Příběh z 80.let 20.století kdy západní hranici střežila železná opona a bdělá Pohraniční stráž.

„Hele, tady je taky zakázaný vstup,“ otočil se Luděk zklamaně na Ivana.

Ti dva procházeli šumavskými hvozdy už několikátý den a přestávali být nenápadní.
Teď stáli na silnici a za potokem, kde začínal les, četli cedule o hraničním pásmu a zákazu vstupu.

Náhle vedle nich zastavil vojenský GAZ.
„Nazdar, mládenci, můžu vědět, co tu pohledáváte?“ usmívala se na ně z okénka tvář důstojníka Pohraniční stráže.
„Hledáme cestu k Modré slati, ale…“
„Tak tam se nedostanete. Je to už v pásmu a vstup je jen na povolení,“ řekl důstojník. „Proč chcete do Modré slati?“
„Jsme z přírodovědecké fakulty a studujeme slatinné rostliny a tak. V jedné knize jsem četl o vzácném lišejníku, co roste zrovna tam,“ přiznal Ivan.
„Sežeňte si povolení na Krajské správě, ale jinak se o vstup nepokoušejte, ať nemáte malér. Mějte se,“ odvětil muž přátelsky a vůz se rozjel.

Mladíci se vrátili do hotýlku a přemítali co dál.
„Zejtra to omrknu sám směrem na severozápad a ty půjdeš podél potoka opačným směrem,“ rozhodl Luděk a šli spát.

Ale od té doby, co se rozhodli zdrhnout za kopečky, se jim nezdály žádné optimistické sny. A realita byla ještě horší.

***

„Ahoj, můžu?“ nakoukla do pokoje blonďatá hlava pokojské Jany. Bylo to mladé děvče, sympatické a věčně se usmívající.
Ivan už byl pryč a Luděk si právě balil batoh.
„Jo, pojď dál. Stejně už jdu,“ řekl a dívka vklouzla dovnitř.
V černém tričku i úzké sukýnce nad kolena jí to dost slušelo, ale chlapci sem nepřišli svádět holky.
„Vy chcete přes čáru, že jo?“ otázala se přímo.
Luděk ztuhl, ale hned se opanoval.
„Jak tě to napadlo? Jsme z fakulty a zajímáme se o kytky…“
„A že zrovna o ty u hranice? Hele, já nejsem pomocný strážce hranic, nebo jak si ti blbci říkají. Jsem na vaší straně, ale náš vedoucí je s nima a už něco větří. Že prej místo ve škole se couráte kolem pásma. Jestli chcete utýct, tak vám pomůžu, ale vezmete mě sebou.“
„Proč?“ zajímalo Luďka.
„Protože to zase není tak jednoduchý, jak si myslíte. Nemysli si o mně nic špatnýho, ale za tímhle účelem jsem musela jít do postele s několika péesákama, abych z nim vytřískala nějaký informace. Po sexu byl každej v rauši a víc sdílnej, chápeš?“

Luděk hleděl na její vnady a souhlasně kývl hlavou. Asi by jí taky všechno vykecal.
Jana si toho všimla, sebevědomě se usmála a pokračovala.
„Je tam plot nebo ženijní zátaras, jak tomu říkají. Ten je hlídanej ze strážních věží a nějakejch piketů, nebo co. Tam furt seděj vojáci se psem.
A jak zjistěj, že někdo přelezl plot, jdou po něm a ještě nahlásí na rotu útěk a oni mu obloukem nadběhnou. Hranice je za plotem ještě kus cesty! Jeden z těch vojáků říkal, že nejblíž je to u Sedmi kamenů, Siebensteinkopf se říká německy. Tam prý je do Německa jenom kousek a sám občas došel až na hranici a dalekohledem koukal do vnitrozemí.“
„Hm. Znáš to docela podrobně. Proč jsi teda ještě nezdrhla?“
„Sama se bojím. Ale když budeme tři…já…já to nechci zadarmo.“
Usmála se a začala si sundávat zástěru, pak sukni a triko…

Luďka polilo horko, ale Jana převzala iniciativu a tím ho zcela odzbrojila. Aby nezůstal pozadu, taky se, za jejího vydatného přispění, začal svlékat. Pak už leželi, líbali se a laskali se vzájemně po těle.
Jana měla prsa tak akorát do ruky, pevná a pružná, v klíně měla porost tmavých chlupů, po stranách upravovaný, asi do plavek. Jinak to byla normální mladá holka.

Tiše vzdychala, když se zaobíral jejími prsy a hrál si s tvrdými rozinkami bradavek.
„Ahh…hmm…oooohhh….gggmmm,“ předla jak kočka a sama rozhodila nohy od sebe, když v polibcích klesal níž, až do klína.
Prolízl jí pysky, kmital jazykem mezi plátky závojíčků a hned slízával uvolněné šťávy.
Jana trhavě kroutila tělem a sténala pod zvlášť vzrušujícími doteky. Při laskání klitorisu dávala již hlasitě najevo rozkoš a ječela jak protržená.
„Panebožeeee…ááááá…jééé…oooúúúúú…ty…zvířeeee…joo…jseeeem,“ a udělala se.
Když z ní opadla vlna slasti, přitáhla si jeho mokrý obličej k sobě a vášnivě ho zlíbala.
„Tohle už jsem dlouho nezažila…teď je řada na mně,“ a poklekla před něj, mazlivě mu uchopila tvrdý ocas a pomalu, jemně stáhla předkožku a začala ho lízat, cucat a sát.
Oči měla upřené v jeho a hrála si s ním opravdu rajcovním způsobem, že Luděk už skoro stříkal.

Jana však vždy ukončila dráždění a sotva napětí povolilo, zase s tím začala.
Pak se usmála.
„Potěšíš mě?“ lehla si na záda a mezi roztaženýma nohama se leskla rozevřená rýha pohlaví.
Luděk se nad ní přesunul a lehce do ní vnikl.
„Jééhh…ááááh,“ zavzdychala a pak už se rozjela série čvachtavých strojových přírazů, hekání a sténání.

Luděk slastně vnímal její vlhkost i těsnost a ocasem dorážel o dno. Jana byla ocasem krásně vyplněná a tření v ní vyvolávalo blesky stoupající rozkoše a slasti.
Když přírazy zrychlily, začala vyhekávat, aby…ještě…chvíli…vydržel…že…už…
„Ááách…áánoooo,“ se udělala.
Luděk neplánovaně do ní všechno pustil a proud horkého semene jí orgasmus ještě umocnil.
Pak leželi znaveni vedle sebe, neschopni pohybu.

„Bylo to krásný. Tak co, vezmete mě sebou?“
„No jo. Co máme s tebou dělat. Ale bude to fakt nebezpečný a když nás chytí, jsme v prdeli, je ti to jasný!“ snažil se jí Luděk bránit v nadšení.
„Aby se útěk zdařil, mám sebou i pistoli,“ zcela ho vykolejila.
„Ty máš zbraň? Kdes k ní přišla, proboha?“
„Našel ji můj děda někde tady, když to tu osídlovali po válce. Přechází z generace na generaci a jelikož jsem jedináček, táta mi ji předal k osmnáctinám. A abys věděl, střílet umím. To mě taky táta naučil,“ ujistila ho ještě, aby nepochyboval, že bude opravdu platným členem jejich party.

***

Den D nastal o dva dny později.
Jana měla v práci volno a čekala na ně brzy ráno na okraji lesa, na hraně zakázaného území.
Hladce a nepozorováni došli až na dohled vysekaného pruhu lesa, kde se zastavili.

Uprostřed se táhl vysoký drátěný plot vypletený ostnatým drátem. Za ním byl vidět rozoraný pás země bez porostu a další plot, už znatelně nižší. Proti obzoru se ostře rýsovala ocelová věž s budkou a ochozem na vrcholu. Postava muže dávala tušit, že bděle střeží onen plot proti proniku ven. Pochopitelně, dovnitř se určitě nikdo nadšeně nehrnul.
„Kde máš to místo?“ otázal se Ivan a zapíchl prst do mapy. „Teď jsme asi tady.“
„Sakra. Ta debilní mapa má jen český území,“ vztekala se Jana. „Ten Siebensteinkopf je na německý straně.“

Jenže na mapě za hranicí už nebylo vyznačené nic. Jen bílá plocha.

„Tohle je hora Stráž. My jsme teď pod ní. Tak přejdeme ty dráty výš po vrstevnici, ať pak neběžíme do kopce a půjdem pořád rovně. Hranici nemůžem minout,“ uvažoval Luděk a ostatní nic nenamítali.
Vrátili se hlouběji do lesa, pomalu a opatrně šli a sledovali plot, který je odděloval od kapitalistického světa.
„Hele. Tady jsme daleko od tý věže a nebude na nás vidět,“ všiml si Ivan terénního dolíku. „Když to podlezem…“
„Musíme ale rychle. Kdoví co tam mají ještě narafičenýho. Pod proudem to ale prej není,“ šeptala Jana vzrušeně.

Za chvíli již Luděk vleže stříhal štípačkami dráty a snažil se vyhnout křížem natažených drátů přes celý plot. Ty vypadaly podezřele. Stejně se jich dotknou, až polezou skrz, ale tu chvíli se snažil co nejdéle prodloužit.

„Jdem na to,“ tiše zavolal na kamarády.
Ti se připlazili.
„Tak, heleďte se. Já nevidím věž, oni nevidí nás. Asi nás tak jako tak zjistí, takže za plotem rovně a furt pryč, jasný?“
Ostatní kývli a pak už to šlo rychle.

Tři postavy se prodraly skrz signální plot na zoraný pás. Překonali volný prostor a druhý plot přelezli.
Pak se dali do zběsilého útěku.

***

„Tady piket 22. Signálka hlásí narušení ve třetím úseku,“ hlásil vojín Kouba na rotu.
„Prověřte to,“ oznámil jim dozorčí a Kouba se svobodníkem Ostružným a fenou Arianou vyrazili na průzkum.
Na místě zjistili skutečné narušení pásma, ihned hlásili proryv, první kontrolní brankou pronikli za pásmo a zahájili pronásledování.
Stopy uprchlíka, nebo uprchlíků, směřovaly přímo do Německa.

Konečně mezi stromy zahlédli nějakou postavu.
„Stůj!“ vykřikl Kouba a vystřelil varovný výstřel.
Vzápětí Ostružný spustil proud střel přímo za uprchlíkem.
„Střílej hned a neser se s tím, jinak máme za útěk průser, jasný?!“ vyštěkl na Koubu a vzápětí vypustil psa na volno.

Pes se rozběhl do hloubi lesa, když vtom muže přimrazil výstřel a ticho. Štěkot ustal.
„Vole! Má zbraň a zabil Arianu! Tohle si vodskáče, zkurvysyn!“ rozvzteklil se svobodník a dal se do běhu.
Vyděšený Kouba ho následoval.

***

Trojice prchala na dohled od sebe. Jana slyšela blížící se štěkot a věděla, co musí udělat. Vytáhla pistoli, otočila se a na běžícího psa s rozvahou a zamířením vystřelila. Pes ve skoku se jen převalil do trávy a byl mrtvý.
V pozadí viděla dvě postavy pohraničníků, a tak znovu se dala do běhu. Kluky kolem sebe už neviděla. Vzali roha a nechali ji tu, hajzlové!

Ivan utíkal a snažil se hlídat si kamarády. Stejně tak Luděk. Ten sledoval hlavně Janu. Ukryt za stromem viděl, jak zabila psa a znovu utíká.
Běžel tedy hned za ní, ale stranou, takže ho neviděla. Horší bylo, že ti dva se stále přibližovali a kulky nebezpečně svištěly kolem nich.
Kde je už, herdek, ta hranice?

***

Vojáci se dostali postavě už na dohled a tentokrát kulky našly svůj cíl.
Jana dostala zásah do nohy a padla na zem. Luděk se zastavil, jenže pomoci jí nemohl.
Naopak, spatřil ho ten druhý voják a hned po něm šel.
„Stůj!“ a rachot samopalu dal Luďkovi vědět, že teď už jde o holý život.

***

„Vzdej se!“ namířil Ostružný zbraň na ležící postavu a ne zrovna jemně do ní kopl.
„Aúúú,“ ozvalo se. Postava se otočila a svobodník užasl. Bylo to mladá holka. Ležela na zemi a držela si holeň, kde jí prosakovala krev.
Kouba zatím spatřil druhého narušitele a hned se dal do pronásledování.

„Můžeš vstát?“ úsečně se zeptal zadržené dívky.
„Ne!“ zabručela.
„Máš zbraň?“
„Jo!“ a odhodila pistoli stranou.
Ostružný se naštval. Zabila jim psa, teď tu sedí, zraněná a ještě uražená.
„Ty děvko jedna!“ křikl a na dívku skočil jak jelen v říji.
„Co děláš? Nech měěěě!“ rozneslo se lesem zoufalé volání.

***

Vojín Kouba po uprchlíku střílel jak u Verdunu a právě si měnil zásobník, když dostal zezadu ránu jak palicí a svět mu potemněl.
„Luďkůůůů…zastav seeee!“ volal Ivan stojící s klackem nad ležícím pohraničníkem.
Ten se skutečně zastavil těsně před bílým patníkem s černými písmeny CS a D na svých stranách hranice.
Chvíli se díval na území svobody, ale uvědomil si, že musí hranici přejít všichni tři a vrátil se k Ivanovi.

Ten už vojákovi sebral samopal a kývl směrem zpět.
„Musíme pro Janu.“
V poklusu pak vše Luďkovi vysvětloval.
„Jak po tobě šel, nevšiml si mě, a když mě předběhl, měl mě v zádech. Jak začal měnit zásobník, byla to jedinečná šance a vzal jsem ho po hlavě klackem.“

Náhle vzduchem projel ostrý dívčí křik.

***

Svobodník pacifikoval odpor dívky a vztek i chtíč mu násobily síly.
„Ty mrcho…ještě si užiješ, než půjdeš do lochu…to mi věř,“ funěl a zbavoval ji kalhot.

Bundu a košili již měla roztrženou a prsa byla odhalená se zarudlými otisky jeho chtivých rukou.
Jana se zmítala, křičela, bránila se, ale to už se ozval praskot látky kalhotek, voják se jí vklínil mezi nohy a uvolňoval si ven tvrdý ocas.
Hezky jí protáhne, a pak ještě podrží Koubovi, kde, sakra, ten vůl je?

Ve chvíli, kdy do ní začal vnikat, zabodla se mu do zad hlaveň samopalu.
„To by stačilo, šmejde!“ křikl hlas a vzápětí dostal mohutnou ránu pěstí do obličeje.

Luděk pomáhal Janě a Ivan prudkými ranami srovnával zaskočeného svobodníka do latě. Byl větší a silnější.
„Hranice je kousek. Já tě ponesu,“ nabídl Janě Luděk, když viděl její zranění.
„Rychle, jdeme!“ křikl na Ivana, který znehybnil vojáka kopancem do koulí a společně překonali těch pár set metrů na hranici.
Ivan opřel samopal o patník a uprchlíci rychle pokračovali do německého vnitrozemí.

***

Vojín Kouba se probíral a třel si hlavu. „Bože, to byla šlupka!“

Když zjistil, že mu chybí samopal, bylo mu jasné, že tohle bude průšvih jak hrom. Žádnej vopušťák, ale vězení. Úspěšnej útěk, ztráta zbraně, to všechno mu přišijou.
Rozhlédl se kolem. Všude byl klid.
Tak jen vzdychl a pomalu se rozešel. Jo, šlo to, hlava ho sice brněla, ale nohy poslouchaly.

***

Zásahová jednotka z roty dorazila se značným zpožděním. Měli defekt na autě, pak nastaly další zmatky, zkrátka nic nefungovalo.

U vrátek ve třetím úseku stál svobodník Ostružný, potlučený a zkrvavený.
Při spatření poručíka se vypjal do pozoru a zamumlal rozbitými ústy.
„Hlásím proryv tří narušitelů. Dva muži a jedna žena. Byli ozbrojeni a zastřelili psa. Poté mě odzbrojili a napadli. Vojín Kouba je nezvěstný.“
Poručík mu dal pohov a zakoulel očima. To zase bude polízanice od nadřízených. Zatracená práce!

***

Útěk trojice skončil v první pohraniční vesnici.
Vesničané jim poskytli ošetření i jídlo a pak už si je převzala německá Grenzepolizei.

Nejprve prošli výslechem a pak v malém penzionu čekali na přesun do uprchlického tábora. Jana už se cítila dobře. Průstřel byl čistý a kost nebyla poškozena, jak řekl doktor a ránu měla pečlivě ošetřenou.

„Kam půjdem?“ nadhodil téma Ivan.
„Určitě do Ameriky,“ odvětil Luděk. „Tam bude víc možností, jak začít novej život.“
„Asi vás zklamu, kluci,“ řekla Jana. „Já s váma nepůjdu. Mám strýce ve Francii a on si pro mě přijede. Určitě, jakmile mu dám vědět, kde jsem.“
„Ty máš strejdu na západě? Tak proto ten útěk,“ svítalo Luďkovi.
„Přesně. Je to náš rodinnej škraloup a proto nás nepustí ani do Jugošky. Jsme se strejdou v kontaktu, ale k setkání dojít nemůže, pochopitelně. On totiž taky zdrhnul a tady by ho hned lapli. Jestli chcete jít taky do Francie?“
„Nene…Amerika je náš cíl,“ řekl Ivan a Luděk přisvědčil.
„Budeme si ale psát,“ usmál se na Janu, která najednou posmutněla.

***

Večer náhle u kluků klaply potichu dveře.
„Spíte?“ ozvala se tiše Jana.
„Ne. Pojď dál,“ pozvali ji dovnitř.
„Nerozvěcejte. Já si sednu sem“, usedla k Luďkovi na postel a ukázala Ivanovi. „A ty pojď sem vedle. Brzy se rozejdem a já nevím, jak vám poděkovat. Udělám jen to, co umím a vám se to snad bude líbit. Buďte ale hodní. Já ještě nikdy se dvěma…,“ špitla tiše a rozepnula si košilku.
Do přítmí pokoje zasvítila bílá prsa.

Kluci byli zaskočeni, ale pak uchopily příležitost za pačesy, či spíše za prsa. Luděk se s ní začal Líbat a Ivan si hrál s prsy a bradavkami.
Pak si stáhl kalhoty, pohonil si ocas a zaklepal Janě na rameno. Ta se odtrhla z líbání a nyní jí před obličejem trčel ztopořený ocas.
Vsála ho do pusy a začala kouřit.
Luděk se také svlékl, porovnal si Janu na posteli, aby jí mohl lízat kundičku. Ta dál kouřila ocas a vnímala slastné pocity kmitajícího jazyku.

Luděk už věděl, kde je na laskání citlivá a hlavně tam se zaměřil. Odměnou mu byly proudy šťáv a Ivanovi silnější stisk rtů a rychlejší pohyby hlavy po ocase.
„Jooo…jóóóó,“ zahekal a začal stříkat.
„Ty hovado!“ vyprskla Jana, když ho v poslední sekundě stačila vyplivnout. „Tohle nesnesu!“
Ivan jí ještě v extázi pocákal obličej a ramena.
Jana si semeno utřela do jeho trenek a začala zase vnímat laskání klína. Teď si to konečně mohla užít naplno. Ve stoupající rozkoši nakonec uchopila Ivanův ocas do ruky a pomalým honěním se mu ho snažila postavit.

Luďka už bolel jazyk a čurák hrozil prasknutím, takže ho do ní zarazil. Klekl si, Janu si přitáhl za stehna, přirážel a sledoval, jak ji mrdá po celé délce ocasu.
„Ah…ah…ah…ááááhhh…gfmmm,“ hekala Jana a pak zmlkla pod zatlačením Ivanova ocasu do pusy.

A tak ji střídavě šoustali, nechali si kouřit ocasy a obdařili ji tak spoustou orgasmů.
Nakonec už ležela jak hadrová panenka a doufala, že se kluci po trojím vystříkaní konečně unaví.

Když zase klečela, vzdychala pod rytmickými přírazy Ivana zezadu a v puse sála Luďkův ocas. Pachuť semene i vlastních šťáv z jejich ocasů už nevnímala a jen čekala na konec.
„Óááááhhh….joooo,“ zahekal Ivan a právě se do ní vystříkal potřetí.
Sám už byl unavenej, ale tahle holka byla tak báječná a on už tak dlouho neprcal.
„Kuř…Jani…joo…jooooo…budu…bu…důůůů,“ drmolil Luděk, užíval si strojové pohyby rtů na ocase a vzápětí z ní vyjel a těch pár kapek poslední dávky semene vypustil stranou.

Nakonec se všichni skáceli na hromadu a tvrdě usnuli, usouložení a uspokojení.

***

PO 25-TI LETECH

Hans Kouba stál v recepci a sám vítal novou várku hostů až z Ameriky. Jako majitel penzionu tak činil vždy, i když to neměl v popisu práce.

V chodbě postávaly dvě rodiny. Kostrbatou němčinou se muži s Hansem domlouvali do doby, než mu podali pasy. Česká jména byla více než výmluvná.
„Vidím, že jsme krajani,“ spustil k údivu Američanů česky. „Jsem také Čech.“
Muži se zasmáli a hovor dál pokračoval v češtině. Jen jejich manželky a děti neuměly česky ani ň.

Večer je Hans pozval na pití. Víno bylo vynikající a při druhé láhvi se Hans zeptal, jak se do Ameriky dostali.
„Teď už je to jedno a může se o tom mluvit, ale přešli jsme přes dráty. Na Šumavě, vlastně kousek odtud, jsme pod horou Stráž přeštípli dráty a frnk… byli jsme tu.“

Hansovi se zastavilo srdce.
„Pod…Stráží…jste…utekli? A nebyla s váma…ještě…nějaká holka?“
Teď zase ztuhli oba muži.
„Odkud to víte? A do prdele..,“ vydechl jeden. „Luďku, to je on!“
„Kdo?“
„No ten, co jsem ho vzal klackem. Že jo, že jste to vy? No to je gól!“ rozesmál se muž.
Hans se ušklíbl.
„Jo. Jsem to já! A kvůli vám jsem musel zdrhnout taky. Proryv tří osob, sebrali jste mi samopal.“
„Počkat! Ten jsem nechal u patníku,“ opravil ho Ivan.
„To nevím,“ pokrčil rameny Hans. „Prostě jsem ho neměl. Šel bych bručet. A tak jsem se rozhodl zmizet. Prošel jsem si táborem, nic moc, ale naštěstí jsem si tam nabrkl kuchařku Gutu a vzali jsme se. No a teď tu vedu penzion. Musím přiznat, že se mi to tak líbí a že se mi daří.“
„My si taky nevedeme špatně, i když začátky, hlavně řeč, byly těžký,“ přiznal Luděk. „Teď máme svůj byznys a vzmohli se i na výlet do Evropy, i když to ženy nijak zvlášť nezajímá.“
„My tu ale máme ještě tajný plán. Setkáme se na kopci Siebensteinkopf s Janou. To je ta, co zdrhla s náma,“ spiklenecky mrkal Ivan. „Žije ve Švýcarsku, ale přijede pozítří, tak tam máme sraz. Jestli chcete, pojďte taky.“
„No, rád bych, ale tohle je vaše akce. Já vás naopak honil a měl zabránit v útěku, takže díky,“ odmítl nabídku Hans.

****

O DVA DNY POZDĚJI

„Teda, ty kopce už mě nějak zmáhají,“ funěl Ivan jak přetopený kotel.
„Před lety jsme někde tudy zdrhali, teď bych neprolezl ani tím plotem,“ souhlasil s ním Luděk.

Na vrcholu kopce Siebensteinkopf je uvítal dřevěný kříž a osamělé balvany.
„Sedm kamenů a je jich tu daleko víc,“ konstatoval Ivan a na jeden s úlevou usedl.
„Klucííííí…ahooooj,“ rozhrnulo se náhle křoví a ven vyběhla Jana.
Stále měla štíhlou sportovní figuru a celkově byla k světu, jen byla o čtvrt století starší.

Když se vzájemně poobjímali a opusinkovali, usedli na kameny a sdělovali si dojmy a životní peripetie za ta léta, co se neviděli a jen si psali.
„Ruce vzhůru, vzdejte se!“ zazněl náhle ostře povel a z křoví vyšel muž v uniformě PS a v ruce držel dětskou pistolku.
„Ty vole, Hansi …..,“ po chvilce překvapení a leknutí se rozesmál Ivan a po něm i Luděk.

Jen Jana se tvářila nechápavě. Všechno jí vysvětlili a Hans dodal, že mu to nedalo, navlékl si svou starou uniformu a udělal na ně přepad.
„Tenkrát to nevyšlo, ale aspoň teď jste se lekli.“

4.8 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Oldest
Newest Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
shock

Věřte tomu nebo ne, ale příběh má reálný základ dle vyprávění kamaráda, bývalého péesáka na hranici.

Junior

Výborná povídka o tom jak to probíhalo na hranici. Skvěle napsáno.

Dexius74

Mali sme súdruhov, dneska máme Covid