Toto je 33 díl z 35 v seriálu Dešťová víla

Stále jsem nemohl dostat z hlavy to Zdeňčino překvapení. Ani jsem netušil, že něco takového umí. Musela to cvičit jakou dobu. A co víc, dělala to jen pro mě. Tohle jsem nemohl nechat jen tak, musel jsem jí to nějak oplatit, nějak vrátit.
Nemusel, ale moc jsem chtěl. Jen mě nic nenapadalo. Samozřejmě jsem vždycky mohl něco koupit, ale to by nebylo ono. Toužil jsem udělat pro ni něco speciálního.

Už jsem si pomalu zvykal, že máme pro sebe jen víkendy, případně nějaké odpolední, či večerní rychlovky. Pracovní vytížení nám bohužel nenabízelo moc společně stráveného času.
Proto jsem s nadšením přijal ve středu odpoledne Zdeňčin telefonát. Už se mi v hlavě odehrávalo představení, kde hlavní roli hrály nahota, sex a vyvrcholení.
„Ahoj,“ pozdravil jsem.
„Ahoj. Mohl bys pro mě něco udělat?“
„Jasně, povídej, co potřebuješ.“
„Mám opravené auto a potřebovala bych pro něj dojet.“
„Aha,“ řekl jsem poněkud zklamaně.
„Copak?“
„Ale nic. A ty určitě chceš, abych tě tam odvezl, viď.“
„Kdyby to šlo, byla bych moc ráda. Tys čekal něco jiného, viď.“
„To víš, že to půjde. Teď hned?“
„To by bylo nejlepší.“
Podíval jsem se na hodiny.
„Fajn, tak se nachystej, za půl hodiny jsem u tebe.“
„Moc děkuju. A neboj, odměna tě nemine,“ řekla mi ještě před rozloučením.

V rychlosti jsem se nachystal a za chvíli jsem se na motorce proplétal městem.
Měl jsem dvacet minut na to, abych dorazil na místo. Už jsem lovil z kapsy telefon, když v tom se Zdeňka objevila mezi dveřmi.
„Ahoj zlato,“ řekla a vtiskla mi vášnivý polibek.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a neodpustil si pohlazení jejího pozadí.
„Škoda, že jsi nepřijel autem…“
„To by mi trvalo nejmíň dvakrát tak dlouho, víš jaká je teď všude doprava? Na motorce je to daleko rychlejší. A navíc se ke mně můžeš pěkně tisknout.“
„To sice jo, ale i auto má své výhody.“
„Třeba tam tolik nefouká. A dá se tam dělat i něco jiného…“
„A co třeba?“
„No, třeba sis tam mohl vybrat část odměny.“
„Hmm, tak to, abychom udělali výměnu dopravního prostředku.“
„Teď už máš smůlu,“ rozesmála se, „na to si měl myslet dřív. Třeba příště.“
„Tak to beru,“ souhlasil jsem.

Vyrazili jsme na cestu a já si užíval příjemné objetí. Cesta nám na motorce netrvala ani tak dlouho. Přejet město nám trvalo skoro stejně tak dlouho, jako zbytek cesty.
Zdeňka mě odnavigovala přímo k servisu, kde měla auto. To bylo sice připravené, ale čekání nás stejně neminulo.
Zdeňka toho využila, přitiskla se ke mně a ručkou šátrala v mém rozkroku.
„Nezačínej nic, co nemůžeš dokončit.“
Jen se usmála a masáž ještě víc zintenzivnila. Zrovna ve chvíli, kdy mi k výstřiku chyběl jen kousek, se objevil technik.
Z jedné strany jsem byl vděčný, že nepojedu s mokrou skvrnou na motorce, z druhé strany jsem si říkal, že mohl ještě chvíli počkat a mě se mohlo ulevit.

„Nečekej na mě. Ještě se zastavím u našich.“
„Dobře.“
„Děkuju. A dokončíme to v pátek. Ve tři v restauraci u řeky.“
„Fajn, budu tam. Už se moc těším.“
„Já taky.“

Nadešel pátek a já byl jako nadržený puberťák před prvním sexem. Z práce jsem vypadl už kolem poledne, rychle domů, do sprchy, obléknout a zamířit na rande.
Samozřejmě jsem na místo dorazil skoro o hodinu dřív. Nervózně jsem obcházel kolem a vyhlížel Zdeňku i přesto, že měla ještě dvacet minut čas.
Za deset tři jsem se odvážil dovnitř. Ukázalo se, že máme zamluvený stůl, Zdeňka evidentně nic neponechala náhodě. Usadil jsem se a objednal si pití.
Bylo tři deset, já měl druhou sklenku džusu a Zdeňka nikde. Kontroloval jsem čas i telefon snad každých třicet sekund. Ve čtvrt jsem to už nevydržel a začal volat.

„Volaný účastník není dostupný, opakujte volání později prosím…“

Hláška se mi zarývala do mozku a hlavou táhly různé myšlenky, od vybitého telefonu až k té, kdy mě nechala a nechce se mnou mluvit.
Po dalších deseti minutách a dalších pěti marných pokusech o telefonát, jsem přemýšlel, co dál. Zkusil jsem vytočit i její pracovní číslo, ale v kanceláři to nikdo nebral. Ani kamarádky, na které jsem měl číslo, o ní nic nevěděly.
Na netu jsem našel číslo do Zdeňčiny práce někam na recepci nebo informace. Když jsem řekl, o co jde, okamžitě mě přepojili někam jinam, ani jsem pořádně nevnímal, kdo se mnou mluví. Jediná informace, která ke mně pronikla, byla, že Zdeňka spadla ze schodů a odvezli ji do nemocnice.

Na nic jsem nečekal, na stůl jsem vyndal stovku a bez dalšího otálení vyrazil do nemocnice.
Když jsem probíhal kolem zastávky, všiml jsem si, že městská mi jede do dvou minut. Bylo jednodušší a rychlejší počkat. I když to byly jen dvě minuty čekání, čas se neskutečně vlekl. Bez ustání jsem nervózně popocházel po zastávce a podupával si nohou a kontroloval čas.
Sotva autobus zastavil, procpal jsem se dovnitř a v duchu popoháněl ostatní cestující.

U nemocnice jsem se dral ven jako první a moc nekoukal kolem sebe, až se ozvala jedna nepříjemná babka, co mi málem holemi podrazila nohy.
„Kam tak rychle mladej, copak hoří?“
„Kam asi,“ odsekl jsem, „když stojíme u nemocnice, tak do hospody to asi nebude.“
„Tss, to je dneska mládež,“ postěžovala si babka, „to za nás nebývalo.“
„Za vás toho nebývalo,“ řekl jsem a podíval se na ni, „řekl bych, že ani kolo ani oheň.“
To už jen na prázdno zaklapala pusou, div jí falešný zuby nevypadly.

Mezitím jsem běžel směrem k informacím chirurgického pavilonu.
Vyjet výtahem do příslušného patra a najít dveře správného pokoje bylo otázkou minuty. Málem jsem tam vpadl bez zaklepání. Zaklepal jsem a opatrně vstoupil dovnitř.
Zdeňka se na nemocničním lůžku nedala přehlédnout. Ruka ovázaná od prstů až k rameni visící na rámu, podložená noha v ortéze čouhající z pod deky a všechno korunovala velká náplast na čele.

Stál jsem mezi dveřmi a nevěděl, co mám dělat. Spala a já ji nechtěl budit.
„S dovolením,“ ozvalo se za mnou.
„Promiňte,“ omlouval jsem se a uhnul se stranou.
Sestřička do pokoje vtlačila křeslo s další pacientkou. Raději jsem ustoupil na chodbu, abych nepřekážel.
„Sestři, jak je Zdeňce?“ zeptal jsem se, poté, co vyšla z pokoje.
„Nebojte, měli jsme tu horší případy,“ snažila se mě uklidnit, „ale klidně jděte za ní, už nespí.“
„Děkuju.“

Chvíli jsem ještě postával na chodbě, uklidňoval se a sbíral odvahu. Konečně jsem zaklepal, vzal za kliku a vstoupil.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem.
„Ahoj,“ řekla Zdeňka smutně a rychle odvrátila hlavu, abych neviděl její slzy.
Přitáhl jsem si židli a sedl si k její posteli, z kapsy jsem vylovil kapesníky a opatrně jí otřel slzy, které se před chvíli marně snažila skrýt.
„Jak jsi…?“ snažila se na něco zeptat mezi vzlyky.
„Jak jsem tě tu našel?“
Jen přikývla a sykla bolestí.
„Čekal jsem na tebe, a když jsem se nemohl dočkat, tak jsem ti volal a volal. Když ani to nepomohlo, zkusil jsem tvoje kamarádky a pak práci. Až tam mi to řekli.“
„Aha.“
„A proč ses neozvala ty?“
„Já…já… neměla jak. A taky jsem nechtěla, abys…“
„Nechápu.“
„Tak se koukni do šuplíku.“
Otevřel jsem šuplík a tam byl pytlík střepů, kousků plastů a elektronických součástek.
„A co si nechtěla?“ vrátil jsem se k její nedokončené větě.
„No abys mě takhle viděl,“ řekla a znovu se dala do pláče.
Každé zavzlykání jí přineslo jen další bolest.

„Nebreč, tak to odnesl telefon. To není taková tragédie,“ snažil jsem se to zlehčit, „A myslíš, že když tě tu takhle uvidím, že to něco mezi námi změní?“
„Nevím, možná jo. Třeba mě teď nebudeš chtít,“ fňukala dál, „A kdyby to byl jen telefon…“
„A co ještě? Boty? Oblečení?“
„No právě ty taky. A já si koupila zrovna nové na rande s tebou.“
„To neřeš. A jak seš na tom ty?“
„Vidíš ne, zlomená ruka, teď to mám v dlaze a až sleze otok, tak dostanu sádru. Na čele mám šest stehů a k tomu ta noha. Vypadá to na natažené, nebo natržené svaly, takže ledování a klidový režim. A aby toho nebylo málo, tak mám asi i naražená žebra.“
„Teda, takhle si ubližovat… A jak se ti to vůbec stalo?“
„Mokrá podlaha v práci. Potřebovala jsem dojít s papírama o patro níž, nahoře byla nějaká louže, já si jí nevšimla a uklouzla. Najednou jsem byla dole mnohem rychleji, než jsem chtěla. A nemohla jsem se ani zvednout.“

Nevěděl jsem, co na to říct, jen jsem ji soucitně držel za zdravou ruku.
„To bude dobrý,“ vypadlo ze mě.
„Jak dobrý, vždyť já si sama ani nedojdu na záchod, natož abych si utřela zadek.“
„To se zahojí, určitě to nebude trvat tak dlouho… a navíc spolu to určitě zvládneme…“
Podívala se na mě vděčnýma očima plnýma slz. Nedalo mi to a alespoň jsem ji políbil. Že na pokoji nejsme sami, nám v tu chvíli vůbec nevadilo. I zaklepání na dveře jsme přeslechli. Odtrhli jsme se od sebe až ve chvíli, kdy se ozvala sestřička, že přišla Zdeňce vyměnit obklad na noze.
Já se způsobně posadil na židli a dělal jako by se nic nedělo. Sestra se na nás chápavě podívala a pousmála se.
„Některé věci si asi budete muset nějakou dobu odpustit,“ řekla sestra a dala se do práce.

Nějak jsem nechápal, co tím myslí, ale raději jsem se neptal. Zdeňka se mě držela za ruku a já cítil, jak mi svírá dlaň, aby překonala bolest.
„Sestři, nevíte, jak dlouho tu bude muset zůstat?“ zeptal jsem se.
„To nevím, ale jestli chcete, pošlu vám sem pana doktora, byl zrovna na chodbě.“
„Děkujeme.“
„Co tím myslela, že si budeme muset něco odpustit?“ položil jsem otázku, když sestra odešla.
„Mám takový dojem, že tím narážela na stan v tvých kalhotách,“ odpověděla Zdeňka s úsměvem.
„Aha,“ řekl jsem se sklopenou hlavou, „já si ani nevšiml.“
Ještě chvilku jsme si povídali, než se znovu otevřely dveře.

„Dobrý den,“ ozval se mužský hlas ode dveří.
„Dobrý den, pane doktore.“
„Prý jste se mnou chtěli mluvit.“
„Mě zajímalo, jak to tady se Zdeňkou vypadá. Kdy by asi tak mohla domů.“
„Když se o ni bude mít kdo postarat, tak by mohla v pondělí domů, jinak si u nás bude muset poležet i čtrnáct dnů.“

Když to Zdeňka uslyšela, rozplakala se a posteskla si:
„Tak dlouho?“
„To víte, ta zlomená ruka je asi šest týdnů, natažené svaly na noze to je týden až dva absolutního klidu. Na hlavě je to jen škrábnutí.“
Moc jsem ho neposlouchal, v hlavě jsem měl představu, jak „pečuju“ o nemohoucí Zdeňku.
„Dobře, takže v pondělí,“ řekl jsem, „Budeme něco speciálního potřebovat?“
Zdeňka jen vytřeštila oči a naprázdno otevřela pusu a zase ji zavřela.
„Asi by se vám hodilo kolečkové křeslo.“
„Můžeme si ho tady půjčit?“
„Jistě, to není problém, domluvte se sestrou, jen to budete muset zaplatit.“
„Samozřejmě, to není problém. Děkujeme.“
„Není zač. Na shledanou.“

Zdeňka na mě jen nevěřícně koukala.
„Nekoukej tak, přece tě tady nenechám. Dej mi klíče a seznam toho, co budeš potřebovat, a já si tě na nějaký čas nastěhuju k sobě. V práci si to zařídím, abych dělal z domova a mohl se tak o tebe postarat.“

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1707
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 32Dešťová víla 34 >>

9 thoughts on “Dešťová víla 33”

  1. Krásné pokračování opět ! ! Dnes se tak nerozepíšu jako minule. Doufám že jsi četl můj komentář u DV 32 ?
    Jen doufám že tento díl není poslední tato série s Kristýnkou nemá nikde obdoby a rozhodně stojí za to si to kdykoliv přečíst celé několikrát úžasné !

      1. Takže budou dva a konec téhle úžasné série ! ! no i kdyby byl konec doufám že aspoň nějaký krásný a důstojný ! Jinak opravdu tohle a kristýnka jsou nej série povídek co jsem kdy četl ! asi už jsem ti to psal nu ale co opakovat je dobré 🙂

  2. Parádní díl . Malá nehoda a Zdenčina hospitalizace je ještě více sblíží . Je vidět , že si Zdeňka uvědomuje své minulé chyby a snaží se na vztahu pracovat . Už se těším na další díl s domácí péči .

  3. Trysky, to bylo kruté, nechat přijít mechanika o fous dříve, než měl dojít 🙂 Co jsem si odzkoušel, tak dneska pacienta vyženou z nemocnice den po operaci, hlavně když nemá teplotu. Ale ta starost o bezbranou a závislou osobu poskytuje určitou převahu 🙂

    1. Takový je život. Vždycky nejde všechno podle plánu. 🙂
      To je holt to zdravotnictví. Jen kdybych to napsal podle reálné situace, tak to nebude mít to správné kouzlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *