Evženie Kropáčková provozovala penzión. I v nelehkých časech za pánů s erbem rudé hvězdy, srpu a kladiva, se jí podařilo získat povolení a stát se majitelkou i provozní vedoucí v jedné osobě menšího několikapokojového penziónu, který si zřídila ve vlastní vile po rodičích.

Žila tam sama, a tak úřady přimhouřily oko a slibovaly si i vzrůst turismu v tomto jistě navštíveníhodném kraji s krásnou dominantou obrovských chladících věží atomové katedrály.

Paní Kropáčková byla i dáma s jistým sexappealem, a tak si potřebná razítka dokázala opatřit i jinými prostředky, než jen podanou žádostí. Bylo ji sice už skoro padesát let, ale jelikož byla svobodná a bezdětná, zachovala si pěknou postavu i mladistvý vzhled.

To na některé postarší ouřady platilo, oba si užili sex a kladné vyřízení bylo bonusem.

***

Karel měl problém… a velký. Toho večera se místní hospoda se stoupající hladinou alkoholu v krvi a přibývajícím časem změnila v protikomunistickou buňku a většina osazenstva hulákala jak na lesy, co všechno komunistům udělají, až to jednou padne. Takto se tu halekalo už kolik let a nic. Tentokrát ale byl mezi návštěvníky i jistý Alois Minařík, agent StB (Státní Bezpečnost), který vyskočil a protistátnímu uskupení opilých štamgastů hrozil udáním. Neuvědomoval si asi, že je zde v menšině nebo si myslel, že je nedotknutelný… každopádně k němu přistoupil Karel Podhájský, urostlý, svalnatý dvacetiletý kalič (oceli i alkoholu) a dal mu řádně přes držku, až tekla krev.

Zkrvavělý Minařík zmizel a rychle po něm i Karel. Byl ve městě známou postavou, tak mu bylo jasné, že musí pryč. A to rychle, než ho zatknou. Doma si sbalil kufřík a skoro běžel na nádraží s touhou usednout do jakéhokoliv vlaku, hlavně aby už byl pryč.

Když míjel penzión paní Kropáčkové, málem ji srazil ve vrátkách, jak vyšla ven, vyvenčit svého jezevčíka Bobana.

„Promiňte… omlouvám se… spěchám,“ rychle se omluvil a paní Kropáčková ho chytla za bundu.
„Kampak rychle takhle večer? Už bude noc.“
„Já… já… jsem napadl estébáka… no… toho Minaříka… a oni po mě půjdou… musím pryč!“ vyhrkl Karel rychle a paní Kropáčková se jen pousmála.
„Těm daleko neutečeš hochu, to já mám pro tebe něco lepšího. Pojď se mnou,“ a zavedla ho do domu.

V obýváku zamířila k velkému krbu, sáhla dovnitř a ke Karlově překvapení se odklopila zadní stěna někam do tmy.

„Neboj se a pojď,“ vlezla dovnitř první, pak cvaklo světlo a ukázala se úzká chodba zakončená dveřmi. Tam se nacházel malý, ale útulný pokoj s oknem a dokonce i záchodem a sprchou v malé místnůstce vedle.

„Tohle je moje tajné království. Jsi druhý na světě, kdo o tom ví,“ řekla slavnostním hlasem.
„Tady můžeš zůstat a nikdo tě tu nenajde.“
„Ale… jak to… kde… se to,“ koktal Karel zaskočeně.
„Když tu vilu stavěl můj dědeček, byl posedlý paranoiou, že ho stále někdo sleduje a kdesi cosi, tak si vybudoval tajnou místnost, o které nikdo neví a není ani v plánech. Dům byl pak několikrát přestavěn, ale vždy se podařilo existenci tohoto prostoru utajit. Můžeš tu být, jak dlouho bude potřeba, než se to přežene.“
„Já… nevím, jak poděkovat… a čím vám zaplatím? Teď budu nezaměstnaná celostátně hledaná osoba.“
„O tom si promluvíme později. Přes den tu budeš zavřený, večer se smíš pohybovat po domě, když tu nebudou hosté. Ven na zahradu ale zatím raději nechoď ani v noci. Jinak buď v klidu. Jestli tě sem přijdou hledat, tohle místo neobjeví. Já nesnáším komunisty tak jako ty a protože jsi udělal správnou věc, poskytuju ti tenhle azyl. Zatím se ubytuj a zítra ti přinesu snídani,“ rozloučila se s ním paní domu a tajné dveře se se skřípotem uzavřely.

***

„Snídaně se podává,“ probudil Karla hlas.

Probral se spatřil Evženii ve slušivých šatech, jak pokládá tác s jídlem na stůl.

„Dobrou chuť a ještě přijdu s nějakými knížkami, aby ses tu nenudil. Co čteš?“
„Detektivky, historii… cokoli,“ vyhrkl Karel a Evženie kývla hlavou, že se podívá.

Přišla asi za hodinu a s plnou náručí knížek, že si určitě vybere.

„Jo a ještě něco. Ve městě už probíhají šťáry po tobě. Předpokládám, že přijdou i sem.“

Karel si pak vybral knihu, hupsnul do postele a věnoval se četbě a pak i posilujícímu spánku.

A tak to šlo den za dnem.

***

Policejní prohlídka penziónu paní Kropáčkové byla pochopitelně negativní, i když major StB Hrouzek jí hrozil zatčením a vězením, neboť měl svědka, který ji viděl, jak Karla v kritický den a čas odvádí do domu, ale nepochodil. Policisté prošmejdili byt od sklepa po půdu a nic.

Nakonec byl i svědek zapomenut, když si Evženie vyhrnula sukni a nastavila majorovi zadeček. Ohnula se o stůl, lokty položila na desku a čekala.

Hrouzek pochopitelně nabídku neodmítl, vytáhl ocas ven, pohonil si ho, podržel si ženu v pase a přirazil.

Evženie tlumeně vzdychla, jak do ní prudce zajelo tvrdé péro, ale rychle vlhla, protože jí to dělalo dobře. Muž ho do ní vrazil až po koule a pomalými táhlými pohyby ji mlaskavě šoustal.

Přitom ji rukama mnul přes šaty prsa a slastně funěl.

„Rychle… než… někdo… přijde… oáááh,“ vzdychala žena. „Dodělám… tě… pusou, ano?“

Hrouzek z ní vyjel, ona si rychle dřepla, vzala ocas do ruky, stáhla předkožku a jazykem olízla žalud. Pak ho vsála do pusy a začala staženými rty kouřit. Rytmicky kmitala pusou po tvrdém ocase a muž vzdychal stále rychleji, ocas mu mohutněl a pak drže Evženii za hlavu. začal jí stříkat do pusy.

Se záplavou semene si ale hravě poradila a sála a cucala mu ocas až do povadnutí. Pak chuť semene spláchla sklenicí vody.

„Přesvědčila jste mě o své nevině,“ prohlásil major, když se dal do pořádku.
„To doufám. Jsem bezúhonná občanka, dbalá zákonů naší socialistické vlasti.“

Znělo to sice ironicky, ale major kývl, svolal své muže a opustili dům.

***

Jednoho večera zanesla Evženie jídlo Karlovi a pak usedla na pelest postele.

„Přemýšlela jsem o nájmu za tento úkryt. Jak to vidíš ty?“
„No… nevím co říct… já teď nic nemám.“
„Ale máš,“ usmála se. „Máš něco, co jako žena moc potřebuju. Pevný ocásek, který mi udělá moc hezky. A to vždy, když budu chtít. Ano? To bude tvůj nájem. Bereš?“

Karel se na ženu podíval jinýma očima. Byla už postarší, ale velmi zachovalá a co si budeme povídat, samota mu taky už lezla na mozek. Onanoval často, aby se uspokojil i zahnal nudu a tohle se zdá být tím nejlepším řešením.

„Beru… jistě… ano… rád vám budu… k dispozici,“ vyhrkl a pak trochu zrudl.
„Tak se najez a já ještě přijdu,“ zvedla se Evženie k odchodu se připravit na jistě příjemný večer a noc…

***

Když pak přišla, měla s sebou láhev vína a sama prošla očistou těla a úpravou v krásnou dámu a to včetně elegantních šatů, které se lehce rozepínaly.

Karel nasucho polkl a pak ještě víc, když ho vybídla, aby jí ukázal své nádobíčko.

Nesměle si stáhl kalhoty a uvolnil ven povadlíka, ale Evženie ho ocenila pohledem i pohmatem.

„Myslím, že tohle přesně potřebuju,“ pronesla zastřeně a zkušeně ho začala honit.

Karel zavzdychal a nastupující erekce ocasu brzy zesílila až do kamenné tvrdosti.

„Líbej mě,“ vyzvala ho Evženie k další milostné činnosti a během vzájemné výměny jazyků jí šaty se zašustěním sjely z těla. Stejně byl obnažen i Karel a nahé postavy se přesunuly do postele.

Mladík byl překvapen krásným tělem své novopečené milenky a užíval si celé její tělo, které sjížděl v polibcích od hlavy až po kotníky. Evženii se takový přístup líbil, a tak jen vzdychala a rukou ho vískala ve vlasech. Byla si vědoma, že má mužům co nabídnout a nyní tedy sklízela plody svého úsilí. Přes hladké bříško jí Karel sjel do klína, ale po hezky plném a pevném stehně dál klesal přes koleno na krásně tvarované lýtko a přes kotník přešel na druhou nohu, po které zase stoupal nahoru. Zastavil se u měkkého temného kožíšku klína.

„Slyšela jsem, že na Západě se ženy vyholují, ale já na to nemám odvahu,“ ozvala se Evženie, jako by to snad Karlovi mělo vadit, ale jelikož on sám neznal ženy vyholené, i tady ponořil jazyk do houštiny a razil si cestu do vlhkostí se lesknoucí štěrbiny, která se mu sama otevírala.

„Ach… anoo,“ vydechla žena, jak jí jazyk zakmital na závojíčcích a vstup se ještě více rozevřel. Pysky zčervenaly nalitou krví a vzrušením. Objevila se šťáva a Evženie začala pohazovat tělem a hlasitě sténat, jak ji Karel vylizoval. Měl již nějaké zkušenosti a zaměřil se na laskání klitorisu, kde jak věděl, jsou ženy nejcitlivější.

„Božeeee… jééééh… oúúúú… áááh,“ vykřikovala Evženie v extázi a udělala se.

Karel se nad ní posunul a než se nadála, pochvou jí projel tvrdý ocas a zastavil se o dno.

„Úúúh… seš hluboko,“ vydechla, ale jinak ji zalily příjemné pocity.

Zaražený ocas přesně vyhovoval rozměrům její málo obdělávané zahrádky. Také Karel zažíval slast z proniku a těsné pochvy, která ho svírala a byla i krásně mokrá.

Pozvedl se na pažích a začal rytmicky přirážet, přičemž se i vášnivě líbali. Evženie stoupala na oblacích rozkoše a sama mu pánví šla v přírazech naproti, Karel mrdal tělo krásné ženy a oceňoval její živočišnost a vášeň, která naplňovala i jeho až k vyvrcholení.

„Oh… áááhhh,“ zavyl jak zvíře a pumpoval do ní proud semene.
„Ano…ano… oooh,“ sténala Evženie a záblesk nevýslovné slasti jí naplnit tělo, že se vzepjala a na pár vteřin ztuhla v orgasmické křeči.

Když se uvolnili a leželi vedle sebe, byli plni štěstí a radosti. Evženie jen tiše vzdychala, jak si Karel něžně hrál s jejími prsy, laskal a líbal jí bradavky a vůbec celou ji něžně laskal, protože se nemohl jejího těla nabažit.

„To nejde,“ zvedla se náhle a začala se oblékat.
„Co se děje?“ byl Karel vylekaný a vykolejený.
„Nic, miláčku. Jen se nesmí nic přehánět. Jedno milování mi stačí, ano? Já tu určuji pravidla. Tak jsme se dohodli…“
„Jistě… ale,“ namítl Karel a pohlédl na svůj polotuhý stonek.
„Já vím, ještě máš chuť, ale nejde to… jsem unavena. Hezkou noc a uvidíme se ráno,“ byla Evženie nesmlouvavá, ale opravdu toho měla dost a chtěla se v klidu vyspat.

***

Uběhl rok. Karla, kromě rodičů a známých, nikdo nepostrádal a jak se říká, sešel z očí, sešel z mysli. Trestní orgány jeho případ odložily a odsouzení za napadení veřejného činitele se tak nekonalo. Zatím.

Že by se sám stal obětí trestného činu bylo nepravděpodobné a únik za hranice byl takřka nemožný. Spíše se někde skrývá, napadlo muže zákona, ale zatím byly všechny cesty k nalezení slepé. Evženie i sám Karel byli opatrní a nikdo netušil, co se děje v utajené části penzionu paní Kropáčkové. Ani samotní hosté.

***

Psal se říjen 1989. Už od ledna nálada společnosti vřela pod pokličkou a byla tlumena hysterickými projevy mocipánů o zrádcích a odpadlících a účinné byly už jen policejní pendreky při rozhánění demonstrací. I ty ale pomalu přestávaly stačit.

Dvojice našich milenců však měla jiné, příjemnější, byť možná pro někoho přízemnější, starosti.

„Jééé… áááh… božeeee… užžž..záááás,“ ječela Evženie, poskakovala na pevném ocase, který do ní právě uvolňoval mocný proud semene a vynesl ji tak do oblak rozkoše. Pocit naplnění bylo to nejkrásnější, co Evženie milovala a co jí vždy přivodilo orgasmus. Bůhví, kde se v Karlovi to semeno bralo, když spolu souložili takřka denně.

Karel se jejích hlasitých projevů děsil, ale byl ujištěn, že tajné prostory jsou i spolehlivě odhlučněny, a tak se spolu mohli milovat i za přítomnosti hostů v penziónu. Vstup krbem byl v pohodě, protože se nacházel v soukromém bytě Evženie.

Nyní na Karlovi obkročmo seděla, vychutnávala si svůj vrchol a cítila, jak v ní ocas měkne a uvadá. Měli za sebou druhé kolo, takže to byl i konec hrátek. Beztak už bylo krátce po půlnoci.

Evženie na něm dál seděla, když pronesla: „Napadlo tě, že bych z toho mohla otěhotnět? Spíme spolu denně a tolik semene… co myslíš?“
„Ty jsi…?“ Karel ztuhl. Na tohle nepomyslel a dítě? Na to nebyl připraven…
„Nejsem a ani nečekám že budu, ale cesty Páně a tvýho semínka jsou nevyzpytatelné,“ pousmála se. „Ale je jisté, že by to celou naši záležitost zkomplikovalo.“

Ani nemusela říkat jak.

„Takže teď se mnou budeš spát míň… nebo jako… co?“ zajímalo Karla, který v poslední době přemýšlel jenom ocasem.
„Ne. Jenom mě to tak nějak napadlo,“ zalhala Evženie, která to měla dostat a nedostala, což ji trochu znervózňovalo. A to ještě Karel netušil, že kolem domu už zase krouží Bezpečnost a měla několik podezřívavých otázek a sebejistota Evženie se pomalu vytrácela…

***

„Co je, dvojko?“ ozval se bručivě hlas ve vysílačce.
„Objekt zájmu identifikován. Vstup zajištěn. Operace „Odhalení“ může být zahájena,“ odvětil druhý hlas a cvaknutí přerušilo spojení.

Příslušníci StB už delší dobu pozorovali penzión paní Kropáčkové, případ jim stále nedal spát a byli přesvědčeni, že žena musí vědět víc, než vypověděla. Major Hrouzek sice mlčel, ale sledování nebránil. Vše marno. Až teprve, když se tam dva agenti ubytovali jako manželský pár, došlo k odhalení. Agentům se podařilo rozmístit skryté mikrofony a kamery v bytě majitelky a pak už vše bylo jen otázkou času. Tajemná skrýš v krbu je překvapila. Že tam žena často chodí a nosí jídlo, potvrdila jejich podezření o skrývání zločince a o koho jde, bylo nabíledni. Stačilo už jen spustit akci.

***

„Dneska jen rychlovku, ano?“ vyhrnula si Evženie šaty a nabídla Karlovi pohled na klín bez kalhotek. Roztáhla nohy a potěšeně sledovala tvrdý ocas, jak s ním Karel pomalu míří k její buchtičce.
„Oooh… mmm,“ vzdychla spokojeně, jak v ní strojové pohyby vyvolávaly mrazivé pocity slasti a uvolnění.
„Dám ti do těla,“ broukl Karel, popadl ji za zápěstí, roztáhl a vzpažil ji ruce.
„Ano… dej… mi… do… těla… jsem jen… tvoje děvka… udělej mi to… jak ty chceš,“ vzdychala Evženie a pocítila další návaly slasti.

Mlask, mlask, mlask… razance rychlých a hlubokých přírazů zesilovala a byla přehlušována výkřiky vášně obou milenců, kteří spěli ke společnému vrcholu rozkoše a slasti.

„Jo… jooo… lásko… už… bu… důůůů… ééééh… oooh,“ sténala Evženie ve stoupající rozkoši a vnímala, jak v ní tvrdý ocas mohutní a pak sebou cuká a… horký výron semene v ní vyvolal silný orgasmus.

Karel se vzepjal, přirazil a ve strnulém postoji se do ní vyprazdňoval ve vlně slasti vlastního vyvrcholení. Bylo to nádherné spojení a vyladěné stovkami souloží, které za sebou měli.

Evženie před časem skutečně otěhotněla, posléze si nějak zařídila přerušení, o tom s ním nemluvila a jen mu řekla, že už může do ní stříkat bez obav.

A tak se spolu dál milovali a souložili bez obav z možných následků. Evženie jen kvetla a Karel byl do zralé ženy po uši zamilovaný.

***

„Státní bezpečnost, otevřete!“ ozvalo se bušení na dveře krátce po půlnoci, sotva Evženie opustila úkryt. Rychle šla otevřít a skupinka nesmlouvavých mužů ji odstrčila a hnala se do jejího bytu. Další muž s ní zůstal a vrazil jí do ruky příkaz k domovní prohlídce.

„Jste ňáká rozehřátá, paninko? Ze spaní to asi nebude,“ ušklíbl se a Evženie ztuhla a zrudla zároveň. „Oblečte se, půjdete s námi!“

Skrýš byla odhalena, Karel byl jat a StB byla spokojena. Mohl se rozběhnout monstrproces.

***

„Co mi to děláte?“ tvářil se major Hrouzek nešťastně. „Já vás kryju a vy zatím opravdu ukrýváte celostátně hledanou osobu!“
„To krytí jsem si snad zasloužila?“ opáčila Evženie upjatě.
„Jistě, jistě, ale problém je, že teď už jste mimo mou pravomoc. Budete souzena jako spolupachatelka v závažném případu napadení příslušníka našeho sboru.“
„Mám na výběr? Toho kluka jsem schovala, to ano, ale, nezlobte se, Minařík je fakt svině a to o něm mluvím jako o chlapovi, ne o policajtovi,“ vyštěkla Evženie.
„Nic jsem neslyšel,“ mával Hrouzek zoufale rukama a pak ztišil hlas. „Ty impertinence si strčte za klobouk. Tím si všechno jen ztížíte. Já vás mohu propustit, když podepíšete, že nikam neodjedete a budete spolupracovat v případě pana Podhájského. Vedete penzion a je vás potřeba tam. Skrýš je zapečetěna, tak tam nelezte a pozítří si přijdu vybrat odměnu. To je vše.“

Evženie kývla na souhlas, podepsala předložený papír a hrdým krokem odešla.

Teprve doma na ni všechno spadlo a propukla v zoufalý, ale emočně uvolňující pláč.

***

Major Hrouzek se dostavil v civilu, v podvečerní čas a natěšený jak medvěd v říji. Evženie ho uctila večeří a pak se odebrali do ložnice, kde ho čekala sladká tečka večera.

Žena to brala jako nutné zlo, ale ve své těžké situaci si nemohla moc vyskakovat. Hrouzek byl svým způsobem správnej chlap a pomáhal jí, jak mohl. Nyní se tedy beze studu svlékla donaha a pak už se líbali a Hrouzek hnětl její vnady a rukou jí zajížděl mezi nohy a prstil kundu.

Po čase se žena chopila kouření a v poloze 69 se vzájemně laskali a lízali. Major zkušeně rejdil jazykem v mokré lasturce a žena měla plnou pusu tuhého ocasu a snaživě ho sála ke spokojenosti jeho majitele, ale později vlastně i sebe samé. Rukou kmitala po ocase a lízala hlavici žaludu a laskala uzdičku pak ho zase vsála hluboko do úst, pohybovala rytmicky hlavou a jemně mu rukou mnula koule. Vzájemně se prolaskali k orgasmu a po nezbytném odpočinku se pustili do druhého kola.

Tentokrát trvalo déle, než ocas dosáhl potřebné tvrdosti k použití, ale pak už Evženie klečela, zapřená o pelest a funící Hrouzek ji zezadu tvrdými přírazy doslova mrdal duši z těla. Evženie snaživě hekala, sténala a vzdychala a ač se snažila, k orgasmu se nedostala. Hrouzek se udělal dřív a ani řídká dávka semene do pochvy ji neuspokojila. Zato major zářil jako sluníčko a navrátil se k rodinnému krbu ke své postarší manželce.

***

Prosinec 1989. Kola spravedlnosti se vlivem listopadových událostí zadrhla a Karel Podhájský, nyní coby bojovník proti komunismu, byl propuštěn a jeho případ odložen ad acta.

Po nezbytné oslavě návratu po dvou letech mezi živé mezi štamgasty v hospodě, spolupracovníky v práci i rodiči, pak jeho kroky i myšlenky směřovaly na jedno místo.

***

Evženie se cítila osamocena i zrazena. Nikdo ji za ukrývání Karla nepoděkoval, její případ se také dále neřešil a penzion vlivem nové doby a možností skomíral. A Karel? Kdoví, kde je mu konec… Snad je v hospodě, snad u rodičů. Po dvou letech se vrátil do svého světa, kam ona nepatří. Je stará, on je mladý, tak co… Jeho vyznání lásky, když se milovali, nyní brala jen jako plané řeči, aby si ji udržel a mohl ji šukat… Jo, to jsou celí chlapi.

„Crrrr… crrr… crrrr,“ drnčivý zvonek ji vytrhl ze chmurných myšlenek. Kdo je to tak neodbytný?
„Karle?!“ skoro vykřikla, když otevřela dveře.

Ano, byl to on. V čistém oblečení, ostříhán, oholen i navoněn, tu stál, v ruce pugét květin a tvářil se mile a zároveň i vážně.

„Ahoj, lásko… můžu dál?“ podal ji kytku.
„Ji… ji… jistě… ano… samozřejmě… pojď,“ zažvatlala zaskočená, ale mile překvapená.

V obýváku se postavil zády k nyní již odhalenému tajemství krbu.

„Promiň, že jsem tě nechal čekat. Musel jsem uvést do pořádku svůj život. Teď už je to za mnou, takže jsem tady a prosím tě… žádám… o dovolení, další svůj život spojit s tvým. Žádám tě o ruku. Nemusíš odpovídat hned, ale chtěl bych být a žít s tebou. Miluju tě.“

Evženii se divoce rozbušilo srdce a hruď jí zalila vlna štěstí a lásky.

„Zaskočil jsi mě… Uvědomuješ si, že jsem stará, nemůžu mít děti a… a,“ nedořekla, protože to už ji Karel sevřel v objetí a další slova utlumil polibkem. Vášnivým, hlubokým, všeříkajícím. Nato jí zvedl do náruče a se slovy „Už nic neříkej,“ ji odnášel do ložnice…

4.6 41 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
věrný čtenář

Láska je láska, a ta věk příliš neřeší. 🙂 Moc hezky napsáno.

Junior

Opět výborná povídka. Oba měli štěstí, že se to provalilo až tak pozdě, jinak myslím by z toho byl monstr proces. Ale vše dobře dopadlo a mají se rádi a to je na tom to nejlepší.

Huhu

Shocku, super povídka 👍. Díky.

Shock

Díky. Zabrousil jsem do doby, kterou možná část čtenářů nezažila a nepoznala praktiky tehdejší Bezpečnosti (Policie) a hlavně Státní bezpečnosti. My, co víme, jak co bylo, jen s oddechem zavzpomínáme. Jo a s podobnou skrýší jsem se jednou, v rámci mé profese, opravdu setkal….