Toto je 34 díl z 35 v seriálu Dešťová víla

Víkend jsem strávil přípravami a cestováním mezi Zdeňčiným a svým bytem. Ale čas na odpolední návštěvy jsem si našel. A hned s první návštěvou jsem jí přinesl i nový mobil.

V pondělí ráno jsem čekal na chodbě, až skončí vizita, abych Zdeňku naložil do auta a odvezl si ji domů.
„Opravdu ti to nevadí, že se o mě budeš starat?“ ujišťovala se Zdeňka, když už seděla v autě.
„Děsně mi to vadí. Proto jsem se nabídl, že tě odvezu. Cestou tě vyklopím někde pod mostem a nechám tě tam všem bezdomovcům a úchylákům napospas. A pro jistotu vylepím všude cedule s tím, kde tě najdou.“
„To bys mi udělal?“
„No když si myslíš, že jednomu úchylákovi a nadrženci budeš na obtíž, tak co s tebou?“

Ani jeden z nás už neudržel kamennou tvář a oba jsme se rozesmáli.
„Víš, já bych ale potřebovala, abychom se někde zastavili…“
Hlavou mi hned bleskly všelijaké nemravnosti.
„A neříkala v pátek sestřička, že si budeme muset nějaké věci na čas odpustit?“
„Ono to s tím tak trochu souvisí.“
„Aha. A kde se tedy zastavíme?“
„No víš…“ lezlo z ní, jak z chlupaté deky, „já bych potřebovala…“
„Tak už se vymáčkni,“ pobízel jsem ji.
„Když to… ono to…“
„Tak takhle tě tam asi neodvezu. To se přede mnou ještě stydíš? Myslela si na to, co nás oba čeká u mě doma, když, jak si sama řekla, si neutřeš ani zadek?“

Na chvíli zmlkla a sklopila hlavu. Nadechla se a spustila.
„Potřebuju hodit na gyndu pro prášky, včera jsem měla mít poslední a už žádné nemám, krom toho od pátku je neberu, ani jsem si to v nemocnici neuvědomila.“
„Aha, a to je nějaký problém?“
„Tohle ani ne. Spíš ta druhá věc bude pro tebe asi příjemná. Budeš muset dojít do drogérky a koupit mi vložky, nebo spíš tampóny.“
„No když mi řekneš jaký, tak to snad taky zvládnu.“

Když jsem z ní konečně dostal, co vlastně potřebuje, vyrazili jsme na objížďku obstarat vše potřebné.
„Tak, a co teď se mnou budeš dělat?“ zeptala se, jakmile za námi zaklaply dveře od mého bytu.
„Nejspíš bychom měli začít svlékáním.“
„To je ti podobný.“
„Jak jinak. Raději tě svléknu rovnou, abys mi náhodou nikam neutekla, nebo spíš neujela.“
„Na to tak mám myšlenky. Já bych nejradši do postele.“
„Výborně, to se mi líbí…“
„Ale…“
„Žádný ale… takže svlékat, do koupelny a pak do postele.“
„Do… koupelny…?“ řekla trochu vyděšeně.
„Musím si tě umýt, smrdíš nemocnicí.“

Začalo opatrné svlékání. Tričko bylo ještě docela v pohodě, podprsenku naštěstí neměla.
Větší oříšek byly kalhoty a kalhotky. Pro Zdeňku to znamenalo to balancování na jedné noze, pro mě opatrné stahování jejího oblečení. Ale zase jsem měl možnost se pěkně zblízka podívat.
Když byla nahá, svlékl jsem se také. Dostrkal jsem křeslo až k vaně a vlezl si do ní, díky bohu za protiskluzové podložky.
Pomohl jsem Zdeňce posadit se na okraj vany, přehodit nožky dovnitř a usadit se na koupací židli. Následná očista se skládala z opatrné sprchy a otírání vlhkou žínkou, aby se nenamočila dlaha a náplast na čele.

„Já bych…“ tiše špitla.
„Copak?“
„Mně se chce…“
„Co potřebuješ?“
„No víš… mně se moc chce… potřebovala bych…“ nemohla se vymáčknout.
„Copak?“ naléhal jsem na ni.
„Můžeš vylézt a otočit se prosím?“

Jen jsem pokrčil rameny, podal jí sprchu a stoupl si vedle vany. Do šumění sprchy se přidal jiný silnější proud.
„Aahhh… to je úleva,“ zaslechl jsem.
Pootočil jsem hlavu a podíval se do odtoku vany, kde se mizela lehce nažloutlá tekutina.
„A kvůli tomu, že sis potřebovala ulevit, jsem musel z vany?“ zeptal jsem se.
„Když já…“
„To neřeš, dokončíme, co jsme začali, ať tu náhodou nezmrzneš.“

Vlezl jsem si zpátky k ní a začal roztírat sprcháč po jejím těle. To jsem si nemohl odpustit a musel jsem to udělat rukama.
I přesto, jak byla zraněná a bezmocná, nebo možná právě proto, mě to vzrušovalo. Možná za to mohlo i to, co před chvíli dělala.
Její rozevřená lesknoucí se mušlička dávala najevo, že ani pro Zdeňku to není tak moc nepříjemné.

Úspěšně jsme dokončili mytí a ostatní nezbytnosti. Naložil jsem ni na křeslo zabalenou do županu a odvezl ji do obýváku, kde už na ni čekal rozložený gauč, deka a polštářky.
„Doufám, že mě tady nenecháš jen takhle v županu,“ strachovala se.
„Za odměnu, že si přežila první koupání, tě samozřejmě obléknu.“
„A do čeho?“
„Máš to nachystané pod dekou.“
Odhrnula deku.
„Tohle? V tom tu mám být?“
„Klidně můžeš zůstat nahá.“
„Hmm, s tímhle to vyjde skoro nastejno. A co kalhotky?“
„Myslel jsem, že jsou zbytečnou komplikací. Až budeš potřebovat na záchod, tak si je budeš těžko sundávat.“
„To máš asi pravdu,“ řekla rezignovaně a nechala se obléknout do košilky s ramínky, co jí sahala sotva do půli stehen, „ale stejně bych je pro jistotu měla.“
„Dobře. Přinesu ti je. A teď šup do postele a odpočívat. Noha má být v klidu a nejlépe podložená, aby ti to náhodou neoteklo.“
„No jo, to je povelů, že já radši nezůstala v té nemocnici.“
„Jestli chceš, odvezu tě tam zpátky. Stačí jen říct.“
„To asi nemusí být, když jsem teď vykoupaná. A v tomhle by mě tam určitě nechtěli.“
„Fajn. Chceš něco podat? Pití, jídlo, knížku? Ovladač na televizi máš vedle sebe.“
„A co budeš dělat ty?“
„Já ti přinesu ty kalhotky a pak si sednu k počítači a budu alespoň chvíli pracovat.“
„A mohl bys mi ještě přinést mobil?“
„Hned jsem s ním zpět.“

Donesl jsem jí kalhotky i telefon, to už způsobně ležela na gauči se zdvihnutou nožkou. Samozřejmě došlo k tomu, že se jí košilka vyhrnula. Přešel jsem to bez povšimnutí, i když to patřičnou odezvu vyvolalo, pomohl jsem jí obléknout kalhotky, aby měla klid, a usadil se u počítače.

Nějak jsem se do toho zabral, že jsem nevnímal ani čas, ani Zdeňku ležící na gauči. Řešil jsem nějaké objednávky a po emailu se domlouval s klienty.
Když jsem se po chvíli zaposlouchal, uslyšel jsem pravidelné Zdeňčino oddychování. Zvedl jsem se od počítače a šel ji zkontrolovat.
Nahoře měla košilku shrnutou ke straně tak, že jí koukalo téměř celé ňadro, dole košilka vyhrnutá skoro až k pasu ukazovala světu rašící porost deroucí se skrz kalhotky. Stál jsem nad ní a zálibně si ji prohlížel. Nakonec jsem přes ni přehodil deku a vrátil se zpátky k práci.

Zakručení v břiše mě probralo z pracovního nasazení. Zdeňka ještě spala, tak jsem se potichu vydal do kuchyně něco uvařit.
„Jéé, tady něco krásně voní,“ ozvalo se z obýváku.
„Á, tady se nám někdo vyspinkal.“
„Hmm,“ spokojeně zamručela a já si představil, jak se protahuje, vzápětí jsem zaslechl bolestné syknutí.
To už jsem před ní skládal talíř, příbor, mísu s těstovinami, omáčku i něco k pití. S velkou chutí se do toho pustila.

Odpoledne probíhalo dost podobně, chvíli jsme si povídali, chvíli koukali na filmy, tedy Zdeňka koukala na filmy a já žádostivě na ni, chvíli pospávala a já se věnoval práci. Vzhledem k tomu, že Zdeňka byla vysprchovaná, tak večerní hygiena byla otázkou jen několika minut. Uložil jsem ji do postele a sám zmizel ve sprše.
Sotva jsem si stoupl do vany, v hlavě se mi rozjel kolotoč představ a vzpomínek na ranní sprchu, na umývání i na nažloutlý potůček. Všechno mě to pořádně vzrušilo.
Do ložnice jsem zamířil zabalený do županu, ze kterého trčel tvrdý ocas. V ložnici bylo celkem teplo, tak Zdeňka spala jen napůl přikrytá. Tlumené světlo rozsvícené lampičky dokreslovalo Zdeňčiny přednosti. Shodil jsem župan na podlahu a opatrně se uložil vedle ní, abych ji náhodou neprobudil. Bylo mi jasné, že v jejím stavu by stejně k ničemu asi nedošlo. Očima jsem přejížděl po jejím po těle a hltal každý odhalený kousek pokožky.
Nalitý čurák sevřený v dlani se zacukal a hrozil, že každým okamžikem vystříkne.

„Počkej, já ti pomůžu,“ řekla rozespale Zdeňka.
„Ty… ty nespíš?“
Z toho leknutí erekce opadla.
„Copak se tady spát? Děsně se u toho vrtíš a hekáš…“

To už ale její nezraněná ručka šmátrala v mém klínu. Stačilo pár doteků a vzrušení bylo zpátky. Něžné prstíky levačky mě hnaly opět k vrcholu. Ten pocit byl zvláštní, téměř vždy mi to dělala pravačkou, když už došlo na ruční práci, levou ruku neměla ještě správně vycvičenou. Byl to pocit, jako by se ho dotýkala poprvé, téměř jako od nezkušené prvničky. Postupně se do toho dostávala. Střídala rychlé a pomalé pohyby, jemné doteky i pevné sevření. Oběma nám bylo jasné, že už brzy budu. Přitiskla tvrdolína k mému podbřišku a žalud schovala do dlaně. Párkrát po něm takhle přejela a už to ze mě tryskalo.

„Tak teď abych šel do sprchy znovu,“ konstatoval jsem, jakmile jsem se z toho vzrušujícího zážitku vzpamatoval.
„To je na tobě,“ prohlásila nevině Zdeňka a dál systematicky roztírala sperma po mém břiše.

Zvedl jsem se a odešel do koupelny se dát znovu do pořádku. Když jsem se vrátil do ložnice, Zdeňka už znovu spala a jen vlhká skvrna na kalhotkách prozrazovala, že ji to také vzrušilo.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1502
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 33Dešťová víla 35 >>

7 thoughts on “Dešťová víla 34”

  1. Poutavě napsaný příběh . Krásně rozepsané rozpaky nemohoucí Zdeňky . Jsem zvědav jak se bude příběh dál vyvíjet , i když taková péče je oba ještě více zblíži . Ostatně nyní má Zdenka hodně času na přemýšlení .

  2. Krásné pokračování úžasného seriálu. Jsem rád že po předchozím psaní, kdy jsem se v komentářích od tebe dozvěděl, že už se ti do toho nechce si se rozhodl dotáhnout to až sem a dle tvých informací i do konce ! !
    Děkuji

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *