Toto je 3 díl z 6 v seriálu Z omšelých pergamenů

Svazek Václava a Magdalény byl naplněný narozením synů Václava a Františka. Manželství bylo šťastné. Tvrdohlavá a vzpurná Magdaléna se nakonec do Václava zamilovala a její štěstí bylo dokonalé, když ji v šermu naučil onu lest, kterou použil k jejímu získání.

Majetek rodu Welenowských a Úhoštických byl zcelen se statky Tuhořskými a rodina teď měla značné jmění. Přinášelo to i značné úsilí řídit a rozhojňovat takový majetek, a tak v roce 1590 ho Václav předal synům a odešel na odpočinek. S Magdalénou se uchýlil na tvrz ve Welenowě, kde roku 1600 zemřel. Magdaléna ho přežila o pouhý rok.

***

Václav Jaromil Tuhořský na Úhošticích žil na rodné tvrzi celý život. Bratr František převzal statky Welenowské, ale hospodařit neuměl, holdoval pití a kartám a v jedné pitce přišel o život. Pozůstalost si pak rozebrali věřitelé a Welenow tak navždy zmizel z majetku rodu. Václav se oženil s Helgou, dcerou sedláka Wagnera ze samoty Ploštice, kterou poznal při svých vyjížďkách po statcích. S ní měl tři dcery Helgu, Wilemínu a Dorotu a syny Václava a Hanse. Když se krajem přehnala vlna cholery, zemřela jim Helga a Wilemína. Následkem toho se matka žalem upnula na Václava a pod jejím úzkostlivým dozorem se stal plachým a neprůbojným. Otec už s ním mnoho nezmohl a skutečného muže pak udělal z Hanse.

Dorota byla mazlíčkem všech. Otec Václav pak zemřel v roce 1621, když se zapletl do povstání českých stavů a po bělohorské bitvě byl v Praze zabit neznámým vrahem. Statek převzal nejstarší Václav, ale sotva Hans dosáhl plnoletosti, odstavil ho od řízení majetku a naopak matku, Václava a Dorotu vykázal do Úhoštic. Statky pod jeho slabým vedením prý nijak nevzkvétaly.

***

Hans byl sice dobrý hospodář, ale příliš tvrdý na své poddané. Zavedl na svém majetku útrpné právo, právo první noci a odebral poddaným část jejich výsad. Nezměnil nic ani v době, kdy do kraje přicházely zprávy o válečném požáru zachvacujícím celou Evropu. Až přišel soudný den. Toho dne se Hansovi přišli poklonit truhlář Matěj se svou novomanželkou Marií, kterou dle práva měl o svatební noci přenechat svému pánu. Hans je pohostil a večer Matěje propustil s tím, že o deváté nad ránem se mu žena navrátí.

Marie byla dvacetiletá dívka, trochu kypřejších tvarů, ale souměrné postavy a příjemné tváře. Teď čekala na svého pána. Ten zatím popíjel s čeledí a dívku svěřil děvečkám.

Pozdě v noci se pak objevil v komnatě. Marie byla trochu vystrašená z jeho lehce se kymácející postavy, ale poučena ostatními dívkami, natažena na lůžku, rezignovaně očekávala svůj osud. Hans z kalhot vyndal svůj povadlý ocas a začal si ho honit. Když se mu postavil, naklonil se nad dívkou se slovy: „Vysaj mi ho!“

Dívka to neznala a nikdy nedělala, s odporem si ho nechala vpravit do pusy a když jí zajel hlouběji do krku, instinktivně stiskla zuby. Hans zařval bolestí, odskočil od dívky a držel si přirození.

„Ty mrcho, tys mě zmrzačila!“ úpěl.
Marie se rozplakala: „já… to neznám… neumím…“
„Máš ho jen sát a olizovat, zuby ne!“ zlostně jí dal radu a znovu ho nastavil k ústům.

Marie ho tedy, dle rady, snaživě kouřila a cítila, jak jí ocas v puse mohutní a narůstá. Hans ji uchopil za hlavu a tlačil si ji na klín. Marie měla zcela vyplněná ústa, dusila se, ale nemohla se vymanit z pevného sevření. Pohybovala tedy hlavou dopředu a dozadu, aby měla možnost se nadechnout a tím zvyšovala Hansovi rozkoš. Ten slastně funěl, ale před vrcholem si ji položil naznak a nalehl jí mezi nohy.
Rukou probíral zarostlý klín, až našel panenský otvor, kam vsunul prst. Šlo to těžko. Posunul se hlavou níž a v klíně ji začal laskat jazykem. Dívka poprvé poznávala slast a podvědomě se sama začala hladit po těle, prsou a tála pod dotyky jazyka. Klín zvolna vlhnul a stával se poddajnějším. Hans jazykem rozhrnul závojíčky panenské dírky a začal sát naběhlý poštěváček. Dívka vyjekla rozkoší a do úst mu vytryskl pramének šťáv.

Hans na ní nalehl a nasadil žalud na štěrbinu. Přirazil a narazil na pružnou překážku. Vysunul ho ven a znovu prudce přirazil proti překážce, kterou za dívčina bolestného výkřiku překonal a dosáhl dna. Poté se vzepřel na rukách a začal přirážet a zrychlovat, bez ohledu na dívčiny bolestné pocity z právě zbaveného panenství. Marie vzlykala a ležela bezvládně, jen se jí pohupovala prsa v rytmu přírazů. Hans z ní náhle vyjel a z konce ocasu vytryskla bílá čára spermatu a zasáhla dívčinu bradu, krk, prsa a břicho. Hans si ocas otřel do její noční košile a beze slova odešel.

Dívka dál ležela a když skoro usínala, uslyšela kroky v komnatě. Než se ve tmě rozkoukala, nalehlo na ni cizí tělo, cítila dech alkoholu a průnik velkého ocasu do klína.

„Já… už… neee!“ bránila se a kroutila.
„Mlč!“ zasyčel čísi hlas, „pán nám tě předal jako konkubínu a můžeme tě mít, jak se nám zlíbí!“ a na důkaz svých slov ji neznámý muž drsně osouložil, vystříkal semenem a než se dívka vzpamatovala, nahradil ho další.

Mužská část osazenstva tvrze se na ní střídala až do časných ranních hodin. Nejzvrhlejší z nich ji znásilnili i do zadečku. Zmučená dívka pak jen bezvládně ležela s roztaženýma nohama v loži zmáčeném panenskou krví a stopami semene jejích zhanobitelů. Semeno jí vytékalo i z přeplněného zadečku a klína.

Do komnaty znovu vešel opilý Hans. Klátivě došel k bezvládnému tělu, rukou si ho opět honil a upřeně dívku pozoroval. Ta byla v šoku zcela apatická a prázdný pohled upírala do kouta stropu. Hans jí ocas vrazil do pusy, ale ta nijak nereagovala.

„Tak co bude?“ zabručel, „jsi má až do rána, tak…“
„A ti ostatní?“ ztěžka pohnula rty dívka.
„Ach táák. To byl jen takový nápad. Muži si potřebovali povyrazit, no,“ ušklíbl se Hans a znovu se jí ho pokusil zasunout mezi rty. „Dělej, nebo ti to udělá můj pes!“ zahrozil rozezleně.
„Radši pes, než taková prasata… vy všichni,“ znovu pohnula rty dívka.

Hans byl zaskočen takovou opovážlivostí, ale zároveň mu došlo, že to všichni asi přehnali. Ze zadumání ho vytrhl hlas.

„Do zbraně, vesnice hoří!“ volal strážný z věže.

Hans vyhlédl z okna. Vskutku, na jižní straně bylo v plamenech pár domků a ozýval se tam i nějaký hluk boje. „Ksakru!“ zaklel a vyběhl ven.

***

Na nádvoří již byli muži v pohotovosti.

„Obsadit hradby!“ přikázal Hans a byl rád, že před pár dny se, po podzimním výlovu, konečně znovu napustil rybník, který tvrz chránil ze tří stran.

Nečekali dlouho. Na hrázi se objevil oddíl mužů ve špičatých helmách a nějací jezdci. „Švédové!“ křikl kdosi.

Muži vytáhli bílé plátno a zamávali směrem ke tvrzi. Chtějí vyjednávat, pochopil Hans a vysunul tělo nad hradbu a zamával směrem k nim. Od skupinky se oddělili tři muži a přistoupili k bráně.

„Vydejte se nám dobrofolně a nykomu si nyc nestchane!“ špatnou češtinou promluvil parlamentář.
„A když ne?“ otázal se Hans.
„Dobudeme fas stejně a fšechno zrekvírujeme!“ kýval hlavou muž.
„Už jste začali ve vesnici!“ ukázal Hans na plameny.
„Branyli se a fojenské moci se nelze brányt!“ konstatoval voják.
„Táhněte, odkud jste přišli, nic vám nevydám!“ křikl Hans a muž jen lhostejně pokrčil rameny a pomalým krokem se navrátil ke své jednotce.

Plukovník Klaksonn, velitel oddílu, se tedy rozhodl dát obráncům lekci a vydal mužům rozkaz k vyplenění a zpustošení celé vesnice. Švédové beztak na nic jiného nečekali a plni nadšení se vrhli mezi domky, kde spustili kolotoč krutostí a neuvěřitelného násilí. Obyvatele pozabíjeli, s ženami si ještě předtím pohráli, než je pak také bez milosti zlikvidovali. Zrekvírovali veškerý majetek, sehnali dobytek a stavení zapálili. Křik a hukot plamenů naplnil vesnici. Obránci tvrze jen přihlíželi s očima rozšířenýma hrůzou. Když se útočníci nabažili krve ve vsi, zaútočili na tvrz. Přivítala je několikanásobná salva z mušket. Dav útočníků prořídl a ostatní couvli. Nečekali takový odpor! Hans se totiž prozíravě dostatečně vyzásobil mušketami, a tak na jednoho muže vybyly až čtyři nabité a připravené zbraně. Obránci proto pálili salvu za salvou a ženy jim muškety znovu nabíjely.

Zatímco Švédové přemítali co dál, do ticha se náhle ozvalo žuchnutí. Všichni se otočili k věži a na zemi spatřili tělo Marie.

„Vyskočila z okna!“ zašeptal někdo a Hans dívku otočil na záda.

Ta měla zcela roztříštěný obličej a nebyl to vůbec hezký pohled. Vzal ji do náruče, nechal si otevřít bránu, vyšel ven a křikl na Švédy

„Mám tady pro vás něco na pobavení!“ a mrtvolu vyhodil před vrata.
„Ta je zdrží!“ oznámil pak hrůzou zkoprnělé posádce.

Nestalo se tak, ale další útok se znovu podařilo odrazit.

Druhý den ovšem Švédům přibyla posila, vyzbrojená polním dělostřelectvem. Palba na krátkou vzdálenost znamenala pohromu pro dřevěnou palisádovou hradbu i samotnou bránu a v poledne s hurónským křikem se útočníci rozeběhli proti otvorům v opevnění. Na nádvoří nastala řež. Zbytek obránců se stáhl do věže. Palba lehkých děl se silným zdivem nic nezmohla a zapálit střechu se nepodařilo. Švédové tedy vydrancovali přilehlé objekty a vše při odchodu zapálili. Z Tuhořského majetku zbyla vypálená, mrtvá ves a z tvrze osamělá, začouzená věž s přeživší hrstkou pěti čeledínů, tří děveček a pána, Hanse Jaromila Tuhořského.

Skupinka se vydala na cestu k Václavovi do Úhoštic, ale hned za Tuhoří byli přepadeni skupinkou švédských kyrysníků a po marné obraně byli muži pobiti. Na ženy je pak jezdci chtivě vrhli a unesli je neznámo kam.

***

Václav dlící na úhoštické tvrzi byl napaden Švédy dříve než Hans. Uvažoval střízlivě, pochopil marnost obrany a naopak pozval jejich velitele ke stolu a ujednal zachování majetku svého i poddaných výměnou za dodávku veškerého proviantu a hotovosti zlatých dukátů. Švédský velitel to uznal. Zastavil proto své muže, chtivé drancovat a rozbil tábor za vesnicí.

Za tři dny Švédové pokojně odtáhli a Václav si mohl oddechnout. Hned jel navštívit Hanse, ale nalezl jen trosky tvrze a nikde ani stopy po bratrovi. Na nádvoří jen hnily mrtvoly jeho čeládky. Bratra už nikdy nespatřil. Válečné události se naštěstí Úhošticím pak vyhýbaly a kraj se pozvolna navrátil k normálu. Do zachovalé věže tuhořské tvrze Václav dosadil stráž pro pozorování okolí.

***

Dominantní matka Helga usoudila, že je čas syna oženit, jenže v těch časech byly tyto kratochvíle na okraji zájmu. Cestování krajem bylo nebezpečné. Helga se přesto rozhodla pokusit se sehnat někde solidní nevěstu, leč uprostřed těchto plánů ji stihla mrtvice a zemřela. Sestra Dorota uvažovala prakticky. Věděla, jaký je Václav puritán v těchto otázkách a věděla, že sám si manželku nikdy nenajde. Potomka však potřeboval. A proto se rozhodla, že dítě si s ním pořídí ona sama. Urozená krev tak bude zachována. Celou akci pečlivě naplánovala.

„Pojď, bratře, popít se mnou. Mám smutnou náladu!“ otevřela večer láhev pálenky.

Václav se nevyptával. Alkoholu se nikdy nevyhýbal, a tak pili, Václav skutečně, zatímco Dorota vždy sklenku nepozorovaně vylila jinam, až Václav padl zcela zpitý do lože. Dorota ho svlékla a začala mu honit povadlý ocas. Pomáhala si i pusou, až se jí podařilo ho ztopořit. Poté na něj usedla a pohyby pánve ho přivedla k vyvrcholení a doufala, že se v ní jeho sémě ujme. Sama z toho neměla žádnou rozkoš. Po styku mu vždy ocas omyla a Václav tak nikdy nic nepoznal.

Za pár měsíců bylo jasné, že Dorota je obtěžkána. Václav se radoval spolu s ní, netušíc, že nosí jeho dítě. Na dotaz o otci, mu Dorota vyprávěla připravený příběh o náhodném setkání s jistým šlechticem u přítelkyně na sousedním panství, kam Dorota skutečně často jezdívala. Václav soptil cosi o neuvědomělých šlechticích, nicméně kulatící se sestru zahrnoval péčí a ta porodila chlapce Václava Jaromila.

Strýc (otec) Václav ho hned obdařil Tuhořským lénem a pravil: „Než dorosteš, Tuhoř bude zase v pořádku!“ A skutečně. Sotva se do kraje donesla zpráva o ukončení války a míru (l. p. 1648), pustil se Václav do díla. Znovu vystavěl ves, kterou zalidnil kolonisty a lidmi bez domova z nejpostiženějších oblastí a obnovil i tvrz. A tak malý Václav Jaromil s matkou se přestěhovali do nového domova.

Plnoletosti svého synovce (syna) se Václav nedožil. Zemřel náhle, ale zanechal po sobě závěť, v níž úhoštické léno odkazuje sestře Dorotě. A sotva Václav dospěl, matka se vrátila zpět do Úhoštic, kde pak i zemřela. Václav pak oba majetky zcelil opět v jeden, se sídlem na Tuhoři.

***

Václav Jaromil, muž zplozený incestem, žil pokojným a bohabojným životem. Majetek značně rozhojnil a dvěma synům předal dobře fungující hospodářství. Zemřel pokojně stářím a nikdy se nedozvěděl pravdu o svém skutečném původu.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
4036
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
4
Navigace v seriálu<< Z omšelých pergamenů 02Z omšelých pergamenů 04 >>

5
Komentujte

avatar
4 Comment threads
1 Thread replies
5 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors
MartinBob RomilShockHuhuTrysky Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Trysky
Člen

Moc pěkná exkurze do historie.

Huhu
Host
Huhu

Shocku, ty seš grafoman. Zaplať pánbůh 😁

Bob Romil
Člen

Dnešní hodinu dějepisu povede profesor Shock. 🙂 Češi měli štěstí, že na ně útočil jen plukovník Klaksonn, protože kdyby dorazliy oddíly, které vedli Paar Kund Rozervaal a Oje Bal Ström, tak by tvrz asi neubránili. Jsem zvědavý na pokračování.

Martin
Člen
Martin

😂😂 Tak takové dějiny jsem se měl učit ve škole . Švéd Klakson 😀 Jsem zvědav na to další pokračování . Super čtení .