„Brácha, můžeš mi postříkat obličej?“
„Prosím?!“
„No, jestli mi nastříkáš svoje semeno na obličej…“
„Ty jsi upadla! Proč bych to měl dělat?“
„Víš, my máme na maturák sehnat každý deset tisíc. Naši mi je nedají a já je nedokážu v tom šibeničním termínu vydělat.“
„Pořád nerozumím, proč chceš moje semeno mít na obličeji?“

Sestra se kousla do rtu, nadechla se a spustila:
„My jsme si se Simonou mysleli, že peníze vyděláme dražbou jejího panenství a já, že bych si zahrála na hlasatelku a mužští by za poplatek na mě – tedy hlavně na obličej – stříkali svoje semeno po vzoru japonského porna.“
A proč taky nevydražíš panenství?“
„Protože už panna nejsem – tedy plnohodnotná.“

Povytáhl jsem obočí údivem.
„Já jsem o panenskou blánu přišla před pár lety při jízdě na kole a vysvětluj chlapovi, že jsi panna, když nenarazí na panenskou blánu…“
„Mně to přijde ujetý. Musí přece existovat jiná možnost, jak si vydělat peníze.“
„Takhle chytrej umí bejt každej…“ odsekla ale hned se zarazila a položila mi otázku, ve které jsem slyšel nádech nevěřící ironie: „a jaká, bratříčku?“
„Co třeba nafotit kalendář?“
„Skvělý plán. Je září. Než to nafotíš, a někde necháš vytisknout, je tu hnedle konec roku a kolikpak asi těch kalendářů prodáš? Navíc máme peníze donést do konce listopadu… Takže tudy cesta nevede. Jiný nápad?“
„Kalendář…“
„To už si říkal. Proč to opakuješ?“
„Kalendář… a nech mě domluvit!“ zastavil jsem sestřinu reakci už při nádechu. „Kalendář, jenže ne ten v papírové podobě, ale elektronický.“
„Nerozumím.“
„Udělat foto tapetu na měsíc.“
„Co bys fotil?“
„Krásy přírody.“

Reakcí na právě vyřčené mi byl pohrdlivý škleb:
„To budeš fotit stromečky a kytičky a lidi si z toho sednou na zadek a budou se prát o to, aby si to mohli stáhnout a ještě za to zaplatit? Myslím, že by ses měl probudit a vyndat ruku z nočníku!“ doprovodila vyřčený nočník zaťukáním na čelo.
„Počkej… Zajisté, že tam budou kytičky a tak, ale budeš tam taky ty a Simona.“
„No, skvělý! To je kombinace – krásná příroda a dvě oblečený ošklivý holky…“
„Kdo tady mluvil o oblečení? A mimochodem… každá žena je krásná… jen to někdo na první pohled nevidí.“
„Jsi hodný, bratříčku, ale myslím, že to není dobrý nápad.
„Hele, tenhle víkend má být naposled hezky, tak můžeme ty, já a Simona vyrazit na výlet. Máte volno?“
„Zeptám se Simony.“

V sobotu jsme vystoupili na konečné autobusu co nejblíže pěkné přírodě.
„Kam teď, bratříčku?“
„Po modré až ke Kolnickému vodopádu.“
„Jo, tak proto jsme si měli vzít plavky, ručník a košile,“ docvaklo Simoně, proč má na výlet do přírody místo malého batůžku docela velkou tašku.
„Tak, holky, šlapem! Světlo nečeká.“

Po půlhodinovém výšlapu jsme dorazili k vodopádu. Zhruba čtyři metry nad zemí byl menší skalní převis, ze kterého padala voda dolů. Bylo krátce po deváté, slunce svítilo a teploměr musel ukazovat něco málo přes dvacítku.

„Tak, holky, do plavek a jdem na to!“ Začal jsem si připravovat nádobíčko.
„To se máme převlíknout tady? Před tebou?“ vylezlo z překvapené Simony.
„No, víš… nafukovací kabinku na převlékání sebou jak na potvoru nemám… Sorry.“

Sestra na nic nečekala a začala se svlékat. Kdyby jste se podívali na naši rodinu, tak byste řekli, že nám ji do hnízda nastrčila kukačka. Táta s mámou, a já po nich, jsou vyšší a štíhlé postavy. Na to, že Mileně, mojí sestře, bylo nedávno 18, dívala se na svět z výšky svých necelých 165 centimetrů. Prsa měla po tatínkovi a zadek naopak výrazně ženský. Dá se říci, že byla úsporné balení dvě v jedné. Od pasu nahoru Lolita, které začaly růst prsa. Od pasu dolů naopak dospělá žena.
Přicházela ke mně ve žlutých bikinách:
„Kde začneš fotit, brácha?“ zeptala se mě.
„Počkáme na Simču a pak začneme s fotkami za vodopádem.“
Simoně nebylo úplně příjemné, že se musí převlékat venku v přírodě, kde ji každý kolemjdoucí může očumovat. Jestli se bude stydět i před objektivem, tak to bude pěkná dřina, pomyslel jsem si a podíval se na Simonu, zda už je také převlečená.

Byla. Dlouhé štíhlé nohy končily v kalhotkách od bikin černé barvy. Zadeček měla nádherně klenutý a vybízel k pohlazení. I na prsou si dal Stvořitel záležet. Pevné dvojky? Trojky?… Básníci by její šíji přirovnali k labutí, ovšem konec byla tragedie. Obličej měla zasažený masivní invazí beďarů. To nebylo nic s čím by si program na úpravu fotografií neuměl poradit, jenže… Opravdu ošklivou holku z ní dělaly její uši. Byly o dost větší, než bylo zdrávo a odstávaly! Hodně odstávaly. Nedaly se bez šátků, čepic, potítek a podobných módních doplňků zamaskovat. Plachťáky. Jinak se jim říkat nedalo. Člověk čekal, že když foukne vítr, tak Simoně ukroutí hlavu. Na druhou stranu, když se jí na hlavu hodil pytel, byla to nádherná holka… Ó, přírodo, tys mocná čarodějka, posteskl by si nejeden muž na mém místě.
Žluté a černé bikiny vytvářely hezký kontrast za padající vodní stěnou. Holky nejprve vodou prostrkovaly ruce a nohy. Potom vystrčily z vodopádu své prdelky. Ta Simonina v tangách mi rozproudila krev…

„Tak, holky, plavky dolů a vezměte si ty bílé košile na holé tělo… Ale nejdřív se pořádně osušte, ať nejsou hned mokré.“
Bylo vidět, že Simonin ostych někam odletěl, protože si bez problémů utírala nahé tělo osuškou a já se mohl kochat…
„Simčo, postav se sem. Dej ruce nahoru, jako když chceš držet Slunce.“ Klekl jsem si a nasměroval jí ruce tak, aby se „dotýkaly“ zespodu životodárného kotouče. Přitom Simoně košile „odstoupila“ od těla a sluneční reflektor vystavil na odiv její ňadra. Měnil jsem úhly a mačkal spoušť o sto šest. Pohled pro bohy! S tím souhlasil i ten dole…

„A teď mám takový nápad. Ségra, postav se tady. Simčo, běž za Milenu, prostrč jí hlavu pod levou rukou a oběma rukama rozhrň dole její košili, tak abys jí odhalila  klín.“
Z košile na mě vykoukl vzorně upravený černý trojúhelník, což vytvářelo krásný kontrast.
„Tak a teď půjdete pod vodu. Simčo, namoč si rukama košili na prsou. Zahrajem si na MISS mokrá košile. Hotovo!“ zahlásil jsem po chvíli. „Teď jsi na řadě ty, sestřičko. Chtěl bych, abys šla za vodopád, pak popojdeš dopředu tak, aby ti hlava zůstala za ním a voda ti dopadala na prsa. Stát takhle v záklonu nebyla pro sestřičku asi žádná liga, jenže výsledek stál za to. Voda jí přilepila košili krásně k tělu. Z pod ní prosvítalo její ochlupení a protože stála mírně rozkročená, tak košile zvýraznila jejího velblouda.

„A její píčuli fotit nechceš?“ zeptala se  sestra po té, co jsem řekl hotovo. Přistoupila k Simoně zezadu a přiložila mokré ruce na stehna  kamarádky. Mírným tlakem ji donutila, aby se rozkročila. Z košile vykouklo bílé holátko. Polkl jsem na prázdno a zmáčkl spoušť. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, sestřin prst bloudil mezi nohama, které nebyly jejím majetkem. Čekal jsem co bude a dočkal se malých lesbických hrátek. Bylo vidět, že to nedělají poprvé. Prstily se, líbaly a osahávaly. Před vodopádem, za ním i v něm. Ještě štěstí, že jsem měl dostatečnou zásobu paměťových karet…

K polednímu jsme se dostali na malou louku pod lesem, kde jsme rozbili tábor, abychom po „vysilujícím“ pochodu doplnili energii. „Piknikový koš“ vydal své pochutiny a my se pustili do oběda.

„Holky, odfoukněte si. Já se porozhlédnu po okolí. Mám nápad na jednu fotku, ale potřebuji k tomu příhodnou květenu.“

Asi za 20 minut jsem v lese narazil na malou mýtinu, která byla vhodná pro můj záměr. Dal jsem ruce na bradavky (svoje) a mazal zpátky k holkám.

„Tady si můžete udělat pohodlí. Jen mi prosím nezničte tento živý pugét.“
„Neboj, Jirko, my si dáme pozor,“ ujistila mě Simona.
„Jestli jste si už odpočinuly, tak se obě svlečte! Budeme fotit Matku přírodu.“
„Co mám dělat?“ zeptala se mě sestra, která byla v rouše Evině jako první.
„Posaď se tady za ty kytky, aby to vypadalo, že ti rostou z lůna.“
Milena na mě hodila nechápavý pohled.
„Zkrátka roztáhneš nohy a kytky budeš mít mezi nima.“

Ségra si sedla. Roztáhla nohy bez jakéhokoli ostychu, podepřela se rukama za tělem a zeptala se:
„Takhle?“
„Přisuň se úplně k nim!“
Poposedla si a já zalehl kousek před květinami. Nebylo to ono.
„Dělej něco. Třeba je hlaď. Představuj si, že jsou to tvé děti. Nebo je povzbuzuj, aby rostly. Zkrátka něco.“

A tak sestra nabízela a já fotil. Pak mě napadlo, zda by nešlo udělat jednu průzkumnou… Řekl jsem ségře, aby se opřela vzadu o ruce a byla pro změnu v klidu. Připlazil jsem se co nejblíž ke květinám a skrze ně se snažil vyfotit rozcapeného bobra. Uvidím, co z toho vyjde. Nyní byla na řadě Simona.
Zaujala sestřino místo i poslední pózu. Začal jsem tedy lovem na bobra. Pak jsem poodstoupil a vyfotil Simonu, co by Matku přírodu. Nebylo to „to pravé ořechové“.
„Simčo, mohla bys prosím zaklonit hlavu dozadu?“
Uhrovitý obličej s plachťáky zmizel a výsledek byl dokonalý.
„Hotovo! Můžeme jít o štaci dál.“
„Ale nám se ještě nechce!“ prohlásila sestra.
„Jo,“ sekundovala jí Simona, „my jsme totiž divoké kočky a máme chuť si hrát… Tak se dívej!“

Mohlo by vás zajímat  Vyhnanci na Sibiři 19

A já se díval. Nejprve se opatrně k sobě přibližovaly po čtyřech. Pak se očichávaly. Olizovaly. Ségra přiskočila k Simoně zezadu a předstírala, že přiráží. Simona vyluzovala skřeky, které se měly podobat kočičímu mrouskání. Kopulace na psí způsob přešla v regulérní zápas. Holky se snažily jedna druhou dostat na lopatky. Funěly u toho. Ukazovaly naprosto vše! Já fotil a musel to vydržet…

Nakonec zvítězila ta vyšší. Nechala se zvěčnit ve vítězném gestu a… další dnešní šok. Otočila se a nabídla mi ke koukání (i focení) svou kundu, kterou nabídla sestře ležící pod ní na lopatkách k vylízaní. Rozjely nefalšovanou dívčí 69. Nijak jsem s focením nespěchal. Ono to bude přece jen chvíli trvat, než se dovedou k branám orgasmu.

Šlapali jsme do kopce k místu, které jsem si pojmenoval Petrovi kameny. Už dlouho jsem měl v hlavě představu nafotit tam slet čarodějnic. Jenže, kde vzít modelky a nekrást… Až teď.
Došli jsme na vyvýšené místo, kterému dominoval asi metr vysoký kámen. Jeho okolí bylo poseto několika menšími. Na ten velký umístím Simonu a o jeden z těch menších opřu sestru. Nemohl jsem fotit hned. Na to jsem potřeboval to správné světlo. Konkrétně přesně ten moment, kdy končí odpoledne a začíná večer.
Čekání jsme využili k dojedení našich zásob a lelkování.

Ve čtyři jsem vydal poslední příkaz ke svlékání. Byl bez odkladů splněn a proto jsem mohl Simonu poslat, aby „vyšplhala“ na ten metrový kámen. Sestru jsem usadil před jeden malý pod ním. Mileně jsem dal instrukce, aby si představovala, že k nim letí ďábel, s nímž chce jako správná čarodějnice obcovat a svůj chtíč projevuje masturbací. Simonu jsem nechal lehnout na záda. Pokrčit a roztáhnout nohy.
„Chci,“ řekl jsem, „aby z tebe sálala touha po přilétajícím ďáblovi. Vidíš jeho velké péro, které chceš cítit v sobě. Vztahuješ k němu ruce. Zvedáš hlavu a voláš na něj, ať si tě vezme, že si jenom jeho… Tak, holky, jdeme na to!“

Milena i Simona se snažily, ale něco tomu chybělo…
„Holky, větší odvaz. Vždyť je to ON! Váš idol. Samec s velkým S, který vám udělá dobře. Představujte si, jak vám ho tam strká. Vy řvete v extázi, protože takhle vyplněnou kundu jste ještě neměly. Chcete, aby do vás napustil to obrovské množství semene…“
Při tom jsem pořád fotil. Viděl jsem, že obě dvě začínají moje kecy rajcovat.
„Aby nám to šlo lépe, nechceš se svléknout a představovat nám toho ďábla?“ zeptala se mě Simona.
„To by nešlo a to hned ze tří důvodů: Jednak neumím létat. Jednak bych nemohl fotit a taky proto, že nemám takovou kládu.”
„My si to domyslíme, viď Milčo?“
„Hm…“ vydala zastřený souhlasný brum oslovená, čímž dokázala, že s představivostí nemá žádný problém. Aparát jsem proto zaměřil na ní a zachycoval blížící se orgasmus. Po dnešku už neměla přede mnou co skrývat a navíc jsem byl už podruhé u jejího vyvrcholení. Zbývala Simona.

„Simonko? Slyšela jsi ségru, jak si to ve svých představách užila s ďáblem? Vidíš? Už k tobě přilétá. Jeho pták… ne to není pták, to je hrozná stojící kláda, která se tě chystá roztrhnout. Chceš si na ni sáhnout. Chceš ji olizovat. Ráda bys ji zastrčila do pusy, ale nemůžeš, protože se ti tam nevejde. Představuj si, že tečeš jako Niagára. On k tobě pokleká a pomalu svůj ďábelský nástroj do tebe zasunuje. Ty se fascinovaně díváš na to, jak jeho kláda mizí ve tvé nadržené kundě. Chytáš ho za zadek a tlačíš do sebe. Ještě v tobě není celý a ty cítíš, že to dál nejde. Chceš ale, aby do tebe zajel až po koule a plenil tvrdými přírazy tvou nadrženou píču! Jsi přece jeho děvka! Jsi jeho čarodějnická děvka a chceš mu splnit jakékoliv přání. Řveš. Něco takového jsi doposud nepoznala. Máš dojem, že máš jeho kládu až v krku. Nebýt to ďábel, řekla bys, že je to boží. A pozor! V jeho bucharu, jinak se to ani nazvat nedá, začíná cukat. Jsi připravená přijmout ďáblovo semeno. Teď nepřijde žádným pozemský stříček. To divoká horská bystřina zaplavila tvou vagínu. Ten proud je nekonečný. Jsi v sedmém pekle. Tvoje vagína je plná. Víc horkého ďáblova semene se do ní nevejde. On však stříká dál. Tečeš! Kolem jeho ocasu z tebe vytéká směs poševního sekretu a semene. Křičíš! Ne, to není křik. To je řev. Ďábelský orgastický řev!

Dostříkal. Zůstal v tobě zasunutý. Tvá kunda jeho kládu masíruje. Chceš ještě jedno číslo. Jsi přece jeho děvka. Chceš ještě jeden ďábelský orgasmus! Chceš ještě jednou vystříkat! Cítíš, že stahy tvé pochvy mají kouzelnou moc. To, co ti udělalo před chvíli dobře, se nezmenšuje.

A je tu druhé kolo. Slyšíš, jak ti v ní čvachtá. Víš, že tentokrát to bude delší. Zkřížíš své nohy na jeho zádech…“ (Simona je opravdu zkřížila. Navíc i přirážela proti svému imaginárnímu milenci.) „Každý náraz na dno pochvy znamená, že ti v nebi prodlouží pobyt v očistci. Nedbáš na to. Něco takového za očistec stojí. A vůbec! Jsi ďáblova milenka, tak co je ti do nějakého nebe a pokání…
Dáváš do milování všechno. Chceš být nejlepší ďáblovou milenkou všech dob.

Už je to tady znovu. Stříkej, křičíš! Vystříkej ze své děvky všechno lidské! Stříkej a já ti na svět pekelný přivedu rohatého syna! Stříkej! Chci cítit stékat po stehnech tvé sémě. Chci si ho nabrat prsty a ochutnat. Stříkej, můj pane! Vystříkej svou děvku! Svou nejvděčnější děvku. Ó pane můj, stříkej!“ v tenhle moment zachytil fotoaparát výstřik Simoniny vagíny.
„Pane Bože, já ji dokázal svými kecy přivést k mokrému orgasmu! Teda, Jirko, jseš dobrej”, pochválil jsem sám sebe.
Nafotil jsem ještě Simonin návrat z pekelných hlubin orgasmu a nastal čas pro cestu domů.

První fotky upravené na kalendář jsem slíbil dodat za 14 dní. Zaregistroval jsem doménu. Připravil jednoduchý prodejní web a na něj vystavil pět erotických fotek za zaváděcí cenu 20 korun.
V pátek večer jsme měli domluvený sraz u Simony, protože byla sama doma.

„Ahoj, holky,“ pozdravil jsem ve dveřích, „tak si představte, že už máte vyděláno 1360 korun.“
„Jak to?“ divila se ségra.
„Spustil jsem testovací provoz prodejního webu a přišlo zatím 68 objednávek. Když to vynásobíte 20, máte oněch 1360. Simčo, zapni notebook! Ukážu vám web i další fotky, které jsem vybral ke zveřejnění.“

Skoro dvě hodiny jsme probírali, které fotky ano a které ne. Holky mě překvapovaly, co všechno odsouhlasily pustit do světa.
„To se musí oslavit, ne?“ ukončil jsem schvalovačku a svůj dotaz podpořil vytažením dvou lahví Rulandy šedé, pozdního sběru, ročník 2013 od Lahofera. Simona ani sestra se oslavě nebránila a tak jsem jedli a pili. (Nebojte, že toto je konec ve stylu – a jestli nezemřeli jedí a pijí tam dodnes…)
Jen tak mimochodem jsem mezi dvěma skleničkami holkám nadhodil svou domněnku, že tohle vydělá víc, než těch potřebných dvacet tisíc na maturák. A tudíž by stálo za úvahu, zda by se ty „přebytečné“ peníze nedaly použít na operaci (tady se holky dost vyjeveně podívaly) – plastickou – dodal jsem, která by Simoně… (tady jsem se významně odmlčel a čekal, která se chytne první). Blesklo to ségře.

„Teda, brácha… Ty jsi úžasnej! Já tě miluju!“ a vlepila mi sourozeneckou pusu.
„Milčo, jak za to všechno odměníme tvého bratříčka?“
„O něčem bych věděla… Brácha… Když už jsi vymyslel tu plastickou operaci, které Simonce zmenší uši, tak zajisté vidíš, že má ještě jeden kosmetický problém. A tím je akné. A jak je všeobecně známo, na akné je nejlepší pleťová maska z pánského semene. Takže určitě neodmítneš Simče postříkat obličej…“
A bez dalších řečí mi začala rozepínat kalhoty…

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
6308
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
4

10 thoughts on “Kalendář”

      1. Také si to myslím. Samozřejmě, že by se dalo napsat pokračování, ale tady je právě ta možnost dopřát čtenářům, představit si, jak by to mohlo být dál, kdyby…
        A tak může mít v jejich fantazii desítky pokračování.

  1. Prima lechtivý příběh, originální myšlenka a hezky napsaný. I takto “nedokončený” má své kouzlo právě v oné představivosti čtenáře. Pokud pokračování, muselo by mít další novou myšlenku, aby to nebyla “jen” nastavovaná kaše. Za mě jednoznačně palec nahoru.

  2. No paráda. O focení vím sice prd, ale tohle by nemuselo být špatný zažít 🙂 S otevřeným koncem taky souhlasím – nemusí být vždy všechno po lopatě až s výhledem do kuchyně.

  3. Zajímavá povídka .
    Nějak nevím jak by mohlo vypadat pokračování ale i tak je fajn povídka .

  4. Po přečtení začátku jsem si myslel , že na to jdeš opět přímo na věc . Ale pokračování bylo velmi příjemné a vzrušující . Dost dobře si dovedu představit to focení v přírodě , které bych chtěl zažít . Opravdu velmi povedená povídka .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *