Toto je 4 díl z 32 v seriálu Dešťová víla

Dorazili jsme s nákupem k ní domů. Zavřel jsem za námi vchodové dveře, odložil tašky na zem a vrhl se nadrženě na Zdeňku.
„Co to děláš?“ bránila se.
„Co by? Chci tě tady a teď,“ odpověděl jsem s úsměvem a dál pod sukní zpracovával šťavnatou broskvičku.
„Tak to teda ne,“ řekla rezolutně.
„Proč ne?“ podivoval jsem se.
„To ti ještě nikdo neřekl, že když chceš svádět mladou slušnou a nevinnou dámu, že bys ji měl nejdřív vzít ven? Nejlépe někam za kulturou a na večeři?“

Prohlédl jsem si ji od hlavy až k patě a sledoval, jak si urovnává kraťoučkou sukni.
„Mladá, s tím souhlasím. Ale nevinná? To určitě. A slušná? Potom, co předvedla v obchodě?“ pomyslel jsem si, ale nahlas jsem nic neřekl, jen jsem si povzdechl.
„A je to nutný? Obzvlášť po tom nákupu?“
„No právě. Za to bych snad něco zasloužila, nebo ne?“
„Dobře, uznávám. Tak jdeme,“ rozhodl jsem a za ruku ji táhl ven.
„A co nákup?“ zkoušela protestovat.
„Nákup vydrží,“ utnul jsem její námitky.
Víc už neodporovala. Zavřela a zamkla dveře a zamířili jsme zpátky na zastávku.

„Kam mě to vedeš?“ ptala se.
„Chtěla si kulturu, nebo ne?“
„Asi jo.“
„Tak v tom případě jdeme do kina,“ oznámil jsem jí.
„A co dávají?“
„Nevím, to se uvidí.“


Chvíli jsme postávali před kinem a koukali na program.
„Tak na co půjdeme?“ ptal jsem se.
„Já nevím, nějak si nemůžu vybrat.“
„Mě je to jedno, vyber si, co chceš.“
„Fajn, tak třeba tohle,“ řekla a ukázala prstem.
Trochu jsem se její volbě podivoval, název filmu mi nic neříkal a rozhodně to ani moc zajímavě nevypadalo. Došli jsme k pokladně, vybrali si místa v poslední řadě uprostřed, zaplatil jsem a šli jsme k sálu. Trochu podezřelé bylo, že před sálem nikdo nestál. Vešli jsme tedy dovnitř a ani tam nikdo nebyl. Začali jsme se obávat, aby vůbec promítali. Naštěstí během několika minut přišlo ještě pár lidí a sedli si někam doprostřed. Film začal. Přečkal jsem úvodní titulky a snažil sledovat děj filmu. Místo, abych sledoval plátno, nahlížel jsem Zdeňce do výstřihu, nebo jak se tomu u korzetu říká.

Zdeňka se trochu posunula na sedadle a sukně se jí vyhrnula. Ruka dosud nevinně spočívající na jejím stehně se pomalu posouvala směrem do jejího klína. Nejprve jen lehce, jedním prstem, přejížděla po odhalených růžových rtících. Vzrušení postupovalo a tak i rtíky se od sebe vzdalovaly a odhalovaly tůňku skrývající se mezi nimi, která už pilně ronila rosu. Postřehl jsem, že se na plátně zrovna schylovalo k milostné scéně. Pohyb Zdeňčiny ruky znovu upoutal mou pozornost. Prsty opustily klín a vydaly se vstříc její dychtivé pusince. Labužnicky vsála své prsty do otevřené pusinky s vystrčeným jazykem. Fascinovaně jsem sledoval její představení. Navlhčené prsty se znovu vracely zpět mezi její nožky. Aniž bych postřehl, kdy se tak stalo, měla nohy roztažené a položené na opěradlech sedadel před námi.
Projížděla údolím mezi lapličkami a roztírala množství tekutiny. Bůhví proč mi v mysli vytanul obraz. Strmé hladké stěny středověkého hradu, pod hradbami se nacházela nenápadná temná chodba, z níž vytékal potůček, a naopak nad hradbami se tyčil strážce. V tu chvíli jsem zatoužil být rytířem, jenž se rozhodl dobýt tento hrad. Než jsem se k něčemu rozhoupal, prstík jedné ruky se vydal na průzkum té tajemné chodbičky. Opatrný průzkum jedním prstem se brzy změnil. Pozoroval jsem, jak v ní mizí jeden prst za druhým. Tři prsty v ní mizely a znovu se objevovaly ve stále rychlejším tempu, jako nájezdníci, kteří našli tajnou chodbu do hradu. Strážce, který to vše dosud nezúčastněně shora pozoroval, se ocitl také pod útokem. Prsty druhé ruky kolem něj kroužily a každou chvilku o něj zavadily. Pro odvedení pozornosti ho hladily po hlavičce, jakýkoli sebemenší dotyk způsobil, že se celá chvěla.
Odtrhl jsem pohled od představení odehrávajícím se v jejím rozkroku, abych se rozhlédl, jestli nás někdo nepozoruje. Ostatní diváci sledovali film. Podíval jsem se na Zdeňku, abych si ji pořádně prohlédl. Přivřené oči signalizovaly, že nevnímá okolí, zrychlený přerývaný dech a skousnutý spodní ret dávaly tušit, jaké vzrušení právě prožívá. Očima jsem klouzal dál. Ňadra, těsně sevřená korzetem, se nadouvala v rytmu dýchání a hrozila, že každým okamžikem musí vyskočit ze svého vězení. Ruce se stále rychleji pohybovaly v jejím klíně a dál plenily její svatyňku.

Sváděl jsem vnitřní boj, nadržený dobyvatel se hlásil o svou kořist a pozorovatel si vychutnával tu podívanou a čekal, kdo zvítězí. Nemohl jsem se rozhodnout, na kterou stranu se přikloním, tak jsem jen vyčkával.

Zdeňčiny nožky sebou s každým pohybem rukou zacukaly a i přes pevně sevřené rty občas uniklo tiché zasténání. Blížil se konec velké bitvy. Nebylo pochyb o tom, kdo zvítězí. Dobyvatelé tajemné jeskyňky ji opustily. Zůstala vypleněná a rozevřená. Veškerá aktivita se soustředila na strážce. Prsty se tam míhaly v neskutečném tempu. Zdeňka se prohnula v zádech a její skulinka se v pravidelných intervalech začala stahovat. S každým sevřením ze sebe vypudila malý potůček. V očekávání toho, co přijde, jsem i já zadržoval dech. Něco se stalo. Bylo to, jako by se protrhla hráz na přehradě. I když jsem tušil, co přijde, bylo to nečekané.
Z jejího lůna vytryskl proud šťáviček a rozstříkl se na opěradle před ní. Nohy v tu chvíli přitiskla k sobě a pokrčila je, z úst jí unikl docela hlasitý sten. Schoulila se na sedačce, třásla se a oddychovala. Koukal jsem na ni, jak na zjevení, tak silný orgasmu jsem ještě neviděl. Téměř jsem se bál se jí i dotknout.

Mohlo by vás zajímat  Posedlý

Nechal jsem ji odpočívat a nabrat dech. Zanedlouho se sama posadila. Urovnala si sukni a dál sledovala film, jako by se nic nestalo. Čekal jsem, jestli náhodou nezačne hovor sama, ale nakonec mi to přeci jen nedalo. Jen jsem nevěděl, jak začít. Nakonec mě přeci jen něco napadlo:
„Nechceš se přesunout, abys nemusela sedět v mokru?“
„Asi jo, bude to lepší.“
Přesunuli jsme se o pár sedadel vedle.
„Co je?“ zeptala se mě, když jsem si ji pořád tak prohlížel.
„Nic, já jen, že jsem ještě nic takového na vlastní oči neviděl.“
„Opravdu?“
„Fakt. Něco jsem sice viděl u tebe, ale to nebylo takové,“ odpověděl jsem a stočil jsem pohled na zmáčené opěradlo.
Koukla se stejným směrem a konstatovala:
„No to víš, někdy to na mě takhle přijde.“

Nejspíš jsem se na ni podíval dost vyděšeně, protože hned pokračovala:
„Neboj, takhle to pokaždé není. Tohle bylo výjimečné i pro mě. Úplně jsem cítila, jak hltáš pohledem každý kousek mého těla, každý můj pohyb. Bylo to, jako by ses mě doopravdy dotýkal. A navíc ta možnost, že mě tu takhle někdo přistihne…“
Jen jsem mlčel a v duchu si probíral, co právě řekla.
„Na co myslíš?“ zeptala se mě.
„Jen mě tak napadlo, jak asi vypadá tvá postel.“
„Moje postel? Však uvidíš.“
„No já ani tak nemyslel postel, ale spíš matraci. Ta většinou špatně schne.“
„Tohle se ti honí hlavou? No jestli tě to opravdu zajímá… je na ní pár podezřelých skvrn. Ale ty jsou hlavně z mých začátků, pak jsem si začala dávat pozor. Teď to většinou jistí koupelna, kde to nevadí, nebo mám u postele vždycky připravený ručník.“
„Tak to jo.“
„I když dneska by asi ani ten ručník moc nepomohl… To je stejné jako s tebou. Taky to určitě neházíš do peřin nebo do prostěradla.“
„To je vlastně taky pravda.“
„A co s tím děláš ty?“
„Obvykle to je záchod nebo koupelna. Když je to někde jinde, tak to zachraňuje papírový kapesník. I když občas jeden nestačí.“

Ještě chvíli jsme si tiše povídali, když jsem zvedl hlavu, abych se podíval na film. Vypadalo to, že se blíží ke konci. Pro jistotu jsem zkontroloval ještě čas.
„Už to končí,“ řekl jsem.
„Jo, já vím.“
„Nezvednem se a nepůjdem? Aby nás někdo nepoznal, přeci jen si nebyla nejtišší a navíc tu po nás ještě něco zůstalo.“
„No dobře, tak jdem,“ neochotně souhlasila a zvedla se k odchodu.
Na plátně zrovna naskočily závěrečné titulky.


Stáli jsme před kinem, když se zeptala:
„Co teď?“
„Jestli máš hlad, tak půjdeme někam na večeři.“
„Koukám, že jsi asi pěkně nadrženej.“
„Proč myslíš?“
„Protože tak ochotně plníš moje podmínky svádění mladé slušné a nevinné dámy.“
„Mladá ano. Nevinná? Jestli to má být ve smyslu neposkvrněná, tak to u tebe asi nehrozí. A s tou slušností také nevím. Po tom, cos předvedla v obchodě a v kině, o tom mám jisté pochybnosti.“
„Tsss,“ řekla uraženě a pohodila hlavou tak, že za ní rozkošně vlály vlasy.
„Ještě zbývá ta dáma. To už je ale jiná otázka. Dá mi nebo nedá mi?“
To už nevydržela a vybuchla smíchy. Otočila se a laškovně řekla:
„To se uvidí až po té večeři.“
„A máš chuť na něco konkrétního?“
„Nemám, nechám to na tobě.“
Chvíli jsem se probíral v paměti a přemýšlel, kam vyrazíme. Nebylo jednoduché nějaké místo vybrat, ale přeci jen mě něco napadlo.
„Tak už vím, můžeme vyrazit,“ řekl jsem, vzal ji za ruku a vedl ji na zastávku.
„Kam teda jdeme?“ vyzvídala.
„Počkej a uvidíš,“ zapíral jsem.
„No dobře. Ale něco málo by si mi naznačit mohl,“ přemlouvala mě.
„Je to malá útulná restaurace, dobře tam vaří a mají i dobré víno.“
„Hmm, tos mi toho řekl.“
„Neboj, za chvíli to poznáš sama. Podívej, už nám to jede.“

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1947
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< Dešťová víla 03Dešťová víla 05 >>
Trysky
Trysky@seznam.cz

Komentujte

Please Login to comment
avatar
  Subscribe  
Upozornit na