Toto je 1 díl z 2 v seriálu Balada pro Zuzanu

(upravená verze)

Příběh který vám chci vyprávět, je vzpomínkou na moji největší životní lásku, Zuzanu.

Psal se duben roku 1994.
Po prodělaném infarktu mi byly doporučeny lázně. Ani na chvíli jsem nezaváhal při nabídnutém výběru a zvolil jsem právě ty v západních Čechách.
„Tak tady se mi bude rozhodně líbit,“ prohlásil jsem, když jsem s naditým kufrem na kolečkách vystoupil na konečné z příměstského autobusu.

Přivítalo mne město, ozářené dopoledním sluncem dubnového dne. Okolní příroda si plnými doušky užívala jara. Na pupenech stromů bylo znát, že schází jen něco málo dnů, aby se rozvinuly do plných květů.
Pamatoval jsem si to tu matně ze vzpomínek. Naposledy jsem tu byl jako student na školním výletě.
V paměti jsem si uchoval jen dominantní budovu Národního domu a sošku chlapečka, sedícího na kouli, s oblýskaným pinďourkem.

Jeffe, vítej ve Františkových Lázních.

Vydal jsem se širokou ulicí, lemovanou bílookrovými lázeňskými domy, vstříc neočekávaným dobrodružstvím. Už během cesty jsem registroval spoustu nádherných žen. Nešetřil jsem úsměvy a podle jejich reakcí jsem usoudil, že najít si zde známost, nebude žádný problém.
Čekal mne tu bezmála měsíční život, plný krásných chvil, které se zaryly hluboko do vzpomínek na celý život.

„Dala jsem vás dohromady s pánem ve vašich letech. Jinak to nešlo. Je to náš dlouholetý host a určitě budete spokojený,“ omlouvala se recepční, když mne ubytovávala.
„To je v pořádku, i tak jste neskutečně laskavá,“ zazubil jsem se na dámu středních let za hotelovým pultem a podal jí kazetu s reklamní tužkou.
„To je za ochotu.“
„Tady máte klíč od hlavního vchodu,“ položila na stůl jeden klíč navíc. „Určitě se vám hodí,“ spiklenecky na mne mrkla.
„Přeji příjemný pobyt,“ slyšel jsem ještě za zády.

Pokoj jsem měl v jiné budově. Opatrně jsem zaklepal na dveře označené příslušným číslem.
„Jen pojďte dál,“ ozvalo se za nimi.
Očekávání bylo příjemné. Přivítal jsem se s mužem, velice elegantním, tak v mých letech. Navíc to byl Pražák. Okamžitě jsme si rozuměli.
„Antonín, jméno mé,“ podal mi ruku. „Jsem tu každoročním návštěvníkem. Když budeš chtít, rád ti poradím, jak to tu chodí. Věřím, že si budeme rozumět i co se týče dámských návštěv a nebudeme si dělat navzájem problémy,“ rozpovídal se.
„Koukám, že na recepční jsi zapůsobil dobře, když ti dala klíče od vchodu. To ti značně zjednoduší život,“ pokračoval. „Tak se zabydli, za chvíli půjdeme na oběd. Na jídlo se chodí do hlavní budovy,“ dostalo se mi posledních instrukcí.

Místa u stolů byla předem určená, prý kvůli dietám. Bylo to organizátory dobře vymyšleno. Vždy usadili, pokud možno hosty do páru.
Sedli jsme si s Antonínem ke stolu a čekali, koho nám přidělili.
Rozhlížel jsem se po jídelně, když tu náhle jsem jí uviděl. To je ona. Tak jsem si jí vytvořil ve svých představách. S takovou bych si přál prožít celý pobyt v lázních.
Žena tak kolem třiceti let, s plavými vlasy, lokýnkami, které jí mírně spadaly na ramena, s očima modrýma jako horské studánky. Bavila se s kamarádkami a vždy, když se usmála, ukázala krásné bílé zuby. Svět kolem mne přestal existovat, viděl jsem jenom jí.
Už nebude třeba víc hledat. V představách, jak trávím celé dny a noci s touto kráskou jsem ztratil naprosto hlavu a vznášel jsem se doslova v oblacích.

„Dobrý den. Mohu si přisednout?“ ozvalo se nad námi. „Přidělili mi místo k vám. Jmenuji se Vlasta.“
Vrátil jsem se do reality a zvedl hlavu.
Na de mnou stála dáma v mém věku. Nebylo možné nevšimnout si jejích pěstěných nehtů.
Vstal jsem a podal jí ruku.
„Samozřejmě,“ ukázal jsem na volnou židli a ruku jí políbil.
„Je vidět, že v tom umíš chodit,“ neodpustil si poznámku kolega.

Jako z dálky jsem slyšel Vlastino štěbetání.
Myslí i pohledem jsem byl zase v rohu sálu a pozoroval svou krásnou vílu a přemýšlel o tom, jak se s ní seznámit.
Byla jak panenka z cukru, jak obláček mlhy, kterého, když se neopatrně dotknete, se rozplyne.

„Vy mne vůbec neposloucháte,“ vytrhla mne z rozjímání naše spolustolovnice.
„Pardon, co jste říkala?“
„Ptám se, co budete dělat odpoledne a po večeři. Že bychom si někam vyrazili za poznáním?“
„Musím ještě na lékařskou prohlídku a nechat se zapsat na procedury a k večeru již něco mám,“ rychle jsem se vymluvil. Měl jsem hlavu plnou té krásky z rohu sálu.
„Škoda.“

Ani jsem pořádně nevnímal, co jsme dostali k jídlu, jen jsem stále přemýšlel o tom, jak mou vyvolenou oslovit.
Náhle se otočila k našemu stolu. Naše oči se setkaly. V té chvíli jsem přestal dýchat. Pokynul jsem mírně hlavou na pozdrav a usmál se. Vrátila mi úsměv a opět ukázala bílé zuby. Jen na chvíli a pak obrátila svou pozornost ke společnosti u stolu.

Se smíchem se rozloučila se svými přítelkyněmi a vstala.
Omluvil jsem se u stolu a vyběhl za ní před lázeňský dům.
Pozdě.
Marně jsem se rozhlížel po ulici. Nikde jsem jí neviděl.

Celé odpoledne jsem probloumal procházkou v městě, ve snaze jí potkat. Nemyslel jsem na nic jiného, než na ni. Jindy bych ochotně reagoval na pohledy kolemjdoucích žen a s leckterou se dal do hovoru. Vždyť to byl i jeden z důvodů, proč jsem si vybral právě tyto lázně.
Nemohl jsem se dočkat večeře, kdy jí zase uvidím.

Ten večer ke svému stolu nepřišla.
Nevzdám se, zase jí budu hledat. Přitom stačilo jen se informovat u jejích přítelkyň. Ale, co když už tu někoho má? Bál jsem se případného zklamání a tak jsem tuto možnost okamžitě zavrhl.
„Co máš v plánu?“ zeptal se mne Antonín.
„Ještě nevím,“ přiznal jsem se. „Asi budu hledat svou neznámou.“
„Jsi naprosto ztracená existence. Ale, kdyby, dneska se tancuje ve Slovanu a v balírně,“ rozloučil se se mnou Antonín, stříkl na sebe příjemnou vůni pánského parfému a zmizel.

Já se znovu vydal do ulic hledat neznámou krásku. Vše bylo marné. Udělal jsem si bezvýslednou procházku až na Ameriku, abych se s nezdarem vrátil zpět do města.

Večer se přihlásil rychle se vkrádajícím soumrakem, když jsem vstoupil do tanečního sálu hotelu Slovan.
Ona tam seděla a opět ve společnosti svých kamarádek z lázeňské jídelny.
Hledal jsem místo u některého ze stolů, tak, abych jí měl co nejblíže. Jen co začne hrát hudba, okamžitě jí půjdu vyzvat k tanci.

Bubeník zaklepal paličkami o sebe, aby dal popud kapele k začátku další série, když mi výhled na mou neznámou zastínila postava číšníka.
„Budete si přát?“
Rychle jsem si objednal dvě deci bílého.
Když číšník odkráčel, zjistil jsem, že ona už u stolu není.

Chvíli jsem se rozhlížel kolem, až jsem jí opět objevil na parketu ve společnosti mladého muže. Snažil se k ní přitisknout, ale ona mu dávala najevo, že o bližší kontakt zrovna moc nestojí. Ani další skladba, která byla v rychlejším rytmu ho neodradila od toho, aby jí k sobě přitáhl.
To se mi vůbec nelíbilo.
„Jeffe, snad nežárlíš?“ proběhlo mi hlavou.
Hned, jak začnou znovu hrát, musím pro ní jít. Jako zákon naschválu, následovala krátká přestávka.

„Dáte si ještě jednu?“ zeptal se mne procházející číšník.
„Ale ano.“
Mé myšlenky byly úplně jinde. Stále jsem pozoroval každý pohyb krásné neznámé.
Ta náhle vstala a odcházela ze sálu. V tom samém okamžiku se zvedl i mladík, se kterým tancovala a vydal se za ní. Zvedl jsem se ze židle, ale vzápětí dosedl zpět.
Mladík se vracel přes parket sám, a bylo na něm vidět, že se pravděpodobně nepohodli. To by nahrávalo v můj prospěch.
Na návrat krásky jsem ale čekal marně.

„Takovej hezoun,“ ozvalo se od vedlejšího stolu, „ a dělá, jako by tu okolo něho nikdo nebyl.“
Ohlédl jsem se po hlase.
Seděla tam žena středních let, v odvážně rozepnuté blůzce, z které se snažila doslova vypadnout mohutná ňadra, napěchovaná v malé podprsence.
„Nechcete si přisednout?“ otázala se a odstrčila mírně vedlejší židli.
Jindy bych možná nabídky využil, ale teď jsem byl myšlenkami jinde. Zrakem jsem stále bloudil po sále a hledal svou neznámou.
„Pche, frajer jeden,“ ozvalo se od vedle, když žena zjistila, že na její nabídku nereaguji.

„Zaplatím,“ oslovil jsem chvatně číšníka a ani jsem nečekal na vrácení peněz.
Vyběhl jsem do večerního chladu ztichlé ulice a rozhlížel se, jestli svou vílu ještě někde neuvidím.
Ulice byla beznadějně prázdná.
Pomalu jsem se vydal ke své ubytovně s hlavou plnou zklamání.
Ten večer jsem nemohl dlouho usnout. Můj spolubydlící se toho večera již neukázal.

Ráno mne probudil hluk dešťových kapek, bubnujících do plechu okenního parapetu. To nám ještě scházelo.
Rozmrzele jsem proběhl mezi kapkami deště do blízké budovy lázeňského domu na snídani.
Snad jí uvidím alespoň tady.
O to bylo větší zklamání, když jsem zjistil, že u stolu v rohu sedí úplně jiná sestava. Po mé neznámé nebylo ani památky.

„Co budeme dělat dneska?“ zeptala se Vlasta, která již čekala na to, až jí přinesou jídlo. „Vypadá to, že bude pršet celý den.“
„Vůbec nevím,“ odpověděl jsem zklamaně. „Nemám žádný plán.“
„Nechte to na mně. Něco vymyslím,“ chopila se příležitosti Vlasta.
„Jak myslíte,“ odpověděl jsem jí nezúčastněně. „Já teď musím na procedury.“

Přehodil jsem si bundu přes hlavu a vyrazil do deště. Čekala mne dopolední procedura v nedalekých lázních.
Přede mnou kráčela žena s deštníkem.
„Můžu se u vás schovat?“ snažil jsem se jí doběhnout.
„Samozřejmě,“ zastavila se a otočila se ke mně.

Nohy se mi málem podlomily. Byla to ona. Štěstím jsem málem přestal dýchat.
„To vám to ale trvalo,“ usmála se a ukázala opět své krásné bílé zuby.
Měl jsem v tu chvíli spoustu otázek.
„Kam jste mi včera utekla?“
„Byl dotěrný. Těmi svými návrhy mi zkazil večer a tak jsem šla spát.“
„A proč jste nebyla včera na večeři a dneska jsem vás neviděl ani na snídani?“
„Vy můj hlupáčku. To je tak prosté. Na večeři nechodím, protože si chci udržet postavu a na snídani jsem byla. Jen nám vyměnili termíny a na jídlo chodíme dřív. Spokojený?“
„Jste jako víla, abyste se mi někde zjevila a vzápětí zase zmizela.“
„No, to my víly děláme normálně,“ opět se zasmála.

Chvíli jsme stáli před budovou lázní a měli jsme si najednou toho tolik říci.
„Tak už běžte, ať vás někdo nepředeběhne.“
Ještě než jsem zmizel v dubových dveří lázní, otočil jsem se.
Stála tam s deštníkem, po kterém stékaly kapky vody a chtěla mi ještě něco říci.
„Mám na vás počkat, abyste mi nezmokl? Mohl byste se rozpustit jako kostka cukru v čaji a už bych vás nikdy neuviděla.“

Patnáctiminutová koupel trvala nekonečně dlouho a konec nebralo ani pocení v dece.
Rychle jsem vyběhl před budovu. Přestalo pršet a protrhávajícími se mraky začalo vykukovat jarní sluníčko.
Rozhlížel jsem se po ulici na všechny strany, ale marně. Nikde nebyla. Asi nevydržela tak dlouho čekat, nebo se mnou jen tak laškovala. Možná to byla opravdová víla, která se mi jen zdála a teď se mi navždy ztratila.
Šoural jsem se smutně zpět do města.

„Baf,“ ozvalo se mi za zády. „Pozorovala jsem vás za rohem, jak se zachováte. Tak už nebuďte smutný. Co budeme dělat celý den?“ zavěsila se do mne.

Slunce se vymanilo z posledních zbytků mraků a začalo s plnou intenzitou vysílat své teplé paprsky do krásného dubnového dne. Snad i ono pochopilo, že nemůže kazit pro mne tak krásné okamžiky.
Kráčeli jsme spolu po ulici a mne těšilo, jak se za mou společnicí otáčejí muži. Určitě mi jí závidí.
„Odpoledne už nic nemám. Co kdybychom si vyšli jen tak, prohlédnout si okolí. Ale předem upozorňuji, že to tady neznám,“ rozvíjel jsem plány.
„To vůbec nevadí. Třeba zabloudíme a už nikdy nenajdeme cestu zpátky a zůstaneme stále spolu.“
„Budu na vás čekat po obědě před jídelnou,“ rozloučil jsem se s ní a počkal, až se za ní zavřou dveře lázeňského domu, ve kterém bydlela.

„Dneska máš celou noc a příští den pokoj jen pro sebe,“ sdělil mi u oběda Antonín. „Jedu za přítelkyní do Chebu a zůstanu tam. Přeji ti krásný zbytek dne, ty lovče dívčích srdcí.“

Nedočkavě jsem přešlapoval na místě našeho odpoledního setkání. Doufám, že opravdu přijde, že to není zase jedno z jejích náhlých zjevení, kdy jen rozdráždí mou touhu a zase zmizí.
Slunce dnešnímu odpoledni opravdu přálo. Příjemný jarní větřík mu pomohl zahnat poslední mráčky a teď už jen se mnou netrpělivě čekalo až se má víla objeví zpoza úzké uličky.

Nezklamala nás ani jednoho. V jarním kostýmku, s širokým kloboukem a slunečníkem v ruce, kráčela ke mně.
Mrzelo mne v té chvíli, že i já jsem neměl alespoň slaměný klobouk. Mohl jsem ho teď sejmout z hlavy, hluboko se uklonit a políbit jí ruku.
„Tak, a teď je to už jen na vás,“ přijala nabídnuté rámě.

Vzpomněl jsem si na Antonínovo vyprávění o jednom místě za městem. To je přesně to, co jsem chtěl pro první romantickou schůzku s touto křehkou kráskou.
Šli jsme se okolo Císařských Lázní, ulicí Pod Lipami, až za námi zůstalo město a kolem byla jen příroda.
Rozkvétající louky, po pravé straně háj smíšených stromů, z jejichž pupenů vykukovaly první zelené lístky a nesměle se klubaly růžovobílé květy třešní. V dálce mezi nimi prosvítala stavba připomínající římské atrium, pramen Natálie.

Vydali jsme se skoro polní cestou k tomuto romantickému místu.
„Kam mne vedete?“ nezakrývala zvědavost má společnice.
„Chci vám ukázat své království. Věřím, že se vám tu bude líbit,“ doufal jsem, že nás tu nebude nikdo vyrušovat.
„To jsem netušila, můj princi, že tu máte takový krásný palác,“ nezakrývala svůj údiv, když jsme došli na místo.

Stáli jsme proti sobě a dlouze se dívali do očí.
To kouzelné prostředí i ta zvláštní chvíle mi dodala odvahu.
„Chtěl bych vás políbit.“
„A co vám v tom brání?“ našpulila rty.
Zprvu nesměle jsem přejel svými rty po jejích.
Mírně pootevřela ústa a nechala do nich vnikat můj jazyk.

Polibek trval neskutečně dlouho, až mne od sebe konečně odstrčila.
„Stačí,“ nadechla se. „Vždyť jsem se málem udusila.“
„Teď, kdybych ti zase zmizela, nevěděl bys ani koho máš hledat,“ rozeběhla se po louce.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ volal jsem za ní.
„Zuzana, Zuzana……,“ slábl její hlas.
„Počkej Zuzano, neutíkej mi.“

Doběhla do březového hájku a zastavila se.
To nebyl útěk plaché laně. To bylo rafinované svádění s cílem dostat nás co nejdále od možných zvědavých lidských zraků.
Opřela se o kmen stromu. Přitiskl jsem se k ní celým tělem a snažil se jí políbit.
Mírně mne odstrčila.
„Počkej, musím se ti s něčím svěřit. Víš, my víly nežijeme tak dlouho, jaky vy lidi. Cítím, že se mé dny krátí. Proto buď na mne milý a něžný. Miluj mne jak nejlépe umíš. Chci mít na chvíle, které jsme spolu prožili a prožijeme, ty nejkrásnější vzpomínky.“

V ten okamžik jsem nad jejími slovy moc nepřemýšlel. Domníval jsem se, že jde o druh hry a přistoupil jsem na ní.
Přitiskl jsem jí k sobě co nejněžněji a dlouho vychutnával teplo jejího těla, tvrdá prsíčka, kterými se ke mně tiskla, její pevné bříško i hrbolek jejího ženství, které jsem ucítil, když mi vklínila mezi nohy své tuhé stehno.
Měl jsem pocit, že do ní prolínám, že se naše těla rozplývají jak oblak páry, jen mé tuhnoucí pohlaví dávalo znát, že jsem z pevné hmoty a že toužím jen po jednom.
Najít cestu ke studánce rozkoší a se svým údem do ní hluboko vniknout.

Ruka mi sjížděla po hebké látce sukně kostýmku, až našla její okraj a začala se opět sunout vzhůru, kopírujíc přitom hladkou kůži jejích nohou, až se konečně dotkla mezery mezi nimi.
Zuzanino hluboké vzdechnutí bylo znamením toho, že má ruka je na správném místě.

Ani ona nezahálela. Zatímco mi jazýčkem rejdila v ústech, rukou hledala zip poklopce mých kalhot a snažila se ho rozepnout.
Už jen málo scházelo k tomu, abych jí poodhrnul okraj kalhotek, a mohl dotknout její jeskyňky, ale překážely mi její punčocháče..
„Počkej, sundám si je,“ sáhla si pod sukni a stáhla si je.
Využil jsem té chvíle a osvobodil své kopí se sevření kalhot. Úd se dotýkal látky kalhotek. Uchopil jsem gumičku a mírně jí je stáhl.
Žalud se konečně dotkl holé kůže její žemličky a hledal mezeru mezi chlopničkami, aby mohl vniknout do žhavé propasti jejího ženství.
„Ukaž ty nešiko,“ vzala do ruky mého neposedu a sama si ho vložila mezi stydké pysky.
„Miluj mne něžně,“ zaprosila a nechala ho vnikat hluboko do svého těla.

Stáli jsme v březovém hájku, opřeni o strom, ona s vysoko vyhrnutou sukní, já se spuštěnými kalhotami a přestali jsme vnímat okolní svět. Snad bychom si ani nevšimli, kdyby okolo nás někdo přešel.
Já nesmírně šťastný, ona vzrušená, dávala najevo svou rozkoš silnými stahy vagíny a neartikulovanými výkřiky.

Ptáci s okolních stromů se slétali na jedinou větev a svým zpěvem dokreslovali krásnou atmosféru těchto okamžiků a byli svědkem toho, jak Zuzana zaťala své pěstěné nehty do mých zad a posledním hlubokým vzdechem naplno otevřela své tělo mým výstřikům, jež plnily nenasytnou vagínu.

Stáli jsme tam ještě dlouho, vydýchávali své vzrušení. Vytékající semeno se vsakovalo do jejích kalhotek a punčocháčů, ale Zuzaně to asi nevadilo.
„Vrátíme se?“ vytrhla mne ze snění zpět do reality.

Vraceli jsme se velikým obloukem, abychom byli co nejvíce spolu, daleko od lidí. Prošli jsme kolem polí, na kterých se těžilo bahno pro léčebné účely a vstoupili mezi první domy.
Z jednoho z nich se ozývala hudba z kláves a vůně kuchyně penzionu lákala k posezení.
„Nevím jak ty, ale já dostávám hrozný hlad,“ vyzvala mne Zuzana nenápadně k tomu, abychom vstoupili dovnitř.

Přivítalo nás příjemné přítmí místnosti se stolky, spoře osvětlenými lampičkami a hudba keyboardu, umístěného u malého tanečního parketu.
„Chtěla bych tančit,“ zaprosila má dívka, když odložila příbor.
Hudebník, jakoby vytušil naši náladu, sáhl do kláves a začal hrát jednu z mých oblíbených pomalých skladeb, při kterých se doslova stojí na místě, těla se k sobě tisknou a tanečníci se ztrácejí v překrásné melodii a přestává pro ně existovat okolní svět.

Přesně tak tato atmosféra zapůsobila na Zuzanu. Opět se ke mně přitiskla celým tělem.
„Chtěla bych se milovat,“ zašeptala mi do ucha.
Na důkaz své prosby strčila nohu mezi mé, tak, aby se stehnem dotkla co nejvíce mého údu. Okamžitě ucítila odezvu. Kdyby to bylo možné, vyhrnul bych jí tu na parketu sukni.
Dotančili jsme sérii a s myšlenkami jen na to jediné zaplatili a opustili penzion.

„Tady v parku?“ zeptala se Zuzana nedočkavě.
„Mám lepší nápad,“ došlo mi, že mám pokoj jen pro sebe.
Úplně jsem zapomněl na to, že je Antonín u své přítelkyně.
Chytil jsem Zuzanu za ruku a táhl jí večerními ulicemi k lázeňskému domu, ve kterém jsem bydlel.

Vyběhli jsme po širokých schodech a málem jsme nezamkli pokoj.
Již po cestě k lůžku jsme se zbavovali jednotlivých kusů oblečení, až jsme do chladivých lůžkovin padli oba nazí.
„Proč si mne tak prohlížíš?“
„Jsi krásná. Musím zlíbat celé tvé tělo a nevynechat ani kousek,“ pokrýval jsem její pokožku jedním polibkem za druhým, přes hroty bradavek a důlek pupíku, až jsem se dotkl Venušina pahorku.
Rty jsem nahradil jazykem a začal jí jemně vylizovat rýhu mušličky. Pokaždé, když jsem se dotkl poštěváčku, vypjala jí proti mým ústům a se zájmem pozorovala jak můj jazyk mizí v hlubině vagíny.

„Teď já,“ obrátila mne pod sebe. „Ani já ti nesmím být nic dlužná.“
Začala mi vracet polibky, a svými rty se dotkla mého, na kost ztvrdlého dobyvatele.
„Nestříkej, prosím,“ žadonila, když ucítila záškuby varlat, které držela v ruce.
Pozdě. Vlny výstřiků jí plnily ústa.

„Takhle neotěhotním,“ vyčetla mi, když spolkla poslední zbytky spermatu.
„Chtěla bych, aby se mi narodila pokračovatelka. Po mně víla a po tobě krásná,“ obrátila se ke mně zády, naoko uražená.
„Tak už se nezlob,“ pohladil jsem jí po zádech.
„Já to napravím,“ přitiskl jsem se k jejímu zadečku. Můj utěšitel při dotyku s její jemnou kůží a představou vniknutí zezadu, opět začal nabývat na tuhosti.

Zuzana v předtuše nového spojení mírně nadzvedla nohu, čímž mi usnadnila přístup ke své studánce lásky.
Přitiskl jsem žalud k sevřenému otvoru a mírně přitlačil. Jindy rozevřený otvor, kladl náhle odpor.
Přitlačil jsem proto více a nechal ho vnikat do tuhé hlubiny.
„Miláčku, strkáš mi ho do zadečku,“ upozornila mne Zuzana. „Ale zůstaň, je to příjemné.“

Dosud neznámý způsob mne vzrušoval natolik, že jsem se snažil do mé milenky vniknout co nejhlouběji, což ona oplácela hlasitými vzdechy a tlačením zadečku na můj kůl.
Vyvrcholení se dostavilo současně a já dnes již potřetí plnil její tělo životodárným semenem, i když tentokrát do nesprávného otvoru.
Změklý utěšitel nakonec vyklouzl z jejího zadečku a na nás oba přicházela zasloužená únava.
Něco mi říkalo, že jestli si jí neuhlídám tuto noc, možná jí už nikdy neuvidím.
Držel jsem jí proto za ruku a ještě jí objal kolem ramen a přitiskl k sobě její nahé tělo. Přehodila si přeze mne nohu a oba jsme usnuli.

Ranní slunce zvědavě nakouklo do pokoje a svými paprsky mne pošimralo pod nosem. Otevřel jsem oči a chvíli nechápavě hleděl do bílého stropu. Pomalu se mi začaly vybavovat vzpomínky na promilovanou noc.
Zuzana!
Instinktivně jsem zašmátral po polštáři, kde jsem očekával svou vílu. Dolík vedle mne byl prázdný.

Okamžitě jsem procitl a vztyčil se na lůžku. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Pohledem jsem sklouzl na noční stolek. Klíč od hlavního vchodu chyběl.
Padl jsem hlavou zpět do polštáře.
„Tak jsem jí neuhlídal,“ napadlo mne v prvé chvíli.
Okamžitě jsem začal propadat depresím, když tu náhle jsem uslyšel šramot za dveřmi.

Bílé, vysoké dveře se otevřely, a ona stála mezi nimi. Opět v kostýmku s širokým kloboukem a s krabicí v ruce.
„Byla jsem něco koupit k jídlu. Dneska je neděle a nikam nemusíme..“
Položila krabici na stolek, vrátila se ke dveřím a otočila klíčem v zámku. Přistoupila k našemu lůžku a začala si rozepínat knoflíčky kostýmu, jeden po druhém.
Ten den jsme pokoj již neopustili.

S pondělím přišly dva týdny nejkrásnějších okamžiků mého života. Pronajali jsme si ve městě hotelový pokoj a trávili spolu dny a noci . Opouštěli jsme se jen na chvíli, to když jsme absolvovali procedury.
Hlídal jsem si svou vílu, abych jí neztratil a raději jsem jí stále držel za ruku, i když jsme po probdělých nocích na chvíli usnuli.

Pak ale přišel poslední den jejího pobytu. Stáli jsme na nástupišti vlakového nádraží. Dlouho jsme se objímali, tiskli k sobě a líbali.
„Nedá se nic dělat slečno, měli bychom kvůli vám zpoždění, nastupte si,“ ukázal průvodčí na otevřené dveře posledního vagonu.

Vlak se rozjel a Zuzana mi ještě mávala z okna. Chvíli jsem běžel podél kolejí, pak jsem to ale vzdal a ještě dlouho stál se zdviženou rukou, i když koncová světla vlaku zmizela dávno v zatáčce.

Těch několik posledních dní v lázních jsem prožil již jen ve vzpomínkách na chvíle prožité se Zuzanou..
Ještě jsme si dlouho psali. Časem začala korespondence řídnout, až nakonec dopisy přestaly chodit úplně.
Přivítal jsem proto možnost služební cesty přes krajské město, kde Zuzana bydlela. Trvalo mi to delší dobu, než jsme našel sídliště, dům a číslo vchodu, které Zuzana uváděla ve svých dopisech.
Marně jsem snažil najít její jméno na štítku tlačítka domovního zvonku.

„Hledáte někoho?“ ozvala se za mnou starší dáma.
„Hledám slečnu Zuzanu.“
„Myslíte Zuzanku M.?“
Přikývl jsem na souhlas.
„Tak ta už tady nebydlí,“ dostalo se mi odpovědi.
„Nemáte tušení kde bych jí našel?“
„Na hřbitově, mladý pane.“

Nechápavě jsem hleděl na paní.
„Víte, ona trpěla ošklivou nevyléčitelnou nemocí. Ani ty lázně jí nepomohly. Letos na jaře umřela.“
Slzy mi vhrkly do očí.
„Nejste vy snad ten její přítel z lázní?“ zadívala se na mne.
„Jsem.“
„Zuzanka o vás vždycky tak hezky mluvila.“

To už jsem přes vlhké oči neviděl vůbec nic. Rychle jsem se obrátil a pospíchal k autu. Sedl jsem dovnitř, položil hlavu na volant a nechal volný průchod emocím. Slzy se řinuly v nekontrolovaném proudu a vsakovaly se do koženého potahu.

Teprve nyní se mi začaly vybavovat souvislosti se Zuzaniným zvláštním chováním, které jsem přičítal její romantické povaze.
Vůbec mne nenapadlo, že mi tak dává najevo, že kvůli své nemoci má spočítané dny života.

Stál jsem na parkovišti ještě dlouho.
Teprve když rudé slunce zapadalo za vrcholy nedalekých hor, otočil jsem klíčkem zapalování a pomalu se vracel domů.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2759
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
2
Navigace v seriáluBalada pro Zuzanu 2 >>

3 thoughts on “Balada pro Zuzanu 01”

  1. Tuto povídku si pamatuji ze starého Efenixu. Myslím, že si zasloužila obnovení, protože autor “vychytá mouchy” a ještě to vylepší….. Druhý díl jsem asi nečetl – možná jo, ale rád si ho přečtu znova.

  2. No tohle je náhul. Nejdřív to působí jak z éry Oldřicha Nového, kde gentlemanství a etika vládnou světu. Romantika z toho kape každým písmenkem, než se to rozjede a kape z toho úplně něco jiného 🙂 A nakonec rána na solar při pokusu o návštěvu. Moc hezky sepsané.

  3. Neskutečně krásné . Romantické , vášnivé , ale i smutné . Velmi krásné vzpomínky . Přiznám se , že na konci povídky jsem zaslzel .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *