Byl rok 1879 a Johanna De Thulle, dcera Marie, starší sestry Jana, po návštěvě dědečka Jana v Hustopeči, projevila zájem navštívit místo, odkud vzešli její předci Jarowští z Tuhoře.
Marie měla cosi neodkladného k zařízení, ale souhlasila, aby Johanna jela napřed, s tím, že dorazí za ní. Jenže mladé děvče, nesrostlé s českým prostředím si poněkud popletlo názvy a začalo hledat Týřov. Podle plánku dědečka sice dorazila k Tuhoři, ale z místních lidí nikdo o Týřově nic neslyšel.
Zmatená a zklamaná dívka se tedy ubytovala v nedaleké krčmě, aniž by tušila, že majitelem je její strýc. Bohatá a sličná dívka se Janovi líbila a bylo to i naopak. Mladé, naivní dívce se krčmář líbil a snažila se ho zaujmout, jak uměla, ale bez výsledku.
Jan s ní sice po večerech sedával, bavili se o všem možném, ale jemné náznaky přízně a zájmu Jan buď přehlédl, nebo na ně úmyslně nereagoval. Johanna se tedy rozhodla k radikálnějšímu kroku. Sice to nikdy nedělala, ale byla jednou přítelkyní poučena co a jak, a tak to nyní hodlala vyzkoušet.

Jednoho rána spolu snídali, Jan se při jídle probíral účty a dalšími listinami, když Johanna sedící naproti, náhle zmizela pod stolem. Na její zmizení zareagoval až ve chvíli, kdy cítil ruce na svém klíně, jak mu rozepínají kalhoty a pak rty obemykající povadlý ocas.
Užasle pohlédl dolů a spatřil klečící Johannu, jak ho usilovně kouří a ocas poslušně na laskání reaguje. Brzy ji vyplnil celou pusu, ale dívka neustávala a dál ho jazykem laskala po celé délce a snaživě si ho tlačila hluboko do krku. Pak mu ho sevřela rukou a rychle honila.

„To stačí,“ zašeptal Jan chraptivě a dívku vyzvedl zpod stolu.
Posadil si ji na klín a začali se líbat. Jazyky se střetly a rty pevně přisály. Mezitím ji vyhrnul šaty k pasu, uvolnil blůzku a odhalil malá pevná ňadra ze zašpičatělými hroty bradavek, které začal mnout v dlaních. Dívka začala vzdychat, a když ji nadzvedl v pase a nasadil na vztyčený penis, zasténala, ale pozvolna dosedala. Pronik panenskou blánou byl téměř bezbolestný. Johanna jen sykla a to už dosedla na kořen tvrdého ocasu. Jan ji líbal po ňadrech a dívka s hlavou zvrácenou jen milostně sténala a pozvolna se začala nadzvedávat. Začala zrychlovat, až náhle Jan povstal, chytil ji pod zadkem a položil na stůl. Takto mohl lépe přirážet a dívka jen sykala nad hloubkou proniku.
„Tak co..líbí se..ti. to?“ funěl Jan mezi přírazy.
„Ach..ano…ano…já…..och…bože,“ vyrážela Johanna, až náhle vykřikla a bezvládně padla na záda. Jan jí pozvedl nohy, dal si je na ramena a nerušeně pokračoval v souloži.

Když se dívka probrala ze svého prvního vyvrcholení, Jan už přirážel ve zběsilém tempu.
„Ty děvko..počkej…jak já..tě…vystříkám!“ vyrážel se sebe.
„Co ..to říkáš…drahý?“ lekla se trochu dívka, ale Jan jakoby procitl ze snu, se usmál.
„To …já..jen..tak než…ááááá!“ nedořekl a plnil Johannin klín semenem.
„Oh, bože…já…to..nechci!“ pozdě zareagovala dívka na Janův vrchol, neboť se obávala obtěžkání.
Ten ho vytáhl a dalšími výstřiky jí potřísnil břicho, přesto ji první dávka skončila v děloze.

Od tohoto dne se Johanna stala jeho milenkou a plně tak nahradila děvečku Adélu, která to nesla s viditelnou nelibostí, a tak se Jan pro klid v „rodině“ obětoval a Adélu občas, jak říkával, provětral ve stodole na seně.

Ač byla Johanna s Janem denně ve styku, nikdy se na řeč nedostala její rodina. Jan věděl jen o smrti jejího otce a něco málo o matce Marii, ale řeč na prarodiče nikdy nepřišla. Ani on nebyl o moc sdílnější a Johannu to ani nezajímalo. Poptala se Jana na Týřov, kde hledá stopy po svých předcích, ale když ten zavrtěl hlavou, že ves tohoto jména nezná, dál už se na nic neptala.

***

Uběhl měsíc a do krčmy přibyla Marie De Thulle. Přivítala se s dcerou, která se tvářila poněkud kysele, neb měla po radovánkách s Janem, zato on byl ženou v nejlepších letech doslova okouzlen.
Sestru viděl naposledy v dětství a za tu dobu na její tvář zapomněl a Marie si ani jeho moc nevšímala. Byla přec vyššího stavu, než obyčejný krčmář.

Jelikož Johanna vyžadovala pokračování alespoň večerních hovorů, mohl být Jan Marii stále nablízku a ta, vida jeho rozhled a znalosti, přece jen roztála a byla hovornější.

Jednou dokonce, v dobrém rozmaru, ho požádala, zda by ji dělal doprovod na nedaleký zámek, kde se konal ples místní honorace.
Jan ji velmi mile překvapil, když se den předtím dostavil v nově ušitém obleku a vypadal velmi k světu, až Marii bleskla hlavou hříšná myšlenka, kterou hned zaplašila.

Johanna, uražena Janovým souhlasem, trucovitě zůstala doma.
Ples se vydařil, Jan sršel vtipem a Marie byla jeho společností spokojena. A když ji provedl i parketem a překvapil znalostí tance, byla plna obdivu. Domů se vraceli v povznesené náladě, zvlášť Marie, která vypila více alkoholu. Jan ji musel podpírat, a když ji jen na chvilku opřel o zeď, aby odemkl dveře domu, Marie se sesula k zemi. Jan ji pozvedl a sotva se jejich tváře setkaly v těsné blízkosti,

Marie zašeptala „buď něžný…“, přivinula se k němu a přitiskla rty na jeho.
Jan strnul, ale pak polibek přijal a dvojice se začala vášnivě líbat. Po chvíli ji Jan jemně odtlačil.
„Tady ne. Musíme dovnitř.“
Sotva však zaklaply dveře v Janově příbytku, doslova se vrhli na sebe, rychle se zbavily šatů a nazí padli do lože.
„Buď něžný, dlouho jsem neměla muže,“ opakovala znova Marie, když se Jan chystal zasunout do ní ztopořený ocas.
Jan jí tedy napřed jazykem polaskal klín a přivedl ji k prvnímu orgasmu. Ta mu na oplátku pokouřila ocas, třebaže měla problémy ho, na rozdíl od dcery, vpravit do úst. Když do ní Jan pak pronikl, jen slastně vydechla a sama mu šla naproti.
„Ano…tak…. to… je… ano…. krásné…ještě… přitlač….neboj se,“ vyrážela ze sebe mezi slastnými vzdechy a Jan ji rytmickými přírazy projížděl.
Po chvíli si ji položil na bok, šikmo do ní zajížděl a Marie vyrážela hlasité vzdechy, jak se jí třel o poševní stěny.

Když byl Jan v extázi a začal vyrážet slova. „Tak děvko….teď budeš poslouchat…jak tě…tvrdě vojedu…drž mi, ty potvoro,“ Marie to přijala kupodivu radostně. Zřejmě ji tento způsob milování vyhovoval.
„Ano..ano..jsem tvá poslušná děvka…ano…dělej mi to…jak chceš!“ odpovídala mu a Jan divoce přirážel.
Pak si ji nastavil do kleku a vzal si ji zezadu. Přitom jí rukama hnětl velké prsy visící dolů a mezi prsty mnul tvrdé bradavky.
„Ach, dobrý bože….já…už….budu…ach…dělej, dělej..stříííkej!“ křičela Marie a hlasitě se odbavila a Jan ji poslušně vystříkal semenem.

Marie mu ho znovu přivedla do potřebné tuhosti, nasedla na něj a sama si řídila hloubku a rychlost soulože. Jan se plně věnoval plným velkým prsům, které mnul a drtil v dlaních, zatímco Marie odsedávala dle svých potřeb a zvyšování rozkoše.
Když Jan zaúpěl ve vrcholu a Marie cítila výstřik semene do svých útrob, ještě párkrát odsedla a mocně vzdychla v e svém orgasmu.
K ránu lože a prostěradlo byla jedna velká mokrá skvrna směsi semene a milostných šťáv.

***

U snídaně Marie stále po Janovi pokukovala a potutelně se usmívala a Johanna očima vysílala otázky, cože se to děje? Pak Marie promluvila.
„Vlastně už jsem se tuhle chtěla zeptat. Hledáme sídlo našich předků… tvrz…“
„Týřov,“ vpadla ji do řeči Johanna.
„Ne,“ odměřeně odvětila Marie „Tuhoř, má milá, Tuhoř se jmenuje to místo.“

Janovi se zastavilo srdce „Tututuhoř?“ zasípal.
„Ano, tak se to jmenuje. Ty víš, kde to je?“ zvědavě zvedla obočí Marie.
Jan se opanoval, ač hlavou mu vířilo tisíce otázek.
„No..ehm…jistě, že to vím. To je …totiž..ehm… tady!“
„Cink,“ padl nůž Marie na zem.
„Jakže…tady? Tento dům?“
„Ne. Tvrziště je o kus dále, ale ves Tuhoř zasahuje vlastně až sem. Tedy, ves…spíše její skromné zbytky.“

Po snídani šly ženy na procházku ke tvrzi a Jan usilovně přemítal, kdo to je, že hledá sídlo svých předků tady, kde vyrůstal rod Jarowských? Nezná nikoho jména De Thulle a tyto ženy nikdy neviděl. To si musí ještě vysvětlit.

Vysvětlení přišlo záhy. Při obědě ženy vyprávěly, co viděly a nahlas přemítaly, co s majetkem učiní, až Jan jim vstoupil do řeči.
„Počkejte, vy máte k tomu majetku nějaký vztah, myslím rodový?“
„No, jakž by ne, tady vyrůstali naši předci, Jarowští z Tuhoře,“ bezelstně odvětila Marie a Jan zkameněl.
„Co je ti?“ všimla si ho Johanna.
„No, já… totiž…. jsem… taky… odtud…Jan Jarowský. A přišel jsem z Hustopečí,“ vysoukal ze sebe Jan a Marie strašlivě vykřikla.
„Ach bože! Ochraňuj mou duši!“ a v propuklém zoufalém pláči prchla do pokoje.

Johanna ji vyděšeně sledovala a dožadovala se od Jana vysvětlení. Ten se na ni přísně obrátil. „Kdo jste, odkud přicházíte?“
„No…můj děd je…Jan Jarowský …taky z Hustopečí…a ty…asi jsi…,“ soukala ze sebe Johanna a Jan kývl.
„Ano, jeho syn. Jsme příbuzní, děvče a tvá matka je má sestra Marie! Ach bože, jak jsem ji mohl nepoznat!“ dal si hlavu do dlaní.

Johanna přemítala „ale proč je matinka tak zděšena ze setkání?“
Až ji něco došlo.
„Vy jste spolu něco měli?“
„Ano,“ pravil dutě Jan. „Porušili jsme boží přikázání. Ale já už předtím s tebou, mou neteří….“
Johanna to kupodivu ustála.
„No což. Já tě mám stále ráda jako muže a ne jako příbuzného. Mě je to jedno.“
„Opanuj se přece! Je to proti bohu!“ vyštěkl Jan.

Dívka uraženě odešla a Jan seděl ztuhle u stolu.

***

Brzy ráno se domem rozlehl zděšený výkřik.
Probuzení obyvatelé vtrhli do pokoje a spatřili Johannu plakající nad bezduchým tělem Marie. Na nočním stolku ležela sklenice se zbytkem vody.
Když se dostavil lékař, konstatoval smrt otravou jedem, zřejmě rozpuštěným ve vodě, poukázal na sklenici. Policejní c.k. úředníci, po výslechu všech přítomných, smrt stanovili jako sebevraždu, zvlášť když Johanna vypověděla, že matka měla prsten s jedovou kapslí, který nikdy nesundávala z prstu a tento byl skutečně na ruce nalezen, ovšem prázdný.

Marie byla, s tichým nesouhlasem církve a za značný peněžitý milodar, uložena na hřbitov do blízkosti hrobů jejích předků a Johanna odjela do Vídně řešit pozůstalost. Chtěla se pak vrátit, ale Jan ji zapřísahal, ať tak nečiní, neboť lásku a život po boku si před bohem nemohou dát.

Aby celou záležitost vyřešil, požádal děvečku Adélu o ruku. Dětí se však nedočkal a zemřel nečekaně v roce 1882.

Adéla převzala živnost, znovu se vdala a pokus o navrácení Jarowských do krajiny původu, byl tak definitivně uzavřen.

Rod  Jaromilů Jarowských z Tuhoře, je poprvé zaznamenaný koncem 15.stol. a doložený v Zemským deskách Království Českého a Markrabství Moravského, oddíl XXXI., svazek 237 (Tuhořské léno) s doplněnými daty z Osterreichische staatarchiv Wien.

Dílo bylo sepsáno na přímou žádost nositelky příjmení v této rodinné kronice. Dějová linie je zkrácena a literárně upravena.