Toto je 7 díl z 32 v seriálu Dešťová víla

Po vyčerpávajících víkendových orgiích jsem málem zaspal do práce. Celou dobu jsem přemýšlel, jak se Zdeňce odvděčit za ten nádherný víkend. Stále mě ale nic nenapadlo. Rozhodně by to mělo být něco extra, něco, co jen tak nezažije. Ale co? Pak mě něco napadlo. Jen jsem z ní potřeboval nějak nenápadně dostat, jestli by nebyla proti.
Využil jsem toho, že sedím u počítače a nechal jsem jí poslat kytku do kanclu. Využil jsem možnost doručení na čas a pár minut před očekávaným doručením jsem vzal do ruky telefon, abych ji napsal:
„Ahoj zlato. Jak se máš? Já celkem dobře, až no to, že jsem bez tebe. Chtěl jsem ti poděkovat za báječné víkendové hrátky.“
Okamžitou odpověď jsem nečekal, tak jsem se pustil do práce. Čekala mě důležitá prezentace, tak jsem se na ni chtěl ještě připravit.
„Ahoj zlato. Jestli ta kytka byla od tebe, tak se mám báječně. To, že jsi beze mne, by se dalo třeba během oběda napravit.“
Přerušil jsem práci, abych mohl odepsat: „Jsem rád, že se ti líbí. To je odměna za ten víkend, jen doufám, že tě nic nebolí, a že sis to taky užila. A hlavně je to v duchu svádění mladé, slušné a nevinné dámy. Bohužel oběd nebude, mám schůzku s klientem a nejde to zrušit. Ale neboj, o víkendu ti to zkusím vynahradit.“
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, než jsem našel, kde jsem skončil, už mi drnčel na stole telefon.
„To je škoda, nevím, jak to bez tebe vydržím. Těší mě, že sis to vzal takhle k srdci. Nemusíš se bát, nebolí mě nic. To snad bylo vidět a slyšet, jak jsem si to užívala. A jakpak mi to vynahradíš?“ „Ještě nevím, ale určitě mě něco vhodného napadne. Alespoň v to doufám.“
„Už se moc těším. Jak tě znám, tak to bude nejspíš pěkně nemravné. Mám jednu prosbu, nemohli bychom přejít na email? On mi sem občas někdo vleze a přeci jen vypadá líp, když píšu na počítači, než když datlím do mobilu.“
Otevřel jsem okno prohlížeče, přihlásil se do schránky a dal se do psaní emailu:
„No to víš, když myslím na tebe, tak nemravnosti jsou to jediné, co mě napadá. A copak máš právě teď na sobě?“
„To mě mohlo být jasné. A co tě to zajímá? Neměl by ses náhodou připravovat na tu tvou schůzku?“
Už zase si se mnou hrála.
„Zajímá. Jsem zvědavý, co máš na sobě. Tak fajn. Já se těšil, že si spolu budeme alespoň chvíli psát, ale když nemáš zájem, tak já jdu pracovat,“ zkoušel jsem hrát na city.

Buď si bude chtít psát dál nebo budu mít čas na přípravu. Pustil jsem se do procházení prezentace a jen občas zkontroloval mail. Zatím nic nepřišlo. Prošel jsem nachystanou prezentaci podruhé, když mi konečně přišla odpověď od Zdeňky.
„Promiň, měla jsem tady nějakou práci. Musela jsem vyřídit pár telefonátů a nějakou korespondenci. Tak tebe zajímá, co mám na sobě? To, co obvykle nosím do kanceláře. Boty na podpatku, punčochy, těsnou sukni do půli stehen, kalhotky, halenku a podprsenku.“
„Už jsem se pomalu bál, že si nechceš se mnou psát. Ale mělo to i svou výhodu, už jsem nachystaný na tu schůzku. A co si takhle zahrát nějakou hru?“
„To jsem ráda. Takže se můžeš plně věnovat mně. Hru? A jakou?“
„Jasně. Jsem jenom tvůj. Trochu nemravnou a vzrušující.“
„Ještě, abys mi s nějakou zahýbal. Tak fajn, to beru. Povídej, co tě zase napadlo.“
„Co by? Jen teď se pěkně zvedneš a půjdeš na záchod. Tam si sundáš kalhotky i podprsenku a vrátíš se zpět.“
„Tak dobře. Jen bych tě měla upozornit, že ta halenka je částečně průsvitná.“
„Hmmm, to zní dobře, škoda, že u toho nebudu, abych se pokochal.“
Jestli šla splnit mé přání, tak určitě hned tak neodpoví. Začal jsem si chystat věci potřebné na setkání s klientem, abych na nic nezapomněl.
„Hotovo. Už jsem zpátky. Tak se pokochej takhle,“ odepsala a do přílohy dala fotku.
Pohled na její vztyčené bradavky, prosvítající skrz tenkou látku halenku, byl úžasný a k tomu jsem si představoval, co asi schovává pod těsně obtaženou sukní. Při té myšlence se mi rozpoutala bouře v kalhotách.
„Moc pěkná fotečka.“
„To jsem ráda, že se ti líbí, mám pro tebe ještě jednu. To, abys mi věřil, že jsem úkol splnila.“
V příloze byly tentokrát fotky dvě. Na jedné z nich bylo na stole rozložené prádlo. Na látce titěrných kalhotek byly známky po jejím vzrušení. Na té druhé stála před zrcadlem s rozepnutou halenkou a vykasanou sukní. Mušlička se jí leskla vzrušením, jen ten porost by potřeboval trochu zastřihnout.
„Krásné fotečky. Škoda, že si tu nádheru nemůžu vychutnat osobně. Už jen pohled na tvé fotky se mnou dělá divy. Jen tvá zahrádky by potřebovala trochu sestřihnout.“
„To jsem ráda. Neboj, určitě budeš mít brzy zase příležitost. To máš pravdu, ale kdo se mi o ni postará, když ty nemůžeš?“
„Asi budeš muset ty sama. Nebo si počkat na víkend. Promiň, už budu muset jít na tu schůzku. Mám na tebe ještě jednu prosbu.“
„Že mě to nenapadlo hned. Zrovna když to začíná být zajímavé, tak musíš jít. No dobře, a co je to za prosbu? Určitě nějaká prasečinka.“
„Promiň, ale nemůžu to odložit. Ani si nemůžu dovolit přijít pozdě, je to opravdu důležitá schůzka. Jasně, že prasečinka. Jen doufám, že z toho nebudeš mít problém.“
„Tak už se konečně vymáčkni. Už začínám mít pod sebou pěknou loužičku.“
„Napadlo mě, že až ti bude někdo volat, tak bys mohla svou ručkou zaplout mezi svá nádherná stehna a pěkně si to udělat. Snažit se nedat na sobě během hovoru nic znát a dosáhnout vrcholu s koncem telefonátu. A když si zapneš nahrávání na mobilu, tak bys mi potom výsledek mohla poslat :-). Promiň, už musím opravdu běžet.“
Její odpověď už jsem si ani nestihl přečíst. Sebral jsem notebook, telefon, klíče a běžel jsem na schůzku.

Oběd se nám trochu protáhl, skončili jsme až kolem čtvrté, zato se nám povedlo uzavřít dlouhodobou smlouvu. Doufal jsem, že mě šéf pochválí a že to na konci měsíce poznám na odměnách. Navíc jsem jako bonus dostal pozvánku pro dvě osoby na páteční slavnostní otevření nového klubu, jen pro VIP, dokonce pro mě pošle i auto. Už jsem věděl, jak a čím Zdeňku překvapím. Snad bude mít v pátek čas. V duchu jsem plánoval, jak to navléknout, abych to nemusel Zdeňce vyklopit.


Už se mi zpátky do práce nechtělo, tak jsem zamířil k domovu. Doma jsem trochu relaxoval a nabíral síly po té schůzce. Vzpomněl jsem si na úkol, který jsem dal Zdeňce.
Otevřel jsem email a pustil nahrávku. Bylo to docela zajímavé a vzrušující. Útržky hovoru se mísily s tichým potlačovaným vzdycháním. Dokonce jsem občas i zaslechl mlaskání zmáčené kundičky. Hlas utichl a zvuky slasti nabíraly na hlasitosti. Blížilo se velké finále. Musela vyvrcholit každým okamžikem. Skoro jako bych ji u toho viděl. Možnost, že ji tam někdo přistihne polonahou a vzrušenou, kousek od vyvrcholení, ji musela přivádět k šílenství. Určitě zápasila s tím, jestli si má ten pocit prodloužit nebo své představení dokončit. Pouhý záznam jejího uspokojení mě neuvěřitelně vzrušil.
Ještě jsem si přečetl, co mi k tomu napsala:
„No tys mi tedy dal. Chudák klient, každou chvíli se mě ptal, jestli mi něco není. Ale jinak to byl docela zajímavý zážitek. A co to tvoje víkendové vynahrazování? Už tě něco napadlo?“

Potřeboval jsem pro Zdeňku ještě zařídit šaty, kadeřnici a kosmetičku. Vzal jsem do ruky telefon a začal obvolávat své známé. Měl jsem štěstí a na pátek se mi to všechno povedlo zařídit, ale bylo to těsné.

Sedl jsem k počítači a s uspokojením jí mohl odepsat:
„Moc pěkná nahrávka. Bylo znát, že sis to užila. Takže k tomu vynahrazení. Udělej si na páteční odpoledne volno. Ve tři hodiny buď na téhle adrese a v pět tě čeká kadeřnice a kosmetička. A konečně v půl sedmé budeš čekat před domem. Holky mají instrukce, co s tebou mají udělat a na co tě připravit. Jsou to kamarádky, takže ti neprozradí, co se na tebe chystá. A já ti to také neřeknu. Poznáš v pátek.“

Lehl jsem si na postel s knížkou a čekal, jestli přijde nějaká odpověď. Netušil jsem, co dělá a jestli ještě sedí u počítače. Asi po dvaceti stránkách jsem se musel kvůli žízni zvednout a skočit si do kuchyně pro něco k pití. Při té příležitosti jsem si vzpomněl, ze bych si mohl vyndat z tašky telefon. Sotva jsem ho nahmatal, zavibroval mi v ruce. Koukl jsem na displej, Zdeňka psala:
„To jsem ráda, že se ti to líbilo. Já si to taky užila. Bylo to vzrušující a trochu perverzní. A styděla jsem se u toho. Ale už to raději opakovat nebudu. Byl by z toho pěkný průšvih, kdyby se to někdo dozvěděl. A co mě to teda v pátek všechno čeká? Na té adrese, cos mi poslal, je nějaká prodejna a půjčovna šatů. Je to správně?“
„Je to správně. Nemusíš se bát, rozdal jsem patřičné informace a instrukce. Všechno je domluvené, ty se jen musíš dostavit na uvedené adresy ve správný čas a pak už jen čekat před domem. Pátek je zanedlouho, tak poznáš, co se na tebe chystá.“

Ještě chvíli jsme si psali o všem možném a pak jsme šli spát. Usínal jsem s myšlenkami na Zdeňku a v duchu si představoval, co ji asi tak napadá, že nás v pátek čeká.

Mohlo by vás zajímat  Dáma s vůní šeříku

Úterní večer mi vnuknul myšlenku, že bych nám ten pátek mohl trochu zpestřit. A hlavně Zdeňku trochu navnadit a ukrátit jí čekání. Rychle jsem všechno před spaním dohledal a zabalil do balíčku, abych jí to mohl ve středu poslat.

V práci jsem ještě na papír sepsal instrukce:
„Ahoj zlato. Tady máš něco, co ti ukrátí čekání na pátek. Balíček otevři až těsně před tím, než půjdeš z práce domů. Co najdeš uvnitř, použij, doufám, že budeš vědět jak. Očekávám, že v pátek večer, na naše rande, to použiješ také. Užij si to. Líbám tě.“
Papír jsem přeložil, přilepil na balíček a pro jistotu na to napsal: „Před otevřením balíčku přečíst!“
Vrazil jsem balíček do velké obálky, zavolal kurýra a ponořil se znovu do práce.


Chvíli před čtvrtou mi přišla od Zdeňky zpráva:
„Děkuju za balíček. Neboj, vím, jak se používají venušiny kuličky. Jen jsem nepochopila, co s tím druhým. Ty provázky mají být jako kalhotky?“
„Nemáš zač. Jo, měly by to být kalhotky.“
Chvíli se nic nedělo, patrně zkoumala ty kalhotky a hledala způsob, jak se do nich nasoukat. Po deseti minutách dorazila odpověď:
„Tak už to konečně mám na sobě a v sobě. Ale byl to boj s těma kalhotkama. Taky jsi mi mohl poslat nové a ne s dírou. Vždyť mi z nich celá kouká, to už bych na sobě nemusela mít žádné.“
„Tak promiň, ale ta díra je tam už od výroby. To víš, jsem chudej a nemám ani na pořádné kalhotky pro tebe. Já se zkusím příště polepšit. A vážně ti skoro celá kouká?“
„To bys měl teda začít pořádně vydělávat. S někým, kdo ani nemá na pořádné spodní prádlo, nic mít nechci. Jak by ten někdo potom zabezpečil rodinu? No, a jestli mi nevěříš, tak se koukni.“
Musel jsem si to přečíst dvakrát. Vážně psala něco o zabezpečení rodiny? Je snad těhotná? Hlavou mi vířilo tolik myšlenek. Několikrát jsem zprávu přepsal, než jsem ji odeslal.
„Zabezpečit rodinu? Jsi snad těhotná? Já myslel, že zobeš?“
Nebyla to asi nejlepší volba slov, ale v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo.
„A jak se ti líbila ta fotka?“
„Jaká fotka? A neutíkej od tématu. Jak je to s tím těhotenstvím?“
„Musím uznat, že pěkně vyšiluješ. Fotka, cos měl v příloze. A ne, těhotná nejsem. Tedy pokud vím. Minulý měsíc to tak alespoň bylo, tenhle to zatím čekám.“

Trochu jsem se uklidnil a konečně se podíval na tu fotku. Stála před zrcadlem s vyhrnutou sukní. Kundičku měla celou odhalenou, protože malý trojúhelníček látky kalhotek byl rozdělený na půl. A každý cíp pod sebou s vypětím všech sil schovával jednu vzrušením naběhlou lapličku. Tak těsně k ní přilnuly, že odhalovaly každý záhyb kůže. Navíc zduřelý poštěváček vystrkoval svou hlavičku ze svého rafinovaného úkrytu. I šňůrka od kuliček, zavedených do orosenky, koukala ven.
„Moc pěkná fotečka. Myslím, že tohle je lepší než nemít nic. Takhle se ti krásně rozevírá. Musí to být pěkně vzrušující, obzvlášť když ti pod sukni foukne lehký vánek. Přeji příjemnou cestu domů.“
Sbalil jsem se a chystal se k domovu. Ještě než jsem za sebou stihl zamknout, přišla mi zpráva:
„No, asi to bude zajímavé. Snad ze mě ty kuličky nevypadnou někde na ulici. Ozvu se až dorazím domů.“

Obvykle jí cesta nezabrala o moc víc než půl hodiny. Dneska jsem ani po hodině neměl žádnou zprávu. Snad se jí nic nestalo. Dám jí ještě půl hodiny a pak se zkusím ozvat. Třeba se jen cestou zastavila na nákup. Nervózně jsem popocházel po bytě a co pět minut kontroloval telefon. Začínal jsem o ni mít opravdu strach.

Vzal jsem do ruky telefon a začal rozepisovat textovku. Už jsem ji chtěl odeslat, když mi v tu chvíli přišla zpráva.
„Tys mi dal. Teda spíš nedal, protože kdybys mi dal, byla bych na tom líp.“
Nějak jsem nechápal smysl úvodních vět, ale byl jsem rád, že je v pořádku a tak jsem četl dál.
„Začalo to odchodem z práce. Jako obvykle jsem chtěla schody od nás z kanceláře seběhnout pěšky. Jsou to jen dvě patra, tak to nebývá žádný problém. Dneska? S kuličkama jsem měla dost hned v prvním patře. Pěkně se uvnitř hýbaly a vzrušovaly mě. Do přízemí jsem sešla pomaleji, ale i tak, než jsem prošla bránou, měla jsem co dělat, abych nevzdychala nahlas. Stehna jsem měla celá mokrá, jak jsem tekla. Vyšla jsem na ulici a zafoukal větřík. Fouklo mi pod sukni a já myslela, že se v tu chvíli udělám. Musela jsem se zastavit a opřít se na chvíli o zeď, abych se vydýchala a přemohla to vzrušení. Kolegové, co šli kolem, se ptali, jestli mi není špatně, jestli nepotřebuju pomoc. Ovládla jsem se a vydala se znovu na cestu.
Musela jsem dělat malé kroky a držet nohy co nejvíc u sebe, což mi způsobovalo další obtíže. Chytla jsem správný rytmus kroků a jak jsem houpala boky, kuličky se víc a víc roztáčely. K tomu se lapličky třely o sebe a já myslela, že zešílím vzrušením. Rozhlížela jsem se, za jaký roh bych zapadla, abych si mohla ulevit. Jako na potvoru nikde nic nebylo. Takhle nadržená jsem snad ještě nebyla.
Pak jsem uviděla nákupní centrum. Zamířila jsem rovnou na tamní záchodky. Hajzlbába, když mě viděla, jak se kroutím, mi rovnou vrazila toaleťák a řekla, že zaplatím pak, aby se mi náhodou něco nestalo. S úsměvem jsem poděkovala a rychlostí blesku zapadla do nejbližší kabinky.
Vyhrnula jsem si sukni, rozkročila se nad mísou a vytáhla kuličky. Za nimi se vyvalil potok šťáv. Okamžitě jsem přiložila ruku k dílu a párkrát přejela rozdrážděný poštěváček. Už při prvním doteku mnou projel proud slasti. Stačilo po něm několikrát přejet a už to bylo. Hlasitě jsem vzdychala a měla jsem co dělat, aby mě nohy unesly a já neupadla. Opřená jednou rukou o zeď jsem popadala dech. Zavedla jsem kuličky zpátky a marně se pokusila osušit toaleťákem. Opustila jsem kabinku a s pokusem o svižný krok jsem vypadla. Ještě než jsem zmizela, hodila jsem bábě desetikorunu. Na podlaze kabinky po mě zůstala pěkná potopa. Doma jsem ze sebe všechno rychle shodila a s velkým vibrátorem zamířila do vany. Bylo mi totiž jasné, že kdybych si to dělala na posteli, tak mi hned tak neuschne. Takže teď ležím nahá a totálně vyčerpaná na posteli.

PS: Jestli plánuješ na pátek nějaký pohyb, koukej, aby bylo kam zalézt, až to na mě přijde, abych ti náhodou neudělala veřejnou ostudu.“
To, že na ni budou mít kuličky takový účinek, jsem nečekal. Doufal jsem, že to v pátek zvládne.
„Jsem rád, že to na tebe tak působí. Už se moc těším na pátek. Hezky si odpočiň a naber dostatek sil,“ ještě jsem jí odepsal.
Víc stejně nemělo cenu, protože takhle vyčerpaná určitě brzo usne.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1521
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 06Dešťová víla 08 >>
Trysky
Trysky@seznam.cz

Komentujte

Please Login to comment
avatar
  Subscribe  
Upozornit na