Jó, Francouzská Guyana není žádnej med. Zvlášť ocitnete-li se tam jako deportovanej trestanec.

Já se jmenuji Jacques Pons a ujišťuji všechny, že jsem zcela nevinnej! To, že mi ten chlap spadl ve rvačce zády pětkrát na nůž je pravda a chlapi z baru to dosvědčí. Jenže vysvětlujte to soudci v taláru, kterej vůbec nechápe, jak to na předměstích chodí… Jo a přišili mi taky znásilnění. Ale ta ženská si vo to říkala. Nějaká panička si to křižovala ulicí podél dělnickejch činžáků, no vážně vypadala jak štětka. No. Moc prachů jsem neměl, tak jestli mi ho aspoň vyhulí. A vona začala ječet jak siréna Tak jsem ji ocasem tu klapačku zacpal, no a už to šlo tak nějak samo. Na pár přírazů jsem byl v ní, byla úzká a pěkně mi ho svírala, kozy taky měla ucházející. Bylo to hezký, ale pak šel kolem ten strážník a … kurva, ten si mě podal!

Dvacet let žaláře na ostrovech, zněl rozsudek. Ven vylezu jak starej chlap a kdoví zda se ještě dostanu do Francie. V koloniích je prej velká úmrtnost, achjo!

***

Dvacet mužů bylo vyvoláno z nástupu na loď na Ďábelský ostrov. Zde žili trestanci s dlouholetými tresty. Ti měli relativní volnost, protože z ostrova se uprchnout nedalo a svůj čas vyplňovali hraním hazardních her, homouši sexem, ale i kácením dřeva v pralese a nebo jako pomocníci v domácnostech dozorců.
Ano, i dozorci žili na ostrově a kolem budovy velitelství u přístavu, byly roztroušeny jejich domky.
A tak dozorci chodili do práce a jejich ženy pečovaly o domácnost. Měly zde nějaká ta zvířata, malé zahrádky a život v tropech tak částečně přizpůsobovaly životu doma, ve Francii.
Na řízení takového hospodářství potřebovaly čeládku, nebo alespoň čeledína a toho se mohli ujmout jen trestanci. Říkalo se jim „hoši z rodiny“, a mezi ostatními neměli valnou pověst. Byly terčem posměchu, že posluhují dozorcům.

Jedním z těch „hochů“ jsem se stal i já. Dobrovolně a vcelku rád.
Jednak mě život v táboře nijak nenaplňoval a musel jsem i odrážet ataky homosexuálů, kterých tu bylo víc než dost a kteří již nemysleli na nic jiného, než někam ho strčit. Jinak už byli naprosto mimo. Dávat jim všanc svůj zadek si mi nechtělo. Stačí, že jsem tam měl tubu s prachama, jako každej druhej.

Když jsem se přihlásil k veliteli s žádostí o práci venku, nahlédl do papírů a po chvíli přemýšlení mi řekl, že by to šlo. A ať se ráno hlásím u seržanta Duncana, že mě zařadí do určené domácnosti.

***

Ráno jsem pak skutečně byl odveden do domku na západní straně a „předán“ do péče paní Aznavour.
Byl jsem překvapen její mladostí a plnými tvary, méně pak jejím manželem Philippem. Ten si celý den prozpěvoval šansony, ale kdyby tiše, jenže on je vyřvával a ještě falešně. Myslel si ale o sobě kdovíco a tvrdil, že jeho mladý synovec Charles to určitě jednou někam dotáhne, neboť on ho vše naučí. Služba mu zde končí příští rok, a tak se ho hned po návratu domů ujme.

Jeho manželka Blanche mě provedla po hospodářství a zajímala se, co znám a s čím umím zacházet.
„Jsem mechanik, paní,“ odvětil jsem. „Umím ledacos spravit, postavit, no, a to ostatní se snad naučím, když to tak vidím.“
Žena se ušklíbla, což v její něžné tváři vypadalo roztomile a vrazila mi do ruky vidle a máchla rukou do chlívku.
„Tak se ukaž a vykydej prasatům!“ a rázným krokem velitele odešla.

Zprvu jsem měl chuť jí vidle vrazit do jejího pěknýho zadku, ale jelikož tam by se hodilo strkat něco jinýho, píchal jsem bodly vztekle kolem sebe a nakonec zalezl do chlívku a udělal tu smradlavou práci.
„Oběěěěd,“ zaslechl jsem volání, když už jsem pomalu končil.
„Jak jsi na tom?“ zajímalo ji, když jsem vstoupil do domu.
„Ještě podestlat a je to,“ oznámil jsem a žena se usmála. „Dobře.“

Jídlo bylo podivné. Pár brambor a nějaké neznámé maso, ale docela dobré.
„Co to je?“ otázal jsem se.
„Had,“ prohodila a já vyprskl překvapením a částečně i ošklivostí.
„Nono. Snad se nic neděje? Tady je spousta takových potvor, tak to likvidujeme a rovnou i zpracujeme. Nechutná ti to?“ zvedla obličej a v něžné tváři jsem viděl směs vzteku i smutku.
„Ale ne…jen jsem to nikdy neměl na talíři,“ odvětil jsem a rychle porci dojedl.

Na odpoledne mi Blanche dala naštípat dřevo. Bude prý prát, tak ať sundám i tu svou špinavou trestaneckou košili.
Začal jsem polonahý štípat a po očku sledoval, jak po mě nenápadně pokukuje. Měl jsem vypracované svaly, tak možná proto, když její muž byl i v uniformě takový hubený sušinka.

***

Další dny nabraly neměnný ráz. Pro ženu to bylo normální, pocházela prý z nějakého statku, ale pro mě, městského člověk, a to byla únavná a jednotvárná práce, kydání, hnůj, podestýlka, okopávání, sklizeň a stále dokola. Naštěstí tam byly i výjimky, jako opravit plot, posekat neustále se rozšiřující prales a drobné opravy v domě.

Pak pár dnů museli všichni trestanci kácet dřevo v pralese, než jsem se mohl vrátit ke své práci u Blanche.
U domu mě překvapily natažené dráty vedené od budovy velitelství do plechové skřínky u domku.
„Budeme tu mít elektřinu,“ oznámila mi žena potěšeně. „Nějaké dynamo, nebo co, vyrábí proud a prý to postačí i na naše domácnosti. Seš mechanik, tak ty dráty stáhni do domu.“
V elektřině jsem se naštěstí trochu vyznal, tak jsem se činil k její spokojenosti, osadil jsem v zádveří rozvaděč a připravil si rozvody do jednotlivých místností.
Manžel Philipp pak nosil domů svazky kabelů, vypínače a zásuvky, dle mých požadavků. Ráno vypadl do služby s popsaným papírkem a co sehnal, večer přinesl.
Bylo už skoro hotovo a Blanche se mi pletla pod ruce. Byla celá nedočkavá, až se poprvé rozsvítí, a tak se stalo, že si omylem sáhla na obnažený drát a zásahem proudu upadla do bezvědomí.

Nehybné tělo jsem odnesl na postel a jal se jí oživit. Po chvilce přemítání jsem ji rozepnul košili. Objevila se velká prsa, rozlitá po hrudi jako dva pecny chleba.
„Ta je teda má,“ konstatoval jsem ten přírodní úkaz, sáhl ji na srdce a cítil tlukot.
Zástava to tedy naštěstí nebyla.
Jak tam tak nehybně ležela s obnaženým hrudníkem, pocítil jsem tlak v kalhotách. Jak já už dlouho neměl ženskou, a teď tu ležela vnadná, mladá panička v bezvědomí a bezbranná.
Ač se ztopořeným pérem, zaplašil jsem myšlenku na ošukání a začal jsem jí mačkat hrudník, jak jsem někde viděl a provádět dýchání z úst do úst. To bylo příjemné, mačkat měkké prso a v podstatě beztrestně ji ještě líbat.

Mělo to ten pozitivní účinek, že Blanche náhle vzdechla a otevřela oči.
Zrovna jsem ji prováděl masáž srdce, když se probrala.
„Co..to..děláš?“ vyjekla vyděšeně.
„Byla jste v bezvědomí… oživuju vás…masáž srdce a dýchání z úst do…,“ koktal jsem a rychle dal ruce pryč.
„Tys mě líbal?“ otázala se a zmateně pohlížela na svojí odhalenou hruď a můj stan v kalhotách. „A co ještě?“
„Nic…jen to dýchání…ale už jste v pořádku, můžu jít?“ couval jsem z pokoje.
„Nikam! Jsem ještě slabá….. můžeš dělat tu …masáž?“ lehla si a ruce si dala podél těla.
Nevím, co tím sledovala, ale kdo by nemačkal měkká a plná prsa, že jo, a tak jsem pokračoval v masáži.
Čurák hrozil, že mi protrhne kalhoty, když vtom ho šikovné prsty osvobodily, obemkly ho a začaly popotahovat tam a zpátky.

Blanche se usmívala jakoby nic, ač ji ruka po ocase kmitala a ještě si užívala prsní masáž. Teď už jsem ji prsa mačkal a hnětl opravdu důkladně. Bradavky se jí vztyčily a Blanche začala tlumeně vzdychat.
„Ještě to..dýchání,“ šeptala přerývaně a sotva jsem se k ní sklonil, přisála se na mě jako pijavice.
V divokém líbání jsem na ní nalehl a začal ji vyhrnovat sukni. Sama pozvedávala tělo, aby to šlo a pak hned dala nohy od sebe.
„Pomiluj mě…chci to…pořádně…mi to..udělej!“ funěla mi do tváře, když jsem se pozvedl a nasazoval čuráka na štěrbinu. Poslechl jsem a prudce přirazil.
„Áááhh,“ vydechla, jak jsem do ní vnikl.

Po několika přírazech jsem v ní byl až po kořen a vychutnával si to sevření.
Taky Blanche byla spokojená, protože sténala a pohazovala mi pánví naproti.
Polaskal jsem ji hrozinky bradavek mezi rty, až slastně zaúpěla.
„Oooch…na prsa…ooh.. jsem…citlivá…úúú..bože,“ sténala a jí cítil, jak v klíně vlhne a uvolňuje se.
Začal jsem přirážet a Blanche jen rytmicky hekala a sténala a prsa se jí vlnila sem a tam.
„Přirážej…dělej….moc…to chci!“ žádala o tvrdý přístup.
Rád bych jí to splnil, ale hlouběji to nešlo. Sjížděl jsem jí tělo prudkými přírazy a brzy dosáhl bodu, z nějž není návratu.
„Vystříkám tě, ty děvko!“ vykřikl jsem, prudce přirazil a začal ji plnil vydatnou dávkou semene.
„Uáááhhh….božééé!“ v orgasmu se vzepjala proti mně a stahy mi drtila mi čuráka jak ve svěráku.
Trvalo dlouho, než jsme se od sebe odtrhli. Pak prudce vstala.
„Dobrý! Jdu připravit něco k jídlu a ty dodělej tu elektriku!“ změnila se opět v přísnou paní domu a já v poslušného čeledína.
Na nějaké intimní dotyky jsem mohl zapomenout. Vždy mě plácla po ruce, ať neotravuju, že sem si snad užil dost.

Manžel Philipp stejně dorazil záhy a já se pakoval do tábora.

***

A tak to šlo den za dnem. Nejdřív práce, pak zábava.
Blanche si sama určovala, kdy to budeme dělat a jak to budeme dělat. Já jsem se tomu musel přizpůsobit.

Například jednou z jejích oblíbených poloh bylo po obědě, kdy jsem seděl na židli a ona si s vykasanou sukní na mě obkročmo sedla.
Nejdřív jsem si pochopitelně musel ocas vyndat z kalhot. O ztopoření se postarala ona, buď ručně nebo pusou a pak už stačilo jen nasednout.
Vlhká pochva mi krásně masírovala ocas a vzdychající Blanche si sama řídila hloubku proniku. Přitom mi nabízela k polaskaní ty své melouny, což jsem udělal rád. Jejích prsou jsem se nikdy nemohl nabažit. Mnul jsem se, mačkal a jazykem brnkal o hroty bradavek o olizoval jejich široké dvorce.
„Úúúh…joooo…ještě…to..vydržžžž,“ začala přerývaně vzdychat a zrychlila odsedávání, což byla předzvěst jejího vrcholu.
Nemohl jsem stejně nic dělat a jen jsem doufal, že nezačnu stříkat dřív, protože ta masáž byla neskutečná.
„Božééé…anoooo….stříkej…dělej…júúúúhhh,“ funěla a začala se stahy v přílivu orgasmu a já jí s radostí plnil nasávající dělohu semenem.

Když se vrátila do reality, sesedla ze mě a vrátila se k práci jakoby nic. Brzy jsem to pochopil. Vykonal jsem funkci plemenného býka a dál jsem ji nezajímal. Nikdy jsme se o tom nebavili. Mě to bylo jedno. O čuráka jsem měl postaráno a ostatní mě nezajímalo. Proč taky?

Jindy se zase objevila ve chlívě. Postavila se ke hrazení zády ke mně a jen prohodila. „Hezky zezadu, ale pomalu, ano?“ a sama si vykasala sukni.
Pohonil jsem si ocas, který se spolehlivě postavil do pozoru při pohledu na bělostné polokoule zadku a pak ji ho přisadil mezi půlky.
Opět byla celá mokrá a snadno ho do sebe přijala až po kořen.
„Oáááh…anooo..hmmm,“ zavzdychala a pevněji se zapřela a více rozkročila.
Sevřel jsem ji v pase a rozjel přírazy.
„Oh..oh..oh,“ hekala v rytmu, zatímco já v potu tváře ji mrdal a užíval si svou chvilku. Tentokrát to na mě přišlo dřív, ale i když se neudělala, neřekla nic.
Stáhla si sukni a jak přišla, tak zase zmizela.

V posteli jsme mrdali výjimečně. To jen, když měla mazlivou náladu a dostatek času. Většinou, když manžel služebně odplul na Královský ostrov.
To pak zamkla dveře, zajistila okna, mě i sebe vykoupala a skončili jsme v manželském loži.
„Líbej mě a mazli se se mnou,“ vrněla vždy jak kočka a hned se na mě přisála a jazykem mi projela ústa.
Po dlouhém jazykovém souboji jsem ji zlíbal a polaskal celé tělo.
Blanche jen slastně sténala a užívala si to. Líbal jsem ji všude po těle, miloval její plné tvary, pevná stehna a samozřejmě prsa a klín.
Vždy, když jsem ji skončil v klíně a jazykem pronikl houštinou do rozšklebené štěrbiny, začala mě tlačil za hlavu a hlasitě ječela rozkoší.
„Jooo…lízej….lízej…mi… píču…božéééé….ano…celou…ji…vylízej,“ kroutila se a vykřikovala sprostá slova, která jakoby nevycházela z těch něžných úst, ale někde z hlubin jejího nadrženého těla.
Šťávy uvolňovala v celých proudech a pysky a chlupy okolo byly celé zmáčené. Naběhlý klitoris si prsty mnula sama a většinou vyvrcholila výkřikem a prudkým sražením stehen a já byl jak ve svěráku, obličejem zabořen v mokré kundě.

Pak jsem teprve mohl do ní zajet tvrdým ocasem. Byla tak mokrá, že jsem v ní jezdil úplně volně.
Líbali jsme se, objímali, ale já žádnou velkou slast necítil. Ona však přírazy vnímala a užívala si to, což dávala najevo sténáním a slastnými vzdechy. Díky tomu jsem vydržel dlouho, předlouho v ní rytmicky jezdit, což skončilo jejím druhým orgasmem.
Teprve poševní stahy mi zmasírovaly ocas až k výstřiku semene do dělohy.

„Co bude dál?“ zeptal jsem se, když jsme leželi vede sebe a ona mě mazlivě hladila rukou po hrudi.
„Za pár měsíců tu končíme a vracíme se do Francie. Co sis myslel?“ odvětila ledabyle.
„Ty chceš dítě, ne?“ zeptal jsem se. „Nebo se mnou spíš z lásky k trestanci?“
„Co chci a proč s tebou spím, do toho ti nic není!“ vyjela ostře. „Pokud s tím máš najednou problém, tak už sem nechoď!“ prudce vstala, popadla šaty a zmizela v koupelně a nevyšla, dokud jsem neopustil dům.

Druhý den mě ale opět ošukala vsedě na židli. Nechal jsem to být a tak to šlo den za dnem, dokud Aznavourovi neopustili ostrov a mě tak skončila služba, nikoli trest.

***

Jaro 1940.

Léta plynula a v Evropě zatím vypukla válka. Němci dobyli Polsko, Skandinávii a pak začala válka na Západě. Za pár tejdnů Němci obsadili Francii a nová vláda v čele s maršálem Pétainem se usadila ve Vichy a byla okupantům k ruce.
Velení kolonie se pochopitelně podřídilo nové vládě, ovšem stále více příznivců si získával vzbouřený generál De Gaulle, který proti Němcům hodlal bojovat. Taky mezi dozorci si získával tiché sympatizanty.

Jako trestanec jsem získával jen minimum zpráv, abych byl v celkovém obraze, ale proti Němcům bych bojovat šel. Ovšem kdo pustí kriminální živly do boje? U většiny z nich by se to zvrhlo na drancování a znásilňování civilistů, nešťastně uvízlých v bojovém pásmu.

***

Seděl jsem na skále na nejvyšším bodě ostrova a z úvah mě vytrhl hlas.
„Přemejšlíte, jak zdrhnout, Ponsi?“
Otočil jsem se a spatřil dozorce Chavalla, dobrého chlapa, kterého jsme uznávali jako autoritu. Teď tu stál a usmíval se.
„Jedinej, kdo to skočil, byl nějakej Charriere, řečenej Motýlek. No, už to má taky za sebou.“
„Jak to? Tělo se přece nenašlo?“ opáčil jsem, neboť ten útěk tu byl všeobecně znám.
„Nenašlo, ale neumím si představit, že by to dopadlo dobře. Ten vůl si prý nějak počítal vlny, které se vrací do moře a do té největší skočil na pytli s kokosama, protože ta už ho zpátky nevrátila,“ konstatoval Chavall.
„Tak vidíte, nevrátil se,“ a opět jsem se zahleděl na širý obzor.

„Jste pro Pétaina, nebo pro De Gaulla?“ změnil najednou dozorce téma hovoru.
„Budu upřímnej. Pro De Gaulla. A šel bych pod ním i bojovat,“ odpověděl jsem a cítil, jak mi dozorce dal ruku na rameno.
„Jste správnej chlap, Ponsi. S tím by se dalo něco dělat. Skupina dozorců chystá malej tichej útěk. Přidáme se k De Gaullovi. Nechcete jít s námi?“
„Ale já….jsem trestanec. Nemám žádný papíry,“ zkroušeně jsem odpověděl.
„Dostanete jiný. Na jméno nějakýho mrtvýho trestance. Jen chci vědět, zda do toho půjdete?“ zajímal se Chavall.
„Proč jste přišel zrovna za mnou?“ zeptal jsem se a rozhovor se mi přestával líbit.
„Mám na vás doporučení,“ pousmál se Chavall. „Od paní Blanche Aznavour.“
„Cože?“ vyskočil jsem vyděšeně na nohy.
„Chce, abyste prošel na čele vítězných vojsk do Francie, osvobodil ji a navštívil i ji osobně na statku v Chateauneuf du Pape. Asi na skleničku vína. Dobrý nápad, nemyslíte?“
„Jak tohle všechno víte?“
„Kanály odboje a cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Nechte to být. Až se rozhodnete, dejte mi vědět. Ale brzo. Čekat na vás nebudem,“ plácl mě Chavall přátelsky do zad a odešel.

***

Britská Guyana, Georgetown 1941.

Nyní jsem Anthony Bouvard a pod touto falešnou identitou sloužím jako příslušník Svobodných Francouzů v britské armádě. Nic moc se neděje. Někteří z mým spolubojovníků bojují v severní Africe a kdovíkde jinde a zbytek zatím trčí zde.
Cvičíme, zdokonalujeme se v angličtině a užíváme si radosti života jakoby ani nebyla válka. Tady teda určitě.

Večer vyrážíme na tahy nočním městem a pokud máme dost žoldu, navštěvujeme i místní podniky lásky.
Přístavní bordel „Rezavá kotva“ byl známý svými nízkými cenami a ještě nižší úrovní služeb. Děvky byly ohavné a jejich přístup? Zákazníci se střídali jak na běžícím páse, a tak jejich snahou bylo každého za pár minut vyřídit. Stačilo zasunout, děvka vypustila pár vzrušených vzdechů a už stahovala pochvu, aby z nadrženců vypumpovala mízu do poslední kapky a hned…. „Další!“ No prostě, hrůza.

To podnik „Růžová kočička“, anglicky „Pink pussy,“ bylo něco úplně jiného, ale taky dražšího. Vojáci zde byli vítáni, ale na cenu to vliv nemělo. V nabídce zde nebyly žádné bělošky, jen místní holky a pár Mexičanek.
Nejraději bych ojel bordeldámu, starší, ale velmi zachovalou Angličanku.
Pohlédla na mě, souhlasila, ale za trojnásobnou cenu, a tak jsem na ni musel zapomenout.
Madam se usmála. „Chlapče, já mám už svá nejlepší léta za sebou. Ne, že bych to neměla ráda…ale…. Nechce se mi rajtovat, ani si nechat zvalchovat tělo takovým chlapákem. A jestli seš dole takovej, jaký máš tělo, chraň bůh tě pustit do mé svatyně. Má děvčata se ti však ráda budou věnovat a nezklamou tě, to mi věř.“

Na pokoj si mě pak odvedla čokoládová kráska Donatella, jak se mi představila uměleckým jménem.
„Jak si to budeš přát?“ usmála se na mě bílými zuby.
„No. Nejdřív mě vykouříš a pak ti protáhnu obě dírky,“ zašklebil jsem se.
„Zadeček je za příplatek,“ opáčila. „Ale pokud budeš něžnej, možná ti ho odpustím,“ zasmála se a začala se svlékat.

Měla nádherné tělo a v černě zarostlém klíně byla vidět růžová rýha kundičky. Lehli jsme si a já prohmátl plná pevná prsa.
„Bože. Máš je krásný,“ vydechl jsem a olízl jazykem bradavky, jež se začaly napřimovat a tvrdnout.
„Hmmm…to je hezký…pokračuj,“ zavrněla a nechala se dál mazlit po těle.
Její čokoládové tělo bylo dokonalé, hladké, pevné, nedalo se ho nabažit.
Čurák mi tvrdě trčel dopředu, když mu Donatella konečně začala věnovat pozornost. Olízla ho, stáhla předkožku a vsála ho do pusy až skoro po kořen! Pak ho vytlačila ven, poplivala slinami a znovu vsála hluboko do krku. Nijak se nedávila a činila tak s profesionální zručností. Chvilku ho olizovala, tepala jazykem, laskala žalud a pak zase ho vsála sevřenými rty. Náhle na něj nasadila gumu.

„Co je?“ otázal jsem se nevrle.
„Neznáš ochranu, nebo co? Buď to, nebo nic,“ vysvětlila mi a já raději zmlkl.
Pak na mě nasedla a sama si ho zavedla do sebe. Viděl jsem, jak se jí pysky roztáhly a růžový otvor v černých chlupech do sebe přijal vztyčený ocas v celé délce.
„Uhhhh…seš velkej,“ vydechla, ale hned začala odsedávat.
Prsa ji poskakovala, že jsem je musel podržet v dlaních a brnkal prsty o hroty bradavek. Donatella se usmívala a tiše slastně sténala a vzdychala. Díky gumě jsem měl výdrž, takže brzy jsme změnili polohu a já teď ležel na ní, zatímco ona mě nohama obemkla kolem boků. Mlaskavě jsem do ní rytmicky přirážel a konečně cítil blížící se vrchol.
„Jo…jo..jooo,“ hekal jsem a ve chvíli, kdy jsem začal stříkat, vyvrcholila i ona a začala mi čuráka ždímat do poslední kapky.
Obsah pláštěnky byl značný.

Donatella mi hned ocas olízala a připravovala k druhému číslu. Nakonec jsme na sobě skončili obráceně a já ji mohl vylízal tu jeskyňku rozkoše. Byla úžasná. Sladká a vzrušivá. Donatella vzdychala, zmítala tělem, ale stále se věnovala i ocasu, který mi opět ztvrdl na kost. Pak znovu dostal ochranu.
„Zkus to, ale fakt opatrně,“ poprosila mě a nastavila se mi zezadu.
Zatlačil jsem žalud na svěrače. Svaly se pomalu rozevíraly pod tlakem a dívka bolestně sykala.
„Můžu?“ zeptal jsem se pro jistotu.
„Jo.oo…mů…žeš…oh..oh!“ zasténala v odpověď.
A to už žalud překonal překážku a ocas pomalu mizel v jejím úžasném zadečku. Když jsem v ní byl celý a ustal v pohybu, vydechla.
„Teda…to…je..macek. Dobrý…ale jen pomalu,“ znovu zaprosila.
Přirážel jsem tedy jen zvolna a vychutnával si pevné sevření střev, dokud mi v ocase nezaškubalo a druhá dávka ze mě nevyšla ven.
Donatella vyndání ocasu přijala s úlevným vydechnutím. Znovu mi ho celý olízala a tím můj pobyt skončil. Dole jsem zaplatil i s příplatkem za zadek a příjemně unaven opustil podnik.

U kasáren mě však čekalo překvapení.
„Anthony Bouvard?“ obestoupila mě náhle trojice členů vojenské policie.
„Ano….ale já mám vycházku,“ legitimoval jsem se, ale muži mě zatkli a mlčky odvedli do budovy velitelství a zavřeli ve sklepě do cely.
„Kurva, co je?“ rázoval jsem po cele a dumal, co jsem provedl.
„Ponsi!“ ozval se hlas, který jsem znal.
Otočil jsem se ke dveřím a v mřížích spatřil dozorce Chavalla, nyní v uniformě seržanta.
„Ponsi,“ opakoval. „Máte problém a já s tím nemohu nic dělat. Z ostrovů uprchlo pár trestanců, dostali se až sem a jeden vás včera na ulici poznal a udal. Myslel si, že si tím zajistí svobodu. Nyní se řeší vaše repatriace zpět. Je sice válka, ale na falešné doklady jsou Angláni zvláště vysazení. Nemůžu pro vás nic udělat. Je mi to líto. Sbohem.“
„Tak a je to v troubě!“ pochopil jsem, že můj život na svobodě právě skončil a čeká mě nápravná cela na ostrovech.

***

Podzim 1946

Po dvou letech nápravného zařízení, což bylo vlastně vězení ve vězení, jsem byl jen vyhublá troska. Začal jsem hodně jíst, abych zase zesílil.
Kolonie stále fungovala, jako by ve světě ani válka nebyla. Jako útěkář a příznivec De Gaulla, jsem se „hochem z rodiny“ už nestal a kácel dřevo v pralese jak barevnej.

Pak válka skončila, ale tady bylo všechno při starým. Až do jara šestačtyřicátýho, kdy jsme se dozvěděli, že kolonie končí a budeme vráceni zpět do Francie, kde dostaneme amnestii.

Prováděli jsme tedy likvidaci táborů a skutečně se na podzim nalodili a já po třinácti letech spatřil rodnou zem.

***

Zbytek trestu mi skutečně byl odpuštěn a já sekal latinu a stal se prodavačem u zelináře ve městě Orange, v departamentu Vaucluse.
Pan šéf byl se mnou spokojen a já malou dodávkou objížděl místní zemědělce a skupoval a smlouval dodávky jejich produktů pro náš obchod, až mě jednou cesta zavedla do vísky Chateauneuf du Pape.

Vzpomněl jsem si na rozhovor s Chavallem na Ďábelském ostrově. Tady přece žije Blanche Aznavour.
Nepřijel jsem sice na čele osvobozující armády, ale navštívit ji snad, ve vší počestnosti, mohu, ne?
Prvního kluka, který si to šinul kolem mě na kole, jsem se zeptal.
„Chlapče, prosím tě, kde tu má statek Aznavour?“
Ten se zarazil.
„To je u nás. Pojeďte za mnou,“ a šlápl do pedálů.

Za chvíli jsem projel branou statku na velký dvůr. Kluk sesedl z kola a zaběhl do domu.
Po chvilce vyšla ven…ano…byla to Blanche! Sice starší, ale stále jemné tváře a plných tvarů. Tvářila se však ostražitě a zjevně mě nepoznala.
„Přejete si, pane?“ zeptala se.
„Jsem obchodník se zeleninou a jsem zde náhodně. Ale…..,“ nestačil jsem domluvit, protože Blanche popošla blíž a její tvář se rozjasnila. „Jacques… Jacques Pons…dobrý bože! Vítej a pojď dál,“ a hned mě uváděla do domu.
Usadila mě v kuchyni a nabídla kávu. „Co tu děláš?“
„Dostal jsem tvůj vzkaz. Ale nějak se to zvrtlo. Nepřijel jsem na čele armády,“ odpovídal jsem a stále ji hltal očima. Bože, jak je stále krásná.
„Všechno vím. Chavall mi to vyprávěl. Byl tu na pohřbu Philippa,“ řekla trochu posmutněle.
„Philipp zemřel? To je mi líto,“ pronesl jsem soucitně.
„Nemusí,“ odvětila Blanche tvrdě. „Poslední roky už by úplnej blázen. Trpěl schizofrenií a měl záchvaty o synovci.“
„Ten slavnej zpěvák, Charles Aznavour. Mluvil o něm v kolonii,“ vzpomněl jsem si.
„Jo. Že prej mu předal svůj veškerej um a on se na něj vykašlal a neposílá mu žádný tantiemy, nebo co… Jak říkám, zbláznil se a umřel. Teď tu žiju sama se synem Alainem.“
„A jde to?“
„Jo. Zvládám to,“ přikývla, ale nevyznělo to tak.
„Chceš si povídat, nebo máš práci?“ otázal jsem se, protože mi v její přítomnosti bylo dobře.
„Teď mám co dělat, ale večer…. Můžeš tu přespat, jestli chceš. Přichystám ti pokojík,“ navrhla Blanche.
„Rád. Ale musím zavolat do obchodu, že dnes už nepřijedu. Kde je tu telefon?“ vstal jsem.
„Na poště. Alain ti ukáže,“ konečně se na mě Blanche usmála.

Vyšel jsem ven. Alain, asi dvanáctiletý kluk, se tam mordoval s kolem.
„Copak? Nějaký problém?“ jako bývalého mechanika mě to zajímalo.
„Asi zadřenej střed. To zvládnu. Vezmu to do dílny,“ opáčil Alain klidně.
„Ty to umíš spravit?“ podivil jsem se, protože s takovou opravou si moc lidí neumělo poradit.
„Jo. Mě to baví. Ve stodole máme traktor. Nejezdí. Rozebral jsem ho, ale stále nejde. Ale já na to jednou přijdu a máma bude čubrnět,“ řekl hrdě.
Teď jsem čubrněl já. Takovej kluk a už opravuje traktor.
„Jestli chceš, můžu ti pomoct. Jsem mechanik,“ nabídl jsem se a Alain se usmál.
„To bych byl moc rád, pane. Dva na práci je vždycky lepší. Já jsem na to sám. Sice, jak mě jednou máma viděla, povzdechla si, celej táta, ale co já vím, tak táta technice moc nerozuměl,“ rozumoval.

Nechal jsem ho opravovat a nechal si ukázat směr na poštu. Něco mě totiž napadlo a byl jsem rád, že se tu zdržím. Pan šéf též nic nenamítal a velkomyslně mi dal den mimořádného volna.
„Stejně je zítra sobota a pak bude neděle, tak si užijte víkend a v pondělí se uvidíme. Sbohem, Jacquesi.“
„Díky, pane,“ a zacvakl jsem sluchátko.

Vrátil jsem se na statek a oznámil Blanche, že mám volno přes víkend, zda tu mohu být a Alainovi pomoci s tím nepojízdným traktorem.
Mlčela a zkoumavě si mě prohlížela. Nad něčím přemýšlela.
„Dobře,“ řekla nakonec a odvrátila se k plotně.
Neviděl jsem tedy, že jí po tváři začaly téct slzy.

Až do večeře jsme se zabývali traktorem. Alain byl opravdu moc šikovný a hned všechno pochopil. Nakonec jsme závadu objevili a opravili.
Když nás Blanche volala k večeři, vítězně zaburácel ve stodole motor a my vyjeli na dvůr. Alain točil volantem, já mával užaslé Blanche do okna, objeli jsme čestné kolečko a zastavili pod přístřeškem. Byl jsem na Alaina pyšný a Blanche byla dojatá a utírala si slzy štěstí.

Večer mi to nedalo a nad sklenkou vína jsem se jí na to musel zeptat.
„Je Alain můj?“
„Ne!“ odpověděla. „To, co jsme tehdy spolu dělali, nemá nic společného s mým synem. Už se k tomu nevracejme, prosím, ano?“
A já, ač měl na jazyku tisíc dalších otázek, jsem zmlknul.

Blanche pak povídala něco o sobě, o životě za války, Philippovi, který byl v odboji i o osvobození a ukrývání se před americkými osvoboditeli, kteří ji chtěli znásilnit. Měla to za ta léta těžké a teď ještě těžší.

Zmožen vínem jsem se přesunul do pokojíku a už jsem usínal, když klaply dveře a v nich se zjevila Blanche v noční košili.
Sedla si ke mně na pelest. Chvíli mlčela, než pronesla.
„Lhala jsem ti a to není správné. Alain je tvůj syn. Milovala jsem se s tebou, protože jsem chtěla dítě. Philipp byl neplodný a schválil mi, že si dítě opatřím s tebou. Líbil ses mně i jemu, jako chlap. Ten vzkaz přes Chavalla ti poslal on. Věděl, že jinak na ostrově shniješ a on ti byl vděčný za syna. Soudil, že lepší je odčinit svůj dluh Francii v boji a pokud přežiješ, bůh ti odpustil.
Vidíš sám, jak to dopadlo. Když jsem tě dneska sledovala s Alainem a viděla, jak na tobě visí, pochopila jsem, že dál už to sama nezvládnu. Statek i on potřebují mužskou ruku. A nezastírám, že i já….už dlouho..jsem nepocítila..spalující rozkoš z milování. Jacquesi, můžeš-li, zůstaň tady s námi. Budeme jako muž a žena. Jako rodina,“ a Blanche se rozplakala.

Ohromen její výpovědí, jsem ji jemně objal kolem ramen. Zvedla uslzenou tvář a splynuli jsme v něžném polibku. Pomalu jsem ji položil na záda a zbavoval noční košile.
Po letech jsem spatřil její úžasná prsa a mohl je opět polaskat. Blanche táhle vzdychla, její ruka zabloudila do mého klína, sevřela mi ztopořený ocas a začala ho honit. Čím víc jsem ji líbal a laskal prsa, tím rychleji jí ruka kmitala po ocase.
Ůuhh..bože…jsem!“ vydechl jsem a proud semene jí vytryskl až na břicho.
„Promiň, ale už dlouho jsem tohle nezažil,“ omluvně jsem pronesl.
„Pššš., můj drahý, odteď už to budeš mít pořád,“ usmála se Blanche, přesunula se mi hlavou do klína začala ho kouřit.
Tvrdost ocasu byla hned zpátky, a tak se Blanche posunula dál do postele a roztáhla nohy. Nalehl jsem na ní a nasadil ho na štěrbinu.
„Pojď do mě,“ zašeptala a vzdechla, jak do ní ocas prudce vnikl.
Cítil jsem slast z tepla, vlhkosti a sevření pochvy. Dosáhl jsem dna a začal přirážet.
„Ano…anoooo…to…chcíííí…bože…mrdej mě…víc,“ křičela vášnivě nad rozkoší, která ji prostupovala tělem stále víc a intenzívněji.
Strojově jsem přirážel, vždy s dorazem o dno, ale nezdálo se, že by jí to vadilo..
Zvedl jsem ji nohy a zapřel si je o ramena. Teď už čuráka musela cítit až v žaludku.
„Och…bože….to…je…onoooo…ještě…užžž…bu..du…oh…oh…ooáááájúúúhhhh,“ vyrážela, celá se roztřásla, a pak explodovala v bouřlivém orgasmu.
Cítil jsem stahy a pumpoval do ní semeno, netušíc, že jsme právě založili nový život.

Po nezbytném odpočinku na nabrání sil jsem si ji vzal zezadu. Rozkročena na všech čtyřech slastně sténala nad mlaskavými přírazy hluboko do pochvy. Oboustranná rozkoš, tření a masáž ocasu z jiného směru nás brzy přivedla k vrcholu, a Blanche hlasitě sténala, že už nemůže. Nedbal jsem jejích protestů a ještě hluboko v noci jsem ji ojel, že jen ležela na břiše, já na ni a rychlými, prudkými přírazy mezi poloroztažené nohy jsem ji plenil znavenou, bolavou, rozmrdanou kundu.
Myslím, že celou soulož Blanche zaspala, já se sice udělal, vyšlo ze mě pár posledních kapek, ale už mě to také nebavilo a poté jsem hluboce usnul.

Ráno si Blanche ráno stěžovala, že ani nemůže dát nohy k sobě a celé dopoledne se domem ploužila jak mátoha.

Přes víkend jsme se dohodli, jak a co bude dál. Alain byl potěšen, ale celou pravdu jsme mu zatím neřekli. V pondělí jsem odjel vyřídit si své věci.

***

Před vánoci 1946 jsem začal žít na statku s Blanche Aznavour a synem Alainem jako rodina. Když Blanche zjistila, že je těhotná, vzali jsme se a v létě porodila dceru Jacqueline.

Co dodat dál?
Kromě hospodářství vlastnila Blanche i nějaké vinice, a tak jsme prodávali víno pod značkou, která se později stala věhlasnou. Alain vinařství převzal a pod názvem „Alain Jaume“ tam funguje dodnes. Jacqueline se vdala a s manželem převzala statek.

A já s Blanche celej den už jen tak sedíme a popíjíme Chateauneuf-du-Pape. Prostě si báječnou ženskou vzal báječnej chlap…

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2210
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
1

7 thoughts on “Ďábelský ostrov”

  1. 😀 Shocku fakt dobrý . Super alternativní historie . Četlo se to opravdu samo , jenom je to trochu delší , tak bych to sekl na dva díly . Na to , že zažil kolonii měl hodně štěstí . Jinak je to za jedna . 😀😀

    1. Po “Amazonkách, ” kde se po prvním díle chrlily nadšené komentáře a po druhém díle se už neobtěžovali ani napsat, jestli je to jako celek dobré či ne, jsem to neudělal. Buď se to někomu rovnou celý líbí nebo ne. Ale jinak větší díla budu kouskovat, souhlasím, že je to dlouhé…..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *