Toto je 19 díl z 32 v seriálu Dešťová víla

Crrrr… crrrrr… crrrrr… ozývalo se neodbytné zvonění zpoza dveří. Vyhrabal jsem se otráveně z postele a šel se podívat, kdo se to ke mně takhle v noci dobývá. Podíval jsem se kukátkem, zmožená Zdeňka se jednou rukou opírala o zvonek a druhou o futra. Opatrně jsem otevřel, připravený ji zachytit, kdyby náhodou ztratila rovnováhu. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do obýváku. Usadil jsem ji na pohovku a pomohl jí z bot.

Takhle se zřídit, proběhlo mi hlavou, to jsou teda kamarádky… no, hlavně, že v pořádku trefila alespoň ke mně. Nebo ji sem snad donesly?

Ještě jsem z kuchyně donesl skleničku minerálky a udělal jí hrnek kafe. Na chvíli jsem si sedl do křesla naproti ní a pozoroval ji. Nebyla moc při smyslech, sotva seděla a něco si mumlala pro sebe, ani rozumět jí nebylo.


Zvedl jsem se ještě jednou a došel do ložnice, kde ve skříni měla nějaké oblečení, včetně noční košile z toho, jak u mě přespávala. Do obýváku jsem se vrátil s náručí plnou oblečení. Noční košilku jsem odložil vedle ní a na volné křeslo ten zbytek, čisté kalhotky s podprsenkou i tričko se sukní na zítra.

Když jsem se k ní konečně otočil, vodu měla vypitou a hrnek s kávou napůl vyprázdněný. A nejspíš se jí i v hlavě trochu rozjasnilo, protože už byla schopná sedět rovně.

„Děkuju,“ špitla a jazyk se jí už také tolik nepletl. „Neměl bys ještě trochu vody?“
„Vydrž, hned jsem s ní zpátky,“ odpověděl jsem a zmizel v kuchyni.
Postavil jsem před ní celou láhev, která se vmžiku orosila.
„Asi budu potřebovat pomoc…“ zaprosila, když bojovala s uzávěrem.

Natáhl jsem se, otevřel láhev a minerálka zašplouchala do skleničky. Než jsem stačil odložit láhev, na jeden zátah sklenku vyprázdnila, až jsem se bál, aby se jí neudělalo špatně. Opětovně jsem ji dolil a dál si Zdeňku prohlížel.

„Co… si mě tak… prohlížíš…?“ snažila se dát dohromady nějakou smysluplnou větu.
„A proč ne? Jen si tak říkám, že by ti celkem bodla sprcha, než půjdeš spát.“
„No, když myslíš…“ komentovala mou odpověď a pokusila se postavit.

Už v tom bylo o něco víc jistoty, než když přišla, ale stejně zavrávorala a skončila zpátky na gauči. Tentokrát začala zápasit s tričkem. Několik okamžiků jsem si užíval ten komický pohled, ale nakonec se mi jí přeci jen zželelo, pomohl jsem jí postavit se a odvedl ji do koupelny. Opatrně jsem ji posadil na okraj vany a začal ji svlékat.

„Ale ale, tobě se zachtělo si užít?“ prohlásila v další světlé chvilce.


Raději jsem se k tomu nevyjadřoval a dál pokračoval v jejím svlékání. Pro jistotu jsem shodil věci i ze sebe. Vlezl jsem si do vany a pomohl tam i Zdeňce. Našteloval jsem vodu, opláchl ji, do ruky vzal sprcháč a začal jsem ji opatrně umývat. Jak mé ruce klouzaly po jejím těle, nestydatě mi nastavovala své erotogenní zóny a tiše u toho vzdychala. Stála rozkročená ve vaně, rukou se opírala o stěnu koupelny a já jí právě omýval zmáčenou kundičku. Zničehonic jsem ucítil teplo na své ruce. Podíval jsem se dolů a uviděl žlutý proud moči mířící k odtoku. Kupodivu mi to ani nevadilo a dál jsem masíroval naběhlé růžové rtíky i s malým hráškem ukrývajícím se mezi nimi. Než jsem skončil, téměř se udělala. Vzal jsem do ruky sprchu, abych ji opláchl. Stačilo namířit vodu na její prsa a pak i mezi nožky a přestala se kontrolovat. Sklouzla dolů a lehla si na dno vany. Jednou rukou si hnětla ňadra, prsty druhé ruky prudce vrážela do své štěrbinky. Nožky roztažené a zdvihnuté přes okraj vany. Hlasitě hekala a dál se usilovně prstila. Ze dvou prstů byly tři a pak čtyři. Najednou se roztřásla a mě zkropila záplava, která vytryskla z jejího lůna.

Teď, když jí nehrozilo, že by upadla a něco se jí mohlo stát, jsem měl čas opláchnout sprcháč i sebe. Celou dobu sledovala můj vztyčený úd a dráždila svou nadrženku. Takovou kulisu jsem u sprchování ještě nezažil. Vylezl jsem z vany, osušil se, nachystal župan pro Zdeňku a také jí pomohl ven. Trochu se kymácela, zatímco jsem ji otíral a oblékal do županu.

Odvedl jsem ji zpět do obýváku a usadil ji na pohovku. Sám jsem si došel alespoň pro trenky a triko. Cestou jsem to vzal kolem lednice a vyndal láhev vína. Potřeboval jsem něco málo na to, abych se z toho všeho vzpamatoval.

Vrátil jsem se ke Zdeňce a postavil na stůl skleničku a láhev. Župan ležel na zemi a Zdeňka měla na sobě noční košilku. Byla to jedna z těch, co víc odhalují, než zakrývají, ale mně to rozhodně nevadilo. A vypadalo to, že Zdeňce bylo v tu chvíli všechno jedno.

Vzal jsem svůj ručník a župan a zamířil s tím do koupelny. Ještě jsem tam naplnil pračku a nastavil ji tak, abych mohl pověsit prádlo ještě před tím, než půjdu ráno do práce. Zaslechl jsem nějaké cinkání, vzdychání a huhlání. Tiše jsem zamířil do obýváku.

Za dveřmi jsem zaslechl:
„Já kráva blbá…, že já ty holky poslouchám… ach jo… vždycky všechno zkazím…“
„Co je?“ zeptal jsem se, jakmile jsem vešel.
Jen na mě nechápavě koukala a pak pronesla:
„Ale nic…“
A přihnula si vína z mé skleničky.
„Nemáš už náhodou dost?“
„Nemám,“ odsekla a jako důkaz do sebe obrátila nalitou skleničku a hned si ji pro jistotu pořádně doplnila, až u toho polila i stůl.
„Ach jo,“ povzdechl jsem si, došel pro hadr a pro další sklenku.
Dolil jsem si zbytek vína, aby ji náhodou nenapadlo vyžahnout ten zbytek rovnou z láhve.

Zdeňka seděla s pohledem upřeným do skleničky a vypadala jako by o něčem přemýšlela. Neříkala nic, jen vzdychala a fňukala. Nožky měla mírně od sebe, aby udržela rovnováhu, a já tak měl výhled na její kundičku. Najednou zvedla hlavu, podívala se mi do rozkroku a pak do očí.

Mohlo by vás zajímat  Dárek k narozeninám 1

„Nechceš se se mnou pomilovat?“ zeptala se a trochu se jí přitom pletl jazyk.
Ne, že bych nechtěl, ale milování s namol opilou holkou není zrovna extra zážitek, ale nahlas jsem to neřekl.
„Koukám, že jsem ti dobrá, jen když ty chceš, ale když chci já, tak se zdráháš?“
„Nezdráhám,“ snažil jsem se nějak zachránit situaci, „s tebou si to rád rozdám kdykoli…“
„No tak pojď,“ vyzvala mě. „Nebo snad mám jít za tebou já?“ řekla a pokusila se vstát.
Víno evidentně neprospělo jejímu smyslu pro rovnováhu a Zdeňka se zřítila zpět na gauč.

No co, povzdechl jsem si pro sebe, každý se musí občas obětovat. Navíc pořád lepší, než si to dělat sám.

Zvedl jsem se a zamířil na gauč za ní. Vzal jsem to kolem šuplíku, kde jsem měl schovanou krabičku kondomů. Roztažené nožky a rozevřené rtíky lákaly k zásunu tak, že mi stačil jen pohled a byl jsem připravený. Otevřel jsem krabičku a vyndal balíček se šprckou. Zdeňka mě pozorovala.


„Proč?“ zeptala se.
„Protože nevím, jak to doopravdy je. Jestli zobeš nebo ne. Navíc po tom dnešním večírku bych se ani nedivil, kdyby pilulka neúčinkovala,“ odpověděl jsem a pokračoval s nasazováním ochrany.

Zdeňce vyhrkly slzy do očí a začala fňukat.
„Já zobu, ty mi nevěříš? To věříš víc nějaký cizí holce, která ti něco napíše, než mně?“ vzlykala, „tak se koukni do kabelky, mám tam platíčko.“
„A nemáš takhle náhodou teď pauzu?“
„Co?“
„Myslel jsem, že teď máš týdenní pauzu, když to máš dostat. A kdy to má vůbec přijít?“
„Aha, no jo,“ zarazila se a vypadala jako, že v duchu počítá. „Předevčírem,“ vyhrkla
„Počkej, jak předevčírem?“ zeptal jsem se, když mi konečně došlo, co řekla.
„Prostě den před včerejškem,“ odsekla.
„To jako… žes to… ne to…?“
„Jo. Prostě jsem to ještě nedostala.“
„Aha. Takže to byla pravda.“
„Nebyla. Poctivě zobu. Jen mám zpoždění,“ odporovala mi.
„Aha, už zase. A není to nějaký divný? Zpoždění dvakrát po sobě?“
„To mě jako obviňuješ? Já za to nemůžu…“
„A kdo teda?“
„To nevím.“
„A nezapomněla sis takhle náhodou třeba někdy zobnout?“
„Já… nevím… možná jednou dvakrát…“ připustila.
„Aha, takže to je ten důvod.“
„To na to nic víc neřekneš?“
„Na co?“
„Na to, že můžu být… že možná čekáme…“ lezlo z ní.
„Jo tak. A co asi. Vždyť jsme to řešili před měsícem a od té doby se nic nezměnilo.“
„To jo, ale…“
„Jaký ale…?“
„Já nevím… jsem blbá…“

Nic jsem neříkal a jen jsem čekal, co z ní ještě vypadne. Nic už neříkala, jen s hlavou v dlaních vzlykala. Hlavou mi táhly různé myšlenky a já se to snažil nějak přerovnat a přebrat.

Nadechl jsem se a spustil.

„Takže si to shrneme. Dneska si ukázala moje fotky a video kamarádkám, aniž by ses mě nějak ptala. Jak by asi bylo tobě, kdybych tvé nahé fotky ukazoval kamarádům na potkání? Když jsem chtěl něco na oplátku, tak jste stáhly fotky z netu. Aby toho nebylo málo, nachystaly jste na mě test věrnosti a ještě k tomu, tak průhlednej. Za prvé mě urazilo, že mi nevěříš, za druhý, to, že sis myslela, že jsem tak blbej, že to neprokouknu. Pak si mě ujišťovala, že žádný další překvapení jako minulý měsíc nemáš. Což byla lež. Ještě k tomu se mě ptáš na svatbu a dítě. Víš, jak si připadám? Jako lovná zvěř, na kterou se pořádají hony.“
„Já… promiň, omlouvám se… poslechla jsem holky… proč jsem tak blbá?“
„Radši ani nechci vědět, co jste spolu ještě řešily.“
„Už nic moc, jen jsem jim řekla o tom, že se ke mně nechceš stěhovat… navrhly mi, abych vysadila…, abych přestala brát… no abych si nechala… nechala udělat… nechala se…“

Jen jsem mlčel a sledoval ji. Asi to bylo horší než, kdybych něco řekl. Ale v tu chvíli mě nenapadalo nic smysluplného.

„No ZBOUCHNOUT!!!“ křičela.
„Aha, no to se dalo čekat, co jinýho by ti taky mohly poradit. A na to jsi jim určitě řekla, že to už asi nebude potřeba, protože máš zpoždění, že jo?“
„Jo,“ připustila, „ony to myslely jako vtip a když jsem jim to dneska řekla, tak se smíchy skoro válely pod stolem. A já… já … já…“
„A ty ses kvůli tomu takhle opila,“ dokončil jsem za ní, „a je ti jasný, že kdybys náhodou byla v tom, že to nebyl nejlepší nápad?“
„To… to mě nějak nenapadlo.“
„To vidím.“

Zvedla hlavu a podívala se na mě. Oči vlhké a obličej celý mokrý od slz.

„Promiň… omlouvám se… za všechno. Já všechno zkazím, je mi to moc líto,“ snažila se to vyžehlit a tulila se ke mně.
Ne, že by to nebylo příjemné, ale bylo toho na mě nějak moc. Odsunul jsem její ruku a vymanil se z jejího objetí.
„Co je? Ty… ty mě nechceš?“ ptala se.
„Já nevím. Je toho teď na mě nějak moc. Promiň, musím si to všechno nechat projít hlavou,“ zvedl jsem se a chystal se odejít do ložnice.
„A co bude dál?“
Nechápavě jsem se na ní podíval.
„Myslím s námi.“
„Aha. To je to, co nevím.“

Ještě jsem chtěl dodat, zklamala si mě, ale raději jsem to spolkl, abych náhodou nenaděl ještě víc škody.


„A kdy to budeš vědět?“
„Dej mi čas, alespoň přes víkend.“
„Dobře,“ řekla smutně, „a můžu tu aspoň přespat?“
„To víš, že můžeš.“

Otočil jsem se a konečně zamířil do ložnice. Cestou jsem slyšel jen vzlykání, pláč a nadávky. Něco na mou adresu, něco na holky, ale nadávala především sobě.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
3273
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 18Dešťová víla 20 >>
Trysky
Trysky@seznam.cz

4
Komentujte

Please Login to comment
avatar
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors
MagorMartinChildebert9k Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
bert9k
Host
bert9k

Zajímavý konec večírku, aneb jak si začít s Pavlínou. Seriál se pěkně vyvýjí.

Childe
Host
childe

Jako vždy skvělé pokračování. Příběh se hezky vyvíjí a těším se co nám přinese dál.

Martin
Host
Martin

Moc hezky se příběh vyvíjí . Těším se na pokračování s Pavlínou . Třeba do děje zasáhne i Adéla 😉

Magor
Host
Magor

Uz to vypadalo ze z Paji nic nebude, ale ono ne, zajimavy smer to nabralo … super 🙂