Toto je 28 díl z 35 v seriálu Dešťová víla

Konečně jsme dorazili do naší oblíbené hospůdky. Cesta byla rozhodně zajímavá. Lehký větřík občas nadzvedával Zdeňce šukýnku a já si samozřejmě neodpustil, abych ji neosahával. Venku na zahrádce jsme zasedli k volnému stolu. Byl trochu zastrčený bokem, a tak na nás nebylo moc vidět.

Objednali jsme si jídlo i pití. Nejen, že jsme byli vyhládlí, ale docela nám vyprahlo. Nemělo cenu troškařit, vzali jsme rovnou láhev vína a džbánek vody.  Voda v nás jen zasyčela a s ní i půl láhve vína. Zdeňka se ke mně lísala a já byl šťastný. Jak tak putovala rukou po noze, došla téměř až k mému klínu. Jedinou překážkou byl mobil, který jsem měl v kapse, byl tam nějak nešikovně natočený. Posunul jsem se, abych ho mohl vylovit z kapsy a odložit na stůl.

„A já už myslela, že jsi tak vzrušený,“ komentovala to Zdeňka, když se ta tvrdá věc objevila na stole.
„Jsem, tak si sáhni,“ ujistil jsem ji a posunul její ručku na tvrdolína.
Zručně to ověřovala.
„No jo, ale tohle není tak tvrdé,“ řekla naoko smutně.
„Nevím, co bys po dnešku ještě chtěla, přeci jen má nárok na to nebýt v úplně stoprocentní formě.“
„To jo, ale přeci jen…“
„Musíš mi dát trochu času na relaxaci a odpočinek.“
„Já vím…“
„Promiň, ale potřeboval bych si odskočit.“
„Tak dobře,“ stáhla ruku z mého rozkroku a místo toho si vzala sklenku vína.

Zvedl jsem se a zmizel na záchod. Trvalo mi to poněkud déle než obvykle. Ona se potřeba nevykonává úplně jednoduše, když je člověk vzrušený. Navíc jsem to vzal zpátky kolem baru, abych doobjednal další pití. Ještě než jsem si sedl ke stolu, už jsem na Zdeňce viděl, že se zase něco děje, její potutelný úsměv nešel přehlédnout.
Usadil jsem se zpátky ke stolu. Hodil jsem letmý pohled na telefon, žádná zpráva, žádný nepřijatý hovor a dokonce se zdál být na stejném místě a stejně natočený. Natáhl jsem se pro svou sklenku a napil se. Přišlo mi, že víno chutnalo trošku jinak a navíc na dně sklenky něco zůstalo, vypadalo to jako vinný kámen.

„Tak a teď si odskočím já,“ prohlásila, sotva jsem se k ní chtěl trochu přitulit.
Díval jsem se za ní, jak při chůzi vrtí zadečkem. Pohled to byl nádherný, až se mi z toho znovu postavil. Sotva zmizela za rohem, pípla mi na telefonu zpráva. Rychle jsem ji otevřel, bál jsem se, aby to náhodou nebylo od Pavlíny, to bych těžko vysvětloval. Zarazil jsem se, když jsem zjistil, že je to od Zdeňky.
„Podívej se do fotek.“

Instrukce zněly jasně, tak jsem se jimi řídil. Otevřel jsem složku s fotkami. Ihned na mě vykoukla Zdeňčina zmáčená pička, kterou si prsty rozevírala, a v zadečku zářil kamínek na kolíku. Nebyla to však jediná fotečka. Další byly v podobném duchu, na několika masturbovala s hluboko zaraženými prsty, na jiných si dráždila poštěváček. Stále jsem se nemohl vynadívat na to ozdobení. Z prohlížení mne vytrhla další zpráva.
„Tak co? Líbí?“
„Samozřejmě a moc,“ odepsal jsem téměř okamžitě.

Vzápětí se mi zjevila za zády. Její ruce se mi obtočily kolem krku a horký dech jsem cítil na ušním lalůčku.
„Koukám, že to má kýžený efekt,“ konstatovala, když mi sjela rukou do klína a sevřela v dlani můj stožár. Jen jsem polkl.
„Doufám, že takhle zapomeneš na Adélu. Nebo bys chtěl, abych si nechala také udělat piercing?“ šeptala mi do ouška svůdným hláskem a nepřestávala zpracovávat připraveného bojovníka.
„Kdo je Adéla?“ zeptal jsem se, jakmile jsem se zmohl na nějakou rozumnou větu.
„To je fajn, takhle se mi to líbí,“ pochválila mě a usadila se mi na klíně.
„Promiň, že jsem vytáhla tu Adélu. Když jsem dělala ty fotky pro tebe, tak jsem chtěla zkontrolovat výsledek a vykoukly tam na mě její fotky.“
„Ono je to jinak, opravdu. Já s ní nic nemám,“ bránil jsem se. „Na, koukni se,“ podával jsem jí telefon.
„A co s tím?“
„Jen se na to podívej, co všechno mi napsala a poslala.“

Chvíli na to jen nevěřícně koukala. Občas jí unikla i nějaká nadávka.
„To je ale potvora. A to se tváří jako neviňátko a vlastně asi i nejvíc protestovala při focení, i když to nakonec jako jediná udělala. No jo, ale tohle se od ní dalo čekat. Tohle neudělala poprvé.“
„Aha. A to s ní kamarádíte?“
„Když ona je jinak strašně fajn, jen kluci jsou její slabost. A je jí úplně jedno, jestli je zadanej, nebo ne. A ani na kamarádky moc nehledí,“ osvětlovala mi a stále četla ty zprávy.
„V tomhle jsou kluci jiní. My si přinejhorším dáme do huby a je klid.“
„A koukám, že ty by sis klidně dal říct, co?“ prohlásila, jako by mě ani nevnímala.
Chvíli jsem přemýšlel, co  na to odpovědět.

„Nemít tebe, tak nejspíš jo,“ připustil jsem, „S tebou mám sexu dost, tak nemám potřebu.“
„To jsem ráda. Zvlášť…“ začala, ale než stihla dokončit větu, objevil se u nás číšník. Jakmile ho zaregistrovala, okamžitě ze mne seskočila a přesunula se na své místo.
„To je v pořádku, já nic neviděl,“ uklidňoval nás číšník a soustředěně pokládal na stůl plné talíře.
„Děkujeme,“ odpověděl jsem.
„Není zač,“ řekl a tiše zmizel.
„Zvlášť co?“ snažil jsem se ze Zdeňky dostat dokončení.
„Co? Nechápu,“ ptala se.
„Než jsme dostali jídlo, něco si nakousla, ale nedokončila.“
„Aha.“
„No tak ven s tím.“
„No dobře. Chtěla jsem jen říct, zvlášť k tomu, co bylo tenkrát když…“ spustila se skloněnou hlavou a pohledem upřeným do talíře.

Bylo na ní vidět, že se jí do toho dokončení moc nechce, že by to nejraději vzala všechno zpět.
„Když co? Myslíš, když jsme se znovu potkali?“
„Hmm,“ souhlasila smutně.
„To bych tedy nečekal, že mi zrovna tohle budeš vyčítat. Navíc to byla jiná situace, tenkrát jsem dost strádal.“
„Hmm, takže tím chceš říct, že když náhodou nebudu z nějakého důvod moct, tak si za mě najdeš náhradu?“
„Ne. Tohle jsem neřekl. Tehdy to bylo jiný. Nešlo jen o nedostatek sexu. Musel jsem se o všechno doprošovat, žádné experiment, jen rutina… jedna dvě polohy, a to bylo všechno,“ obhajoval jsem se, i když jsem k tomu ani neměl důvod. „A co ty? Dalo by se říct, že si mě svedla. Klidně bych tě v tomhle mohl srovnávat s Adélou.“
„Ale… to byla jiná situace… a navíc ty ses tomu vůbec nebránil…“
„Vždyť to říkám. Bylo to něco úplně jiného… Navíc, kdo by se bránil tvému svádění… to bych musel být blázen.“
„No tak dobře. Takže, když tě takhle svádí Adéla, tak bys byl blázen, abys nepodlehl?“
„Asi jo. Ale jedině tak blázen do tebe. Prostě bys mi měla věřit. Proč bych měl podlehnout tvé rádoby kamarádce, která mě svádí? Nechám se svést, ona ti to za tepla donese a bude konec. Kvůli nějakému pochybnému chvilkovému potěšení budu riskovat to, co je mezi námi? A nechceš se raději pustit do jídla, než nám to vystydne?“
„Asi jo.“

Chvíli nebylo slyšet nic jiného, než naše mlaskání a cinkání příborů o talíř. Přestože už o sexu nepadlo ani slovo a téměř by se náš rozhovor dal považovat za hádku, byl jsem stále vzrušený a dalo by se říct, že i čím dál tím víc nadržený. Marně jsem se snažil to ovládnout, pořád jsem se vrtěl a poposedával. I Zdeňka si toho všimla.
„Co je? Děje se něco?“
„Ani ne, jen mám neutuchající erekci a jsem nadržený snad jako nikdy.“
„Ale? Že by? A jak je to možné?“ vyptávala se potměšile.
„Tak to netuším. Ale jestli to náhodou nebude tebou…“
„Jo? Opravdu?“ pokračovala dál tím stejným tónem.
„A co ty? Ty nejsi vzrušená a nadržená?“
„Já ne…, jak bych mohla…“
„To známe. Na druhou stranu bys to měla brát jako kompliment, že mě takhle vzrušuješ.“
„Vidíš, to mě nějak nenapadlo.“

Raději jsem mlčel a snažil se soustředit na jídlo.
„A co tě nejvíc vzrušuje? To, že víš, že nemám kalhotky a mám mokrou pičku, kterou mi momentálně vyplňují kuličky, nebo snad představa toho šperku v zadečku?“ prohlásila tím svým svůdným hlasem a mně se z toho zatmělo před očima.
Roztřesenou rukou jsem se natáhl po skleničce a pořádně se napil. Přivřel jsem oči a chvíli její otázku rozdýchával.

Mohlo by vás zajímat  Nemravná rodinka 04.

Hodil jsem do sebe poslední sousta a snažil se odvést myšlenky naprosto jiným směrem. Naštěstí pro mě se zjevil číšník.
„Dáš si ještě něco?“ zeptal jsem se Zdeňky.
„Myslím, že by se do mě ještě něco vešlo,“ podotkla nahlas a směrem ke mně zašeptala „třeba tohle.“
Abych to náhodou nepochopil jinak, rukou, kterou pod stolem měla položenou v mém klíně, sevřela téměř kamenný ocas.
„Můžu nabídnout třeba palačinky se zmrzlinou, nebo vynikající zmrzlinové poháry,“ spustil číšník svou nabídku, aniž by si všímal toho, co se pod stolem děje.
„To nezní špatně. Dám si ten pohár s ovocem, šlehačkou, karamelem a oříšky.“
„To chci taky,“ ozvala se Zdeňka, „ale místo oříšku bych prosila takové ty trubičky, jestli máte.“
„Zařídím to,“ řekl číšník.
„Chutnalo vám?“ zeptal se, zatímco sbíral prázdné talíře.
„Ano moc,“ chválila to Zdeňka.
„Hned jsem zpátky s těmi poháry,“ oznámil nám číšník, když odnášel nádobí.

Od té doby si toho z restaurace moc nepamatuji. V hlavě mi strašila jedna jediná úporná myšlenka, SEX. Moc tomu nepřidalo ani to, když jsem viděl Zdeňku, jak si vychutnávala zmrzlinu. Jako bych se ocitl v jiném světě, všude jsem viděl náznaky. Jakmile jsem projel lžičkou zmrzlinu, začala se podobat kundičce, šlehačka, která původně pohár zdobila, najednou připomínala sperma. To, že jsme dojedli, zaplatili a odešli nevím.

„Co je s tebou?“ zeptala se Zdeňka cestou domů.
„Co? Cože? Nic,“ odpověděl jsem dílem roztržitě a dílem nervózně.
„To vidím. Na večeři jsi byl celý nesvůj, zvlášť ke konci, a teď taky nejsi nějak moc v klidu.“
„Já vím, omlouvám se,“ odpověděl jsem a snažil se ovládnout narůstající chtíč.
„Ale to mi…,“ než stihla dokončit myšlenku, něco spatřila na zemi. „Hele, dvacka,“ vykřikla radostí a předklonila se, aby ji sebrala.
Jakmile jsem uviděl ten vystrčený zadeček obepnutý sukní, zatmělo se mi před očima a uvnitř mě zvítězily zvířecí pudy. Musel jsem si ji vzít teď a tady, bez ohledu na jakékoli okolnosti. Chvatně jsem se rozhlédl po okolí. Nikde nikdo. Věděl jsem, že sotva za rohem je maličký parčík, ale ten průjezd byl blíž. Nezaváhal jsem, ostatně v tu chvíli mě nemohlo nic zastavit. Chytil jsem ji  za boky a téměř násilím  vstrčil do průjezdu. Překvapením se nezmohla vůbec na nic. Přimáčkl jsem ji na zeď.

„Co to děláš?“ protestovala. „Neblbni, vždyť nás někdo uvidí.“
„Spíš uslyší,“ zabručel jsem a vyhrnul jí sukni.
Vytrhl jsem z ní kuličky a strčil si je do kapsy. Hlasitě vyhekla, Hladově jsem se na ni vrhl a nenasytně ji líbal. U toho jsem ji, možná dost nešetrně, prohrabával promočenou dírku. Bez skrupulí jsem jí tam vrazil dva prsty a tvrdě ji s nimi projížděl. I přes plná ústa vyhekla rozkoší. Vytáhl jsem ruku zpod šukýnky a odtrhl se od jejích úst. Díval jsem se na ni jako lovec na svou kořist. Uchopil jsem okraje halenky.

„Ne, to ne,“ snažila se mě zastavit, „to nedělej…“
Nebylo jí to nic platné, protože jí šel vytrvale za svým cílem. Ozvalo se zapraskání látky a cinknutí několika knoflíčků, které odlétly. Osvobodil jsem její prsa, sevřel je v dlaních a stiskl. A nakonec mezi ty její poklady zabořil obličej. Ucítil jsem její ruce ve vlasech. Tenhle její krok mě povzbudil, protože mi tím dala najevo, že s mým počínáním souhlasí. To, že jsem na svém boku ucítil její nohu, byl už jen příjemný bonus.

„Víš, že tohle je znásilnění?“ položila naprosto nemístnou otázku.
„Znásilnění? A ty se bráníš a nelíbí se ti to?“ podivoval jsem se.
„A navíc, žádné znásilnění, vzpomeň si na podmínky naší dohody,“ usadil jsem ji a pokračoval ve své činnosti.
„Jaké podmínky?“ hrála si se mnou.
„Že mi budeš po vůli kdykoli, kdekoli a kolikrát budu chtít.“
„Aha.“

Vymanil jsem se z jejího sevření, osvobodil tvrdý ocas a jedním pohybem ho do ní zarazil až po kořen. Tvrdě jsem přirážel. Mezi vzdechy občas sykla bolestí. Opustil jsem to žhavé hnízdečko.
„Otoč se,“ přikázal jsem.
Během okamžiku stála předkloněná s vyšpulenou prdelkou. Chytil jsem ji za boky a opětovně se zahnízdil. Zapřená rukama o zeď mi sama vycházela vstříc. A já dál prznil její štěrbinku. Vzhledem k tomu, co už jsem měl dneska za sebou, nebylo vyvrcholení nadohled. Za to Zdeňka tekla jak řeka a zmítala se nejméně třetím orgasmem. Nohy se jí třásly a já měl co dělat, abych ji udržel. Hekání a vzdechy se k nám v podobě ozvěny vracely. Násobilo to naše vzrušení.

„Oohh boože, už dooost,“ křičela Zdeňka, když to na ni znovu šlo.
A já už cítil ty známé slastné pocity ve slabinách. Změnil jsem rytmus tak, abych rychleji dosáhl vyvrcholení.
„Ahhh… uuužžžž…“ vyhekl jsem.

Naposledy jsem zasunul a vypustil posledních pár kapek, které ve mně po dnešku ještě zbyly. Opustil jsem zmučenou, ale uspokojenou pičku. Navzdory prožitému vyvrcholení byl můj bojovník stále v plné síle. Nechápal jsem to. Zdeňka sotva popadala dech, přesto otočila hlavu, aby zjistila, co se děje. Její pohled sklouzl směrem ke stále trčícímu údu. Pozvedla obočí a pousmála se.

„Neměl bys ho schovat?“ navrhla mi.
„Asi jo, jen nevím, jestli to půjde.“
Najednou se ozvaly policejní sirény.
„Tohle by tě mělo povzbudit.“
„A proč?“
„Já jen, aby si nejeli pro nás za rušení nočního klidu, nebo třeba jen pro tebe za znásilnění.“
„Aha, to mě nenapadlo.“

Rychle jsem ho schoval a pomohl Zdeňce se zkulturnit. Vzhledem k tomu, že halenka, teď už opravdu od-halenka, neměla knoflíky, svázali jsme oba cípy k sobě. To už se na protějším domě odrážela světla majáků. Sotva jsme stihli přeběhnout přes silnici a za rohem zmizet v parčíku. Museli jsme tam počkat, až zmizí strážci zákona, protože při tom úprku jsme byli nuceni to vzít opačným směrem.

„Tebe to snad ještě víc vzrušilo,“ podivila se Zdeňka.
„To ne,“ snažil jsem se odporovat.
„Kdybys nekecal, vždyť ti pořád stojí.“
„Já vím, ale já za to nemůžu.“

Raději jsme popošli ještě kousek dál, abychom nebyli odnikud vidět a usadili se na lavičce. Po několika minutách jsme opustili náš úkryt a opatrně se vydali směrem k místu činu. Po policii už nebylo ani stopy a mi tak mohli rychlým krokem zamířit domů.

„Tys mi teda dal,“ řekla celá udýchaná, jakmile za námi zapadly dveře.
„Copak? Ono se ti to snad nelíbilo?“
„Až na ten závěrečnej úprk to bylo fajn. Ale koukám, že ty stále ještě nemáš dost,“
„Tak už mi konečně řekneš, co bylo v tom vínu?“
„Cože?“
„No zajímalo by mě, cos mi přimíchala do vína, že mám takovou výdrž.“
„Aha. Ale já…“

Podíval jsem se na ni upřeným pohledem, který říkal, že opravdu nemá cenu mi lhát.
„No dobře. Jen takový povzbuzovač. Nic nelegálního, neboj. Prostě něco jako viagra, ale trochu účinnější. Na obalu slibovali nejméně tří hodinovou erekci.“
„Jo tak,“ řekl jsem a přemýšlel co dál.
„Ty se na mě zlobíš? To jsem nechtěla,“ lísala se ke mně.
Nadechl jsem se a odpověděl:
„Takže to mám brát, že si byla nespokojená s mou výdrží nebo tvrdostí?“
„To ne, já to jen chtěla vyzkoušet.“
„A proč si mi to neřekla, nebo nenavrhla? Tos to musela dělat takhle tajně?“
„Hmmm,“ usmála se, „tak to ber jako součást dohody. Vždyť si souhlasil, že ti můžu dělat překvapení. Tohle trvalé následky mít nebude, takže je to v pořádku.“
„Aha,“ pochopil jsem, „fajn, taky mi mohlo dojít, s čím jsem vlastně souhlasil.“
„To mohlo.“
„Fajn,“ řekl jsem, „a teď fofrem svlékat ty zbytky oblečení a hurá do sprchy.“
„A proč?“
„No protože se umyjeme a pak tě čekají ještě nejméně dvě hodiny sexu, teda pokud je pravda, co ti slibovala ta krabička. To zaprvé. A zadruhé, tys na oplátku souhlasila s tím, že mi dáš kdykoli a kdekoli.“
„Ale…,“ nejprve chtěla protestovat, ale pak jí došlo, že je to to, co vlastně chtěla.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2589
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 27Dešťová víla 29 >>

11 thoughts on “Dešťová víla 28”

  1. Tak tohle je opravdu velmi suprově napsané . Má to vtip , vzrušení i napětí . Líbí se mi jejich konverzace i narážka na Adélu . Ale mít takovou kamarádku , která vše hned za tepla vše jak se říká vykecá je děs . Ještě štěstí , že jí nepodlehl a nevyspal se s ní . I přidání povzbuzujícího prostředku Zdenkou do vína mi přijde jako velmi dobrý nápad , který si nakonec těžce odpracuje 😀. Už se těším na další vývoj povídky . Díky moc . 1*

    1. Moc děkuju. Když se sejdou dvě podobné povahy, tak potom ty hrátky a špičkování stojí za to. Myslím, že tohle ke vztahu patří, je to takové příjemné oživení a nabourání stereotypu.

    1. Děkuji. Jsem rád, že jsem se se změnou trefil. Že to přineslo oživení a neodradilo čtenáře. I když podle 2 komentářů na 24 hodnocení a 1200 zobrazení se toho moc usoudit nedá.

  2. Pěkné, ale… pořád se nemůžu zbavit pachutě jejího “podrazu”. Asi jsem se do série až moc vcítil a teď je mi Zdeňka nesympatická… ;-).

    1. Díky. To, že ses do toho vcítil mě těší, to by mohla být známka dobře odvedené práce.
      Podraz to byl, mě by se to taky nelíbilo. Jako polehčující okolnost by mohlo být bráno, že byla pod vlivem alkoholu a k tomu jí do toho ukecaly kamarádky. Tím, že to zůstalo bez následků, tak se nic moc nestalo. Je to sice ztráta důvěry, ale co si budeme povídat, na oplátku si náš hrdina užil o víkendu s Pájou, takže v tomhle směru si nemají moc co vyčítat.
      Teď už by byla jen otázka, co je horší, jestli nevěra, nebo pokus o otěhotnění, který nevyšel.

      1. Asi by bylo opravdu pokrytecké stěžovat si na její pokus o podraz a současně zapomenout na Páju ;-). Tak jako tak, Zdeňka u mě skončila! :-D.

        PS: narozdíl od našich soudců já považuji alkohol a drogy za přitěžující okolnost a nikoliv naopak ;-).

  3. Dobrý den budete dodávat díly do krystinky ? Myslím to tak že jsem chtěl přečíst si to zpětně a půlka příběhu tu není .

    P.s. zajímavá by byla trojka P+Z + třeba Pavlína 😉

    1. Ahoj, určitě budeme, ale je to trochu ve hvězdách…
      Chtěl jsem sem nahodit link na starý eFenix k zde neuvedeným dílům, ale zrovna tam probíhá nějaká aktualizace…

      1. Ahoj,
        není v mých silách udržovat dva systémy. Proto je starý systém delší dobu bez aktualizací a potencionálně nebezpečný i pro tento nový systém. Takže jsem dal mód údržby a jako úkol jsem si zadal, že musím hold postupně přesunout ostatní povídky, které zde ještě nejsou. Nebo, pokud se najde dobrá duše, co by měla čas a chuť. Je to jen ctrl+c a ctrl+v a pár věcí ještě doplnit, jako datum uveřejnění a autor a kategorie a štítky.

        1. Ahoj Tomáši,
          nevím, jestli bych se popsal jako dobrou duši, ale hlásím se dobrovolně 😀 Sice nejsem schopen slíbit, že budu mít hromady času, ale nějaký si určitě najdu.
          Pokud teda pořád platí, že hledáš výpomoc, můj mail je mira_hockey@centrum.cz
          Díky
          Míra

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *