Toto je 30 díl z 46 v seriálu Story

O prázdninách nebyl žádný volný čas, až teď. A s novým měsícem je tady nový díl mého seriálu.
Velké díky za pomoc při psaní si zaslouží Frank a také jeden Hlemýžď.
I do budoucna budu ráda za jakékoliv podněty.
laura147258369@seznam.cz

V hlavě se mi začala přehrávat jedna vzpomínka. Bylo to v době, když jsem měl poprvé v životě vystoupit na jevišti. Byla to taková malá debilní role v jedné rádoby vtipné pohádce, ale stejně jsem z toho byl obrovsky nervózní. Vylezl jsem před publikum a při pohledu do těch deseti řad lidí jsem úplně ztratil řeč. Málem jsem se sesypal, ale všiml jsem si, že asi ve třetí řadě sedí mamka s taťkou a mávají mi. V tu ránu jsem se srovnal a začal jsem odříkávat naučený text.

Nebyl jsem tedy ochoten si připustit, že už je znovu neuvidím. Dokola a dokola jsem volal na všechna čtyři čísla, ale stále jsem slyšel tu samou odpověď. Číslo je nedostupné. Číslo je nedostupné. Nedostupné. Nedostupné.

NEDOSTUPNÉ. NEDOSTUPNÉ.

S každým dalším nedovoláním jsem víc a víc věřil tomu, co jsem viděl v televizi. V hlavě jsem všechno viděl jako zrychlený film. Přijede spousta příbuzných a všichni budou brečet. A až se emoce trochu zklidní, začne se řešit, co bude s námi. Kdo se postará o čtyři hladové krky? Jednoho, nebo dva z nás by si k sobě možná někdo vzal, ale čtyři? Není moc velká šance, že skončíme všichni čtyři spolu – téměř žádná. To, co jsme společně já se ségrama měli, se rozplyne během okamžiku. Moje nejlepší kamarádky, kterým můžu říci úplně všechno, které mám opravdu rád a na kterých mi tak strašně záleží. Nejen, že už nikdy neuvidím svoje rodiče, ale život, jak ho znám, skončí. Tenhle dům se bude muset prodat a každý z nás půjde bydlet někam jinam. Chtě nechtě zapomene na všechny své zdejší kamarády, spolužáky a známé. A i my sami už určitě nezůstaneme spolu. Uvidíme se tak akorát o Vánocích a něčích narozeninách. Při těchto myšlenkách mi po těle začal stékat ledový pot.

Potřeboval jsem o tom s někým mluvit, ale s kým? První, kdo mi přišel na mysl, byly moje ségry. S nimi jsem obvykle řešil všelijaké problémy, a tak jsem se slepě vydal nahoru po schodech. Vrazil jsem do pokoje a Denisa zvedla oči od knížky.

„Deniso! Já…“ vyrazil jsem ze sebe. Ale hrdlo se mi sevřelo a nebyl jsem schopen promluvit. Postel na druhé straně pokoje se zavrtěla a Kamila vystrčila hlavu z pod peřiny.
„Co se děje?“ zašeptala zvědavě.
„Holky, já jsem…“ opět mi došla slova, když jsem viděl dva páry zvědavých nevinných očí. Jak jsem je tak pozoroval, nebyl jsem schopen jim to říci. A co jsem jim měl vůbec říct? Táta s mámou jsou mrtví? Možná? Úplně jsem si dokázal představit, jak se holky vyděsí. Ale jestli je to pravda, tak se to stejně dozví.

„Ty seš úplně bílej, stalo se něco?“ zamračila se Denisa a položila knížku na stolek.
„Jo! Ne! Lepší než bejt černej!“ vyrazil jsem ze sebe. Můj vtip na ní vůbec nezabral. I Kamila se zvedla z postele a zadívala se na mě.
„Co blbneš?“
„Já… ne, holky nic se nestalo,“ snažil jsem se je uklidnit. Pokud se opravdu něco stalo, ségry se to dozví. A tím pro ně to úžasné období bez starostí skončí a budou z toho úplně na dně.
„Ne ne. Něco se stalo. Něco si nám chtěl říct. Co to bylo!?!“ vyjela na mě Denisa.
„Já jsem chtěl…“ Zavřel jsem oči a přemýšlel. Co jim mám říct?? Co jim mám sakra říct???

„… nepůjdeme se projít?“ vypadlo ze mě a otevřel jsem oči. Než to všechno půjde do prdele, chtěl jsem ty poslední chvíle strávit s holkami. Kamila na mě mrkla a vyskočila z postele.
„Super nápad!“ Denisa se natáhla zpět po knížce a začala listovat.
„Ty taky, Denčo,“ zašeptal jsem tiše. Měl jsem co dělat, abych se nezačal třást. Tohle jsou nejspíš poslední chvíle toho, co si budu do smrti pamatovat.
„Jen jděte sami. Budete běhat a já vám nebudu stačit,“ vymlouvala se Denisa.
„Neblbni a pojď!“ zasmála se Kamila, která už se oblékla.
„Co mám s váma dělat,“ povzdechla si Denisa, ale přece se vyhrabala z postele.

„Ty jo, Jindro, ty vypadáš strašně! Co se ti stalo?“ zadívala se na mě znovu. I Kamila se na mě podívala zkoumavým pohledem, ale já jen mírně pokrčil rameny. Chtěl jsem se na ně usmát, ale spíš se mi povedl takový škleb.
„Nic,“ zašeptal jsem.
„Je ti špatně, co?“ zeptala se Kamila zvědavě.
„Ani nevíte jak!“ hořce jsem se pousmál.
„Tak nevím, proč navrhuješ nějakou pitomou procházku. Radši by sis měl jít lehnout!“ plácla mě Denisa do ramene.
„Chci si s váma povídat, než…“ znovu jsem smutně vydechl.
„Než co?“ zeptaly se obě naráz.
„Než se to zlepší,“ povzdechl jsem si. Obě se na mě usmály a každá mi dala pusu na jednu tvář. Potom jsme společně vyrazili vzbudit Evu.

„Nechte mě bejt!“ vrčela na holky. Ty se jen smály, stáhly z ní peřinu a vytáhly ji z postele. Já celou tu dobu stál ve dveřích a pozoroval je. Bezstarostnost a uvolněnost, co z nich vyzařovala, byla velice nakažlivá. Skoro jsem zapomněl, co jsem viděl ve zprávách. Vyrazili jsme ven a zamířili za město do lesa, kam jsme často chodili běhat. Sestřičky se začaly chovat jako malé děti. Začaly se honit, běhaly sem tam a pořád se smály. Kamila dokonce vylezla na jeden strom a snažila se nás ostatní přesvědčit, ať to taky zkusíme. Evě s Denisou to samozřejmě nedalo a musely to taky vyzkoušet. Protože často chodí lézt na stěnu, nebyl to pro ně žádný problém. I mě se snažily zatáhnout do svých her, ale nedařilo se jim to. Nevěděly totiž, co jsem věděl já. Aspoň jsem si vytáhl mobil a začal si je fotit, abych na ně měl nějaké pěkné vzpomínky. Jejich obličeje, nyní rozesmáté, budou brzo nejspíš bílé hrůzou. Na to jsem ale nechtěl myslet. Bohužel to nešlo a v hlavě mi stále rezonovala ta slova reportérky ze zpráv.

Došly jsme k louce, která byla plná odkvétajících pampelišek. Z poloviny žlutá, z poloviny bílá – zelená nebyla téměř vidět. Eva a Denisa začaly trhat ty odkvetlé a vzájemně si foukaly ona bílá semínka s padáčky do obličejů. Kamila seděla na pařezu, který byl na kraji louky, a pozorovala je. Utrhl jsem několik ještě žlutých, neodkvetlých, sedl jsem si k ní a podal jí dvě.

„Pro moji krásnou sestřičku,“ usmál jsem se křečovitě.
„Dík,“ usmála se na mě. Začal jsem pozorovat Evu a Denisu, které se honily po louce. Kamila si mezitím začala pampelišky zaplétat do vlasů.
„Tak jak se ti líbím?“ zeptala se mě, když měla v každém z blonďatých culíků jednu. Usmál jsem se na ni a přitáhl si ji k sobě. Opřela si mi hlavu o rameno a pozorovaly jsme naše rozjařené sestřičky. Ty zanedlouho celé rozdýchané přiběhly k nám a svoje malé kulaťoučké zadečky nacpaly mezi nás. Každé jsem podal také pár pampelišek a po vzoru Kamči se snažily si je zaaranžovat do vlasů. Zatímco Evě to nedělalo žádné problémy a dokonce si z několika dalších upletla žlutý věneček, Denise to vůbec nešlo. Ona má talent například na různé elektronické nesmysly. Dokáže sice spravit počítač, ale neumí si přišít knoflík. Kamila a Eva se na ni už nemohly dívat a začaly jí raději pampelišky do vlasů zaplétat samy.

Jak mi tohle bude chybět, povzdechl jsem si a vstal. Popošel jsem dál od nich a svalil se na záda do trávy. Obloha byla nádherně modrá, sem tam nějaký mrak nebo mráček, prostě léto jako z pohádky. Bylo slyšet jen štěbetání ptáků a cvrlikání cvrčků. Dokonalá pohoda a klid. Sáhnul jsem do kapsy a znovu zkusil zavolat oběma rodičům. Nic.

„Komu si volal, vole?“ ozvalo se mi nad hlavou. Stála tam Eva, v každé ruce držela pampeliškový věnec a točila s nimi dokola.
„Jen jsem chtěl vědět, jak dorazil David domů.“ Eva se svalila vedle mě a jeden věnec mi se smíchem hodila na hlavu.
„Nastoupit do autobusu a vystoupit z něj snad zvládne, ne? Zase tak moc se u nás nezrušil, nebo jo?“
„Víš, kolik večer vypil tý slivky? To se divím, že vůbec dneska vstal!“
„Táta říkal, že mi doveze nějakou flašku, co myslíš, že to bude?“ zeptala se mě. Já jen zavřel oči a zatnul zuby. Znovu jsem se roztřásl, když jsem si uvědomil, že nám asi taťka žádnou flašku nedoveze. Nechal jsem Evinu otázku bez odpovědi a zadíval se do nebe.

„Hele, támhleten mrak vypadá jako sloní hlava,“ ukázal jsem na oblohu.
„Jo. A támhleten jako obří čurák,“ zachichotala se ona.
„Co to tam máte?“ ozvalo se a během okamžiku už vedle nás ležely i Denisa s Kamilou. Všichni čtyři jsme se váleli v trávě a koukali do mraků.
„Tady venku je tak hezky, to byl supr nápad,“ pochvalovala si Kamila, přetočila se na mě a chtěla mi dát pusu. Ale já měl furt v hlavě jiné věci, tak jsem ji od sebe mírně odtáhnul a smutně se na ni usmál.
„Mně není moc dobře, Kamí, já bych tě taky mohl pozvracet.“
„Hele, Denčo, ty seš taková zažraná do různejch úchylek, tohle by se ti nelíbilo?“ drcla rozesmátá Eva do Denisy, která se začala znechuceně šklebit.
„Ať tě to ani nenapadne, Jindřichu!“ Na tváři se mi objevil chabý úsměv: „neboj, Dení, já nic takovýho zkoušet nechci.“

Všechny tři holky ležely vedle sebe v pampeliškách, chichotaly se a začaly se tulit k sobě. Já jsem raději vstal a řekl jim, že budu dávat pozor na případné cizáky, kteří by šli kolem. Ve skutečnosti mi ale pohled na jejich bezstarostnost téměř vehnal slzy do očí. Pohledem jsem přejel horizont a všiml si několika srnek, které vbíhaly do nedalekého lesa. Jinak nikde nikdo nebyl.

Eva už vyhrnula Denisa tričko a přisála se k jedné z jejích růžových bradavek. Kamila je chviličku jen pozorovala a mlsně se olizovala, než se konečně zapojila a vzala si na starost tu druhou. Denisa slaboučce sténala a tiskla si hlavy obou sestřiček ke svým pevným ňadrům. Eva si vyhrnula i svoje triko nad prsa a otočila se nad Denisou tak, že každá měla před obličejem pružné balónky té druhé. Kamila se mezitím vydala na průzkum do Denisiných kalhot. Normálně by se mi při pohledu na moje krásné sestřičky v takovémto lesbickém opojení okamžitě postavil. Ale dnes to prostě nešlo. Musel jsem myslet na něco úplně jiného, daleko děsivějšího.

Denisa a Kamila byly právě ve vášnivém objetí s jazýčky prozkoumávajícími svoje hladové tlamičky a Eva se začala po kolenou plazit ke mně. Přitom měla v očích hladový vzrušující výraz. Zkusil jsem se na ni usmát, ale moc se mi to nepovedlo. Když byla až u mě, stáhla mi kalhoty a přes trenky si začala pohrávat s měkkým ptákem.

„Žádný blití, brácha! Je to jasný?“ zašklebila se na mě. Teď už se mi úsměv povedl. Evin šílený zvrácený humor prostě dokázal přebít všechno ostatní. Ségra tedy měla ruku v mých kalhotách a snažila se ve mně vyvolat erekci. A mně by to ani nevadilo, aspoň bych na chvíli mohl zapomenout na všechno ostatní. Chudinka se snažila, jak nejlépe to uměla, ale prostě to nešlo. Ne a ne se mi postavit.

„Co si dělal, ty blbečku? Ty si určitě celou noc s někým prošukal, viď?“ ptala se. Smutně jsem se na ni usmál.
„Tak já se na vás budu jen koukat a třeba mi to pomůže. Kdoví?“
„No to by bylo, aby tři pěkný holky nedokázaly probudit jednoho měkkejše!“ zazubila se Evča a odplazila se zpátky k sestřičkám.

Přede mnou se odehrával učiněný ráj. Smyslné dívčí polibky, které mě nikdy předtím nenechaly v klidu. Cucání těch tvrdých růžových bradavek, které si o to přímo říkaly. Nádherné lízání kundiček, které jsem tak důvěrně znal. Poštěváčky žadonící o dotek jazyka, rtů a prstů. Eva a Kamila dokonce strčily několik prstíků do Denisina zadečku, ale ani to se mnou nedokázalo pohnout. Všechny tři na mě co chvíli mrkly, ale nebyl jsem schopný se k nim přidat. Svalil jsem se do trávy vedle nich, zavřel jsem oči a jen poslouchal jejich veselé chichotání, tiché pištění, vzrušené oddechování a další sexy zvuky. Prostě jsem tam jen ležel se zavřenýma očima, zatímco ony se přiváděly k jednomu orgasmu za druhým. Když jsem konečně otevřel oči, slunce se už blížilo k západu a na obloze byly vidět krásné červánky. Stejně tak rudé, ale vzrušením byly i tvářičky mých sestřiček. Všechny tři se vesele smály, když mně pomohly na nohy, a naprosto spokojené se vydaly domů. Šel jsem asi dva metry za nimi a smutně je pozoroval, jak se kroutí a poskakují.

„Hele, beruška!“ vypískla Kamila a opatrně ji sáhla Evě na rameno a opatrně ji nechala přelézt na svůj ukazováček.
„Tak kam poletí? Do nebíčka, nebo do peklíčka?“ zasmála se Denisa při vzpomínce na naše dětské rituály. Kamila natáhla prstík vysoko do vzduchu, aby mohla odletět. Beruška rozevřela krovky a opravdu se rozlétla. Daleko ale nedolétla, neboť přistála na mně. Holky na mě zvědavě koukaly a čekaly, co ten malý hmyzák udělá.

„Teď určitě poletí rovnou dolů. Kdo šuká vlastní sestry, na toho už si všichni čerti brousí vidle!“ smála se Eva.
„Tak to ty už máš rezervovanej kotel vedle mě! Lucifer už se na tebe těší!“ zašklebil jsem se na ní.
„Ty zmetku jeden!“ vykřikla a rozeběhla se za mnou. Skočila mi na záda, stáhla mě na zem a začala mě lechtat. Denisa a Kamila se na sebe podívaly, obě naráz pokrčily rameny a pak se k nám přidaly. Byla z nás jedna velká smějící se hromada válející se v trávě. Úplně jsem zapomněl, co se stalo, a jen jsem se smál, jak mě sestřičky lechtaly. A samozřejmě jsem jim to oplácel, co to šlo. Ani nevím, jak dlouho jsme tam byli. Teprve když po nedaleké cestě šel starší pár na procházku a nevěřícně na nás zíral, tak jsme celí červení, zadýchaní a zapatlaní od trávy vstali a rychle zmizeli.

Když jsme se vrátili domů, byla už docela tma, ale holky byly šťastné a jako pokaždé neskutečně ukecané. Všichni jsme si sedli do kuchyně a na stůl si položili několik talířů se zbytky ze včerejška.

„Já se ještě dneska nesprchovala,“ zvedla se po jídle Denča a odkráčela do koupelny. Já stále dojídal meloun, ve kterém byla nastříknutá vodka, a poslouchal, o čem se baví Eva a Kamila. Začaly se spolu dohadovat, jak se jmenuje herec z jednoho filmu, a tak se chtěly podívat na net, která z nich má pravdu. Ale já si neuvědomil, že jsem předtím dal počítač jenom spát a prohlížeč, kde byly otevřené novinky.cz, jsem nechal stále otevřený. Holky ho zapnuly a zarazily se. Já si uvědomil, co se stalo, vyskočil jsem, abych jim v tom zabránil, ale už bylo pozdě. Oči jim jenom kmitaly, jak pročítaly článek, který popisoval autonehodu v Itálii a čtyři mrtvé. Obě dvě zbledly a podívaly se na mě nechápavě.

„Proč si nám nic neřekl?“ zeptala se Kamila tiše, zatímco Eva roztřeseně začala vyťukávat něco na mobilu.
„Mamka to nebere,“ zvedla hlavu Eva a zachvěla se. Zkusila ještě ostatní, ale dopadla stejně jako já.
„Ty vole, tys to věděl?“ vyjekla. Jen jsem tupě přikývl hlavou. Přišla ke mně a vší silou mi vrazila facku. Pak se svalila na gauč, přitáhla si kolena pod bradu a začala koukat do zdi. V obličeji byla úplně bílá. Sedl jsem si vedle ní a objal ji. Otočil jsem se na Kamilu, ta stále koukala do počítače a nechtěla tomu věřit. Stejně jako před chvílí Evča vytáhla mobil a roztřeseně začala hledat kontakty. Ale taky se nedovolala. Podívala se na nás a viděl jsem, jak jí z modrých očí tečou slzy. Došla vrávoravě k nám a přitulila se ke mně z druhé strany. A začala naplno brečet.

A v takovém stavu nás našla Denisa. Já a Eva jsme nepřítomně zírali do jednoho místa a Kamile z očí tekly slzy jedna za druhou. Ségra přišla v pyžamu, s vlasy mokrými ze sprchy a tvářila se vesele. Ale jak nás uviděla, úsměv jí na tváři ztuhl.

„Co je?“ zeptala se. Kývnul jsem směrem k notebooku. Očima prolétla článek a podívala se tázavě na nás.
„Tak proto byl brácha celou dobu tak strašně tichej a divnej,“ řekla si sama pro sebe a pak se nás zeptala: „Zkoušeli jste jim volat?“ Všichni tři jsme naráz přikývli. Nevěřila nám a stejně jako my ostatní se musela sama přesvědčit.
„To nemůže bejt pravda. To by nám někdo zavolal. Třeba policajti, ne?“ ptala se.
„Já nevím. Nevím,“ zakroutil jsem hlavou. Kamila pořád brečela a tulila se ke mně.
„Tak když nám nikdo nevolal, tak to oni nejsou! Srovnejte se trochu!“
„Jenže Dení…“ popotáhla Kamila, „když, když to auto je úplně jako naše, když, když tam byli čtyři lidi, když oni jeli domu zrovna dneska, když když…“ znovu začala brečet.
„Když nám nikdo z nich nebere telefony,“ zašeptala Eva. Ta byla celá bílá, oči vytřeštěné a třásla se.
„To ještě neznamená, že jsou to naši! Seberte se!“ vykřikla na nás zoufale Denisa. Ale nefungovalo to.
„To nejsou voni, to nemůžou bejt voni. To přece není možný. Nesmíte tomu věřit,“ snažila se nás probrat, ale bylo to marné. Sedla si k nám a dál nás přesvědčovala, že se nic nestalo.

Takhle jsme tam všichni čtyři seděli vedle sebe celou noc. Já přemýšlel, co bude dál, a neviděl jsem nic pěkného. Eva zírala do zdi a taky o něčem přemýšlela. Kamila asi po dvou hodinách přestala plakat – nejspíš jí slzičky – a už jen naprázdno popotahovala. Jen Denisa se nás snažila rozveselit. Připomínáním toho, co jsme všechno společně s rodičemi zažili, když jsme byli menší. Jak nás vždycky o víkendech brali někam na výlet, i když by měli spoustu jiných věcí na práci. Jak jsme jim vždycky v neděli ráno všichni vlezli do postele, a táta nám vykládal různé vtipné historky. Jak jsme se spolu všichni vždycky hádali a prali a pak jsme měli zakázanou televizi. Jak jsme byli nemocní a mamka se o nás celé dny starala. Jak si holky s mamkou vždycky navzájem zkoušely různé oblečení.

Denisa nepřestávala mluvit, pusa jí jela a jela. Já ji na půl ucha poslouchal a všechny ty vzpomínky mi v hlavě rezonovaly. Když už jí došly zážitky z dětství, přešla dál a její šepot se teď zaměřil na nedávné věci. Jak už půl roku mámu přemlouváme, aby nás pustila do autoškoly, jak jsme jim před časem koupili k výročím svatby lístky na Metallicu. A tak dále, a tak dále. Denisa vydržela celou noc vzhůru a tichým hlasem neustále vykládala, co jsme jako rodina zažili. Nejen ty zajímavé a veselé historky, ale připomínala nám i běžné a dennodenní činnosti. A neustále nás přemlouvala, ať těm zprávám z internetu nevěříme. Ale marně.

Na zem před sebe jsme položili naše čtyři mobily, tak abychom na ně viděli, a každou chvíli jsme zkoušeli volat. Ale s každým dalším telefonátem naše zoufalství rostlo a Denisin hlas byl tišší a tišší, až v průběhu noci přešel v pouhý šepot. I Kamila už přestávala naprázdno vzlykat a všichni čtyři jsme, schoulení k sobě, začali pomalu usínat.

Zobrazit za celou dobu
Zobrazit za celou dobu
2001
Zobrazit dnešní
Zobrazit dnešní
3
Navigace v seriálu<< Story 26 – StřízlivěníStory 28 – Živá noční můra >>

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na