dotýkaly rýhy mezi rtíky, s každým průchodem se i přes látku dostávaly o něco hlouběji.
Po kalhotkách se brzy šířila vlhká skvrna.
Zdeňka spokojeně vrněla jako kočka. S hlavou skloněnou jsem nasával její vůni. Ještě kousek blíž a ochutnával jsem voňavou studánku, bohužel jen přes kalhotky. Když jsem ji oblékal, nějak jsem s touhle situací nepočítal. Usilovně jsem se snažil, jako divé zvíře jsem dorážel na ten skrytý poklad. Snažil jsem se alespoň ze strany se maličko dostat pod ten kousek látky. Ale bylo to marné.

Hlavou se mi mihl nápad. V rychlosti jsem ze sebe shodil oblečení, aniž bych na nějakou delší chvíli přestal s jejím drážděním.
„Tak ty si byla zvědavá, jak tě budu prznit a zneužívat?“ ozval jsem se, jakmile se mi povedlo dvěma prsty proniknout pod lem kalhotek.
„Aahh…“ zasténala místo odpovědi a to se jen mé prsty lehce dotkly pokladu ukrytého pod tenkou látkou.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1901
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 34

8
Komentujte

avatar
3 Comment threads
5 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
MartinIris954TryskyBob RomilHonza Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Honza
Host
Honza

Luxusní, jako obvykle realistický příběh, který si umím představit a to je pro mě největší nadstavba :). Navíc tvoje povídky díky hodně dílům fungují i po několikátém čtení, jak jsem si ověřil u Zahraniční studentky, kterou jsem četl kdysi :).

Bob Romil
Člen

Moc pěkně to mezi nimi jiskří. Ten napínák na konci o tom, co měl za nápad, je nefér 🙂 Kdo to má vydržet, čekat do příště?

Martin
Člen
Martin

Projevuje se jako vzorný pečovatel i svůdník v jedné osobě . Hodně realistický příběh z jednoho života . Sice nevím , zda bych zvládal Zdenčiny neustálé změny nálady , i když rozumím v jaké je situaci . I ten vtip na těhotenství snad něco naznačuje . Je to takový konec bez konce , kde se dá přidat díl po letech . Vzpomínky na minulost , které vzplanou návštěvou , třeba wellness centra . Je to krásný seriál , u kterého se dá vzpomínat .