Toto je 22 díl z 32 v seriálu Dešťová víla

Tulili jsme se a nabírali síly, abychom se mohli alespoň zvednout. Naše ruce putovaly po těle toho druhého a prodlužovaly tak naši nádhernou chvilku.

„Nemáš hlad?“ zeptal jsem se.
„Víš, že i jo? Docela mi vyhládlo.“
„To se ale budeme muset zvednout a obléknout. A na co bys měla chuť?“

Sotva jsem to dořekl, už jsem měl její ručku v rozkroku. Stáhla použitou gumu a odhodila ji na zem.
„Třeba na tohle…“ řekla a pohrávala si padlým bojovníkem.
„Aha. Myslím, že mi budeš muset dát chvilku na regeneraci.“
„No tak dobře,“ zvedla se a podívala se na svou upatlanou dlaň.


Upřeně jsem ji sledoval a čekal, co udělá. Chvíli se koukala na sperma ulpělé na jejích prstech. Přiblížila si ruku k obličeji a olízla tu bílou smetanu.

Hned vzápětí se zašklebila a vyprskla:
„Fuj, chutná to po gumě.“
„No jo. A ty se divíš?“
„A to měly být aromatizované šprcky.“
„To jedině tak s vůní a ne s příchutí,“ poznamenal jsem.
„No jo. Tak šup do sprchy a jdeme se najíst.“
„Vždyť už jdu.“

Zvedl jsem se a zamířil do koupelny. Dal jsem si jednu rychlou sprchu.

„Ty jdeš takhle?“ zeptal jsem se, když jsem vylezl ze sprchy a uviděl ji nahou stát nad taškou.
„Ne, jen se nějak nemůžu rozhodnout.“
„Tak na sebe něco hoď, ať můžeme jít.“
„Rozkaz,“ usmála.

Předklonila se, a stejně jako když lovila šprcky, vystrčila na mě svůj zadeček a uspokojenou kundičku. Neodolal jsem a vsunul do té studánky dva prstíky.
Jen otočila hlavu a s úsměvem řekla:
„Ty si nedáš pokoj, viď.“
„Když se mi takhle nastavuješ, tak se nediv.“
„Aha, takže za to můžu vlastně já.“
„A kdo jiný?“
„To jsem to dopracovala.“

Přestala lovit v tašce a narovnala se, čímž se dostala z mého dosahu. Natáhla na sebe ultra krátkou sukýnku a téměř průsvitné tílko s velkým výstřihem. Otočila se kolem dokola, aby se mi předvedla.

„Tak co tomu říkáš?“
„Pěkný,“ pochválil jsem ji a najednou mi vyschlo v krku.


Ani dole to nezůstalo v klidu. Raději jsem se otočil a také se oblékl. Ani nevím proč, ale při oblékání jsem strčil jednu krabičku s ochranou do kapsy, nejspíš jen tak pro jistotu.

Sešli jsme dolů do restaurace a zamířili k zapadlému stolu v rohu. Chvíli jsem váhal, jestli si sednu vedle ní, nebo naproti. Dokonalý výhled proti možnosti si kdykoli si sáhnout. Nakonec zvítězilo pokoukání, přeci jen na osahávání budu mít během víkendu ještě dost příležitostí.
Navíc, takhle budu mít šanci se alespoň v klidu najíst. Za pár okamžiků u nás byla obsluha s jídelními lístky. Rovnou jsem nám objednal láhev vína, aby nám vybírání jídla šlo lépe. Otevřel jsem lístek a začal ho studovat. Čas od času jsem mrkl přes horní hranu na Pavlínu. Spokojený úsměv na tváři, jednou rukou listovala v lístku rozloženém před sebou, druhou měla schovanou pod stolem. Nedalo mi moc práce domyslet si, co tam asi provádí. Zničehonic ruku zpod stolu vyndala a olízla si lesklé prsty. Zachytil jsem její potměšilý výraz a hned na to ucítil v rozkroku prsty její nožky. Hbitost jejích prstíků mě překvapila. To, že jsem nepostřehl, že si sundala botku, mě už ani nepřekvapilo. S ní jsem přestával vnímat okolí.

Jestlipak by mě dokázal vyhonit nožkama, prohnalo se mi hlavou.

Asi jsem měl na okamžik nepřítomný výraz, protože se zeptala, na co zrovna myslím.
„Opravdu to chceš vědět?“
„Jinak bych se přeci neptala.“
Váhal jsem jen okamžik, mohl jsem na tom jen získat.
Naklonil jsem se blíž a tiše jí odpověděl:
„Máš krásně hbité a šikovné prstíky, tak mě napadlo, jestli bys mě dokázala takhle vyhonit.“
„Hmmm, nevím, nezkoušela jsem to. A jak by sis to představoval? Jen tak, nebo v ponožkách, případně v punčochách?“ rozvíjela mou fantazii dál a přitom stále dováděla nožkou v mém klíně. „Nebo ti to mám snad udělat hned teď?“ pokračovala, zatímco hnětla můj rostoucí úd. Mezi tlumenými vzdechy jsem upíjel víno, snažil se ovládnout své vzrušení a ještě k tomu si vybrat něco k jídlu.  Ona se jen usmívala a dělala jakoby nic.

Objednali jsme si jídlo a pokračovali dál v „konverzaci“, tedy spíš ona pokračovala a já se snažil nedat na sobě nic znát. Konečně přinesli objednané pokrmy a já si tak mohl na chvíli vydechnout, protože Pája spustila své nožky zpět na zem a věnovala se svému talíři. Jídlo v nás rychle mizelo a stejně tak vyprchávalo víno z láhve. Jako bychom se nemohli dočkat, až budeme někde o samotě. Při objednávce zákusku a další láhve vína jsem opětovně ucítil laškovnou nožku své společnice. Bylo jasné, že jakékoli další zdržení od očekávaných hrátek, mi dá pěkně sežrat.

Mohlo by vás zajímat  Ptákořezy 06

Sotva jsme dojedli a dopili, už se zvedala k odchodu. Obešla stůl, smyslně ovinula ruce kolem mého krku, nožkou vyklouzla z boty a přejela mi chodidlem po stehně.

Sklonila se a zašeptala:
„Ty tu budeš jen tak sedět?“
Na víc, než na zavrtění hlavou jsem se nezmohl.
„To bys mě ale zklamal…“
Aby dodala svým slovům ještě větší váhu, ožužlávala mi ušní lalůček.
Polkl jsem a podotkl:
„Už tu jen tak nesedím, už stojím.“
„Opravdu?“ ujišťovala se a hned začala rukou šátrat pod stolem.

Rozhlédl jsem se kolem a naštěstí na nás nikdo nekoukal. Rychle jsem zmapoval cestu ven z restaurace a stoupl si. To už mě vzala za ruku a táhla někam pryč. Dva rychlé kroky a dohnal jsem ji. Už jsem se chtěl vydat směrem k našemu pokoji, ona však změnila směr a zamířila k východu.
„Kam jdeme?“ zeptal jsem se.
„Uvidíš.“
„Že tys tady už byla, viď?“
„Tak trošku, ale ne osobně.“
„Co to znamená? Nechápu.“
„Kamarádka o tom vyprávěla.“
„Aha. A kam mě to vedeš?“ snažil jsem se něco vyzvědět, ale to už jsme stáli mezi dveřmi.
„Nebuď zvědavý, za chvíli uvidíš.“
Dál už jsem nevyzvídal a raději se nechal překvapit.

Vedla mne přes malý parčík, patřící k hotýlku, cestou směrem k lesu. Jen jsem se zvědavě rozhlížel po okolí, zatímco jsme šlapali do mírného kopce. Po pár minutách chůze lesem, jsme se dostali na otevřené prostranství. Ani jsem si neuvědomil, že hotýlek stojí takhle na kopci. Stáli jsme několik metrů od okraje skály, pod námi šuměla řeka a před námi se rozprostíral nádherný výhled do krajiny. Dokonce tu byly i lavičky a samozřejmě i zábradlí zabraňující náhodnému pádu.

„Nádherné místo,“ pochválil jsem výhled.
„To jo, nečekala jsem to takové. Přeci jen vyprávění je něco jiného. Musí být úžasné odsud sledovat západ slunce.“
„Tak na to jsme tady moc brzy.“
„Ale to nevadí, nebo snad jo?“
„Mně to nevadí.“
„Tak to jsem ráda,“ řekla.
A vzápětí pokračovala:
„A co říkáš na tenhle výhled?“


Kousek popošla a opřela se o zábradlí. Přetáhla si tílko přes hlavu a odhalila tak světu, nebo spíše mně, svoje kozičky. O kousíček si vyhrnula sukýnku a zvedla nožku nad svou hlavu. Jednou rukou se přidržovala zábradlí, druhou rozevírala svou kundičku.

„Tak teď je ten výhled naprosto dokonalý.“

Opakovaně jsem po ní přejížděl pohledem od shora dolů a zpět a nemohl se vynadívat. Evidentně byla spokojená, obzvlášť při pohledu do mého rozkroku. Erekce, která částečně opadla při procházce lesem, byla opět nepřehlédnutelná.

„V tom případě si sedni a dívej se.“

Ochotně jsem poslechl.

Usazený na lavičce jsem pozoroval, jak se v různých pozicích opírala o zábradlí, nastavovala mému chtivému pohledu svá prsa, prcinu i prdelku. Pohrávala si sama se sebou. Zkrátka se předváděla. Jen jsem litoval, že nemám foťák nebo alespoň mobil, abych to mohl zdokumentovat. Její představení bylo natolik vzrušující, že jsem se neudržel, osvobodil svůj zkamenělý nástroj a začal ho pomalu prohánět.

Postavila se, přišla ke mně blíž a řekla:
„A nechtěl bys ho raději strčit sem?“

Sáhla si mezi nohy, nabrala svou voňavou šťávičku na prsty a rozetřela ji po mém nalitém penisu. Nakonec se sama ochutnala. Celý jsem se pod tím dotykem zachvěl a v klacku mi zacukalo, jako bych měl každou chvíli vystříknout. Ještě jednou to zopakovala, jen s tím rozdílem, že místo aby ochutnala sama, nabídla tentokrát mně. A já neodolal a lačně se k prstům přisál.

„Tak co? Chtěl bys dovnitř?“ zopakovala svou předešlou otázku.
Ochotně jsem přikývl.
„Ale co ochrana?“
„Jen se nedělej, vím, žes to vzal s sebou. Všimla jsem si, jak si jednu krabičku zabavil.“
„Máš pravdu. Ale stejně pochybuju, že to budeme potřebovat. Teď určitě stříkat nebudu, po tom dnešku jsem na dně. Možná bude další dávka večer.“
„To známe. Ale stejně, pro jistotu ji nasadíme. Ty sám, nebo mám já?“
Bez odpovědi jsem zašátral v kapse, vyndal ochranu a nasadil si ji.
„To už je lepší.“

Chytla se opěradla lavičky, nožky položila na sedátko a zavedla oblečeného bojovníka do své pevnůstky. Nadzvedávala se a spouštěla, tiše u toho sténala. Objala mne rukama kolem krku a přesunula nožky ze sedátka na má ramena. Zaujala další zvláštní polohu. Rozhodně však stála za to. Jen opět ten omezený pohyb. Přestože se snažila přirážet, a já jí zdatně pomáhal za zadeček, moc nám to nešlo.


Pevně jsem ji k sobě rukama přitiskl a postavil se s ní.
Políbila mě a hned prohlásila:
„Takže na stojáka?“
„Tady raději ne, ale na pokoji to můžeme zkusit.“

Postavil jsem ji na zem a přiměl ji k tomu, aby poklekla na lavičku přede mnou a vyšpulila na mě zadeček. Pohladil jsem její dychtivou štěrbinku. Zachvěla se a přitlačila proti mým prstům. Rychle jsem vyměnil prsty za tvrdý ocas a pronikl až na dno její úzké jeskyňky. Vyhekla a nedočkavě zavrtěla zadečkem. Pomalými dlouhými tahy jsem ji vzrušoval a dával si při tom pozor, aby ona sama se nemohla nabodávat. Měl jsem v úmyslu ji přivést takhle na pokraj šílenství, slastně a mučivě si s ní takhle pohrávat, za to, co mi prováděla při jídle.

Tiché sténání začaly doplňovat prosby o alespoň malou dávku uspokojení. Zrychlil jsem tempo. Dlouhé tahy střídal s kratšími a snažil se stále zvyšovat frekvenci zásunů. Její „Anoo“ a „Ještěéé…“ mne vybízelo k většímu výkonu. S tím, kolikrát jsem dneska stříkal, jsem neměl strach, že bych nevydržel. Vnímal jsem třas jejího těla i stahy už tak těsné mušličky.

Nechal jsem ji chvíli vydechnout, než jsem zahájil další pokračování. Rozložil jsem její tílko na lavičku, Páju na něj položil a doširoka jí roztáhl nohy. Okamžik jsem se kochal pohledem na cukající prcinku, než jsem se znovu zahnízdil. Plenil jsem její svatyňku tak, až pod mým náporem hlasitě čvachtala. Pavlína se přidržovala lavičky, aby nespadla a ochotně přijímala, co se jí nabízelo. Záchvěvy zdvižených a roztažených nožek dávaly tušit, že zanedlouho dosáhne dalšího vrcholu. Neustával jsem ve svém snažení. Uchopil jsem její nožky, přitiskl je k sobě a dal si je na rameno. Její, už tak dost těsná, štěrbinka se ještě víc zúžila. Naše pocity se zintenzívnily, ale ani to mi nepomohlo k dosažení dalšího orgasmu, přesto jsem si to nad míru užíval. Zato Pája prožívala již několikáté záchvaty rozkoše.

„Prosím, už dost…“ žadonila.
„Opravdu?“ ujišťoval jsem se.
„Ano…ooohhh…“
„Tak co? Mám přestat, nebo pokračovat?“
„Dooo… oohh… sstt… stačí…“
„Tak dobře,“ svolil jsem a vyklouzl z ní.

Pavlína oddechovala a snažila se nějak vzpamatovat. Ani posadit se sama nedokázala a já jí tak musel pomoct. Sesbíral jsem její oblečení a podal jí ho. Když se oblékala, celá se třásla a měla co dělat, aby se udržela na nohou.

Zatímco Pája nabírala síly, já si stáhl použitou šprcku a dával se do pořádku. Přeci jen i mé oblečení kapku utrpělo.
Přisedl jsem si vedle ní na lavičku a zeptal se:
„Tak co? Můžeme jít zpět?“
„Nevím, můžeme to zkusit. Přinejhorším se o tebe budu muset opřít.“
Postavil jsem se a nabídl jí pomocnou ruku. Na stále ještě vratkých nožkách udělala pár kroků.
„Tak co? Půjde to, nebo tě budu muset nést?“
„Snad to zvládnu, ale je fajn vědět, že mě tu nenecháš.“
„Neboj, nenechám.“

Vyrazili jsme na cestu zpět k hotelu. Po několika stech metrech ji zradily nohy. Nelenil jsem a vzal ji do náruče. Usmál jsem se, když jsem zjistil, co to udělalo s její sukní.

„Ale takhle do hotelu nemůžeme,“ podotkl jsem
„A proč?“ ptala se, aniž by si uvědomila, jak to teď asi vypadá.
„No, jestli chceš všem ukázat svou zmučenou pičku, tak klidně. Ta tvoje sukně toho moc nezakrývá a v téhle pozici už vůbec ne.“
„Aha.“
„Asi tak.“
„A co teď?“
„Donesu tě, kam to půjde. Pak budeš muset po svých.“
„Dobře, snad za tu chvíli naberu nějaké síly.“

Můj spokojený úsměv na tváři se nedal přehlédnout.
„Čemu se tak směješ?“
„Ničemu, jen mě těší, jak jsem tě odrovnal.“
„Aha, to jsem to zase dopracovala.“
„No co, hlavně jestli sis to dostatečně užila.“
„To zas jo, stálo to za to…“
„Tak já doufám, že si ještě něco užijeme.“
„Uvidíme, snad toho budu ještě schopná.“


Mezitím jsme vyšli z lesíka a dostali se na dohled hotelu. Postavil jsem Páju opatrně na zem. Za mého podpírání jsme se doploužili na recepci.

„Stalo se něco? Potřebujete pomoc?“ ptala se recepční.
„Ne, to je v pořádku,“ odmítl jsem ji.
„Jen jsem trochu špatně došlápla, to bude dobré,“ ujišťovala ji Pavlína.
„Tak dobře, ale kdyby něco, určitě dejte vědět.“
„Ozveme se, kdyby bylo něco potřeba. Děkujeme za nabídku,“ poděkoval jsem a vedl Páju směrem k našemu pokoji.

Otevřel jsem dveře a zamířil s ní rovnou do koupelny. Stáhl jsem z ní oblečení a pustil sprchu. Pomalu a opatrně jsem ji omýval každý kousek těla. Jakmile jsem skončil s ní, vrhl jsem se na svou očistu. Pak jsem ji vzal znovu do náruče a odnesl ji na postel.

„Děkuju,“ řekla tiše, než se schoulila do klubíčka a usnula.

Sedl jsem si do křesla a díval se na ni, jak spí. Malá mladá nymfička usnula. V duchu jsem rukama bloudil po jejím těle. Zvedl jsem se, napsal na lístek vzkaz a vydal se dolů k baru.

Usadil jsem se do křesla v rohu místnosti a objednal jsem si whisky. Tichá, příjemná hudba spolu se zlatavou, sladce vonící tekutinou mi přivodila nostalgickou náladu. Zakroužil jsem sklenkou a zavířil kapalinou v ní. Zadíval jsem se dovnitř a ten pohled mě vrátil o několik měsíců zpět. Ve vzpomínkách se vynořil onen deštivý den, kdy jsem poprvé potkal Zdeňku – svou Dešťovou vílu. Před očima mi probíhaly naše společné zážitky. Na jeden zátah jsem vyprázdnil skelničku a objednal si další. To, jak alkohol hřál, až téměř pálil v hrdle, změnilo tok mých myšlenek alespoň na malý okamžik. S další sklenkou, která se objevila na mém stole, se venku zablesklo a spustil se déšť. Voda se z nebe valila stejně jako tenkrát. Jak husté provazce vody bičovaly krajinu, stejně tak se mou hlavou šířily vzpomínky na Zdeňku. A spolu se vzpomínkami mě zaplavily výčitky svědomí. Ve snaze utopit ty zákeřné myšlenky, jsem do sebe naklopil panáka. Ty mrchy však uměly plavat. Stačilo jen ukázat prázdnou sklenku a už jsem měl před sebou další a plnou. Oči mi najednou zaplavily slzy. Tak nějak automaticky jsem se natáhl po telefonu a začal si pročítat minulé zprávy a prohlížet si těch několik fotek, co jsem měl. V duchu jsem si nadával, za to, co jsem při posledním rozhovoru řekl, za to, že jsem vůbec zvažoval, že bych ji mohl v nejtěžší chvíli opustit.

Prsty se rozběhly po displeji a začaly vyťukávat zprávu:
„Ahoj miláčku. Moc se za všechno omlouvám, je mi to všechno moc líto. Miluju tě.“

Naštěstí jsem si zachoval ještě dost rozumu, abych telefon vypnul. Bylo mi jasné, že ve stavu, v jakém za chvíli budu, nezvládnu telefon zapnout, natož ho odemknout. Chvílemi jsem dokonce uvažoval, že zajdu na recepci říct si o nový pokoj. Mezi čtvrtou a pátou sklenkou mi přišlo na mysl, že bych tím ublížil jen Páje, která vlastně za nic nemůže. Zdeňku jsem už zradil, ale dokud se o tom nedoví, bude to jen v mé a Pavlínině hlavě. Hlavou mi táhlo, co se stane, když půjdu nahoru za Pavlínkou. Co se změní mezi mnou a Zdeňkou? Bude rozdíl, jestli s Pavlínou strávím o jednu nebo dvě noci víc, po tom všem, co se dneska stalo? Stejně už jsme tu hranici překročili. Bude hrát roli, kolikrát to bude? Sám pro sebe jsem si to zdůvodňoval a hádal se sám se sebou. Chvíli mělo navrch srdce, chvíli rozum, chvíli libido.

O dva panáky později jsem došel k rozhodnutí, že je to souboj mezi tím, jestli ublížím jedné, nebo oběma. Logika říkala, že je lepší zvolit menší zlo, ublížit jen jedné, když už se to stejně stalo. Navíc pro tuhle volbu hrálo i to, že nebude tolik hrozit, že by to Pavlína provalila jen pro to, aby se pomstila za zradu. Už nevím, kolik dalších panáků uplynulo, než jsem se zvedl k odchodu.

Ani netuším, jak jsem se dostal na pokoj. Před tím, než jsem se zhroutil na postel vedle nahé Pavlíny, zvládl jsem ze sebe shodit oblečení.

Ze zbytku noci mám jen útržky paměti. V polospánku jsem se tulil k horkému dívčímu tělu. Ruka bloudila na těch správných místech a odpovědí mi bylo ještě těsnější přivinutí. I přes jistou hladinu alkoholu se mi postavil a tlačil se Páje mezi půlky a dotýkal se její mušličky. Lehké zavrtění a byl jsem uvnitř. Vlhké teplo, které mě uvítalo, a blízkost Pavlínky mě znovu ukolébaly ke spánku.

Jen vím, že jsem ještě cosi zamumlal, než jsem se propadl do náruče Morfeovi:

„Je mi to moc líto, lásko, omlouvám se…“

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3556
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 21Dešťová víla 23 >>
Trysky
Trysky@seznam.cz

14
Komentujte

Please Login to comment
avatar
4 Comment threads
10 Thread replies
2 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors
Iris954MartinTryskyRobbertosReniem Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Smajda
Člen
Šmajda

Líbí. Jsem zvědavý, jak se nakonec rozhodne a které dá přednost… tj. jestli převládne volání po rodině (Zdeňka) či puvodě divoký sex s akrobatickou Pavlou ;-).

Reniem
Host
reniem

Tak tohle byl fakt skvely dil!!!

Martin
Host
Martin

Perfektní zpracování tohoto dílu . Moc se mi líbí i ta rozpolcenost . Nostalgická vzpomínka na Zdeňku a zároveň pochopení toho , že náhlý odchod od Pavlínky by způsobil v jeho vztahu se Zdeňkou velké problémy . Jsi spisovatel s citem . Děkuji 😉

Iris954
Člen

Opět moc krásné i když abych pravdu řekl je mi líto že to dopadlo jak to dopadlo za mě mám radši Zdenku nežli Pavlínu jsem moc zvědav ale jak to dopadne ! Jen tak dál tvé povídky jsou úžasné když čtu jako bych tam byl 🙂