Toto je 31 díl z 32 v seriálu Dešťová víla

Po tom posledním rozhovoru se mezi námi spousta věcí vyjasnila. Jen jsme se bohužel díky naší práci nějak míjeli. Pořádné rande jsme neměli už pomalu čtrnáct dnů a se sexem to nebylo o moc lepší. Na poslední rychlovku jsme si našli čas před nějakými deseti dny a na mně už se to začínalo docela projevovat. Myšlenky na sex byly téměř neustávající, stačilo, aby kolem mě prošla nějaká ženská a už mi ocas začínal tuhnout.

Byl pátek. Kolegové navrhli takové malé večerní posezení, tak jsem je nemohl odmítnout.
Zdeňka byla stejně pryč, říkala něco o víkendu u rodičů.
Vrátil jsem se kolem půlnoci lehce pod vlivem. Zvládl jsem ze sebe jenom shodit oblečení a zalezl jsem do postele. Půst se projevil i na mých snech.

Vstoupil jsem s kolegou do baru. Sotva za námi zaklaply dveře, veškeré osazenstvo ztichlo a podívalo se na nás. Jako bychom byli nevítaní vetřelci, jako špioni od konkurence, což byla ostatně pravda, byli jsme na výzvědách v konkurenčním podniku. Šéf nás poslal zjistit, jak to tady vypadá, jak to funguje a jaké tady mají holky.


Uvnitř to bylo nádherné, všechno ve dřevě. Dřevěné obložení i sloupy, bar i všechny židle. Osvětlení tlumené, intimní. Bylo ho tak akorát, aby člověk viděl, kudy jde, u stolu si mohl číst, ale už nebylo pořádně vidět, kdo sedí u vedlejšího stolu.

Naším štěstím bylo, že jsme byli v branži noví a nikdo nás neznal. Zdejší hosté o nás brzy ztratili zájem.
Usadili jsme se u nejbližšího volného stolu a opatrně se rozhlíželi. V osvětlených policích za barem stálo obstojné množství lahví s rozličným alkoholem, ani exotika nebyla výjimkou. Objednali jsme si patnáctiletý rum a koukali po holkách.
Tři seděly u jednoho stolku. Středem mé pozornosti se stala Dáma v modrém. Modré šaty, modré boty, modře lakované nehty a vypadalo to, že i sytě modré oči. K tomu blond hříva a pěkné poprsí.
Ještě tam seděly dvě brunetky, které také rozhodně nebyly vůbec marné.
Dali jsme si ještě jednoho panáka na kuráž a vydali se k jejich stolu.

„Dobrý večer dámy,“ pozdravil jsem je slušně.
„Dobrý večer,“ odpověděly. „Litujeme, pánové, máme po službě.“
„To nevadí. Nedáte si něco s náma?“ nenechal jsem se odbýt.
„To bychom mohly, co říkáte holky,“ ozvala se jedna z brunetek.
„Klidně, já si dám víno,“ odpověděla druhá.
„Tak já také,“ přidala se ta v modrém.
„Tak dáme celou lahvinku?“ navrhl jsem.

Všichni souhlasili. Zvedl jsem se a došel objednat na bar.
Zanedlouho před námi přistála lahvinka a pět skleniček. Alkohol odboural zábrany a brzy se rozproudil družný hovor. Ale to, co jsme potřebovali zjistit, se nedalo probírat tady, v doslechu všech.

„Holky, nemohli bychom se někam přesunout? Třeba i s další lahvinkou?“
„Ale my jsme říkaly, že už nepracujeme.“
„To přece nevadí, nám se s vámi dobře povídá a chtěli bychom pokračovat někde trochu v soukromí.“
„Jestli jde jenom o povídání, tak bychom možná mohli nahoru. Aspoň to nebude tak podezřelé.“

Pokoji dominovala velká postel, na kterou se nás pohodlně poskládalo všech pět, dva noční stolky, toaletka za závěsem a pak ještě velké zrcadlo.

Kolega od holek pilně vyzvídal a já se zatím kochal. Holky se uvolnily a postupně se zbavovaly svých pracovních obleků. Jen jsem tam seděl a čuměl jim na prsa, jako bych je nikdy neviděl. Ani jsem si nevšiml, že kolega zmizel a já tam zůstal s děvčaty sám.
„Ale my už nepracujeme,“ opět se zmínila blondýnka.
„To nevadí, ale kochat se snad můžu, nebo ne?“


 Jako by to byl pro holky impuls, jedna si vykasala sukni, druhá odhalila prsa a ta blonďatá se otočila a vystrčila na mě zadek i pičku a začala si se sebou pohrávat. Nevěděl jsem kam dřív s očima. V klacku mi vzrušením hučelo.
Blondýnka si prsty rozevírala buchtičku, dávala mi tak nahlédnout do nitra svého těla. Mohl jsem tak vidět, jak se jí stahuje v nadcházejícím orgasmu.
„To je nádhera. To by stálo za fotku,“ prohlásil jsem a přejížděl pohledem všechny společnice.

Najednou jsem byl na pokoji sám. Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Tak končíme, zavíráme…“
Za okamžik se mezi dveřmi objevila blonďatá hlavinka.
„A víš, že mě ještě nikdo takhle nefotil? Nechtěl bys být první?“
„Počkej, co tvoje oči?“
„Copak?“
„Já myslel…“
„To byly čočky, součást pracovního oděvu,“ usmála se a zmizela na chodbě.

Najednou mi hlavou bleskla její slova o focení. Před očima jsem stále viděl její překrásnou mušličku lesknoucí se vzrušením. Bylo mi jasné, že nejde jen o fotky.
Rychle jsem přemýšlel, kde mám doma kondomy, když je se Zdeňkou nepoužíváme. Na chodbě jsem slyšel vzdalující se klapot podpatků. Rychle jsem posbíral své věci a vystřelil z pokoje za ní.

V tom jsem se probudil. Tedy spíš mě probudil telefon. Chvíli mi trvalo pochopit co se děje.
Hledal jsem vedle sebe Dívku v modrém a našel jsem jen prázdné místo. Pak jsem si vzpomněl na Zdeňku a s úlevou vydechl, že to byl jen sen. Pohledem na telefon jsem zjistil, kdo mi přetrhl tak nádherný sen. V klacku mi hučelo vzrušením. Jediné, co mě zajímalo a co mě mohlo přinutit k okamžitému volání zpátky, by bylo Zdeňčino jméno na displeji. Zdeňka to nebyla.
Telefon tedy skončil na stole a já zamířil na toaletu a do koupelny. Patnáct minut ve sprše mě dostatečně probralo. Dojít do pokoje pro telefon a nachystat snídani v kuchyni netrvalo o moc déle. Stačilo to k tomu, abych měl další dva zmeškané hovory.

Před snídaní jsem se rozhodl, že ten neodbytný telefon vyřídím. Vytočil jsem číslo.
„To je dost,“ ozvalo se v telefonu, „dovolat se ti, je docela umění. Kde seš?“
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem.
„Ahoj. Zdvořilosti si nech, mám průser a od tebe potřebuju pomoc s řešením. Kde seš?“
„Doma. Co se děje?“
„To se nedá řešit po telefonu. Přijeď a vem s sebou i tu tvou krásku, uděláte si u mě pěknej víkend.“
„Fajn. Tak já přijedu, ale sám, kráska nemá čas. Stačí odpoledne?“
„Nestačí, přijeď okamžitě. Jestli máš něco důležitého, tak ti to vynahradím. Za půl hodiny u mě v klubu.“
„Dobře, ale…,“ než jsem stihl dokončit větu, mluvil jsem do němého telefonu.

No nic, snídaně čekala a nemělo smysl ji odkládat. Najedl jsem se, oblékl se, nasedl na motorku a vyrazil. Nebyl jsem z toho nadšený, ale nemohl jsem Jardu nechat na holičkách. Měl dobré kontakty a přeci jen pár dobrý kšeftů od otevření jeho klubu už jsme udělali.

Sotva jsem dorazil, už u mě stáli dva chlapíci z ochranky. Jeden po mně chtěl klíče od motorky, aby ji zavezl do garáže, a druhý mě odváděl k šéfovi. Došli jsme někam na druhou stranu komplexu, do soukromých místností.
Stačilo vejít a bylo mi jasné, že to nebude jen tak. Místnost plná doutníkového kouře, na stole poloprázdná láhev s alkoholem a sklenička. Jarda ukázal na volné křeslo a o stůl ťukla druhá sklenka a v ní zaklokotala jantarová tekutina.

Mohlo by vás zajímat  Honimír 02

„Tak povídej,“ řekl jsem, když jsem se usadil v křesle.
„Jdeš pozdě.“
„Vím, to ta doprava.“
„Jasně, v sobotu dopoledne jsou tímhle směrem rozhodně ucpané silnice a i kdyby, tak na motorce ti to rozhodně vadí.“
„K věci. Ráno si mě tím telefonem probudil a vytáhl sem. Takže to bude asi urgentní.“
„Mám průser.“
„To mi došlo. A co jde?“
„Někdo se mi tu hrabal v počítačové síti.“
„A?“
„A? Víš, co tu mám za lidi,“ rozčiloval se.
„Jo.“
„A oni nechtějí, aby se o tom vědělo a s kým měli možnost se tu setkat.“
„A po mě chceš co?“ zeptal jsem se a líně zakroužil tekutinou ve skle.
„Lepší zabezpečení.“
„A to mám dělat já? To na to nemáš dost vlastních lidí?“
„Potřebuju někoho, kdo nemá důvod mě podvést. Nějakého dobrého bezpečnostního experta.“
„Myslíš hackera?“
„Jo, ty jsou prý nejlepší. Ale žádného důvěryhodného neznám.“

Mlčel jsem a přemýšlel.
„Tak co? Nevíš o někom?“
Pořád jsem mlčel.
„Do prdele, tak už mluv.“
Nadechl jsem se a odpověděl: „Fajn. Někoho bych možná měl.“
„Sem s ním.“
„S ní.“
„S ní? Ženská?“
„Jo. A hodně dobrá v tom, co dělá. Ale opatrně s ní, jakákoli narážka na její vzhled nebo vkus a máš průser ještě větší.“
„Jak dobrá?“
„Hodně.“
„A za kolik?“
„Netuším. To se musíš domluvit s ní. Ale pokud to pomůže, nemusí to jít ani bokem. Má živnosťák na bezpečnostní poradenství v informačních systémech.“
„Ještě lepší.“
„Volej.“
„Jednu věc si ještě ujasníme. Nejsem tvůj podřízený, nebudeš mi rozkazovat. A být tebou bych to nezkoušel ani ni. Jestli chceš, aby pro tebe něco udělala, tak na to nezapomeň. Já to jednou zkusil a týden jsem byl bez telefonu a počítače, protože jakmile jsem odemknul telefon, ozvalo se: Jsem debil a neumím se chovat. A s počítačem to bylo podobné. Co pět minut se se z repráků ozývalo: Nečum na porno úchyláku.“
Jardovi se rozlil po tváři úsměv.
„Takže pozor na ni.“
„OK, to beru.“

V kapse mi zazvonil telefon. Jen jsem koukl na displej, Zdeňka.
„Tohle musím vzít,“ řekl jsem rozhodně a odložil netknutou sklenku. „A v soukromí, pokud možno.“
„Dobře,“ souhlasil Jarda.


Zvedl se a odešel do vedlejší místnosti, viditelně se mu alespoň trochu ulevilo.
„Ahoj zlato,“ řekl jsem, „děje se něco?“
„Ahoj. Mohl bys pro mě prosím přijet?“
„Co se stalo? Jsi v pořádku? Kde jsi?“
„U rodičů. Já jsem v pořádku, ale auto neposlouchá a já bych potřebovala domů,“ spustila lavinu informací a tiše dodala: „nejlíp k tobě domů.“

Kurvadrát, zaklel jsem v duchu, když se něco sere, tak se sere všechno.

„Fajn. Prosím, pošli mi adresu, ať vím přesně, kam mám jet. Já ještě něco vyřídím a tak za půl hodiny vyrazím. Nevadí, že bych přijel na motorce?“
„Dobře, budu na tebe čekat.“
„Jo, ještě něco. Mám přijet s kytkou a lahvinkou?“
„Jestli to zvládneš, tak by to nebylo od věci.“
„Dobře. Tak se zatím měj a já se budu snažit dorazit co nejdřív.“
„Ahoj.“
Takže k tomu všemu oficiální představení rodičům.

Když už jsem měl telefon v ruce, rozhodl jsem se zjistit, jak se na nabídku práce bude tvářit Zuzana.
„Čau Zuzko.“
„Čau. Tebe už jsem dlouho neslyšela. Copak bys rád?“
„Tebe přeci.“
„Jasně,“ zasmála se, „to už máme za sebou, nebo ne?“
„Nevím, vždyť víš, že po tobě pořád tajně toužím.“
„No jasně, tak povídej.“

„Mám pro tebe obchod s bezpečností, tedy jestli máš čas a chuť.“
„Hmmm, to záleží…“
„Na čem?“
„Na odměně.“
„Tak toho bych se být tebou vůbec nebál. Já to neplatím, jen dohazuju. Tak co?“
„Kolik nul?“
„Záleží na tobě. Řekl bych minimálně 4, ale spíš 5.“
„To se hodí.“
„Taky si myslím. Jestli si doma, tak za dvacet minut tě vyzvednu, jestli máš čas.“
„Fajn, zrovna nic nemám. A nějaké detaily?“
„Moc toho nevím, nějaký průnik do sítě, plus návrh zabezpečení. Víc se dozvíš na místě.“
„OK. Zatím zdar. Musím sbalit hračky.“
„Jasný. Měj se.“

Schoval jsem telefon a došel vedle pro Jardu.
„Tak co?“ vyptával se.
„Co by. Musím vypadnout, Zdeňka mě potřebuje, rozbilo se jí auto a musím pro ni dojet.“
„Řekni kam a já to zařídím.“
„O to nejde, tohle musím vyřídit osobně, je u svých rodičů.“
„Aha, takže kytka a flaška?“
„Jo, přesně tak. A do půl hodiny musím vyrazit. Předem ti říkám, že tohle je nutné, takže není nic, co by mě tady mohlo zdržet.“
„A co…?“
„Ani to nezkoušej. Ale abys neřekl, že jsem tě nechal na holičkách, tak jsem ti dojednal bezpečnostní expertku.“
„Ženskou?“
„Jo a špičkovou. Jen pro ni musím zajet sám.“
„A za kolik to bude?“
„Záleží na tom, jak je to velkej průšvih, ale počítej minimálně padesát za vyřešení problému.“
Když jsem viděl, jak se na to zatvářil, hned jsem dodal: „Je fakt dobrá a možná se dozvíš, odkud to přišlo. A dalších padesát jen za návrh řešení. Samozřejmě plus hardware, to také není nejlevnější.“
„Hmm.“

„To víš, speciální znalosti a rychlý řešení.“
„Dobře.“

Než jsem se nadál, už jsem stál venku u nastartované motorky. Naskočil jsem a uháněl za Zuzanou.
Pustila mě dál a sotva za mnou zaklaply dveře, už mě objímala, přeci jen už jsme se neviděli minimálně půl roku.
„No teda,“ komentovala mé vztyčené kopí.
„Já ti to říkal, že po tobě pořád toužím.“
„No jasně. Tomu tak věřím.“
„Mě věřit nemusíš, ale jemu bys mohla.“

Pak už jsem jí jen vylíčil domluvu, kupodivu se ani nezlobila za ty částky. Trochu mě překvapily ty kufry s připravenými věcmi. Otázka, jak to naskládáme na motorku, se vyřešila celkem sama. Ukázalo se, že potřebné věci jsou jen v batohu a malém kufříku.
Když si Zuzka měla ode mě vzít nabízenou helmu, trochu se zarazila.
„Ty máš motorku?“
„Mám a tebe na ní odvezu. Vím, jak si potrpíš na bezpečnost, tak jsem nechtěl nikomu dávat tvou adresu.“

V klubu jsem ji zavedl k Jardovi, aby probrali detaily. U něj už čekal nějaký ajťák a Zuzka na něj hned spustila.
Podle toho, jak se tvářila, jsem pochopil, že to je nějaký břídil.
Dál už jsem moc neposlouchal, myšlenkami jsem byl u Zdeňky a ty odborné kecy kolem počítačů mě stejně tolik nezajímaly.
Navíc stejně za chvíli zmizeli někde v útrobách budovy ke svým kovovým miláčkům.


„Jestli se to vyřeší, tak abys nepřišel zkrátka, deset procent bude tvých.“
„Deset procent z čeho?“
„Z toho, co mě to bude stát.“
„Fajn. Ale já už fakt musím jet.“
Nechal jsem je tam stát, ať se seznámí a dělají, co umí.

„Abych nezapomněl, tady máš něco na cestu,“ ozval se Jarda a podal mi láhev archivního vína, nějaký dvacetiletý karibský rum a velkou kytici.
„Dík,“ řekl jsem, opatrně to poskládal do brašen a vyrazil na cestu.

Naštěstí to nebylo nijak extra daleko. Autem by mi to asi trvalo, ale na motorce jsem po padesáti kilometrech a půl hodině jízdy slézal před cílem.
Stál jsem před novou bytovkou. Chvíli jsem se rozhlížel a přemýšlel, kam dám motorku a kam mám jít, když se pár pater nade mnou z jedné velké terasy ozvalo: „Tady. Hned jsem dole…“
Takový radostný hlas jsem u ní znal jen po sexu.

Ještě jsem zkontroloval telefon a zjistil jsem, že mám nějaké zprávy od Zuzky.
„Cos mi to dohodil za kšeft? Ten, co to tady měl na starost, byl pěkněj patlal a břídil.“
Otevřel jsem i tu druhou.
„Až budeš moct, tak mi zavolej, musím s tebou mluvit.“

„Ahoj,“ ozvala se Zdeňka téměř se slzami v očích a rozběhla se za mnou.
Skočila mi kolem krku, div mě i s motorkou nepovalila a okamžitě mi dala vášnivého francouzáka. Bylo to moc příjemné, taky mi moc chyběla. Sotva mě pustila z náručí, zabloudil můj pohled, ne do jejího dekoltu, ale nahoru na terasu, stáli tam její rodiče a dívali se na nás.
„Tak teď už asi seznámení a výslechu neujdu,“ konstatoval jsem se smíchem a zamával nahoru na terasu.
„To máš pravdu, tak jdeme, ať to máme za sebou.“
„A co s motorkou?“
„Tu dáme dolů do garáže.“

Závora u vjezdu se otevřela a Zdeňka mě navigovala na to správné místo. Pobral jsem suvenýry, Zdeňka vzala přilby a už jsme jeli výtahem nahoru.
„Kdes to vzal tohle všechno?“ vyzvídala Zdeňka.
„U Jardy, já ti to pak vysvětlím, je to na dlouhé povídání. Jo a taky si budu muset ještě zavolat.“
„Klidně, ale nejdřív…“
„Jo neboj, nejdřív seznámení a alespoň část výslechu.“
„Přesně.“

To už jsme stáli před otevřenými dveřmi a vítala nás moje skorotchýně. Provedla mě celým bytem a usadila mě v obýváku na křeslo, pěkně proti sobě a skorotchánovi.
Zdeňka si jako má psychická podpora přitáhla druhé křeslo blíž ke mně.

Po nezbytných formalitách a předaných dárcích se pomalu rozjížděl hovor, jehož ústředním námětem byla má osoba a vztah se Zdeňkou. Po dvaceti minutách přerušil hovor můj telefon.
„Omlouvám se, ale tohle musím vzít,“ řekl jsem, „to víte, práce.“
„Nevadí, jestli potřebujete soukromí, tak můžete tady do pokoje, tam vás nikdo rušit nebude.“
„Děkuji.“

Zvedl jsem se a Zdeňka mě zavedla do pokoje.
„Můžu zůstat s tebou?“
„Klidně,“ souhlasil jsem a vytáčel Zuzčino číslo.
„Ahoj, tak jak to jde?“
„Hrozný, to je dost, že voláš. Takovej bordel jsem v počítači snad ještě neviděla a navíc v takovém podniku.“
„Jestli to nechceš dělat, tak se na to vykašli. Jarda je sice můj známý, udělali jsme spolu pár dobrých obchodů, ale jestli je to fakt tak hrozný, klidně odmítni.“
„To je dobrý, dám to nějak dohromady a pak se uvidí.“
„Tak si hlavně nezapomeň říct o slušnou odměnu.“
„Dík na to bych bez tebe nepřišla a dělala bych tu zadara. Jo a máš mu zavolat.“
„Komu?“
„Komu asi, šéfovi.“
„Myslíš Jardu?“
„Jo.“
„A na jak dlouho to ještě vidíš?“
„Budu tady nejmíň do rána.“
„Dobrý, tak já zkusím večer přijet, domluvíme se a ráno bych tě hodil domů.“
„To by šlo, tak večer.“
„Jasně, měj se. A jsi fakt zlato.“
„Jo jo, já vím, zavřít do truhly a zahrabat…,“ rozesmála se.

Zavěsil jsem telefon a chtěl vytočit ještě Jardu, když mě zarazila Zdeňka.
„Kdo to byl?“
„Zuzka, odbornice přes počítačovou bezpečnost. Známe se už hezkých pár let. Teď momentálně je u Jardy a dává mu tam dohromady počítače. On mě totiž ráno vytáhl z postele a já musel jet hasit jeho průser.“
„Tak proto si u něj byl?“
„Jo. Proto mi to trvalo taky dýl, než jsem přijel sem. Musel jsem ještě něco vyřídit. Snad sis nemyslel, že jsem tam byl na striptýzu nebo za holkama.“
„Aha. Upřímě? I to mě napadlo.“
„Opravdu? Já myslel, že tohle jsme si přece už vyříkali.“
„No jo, když mě to občas přepadne…“
„To vidím. Ještě vyřídím jeden telefonát a půjdeme zpátky.“


„Ahoj Jardo,“ řekl jsem, když zmizel vyzváněcí tón v telefonu.
„Nazdar, cos mi to sem přivezl,“ spustil.
„Tak pozor, je to moje dobrá kamarádka a tys chtěl někoho hodně dobrého a hodně rychle, tak si moc nevymýšlej a buď rád, že jsem někoho sehnal.“
„No jo. Ale…“
„Žádný ale, chovej se k ní slušně, nebo si to pořádně odskáčeš. Večer přijedu, teda spíš asi přijedeme,“ opravil jsem se při pohledu na Zdeňku, která přikyvovala.
„Dobře.“
„Už musím končit. Zatím zdar,“ nečekal jsem na rozloučení a rovnou zavěsil.
„Ale já toho tady s sebou moc nemám,“ ozvala se Zdeňka.
„Nevadí, tak pro to, co budeš potřebovat, sjedeme k tobě domů a pak teprve dojedeme k Jardovi.“
„Tak fajn.“
„Asi budeme muset jít zpátky, viď.“
„Asi jo. Ty by si snad chtěl něco jiného?“

Místo odpovědi jsem ji chytil kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a hladově ji políbil. Mé nenechavé ruce sevřely lem trička a už ho soukaly nahoru. Jakmile narazily na podprsenku, stačil malý pohyb prstů a už byla rozepnutá.
Druhá ruka se cpala pod kalhoty i pod kalhotky a svírala zadeček. Zdeňce se ze rtů dralo tiché sténání. Jak jsem ji tiskl k sobě, musela cítit můj tvrdý úd. Vášeň, touha a chtíč ji přemohly. Během okamžiku ležela nahá na koberci na zemi.
„Tak honem, dělej,“ pobízela mě.

Takovému pozvání se nedalo odolat, navíc ta možnost, že nás načapají, byla podivně vzrušující. Na nic jsem nečekal a zaklekl mezi její roztažené nožky. Přisál jsem se k slzícímu otvůrku.
Hlasitě vyhekla a rukama si přitlačila mou hlavu hlouběji do klína. Stačila trocha dráždění a už se zmítala na vrcholu sexuální rozkoše. Nechal jsem ji vydechnout a mezitím si stáhl kalhoty. Přiložil jsem špičku kopí mezi lapličky a pomaloučku pronikal dovnitř. Dorazil jsem až na dno a vydal se na stejně mučivě pomalou cestu zpět.

Zdeňka se na mě podívala a řekla:
„Tohle si nech na večer, teď na to není čas.“
„To máš pravdu,“ souhlasil jsem.
Pevně jsem uchopil její stehna a dal se do divokého přirážení. Kůže pleskala o kůži, zmáčená kundička čvachtala a Zdeňka se kousala do rtů a do ruky, aby nemusela hlasitě hekat. Volnou rukou si mačkala prsa a tahala bradavky. Oba nás to velmi vzrušovalo. Zdeňka už prožila nejméně dva orgasmy, já se také blížil k výstřiku.
„Už budu,“ varoval jsem ji.
„Ahhh, jen do mě…“
Nohama mě k sobě přitiskla a já do ní vypustil nastřádané zásoby.
Oba jsme vyčerpaně oddechovali. Na chodbě jsme zaslechli kroky, to stačilo, abychom se rychle zvedli a oblékli se.

Vešel jsem zpět do obýváku a Zdeňka zamířila na toaletu.
„Omlouvám se, ale musel jsem to vyřídit. Neodkladná práce, však to znáte.“
„Hlavně, když to stojí za to,“ odpověděl skorotchán a mrkl na skorotchýni.
„To zas jo.“

Zdeňka si sedala do křesla.
„Dáte si víno, nebo snad ten rum?“
„Já bohužel ne, budu muset za chvíli jet. Třeba příště.“
„A já pojedu s ním, stejně přijel pro mě, když mi auto stávkuje.“
„Dobře, tak vás bereme za slovo a příště spolu popijeme.“

Ještě chvíli jsme si povídali, než jsme vyrazili na cestu.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1813
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Dešťová víla XXXDešťová víla 32 >>
Trysky
Trysky@seznam.cz

4
Komentujte

Please Login to comment
avatar
3 Comment threads
1 Thread replies
4 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
Iris954MartinTryskyBob Romil Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Bob Romil
Člen

Tak jsem to přelouskal a teď vůbec netuším co napsat. Krátce a jednoduše: Paráda! 🙂 Zvonek jako vždycky zazvonil v blbou chvíli a sen je tatam. Rodinná návštěva proběhla v plnohodnotném režimu. Vzhledem ke kvalitě běžných dveří a izolačním vlastnostem zdí, nejspíš tchán s tchýní přesně ví, jak to s jejich dcerou myslí. 🙂

Martin
Host
Martin

Musím říct , že je to opět další parádní pokračování . Pokud se bude vracet k Jardovi a Zuzce se Zdenkou , tak mu bude muset Jarda pomoct . Zuzka jej třeba vezme za slovo a bude si chtít užít když ji bude odvážet domů 😀 . I ta rychlovka u rodičů je báječný nápad . Jistě si to užili nejen se Zdeňkou , ale i rodiče vedle . Těším se na další pokračování .

Iris954
Člen

Deštová víla se vrátila ! ! Joo konečně ! tento druhý nej seriál (první je samo Kristýnka) je taktéž moc úžasný.

četl jsem tvé komentáře k minulým povídkám a psal jsi tam něco ve smyslu že lidé málo píšou komentáře a nebo nedají Líbí se ! a že tě to netěší že to má málo hodnocení takových ! nemyslím si že když někdo nedá líbí se že se mu to nelíbí !
já například to promin nedám ale klidně označím všechny a kdyby šlo tak 20krát ale rozhodně toho nenechávej ! A kdyby se přeci jen někdy dospělo v těchto dvou příbězích do konce tak uvítám tvůj nový příběh !