Toto je 3 díl z 6 v seriálu Dům zrcadel

15. ledna 2009
Petra pomalu otevřela oči. Cítila, že jí srdce zběsile tluče, jako by se chystalo jí vyskočit přímo z hrudi. Ležela na pohovce a hruď jí zatěžovala kniha, kterou si z dlouhé chvíle začala číst. Pomalu se zaposlouchala do ticha a začala se uklidňovat, jakmile zaslechla tikot hodin.
„Takže to byl sen?“ pomyslela si a zároveň si i oddechla. Přesto ten nepříjemný pocit zůstal. Bylo to totiž tak reálné. Jak pocit strachu, pocit toho, že někdo je s ní v místnosti, tak  i to, jak si vybavila muže, který jí způsobil tak úžasnou rozkoš. A pak ten muž… Když nad tím tak přemýšlela uvědomila si, že tam vlastně nemohl být. Nikdo tam nebyl. Kabinka byla totiž zavřená

Rozhodla se, že se projde po domě. Přeci jenom ležela už dost dlouho a musí si trochu protáhnout ztuhlé svaly v těle. Procházela domem a přemýšlela nad tím, jak je možné, že takové pěkné místo, zůstávalo dlouho osamocené bez nájemníků. Hlavní místnosti domu byly v prvním patře, do kterého se člověk dostal pomocí dvou schodišť. Na pravé straně se nacházel obývací pokoj a naproti němu knihovna. Na levé straně na konci chodby se nacházela ložnice a naproti ní pokoj pro hosty. Úplný konec chodby však patřil dveřím na půdu. Petra měla ráda půdy. Vždy u svých prarodičů na půdě nalezla nějaký poklad.

Proto také došla ke dveřím a otevřela je. Okamžitě jí ovanul chladný závan vzduchu, plný prachu. Vypínačem si rozsvítila a začala stoupat po vrzajícím dřevěném schodišti, až se ocitla na půdě. Byla trochu zklamaná. Půda vypadala prázdně. Žádné krabice, žádný starý nábytek, jak by očekávala. Alespoň v prvním okamžiku to tak vypadalo. Přestože pod střechou viselo světlo, žárovka nedokázala osvítit pořádně celou místnost. Chvíli trvalo, než si přivykla na šero a pak teprve na konci půdy spatřila psací stůl. Opatrně k němu došla a zjistila, že je z masivního dřeva. Z takového se vyráběl nábytek za první republiky.

Petra se pokusila otevřít dva šuplíky, které zde byly, ale nepovedlo se jí to. Oba byly zamčené na klíček. Rozhodla se sejít do kuchyně, která byla ve spodní části domu. Zde také byly i dva pokoje pro služebnictvo. Během pěti minut v kuchyni našla nůž a s ním se vrátila na půdu. Při opětovném stoupání po schodech měla pocit, jako by jí někdo zezadu sledoval. Zamrazilo jí. Vzpomněla si na svůj sen, který před půl hodinou prožila a instinktivně se ohlédla. Nikdo zde však nebyl. Proto v rychlosti vyběhla schody a šla rychle ke stolu. S oběma šuplíky zápasila pět minut. Nakonec se jí pomocí nože povedlo oba otevřít.

První byl prázdný, ale ve druhem našla něco, co vypadalo jako kniha. Byla zabalena v novinách z roku 1989, ale když jí otevřela zjistila, že se jedná o Deníček. Opět pocítila zamrazení a najednou zaslechla slabý smích ženy. V tom samém okamžiku její tělo povyskočilo leknutím, když zaslechla zabouchnutí dveří. Srdce se jí rozbušilo a ona v každém tmavém koutě viděla pohyby. Nebyly to žádné zřetelné postavy, jen siluety. Zavřela oči a opakovala si:
„To se mi jen zdá, to se mi jen zdá.“ Smích ženy ustál a Petra si oddychla. Otevřela oči a v rychlosti doběhla ke schodům, které rychle, ale opatrně seběhla. Otevřela zabouchnuté dveře, zhasla a vběhla do bezpečí domu.

15. leden 1989
Kříž se napil kávy. Seděl na oddělení a přemýšlel o tom, co právě zažil. Navíc ten divný telefonát. Celý případ jde k ledu. Nikdo nemá potřebu vyšetřovat duchy. Takhle mu to řekl velitel. Celý případ se uzavírá tak, že vrahem je Martina Nováková. Tu nikdo totiž nenašel a tak je zřejmé, že asi bude naživu a že to byla ona kdo manželovi usekla hlavu. A to, že tato hlava pak prolétla oknem ven zrovna v okamžiku, kdy zde byli policisté, to je věc, kterou nesmí nikde zmínit. Ve skutečnosti se nesmí zmínit o více věcech.. Pomalu položil hrnek na stůl. Před pěti minutami měl telefon se svým nadřízeným.
Je to nařízení z vrchu nic s tím neudělám.“ pronesl major Zounar, který byl vedoucím jejich oddělení a pokračoval: „Prostě to odlož s tím, že vrahem je ta holka. A tu teď asi těžko najdeme. Ta už bude bůh ví kde.“
Kříž došel k rozhodnutí. Tohle je poslední kapka. Už ho ta byrokracie začíná unavovat. Tohle bude poslední případ a pak jde do civilu. Už nebude zamlžovat a zahlazovat stopy. Ta holka je buď mrtvá, nebo jí má ten psychopat co to skutečně udělal, ale on to musí hodit na ní. A proč? Protože si to přeje tatínek toho mrtvého. Koukl na hodinky. Bylo už půl jedenácté. Je čas jít domů. Odešel z oddělení a přeběhl zasněženou ulici k místu, kde měl zaparkované auto.

Byla to škoda 120. Jedna z výhod pracovat pro stát. Nasedl do auta a pokusil se ho nastartovat. Až na pátý pokus se mu to povedlo. Pak opatrně vyjel po zasněžené silnici. Provoz byl minimální. Dovolil si ten luxus a víc než řízení se věnoval přemýšlením nad tím, co se stalo v tom domě. Znovu se vracel k té události, kdy hlava vylétla z okna. Když pak vběhl do domu, měl pocit, jako by slyšel slabý ženský smích. Zavrtěl hlavou. To nemohlo být. To nebylo možné. Něco mu muselo uniknout. Najednou měl pocit, jako by se na něj někdo díval. Bylo to mrazivé. Studený vzduch olízl jeho krk a on cítil, jak všechny chloupky se tam stavějí do pozoru. Opatrně se podíval do zpětného zrcádka, aby rázem spatřil bledou tvář mladé ženy. Hned se otočil za sebe. Ale nikdo tam nebyl. A pak se ozvala rána a Kříž proletěl předním sklem. Vzápětí  jeho tělo narazilo do mohutného kmenu stromu. A v tom posledním záblesku, který se objevil mezi palčivou bolestí a nicotou si Kříž uvědomil tu krutou pravdu.

15. ledna 2009
Petra se posadila do křesla, které bylo v knihovně. Zdálo se jí, že tady to bude nejvhodnější místo pro zjištění toho, co deníček obsahuje. Cítila se zde navíc v bezpečí. Byla celá nesvá z toho, jak jí celý dům naháněl hrůzu. Neuměla si to vysvětlit, ale měla pocit, jako by jí někdo, nebo něco sledovalo. Otevřela opatrně deníček a nalistovala první stránku. Ta byla popsána úhledným písmem. Nebylo pochyb, že deníček napsala dívka. Což potvrzovaly už první věty, do kterých se Petra začetla.
Ani nevím proč začínám psát deníček. Nikdy jsem tu potřebu, oproti svým kamarádkám neměla. Ale cítím nějaké prapodivné nutkání, abych tak činila. Myslím, že se vše začíná slovem „Milý deníčku“. Takže tedy Milý deníčku…Jmenuji se Martina a jsem čerstvě a snad i šťastně vdaná. Je mi devatenáct let a mám o trochu staršího muže Radima. Ale to mi nevadí. Je to úžasný muž. Po svatbě jsme se nastěhovali do nového domu. Je trošku dál od civilizace, ale já z toho byla upřímně  nadšená. Jenže ON to kazí. Kazí vše. Celé moje štěstí a já s tím nic nezmůžu. Bojím se ho a možná i proto začínám psát tyhle řádky.

Milý deníčku chci se někomu svěřit a mohu jen tobě. ON je jiný jak Radim. Ten je něžný. Když se milujeme je to… Je to prostě něha. Jeho ruce hladí mé nahé tělo, líbá mě na šiji a přitom pozvolna jezdí tvrdým údem v kočičce a pozvolna mě tak přivádí k orgasmu. Je to tak neskutečné, jak se dokáže Radim přizpůsobit mé současné náladě a vždy odhadne, jak bych si to nejvíc přála. Mám pocit, že tohle je to, čemu básníci říkají „Splynutí duší.“ Orgasmy zažíváme skoro současně.

Zato ON. Jemu moc o něhu nejde. Ve skutečnosti mu nejde o mě. Jen mu jde o mé štíhlé tělo s většími prsy a malým zaobleným zadečkem. Tak mi to říká, i když on to říká jinak. Více nechutně. Deníčku stydím se ti to tu napsat… ON chce jen své uspokojení. Vráží do mě svého ptáka rázně rychle. Je jasné, že chce být hlavně on… Jenže já se vždy udělám. Mě se to líbí. Líbí se mi, jak semnou jedná. A to mě děsí deníčku. Já Radima miluji, ale ON… ON mě dokáže lépe uspokojit……

Petra dočetla a zapřemýšlela se. Uvažovala, kdo to tu před nimi bydlel. Podle toho co věděla a co jí bylo řečeno, to byl mladý manželský pár, který někdy na začátku roku 1989 se z domu odstěhoval. Moment. Nikdo neřekl, že se odstěhovali. Jenže…,  prostě už tu nebydleli. Nedalo jí to a nalistovala další stránky v deníčku až narazila na zajímavé datum.

Mohlo by vás zajímat  Kristýnka 42 – Trest

12. prosince 1988
Milý deníčku, dneska jsme uspořádali v domě menší večeři s našimi přáteli. ON tu samozřejmě byl také. Radim stále nic netuší a myslím, že ani nic nepozná. Po celou dobu večeře ON na mě koukal. Líbily se mu moje nové černé šaty. Na jeho příkaz jsem si pod ně nevzala kalhotky. To ale nevadilo. Byla jsem zase vlhká. Věděla jsem, že ON mi ho tam bude chtít zasunout. Oproti Radimovi ho měl většího a delšího. Možná i proto se mi to s ním líbilo víc? Po večeři se začalo debatovat a samozřejmě se začalo i popíjet. Já usrkávala ze sklenky vína. Radim a jeho kamarádi a ON si zase dopřávali pivo.

Pokoušela jsem se poklidit. Byla jsem proto v kuchyni, abych částečně umyla tu nejhorší špínu. Druhý den by to bylo už zaschlé a já bych si zničila ruce. A pak se objevil ON. Poznala jsem ho podle chůze. Hned začal šeptat:
„Jsi připravená moje děvko?“ Cítila jsem ten jeho opilecký dech na své šíji a jeho ruce už ohmatávaly zadeček. A já, přestože se mi hnusí, jsem byla vzrušená. Zvuk zipu u poklopce, který ke mně dolehl, mě rozechvěl vzrušením. Pak už ruce vyhrnuly šaty nahoru a já se více rozkročila a vyšpulila zadeček, abych poté zasténala rozkoší, jak do mě ten úd zajel. Začal okamžitě přirážet. Tvrdě rázně. Ta jeho kláda mi kočičku pořádně roztahovala. Právě od tamtud po každém pohybu vystřelila rozkoš, která zaplavovala celé mé tělo. A do toho neustále šeptem opakoval:
„Jsi děvka. Jsi děvka.“
Držel mě pevně za zadeček a přirážel. Bylo to úžasné. Uměl mě rozpálit a uspokojovat, jak nikdo jiný. Přestože ON není žádný krasavec a ani už mladík. Věděl, jak na ženu. Už jsem musela tlumeně vzdychat. Bylo to úžasné… Jak ve mně jezdil, jak mi jí roztahoval a přitom zaplňoval. Cítila jsem se neskutečně dobře. Musela jsem slabě zasténat:

„Ano, jsem jen tvoje“ a přitom jsem přirážela zadečkem proti tomu kůlu. Mírně se nahnul a já na zadečku pocítila to jeho břicho. Jedna ruka přitom uchopila jedno prso a zmáčknul ho. Už jsem to nevydržela a dosáhla jsem orgasmu. Úplně se mi roztřásly kolena a měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou. Zvláště, když nepřestával přirážet. Prodlužoval tak mé vyvrcholení, kdy jsem se kočičkou stahovala pravidelně kolem toho macka. Pak už jsem jen ucítila známé škubání a pocítila, jak do jeskyňky proudí proudy lepkavého semene. Od samého počátku ON do mě stříkal. Každopádně není na to mít v sobě pořádný úd…..

Petra chvíli nechápavě koukala. Takže ta, co tu bydlela měla poměr. S někým, kdo se jí hnusil. Z koho měla asi i strach, ale kdo jí dokázal uspokojit. Ale co jí nejvíc překvapilo a vyděsilo byla poslední věta, která zde byla napsána. Nebylo to už tak úhledné písmo. Ale Petra poznala, že to napsala ta samá osoba, co napsala celý deníček. Stálo tam:
P. Ty to víš. Ty víš, jaké to je mít v sobě pořádný úd. Tak se tomu nebraň. Jsi děvka.
‘Zalapala po dechu. Najednou opět zaslechla ženský smích. Zatočila se jí hlava. Cítila, že někdo je v místnosti a pozoruje jí. Ale ač se zběsile rozhlížela po místnosti, nikoho neviděla.
„Jsi děvka! Poddej se tomu!“ slyšela mužský hlas, o kterém si myslela, že se jí jen zdál. Ale jak si uvědomovala, nyní nesní. Pevně se postavila a přestala se rozhlížet.
„Nejsem! Já nejsem!“ rázným a odhodlaným hlasem, v kterém ovšem bylo znát i strach se postavila onomu mužskému. Ten se však začal jen smát společně s ženským hlasem.
„Ona to říkala taky,“ zaznělo jí u ucha, jako by dotyčný stál těsně za ní. Snažila se odolat a neotočila se. Zavřela oči a poslouchala, jak jí srdce divoce buší. Hlavou se jí honilo milión myšlenek a většina se týkala sexu.
„Tak se mi to líbí. Mysli na to. Je to úžasný. Nemyslíš? Pořádný pták. Ona to milovala.“
Petra strnula. Pocítila na svém těle neviditelné ruce, které začaly prozkoumávat přes oblečení její mladé, štíhlé tělo. Cítila čísi dech na své šíji. Chloupky na krku se jí tím ježily hrůzou, ale zároveň cítila, jak začíná být vzrušená. Neviditelné ruce už ohmatávaly prsa a počínaly si velmi obratně. Cítila, jak tvrdé bradavky se tlačí do košíčků podprsenky. A pak se jí mírně nadzvedl spodek trička a ona pocítila mrazivý dotek na bříšku. Jedna neviditelná ruka se posouvala směrem k její hrudi a druhá pozvolna zajížděla pod gumu tepláků. Téměř současně obě ruce dorazily do svého cíle.

Jedna spočinula na prsu, skrývající se pod podprsenkou, které hned začala v dlani mnout. Druhá zase přes látku vlhkých kalhotek začala dráždit jeskyňku.
„Jsi děvka.“ šeptal jí neznámý mužský hlas. Petra tušila, jak by měl dotyčný, kterému patřil vypadat. Přesně jako onen muž, kterého spatřila, když si myslela, že je už vzhůru. Přesně jako onen muž, co jí sledoval na záchodě, jak šuká s Láďou. Zasténala rozkoší. Vzpomínka na Láďu a jeho tvrdého ptáka, který v ní tak krásně jezdil a který jí tak krásně roztahoval jeskyňku, jí ještě více vzrušila.
„Ano. Udělej mi tu radost. Zavolej mu. Máš na něj číslo. Já vím že ano.“
Tři neviditelné prsty pronikly pod lem kalhotek a začaly se soukat do kundičky. Petra opět zasténala rozkoší a začala pozvolna vrnět jako kočička. Nedokázala se pořádně soustředit na to co se děje. Bylo jí to strašně moc příjemné. „Zavolej mu. Cítíš se tu osamoceně. Určitě bys uvítala trošku rozptýlení.“
Petra se postupně blížila k vyvrcholení. Pohybovala pánví proti neviditelným prstům, které jí už zajížděly krásně hluboko do jejího lůna. Cítila mrazivé, ale velmi mrazivě příjemné, dotyky na stěnách jeskyňky. Druhá ruka mezitím vyndala pozvolna obě prsa z košíčků podprsenky a ten samý mrazivý dotek jí dráždil ztvrdlé bradavky, čímž více umocňoval rozkoš. Jediná myšlenka, které se v návalu té rozkoše dokázala Petra chytnout bylo, že tohle může být ON. Ale to už dosáhla vyvrcholení, který byl tak silný, že se jí zatmělo před očima a ona se svalila na zem.

Za pět minut se probrala. Ležela stále na dřevěné podlaze knihovny. Tričko měla vyhrnuté a prsa stále z košíčků. I to byl pro Petru důkaz, že nesnila. Pomalu, jako by se probudila po několikaletém spánku, se začala upravovat. Poté vyšla z knihovny a došla do ložnice, kde si na nočním stolku nechala svůj mobil. Vzala jej opatrně do ruky. Když pak v seznamu vyhledala jméno, které potřebovala a začala jej vytáčet, zaslechla opět smích ženy. Dlouhý vyzváněcí tón se přerušil
„Ahoj Petro. Tak sis to nakonec rozmyslela?“

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
1732
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriálu<< HlasyPodvod >>

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *