Toto je 8 díl z 32 v seriálu Dešťová víla

Konečně tu byl pátek. Už od rána jsem byl jak na trní. Když mě viděl šéf, raději mě poslal domů, abych ještě něco nezkazil. Jen jsem dostal instrukce na večer, abych tam ulovil nějakého klienta, když už budu reprezentovat firmu.
Doma jsem se zkulturnil a netrpělivě očekával zprávy od holek. Všude dostali instrukce, že až Zdeňka odejde, mají mi poslat účet, abych to zaplatil. Holt mě to dneska bude něco stát, ale z těch odměn jsem si to mohl bez obav dovolit.

Abych si ukrátil čekání, prohlížel jsem si fotky, které mi Zdeňka tenhle týden poslala. Byly pěkné a vzrušující, jen jedno tam kazilo dojem z kalhotek. Místy ven vykukoval její udržovaný porost. Pro tyhle kalhotky se to zkrátka nehodilo. Rozhodl jsem se, že jí ještě o něco požádám.
„Ahojky. Doufám, že se na dnešek těšíš. Mám na tebe jednu prosbu. Znovu jsem si prohlížel fotečky, cos mi poslala, ale něco tam ruší výsledný dojem. Mohla bys sis prosím z kočičky udělat holátko? Bude to vypadat lépe a navíc, až to trochu doroste, budu ti moct vytvořit nový sestřih.“
Na odpověď jsem si musel chvíli počkat.
„Ahojky. Těším se moc, konečně se dozvím, co na mě chystáš. Dobře, když za to bude nový sestřih, tak klidně.“

První účet, šaty a boty necelé čtyři tisíce. To ještě docela šlo, limit jsem nastavil na pět. Bylo kolem půl páté a já ještě lenošil s vědomím, že mám času dost. Pak mi to najednou došlo, – kytka! Honem rychle jsem se oblékl a šel shánět nějaký pugét. V prvních dvou květinářstvích jsem si nic nevybral. Blížila se pátá hodina a kolem šesté mě mělo vyzvednout auto. Měl jsem co dělat. Ještě jsem měl v záloze jedno květinářství, sice dražší, ale vždycky mi tam vyhověli. Nakonec se zadařilo a já odcházel ve čtvrt na šest i s květinovou vazbou na ruku. Honem domů, obléct, poslat peníze za účes a líčení. Nakonec to stálo dvanáct set. Nasoukal jsem se do obleku. Zamykal jsem dveře zrovna ve chvíli, když před domem troubil odvoz. Zkontroloval jsem, jestli mám všechno a nasedl do připraveného auta. Udal jsem řidiči Zdenčinu adresu a vyrazili jsme ji vyzvednout. Než jsme se promotali přes město, uběhla půl hodina. Dorazili jsme na místo a Zdeňka už čekala před domem. Řidič zastavil. Zdeňka stála a čekala. Vystoupil jsem z vozu. Mohl jsem si ji pořádně prohlédnout. Dlouhé černo-modré splývavé šaty jí neskutečně slušely. Účes i make-up byly perfektní.
„Ahoj,“ pozdravil jsem jí a vzal jí za ruku.
„Ahoj. Tak jak se ti líbím?“ zeptala se a zatočila se kolem dokola.
Sukně kolem ní zavířila a já spatřil výhody vysokého rozparku. Odhalená záda také působila sexy. V kombinaci s hlubokým výstřihem a žádnou podprsenkou mnou proběhl záchvěv vzrušení.
„Moc. Jen to ještě vylepším,“ řekl jsem a na ruku ji navázal kytičku.
„Děkuju, je krásná.“
Nabídl jsem jí rámě a dovedl ji k vozu. Otevřel jí zadní dveře a pomohl nastoupit. Obešel jsem auto a usadil se k ní. Řidič se rozjel.
„Kam to jedeme?“
„Za chvíli uvidíš. Moc ti to sluší.“
„Děkuju, to je zásluha tvých kamarádek. Co tě to stálo?“
„To neřeš a jen si to užívej.“


Při každém přejezdu nerovnosti sebou trošku cukla.
„Copak je?“ vyzvídal jsem, když jsem si toho všiml.
„Co asi…,“ odpověděla mi.
„Můžu se podívat?“
„Tady?“
„No jasně, že tady a teď. Vždyť na nás není vidět,“ poukázal jsem na tmavé sklo oddělující řidiče a nás.
„No tak dobře,“ souhlasila.
Trochu si poposedla a rozevřela sukni. Konečně jsem na vlastní oči spatřil její zmáčenou hladkou prcinku. Stejně jako na fotce byla téměř celá vidět, těch pár provázků a kousíčků látky nemělo žádnou šanci cokoli zakrýt.
Auto poskočilo na nerovnosti, Zdeňka sebou trhla a tiše zavzdychala. Jen jsem se usmál v předtuše večerních radovánek a toho, jak bude vzrušená, až budeme tančit.
„Nad čím se usmíváš?“
„To nic, poznáš časem.“
„To je pěkné, takže ty mě přiměješ, téměř donutíš, abych byla vzrušená a nadržená celé dva dny a ještě se nad tím budeš usmívat? To jsem se tedy dočkala. Snad alespoň ten večer bude stát za to.“
„Já doufám, že jo. Ostatně to zjistíš za chvíli.“

Po pětadvaceti minutách jsme dorazili na místo a náš odvoz zastavil přímo před vchodem. Vystoupili jsme a zamířili dovnitř. U vchodu nás uvítal majitel. Zdeňka jen překvapením zamrkala. Já sice podle zakázek tušil, že to bude něco většího, ale tohle jsem také nečekal. Zavedl nás dovnitř, kde jsme na uvítanou dostali sklenku šampaňského, a provedl nás po klubu. Nakonec nás usadil u stolu a nabídl nám občerstvení formou rautu.
„Užijte si dnešní večer a buďte to jako doma,“ rozloučil se s námi hostitel a vydal se vítat další příchozí.
Co jsem tak koukal, nikdo neměl takový servis jako my, buď věděli, jak to tady vypadá, nebo jsem opravdu udělal takový dojem, že jsem si vysloužil zvláštní výhody.
„To je nějaký tvůj kamarád?“ vyptávala se Zdeňka, když jsme u stolu osiřeli.
„Ne, proč? I když teď už asi ano,“ odpověděl jsem.
„Že tě tak vítal.“
„Jo tohle. Je to jen klient. My jsme pro něj jen něco dělali. Byla to docela velká zakázka a povedlo se nám to dokončit před termínem.“
„Aha, tak to je fajn.“
„To jo, tak jako odměnu mi nabídl, jestli náhodou nechci přijít na otevíračku.“
„Tak to jo.“
„To bylo právě v pondělí. Ještě jsme se na něčem domlouvali. No a pak mi nabídl tohle, tak jsem si řekl, že tě vezmu s sebou.“
„Děkuju. Když je to takhle, tak v tom případě ti to pondělí odpustím.“
Chvíli jsme seděli u stolu a pozorovali dění kolem nás. Každý chodil se skleničkou a talířkem s něčím k jídlu.
„Jestli tu budeme ještě chvíli sedět, tak na nás nic nezbyde,“ řekl jsem a pohodil hlavou směrem ke stolům plným jídla.
„Tak tam prosím skoč a něco mi nandej, ji zatím dojdu pro nějaké pití,“ požádala mě Zdeňka.
„Tak fajn,“ souhlasil jsem a vydal se na cestu za ulovením nějakého jídla.

Když jsem se vracel s jídlem ke stolu, Zdeňka už tam seděla a potutelně usmívala, před ní stály dva obstojně velké koktejly. Odložil jsem talířky a přisedl si k ní.
„Cos to objednala?“ vyzvídal jsem.
„Poznáš, je to místní specialita,“ odpověděla mi tajemně, „překvapení dneska nemusíš dělat jen ty.“
„No dobře,“ řekl jsem a opatrně se napil.
Sladká ovocná chuť smísená s kvalitním, ale silným alkoholem, byla lahodná a harmonická. Nebyl jsem schopen identifikovat jednotlivé chutě. Ne, že bych na to byl nějaký expert, to spíš ze zvědavosti. Pilo se to skoro jako limonáda, jen ten alkohol tam byl zrádný. Jídlo z našich talířů pomalu mizelo a zábava kolem se začala rozjíždět. Hudba hrála a parket se pomalu plnil, jen hovor zůstával v pracovní rovině. Nejvyšší čas vyrazit a rozdat pár vizitek.
„Nebude ti vadit, když tady teď budu chvilku pracovat? Šéf mě pověřil, abych zkusil rozdat pár vizitek a navázat pár kontaktů.“
„Co s tebou mám dělat,“ smířila se s tím Zdeňka.
„Neboj, jen se tady trochu projdem, seznámíme se a pak si půjdem zatancovat.“
„To by šlo,“ souhlasila.
Zvedl jsem se od stolu, pomohl Zdeňce a nabídl jí rámě. Vzali jsme si koktejly a šli jsme společně korzovat mezi lidi. Úspěšně jsem se několikrát vmísil do hovoru, někdy  dobrou radou, jindy jen vhodnou poznámkou, a pomalu směroval Zdeňku na parket.

Dopili jsme nápoje, odložili skleničky na nejbližší prázdný stůl a vpluli jsme na parket zrovna ve chvíli, kdy hráli pomalé písničky. Přitisknutí k sobě, jsme tančili jeden ploužák za druhým. Pomyšlení, že mě od její nevysychající studánky dělí jen látka šatů a obleku, mi způsobilo pořádnou erekci. Zdeňka zaregistrovala, co se dole děje, a ještě více se přitiskla. Při záklonu na konci písničky, když můj dobyvatel, i přes vrstvy látek, zaútočil mezi lapličky, jsem se málem udělal. Naštěstí pro mě byl konec písniček, alespoň prozatím.
Odsunuli jsme se z parketu k baru a objednali si nějaké osvěžení.
„Copak se děje?“ ptala se škodolibě Zdeňka, když jsem poposedával na barové židli.
„Nic,“ odpověděl jsem.
„Jo tak nic? A jsi si jistý?“ škádlila mě a ruku, kterou měla položenou na mém stehnu, přesunula blíže k mému rozkroku. Jen jsem naprázdno polkl a snažil se odvést myšlenky jinam.
Najednou se vedle nás objevil majitel a objednal si něco k pití.
„Tak co, jak se bavíte?“ zeptal se a poplácal mě po rameni. Leknutím jsem sebou cuknul.
„Hahaha, snad ses nelekl,“ smál se a bylo na něm vidět, že už něco vypil.
„Máte to tady pěkný, moc se nám tu líbí,“ pochválil jsem mu to.
„Jaký máte? Snad máš, ne?“
„To přece nejde,“ bránil jsem se tykání.
Dělat si z klientů přátele většinou špatně končí.
„Hele neprotestuj,“ přesvědčoval mě. Otočil se k barmanovi a řekl:
„Nalej nám tři panáky z mojí flašky.“
Barman naučeným pohybem zalovil pod pultem a vyndal láhev zlatavého alkoholu. Než jsem stačil postřehnout, co to bylo, láhev zmizela a před námi se ve skleničkách třpytil alkohol. Šéf k nám posunul skleničky.

„Tak na tykání,“ zavelel a pozvedl tu svou.
Se Zdeňkou jsme ho napodobili a připili si s ním.
„Jo, abych nezapomněl. Kdyby vás to tu přestalo bavit, tak vedle v místnosti je kulečník, tak si můžete jít šťouchnout tágem a provětrat koule,“ začal se smát svému dvojsmyslu, s tím, jak nás dostal. Zdeňka si to nenechala líbit a hned mu to vrátila:
„S tágem to umím a prohnat pár koulí mi nedělá žádným problém.“
Čekal jsem, co se bude dít dál, protože majitel se trochu zarazil. Po chvilce se rozesmál a spustil:
„Seš fakt dobrá… Ještě jsem něco chtěl… už vím. Bohužel nemám řidiče, co by vás odvezl zpět.“
„To nevadí, zavoláme si taxík.“
„Ne, ne. Nic takového. Když už, tak taxíka vám zavolám sám, ale kdyby vám to nevadilo, součástí klubu je i ubytování. A ráno už by se určitě někdo našel, kdo by vás odvezl domů.“
„Tak dík. My si to během večera rozmyslíme a dáme ti vědět.“
„Fajn, tak se bavte.“

Mohlo by vás zajímat  Provokatérka 04

„To teda musel být kšeft, když máš takovéhle služby.“
„Docela jo, ale hlavně jsem mu dohodil ještě pár spolehlivých firem, aniž by o tom můj šéf věděl, takže provize šly mně a ne jemu. Přeci jen vybudovat takový komplex dá práci a něco to stojí.“
„Tak proto tě netrápilo, kolik jsem dneska utratila?“
„Asi tak. Dostal jsem docela slušnou provizi, i když si myslím, že to byla almužna v porovnání s tím, co na tom vydělali. Raději ani nevědět, kolik milionů tudy proteklo.“
Dopili jsme pití a Zdeňka se s rukou v mém klíně zeptala:
„Nedáme ten kulečník?“
„Ještě ne, raději si půjdem trsnout.“
„Na tohle?“ zděsila se, když zaslechla rokenrol.
„Jo, na tohle,“ nedal jsem jí šanci na další protesty, čapnul ji za ruku a táhl ji na parket.

Zdeňka se zpočátku na parketu krotila. Docela jsem ji chápal, ono mít v sobě kuličky a dělat rychlé pohyby pánví se asi moc neslučuje. Alkohol začínal působit a tak si brzy našla vhodné pohyby a už to rozjížděla pěkně do rytmu. Tiše vzdychala a bylo na ní vidět, že kuličky odvádí dobrou práci. To vzrušení na ní musel vidět každý. Hudba skončila a Zdeňka vratkým krokem opouštěla parket.
„Už to musím mít. Udělej mi to prosím,“ žadonila, když jsme byli z doslechu okolí.
Jen jsem se na ni podíval a usmál se.
„No tak… nebo si to mám na záchodě udělat sama?“ pokračovala, když jsem nic neříkal.
Pak jí to došlo:
„Tys to celou dobu plánoval, viď. Proto si mi poslal ty kuličky a chtěl si, abych si je vzala.“
Jen jsem pokýval hlavou.
„Tak pojď, půjdem se projít ven. Na kulečník je ještě brzy,“ vzal jsem ji za ruku a vedl ji k východu.
„To už jdete pryč?“ zastavil nás majitel.
„Ne, jen se jdeme provětrat,“ odpověděl jsem, zatímco Zdeňka přemáhala své vzrušení.
„Tak to jděte tamtěmi dveřmi, vedou do takové venkovní zahrady, budete to mít lepší.“
„Dík. Jo, a jestli to teda nevadí, tak zůstaneme do rána.“
„Tak to jsem rád. Klíč od pokoje budete mít na baru, stačí se o něj přihlásit.“


Vyšli jsme ven. Za dveřmi z toho byl udělaný kuřácký koutek, kde postávalo pár hostů. Popošli jsme kousek dál a ztratili se z dohledu ostatních. Kousek od nás jsem zahlédl lavičku a zamířil rovnou k ní. Zdeňce už i chůze dělala problémy. Usadil jsem se na lavičku, vyhrnul jí šaty a v měsíčním svitu si ji prohlížel.
„No tak, prosím… to se nedá vydržet…,“ žadonila.
Poklekl jsem před ní, nahmátl očko od kuliček a na jeden zátah je vytáhl.
„Aaaahhhhh,“ zavzdychala a celá se zachvěla.
Kuličky jsem šoupnul do kapsy saka. Na nic víc jsem nečekal, vrazil do ní dva prsty a přisál se k naběhlému strážci svatyně. Jen jsem na něj párkrát poklepal jazykem a už ji to vystřelilo do výšin orgasmu. Nepřestával jsem v dráždění a rejdil v ní prsty. Ani jazyk nezahálel. Prodlužoval jsem její vyvrcholení, co to šlo. Ona ze sebe vyrážela neartikulované výkřiky a vzdechy, jak se jejího těla zmocňoval jeden vrchol za druhým. Nechal jsem ji vydechnout a jen zlehka kroužil kolem poštěváčku.
„Ach bože, to je slast… já se z toho snad počůrám,“ pochvalovala mou práci.
Dovedl jsem ji k poslednímu vrcholu, zanechal jsem dráždění a řekl jsem:
„To mi připomíná, že si budu muset taky odskočit.“
„A nechceš s tím pomoct?“ zeptala se okamžitě.
„Rád bych, ale myslím, že s tvou pomocí by mi to moc nešlo.“
Postavil jsem se a šel hledat příhodný strom. Sotva jsem se zvedl, stoupla si i Zdeňka.
„Přece to nepustím tady na lavičce,“ řekla, když jsem se na ni nechápavě podíval.

Samozřejmě, že si Zdeňka přivlastnila hned první strom, co jsme objevili. Než jsem stihl udělat pár kroků, už seděla na bobku a rukou si přidržovala šaty. Zaslechl jsem zurčení zlatého deště, mlaskání zmáčené kundičky a k tomu vzdychání. Otočil jsem se a koukal na ni. Seděla tam na bobku, jednou rukou si držela šaty a druhou kmitala po své nadržence. Znova z ní vytryskl proud moči, zrovna ve chvíli, kdy dosáhla orgasmu. Kmitající ruka rozstřikovala kapky deště, které se ve svitu Měsíce stříbřitě leskly. Došel jsem k dalšímu stromu, ale vykonat potřebu jsem vzrušení nemohl. A co hůř, tuhý ocas už nešel ani schovat zpět do kalhot. Stál jsem tam rukou opřený o strom s vytaseným vzrušeným kopím a snažil se myslet na něco asexuálního.
Ponořený do myšlenek jsem ani nevnímal své okolí, ani jsem si nevšiml, že přišla Zdeňka, dokud nepromluvila:
„Počkej, já ti ráda pomůžu.“
Otočil jsem se k ní a podstoupil od stromu.
„A chceš pomoct takhle?“ řekla a její něžná, horká a zmáčená ručka mě začala zkušeně honit.
„Nebo snad takhle?“ pokračovala dál. Poklekla přede mnou a stojící klacek zmizel u ní v pusince. Rukou mi k tomu sevřela pytel. Měla pravdu, s tágem a koulemi to opravdu uměla.
„Anebo bys to raději takhle?“ řekla, když vyndala oslintaný ocas z úst. Otočila se zády ke mně, předklonila se a přela se o strom. Šaty si vyhrnula na záda a do noci zasvítila její bělostná prdelka. Rukou si zašátrala v klínu a nadrženou mezinožku ještě víc rozevřela. Zaleskla se jí, jak ten největší poklad. To už jsem nevydržel a nabodl ji na svůj kůl.

„Aaahhh,“ zavzdychal jsem, jakmile mne obklopil žár jejího lůna.
„Hihihi,“ smála se, „a pak, že je na kulečník…“
Nenechal jsem ji to doříct a začal zběsile přirážet.
„… ještěééé… anooo… ooohhh… brzy… aahhh…,“ snažila se mezi vzdechy dokončit myšlenku.
Vymrdával jsem z ní duši. Jinak se to naše řádění nazvat nedalo. Protahoval jsem jí tu nadrženou chtivku rychlým tempem. Tichou nocí se neslo mlaskání mokré pičky, pleskání kůže o kůži a naše hlasité vzdechy.
„Už buduuu…,“ varoval jsem ji.
Okamžitě se sesmekla, padla na kolena a pohltila mou chloubu. Stačilo, aby hebké rty okroužkovaly mého ptáka a hbitý jazýček polaskal hlavičku. Chytl jsem ji za hlavu a z koulí se vyhrnula záplava bičíkovců. Zdeňka statečně polykala, nic jiného jí ani nezbývalo. Když vysála a spolykala celou nadílku, vyndala uvadající ocas z pusinky a zeptala se:
„Tak už to půjde?“
Jen jsem přikývl a na vratkých nohou jsem udělal krok ke stromu. Zdeňka mi ho vzala do ruky a ze mne vystříkl proud moči. Fascinovaně pozorovala hada ve své ruce.

„Aahhh, to je úleva…,“ okomentoval jsem vyprazdňující se močák.
Podívala se na mě a naoko naštvaně řekla:
„Tsss, a to před tím nebyla úleva?“ Oplatil jsem jí ten pohled a s klidem řekl:
„Ne, to nebyla úleva…“ Už se nadechovala k odpovědi, když jsem dokončil větu: „To byla rozkoš.“
„No proto,“ řekla a rozesmála se.
Když proud ustal, zručně ho oklepala a uklidila zpět do kalhot. Vyvenčení a uspokojení jsme se vydali na cestu zpět.
„Počkej. A tohle už nechceš?“ zastavil jsem Zdeňku a vylovil z kapsy kuličky. Chvíli se na ně zadívala a pak řekla:
„Chci, ale nejdřív je musím umýt.“
Když jsme míjeli skupinku kuřáků, někteří si zřejmě všimli, že u mne došlo k pominutí erekce. Ani jejich významné pohledy a pokyvování hlavami se nedalo přehlédnout. Nebylo pochyb, že nás všichni dobře slyšeli. Zdeňka zamířila s kuličkami na toaletu a já to vzal nejkratší cestou k baru.

Než jsem si stihl objednat, už u mě seděl náš dnešní hostitel.
„Ty jsi teda číslo. A ta tvoje je pořádná dračice…“
Trochu nechápavě jsem se na něj podíval.
„Takhle řádit, občas vás bylo dokonce slyšet až dovnitř.“
„Co?“
„Nedělej, že o ničem nevíš. Takhle hlasitě si to rozdávat. Říkal jsem, kdo bude první, ale vás dva jsem netipoval. Nepřišli jste mi až tak odvázaní a odvážní.“
Se smíchem mě poplácával po ramenou a já nevěděl, co říct.
„Z toho si nic nedělej, teď se budou trousit ven i ostatní… to víš, alkohol dělá svý. A jak s tím někdo začne, už to jde samo, nikdo nechce být první… hlavně, když jste si to užili.“ „Nalej mu ještě jednou z mojí flašky, ať se vzpamatuje,“ houkl ještě před odchodem na barmana.
Ten se jen chápavě usmíval a splnil šéfovo přání. Dokonce na mě nešetřil a nalil mi dvojitýho. Ještě než jsem ho do sebe naklopil, objednal jsem dva koktejly. S plnými skleničkami jsem zamířil na chodbu vedoucí k toaletám. Když jsem míjel kuřácký koutek, zaslechl jsem několik útržků rozhovorů.

„Slyšels je?“
„To se nedalo přeslechnout. To je dračice…“
„S tou to musí být. Hned bych si dal říct.“
„To já taky. Vždyť on jí určitě nemůže ani pořádně uspokojit…“
„Tak si na ní počkáme, třeba nám dá taky…“
Sotva jsem udělal dva kroky zpoza rohu, slyšel něco obdobného.
„Ty vole, ta u toho řvala.“
„To víš, to se musí umět.“
„To jo, však to taky umím, kdybys slyšel, jak u toho řve sekretářka…“
„Tak proč mi jí nepůjčíš…“
„Stačí říct…“
„Co myslíš, podělil by se o ní taky? Docela rád bych jí zkusil…“
To už jsem nevydržel a vešel na chodbu k nim. Hovor okamžitě utichl a nahradil ho šepot. Nenápadně jsem se k nim přitočil a řekl jsem:
„Jo to víte pánové, to se musí umět. Sekretářky to obvykle hrajou, jim jde jen o vyšší plat a o uspokojení vašeho ega. Kdežto tahle? Ta to dělá z lásky a pro radost, nic předstírat nemusí. A jen tak mimochodem, milenky se nepůjčují, a takhle fantastické už vůbec ne. Pěkný večer.“
Oba tam jen stáli a zírali na mě s otevřenými pusami.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1345
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 07Dešťová víla 09 >>
Trysky
Trysky@seznam.cz

Komentujte

Please Login to comment
avatar
  Subscribe  
Upozornit na