Podle zavedené tradice se mladší část učitelského sboru kladenské průmyslovky slézala v prostorném kabinetě vedle elektrotechnické laboratoře. Stalo se prostě pravidlem, že každý z mladých kantorů, (rozuměj – do 40 let, protože starší již byli považováni za starce nad hrobem), pokud měl tzv. okénko, čili volnou hodinu, se tam dostavil a doufal, že v přítomnosti spřízněných duší nabere potřebný relax.
Tyto sedánky neměly samozřejmě žádný program nebo náplň a jejich smysl spočíval v tom, v pohodě si posedět, odpočinout si od školní blbárny a nezávazně si s ostatními pokecat, pokud možno lehkovážně, jen tak – o všem a o ničem.
Je celkem jasné, že složení zúčastněných se tedy v průběhu vyučovacího dne neustále měnilo. Mladí kolegové přicházeli a odcházeli podle svých rozvrhů hodin, ale atmosféra se neměnila. Klídek, pohoda, dobrá nálada, cosi jako dobíjení pomyslných baterek – prostě tolik potřebný relax.

Každý příchozí s pozdravem vstoupil, pohledem přelétl místnost, vzal na vědomí složení přítomných, uvařil si kávu a usadil se tam, kde zrovna bylo místo. Ta chvilka stačila k tomu, aby byl v obraze a mohl se také sám zapojit.
Obvykle se vyprávěly vtipy, nebo veselé příhody z natáčení, rozuměj z vyučování. Pokud vedle v laboratoři probíhala výuka, pak pochopitelně chyběl hostitel a bujará nálada se musela trochu krotit, ale pohoda zůstávala.

Nejinak tomu bylo i nyní. Laboratoř zel prázdnotou a spojovací dveře byly otevřené. Známý vtipálek, matematik Křenek právě dával k lepšímu poslední aktuální vtípek o současném ministru školství Vondruškovi.
„Fon Drška nakupuje a zelinář mu nabízí podpultové banány. A prý – pro vás, pane ministře, jen za běžnou cenu.
„Jak víte, že jsem ministr?“ ptá se překvapeně.
„Inu snadno. Já jsem totiž bývalý učitel. Ale to víte, při tom platu a s těmi lumpy v lavicích…. Tak jsem raději změnil zaměstnání. Tady mám čistou hlavu a peněz 2x tolik, tak se nedivte.“
Po chvíli se téměř totéž opakuje v trafice, kde mu trafikant, rovněž bývalý učitel, nabízí podpultové tvrdé Sparty.
Dokonale znechucen míjí na skládací židličce sedícího žebráka. Mechanicky mu hodí do klobouku pětikačku a zaslechne:
„Uctivé díky, pane ministře.“
„Člověče, jestli i vy mi řeknete, že jste bývalý učitel …..“
„Proč bývalý, pane ministře? Já mám teď zrovna volnou hodinu.“

Hurónský smích byl reakcí na tento krutý popis pravdy. Dva roky po sametu ceny všeho stouply na dvojnásobek, až trojnásobek, neboť vše měla vyřešit neviditelná ruka trhu. Platy učitelů však zůstaly na úrovni před revolucí a nikdo, s výjimkou postižených kantorů to ani nezaregistroval.

Bujaré veselí bylo přerušeno příchodem Pepy Hanšilda. Tento dobromyslný tlouštík, původně strojní inženýr z Poldovky se kdysi nechal zlanařit do školství za měsíční příplatek 500 Kčs, což byly tehdy slušné peníze. Teď toho asi litoval, ale nemohl tušit, že stát nechá v následujících letech Poldovku zcela chcípnout a stejně by byl bez práce.
Nyní však měl jinou, zcela aktuální starost. Po pár krocích bylo znát, že není v pořádku. Kráčel předkloněný a zkřivená tvář signalizovala, že každý krok mu dělá bolest.
Všichni rozpačitě ztichli a kdosi se soucitně zeptal:
„Pepo, copak tě postihlo?“
„Ále, od rána mám blok páteře a strašně trpím,“ odpověděl a s bolestným syknutím se opatrně složil do křesla. „Až budu vstávat, tak mě budete muset trochu pomoci, sám to asi nedokážu.“
„To znám, také mě to občas bere. Ale poradím ti. Zajdi si na zimák a starej Leština ti to za 3 pětky na počkání rozmasíruje. Blokády páteře, to je jeho parketa.!“
„Svatá pravda, já k němu chodím taky.“
„Tak toho neznám. Co je to za chlápka?“

Poslední otázka padla od nejmladšího člena sboru, elektroinženýra Bartoše. Kroutil teprve svůj druhý školní rok a dojížděl z Prahy, takže dosud neznal kladenské reálie.
Zato všichni ostatní byli v obraze. Drtivá většina kladenského extraligového hokejového manšaftu totiž na kladenské průmce dálkově studovala. Hráči měli ve smlouvě, že podnik se o ně postará a po skončení hokejové kariéry jim zajistí slušně placené místo někde v kanclu. Dnešním slovníkem řečeno, měli zajištěnou doživotní trafiku. Podmínkou ovšem bylo, že hráč si během své aktivní kariéry doplní potřebnou kvalifikaci, tedy v tomto případě maturitu. A protože mladí kantoři byli také většinou hokejovými fanoušky, vznikla jakási oboustranně výhodná symbióza. Kantoři měli volný přístup na stadion, do šaten hráčů nebo na střídačku a také protekční volné vstupenky. Recipročně drželi hokejistům klandr ve škole a nešlapali jim zbytečně na kyslík.
Proto také všichni znali starého Leštinu, kdysi legendu kladenského hokeje, který nyní jaksi patřil k inventáři zimního stadionu. Byl ochotnou a  děvečkou pro všechno a dělal vše, co bylo potřeba. Prodával vstupenky, lepil plakáty, jezdil s rolbou, brousil hráčům brusle a mimo mnoha dalších odborností byl i vynikajícím masérem. Měl bezplatné ubytování v správcovském bytě a za svoje služby si nikdy neřekl o peníze. Hráči si jej velmi považovali a třeba za nabroušení bruslí, nebo masáž mu vždy diskrétně šoupli do kapsy nějaký ten obolus, kterým mu vylepšovali důchod. Rodinným příslušníkům a dobrým známým rád poskytl masáž a byl známo, že jeho taxa pro tyto zákazníky činí 30 Kčs za půl hodiny. Pokud mu někdo dal míň, dočkal se toho, že příště už na něj neměl Leština čas, protože měl zrovna na práci něco neodkladného. Po telefonické objednávce byl ochoten masírovat i na počkání, což uvítali zejména chudáci postižení blokádou.

„Tak co Pepo, zkusíš to? Já bych mu zavolal a po výuce tě tam hodím autem, když se ti špatně chodí,“ nabídl pomoc Jarda Dvořák.
Než však mohl Pepa odpovědět, ozvala se další nabídka pomoci.
„A co kdybych se pokusila rozmasírovat ti ten blok já?“
Tato slova pronesla pětatřicetiletá svobodná matka samoživitelka, prof. Irena Čárková, s aprobací čeština – tělocvik. A dlužno podotknouti, že vyvolala patřičnou pozornost.
„Poslyš Irčo a ty to umíš? Já totiž slyšel, že neodborná masáž může někdy víc ublížit, než prospět.“
Tato faktická poznámka jednoho z přítomných Irenu patřičně nakrkla, takže bezprostředně poněkud podrážděně reagovala:
„Tady zřejmě nikdo netuší, že v osnovách tělovýchovného institutu je zahrnuta i fyzioterapie, dokonce ve dvou semestrech, zakončená zkouškou a obsahuje samozřejmě i praktika z masáží. Takže já, z úředního hlediska, jsem vlastně rozhodně kvalifikovanější, než ten váš vychvalovaný stadionový amatér. Kdybych chtěla, tak mohu zažádat o živnostenský list a bez problému bych jej dostala. Profesionálně to sice nedělám, ale po každém vejšlapu našeho turistického spolku dělám našim ženám uvolňovací masáže a všechny si to pochvalují. Takže, pokud si to Pepa nechá líbit, ráda se pokusím zbavit jej té jeho blokády. Rozhodně mu neublížím a pokud se to nepovede, můžete jej potom odvézt k tomu vašemu machrovi. Já tady nabízím pomoc hned, protože vidím, jak trpí a jsem přesvědčena, že za půl hodiny se bude cítit mnohem líp.“

Po těchto slovech se na chvíli rozlehlo rozpačité ticho a všechny oči se tázavě upřely na Pepu, který s bolestivou grimasou usrkával kávu.
„No, vzhledem k tomu, že víc bolet už to snad ani nemůže a s představou, že bych v tomto stavu měl odučit ještě svoji zbývající hodinu, vidím to tak, že se Ireně svěřím. Jen nevím, kde to tady chce praktikovat.“
„Potřebuji jej položit na břicho na stůl, jenže tenhle tady je nízký a krátký. Laboratorní stůl by byl vhodnější. Přitáhněte mi jeden sem!“

„To bohužel nepůjde, jsou přišroubované k podlaze. Jinak máme kliku, že je laboratoř volná, takže tam můžeme Pepu přenést a Irča bude mít celých 35 minut na svůj experiment,“ oznámil správce laboratoře po letmém pohledu na rozvrh obsazení učebny.
Hned nato se několik statných mužů ujalo transportu Pepova těla do vedlejší místnosti a jeho uložení na laboratorní stůl. Docela si to vychutnali, protože měl, slušně řečeno nadváhu. Tato činnost se neobešla bez Pepova bolestného pofňukávání, které pokračovalo i poté, když se Irena ujala jeho odsvlékávání. Trvala na tom, že musí být jenom trenýrkách a vyžádala si nějakou deku, nebo ubrus, aby jej deska stolu nestudila. Přítomní muži si mezi sebou vyměnili pobavené pohledu, když sledovali, jak obratně si tělocvikářka při detextilaci počíná.
Pepa Hanšild se navenek jevil jako dobře živený muž středního věku, jehož kila navíc  obvykle skrýval umně šitý oblek na míru. Teď, po svlečení byla jasná Pepova přezdívka, kterou mu přišili studenti již před léty. Pro značně výraznou cejchu mu říkali Baťoch. (zřejmě navlečený obráceně)

Když měla objekt svého snažení připravený, sáhla Irena do kabelky, odkud vynadala velkou, plastovou tubu.
„Kafrová mast,“ oznámila přihlížejícím čumilům. Když si však chtěla nanést voňavou esenci na dlaně a rozjet svůj masážní koncert, náhle se zarazila.
„Pánové, doufám, že vás neporazí, když si svléknu šaty. Nerada bych si je zasvinila tou mastí a předpokládám, že každý z vás jistě aspoň jednou viděl ženu v negližé.“

S těmito slovy si bez rozpaků přetáhla své černé, jednoduché šaty přes hlavu. Pokud přihlížející muži očekávali, že uvidí rajcovní spodní prádelko, byli zklamáni. Spodní prádlo samozřejmě Irena měla, ale navrch měla i kombiné nevýrazné, bledě modré barvy.
Aniž by se starala o to, jaký účinek na přihlížející pány kolegy její částečné obnažení bude mít, pustila se s vervou do díla.

Hbité prstíky s pomocí výrazně vonící masti kmitaly nejprve na Pepově zátylku a postupně zamířily níž, mezi lopatky. Mučený masírovanec zprvu zatínal zuby a snažil se potlačit své bolestivé vjemy. Postupem času však se však výraz jeho tváře výrazně měnil. Napětí ustoupilo, obličej se uvolnil a původně bolestivé sténání bylo vystřídáni téměř blaženými vzdechy.

„Ty wogo, ona opravdu umí,“ polohlasně prohodil kdosi v přihlížející skupince. Ozvalo se souhlasné mručení a Křenek nahlas pronesl to, co napadlo i některé další přihlížející:
„Irčo, když tak koukám jak bravurně to zvládáš, říkám si, že by sis měla zažádat o ten živnostenský list. Ordinaci bys mohla mít přímo v bytě a zákazníci by se ti jen hrnuli. Při dnešních cenách bys byla v balíku a mohla bys seknout s kantořinou.“
Irena na tuto poznámku neodpověděla a soustředěně dál zpracovávala mučené tělo. Po zhruba 20 minutách dokončila masáž profesionálním plesknutí po Pepově zadku a po krátkém vydýchnutí po tak dost namáhavé práci konečně reagovala na předchozí narážku o masérské živnosti:

„Máš pravdu, to bych mohla a nějaká ta koruna navíc by se vskutku hodila. Jenže bych přišla o svůj volný čas, který věnuji moji milované kynologii a turistice. S platem, i když je mizerný, docela vycházím, alimenty dostávám spolehlivě a přídavek na dítě také. A navíc – já totiž, na rozdíl od mnoha v vás, učím docela ráda. A při tom mém tělocviku mám i to, co málokterá ženská v práci má. Totiž zdravý pohyb.“
„No někde to dohnat musíš, když nejsi vdaná. My zadaní si vypomůžeme jinak. Však se správně říká, že nejzdravější je pohyb na zdravém těle,“ kontroval kdosi z ženáčů a vysloužil si jen Ireninu pohrdavou grimasu.

Pětatřicetiletá tělocvikářka byla totiž zapřísáhlou feministkou. Průměrně hezká, s pěkně vysportovanou postavou, klidně strpěla zákulisní pomluvy, že je lesba. Když potom, k překvapení svého okolí před 10 lety otěhotněla, odmítla se za svého oplodnitele vdát. Na jedné oslavě MDŽ, kde se mírně přiožrala a ztratila sebekontrolu, na sebe vykecala, jakou dohodu s otcem svého dítěte uzavřela. Bude souhlasit s tím, aby byl uveden v rodném listě jako otec, pokud ji bude dobrovolně platit dost vysoké ocasné, včetně případné valorizace podle inflace. Nebudou se spolu pravidelně stýkat, avšak umožní otci styk s dítětem kdykoliv a podle dohody. Svérázná kantorka totiž zastávala názor, že posláním ženy je být spolehlivou matkou svého dítěte, ale nikoliv služkou, kuchařkou a matrací jakéhokoliv samolibého trubce.
Tyto svérázné názory všichni znali a také věděli, že nemá cenu ji je vyvracet. Ale protože jinak byla dobrá a spolehlivá kamarádka, která nikdy nikoho nepodrazila, její okolí ji bralo.

Pozornost se nyní soustředila na Pepu, který pomalu slézal z laboratorního stolu. Opatrně se předklonil, pohoupl se v kolenou a zakroutil hlavou. Pak udělal několik kroků a uznale pronesl:
„Jsem jako znovuzrozený. Všechno to ze mne spadlo. Bože, to je pocit… Když je člověku normálně dobře, tak si toho ani neumí vážit. Takže Ireno, pokud bysis založila tu živnost, budu tě všude chválit a dělat ti pochodující reklamu.“
Tato slova uznání však byla poslední, která vystihovala dosud vysoce kvalitní relaxační atmosféru, protože v příštích okamžicích nastalo cosi, s čím by nikdo nepočítal.

Přesně v tom okamžiku, kdy se začal Pepa shánět po kalhotách a Irena, po pečlivém otření mastných rukou si začala přetahovat šaty přes hlavu, rozlétly se z chodby dveře laboratoře. Do začátku vyučovací hodiny sice zbývalo ještě skoro 10 minut, ale třída, která měla mít laborky, měla přestávku na oběd. Obvykle studenti do výuky nespěchali, ba právě naopak, se většinou courali. Nyní však bylo zimní období a ředitel dal, z úsporných důvodů, seškrtit ventily ústředního topení v chodbách na minimum. Na chodbách tedy byla citelná zima a to byl důvod, proč skupina pěti studentů vtrhla nedočkavě do tepla laboratoře.
V následující vteřině to vypadalo, jakoby nějaký kouzelník zavelel povel ŠTRONZO !!!! a všichni přítomní zkameněli.

Žáci nevěřícně zírali na tělocvikářku, natahující si šaty přes kombiné a na Pepu, který si chvatně natahoval kalhoty. A všichni ostatní byli paradoxní situací téměř paralizováni.
První, kdo se vzpamatoval, byl kupodivu Pepa. Spolu s chvatným zapínáním poklopce zařval na ohromené studenty:
„Co tady čumíte? Koukejte vypadnout!‘‘
Vyhověli střelhbitě a za chvíli se za dveřmi z chodby ozval tlumený smích.
„Blbče, proč nezamykáš?“ vyčítavě Pepa oslovil správce laboratoře.
„Není důvod. Zásuvky a skříňky jsou zamčené, klíčky mám já a stoly jsou přišroubované, takže není co ukrást,“ omlouval se Ing. Kovařík.
„No to je teda průser. Co budeme dělat?“ naříkal bezradně Pepa.
„Co budeme dělat, to opravdu nevím. Ale jedno je jisté: Nejpozději zítra se to doví ředitel prostřednictvím spolehlivě fungujících školních tamtamů.“

Logická úvaha matematika Křenka vyjádřila obavy všech přítomných. Po chvíli ticha se ozval Ing. Jarda Dvořák.
„Že se to k němu donese, to je tutovka. Ale je nutné zabránit tomu, aby z toho nebyla zkreslená varianta perverzního kantorského grupáče. Proto navrhuji, abychom jej o tom neprodleně informovali. Vylíčíme mu, jak to skutečně bylo a všichni to dosvědčíme. A jak znám Bohouše, jistě nám uvěří a nedá na nějaké klepy. Jestli chcete, já se toho ujmu a půjdu mu to říci. Jenom tiše doufám, že ještě nešel na oběd. Každé zdržení totiž hraje proti nám.“

Jeho slova přijali všichni přítomní s úlevou. Dvořák měl totiž výhodu, že byl ředitelovým spolužákem na vejšce. Společně i promovali a nastoupili na umístěnku do kladenské průmky. Když se potom po létech společně dočkali pádu socíku, byl Ing. Bohuslav Čvachta demokraticky navržen pedagofickou radou do konkurzu na ředitele, kde bez problémů prošel. Chtěl sice, aby mu šel Jarda dělat náměstka, což bylo bez konkurzu čistě v pravomoci ředitele, ten to ale odmítl. Ač by měl snížený úvazek a výrazně vyšší plat, dobře věděl, že ředitel i náměstek trčí ve škole do pozdních večerních hodin a strkají před sebou tzv. papírový pluh, tedy přebujelou administrativu. Svůj volný čas si Jarda cenil víc a ctižádostivý nikdy nebyl.

Jeho  ochotu vyžehlit hrozící průser přijali všichni přítomní kantoři s úlevou, takže za chvíli se již, coby samozvaný mluvčí, řítil po schodech o patro níž a zamířil do ředitelny.
„Je tam?“ zeptal se v předpokoji sekretářky a aniž by čekal na odpověď, energicky zaklepal na ředitelovy dveře.
„Zdravím Bohouši. Potřebuji, abysis udělal čas a šel se mnou hned o patro výš, abys byl včas informován o závažné věci, než se to k tobě dostane odjinud.
Ředitel, Ing. Čvachta se na Jardu pobaveně usmál:
„No, no, no, snad nehoří? Myslíš, že mohu ještě dokončit zálivku?“
Byl totiž vášnivým pěstitelem pokojových rostlin a jeho pracovna připomínala botanickou zahradu. Jardův vpád jej zastihl s konvičkou v ruce a bylo zřejmé, že jsa v dobré náladě, nehodlal zalévání kvůli nějaké prkotině přerušit.
I Dvořák si uvědomil, že ono zřejmě opravdu zase tak moc nehoří a zatímco ředitel dokončoval rozdělané zalévání svých miláčků, několika větami jej seznámil s meritem věci.

Když Čvachta zjistil „vo co go“, pobaveně jej pochválil:
„Je dobře, žes mi to přišel za tepla říci. Ušetří nám to čas a hodně nepříjemností. Tak se půjdeme podívat na místo činu.“
Oba vykročili ke dveřím, ale ředitel se náhle vrátil k svému pracovnímu stolu. Vytáhl zásuvku, cosi z ní vyndal, strčil to do kapsy a vykročil za Jardou.

Před laboratorní učebnou už byl nahoufován chumel studentů, kteří vedli živou debatu. Nebylo těžké domyslet si, co právě probírají. Když viděli po schodech přicházející dvojici, nápadně zmlkli, ale navzájem si vyměňovali spiklenecké pohledy. Vzhledem k tomu, že měl za chvíli zvonit konec přestávky byli by už dávno nakvartýrováni v učebně, avšak dveře byly dosud zamčené. To nebylo běžné a signalizovalo to, že se děje něco neobvyklého.
Teprve na ředitelovo důrazné zaklepání se klíč v zámku otočil a oba příchozí byli vpuštěni dovnitř. Ač se žáci okamžitě snažili proklouznout jim za zády, byly jim dveře přiraženy před nosem.

„Tak mi řekněte, jaké jste tady prováděli nepravosti, než to ke mě prosákne z jiných pramenů. Jarda mi již řekl svoji verzi, tak si ji zkonfrontuji s tou vaší.“
V následujících minutách mu jeden přes druhého líčili, jak zcela nevinné masírování vzalo zcela nečekaný závěr a přistižení téměř inflagranti.
Ředitel ohledal masážní stůl, na kterém byl ještě pohozen ručník, který posloužil jako podložka, Nechal si předložit i tubu s kafrovou mastí a pak ještě teatrálně očuchal Ireně ruce.
„Vypadá to, že mluvíte pravdu. Ostatně předpokládám, že vy dva nejste tak otrlí, abyste tady šustili před  svědky. Takže tu směšnou a zároveň trapnou záležitost pustíme z hlavy….. Ale moment ! Jak mi vysvětlíte TOHLE ?

Sehnul se pod „masážní“ stůl, sebral se země balíček PRIMEROS GUM? a vítězoslávně jej podržel tak, aby jej všichni viděli.
V tu chvíli se rozlehlo trapné ticho, po chvíli přerušené rozpačitým hlasem správce učebny:
„Pane řediteli, to s tím nijak nesouvisí. Čestné slovo, vše bylo tak jak jsme vám vylíčili. Ty gumy tady musel vytrousit někdo ze studentů. Vždyť vidíte, že ten balíček není ani načatý. “
„Tak student, říkáte. A já tvrdím, že se mýlíte. Protože ty šprcky jsem tam před chvílí hodil já, abych si z vás vystřelil! Vy si ze mne děláte srandičky každou chvíli, tak jsem vám to teď trochu vrátil. A teď rozchod! Už dávno zvonilo a žáci dychtí po vědě. Jenom si slíbíme, že tady o tom se nebudeme šířit a já vám potom řeknu, kdo za mnou s tou zaručenou zprávu o učitelských orgiích přišel.“

Všichni se spokojeně rozešli po svém a byli rádi, že mají správného ředitele. Však si jej také demokraticky zvolili a byl jedním z nich.

Zde je však dlužno podotknouti, že se zatraceně zmylili. Ředitel byl jenom člověk a právě na něm se potvrdil dávný poznatek, že skoro každý z funkce zblbne. Přibližně do roka se bývalý kolega a kamarád proměnil v neomylného lenního pána, který má vždy a ve všem pravdu. S léty se to stupňovalo a jeho sebestřednost rostla. Kdo s ním bezvýhradně nesouhlasil, byl úhlavní nepřítel. A naopak, kdo mu lezl do prdele, měl to k dobru.
Doplatil na to i Jarda Dvořák. Rok před odchodem do důchodu si troufnul ředitele veřejně na poradě kritizovat kvůli celkem nepodstatné záležitosti a na konci roku dostal výpověď pro nadpočetnost.
Den před koncem výpovědní lhůty přinesl do školy neschopenku a s pomocí rodinného lékaře poslední rok před důchodem úspěšně promarodil. Anekdotické bylo, že nemocenská, kterou pobíral, byla o dva tisíce vyšší, než později pobíraný důchod. Inu, život někdy opravdu tropí hlouposti.

1 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
dedek.Jeff

Buď si jistý, že mne pobavila. Frede, ty nejsi jen skvělý autor erotických povídek, ale i skvělý humorista. Je to bravurně napsaná povídka. Vůbec mi nevadí, že tam není ani špetka sexu, i když v jedné chvíli ( myslím tím masáž) jsem alespoň nějaký ten náznak erotiky očekával.
Každopádně jsem se vžil do role pozorovatele, který otevřel těžké dřevěné dveře kladenské průmyslovky a mohl být svědkem dění, o kterém by neměl jinak ani potuchy. Díky i za poodhalení reálného života v Kladně.

Shock

Hezká a skutečná vzpomínka na doby minulé – sám taky čerpám ze vzpomínek, ač jsem tehdy věkem byl „mladší svazák“, než to skončilo sametovkou. Určitě by se našly i šťavňatější kantorské příhody, ale tohle je takovej balzám na duši…

bigbizz

Na Fredových povídkách miluji tu jejich autentičnost i humor. A přesně taková byla i tahle povídka.
Opravdu nádherné čtení.

childe

Díky Frede za tuto povídku. To co ztrácí na erotičnosti dohání vtipem a je jak jinak než bravurně zpracovaná.

AlaBurka

Děkuji. Bylo to příjemné počtení. Teď navíc vím, o co jsem jako kantor, který nikdy neučil, přišel…

Martin

Vtipně napsaná povídka . Přesto , že není o sexu , má své kouzlo . A hlavně člověk se velmi rád pobaví z neštěstí druhých .

Bob Romil

Přidávám pozdní komentář – moc hezky sepsaná příhoda, možná i z velké části podle skutečné události. Občas, jako mezihra mezi těmi kameny a cihlami, co se tu vyskytují, je to jako svěží vánek. Ale přeci jen mi tam trošku chybí to, kvůli čemu sem chodíme. 🙂

Junior

Sice jsou jména pozměněna, ale tu školu znám a dokonce i část toho učitelského sboru co se tam popisuje. škoda že už si to nemohu u Freda nemohu ověřit.