Toto je 10 díl z 35 v seriálu Dešťová víla

Po té zdařilé otvíračce jsem měl práce až nad hlavu. Majitel pravděpodobně rozdal spoustu mých vizitek, protože těch mejlů, co mi přišlo, bylo nějak moc. Aby můj šéf neřekl, tak jsem pár kšeftů udělal přes firmu. Sice jsem chvíli uvažoval, jestli bych to všechno nevzal na sebe, kontakty jsem měl, ale těch starostí okolo a ta spousta vyřizování, mě odradily. Takhle byl spokojený šéf i já. Dostal jsem pochvalu a provize a ubylo mi starostí. Nechal jsem si jen pár extra obchodů, které jsem byl s to zvládnout.

Výhodou bylo, že jsem se nemusel starat o peníze, a dokonce jsem začal přemýšlet o nákupu bytu nebo domku a nového auta, nevýhodou, že jsem neměl čas na nic jiného krom práce. V práci jsem vyřizoval smlouvy pro firmu a doma ty svoje. Do toho schůzky s klienty. Bylo toho nějak moc a já neměl na nic víc čas. Ještě, že se schůzky odehrávaly v restauracích a já měl šanci se najíst a nezabývat se ještě vařením. Chtěl jsem to všechno vyřídit a uzavřít co nejdřív, abych si mohl vzít volno a někam se Zdeňkou alespoň na chvíli vypadnout.

Po čtrnácti dnech stručných esemesek a odmítání schůzek, mě Zdeňka přišla navštívit. Sice jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem zavalený prací a nic nestíhám, i to, že to dělám pro nás, abychom si mohli vesele užívat, ale moc platné mi to nebylo. Sotva vešla, spráskla ruce a zhrozila se:
„Tady to teda vypadá.“
Ani jsem se nedivil, že se tak zděsila. V koupelně přetékal koš se špinavým prádlem, v ložnici byla hromada prádla k vyžehlení, v kuchyni hora špinavého nádobí a všude možně se povalovaly hrnky a talířky se zbytky jídla a hromady papírů, poznámek a předpřipravených smluv.
„Promiň, já fakt nic nestíhám.“
„To vidím.“
„Omlouvám se, ale potřebuju ještě něco dodělat. Do dvou hodin musím odeslat dvě smlouvy a jeden návrh,“ řekl jsem a zamířil zpátky k počítači.
„To je dobrý, já se tu zatím porozhlídnu.“
„Jestli chceš kafe nebo čaj, tak si to udělej. Já až to dodělám, tak se ti budu věnovat.“

Usadil jsem se v obýváku u počítače a ponořil se do práce, Zdeňku jsem ani nevnímal. Občas jsem zaslechl cinkání nádobí a v pozadí vnímal hukot pračky. Zdeňka kolem občas proběhla, jak sbírala špinavé nádobí, ale ani jsem ji moc neregistroval. Po hodině a půl jsem si mohl konečně alespoň na chvíli oddechnout. Smlouvy byly odeslané, zbýval už jen ten návrh. Opřel jsem se v křesle a koukal chvíli do stropu.
„Bude si pán něco přát?“ ozvala se Zdeňka vedle mě.
„Dal bych si černý čaj s kapkou citrónu,“ odpověděl jsem, tak nějak automaticky.
„Jistě pane, hned to bude.“
Uvědomil jsem si, že nejsem nikde v restauraci, ale doma, a že jsem ji odpověděl, jako nějaké servírce. Přepnul jsem z pracovního módu do normálního režimu a rychle se za ni otočil. Zahlédl jsem ji jen, jak mizí mezi dveřmi. Rozhlédl jsem se po pokoji. Talířky i hrnky zmizely a tam, kde byly rozházené papíry, se najednou objevily úhledné hromádky.
„Co se tady stalo?“ blesklo mi hlavou.
Cvakla konvice, v hrnku zaklokotala voda a zacinkalo nádobí. Do pokoje vešla Zdeňka s hrnkem v ruce. Zůstal jsem sedět v křesle s otevřenou pusou a fascinovaně na ni zíral.
„Tady je váš čaj, pane,“ řekla a položila hrnek na stůl, „ještě nějaké přání?“

Zatím jsem se na odpověď nezmohl, protože krev se mi nahrnula do míst, které s myšlením a řečí nemají nic společného. Stála tam oblečená do kostýmku francouzské služtičky, který toho mnohem víc odhaloval, než zakrýval. V tu chvíli jsem si uvědomil celý ten čtrnáctidenní půst.
Přistoupil jsem na její hru a konečně odpověděl:
„To je vše, děkuji.“
„Není zač,“ řekla, udělala pukrle a otočila se k odchodu.
Zezadu bylo minimum látky. Jen šňůrka od zavazování a sukně, zakrývající s bídou polovinu jejího zadečku.
„Moc vám to sluší slečno,“ pochválil jsem ji.
„Děkuji, pane.“
Ještě, že jsem si toho před tím nevšiml. To bych neudělal vůbec nic. Už takhle bude problém dodělat ten návrh smlouvy.
„Pane?“ ozvala se mezi dveřmi.
„Ano?“
„Kde bych našla žehlicí prkno a žehličku?“
Řekl jsem jí, kde to najde a zeptal se:
„Chcete s tím pomoct?“
„Ne děkuji, pane. Já to zvládnu sama, vy se věnujte své práci.“

Napil jsem se čaje, otočil se zpět k počítači a dal se znovu do práce. Jen občas jsem se ohlédl na Zdeňku, která si přinesla prkno, žehličku i košík s prádlem. Jak se k tomu skláněla a ohýbala, vystrkovala na mě svůj nahatý zadeček. Dokonce jsem občas zahlédl i lesknoucí se mušličku, za které vedla šňůrka od kuliček. To proto se u toho tak usmívala.
Se žehlením skončila dřív, než já se smlouvou. Bylo tam pár zádrhelů, na které jsem přišel až při sepisování návrhu.
Všechno uklidila a přišla se zeptat:
„Nedal byste si něco k večeři, pane?“
„Zatím ne, děkuji,“ odpověděl jsem.
V tu chvíli jsem však měl vyřízenou donášku z nedaleké restaurace.
„Dobře. Mám ještě něco udělat?“
Hlavou se mi prohnala úplná smršť nemravných nápadů, ale nechtěl jsem jí kazit její představení.
„Zatím o ničem nevím. Klidně si sedněte a támhle na poličce je pár časopisů, tak si můžete číst.“
„Děkuji, pane.“

Když přišla k poličce, aby si našla něco ke čtení, prstem přejela po jejím povrchu a tiše řekla:
„Nejspíš budu muset nejdříve utřít prach.“
Přinesla si prachovku, kterou měla ke kostýmu, vzala si v kuchyni židli a dala se díla. Jak kolem lezla neustále nahoru a dolů, ukazovala mi přitom všechna zákoutí svého těla. Při každém prudším pohybu tlumila sténání.
„Je vám něco?“ zeptal jsem se, i když jsem moc dobře věděl, co se děje.
„Já nevím, pane,“ řekla s předstíranou nevědomostí, „nejspíš mám něco v kundičce a při každém prudším pohybu se to zavrtí. Mohl byste se mi na to podívat, pane?“
„Můžu to zkusit, jestli vám to nevadí,“ souhlasil jsem.
„Jestli byste byl tak laskav, já takhle nemůžu pracovat.“
Udělala pár kroků směrem ke mně, nadzvedla si sukýnku a mírně se rozkročila. Předklonil jsem se a pozorně si tu zarostlou nádheru prohlížel.
„Ale já tam takhle špatně vidím,“ zkoušel jsem to.
„Tak si to rozhrňte, pane. Když já to nemám pro koho udržovat, pane.“
Nelenil jsem a zabořil prstíky do hustého hebkého kožíšku.
„Vypadá to, že jsem na správné cestě,“ komentoval jsem Zdeňčino tiché zavzdychání.
„Asi ano, pane,“ odpověděla mi chvějícím se hlasem.

Probojoval jsem se houštinou až na kůži, našel úžlabinu mezi nalitými rtíky a projel ji po celé délce. Potlačované zasténání mě povzbudilo. Chviličku jsem tam pátral, než jsem nahmátl tkaničku od kuliček. Zkusmo jsem za ni zatahal.
„Aaahh… prosím opatrně, pane. To asi bude ono.“
Zatím ani na chvilku nevypadla z role. Znovu jsem zatáhl za provázek, tentokrát silněji, až jedna z kuliček vykoukla ven, aby se vzápětí zanořila zpět. Zdeňka hlasitěji zavzdychala. Už jsem ji nechtěl trápit, tak jsem zabral pořádně. Jedna kulička, druhá a téměř slyšitelné mlasknutí. Zdeňka vyhekla, a kdyby se neopírala o stůl, docela jistě by upadla. Pokojem se šířila její omamná vůně. Neodolal jsem, zabořil nos do kožíšku a zhluboka se nadechla. Zdeňka mě okamžitě odstrčila.
„Co to děláte, pane? To přece nesmíte!“ rozčilovala se.
Vzdálila se o dva kroky a urovnávala si sukni.
„Já… já… se omlouvám… když vy tak krásně voníte, že jsem nemohl odolat…,“ snažil jsem se ospravedlnit své chování.
„Co si to o mě myslíte? Já jsem služka a ne nějaká nemravná, nestydatá ta… lehká holka.“
„Ještě jednou se omlouvám. Když ale vy jste tak nádherná a moc vám to sluší.“
„Děkuji, pane. Ale nemyslete si, že když jste někdo a před chvíli jste mi pomohl, tak že si se mnou můžete dělat, co vás napadne. Taková já taková nejsem,“ rozhořčeně pokračovala.
Jen jsem pobaveně koukal a nic neříkal.
„Nekoukejte na mě tak. To známe, ještě byste mi udělal dítě, a jak bych ho pak měla uživit? Já, chudá služka.“

Mohlo by vás zajímat  Štěstí přišlo z hor

Než jsem stihl nějak odpovědět, zazvonil zvonek u dveří.
„Mohla byste jít prosím otevřít?“
„Já? A takhle?“ vypadla Zdeňka z role.
„Jistě, proč ne? Sama jste před chvílí říkala, že jste služka. Tohle zřejmě bude objednaná donáška večeře.“
„A a…ano pane, už jdu.“
Otočila se, až sukýnka zavířila a opět odhalila, co pod sebou skrývá, a zamířila ke dveřím. Během chvilky klaply dveře, Zdeňka zašustila s něčím v kuchyni a byla zpět.
„Co s tím, pane?“
„Co by? Snad byste to mohla nandat na talíře, než to vystydne. A dejte si také, mělo by toho být dost pro oba.“
„Ale to se přeci nehodí, pane,“ vrátila se do role a na oko se zdráhala.
„Tak to berte jako takovou omluvu za mé předchozí chování.“
„Dobře, pane. Bude si přát jíst tady, nebo vedle?“
„Vedle. Já jen odešlu email a přijdu tam za vámi.“
„Ano pane.“

Zmizela do kuchyně, kde chystala na stůl, a já se vrátil k tomu emailu.
„Už je to nachystáno, pane,“ ozvala se po chvíli.
„Už jdu,“ zvedl jsem se ze židle.
Ještě jsem sáhl do baru pro láhev vína a z vitríny vzal dekantér a dvě skleničky. Shodou okolností to bylo francouzské víno, od nějakého menšího vinaře. Jeden klient mi ji dal jako odměnu.
V kuchyni bylo všechno připraveno a Zdeňka stála u stolu. Vyndal jsem vývrtku, otevřel láhev a obsah přelil do dekantéru. Postavil jsem víno na stůl a nalil nám do skleniček.
„Tak se posaďte, přeci nebudete jíst ve stoje,“ vyzval jsem ji.
„Ale to se nehodí, pane,“ protestovala.
„A co se nehodí? Francouzské jídlo pro francouzskou služtičku? No tak, berte to jako odměnu za dobře vykonanou práci.“
„Když já nevím, pane. Ale vypadá to báječně.“
„Jak chcete, já už vás víc přemlouvat nebudu,“ řekl jsem a sedl si ke stolu.
Začínal jsem mít totiž docela hlad.
„Tak dobře,“ souhlasila konečně, „Vypadá to dobře, tak to prozkoumáme blíže.“
„Francouzská cibulačka s domácí bagetkou a hovězí na červeném víně se šťouchaným bramborem. A pít k tomu budeme francouzské červené víno přímo od jednoho malého vinaře. Dostal jsem to jako present.“
„To je lákavé.“
„Tak se do toho pusťme, než to vystydne!“
Dál už bylo slyšet jen pochvalné mlaskání a cinkání příborů o talíře.

Dojedli jsme a Zdeňka se pustila do uklízení nádobí. Všechno naskládala do dřezu, přitočila se ke mně a zeptala se:
„Dal byste si ještě něco, pane?“
Chvilku jsem se rozmýšlel, než jsem odpověděl.
„Teď bych si dal jednu francouzskou buchtičku,“ řekl jsem při pohledu na její nožky a poplácal ji po odhaleném zadečku.
„Ale pane, to přece nejde…“ naoko se bránila, „Francouzskou buchtičku nemám, ale mohla bych vám nabídnout domácí štrůdl se šlehačkou.“ „No dobře, když jinak nedáte,“ souhlasil jsem. „Nedám,“ řekla laškovně, otočila se k lince a zavrtěla zadečkem. Než nachystala zákusky na talíř, došel jsem ještě pro jednu láhev vína a otevřel ji. S vínem a zákusky jsme se přesunuli zpět do obýváku. „Ten štrůdl je vynikající. To je vaše dílo?“ zeptal jsem se mezi sousty. „Ano, pane. Dělala jsem ho sama,“ chlubila se. Snědl jsem zákusek a se skleničkou vína si sedl zpět k počítači, abych dokončil rozdělanou práci. „Nebude vadit, když se tady na chvíli posadím?“ zeptala se Zdeňka a zamířila ke křeslu. „Nebude, klidně si sedněte a vemte si něco ke čtení.“ „Děkuji, pane.“

Už jsem jí nevěnoval pozornost a snažil se soustředit na práci. Jen občas jsem koutkem oka zahlédl, jak se vrtí v křesle s časopisem v ruce.
Věnoval jsem se práci a snažil se ji co nejdříve dokončit. Ale pořád mi ve smlouvě něco nesedělo. Zvedl jsem hlavu od monitoru, zavřel oči a snažil se soustředit. Ze zamyšlení mě vytrhlo tiché zavzdychání. Otevřel jsem oči a podíval se, co se děje v křesle. Zdeňka tam napůl seděla, napůl ležela, nožky roztažené a přehozené přes opěradla. Sukni od uniformy měla vyhrnutou, v jedné ruce držela časopis, v druhé prachovku, jejíž násadou si rejdila v klíně.
Znovu jsem se podíval na ten časopis. Bylo to jediné porno v papírové podobě, které jsem měl doma. A koupil jsem si ho jen proto, že mě zaujala ta dívka na obálce, vlastně jsem si ho ani pořádně neprohlédl.
Podle Zdeňčiny činnosti to byla asi dobrá koupě. Zvedl jsem se ze židle a tiše, abych ji nevyrušil, se k ní přesunul. Byla tak zabraná do toho, co dělala, že mě vůbec nevnímala.

Klekl jsem si před ní. Uchopil jsem ji pod koleny a prudce si ji posunul blíž. Než stihla nějak zareagovat, přisál jsem se k uslintanému otvůrku. Zdeňka upustila časopis i prachovku na zem a volnýma rukama si přitlačila mou hlavu k nadržené mindě. Lačně jsem polykal, co z ní prýštilo. Jen ty chloupky mě lechtaly v nose. Ani to mi však nezabránilo, abych se dál snažil. Jazykem jsem se probojovával do jejího těla a rukama ji přidržoval rozevřená stehna. Hekala a sténala. Blížila se k vrcholu. Cítil jsem každý záchvěv rozkoše, který jí proběhl tělem. Pak to na ni přišlo. Obličej mi zalila šťáva, která vytryskla z její studánky. Málem mě tím utopila. Sevření povolilo.

Zatímco zemdleně oddychovala, postavil jsem se a stáhnul kalhoty. Přiložil jsem naběhlý žalud k čekajícímu otvůrku a přirazil. Jen překvapením vyhekla.

„Ale pane, tohle přece nejde. To nemůžete,“ pokračovala dál ve své roli.

„A proč ne?“ odpověděl jsem otázkou a protahoval dál štěrbinku.

„To nejde… aahhh… to je příjemné… ooohhh…“
„A pak, že to nejde,“ konstatoval jsem.

„Ale neměli bychom…“

„Mě to ale vůbec nevadí.“

Dál už jen vzdychala. Na mě se však projevil ten půst.

„Už buduuu…,“ hlásil jsem po pár přírazech.
„Jen ne do mě, pane,“ varovala mě. Její varování však přišlo pozdě. Zrovna ve chvíli, kdy jsem ji začal plnit. „Ne, to ne. Tohle se nemělo stát…“

„Copak?“ vyzvídal jsem.

„Nic, teď už je to stejně jedno, pane.“

„A co se stalo?“

„Vždyť jsem vám to říkala, že byste mi mohl udělat dítě, pane,“ řekla a přitom si pohladila bříško, jako by už byla v tom.

„Aha,“ konstatoval jsem, stále zasunutý. Čekal jsem na obvyklé změknutí, které však nepřicházelo. Rozhodl jsem se toho využít. „Tak v tom případě, když už se to stalo, tak si to klidně můžeme zopakovat,“ navrhl jsem a začal znovu dobývat její svatyňku.
„Když si to přejete, pane… aaahhh…“
Její odpověď jsem přerušil, další dávkou blaha.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1718
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 09Dešťová víla 11 >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *